13 C 177/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl předsedou senátu Mgr. Petrem Novákem jako samosoudcem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa žalované o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně za dobu od [datum] do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč.

1. Žalobou doručenou dne [datum] Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci, konkrétně postupem Ústavního soudu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 8. 2018, č. j. 18C 175/2016-48 byla věc postoupena zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému.

2. Žalobce uvedl, že se domáhá nemajetkové újmy způsobené žalobci postupem Ústavního soudu v řízení sp. zn. IV. ÚS 1469/15. [anonymizováno], zpravodaj Ústavního soudu ČR k ústavní stížnosti žalobce, svévolně a protiprávně ignoroval kogentní ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, když ústavní stížnost odmítl. Z logiky věci a z právního řádu ČR ovšem plyne, že pokud není stěžovatel zastoupen v řízení advokátem apod., tak je soud povinen vyzvat stěžovatele k odstranění tohoto nedostatku postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř., protože se jedná o odstranitelnou vadu řízení. To samé plyne z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Dle čl. 10 Ústavy ČR je Ústavní soud ČR povinen ve své činnosti respektovat a jednat v souladu se závazky, které plynou pro ČR z mezinárodních smluv, rozhodování a judikatury mezinárodních soudů. [příjmení] [příjmení] v odůvodnění jeho usnesení jsou toliko svévolná a formalistická, neb žalobce není povinen si pamatovat, kdy, proč a k čemu ho Ústavní soud v minulosti vyzýval. To jen potvrzuje zkratkovité jednání [příjmení], ovšem neslučitelné s výkonem funkce ústavního soud. Jednáním, kterým si [příjmení] nepřípustně ulehčil svoji práci ústavního soud na úkor žalobcových práv, bylo a je zcela v rozporu s právním řádem ČR, jak ho definoval zákonodárce a jak ho vyznává mj. Evropský soud pro lidská práva. [příjmení] a s ním Ústavní soud ČR tak nepřípustně zasáhli do základních práv žalobce, jak žalobci garantovány v Listině základních práv a svobod ČR a v evropské Úmluvě, jmenovitě do žalobcových základních práv na přístup k soudu, na spravedlivý proces, na zákaz odepření spravedlnosti, na rovné zacházení a rovnost v řízení, na všeobecný zákaz diskriminace, atd. Pokud se jedná o finanční částku, kterou žalobce nárokuje jako náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou tímto nesprávným úředním postupem Ústavního soudu ČR včetně porušení práva na spravedlivý proces a dalších mých práv, žalobce nárokuje částku 100 000 Kč. Výše nárokované částky je dána předmětem projednávané věci a rovněž zahrnuje odškodnění za evidentní svévoli a protiprávní konání [příjmení], zpravodaje Ústavního soudu ČR k ústavní stížnosti žalobce, za vědomé a záměrné jednání Ústavního soudu ČR v rozporu se zásadou legality. Protiprávním jednáním Ústavního soudu ČR, při výkonu státní moci žalobci byla způsobena v příčinné souvislosti nemajetková újma, která spočívala v porušení práv žalobce na spravedlivý proces bez průtahů, na rovné zacházení a zákaz diskriminace a šikany osoby žalobce jako účastníka řízení ze strany tohoto soudu, na jeho legitimní očekávání výkonu veřejné moci v souladu se zásadou legality. Nemajetková újma v případech žalobcem namítaného protiprávního jednání orgánu žalované ve stejné intenzitě spočívala v tom, že výše zmíněné protiprávní jednání orgánu žalované se negativně promítlo do osobnostní sféry žalobce tím, že bylo protiprávně porušeno oprávnění žalobce být příjemcem právní ochrany plynoucí z práva žalobce na spravedlivý proces bez průtahů dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ČR a judikatury Ústavního soudu ČR a z práva žalobce na rovné zacházení plynoucí ze zákazu všeobecné diskriminace dle evropské Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, plynoucí z čl. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod ČR a legitimního očekávání žalobce na výkon veřejné (tj. soudní) moci v souladu se zásadou legality ze strany orgánu žalované (srovnej čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ČR). Bylo tedy protiprávně porušeno oprávnění žalobce disponovat s hodnotami své osobnostní integrity ve vztahu k existenci a skutečné realizaci základních práv žalobce, neb Ústavní soud ČR tyto základní práva žalobce svým protiprávním jednáním nerespektoval a nepřípustně porušil. Podle zákona nesprávný úřední postup je takový postup, kdy státní orgán nebo územní samosprávný celek nepostupuje při výkonu veřejné moci způsobem uvedeným v zákoně. Za výkon veřejné moci se podle zákona považuje rovněž výkon soudní moci. Stát je odpovědný za škodu způsobenou jednak rozhodnutím vydaném v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v trestním řízení, a jednak nesprávným úředním postupem. Za nesprávný úřední postup Ústavního soudu ČR v řízení o ústavní stížnosti žalobce je tak dle zákona č. 82/1998 Sb. odpovědná Česká republika. Žalobce, svým podáním ze dne [datum], uplatnil u žalované náhradu újmy, která žalobci vznikla na základě nesprávného úředního postupu Ústavního soudu ČR, v řízení sp. zn. IV. ÚS 1469/15 a navrhuje, aby soud žalovanou zavázal k úhradě shora uvedené částky 100 000 Kč včetně příslušenství.

3. Žalovaná uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Žalovaná předně vznáší námitku promlčení. Podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Předmětné usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], čj. IV. ÚS 1469/15, bylo žalobci doručeno v souladu s ustanovením § 49 o. s. ř. dnem [datum]. Dne [datum] tedy začala běžet promlčecí lhůta. Dne [datum] žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u Ministerstva spravedlnosti. Tímto dnem byl běh promlčecí doby přerušen. Z uvedené lhůty zatím uběhlo 5 měsíců a 18 dní. Předběžné projednání nároku skončilo dne [datum] vydáním zamítavého stanoviska Ministerstva spravedlnosti, čj. MSP-100/2016-ODSK-ODSK/4. Zásilka obsahující toto stanovisko byla žalobci oznámena a uložena na poště dne [datum], neboť při pokusu o doručení nebyl zastižen. Žalobce si však zásilku ve lhůtě nevyzvedl, zásilka je tedy v souladu se zákonem považována za doručenou a následně byla vrácena zpět Ministerstvu spravedlnosti dne [datum]. Jejím doručením počala opět běžet promlčecí lhůta, ze které nyní zbývalo 12 dnů. Žalobce svůj nárok uplatnil u soudu žalobou podanou dne [datum]. Z uvedeného plyne, že v době podání žaloby již byl nárok žalobce promlčen.

4. Nad rámec námitky promlčení žalovaná dále uvádí, že žalobce požaduje odškodnění za nesprávný úřední postup Ústavního soudu, který spatřuje v tom, že usnesením ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1469/15, byla pro nesplnění podmínky obligatorního právního zastoupení advokátem odmítnuta jeho ústavní stížnost, aniž by byl předtím soudem vyzván k odstranění vad podání. Tím bylo podle žalobce porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces. Uvedenou nemajetkovou újmu žalobce vyčíslil částkou 100 000 Kč s příslušenstvím. K tomu žalovaná uvádí, že posuzování předpokladů pro vydání rozhodnutí je součástí rozhodovací činnosti soudu, do níž nelze, v souladu s principem nezávislosti justice, zasahovat. Přezkum věcné správnosti vydaných soudních rozhodnutí a jejich souladu se zákonem je pak možný výhradně zákonem stanovenými opravnými prostředky. Žalobcem napadanou rozhodovací činnost Ústavního soudu, předcházející vydání napadeného usnesení, tedy přezkoumávat nelze a žalovaná též proto navrhuje zamítnutí žaloby.

5. Na vyjádření žalované reagoval žalobce replikou, doručenou soudu dne [datum]. V rámci tohoto podání žalobce především polemizoval s námitkou promlčení vznesenou žalovanou, když uváděl, že rozhodnutí Ústavního soudu mu do domovní schránky vhozeno nebylo, o rozhodnutí se dozvěděl z aplikace [webová adresa]. Žalobci nebylo oznámeno ani doručení stanoviska Ministerstva spravedlnosti. Žalobce k prokázání těchto svých tvrzení navrhl výslech poštovního doručovatele a své manželky. Ostatně Ministerstvo spravedlnosti ani nebylo k projednání žádosti žalobce příslušné.

6. Soud následně v řízení provedl následující důkazy a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: 6.

1. Z kompletního obsahu spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1669/15 vyplynulo, že dne [datum] podal žalobce k Ústavnímu soudu ČR ústavní stížnost, přičemž tato byla Ústavním soudem usnesením ze dne [datum], č. j. IV. ÚS 1496/15-8 odmítnuta. V odůvodnění usnesení bylo uvedeno, že„ třebaže byl dosud navrhovatel opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu (srov. kupř. řízení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 348/10, IV. ÚS 1866/14 aj.), je zcela zjevné, že ani nyní podaný návrh tyto náležitosti nesplňuje, jelikož v prvé řadě nebyl ani formálně, ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v souladu s § 30 a 31 vzpomínaného zákona. Vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu by bylo z důvodů jemu z předchozích řízení velmi dobře známých neefektivní a formalistické. S právními následky takto podané ústavní stížnosti tak již byl navrhovatel dostatečně seznámen. Ostatně v usnesení sp. zn. III. ÚS 1673/15 ze dne [datum] Ústavní soud výslovně uvedl, že navrhovatel se před podáním projednávaného návrhu obrátil se svými návrhy na Ústavní soud celkem v 18 případech, přičemž se mu v šesti z nich dostalo poučení o náležitostech a podmínkách ústavní stížnosti stanovených zákonem o Ústavním soudu, v ostatních případech podaná ústavní stížnost náležitosti spojené především s povinným zastoupením stěžovatele advokátem na základě speciální plné moci splňovala. Z výše uvedeného shrnutí je tedy zřejmé, že navrhovateli jsou dostatečně známy podmínky uvedené v ustanovení § 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přesto se je navrhovatel bez zjevného důvodu rozhodl v nyní projednávaném návrhu nerespektovat. Ústavní soud na základě výše uvedených skutečností a také z dalších důvodů, které budou dále vyloženy, nevyzval navrhovatele k odstranění vady předmětného návrhu. Poněvadž navrhovatel zvolil stejný přístup i k nyní posuzovanému návrhu, soudce zpravodaj jej za přiměřené aplikace ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako vadný odmítl“. Dle doručenky do vlastních rukou bylo žalobci doručováno na adresu [adresa žalobce], přičemž zásilka byla uložena dne [datum] a jelikož nebyla v úložní době vyzvednuta, byla dne [datum] vhozena do domovní schránky. 3.2 Z uplatnění nároku na náhradu škody datovaného dnem [datum] vyplynulo, že žalobce doručil Ministerstvu spravedlnosti dne [datum] žádost na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč způsobené nesprávným úředním postupem Ústavního soudu ČR. 3.3 Dle stanoviska ze [datum] Ministerstvo spravedlnosti žalobci sdělilo, že žádost považuje za nedůvodnou. Dle dodejky bylo stanovisko doručováno žalobci na adresu [adresa žalobce], přičemž zásilka byla uložena dne [datum] a jelikož nebyla v úložní době vyzvednuta, byla dne [datum] vrácena odesílateli.

7. Další důkazní návrhy, konkrétně návrhy žalobce na výslech manželky žalobce a poštovní doručovatelky soud jako nadbytečné zamítl. Příčilo by se ekonomice řízení provádět dokazování výslechem těchto svědků, neboť těmito důkazy měla být vyvrácena námitka promlčení vznesená žalovanou. Za situace, kdy - jak soud vysvětlí dále - jde v případě nároku žalobce o nárok zcela zřejmě nedůvodný již ve svém základu, soud se dále námitkou promlčení nezabýval a o tuto námitku (byť se z listinných důkazů, které jsou listinami veřejnými - doručenky – jeví důvodnou) svůj zamítavý výrok neopírá.

8. Po právní stránce je na projednávanou věc třeba aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen jako„ zákon o odpovědnosti státu za škodu“ či jen„ zákon“), přičemž dle ust. § 5 zákona o odpovědnosti státu za škodu stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Dle ust. § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Dle ust. § 8 odst. 1 zákona, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle ust. § 13 odst. 1 zákona platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle ust. § 31a odst. 1 zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Domáhá-li se žalobce náhrady škody z titulu o odpovědnosti státu za škodu, je pro vznik této odpovědnosti povinen prokázat kumulativní splnění tří předpokladů: 1. existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, 2. vznik škody, 3. příčinná souvislost mezi předpokladem 1. a 2. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném. Ačkoli žalobce nárokuje náhradu nemajetkové újmy z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, který spatřuje v tom, že ústavní stížnost byla odmítnuta, aniž by žalobce byl vyzván k odstranění vady svého podání, nelze v dané souvislosti hovořit o nesprávném úředním postupu. K tomu soud uvádí, že není možné zaměňovat nesprávný úřední postup s vadami, které se odrazily ve vydaném rozhodnutí. Nevyzvání účastníka k odstranění vad, by tak bylo možné hodnotit jako vadu, která se odrazila ve vydaném rozhodnutí. Takové vady je pak třeba posuzovat jen z hlediska nezákonného rozhodnutí – není nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona takový nesprávný postup, který se bezprostředně odrazí v rozhodnutí (k tomu blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3866/2011, 30 Cdo 2061/2015). Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je však možné v souladu s ust. § 8 odst. 1 zákona uplatnit pouze za podmínky, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1810/2005, 25 Cdo 2162/2005). Jelikož usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti žalobce nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, není splněna podmínka pro náhradu škody dle § 8 odst. 1 zákona.

9. V té souvislosti zdejší soud zdůrazňuje, že obecným soudů přezkoumávat rozhodnutí soudu Ústavního v zásadě nepřísluší. V té souvislosti lze odkázat na judikaturu soudu Nejvyššího (žalovanou uváděné rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1846/2012) a zejména na judikaturu samotného Ústavního soudu. Např. v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 179/13 Ústavní soud uvedl, že„ Stanoví-li Ústava ČR v ustanovení čl. 89 odst. 2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a na to navazující zákon o Ústavním soudu konstatuje, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2), resp. že odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3), pak tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci, a to ani Ministerstvem financí ani případně obecným soudem. Jak uvedeno, dle zákona o Ústavním soudu nemůže vydané rozhodnutí Ústavního soudu přezkoumávat dokonce ani samotný Ústavní soud; jeho rozhodnutí jsou na vnitrostátní úrovni konečná a mohou být zpochybněna toliko v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, ovšem bez možnosti přímé kasace ze strany tohoto mezinárodního soudu.

10. Žaloba proto důvodná býti nemůže a soud ji tedy v celém rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

11. Výrok II. tohoto rozsudku se opírá o ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož ve věci zcela uspěla žalovaná, soud jí přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů. Nezastoupené žalované přísluší pouze paušální náhrada hotových výdajů dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb., ve výši 300 Kč za úkon. Soud přiznal žalované tuto náhradu za tři úkony a to za písemné vyjádření k žalobě, přípravu účasti na jednání a účast při jednání dne [datum]. Žalované tak přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 900 Kč. Pro úplnost soud dodává, že náhradu za vyjádření k žalobě přiznal pouze jedenkrát, ačkoli v řízení se žalovaná vyjadřovala dvakrát a to konkrétně podáním ze dne [datum] prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti a podáním ze dne [datum] prostřednictvím Ministerstva financí. Druhé z uvedených podání však v zásadě pouze opakuje argumentaci podání prvého, na které též odkazuje.