8 C 406/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Kokožkou ve věci žalobce: Jméno žalobce proti žalovanému: Česká Jméno žalovaného o žalobě dle části páté o. s. ř., o zrušení rozhodnutí Jméno advokáta C

I. Žaloba o zrušení rozhodnutí , Jméno advokáta C, a rozhodnutí, že , jméno FO, , není oprávněnou osobou dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., že , jméno FO, , není vlastníkem pozemku st. p. č. , hodnota, , s objektem k , adresa, , se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 18 404,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Žalobce se svojí žalobou doručenou Okresnímu soudu v Mostě dne 7. 7. 2024 ve znění jejího doplnění ze dne 27. 9. 2024 postupem dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), podle § 244 o. s. ř., domáhal zrušení rozhodnutí , Jméno advokáta C, . Dále se domáhal vydání rozhodnutí, že , jméno FO, , není oprávněnou osobou dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“ či „ZoP“). A konečně, že , jméno FO, , není vlastníkem , adresa, . Žalobu odůvodnil tím, že dne , datum, uzavřel kupní smlouvu se , adresa, . Předmětem smlouvy byly , adresa, . Rozhodnutím , Jméno advokáta C, bylo rozhodnuto, že , jméno FO, , je vlastníkem výše uvedených nemovitostí podle § 9 odst. 4 ZoP. Následkem tohoto rozhodnutí byly pozemky odňaty žalobci, který si na jejich pořízení a rekonstrukci vzal hypoteční úvěr u , právnická osoba, . Protože mu byly nemovitosti odňaty, neměl jak úvěr splácet a dostal se do insolvence. Tato skutečnost žalobci rozvrátila osobní a rodinný život, nedostalo se mu žádnému zadostiučinění a rozhodnutí vnímá jako nezákonné. Žalobce nebyl účastníkem řízení u pozemkového úřadu, neměl možnost proti němu podávat odvolání, podat návrh na obnovu řízení, žalobu na zrušení správního rozhodnutí ani další opravné prostředky. Rozhodnutím mu bylo zasaženo do práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále odůvodňoval, že kupní smlouvou, kterou nabyly nemovitosti Základní organizace , adresa, , uzavřenou dne , datum, , která byla napadeným rozhodnutím pozemkového úřadu hodnocena jako smlouva uzavřená v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek dle § 6 odstavec 1 písm. k) ZoP, nejsou správně zjištěna. Rozhodnutí nebylo řádně odůvodněné, provedené důkazy (znalecký posudek a čestné prohlášení , jméno FO, ) nebyly řádně provedené podle správního řádu. Restituční nároky na pozemky uplatnila matka , jméno FO, , řízení bylo zahájeno , datum, . Dne , datum, vyzval pozemkový úřad matku , jméno FO, k doplnění návrhu, který měl zásadní nedostatky, avšak ta je do své smrti dne , datum, nedoplnila. Pozemkový úřad dle § 29 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, přerušil řízení, aniž stanovil matce , jméno FO, lhůtu k odstranění nedostatků podání. Protože žádosti pozemkového úřadu na odstranění nedostatků nevyhověla, měl pozemkový úřad rozhodnout o tom, že není oprávněnou osobou dle § 4 ZoP, když svůj nárok neprokázala. , jméno FO, , jako oprávněná osoba, měl podat samostatný návrh na uplatnění nároku na vydání nemovitosti dle ZoP. Protože matka , jméno FO, nedodala pozemkovému úřadu výše uvedené doklady po jejím postavení oprávněné osoby, nenastaly účinky § 5 odst. 3 ZoP o tom, že převod nemovitostí je absolutně neplatný. Žalobce při koupi pozemku nemohl vědět, že jsou předmětem nároku podle zákona o půdě, katastr nemovitostí nebyl pozemkovým úřadem o uplatnění nároku informován. Žaloba má být dle § 247 o. s. ř. podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí. S rozhodnutím a celým správním spisem se žalobce seznámil až 23. 5. 2023. Protože žalobce nebyl účastníkem správního řízení a rozhodnutí mu nikdy nebylo doručené, lhůta dle § 247 o. s. ř. se neuplatňuje.2. , Jméno žalovaného, , navrhl v podání ze dne , datum, a ze dne , datum, odmítnutí žaloby, s poukazem na závěry rozsudku , spisová značka, podle kterých oprávnění podat ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř. žalobu směřující vůči rozhodnutí pozemkového úřadu přiznávajícímu oprávněné osobě restituční nárok přichází tedy v úvahu pouze tehdy, tvrdí-li žalobce, že vlastníkem nárokovaného pozemku, resp. osobou hospodařící s pozemkem vlastněným státem, byl již ke dni účinnosti zákona o půdě a že z uvedeného důvodu naplňuje znaky povinné osoby dle § 5 odst. 1, 2 zákona o půdě. V situaci, kdy znaky osoby povinné dle § 5 odst. 1, 2 zákona o půdě žalobce zjevně nenaplňuje, je pak z povahy věci vyloučeno, aby byl rozhodnutím pozemkového úřadu přiznávajícím oprávněné osobě restituční nárok na svých právech dotčen; v takovém případě ovšem není ani osobou oprávněnou napadnout takové rozhodnutí žalobou v řízení dle § 244 a násl. o. s. ř., pročež je namístě onu žalobu odmítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3707/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 157/02).

3. Žalovaný dále uvedl, že žalobce uzavřel kupní smlouvu na předmětné pozemky s povinnou osobou až dne , datum, , po nabytí účinnosti zákona o půdě (dne , datum, ), a není aktivně legitimován k podání žaloby dle § 244 a následujících o. s. ř. a žaloba by měla být nadepsaným soudem odmítnuta dle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dále poukázal na opožděnost žaloby dle § 247 odst. 1 o. s. ř., kdy musí být žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu a její zmeškání nelze prominout. Žalobce žalobu podal až v , Anonymizováno, , po roce od zpřístupnění spisového materiálu, čímž uvedenou prekluzivní lhůtu šestinásobně překročil.

4. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

5. Podle § 246 odst. 1 o. s. ř. k návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou.

6. Podle § 250g odst. 1 os. ř. soud žalobu odmítne,a) byla-li podána opožděně,b) byla-li podána někým, kdo k žalobě není oprávněn,c) je-li nepřípustná.

7. Podle § 250g odst. 2 o. s. ř. k rozhodnutí podle odstavce 1 nemusí být nařízeno jednání.

8. Ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5678/2017 ze dne 2. 7. 2018 vyplývá, že k doložení svého oprávnění k podání žaloby dle § 244 a násl. o. s. ř. musí žalobce tvrdit, že rozhodnutím správního orgánu, který rozhodoval ve věci soukromého práva, byl dotčen na svých právech (že byl v těchto právech nějakým, byť málo významným, způsobem zkrácen) a že tuto újmu lze odstranit tím, že o věci bude znovu rozhodnuto soudem (§ 246 o. s. ř.). Posouzení otázky, zda žalobce je vskutku osobou dotčenou na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, je přitom závěrem o věcné legitimaci, nikoliv závěrem o účastenství v řízení. Účastníkem řízení o žalobě podle § 246 odst. 1 o. s. ř. je zároveň vždy osoba, která podala žalobu (žalobce), bez zřetele k tomu, zda je k podání žaloby legitimována (zda jí podle § 246 odst. 1 náleží právo návrhové). Tvrdí-li pak žalobce, že byl dotčen na svých právech, byť je to z povahy věci vyloučeno, soud žalobu odmítne podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. V ostatních případech soud rozhodne věcně, tj. žalobu buď zamítne, dojde-li k závěru, že žalobce na svých právech dotčen nebyl, v opačném případě pak rozhodne ve věci samé jinak, než rozhodl správní orgán (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2049; z judikatury srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4346/2017).

9. Podle § 5 zákona o půdě, ve znění účinném od 28. 2. 1992, jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží, s výjimkou a) podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby. Tato výjimka neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990, b) cizích států (odstavec 1). Osobou, která nemovitost takto drží, se rozumí: a) právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky nebo Slovenské republiky právo hospodaření nebo právo trvalého užívání, b) u ostatních nemovitostí jejich vlastník (odstavec 2).

10. Podle § 9 zákona o půdě nárok uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti (odstavec 1). Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad (odstavec 4). Účastníky řízení jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, a povinná osoba (odstavec 8).

11. Okruh účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě je ustanovením § 9 odst. 8 tohoto zákona taxativně vymezen tak, že jde toliko o osobu uplatňující restituční nárok (osoba oprávněná) a osobu povinnou, naplňující znaky uvedené v ustanovení § 5 zákona o půdě, jež je v daném restitučním řízení též pasivně věcně legitimována; definice účastenství ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je zde vyloučena (§ 250b odst. 2 o. s. ř.; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2018, či ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 836/2010). Rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) o restitučním nároku oprávněné osoby se pak přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné ve smyslu zákona o půdě, a to ani tehdy tvrdí-li, že je aktuálním vlastníkem dotčené nemovitosti. Oprávnění podat ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř. žalobu směřující vůči rozhodnutí pozemkového úřadu přiznávajícímu oprávněné osobě restituční nárok přichází tedy v úvahu pouze tehdy, tvrdí-li žalobce, že vlastníkem nárokovaného pozemku, resp. osobou hospodařící s pozemkem vlastněným státem, byl již ke dni účinnosti zákona o půdě a že z uvedeného důvodu naplňuje znaky povinné osoby dle § 5 odst. 1, 2 zákona o půdě. V situaci, kdy znaky osoby povinné dle § 5 odst. 1, 2 zákona o půdě žalobce zjevně nenaplňuje, je pak z povahy věci vyloučeno, aby byl rozhodnutím pozemkového úřadu přiznávajícím oprávněné osobě restituční nárok na svých právech dotčen; v takovém případě ovšem není ani osobou oprávněnou napadnout takové rozhodnutí žalobou v řízení dle § 244 a násl. o. s. ř., pročež je namístě onu žalobu odmítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3707/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 157/02).

12. Nejvyšší soud dále uvádí, že závěr odvolacího soudu, že žalobce, jenž předmětné nemovitosti ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. 24. 6. 1991) nevlastnil, ani nedržel, když je nabyl až ve veřejné dražbě konané dne , datum, , a nemohl tak naplňovat znaky osoby povinné dle § 5 odst. 1, 2 zákona o půdě, je v projednávaném restitučním sporu pasivně věcně legitimován, tudíž zjevně neobstojí jako správný, přičemž odporuje i výše citované ustálené judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu. Z uvedeného důvodu nemohl být žalobce posuzovaným rozhodnutím pozemkového úřadu ani dotčen na svých právech, pročež nebyl ani oprávněn napadnout je žalobou v řízení dle § 244 a násl. o. s. ř., a jím podaná žaloba tak měla být odmítnuta (§ 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř.).

13. Shora uvedený skutkový stav dopadá shodně na poměry žalobce, který se žalobou dle části páté o. s. ř. domáhá přezkumu rozhodnutí správního orgánu – pozemkového úřadu o vydání státem odňatých nemovitostí v rozhodném období v období let 1948 až 1989, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku zákonem stanovených podmínek v § 6 ZoP. Žalobce nebyl povinnou osobou k vydání sporných nemovitostí, které nabyl kupní smlouvou uzavřenou 8. 7. 1993 se ZO odborového svazu Stavba ČR. Nemohl tak být rozhodnutím pozemkového úřadu dotčen ve svých právech ani není oprávněn takové rozhodnutí žalobou v řízení dle § 244 a násl. o. s. ř. Soudu tak nezbylo než postupem dle § 250g odst. 1, písm. b) o. s. ř. žalobu odmítnout, neboť byla podaná osobou, která k jejímu podání není oprávněná.

14. V souladu s § 250g odst. 2 o. s. ř. nebylo k rozhodnutí o odmítnutí žaloby podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. nařízeno jednání.

15. Protože žaloba byla odmítnuta bez nařízení jednání, nepostupoval soud ohledně vymezení účastníků řízení dle § 250a o. s. ř., kdy by bylo osobu , jméno FO, nutno přibrat do řízení, které by nadále probíhalo za jeho účasti. Samotný správní orgán (ČR, Státní pozemkový úřad) pak, jako orgán, jehož rozhodnutí je v řízení dle § 244 o. s. ř. a následujících, přezkoumáván, pak účastníkem řízení není. Soud v záhlaví tohoto usnesení vycházel z označení účastníků žalobcem16. České republice, které vznikly náklady řízení, pak soud výrokem II. tohoto usnesení postupem dle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení v částce 18 404,10 Kč. Tyto náklady sestávají z uplatněného nároku na náhradu nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 5, § 6 odst. 1 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 88 000 Kč sestávající z částky 4 620 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, písemná podání doručená soudu dne , datum, , když podání žalované ze dne , datum, soud považoval podle svého obsahu za žádost o prodloužení lhůty k podání vyjádření a nikoliv jako kvalifikované podání, které žalovaná doplnila až dne , datum, ) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 210 Kč ve výši 3 194,10 Kč.