14 C 182/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Lebedou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 3 599 289,61 Kč s přísl.

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 3 599 289,61 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 599 289,61 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 3 600 Kč.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 599 289,61 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu. Z žalobních tvrzení vyplynulo, že žalobkyně je podnikatelem, který provozuje občerstvení formou stánkového prodeje v hlavním městě [obec], mimo jiné má stánek umístěný na Jungmannově nám. před budovou [číslo] (dále jen„ stánek na Jungmannově nám.") a stánek umístěný na nám. Republiky před budovou [číslo] (dále jen„ stánek na nám. Republiky“). V době uzavření nájemních smluv na pozemky, kde stánky stojí, byla tato místa uvedena jako místa pro prodej v [ustanovení právního předpisu EU] Sb. HMP, kterým se vydává tržní řád. Tržní řád byl změněn nařízením [číslo] 2014 Sb. HMP, kterým se mění nařízení č. 9/2011 Sb. hl. m. [obec], kterým se vydává tržní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ první změna"). První změnou došlo k tomu, že provozní doba stánku na Jungmannově nám. byla omezena do [datum]. Tržní řád byl dále změněn nařízením [číslo] Sb. HMP, kterým se mění nařízení č. 9/2011 Sb. hl. m. [obec], kterým se vydává tržní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ druhá změna"). Druhou změnou došlo k tomu, že tržní místa pro oba stánky byla z Tržního řádu vypuštěna. Ačkoliv tržní řád formálně není individuálním správním aktem a formálně není (podle platné právní úpravy) ani opatřením obecné povahy (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen„ NSS") sp. zn. 3 Ao 6/2011 ze dne 31. 10. 2011), je nepřípustné, aby jeho vydání a jeho změny byly ovládány libovůlí či dokonce svévolí ze strany HMP. Žalobkyně obdržel od Městské části [obec a číslo] (resp. od dalších příslušných úřadů) všechna povolení, potřebná k provozování stánku na Jungmannově nám. Tato rozhodnutí byla vydána koncem roku 2014 [ulice] část [obec a číslo] přitom ve stejné době, kdy udělovala povolení k provozování stánku na Jungmannově nám., zároveň navrhla omezení doby jeho provozu do [datum]. Tento návrh nebyl vůbec nijak odůvodněn. Druhá změna byla schválena tak, že nejenže nedošlo k prodloužení doby provozu, ale uvedené tržní místo bylo okamžitě (tj. počínaje účinností druhé změny) z Tržního řád vypuštěno. Nesprávný úřední postup spočívá v tom, že HMP při vypuštění tržních míst pro stánky nerespektovalo požadavky Listiny (zejména požadavek právo podnikat, garantované v čl. 26 odst. 1 Listiny). Žalobkyni vznikla jednak škoda tím, že vynaložila náklady na koupi a instalaci stánků a jejich demontáž. Rozpis jednotlivých faktur je obsažen v žalobě a celkově se jedná o částku 3 599 289,61 Kč. Příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem vidí žalobkyně v tom, že pokud by nedošlo k neoprávněnému vyřazení tržních míst pro stánky, žalobkyně by mohla využít stánky a nevynaložila by náklady na instalaci stánků a na jejich demontáž a nevznikly by jí náklady představující skutečnou škodu.

2. Žalovaná uvedla, že nárok uplatněný v žalobě neuznává ani částečně. Žalobkyně uvádí, že došlo ke zmaření jejích investic, avšak ohledně tohoto tvrzení je nutné podotknout, že žalobkyně oba své stánky odstranila ještě před tím, nežli [jméno] [příjmení] projednala změnu tržního řádu. Oprávněnost obce vydat tržní řád na základě zmocnění obsaženého v živnostenském zákoně potvrdil Ústavní soud (viz např. III. ÚS 253/04), což znamená, že toto oprávnění má i [obec]. Smyslem úprav tržního řádu hlavního města Prahy je nezbytná regulace obchodní činnosti na veřejném prostranství ve vztahu k aktuálně se měnícím potřebám nebo situaci v dané lokalitě. Jednoznačně lze odmítnout, že by v důsledku vyřazení předmětných tržních míst došlo k diskriminačnímu postupu vůči žalobkyni. Po prošetření celé záležitosti zaslal odbor živností MPO žalobkyni stanovisko ze dne [datum] č. j.: MPO [číslo] 2016 se závěrem, že důvody k pozastavení účinnosti tržního řádu, resp. jeho dvou změn, jehož se domáhala žalobkyně, nebyly shledány. Podle názoru žalované byly obě žalobkyní napadené změny tržního řádu vydány [jméno] [příjmení] zcela legitimním způsobem v rámci standardního legislativního procesu při respektování veškerých formálních zásad tohoto procesu. Nařízení hlavního města Prahy, kterým se vydává tržní řád, lze považovat normativní právní akt. Tento názor žalovaná opírá především o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005. Podle názoru soudu nemůže být normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci posuzována jako nesprávný úřední postup, a proto nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Jinými slovy normotvorná činnost nezakládá nárok na náhradu škody. Žalobkyně tedy dle názoru žalované neprokázala existenci nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného rozhodnutí a nepředložila ani žádný důkaz o vzniku škody, event. důkaz o její výši, pokud škoda skutečně vznikla.

3. Soud dospěl k názoru, že žalobní nárok, tak jak je formulován nemůže být shledán důvodným, již z důvodů právního posouzení. Soud totiž po právní stránce posoudil věc takto:

4. Dle ust. § 11 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, může obec v přenesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích nařízení obce, je-li k tomu zákonem zmocněna.

5. Dle ust. § 18 zák. č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, platí, že (1) obec může vydat tržní řád formou nařízení obce. V tržním řádu vymezí místa pro nabídku a prodej zboží (dále jen„ prodej zboží“) a pro nabídku a poskytování služeb (dále jen„ poskytování služeb“) mimo provozovnu určenou k tomuto účelu rozhodnutím, opatřením nebo jiným úkonem vyžadovaným stavebním zákonem. Těmito místy jsou tržnice a tržiště (dále jen„ tržiště“). (2) Obec může tržním řádem vymezit a) kapacitu a požadavky na vybavenost tržišť, b) dobu prodeje zboží a poskytování služeb na tržišti, c) pravidla pro udržování čistoty a bezpečnosti na tržišti, d) pravidla, která musí dodržet provozovatel tržiště k zajištění jeho řádného provozu, nebo e) pravidla, která musí dodržet provozovatel tržiště pro zajištění řádného užívání tržiště osobami s omezenou schopností pohybu nebo orientace. (3) Obec může tržním řádem dále a) rozdělit tržiště podle druhu prodávaného zboží nebo poskytované služby, nebo b) stanovit, že se tržní řád nevztahuje na některé formy prodeje zboží nebo poskytování služeb prováděných mimo provozovnu. (4) Obec může nařízením obce stanovit, že některé formy prodeje zboží nebo poskytování služeb prováděné mimo provozovnu jsou v obci nebo v její části zakázány.

6. Nařízení je právním předpisem vydávaným obcí v přenesené působnosti. Nařízení lze vydávat na základě a v mezích zmocnění uvedeného ve zvláštním zákoně, tj. v případě tržního řádu v souladu s ust. § 18 živnostenského zákona. Nařízení mají povahu podzákonných prováděcích právních předpisů ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy a jde tak o výkon státní správy ve smyslu čl. 105 Ústavy.

7. Ustanovení § 18 zákona č. 455/1991 Sb. bylo několikrát novelizováno. Podstatnější změna tohoto ustanovení byla provedena zákonem č. 167/2004 Sb., který ve vazbě na nový zákon č. 128/2000 Sb. o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o obcích“), změnil formu předpisu obce, kterým se vydává tržní řád, kdy se namísto obecně závazné vyhlášky vydává tržní řád formou nařízení obce. To vyplývá i z důvodové zprávy k citovanému zákonu, podle které se s ohledem na zákon o obcích stanovuje, že tržní řád má formu nařízení obce, nikoliv vyhlášky obce. Nicméně soud považuje za relevantní závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydaných sice za předchozí právní úpravy, ale pro projednávanou věc přiléhavá. Namítal-li totiž žalobkyně nezákonnost a neústavnost tržního řádu, protože seznam přílohy [číslo] k tržnímu řádu je zcela individualizován, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 A 77/2002 – 29, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že„ právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost není právem absolutním, a proto nelze dovodit, že při této činnosti není subjekt nijak omezen, naopak toto právo může realizovat jen v souladu s právním řádem. Uvedené právo tedy může být zákonem omezeno tak, jak zákonodárce stanovil např. v § 18 živnostenského zákona, který zmocňuje obec k vydání tržního řádu. Toto ustanovení určuje, jaké oblasti může obecně závazná vyhláška obce regulovat a ve svém důsledku umožňuje, aby obec pro území svého obvodu stanovila určitá omezení výše uvedeného práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, tedy stanovit s přihlédnutím k místním podmínkám určitou regulaci prodeje, který je realizován mimo zkolaudované provozovny“ Podle čl. 1 odst. 1 tržního řádu je na území hlavního města Prahy je možno mimo provozovnu k tomuto účelu určenou kolaudačním rozhodnutím podle zvláštního zákona nabízet, prodávat zboží nebo poskytovat služby na místech uvedených v příloze [číslo] k této vyhlášce, nejde-li o druhy prodeje zboží nebo poskytování služeb, na které se tato vyhláška nevztahuje nebo které jsou zakázány. Místy uvedenými v příloze [číslo] jsou tržnice, tržiště, tržní místa, restaurační zahrádky, místa pro konání trhů, trasy pro pojízdný prodej zboží nebo poskytování služeb, předsunutá prodejní místa a místa pro nabídku zboží. V usnesení ze dne ze dne 31. 10. 2011, č. j. 3 Ao 6/2011 – 47 NSS uvedl, že„ (c) o se týče namítané konkrétnosti úpravy nařízení č. 9/2011 Sb. hlavního města Prahy (tržní řád), je nutno vycházet z toho, že pro právní předpisy územní správy je vyšší míra konkrétnosti typická. Vyplývá to z potřeby postihnout místní zvláštnosti, podmínky či záležitosti územního celku. Ústavní soud se již mírou konkrétnosti právních předpisů obce zabýval např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/95, publikovaném pod [číslo] Sb., kde zaujal názor, že je nutné, aby obecně závazná vyhláška, jíž obec v souladu se zákonem o místních poplatcích zpoplatňuje užívání veřejného prostranství, přesně specifikovala veřejná prostranství pro zvláštní užívání uvedením názvu místa nebo jinak blíže charakterizovala jejich umístění v obci, aby byla vyloučena jejich záměna a současně aby nebyla narušena právní jistota občanů. V nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 50/03, publikovaném pod [číslo] Sb., pak Ústavní soud konstatoval, že imperativ určitosti právního příkazu či zákazu vyžaduje, aby obecně závazná vyhláška upravující zákaz činností, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, obsažené v § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, určila veřejná prostranství v obci, na která se zákaz vztahuje, co možná nejpřesněji, tj. tak, aby jeho lokalizace byla dostatečně konkrétní a nevyvolávala žádné interpretační pochybnosti.“ 8. Tyto závěry jsou relevantní i pro současnou právní úpravu. Tržní řád tak není individuálním aktem, tedy rozhodnutím, vztahujícím se ke konkrétnímu adresátu normy. Vymezení místa a jeho další konkretizace obsažená v tržním řádu, resp. v jeho příloze [číslo] je nutným předpokladem pro řádnou aplikaci tohoto předpisu. Právní úprava obsažená v tržním řádu tedy naplňuje požadavek dostatečné míry konkrétnosti tak, aby nevyvolávala žádné interpretační pochybnosti, a to v souladu s principy normativní právní úpravy a zmocněním v ust. § 18 odst. 1 živnostenského zákona. Konkrétnost předmětné úpravy přitom nedosahuje takové míry, že by sama o sobě zakládala práva a povinnosti jednotlivých adresátů. Z tohoto důvodu se žalobce nemůže domáhat škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 7 zák. 82/1998 Sb., odhlédne-li soud od okolnosti, že ani tržní řád, ani žádná ze změn, které se žalobkyně dovolává, nebyly zrušeny (srovnej § 8 zák. č. 82/1998 Sb.). Tržní řád, resp. jeho změny nelze jakožto normu - podzákonný předpis podřadit ani pod nesprávný úřední postup. Nesprávným úředním postupem dle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. se vedle výslovně uvedeného porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, rozumí zejména porušení pravidel předepsaných zpravidla procesní normou. Za situace, kdy soud v řízení zjistil, že obě žalobkyní žalované vytýkané změny tržního, tj. [ustanovení právního předpisu EU], resp. [ustanovení právního předpisu EU], kterými se mění nařízení č. 9/2011 Sb. hl. m. [obec], byly řádným projednány v rámci legislativního procesu, byly vydány [jméno] hl. m. [obec] v rozsahu zmocnění stanovených v § 18 zákona č. 455/1991 Sb. a § 44 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., se nemůže jednat ani o nesprávný úřední postup. K námitkám žalobkyně, že vyřazení tržních míst bylo excesivní a [jméno] hl. m. [obec] měla vzít v úvahu vložené investice, soud uvádí, že, jak vyplývá z nájemních smluv, předmětná tržní místa měla žalobkyně pronajata na dobu neurčitou a z nájemních smluv vyplývá tříměsíční výpovědní lhůta. Již ze samotných nájemních smluv tedy mohla žalobkyně očekávat, že pronajímatel může tyto vypovědět a její podnikání může na pronajatých místech ukončit. To odpovídá charakteru„ stánkového prodeje“. Již ze své podstaty jde o záležitost doplňkovou, dočasnou, k níž musí podnikatel přistupovat odlišně od podnikání ve stálé provozovně. Tržní řád negarantuje žádnému subjektu nárok na tržní místo po dobu návratnosti jeho investic. Smyslem úprav tržního řádu je nezbytná regulace obchodní činnosti na veřejném prostranství ve vztahu k aktuálně se měnícím potřebám nebo situaci v dané lokalitě. Pokud žalobkyně poukazuje, že na místě opět stánek stojí, nelze vyloučit další změnu poměrů. Fakticky tedy žalobkyni nemohla vzniknout změnou tržního řádu žádná škoda v příčinné souvislosti se změnou Tržního řádu, neboť vždy musela počítat s tím, že její podnikání může v důsledku skončení nájmu skončit.

9. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb. je současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Soud shrnuje, že v projednávané věci neshledal naplnění již prvního z těchto předpokladů, neboť žalobkyní uváděné změny tržního řádu nejsou ani nezákonným rozhodnutím, ani nesprávným úředním postupem. Soud proto žalobu shledal nedůvodnou již co do základu nároku, a proto ji v celém rozsahu zamítl, aniž se zabýval jeho výší (výrok I. tohoto rozsudku).

10. Soud s ohledem na tvrzení žalobkyně ohledně svévole provedl i dokazování ve vztahu k samotnému procesu přijetí tržního řádu, a z provedeného dokazování neshledal nic, co by mělo dokazovat případnou svévoli při procesu přijetí změny tržního řádu, respektive nezjistil skutečnost, která by odůvodňovala přijetí změn tržního řádu za účelem poškození žalobkyně. Soud za tímto účelem i žalobkyni vyzval k přesné konkretizaci tvrzeného svévolného a diskriminačního jednání. Z jejího podání však takové konkrétní tvrzení nevyplynulo. Soud i přesto provedl takřka kompletní dokazování v rámci legislativního procesu s tím, že sám neshledal ničeho diskriminačního, či svévolného. Ve vztahu k oběma stánkům lze odůvodnění odstranění stánků shledat v tomto dokazování.

11. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že ve věci stánku na [ulice] bylo Hasičským záchranným sborem HMP shledáno, že je tento stánek umístěn v rozporu s požárně bezpečnostním řešením stavby hotelu Kings Court, což bylo jistě legitimním důvodem pro vypuštění tohoto tržního místa z tržního řádu. Z tohoto důvodu neshledává soud ani tuto změnu tržního řádu za bezdůvodnou a neopodstatněnou. Soud k této otázce provedl důkaz např. podnětem KingS Court ze dne [datum], vnitřním sdělením Magistrátu hl. m. Prahy ze dne [datum], žádostí o stanovisko adresovanou na Úřad městské části [obec a číslo] ze dne [datum], návrhem odpovědi ze dne [datum], posouzením možností instalace pevných prodejních stánků v blízkosti hotelu Kings Court ze dne [datum], stanoviskem osoby odborně způsobilé v požární ochraně – Mgr. [příjmení] [příjmení], ze dne [datum], stanoviskem Hasičského záchranného sboru hl. m. [obec] ze dne [datum], a další související komunikací. Již ze stanoviska Hasičského záchranného sboru vyplývá, že umístění stánku je v rozporu s požárně bezpečnostním řešením. Soud se blíže nezabývá námitkami žalobkyně ohledně rozporování takového důvodu. Soud pouze zkoumá důvodnost změny tržního řádu, což v tomto případě je veřejný zájem a požární bezpečnost. Zde tedy nelze mít žádné pochyby o legitimním cíli změny tržního řádu. Soud nad rámec uvádí, že nelze důvod přezkoumávat jako by tomu bylo ve správním řízení. Pro soud je podstatná skutečnost, že změna byla činěna na základě legitimního důvodu a nikoliv svévolně.

12. Ohledně stánku na Jungmannově náměstí lze uvést, že toto tržní místo bylo podle dostupných informací do tržního řádu zařazeno s účinností od [datum]. Dle žalobních tvrzení [ulice] část [obec a číslo] navrhla omezení jeho provozu do [datum] viz důvodová zpráva k nařízení č. 16/2014 Sb. HMP, kterým se mění nařízení č. 9/2011 Sb. HMP, kterým se vydá tržní řád, ve znění pozdějších předpisů. Z dopisu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne [datum] vyplývá, že dojde k prodloužení do konce roku 2016. Z tohoto dopisu soud rovněž zjistil i to, že navržené omezení je z důvodu snižování počtu míst s cílem stabilizovat počet míst s důrazem na Pražskou památkovou rezervaci. Z pohledu soudu se tedy nejednalo o svévolné jednání ze strany Magistrátu hlavního města Prahy. Ostatně soud z provedené důvodové zprávy zjistil i tento cíl, tj. snižování počtu míst. Proti takovému rozhodnutí nelze mít žádné námitky a ani žalobkyně nespecifikovala, v čem konkrétně by spočívalo diskriminační jednání. Změny se navíc netýkají jen žalobkyně. Soud tedy uzavírá, že i v tomto případě se nejednalo o svévolné jednání vedené cílem diskriminovat žalobkyni.

13. Ostatní dokazování soud v rozsudku podrobně nerozebírá, neboť bylo provedeno s cílem vyhledat konkrétní diskriminační a svévolné jednání Magistrátu hlavního města Prahy a soud nic takového při provádění dokazování nezjistil.

14. Výrok II. tohoto rozsudku se opírá o ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož ve věci zcela uspěla žalovaná, soud jí přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů. Nezastoupené žalované náleží pouze paušální náhrada hotových výdajů dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb., ve výši 300 Kč za úkon. Soud přiznal žalované tuto náhradu za 12 úkonů, které ve věci vynaložila. Žalované tak náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši 3 600 Kč a je splatná v obecné třídenní pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).