8 C 260/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Kokožkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 11 840 Kč,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 5 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 6 840 Kč zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobou podanou Okresnímu soudu Plzeň – sever dne [datum] se žalobce domáhal zaplacení částky 5 000 Kč, zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, částky 1 500 Kč a 5 340 Kč. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že poskytl žalované dne [datum] na základě její žádosti ze dne [datum] spotřebitelský úvěr 5 000 Kč splatný původně dne [datum]. Úvěr byl poskytnut na základě smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou. Za poskytnutí úvěru se žalovaná zavázala uhradit žalobci sjednaný poplatek specifikovaný v žalobním petitu. Před poskytnutím úvěru žalované, žalobce posoudil schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, a to s řádnou pečlivostí v souladu s ustanovením § 86 zák. [číslo]. Žalovaná však do data podání žaloby na úhradu úvěru ničeho neuhradila, žalobce odeslal žalované doporučeně prostřednictvím poštovní zásilky 2 upomínky k úhradě. Za tyto upomínky na základě vzájemné dohody žalobce žalované naúčtoval náhradu vynaložených nákladů, s nimi spojenými stanovené vypočteno částkou ve výši 450 Kč, resp. 650 Kč. Žalované, tak dle článku 7.4 byla naúčtována dohodnutá náhrada nákladů ve výši 1 500 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. O žalobě soud rozhodl s ustanovením § 115 a) o.s.ř. bez nařízení jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů, když žalobce i žalovaná se práva účasti na projednání věci vzdali. Podle § 2 odst. 1 občanského zákoníku, každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, výklad a použití právního předpisu, nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakože právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle nálezu Ústavního soudu

IV. US [číslo] výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především článku 36 Listiny. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005 se uvádí:„ Při sjednání úroku, při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba, nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“. Z důkazu smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce jako úvěrující, žalovaná jako úvěrovaná, uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvu o úvěru, na základě které se žalobce zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 5 000 Kč, žalovaná se zavázala poskytnutou částku úvěrujícímu vrátit do 30 dnů s navýšením 5 340 Kč. V případě, že úvěrovaná vrátí úvěr řádně a včas, zavázal se úvěrující poskytnout slevu za poskytnutí poplatku, a to tak, že poplatek po slevě bude činit 1 240 Kč RPSN smlouvy o úvěru činí 1 916 % ročně. Uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne [datum] soud považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Úvěrová smlouva se příčí dobrým mravům, jako celek je tak absolutně neplatná, dle ustanovení § 588 věta 1. obč. zákoníku. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, aplikace dle ustanovení § 577 obč. zákoníku je vyloučena. Z obsahu smlouvy vyplývá, že žalobce žalované poskytl relativně nízkou částku (5 000 Kč). Z uvedeného vyplývá, že žalovaná musela být v tíživé situaci. Žalobce zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, žalobce do smluvních ujednání zahrnul povinnost dlužníka platit absurdně velké navýšení 1 916% ročně, a to za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činil v době uzavření smlouvy 10,06% ročně (dle statistiky ČNB průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy v případě se splatností do 1 roku). Dle citovaného usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Odo 234/2005 by bylo možno tolerovat maximální navýšení 31,02% ročně. Není důležité, jako část navýšení žalobce určil na obchodní úrok, jakou část na poplatek, rozhodující je výše RPSN. Již s ohledem na uvedené navýšení je nutno považovat uzavřenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz. např. rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C. [číslo]). Pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu, musel soud shledat absolutně neplatnými ujednání o povinnosti žalované hradit různé smluvní pokuty a další sankce. Soud tak provedl vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení, dle ustanovení § 2991 obč. zákoníku a následující. Žalobce žalované poskytl částku 5 000 Kč, žalovaná ničeho neuhradila. Soud tak uložil žalované zaplatit žalobci částku 5 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývající výši byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O nákladech řízení soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2. o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Žalobce byl ve věci převážně neúspěšný, žalované žádné náklady řízení nevznikly. Soud tak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.