2 C 63/2026

Plný text

Okresní soud v Prachaticích rozhodl soudkyní JUDr. Kateřinou Plachtovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 112 561,31 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 961,51 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 000 Kč měsíčně splatných vždy do 15. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 87 306,48 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 49 529,1 Kč od 29. 9. 2025 do zaplacení a částky 7 293,32 Kč, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 27 579,24 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu po žalovaném domáhala zaplacení částky 112 561,31 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný spolu s žalobkyní uzavřeli dne datum smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut na jeho bankovní účet úvěr ve výši 93 720 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 15. 7. 2026. Žalovaný však na svůj dluh hradil pouze částečně, a to částkou 75 758,49 Kč a dostal se tak do prodlení. K procesu posuzování úvěruschopnosti žalobkyně v žalobě uvádí, že prověřila žalovaného v Centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů MVČR, registru TeleScore, registrů hledaných osob, registru Starostové, Katastrálním rejstříku, registru „Sankční seznamy“ a interní registry historie klienta a v rejstřících NRKI, BRKI a též CNCB – Czech Non-Banking Credit Bureau. Kromě nesplacené jistiny požaduje žalobkyně též úrok z prodlení a smluvní pokutu.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota hrubě porušila svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a úvěrová smlouva je tak podle něj absolutně neplatná. Žalovaný je tak povinen vrátit pouze bezdůvodné obohacení, tedy rozdíl mezi vyplacenou a vrácenou částkou, který činí 17 963 Kč, a to ve splátkách po 6 000 Kč. A též navrhl, aby soud uložil žalobkyni povinnost náhrady nákladů řízení.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalovaný uzavřel dne datum s žalobkyní smlouvu o úvěru (zjištěno ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru „Flexi půjčka“ č. hodnota včetně přílohy označené „Předpis denních splátek“, informací pro spotřebitele, údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru a všeobecných obchodních podmínek ze dne datum), na základě které čerpal peněžní prostředky ve výši 93 720 Kč (zjištěno z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Žalovaný na svůj dluh hradil pouze částečně, celkem částku ve výši 75 758,49 Kč, konkrétně dne 9. 5. 2025 částku 59 547,65 Kč (zjištěno z potvrzení o odchozí úhradě žalovaného) a dalších průběžných dílčích splátek celkem ve výši 16 208,84 Kč (zjištěno z výpisu z účtu žalovaného za duben až červen 2025, výpisu z účtu žalovaného za leden až duben 2025, výpisu z účtu žalovaného za červen až červenec 2025 a současně výpisu z bankovnictví žalovaného). Žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dlužné částky (zjištěno z výzvy ze dne z 28. 9. 2025). Dne 28. 1. 2026 byla žalovanému ještě zaslána předžalobní upomínka (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 28. 1. 2026 včetně dokladu o odeslání).

4. Soud zamítl pro nadbytečnost návrh žalobkyně na provedení důkazu dotazem na právnická osoba., jelikož soud má za prokázané, že peněžní prostředky byly poskytnuty žalovanému, který toto tvrzení žalobkyně ani nerozporoval.

5. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

7. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje okamžik vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je kromě ochrany spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávních sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen “o. z.“). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku v prodlení dlužníka s vrácením zbývající částí jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (více viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021)

8. Podle ustanovení § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.

12. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.

13. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (více viz VACEK, Lukáš. Zákon o spotřebitelském úvěru: komentář k § 9. Komentáře Wolters Kluwer. Praha : Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978807478-776-8).

14. Věřitel tak nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. (více viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, že vyhodnotila informace získané od žalovaného, když žalovaný uvedl, že počet členů společně hospodařících v jeho domácnosti je 4, jeho příjem je 24 900 Kč, mezi své výdaje uvedl pravidelné měsíčních výdaje na bydlení 3000 Kč a ostatní zbytné výdaje 2000 Kč (zjištěno z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti Jméno žalobkyně.). Příjem žalovaného měl být žalobkyní ověřen do výše 24 900 Kč (zjištěno z identifikovaných příjmů). K tomu žalobkyně neuvádí žádná tvrzení, jakým konkrétním způsobem byl příjem ověřen. Výdaji žalovaného se však žalobkyně nijak nezaobírala, resp. netvrdila žádné rozhodné skutečnosti týkající se ověřování výdajů žalovaného. Žalobkyně pouze doložila dokumenty, ze kterých vyplývá, že vycházela z tvrzených výdajů žalovaného (zjištěno z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti Jméno žalobkyně.). Dále žalobkyně uvedla, že prověřila žalovaného v Centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů MVČR, registru TeleScore, registrů hledaných osob, registru Starostové, Katastrálním rejstříku a registru „Sankční seznamy“, což nijak soudu nedoložila.

16. Z důkazu označeného obecné principy posuzování a filozofie společnosti, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru a souhlasu se zpracováním osobních údajů neučinil soud žádné zjištění, když žalobkyně ani neuvedla žádné tvrzení, které by jím mělo být prokázáno.

17. Podle názoru soudu, tak žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti, jelikož úvěruschopnost žalovaného nebyla prověřena řádně, když se vůbec nezaobírala jeho reálnými příjmy a výdaji. V důsledku toho shledal soud předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vzniká vůči žalovanému nárok pouze na vrácení jistiny poskytnutého úvěru ve výši ve výši 93 720 Kč, poníženou o splacenou část jistiny ve výši 75 758,49 Kč. V této části (17 961,51 Kč) soud žalobě jako důvodné vyhověl. V této části soud žalobě jako důvodné vyhověl. Ve zbývající části žalované jistiny a smluvní pokuty soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vzhledem k výše uvedené argumentaci v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR dospěl soud k závěru, že splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala, žalobkyni tedy zatím nemohl vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení. Soud proto zamítl i dílčí nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení.

18. Žalobkyně se jednání soudu nezúčastnila, nemohla jí tak být udělena výzva ve smyslu ust. § 118a odst. 2, 3 o. s. ř., aby se vyjádřila k otázkám výše splátek vzhledem k aktuální výši příjmů a poměrů žalovaného. Žalovaný v rámci jednání uvedl, že jeho příjem ze zaměstnání činí 25 000 Kč až 27 000 Kč měsíčně a jeho měsíční výdaje na bydlení jsou 4 000 Kč, 4 000 Kč až 5 000 Kč měsíčně výdaj za jídlo a výdaj za benzín 8 000 Kč měsíčně. Soud tedy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru přihlédl k celkovým sociálním a majetkovým poměrům žalovaného zjištěným při jednání, přičemž dospěl k závěru, že je přiměřené jeho možnostem splácet dosud neuhrazenou poskytnutou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 000 Kč a umožnil tak žalovanému rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. S touto výší splátek žalovaný souhlasil.

19. Soud s odkazem na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 10. 2024, č. j. 19 Co 1118/2024-94 rozhodl o uložení plnění žalovaného ve splátkách spolu se sankcí „pod ztrátou výhody splátek“ za užití ust. § 1931 o. z. a § 160 odst. 1 o. s. ř., když uvedené řešení lze považovat za popsaných okolností za spravedlivé uspořádání práv a povinností obou stran sporu.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když částečně procesně úspěšnému žalovanému náleží 69,2 % (rozdíl mezi procesními úspěchy obou stran s tím, že pro určení míry úspěchu bylo zohledněno i žalované příslušenství – více viz nález Ústavního soudu z 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, konkrétně žalobkyně byla úspěšná v částce 17 961,51 Kč, což odpovídá 15,4 % a neúspěšná v částce 98 672,7 Kč, což odpovídá 84,6 % žalované částky) náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s tímto řízením.

21. Náhrada nákladů řízení sestává: - z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby (příprava a převzetí spisu, podání ve věci samé – odpor ze dne 27. 3. 2026, účast na jednání dne 7. 5. 2026, podání ve věci samé – doplnění tvrzení ze dne 15. 5. 2026, účast na jednání dne 16. 6. 2026) po 5 620 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování služeb (dále jen „AT“) ve výši 28 100 Kč, - z náhrady výdajů ve formě 5 paušálních částek po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve výši 2 250 Kč, - z náhrady cestovních nákladů ve výši 1 387,4 Kč (672,17 Kč a 715,23 Kč) za 2 cesty zástupce z adresa do Prachatic a zpět dne 7. 5. 2026 a 16. 6. 2026 (2 x 90 km) osobním automobilem Volkswagen Touran, registrační značky SPZ, s kombinovanou spotřebou 4,6 l/100 km, při ujetí celkem hodnota km, předepsané ceně nafty 34,10 Kč a od 1. 6. 2026 44,50 Kč a sazbě základní náhrady 5,90 Kč (dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely), - náhrady za promeškaný čas ve výši 8 půlhodin (4 započaté půlhodiny při cestě na každé jednání dne 7. 5. 2026 a 16. 6. 2026 a zpět) po 150 Kč podle § 14 AT ve výši 1 200 Kč. - náhrady 21 % DPH podle § 14a odst. 1 AT ve výši 6 917 Kč, jelikož zástupce žalovaného doložil, že je jeho plátcem. Celkem náklady řízení činí 39 854,40 Kč a žalovanému náleží jejich náhrada ve výši 27 579,24 Kč (69,2 % z 39 802,16 Kč). Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání, které je možno podat do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích u Okresního soudu v Prachaticích. Nebude-li podle tohoto rozsudku řádně a včas plněno, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí či exekuce.