1 C 161/2021

Plný text

Okresní soud v Prachaticích rozhodl soudcem Mgr. Davidem Neradem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o vypořádání společného jmění manželů

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá vypořádání společného jmění manželů žalobce a žalované, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 33 341 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Žalobce se domáhá vypořádání společného jmění manželů zaniklého v důsledku rozvodu manželství ke dni 16. 8. 2020. Žalobce připustil, že dne 27. 10. 2019 se žalovanou uzavřel Dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, o úpravě práv a povinností společného bydlení a o vyživovací povinnosti pro dobu pro rozvodu (dále též jen „smlouva o vypořádání SJM“) pro účely rozvodového řízení, avšak vzhledem k tomu, že rozvod byl realizován podle ustanovení § 755 a 756 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a smlouva byla uzavřena toliko za účelem rozvodu podle ustanovení § 757 občanského zákoníku, platí v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, že k vypořádání společného jmění manželů nedošlo. Žalobce nadto z opatrnosti od smlouvy o vypořádání SJM odstoupil dopisem ze dne 7. 8. 2021 z důvodu jejího neplnění žalovanou. Žalobce dále konstatoval, že ze svých výlučných prostředků vložil minimálně 600 000 Kč do rekonstrukce domu ve výlučném vlastnictví žalované a v roce 2008 byla na další rekonstrukci ze společného jmění vynaložena částka 445 870 Kč a v roce 2011 pak částka 225 779 Kč. Přípisem ze dne 9. 12. 2019 žalovaná navrhla, že na úplném vypořádání společného jmění zaplatí žalobci částku ve výši 600 000 Kč a sama uhradí hypotéku, přičemž její návrh podle žalobce nepochybně vyplýval ze skutečnosti, že žalovaná si ponechala všechno vybavení a movité věci pořízené za trvání manželství při zohlednění vnosů žalovaného, respektive investic do výlučného majetku žalované. Žalobce proto pro zjednodušení navrhl, že je ochoten přijmout na vypořádací podíl částku 600 000 Kč bez nutnosti další specifikace hodnot ve společném jmění.

2. Žalovaná učinila nesporným, že společné jmění manželů zaniklo ke dni 16. 8. 2020 a že mezi účastníky byla dne 27. 10. 2019 uzavřena smlouva o vypořádání SJM, avšak vyloučila, že by tato smlouva byla uzavřena pouze za účelem tzv. nesporného rozvodu s tím, že žalobce citovaný rozsudek Nejvyššího soudu interpretuje zcela opačně, jelikož z něj naopak vyplývá, že na předmětnou dohodu je třeba nahlížet jako na platnou a účinnou, neboť neobsahuje žádné ustanovení o tom, že by měla pozbýt platnosti v případě jiného způsobu zániku společného jmění. Žalovaná rovněž odmítla tvrzení žalobce, že by jej při uzavření smlouvy jakkoli uvedla v omyl. Žalovaná sporuje i správnost výše vnosů žalovaného do společného jmění, přičemž poukazuje i na to, že investice z výlučného majetku jednoho z manželů není možné podřadit pod režim vypořádání společného jmění manželů. Doplnila, že rekonstrukce jejího domu byla financována rovněž z překlenovacího úvěru a daru od jejího otce.

3. Žalobce následně doplnil (č. l. 32), že obsah dohody nečetl, žalovaná jej s ním neseznámila. Podpisu smlouvy předcházela iniciativa žalované, jež žalobci sdělila, že se vyrovnají u jejího právníka, avšak předtím chce vyřešit prostředky, které žalobce uhradil na dluh u společnosti [právnická osoba]. K uzavření dohody navíc došlo po naléhání žalované v době po odchodu žalobce ze společné domácnosti, kdy se žalobce nenacházel v dobrém psychickém rozpoložení a nebyl schopen obsah dohody vnímat. Kdyby žalobce věděl, že se vzdává svých investic do výlučného majetku žalované, nikdy by dohodu nepodepsal. Rovněž skutečnost, že žalovaná o existenci dohody neinformovala svého tehdejšího zástupce a dohodu přinesla teprve na jednání soudu ve věci rozvodu manželství, podle žalobce svědčí o tom, že žalobce byl uveden v omyl, který žalovaná vědomě vyvolala.

4. Žalovaná uvedla (č. l. 34), že žalovaný smlouvu o vypořádání SJM několikrát četl a dobře věděl, jaký text podepisuje, přičemž jeho tvrzení, že dohodu nečetl, je o to víc zarážející, jelikož se jednalo již o jeho třetí rozvod. Ze samotných ujednání smlouvy pod body 1 až 6 je zřejmé, že zvolený způsob vyrovnání musel být předjednán po komunikaci s žalobcem a jeho zpětné vazbě. Žalovaná dodala, že se svému tehdejšímu zástupci [titul] [jméno] [příjmení] o existenci dohody zmínila, avšak nevěděla, kam ji založila. Na doporučení [titul] [příjmení] ji následně přinesla na jednání soudu o rozvodu manželství.

5. Při jednání dne 28. 4. 2022 pak bylo žalobcem tvrzeno, že časová prodleva mezi rozvodem manželství a podáním žaloby na vypořádání společného jmění manželů byla způsobena tím, že žalobce čekal, zda bude na základě smlouvy o vypořádání SJM plněno či nikoliv a až následně přistoupil k podání žaloby. K výzvě soudu ke sdělení, zda byla žalovaná vyzvána k plnění smlouvy, žalobce uvedl (č. l. 62), že žalovanou k plnění na vypořádání společného jmění opakovaně vyzýval, a to v prosinci 2019 v době, kdy byl na návštěvě za synem, a následně nejméně ve třech případech rovněž v červenci 2020, kdy se měl dozvědět o existenci smlouvy o vypořádání SJM.

6. V závěrečném vyjádření žalobce poukázal na skutečnost, že smlouva o vypořádání SJM co do obsahových náležitostí zcela splňuje náležitosti ustanovení § 757 občanského zákoníku, z čehož je v kombinaci s výpovědí žalované, jež je autorkou smlouvy, o tom, že účelem dohody bylo dosáhnout bezproblémového rozvodového řízení, zřejmé, že se mělo jednak toliko o dohodu pro účely takzvaného nesporného rozvodu. Protože nesporný rozvod realizován nebyl, nemohlo tedy dojít ani k vypořádání společného jmění. Smlouva nadto nemůže být považována za platnou pro uvedení žalobce v omyl ze strany žalované a pro absenci shodné vůle stran co do obsahu a významu smlouvy. Žalobce zároveň poukázal na nedostatek vůle žalované plnit podmínky smlouvy, neboť žalovaná poskytla žalobci první plnění až po zahájení tohoto řízení na výzvu svého právního zástupce. Žalobce zdůraznil, že žalovaná v této souvislosti sama připustila, že na splnění svých závazků nemá finanční prostředky.

7. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s ohledem na to, že na smlouvu o vypořádání SJM je třeba ve světle judikatury Nejvyššího soudu pohlížet jako na platnou, přičemž žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o tom, že by byl při podpisu dohody uveden v omyl. V této souvislosti zdůraznila, že žalovaný musel minimálně vidět text na poslední straně smlouvy, ze kterého je patrné, že se jedná o smlouvu o vypořádání společného jmění manželů. Žalovaná poukázala i na rozpor v tvrzení žalobce obsaženém v doplnění žaloby ze dne 31. 3. 2022 a výzvou zástupce žalobce ze dne 7. 8. 2021, kde je uvedeno, že žalobce zamýšlel uzavřít dohodu toliko za účelem zjednodušení rozvodového řízení.

8. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav.

9. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, č. j. 8 C 97/2020-20, jenž nabyl právní moci dne 16. 8. 2020. Rozvod byl realizován podle ustanovení § 755 a § 756 občanského zákoníku se zjišťováním příčin rozvratu manželství. Při jednání o rozvodu manželství dne 22. 7. 2020 zástupce žalobce konstatoval, že „žalobce dohodu o vypořádání podepsal, ale bylo to v době, kdy opustil rodinnou domácnost. Nyní po zvážení situace manžel tvrdí, že je pro něho nevýhodná“. Na tomto základě nedošlo k rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství, ač bylo ze strany tehdejšího zástupce žalované konstatováno, že žalovaná považuje smlouvu o vypořádání SJM za platnou.

10. Mezi účastníky došlo k uzavření Dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, o úpravě práv a povinností společného bydlení a o vyživovací povinnosti pro dobu pro rozvodu, na které byly dne 27. 10. 2022 ověřeny podpisy žalobce i žalované (zjištěno z originálu citované dohody opatřeného úředně ověřenými podpisy obou účastníků, přičemž všechny listy dohody jsou spojeny pevně do svazku sešitím a opatřeny přelepkou s otiskem úředního razítka České pošty, s.p., [číslo]; zjištěno rovněž z kopie příslušné ověřovací knihy pošty [obec a číslo], ze které se podává, že došlo k legalizaci podpisů žalobce a žalované na dvou vyhotoveních listiny označené pracovnicí pošty jako „vypořádání vzájemných majetkových vztahů“).

11. Z oddílu „Vypořádání vzájemných majetkových vztahů“ smlouvy o vypořádání SJM se podává, že„ investované peníze za dobu trvání manželství do domu [část obce a číslo], [obec], PSČ [PSČ], bere [jméno] [příjmení] jako opravu bydlení pro syna [jméno] [příjmení]. Nepožaduje žádné finanční vyrovnání za tuto investici“. Pokud jde o společný majetek, pak jej s výjimkou majetku osobní povahy a knih dle smlouvy nabývá žalovaná s tím, že je povinna žalobci uhradit na vypořádací podíl částku 60 000 Kč. Žalovaná se dále zavázala hradit žalobci měsíčně po dobu 14 let od nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství částku 1 200 Kč jako vyrovnání rozdílu mezi příjmy.

12. Dne 13. 10. 2021 žalobce doručil žalované listinu ze dne 7. 8. 2021, kterou odstupuje od smlouvy o vypořádání SJM, neboť žalovaná neuhradila žádnou peněžitou povinnost vůči žalovanému, k níž se smlouvou zavázala.

13. Ustanovení § 736 občanského zákoníku stanoví, že je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.

14. Dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Je-li však předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části týkající se této věci zápisem do veřejného seznamu (§ 738 odst. 1 občanského zákoníku).

15. Platnosti dohody o vypořádání nebrání, týká-li se jen části společných majetkových povinností a práv (§ 738 odst. 2 občanského zákoníku).

16. Dohoda o vypořádání vyžaduje písemnou formu, pokud byla uzavřena za trvání manželství nebo pokud je předmětem vypořádání věc, u které vyžaduje písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva (§ 739 odst. 1 občanského zákoníku).

17. Podle ustanovení § 1977 občanského zákoníku poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla.

18. Zakládá-li prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení její smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky (§ 1978 odst. 1 občanského zákoníku).

19. Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není (§ 2002 odst. 1 občanského zákoníku).

20. Z citovaných zákonných ustanovení se podává a pro poměry projednávané věci je podstatné, že smlouva o vypořádání společného jmění může být uzavřena i za trvání manželství a současně její platnosti nebrání, že se týká jen části společných majetkových povinností a práv.

21. Z žádného ustanovení smlouvy o vypořádání SJM nelze dovodit, že by smlouva byla uzavřena pouze za účelem takzvaného nesporného rozvodu. Tvrzení žalobce, že smlouva byla uzavírána pouze pro účely rozvodu podle ustanovení § 757 občanského zákoníku, odporuje opačné tvrzení žalobkyně, že účinnost smlouvy se neváže na rozvod manželství nesporným způsobem. Z výslechu žalované se sice podává, že při tvorbě smlouvy se počítalo s nespornou formou rozvodu, nicméně již nelze dovodit, že by účinnost smlouvy měla být vázána pouze na splnění této podmínky. Že k rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství následně nedošlo, bylo způsobeno postojem žalovaného, který dohodu, kterou podepsal, následně považoval za pro něj nevýhodnou. Při rozporných tvrzeních účastníků soud vychází z obsahu smlouvy, ze kterého žádným způsobem neplyne omezení účinnosti smlouvy, naopak se v závěrečných ustanoveních výslovně konstatuje, že ustanovení o vypořádání společného jmění nabývají účinnosti právní mocí rozhodnutí o rozvodu manželství bez specifikace formy tohoto rozvodu. Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, se podává, že smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřená pro účely rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství nenabývá účinnosti, pokud k rozvodu tímto způsobem nedojde. Tedy jinými slovy musí být prokázáno, že smlouva byla uzavírána výhradně za účelem rozvodu nesporným způsobem, což však není, jak uvedeno výše, případ citované dohody, jež svou účinnost tímto způsobem neomezuje.

22. Pokud jde o tvrzení žalobce o neplatnosti smlouvy z důvodu, že byl při jejím uzavření uveden v omyl a že nevěděl, co je obsahem smlouvy, pak soud konstatuje, že žalobce toto své tvrzení nijak neprokázal. Již při jednání o rozvodu manželství ve věci 8 C 97/2020-17 zástupce žalobce dne 22. 7. 2020 konstatuje, že „žalobce dohodu o vypořádání podepsal, ale bylo to v době, kdy opustil rodinnou domácnost. Nyní po zvážení situace manžel tvrdí, že je pro něho nevýhodná“. Žalobce sice následně v tomto řízení popírá, že by až do dne 22. 7. 2020 věděl, co bylo obsahem smlouvy s tím, že se domníval, že šlo pouze o vypořádání závazku vůči společnosti [právnická osoba], jak mu sdělila manželka, které důvěřoval, a smlouvu proto nikdy nečetl. Pokud by smlouvu prostudoval, nikdy by ji nepodepsal. Žalovaná naopak vypověděla, že smlouvu tvořili oba účastníci současně. Podle názoru soudu se žalobce nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy z důvodu, že ji podepsal, avšak nečetl. Ani v případném naléhání žalované, aby smlouvu podepsal, nelze bez dalšího spatřovat uvedení žalobce v omyl, neboť je jen jeho odpovědností, aby se s obsahem listiny, kterou podepisuje, řádně seznámil. K tomu soud doplňuje, že i při minimální míře opatrnosti a pouhém zběžném pohledu na smlouvu je z ní patrné, co je jejím obsahem (srov. nadpis Dohoda o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, o úpravě práv a povinností společného bydlení a o vyživovací povinnosti pro dobu pro rozvodu). Žalobce sice konstatuje, že žalovaná mu listinu vůbec nepůjčila, po celou dobu ji měla v držení a držela ji i u přepážky na poště, kde žalobce smlouvu podepsal, avšak k tomu je nutné doplnit, že poslední strana smlouvy, na které jsou umístěny podpisy žalobce a žalované, obsahuje text „zcela vyrovnáni a nemají vůči sobě žádné nároky z titulu zaniklého jmění a společného bydlení“. Pokud by tedy žalobce věnoval pozornost alespoň poslední straně smlouvy, kterou opatřil svým podpisem, muselo by mu být zřejmé, jaký typ dohody podepisuje. Nadto z originálu smlouvy o vypořádání SJM opatřeného úředně ověřenými podpisy obou účastníků a přelepkou s otiskem úředního razítka České pošty, s.p., [číslo] i z kopie příslušné ověřovací knihy pošty [obec a číslo] je nepochybné, že se na přepážce pošty, kde byla smlouva podepsána, nacházela dvě kompletní vyhotovení smlouvy a příslušná zaměstnankyně pošty tuto listinu správně označila v ověřovací knize jako „vypořádání vzájemných majetkových vztahů“. Jen obtížně si tak lze v popsané situaci představit, že by žalovaná mohla žalobci zabránit v tom, aby se s obsahem smlouvy seznámil. Ostatně ani tvrzení žalobce, že manželce zcela důvěřoval, nelze považovat za věrohodné v situaci, kdy současně vypověděl, že již mezi manžely byla narušena důvěra a žalobce po žalované požadoval, aby se zavázala k úhradě dluhu vůči společnosti [právnická osoba] (viz protokol o jednání ze dne 28. 4. 2022, str. 11 a 12).

23. Žalobce tedy žádným způsobem nedoložil, že by byl žalovanou uveden v omyl, neboť z jeho popisu událostí předcházejících podpisu dohody lze dovodit toliko jeho naprosto liknavý přístup při jejím podpisu. Žalobce současně nevysvětlil, v čem měl spočívat nátlak na jeho osobu, neboť sám uvedl, že domnělá smlouva o vypořádání závazku vůči [právnická osoba] měla být uzavírána v jeho zájmu (viz protokol o jednání ze dne 28. 4. 2022, str. 10 a 11).

24. Že žalovaná uvedla žalobce v omyl pak podle soudu nelze dovodit ani z toho, že žalovaná neplnila podmínky smlouvy ani o ní ihned neinformovala svého tehdejšího zástupce. Že žalovaná ze smlouvy neplnila, nemůže bez dalšího znamenat, že plnit nezamýšlela již v době uzavření smlouvy. Nikoli řádné plnění smlouvy může být případně předmětem jiného řízení. Ze skutečnosti, že žalovaná o existenci smlouvy informovala svého tehdejšího zástupce až s časovým odstupem, pro danou věc nic podstatného nevyplývá.

25. Při jednání dne 28. 4. 2022 pak bylo žalobcem tvrzeno, že časová prodleva mezi rozvodem manželství a podáním žaloby na vypořádání společného jmění manželů byla způsobena tím, že žalobce čekal, zda bude na základě smlouvy o vypořádání SJM plněno či nikoliv a až následně přistoupil k podání žaloby. Z tohoto tvrzení je patrné, že sám žalobce nemohl smlouvu minimálně určitou dobu považovat za neplatnou.

26. Co se týče porušení povinnosti žalované spočívajícím v prodlení s uhrazením vypořádacího podílu, jedná se nepochybně o podstatné porušení smlouvy, které by zakládalo právo žalobce od smlouvy odstoupit, avšak žalobce jej byl podle ustanovení § 1977 občanského zákoníku žalované povinen oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl, což však neučinil. I kdyby se totiž žalobce o obsahu smlouvy o vypořádání společného jmění dozvěděl až dne 9. 7. 2020, není možné kvalifikovat doručení odstoupení od smlouvy dne 13. 10. 2021, tedy po více než roce od rozvodu manželství (vypořádací podíl měl být zaplacen do 30 dnů od právní moci rozsudku o rozvodu manželství), za včasné.

27. Pokud jde o nehrazení částky 1 200 Kč měsíčně na vyrovnání rozdílu mezi příjmy bývalých manželů, lze jej považovat za nepodstatné porušení smluvní povinnosti, a žalobce by tedy byl oprávněn od smlouvy odstoupit podle ustanovení § 1978 odst. 1 občanského zákoníku, pokud by žalované poskytl dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti. Žalobce dne 29. 6. 2022 vypověděl, že žalovanou vyzval k plnění dohody již v prosinci 2019, avšak přitom setrval na tvrzení, že v té době stále obsah smlouvy neznal. Žalovanou tedy měl vyzvat pouze k zaplacení nespecifikované sumy v blíže neurčené lhůtě. Žalobce svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení] doložil toliko skutečnost, že po žalované v prosinci 2019 požadoval vrácení peněz bez jakékoliv další specifikace, o jaké peníze se jednalo. V roce 2019 však závazek žalované k hrazení částky 1 200 Kč ještě nebyl splatný, jelikož k rozvodu manželství došlo až v srpnu 2020. Následně žalobce vypověděl, že poté co se v červenci 2020 měl o obsahu smlouvy dozvědět, již žalovanou k plnění smlouvy nevyzýval, jelikož byl přesvědčen, „že to její právní zástupce udělá tak, že z toho nedostane ani korunu“. Žalobce tedy neunesl důkazní břemeno ani ohledně tvrzení, že žalovanou vyzval k plnění její smluvní povinnosti. Pokud by porušení povinnosti hradit na dorovnání příjmů částku 1 200 Kč měsíčně bylo kvalifikováno jako podstatné porušení smlouvy, platilo by totéž, co je uvedeno v předcházejícím odstavci.

28. Z uvedených důvodů tedy soud konstatuje, že smlouvou o vypořádání SJM došlo k okamžiku právní moci rozsudku, jímž bylo manželství rozvedeno, k vypořádání společného jmění manželů a žalobce od této smlouvy platně neodstoupil. Protože žalobce učinil předmětem tohoto řízení toliko investice ze společného majetku do výlučného majetku žalované, tedy nárok, kterého se smlouvou o vypořádání SJM výslovně vzdal ve prospěch zajištění bydlení pro svého syna, nezbylo soudu než jeho žalobu zamítnout.

29. Soud pro úplnost konstatuje, že ani vlastní obsah smlouvy není možné považovat za nepřiměřeně nevýhodný takovým způsobem, který by prakticky vylučoval, že by žalobce takovou smlouvu mohl o své vůli uzavřít. Žalobce se sice vzdává nároku na to, co bylo ze společného jmění vynaloženo na výlučný majetek žalované, avšak z nikoli nelogického důvodu (zjištění bydlení pro jeho syna, jenž v domě žalované žije), dle smlouvy má však na druhé straně po dobu 14 let nárok na příspěvek na vyrovnání příjmů ve výši 1 400 Kč měsíčně. Pokud by soud posuzoval, co bylo ze společného jmění vynaloženo na dům ve výlučném vlastnictví žalované (žalovaný sám v žalobě hovoří toliko o částce 671 649 Kč), musel by vzít v úvahu rovněž skutečnost, že šlo o společné prostředky, nikoli pouze o peníze žalobce, a rovněž to, že žalobce sám v domě mnoho let žil, čímž rovněž ušetřil finance, jež by jinak musel vynaložit na zajištění vlastního bydlení, což by nepochybně ovlivnilo výši jeho případného vypořádacího podílu.

30. Nad rámec výše uvedeného se dodává, že soud se v řízení o vypořádání společného jmění nemůže zabývat případnými investicemi z výlučného majetku žalobce do výlučného majetku žalované, jak se naznačuje v žalobě. Takové investice nejsou předmětem vypořádání společného jmění manželů.

31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a soud z důvodu hodného zvláštního zřetele nepřiznal procesně úspěšné žalované plnou náhradu nákladů řízení, jež sestávají z odměny zástupce za 8 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, jednání ve dnech 23. 3. 2022, 28. 4. 2022, 26. 5. 2022 a 29. 6. 2022, vyjádření k doplnění žaloby a závěrečné vyjádření) po 10 700 Kč podle ustanovení § 7 bodu 6 ve spojení s § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), a z 8 tzv. režijních paušálů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu.

32. Tarifní hodnotou je podle ustanovení § 8 odst. 6 advokátního tarifu v případě řízení o vypořádání společného jmění manželů polovina hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání. Tedy v daném případě je namístě považovat za tarifní hodnotu částku 600 000 Kč, takto vypořádací podíl požadovaný žalobcem.

33. Cestovné zástupce žalované na 4 jednání soudu z [obec] do [obec] a zpět, vždy při ujetých celkem 92 km, průměrné spotřebě vozidla podle technického průkazu 6 litru nafty na 100 km, vyhláškové ceně motorové nafty (podle ustanovení § 4 písm. c) vyhlášky č. 511/2021 Sb.) za 1 litr 36,10 Kč (do 13. 5. 2022) a 47,10 Kč (od 14. 5. 2022) a sazby 4,70 Kč za 1 km základní náhrady za používání silničního motorového vozidla činí 2 648,12 Kč. Zástupci žalované pak v souvislosti s cestami na jednání soudu a zpět podle ustanovení § 14 advokátního tarifu náleží rovněž náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby (12 započatých půlhodin po 100 Kč) ve výši 1 200 Kč. Dále by žalované náležela i náhrada odpovídající 21 % DPH ve výši 19 288 Kč. Náklady řízení tedy na straně žalované celkem činí 111 136 Kč.

34. Protože však se však žalovaná v řízení dovolávala platnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů, kterou sama až do zahájení řízení neplnila a zavdala tak příčinu k podání žaloby (byť nesprávně nikoli žaloby na plnění ze smlouvy, nýbrž žaloby na vypořádání společného jmění), nepovažoval by soud za spravedlivé přiznat jí náhradu nákladů řízení. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že vznik převážné části nákladů řízení byl vyvolán v důsledku procesních návrhů žalobce, kterému soud již při prvním jednání ve věci sdělil svůj předběžný právní názor, že na smlouvu o vypořádání SJM je třeba ve světle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, hledět jako na účinnou. Za této situace je proto nezbytné, aby byla žalované část nákladů kompenzována, za přiměřenou částku považuje soud sumu 33 341 Kč, tedy 30 % plné náhrady nákladů řízení.