14 C 220/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Marethovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B vykonávajícím advokacii jako společník Jméno advokáta C . sídlem Jméno advokáta D 135/19, 500 03 Hradec Králové pro zaplacení 97 454,11 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 97 454,11 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně za období od 1. 5. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 37 059 Kč, a to do tří dnů právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 97 454,11 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení v zákonné výši jdoucím od 1. 5. 2022 do zaplacení).

2. Uvedla, že je ve věci aktivně legitimována z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, kterou žalobkyně jakožto postupník uzavřela dne , datum, s , jméno FO, , RČ , RČ, jakožto postupitelkou (dále též „postupitelka“). Postoupení pohledávky bylo žalované postupitelkou oznámeno písemným oznámením o postoupení pohledávky ze dne , datum, .

3. Postupitelka uzavřela (v postavení úvěrované) s žalovanou (v postavení úvěrující) dne 28. 9. 2013 smlouvu o revolvingové úvěru č. , hodnota, (dále též „Úvěrová smlouva“), jejíž součástí byla i Smluvní ujednání. Téhož dne postupitelka s žalovanou uzavřela rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z Úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou.

4. Na základě Úvěrové smlouvy žalovaná poskytla postupitelce úvěr ve výši 52 000 Kč za poplatek ve výši 105 608 Kč. Celková částka, kterou měla postupitelka uhradit tudíž činila 157 608 Kč. Postupitelka ji měla žalované uhradit ve 36 měsíčních splátkách. Výpůjční úroková sazba činila 148,16 % p.a. a RSPN činilo 141,79 %.

5. Úvěrová smlouva byla zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 12 Smluvních ujednání. Žalobkyně poukázala zejména na čl. 12.5 Smluvních ujednání, dle kterého žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky, která byla splatná v den následující po vzniku dané smluvní pokuty. Dle čl. 12.8 dále žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny.

6. V průběhu smluvního vztahu došlo k prodlení postupitelky, v důsledku čehož žalovaná zahájila rozhodčí řízení, které mělo skončit vydáním rozhodčího nálezu rozhodce , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , na jehož základě byla postupitelce uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která jí byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, nýbrž i excesivní úrok a řadu smluvních pokut a sankcí, jakož i náklady rozhodčího řízení.

7. Žalovaná následně zahájila vůči postupitelce na základě uvedeného rozhodčího nálezu exekuční řízení, které bylo vedeno , tituly před jménem, , jméno FO, , soudním exekutorem Exekutorského úřadu , adresa, -město, pod sp. zn. , spisová značka, .

8. V průběhu exekučního řízení postupitelka dospěla k závěru, že toto je vůči ní vedeno nezákonně, neboť je vedeno na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Podala proto dne 19. 1. 2021 návrh na zastavení exekuce.

9. Exekuční řízení bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne 6. 5. 2021, a to z důvodu absolutní neplatnosti Úvěrové smlouvy a na ni navazující rozhodčí smlouvy s ohledem na excesivní úrokovou sazbou, krácení práv postupitelky, řetězení smluvních sankcí vůči postupitelce a s ohledem na neposouzení úvěruschopnosti postupitelky.

10. Dle žalobkyně je Úvěrová smlouva absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro neposouzení úvěruschopnosti postupitelky.

11. Žalovaná se tak na postupitelce bezdůvodně obohatila.

12. V průběhu exekuce soudní exekutor vymohl na postupitelce částku 20 436,38 Kč. Z této částky vyplatil žalované částku 13 781,38 Kč.

13. Navíc před zahájením exekučního řízení postupitelka uhradila žalované částku 140 306 Kč.

14. Celkově tedy postupitelka uhradila žalované 154 087,38 Kč.

15. Žalované náleží částka 52 000 Kč (úvěr). Dále má žalovaná právo na úrok z prodlení v zákonné výši z částky poskytnuté jistiny ve výši 52 000 Kč za období od vyplacení jistiny do doby jejího splacení (11. 10. 2013 do 18. 11. 2014) ve výši 4 633,27 Kč. Celkově má tak žalovaná právo si ponechat 56 633,27 Kč.

16. Žalovaná celkově získala 154 087,38 Kč. Má právo si ponechat 56 633,27 Kč. Bezdůvodné obohacení tedy tvoří 97 454,11 Kč.

17. Jelikož žalovaná bezdůvodné obohacení nevydala ani po doručení předžalobní výzvy, domáhá se žalobkyně podanou žalobou na žalované částky 97 454,11 Kč a souvisejícího úroku z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 1. 5. 2022 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení.

18. Žalobkyně dále uvedla, že rozhodce rozhodčí spor ve skutečnosti nerozhodoval. Rozhodovala jej , právnická osoba, Rozhodčí nález proto nemůže představovat překážku věci rozsouzené.

19. Dle žalobkyně není nárok ani promlčen. Právním důvodem, který odpadl není rozhodčí nález, nýbrž tímto je exekuce. Bezdůvodné obohacení tak vzniklo až po zastavení exekuce.

20. Reálnou vědomost postupitelky o tom, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohacuje nadto mohla postupitelka získat nejdříve v okamžik, kdy soudní exekutor poskytl postupitelce informace z exekučního spisu o vymoženém plnění. Až tohoto dne postupitelka získala reálnou vědomost o tom, že žalovaná se na její úkor bezdůvodně obohacuje a v jakém rozsahu. K tomu došlo dne 18. 8. 2021. Postupitelka si nebyla vědoma, v jaké výši exekutor žalované zasílá plnění (a v jaké výši si exekutor vymožené plnění ponechává), a na jakou část dluhu je toto plnění započítáváno. Subjektivní promlčecí lhůta tak započala běžet až dne 18. 8. 2021. Dle názoru žalobkyně nelze na její případ aplikovat objektivní promlčecí lhůtu, neboť tato je v rozporu se zásadou efektivity proklamovanou rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“). Žalobkyně v tomto ohledu odkazovala na rozhodnutí SDEU ve věci C-485/19 a na rozhodnutí ve spojených věcech C-80/21, C-81/221 a C-82/21. Akcentovala v této souvislosti, že Úvěrová smlouva obsahuje zneužívající ustanovení. Z těchto dovozovala, že v projednávané věci je jedinou možností aplikovat objektivní promlčecí lhůtu dle o. z. a to způsobem, jako by se jednalo o lhůtu subjektivní.

21. Žalobkyně byla přesvědčena i o tom, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná si z titulu svého postavení musela být vědoma, že Úvěrová smlouva i rozhodčí smlouva jsou neplatné. I tak zahájila a vedla rozhodčí řízení. Žalovaná nadto zahájila a dále pokračovala v exekuci, a to ačkoliv si musela být vědoma, že exekuce je vedena nezákonně. Žalovaná od počátku věděla, že se obohacuje bezdůvodně.

22. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala.

23. Uvedla, že zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek, a to závazek uhradit pohledávky z Úvěrové smlouvy. Je přitom nesporné, že na smlouvu nebylo řádně hrazeno, a úvěr tak byl zesplatněn a byly uplatněny smluvní pokuty. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, a nikoliv bezdůvodným obohacením.

24. Žalovaná akcentovala, že stále existuje rozhodčí nález, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Právní mocí rozhodčího nálezu vznikla překážka věci rozsouzené. Nález nebyl zrušen a nadále existuje a tento není nicotný.

25. Postupitelka nepodala žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, promeškala veškeré lhůty. S ohledem na zásadu právní jistoty a legitimního očekávání proto nelze rozhodčí nález v nynějším nalézacím řízení přehlížet.

26. Ze skutečnosti, že došlo k zastavení exekuce, nelze dovozovat, že by zanikl hmotněprávní závazek, navíc přiznaný stále platným rozhodčím nálezem. Ostatně, exekuční soud ani není oprávněn věcně přezkoumávat Úvěrovou smlouvu, když konstantní judikatura, která nebyla nikdy zpochybněna, zapovídá věcný přezkum exekučního titulu.

27. Žalovaná v tomto ohledu odkazovala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, č. j. 25 Co 196/2021-107, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 1784/2022-167.

28. Úvahy o tom, že rozhodčí nález nebyl ve skutečnosti vydán rozhodcem, jsou dle názoru žalované pouhými spekulacemi žalobkyně.

29. Vznik bezdůvodného obohacení nelze ztotožňovat s okamžikem zastavení exekuce. Právním důvodem pro oprávněnost držení plnění není exekuce, nýbrž hmotněprávní závazek, tj. Úvěrová smlouva.

30. Žalovaná vznesla i námitku promlčení. Úvěrová smlouva byla uzavřena v roce 2013. Jednalo se o absolutní obchod. Promlčecí doby v délce čtyř let pro jednotlivá plnění se rozběhly dne, kdy k platbám došlo (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném pro rozhodné období dále též „ObchZ“). Není pochyb, že promlčeny jsou platby učiněné před exekucí. Promlčena jsou i všechna plnění v exekuci, mimo posledních tří.

31. Žalovaná nesouhlasila s tím, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná žalobkyni v podání žaloby nikterak nebránila.

32. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.

33. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované uvedla, že v nynější věci jde o případ extrémního porušování práv a nemravného jednání, exekuční soud tedy byl oprávněn věcně přezkoumávat Úvěrovou smlouvu. Nalézací soud by přitom dle žalobkyně měl dospět ke stejným závěrům jako exekuční soud. Rozhodčí nález dle žalobkyně nepředstavuje překážku věci rozsouzené. Žalovanou odkazovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jsou excesivní a nesprávná. Nicotný rozhodčí nález není právním důvodem pro přijetí plnění, a je tudíž nerozhodné, zda byl zrušen postupem podle zákona o rozhodčím řízení, či nikoliv. Žalobkyně dále tvrdila, že došlo k naplnění podmínky odmítnutí výstupu rozhodčího řízení v případech, kdy rozhodce nebyl vybrán podle transparentních pravidel.

34. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že by žalovaná pohledávka měla být promlčena.

35. Promlčecí lhůta nemohla započít plynout předtím, než bezdůvodné obohacení vzniklo. Žalobkyně dále zopakovala, že subjektivní promlčecí doba započala plynout až v okamžiku, kdy soudní exekutor informoval postupitelku o tom, jak konkrétně naložil s jednotlivými plněními. I pokud by bylo nutno na případ aplikovat čtyřletou promlčecí dobu podle předchozí právní úpravy, tato nemohla započít plynout předtím, než došlo k zastavení exekuce. Jinak by každé postupitelce vydané bezdůvodné obohacení opět podléhalo probíhající exekuci.

36. Žalobkyně setrvala i na závěru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná si musela být vědoma, že Úvěrová smlouva je neplatná. Využila rozhodčí řízení, aby se vyhnula soudní kontrole. Žalovaná si musela být vědoma i toho, že rozhodce spor ve skutečnosti nerozhodoval a že exekuce je vedena protiprávně. Rozhodčí řízení nadto zahájila až po sjednocení judikatury, ke kterému došlo dne 23. 9. 2016.

37. Na základě provedených důkazů a soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

38. Mezi žalovanou a postupitelkou byla dne 28. 9. 2013 uzavřela smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy žalovaná poskytla postupitelce úvěr ve výši 52 000 Kč. Postupitelka měla žalované v 36 měsíčních splátkách uhradit celkově 157 608 Kč. Výpůjční úroková sazba činila 148,16 %, RPSN činilo 148,15 %.

39. Součástí smlouvy byla Smluvní ujednání žalované (verze V15062013). Z těchto plyne, že pro případ, že se postupitelka dostane do prodlení s úhradou splátky neb o její části delšího než 15 dnů, vzniklo žalované právo na smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužné splátky. V případě prodlení delšího než 30 dnů, vzniklo žalované nad rámec právě uvedené pokuty dále právo na smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné splátky. Uvedené smluvní pokuty byly splatné do 10 dnů ode dne jejich vzniku. V případě neuhrazení dvou splátek, či v případě prodlení delšího než 60 dnů, se stal celý úvěr automaticky ihned splatným. Dle čl. 12.5 smluvních ujednání, pokud postupitelka neuhradila splatný úvěr ve lhůtě 10 dnů, vzniklo žalované právo na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky splatnou ihned, tj. v den následující po jejím vzniku. Kromě pávě uvedené smluvní pokuty byla postupitelka dále povinna hradit v případech neuhrazení zesplatněného úvěru smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně. (smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , související Smluvní ujednání)

40. Stejného dne, jako byla podepsána Úvěrová smlouva, byla postupitelkou podepsána i rozhodčí smlouva. Ve smlouvě se postupitelka a žalovaná dohodly, že veškeré spory o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou ze smlouvy o úvěru či v souvislosti se smlouvou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení. Spor měl být v prvním stupni rozhodnut jedním z vyjmenovaných rozhodců, a to tím, kterému žalovaná doručí žalobu. (rozhodčí smlouva ze dne 28. 9. 2013)

41. Postupitelce bylo na základě Úvěrové smlouvy vyplaceno žalovanou 52 000 Kč. Před zahájením rozhodčího řízení postupitelka žalované uhradila 140 306 Kč. (karta klienta ke dni 23. 9. 2016)

42. Jelikož postupitelka neuhradila sjednané splátky řádně a včas, žalovaná úvěr zesplatnila a dopisem ze dne 21. 8. 2016 vyzvala postupitelku, aby celou dlužnou částku uhradila. (dopis žalované ze dne 21. 8. 2016, nazvaný „Oznámení“)

43. Návrhem ze dne 23. 9. 2016 se žalovaná domáhala zahájení rozhodčího řízení u , tituly před jménem, , jméno FO, . Požadovala, aby jí postupitelka uhradila doposud nesplacenou jistinu ve výši 17 302 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 15 627 Kč a 4 325 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně a úrok z prodlení v zákonné výši. (návrh na zahájení rozhodčího řízení ze dne 23. 9. 2016)

44. Návrhu žalované bylo vyhověno rozhodčím nálezem , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, (dále též „Rozhodčí nález“). (rozhodčí nález ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ).

45. Žalovaná zaslala , tituly před jménem, , jméno FO, soudnímu exekutorovi, návrh ze dne 11. 1. 2018 na zahájení exekuce pohledávky přiznané Rozhodčím nálezem. Okresní soud v , adresa, vydal dne 31. 1. 2018 pověření daného soudního exekutora k vymáhání pohledávky dle Rozhodčího nálezu. (návrh na zahájení exekuce ze dne 11. 1. 2018, vyrozumění o zahájení exekuce č. j. , spisová značka, )

46. Návrhem ze dne 19. 1. 2021 se postupitelka, zastoupena na základě plné moci ze dne 6. 10. 2024 , Jméno advokáta A, , advokátem, u soudního exekutora domáhala zastavení a odkladu exekuce. Namítala neplatnost Úvěrové smlouvy způsobenou jejím rozporem s dobrými mravy a neplatnost související rozhodčí smlouvy. (návrh , Jméno advokáta A, ze dne 19. 1. 2021)

47. K předmětnému návrhu byla exekuce pravomocně zastavena usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne 6. 5. 2021, které nabylo právní moci dne 14. 7. 2021. Exekuční soud jednak exekuci zastavil, a jednak odložil výkon exekuce do doby právní moci zastavení exekuce. Uvedl, že žalovaná neposuzovala úvěruschopnost postupitelky, neboť se spokojila toliko s údaji sdělenými postupitelkou. Exekuční soud dále posoudil výši sjednaných úroků jako nemravnou. Uzavřel, že jelikož Úvěrová smlouva trpí zcela zjevným a zásadním rozporem s dobrými mravy a principy ochrany spotřebitele, je spolu s rozhodčí smlouvou absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. Rozhodce tedy neměl pravomoc vydat rozhodčí nález. Rozhodčí nález proto není způsobilým exekučním titulem. Bylo tak nutno exekuci zastavit a současně odložit výkon exekuce. (usnesení Okresního soudu v , adresa, ze dne 6. 5. 2021, č. j. , spisová značka, )

48. V exekučním řízení bylo vymožena částka 20 436,38 Kč, ze které částka 13 781,38 Kč byla poskytnuta žalované. (vyúčtování , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 18. 8. 2021, č. j. , spisová značka, )

49. Postupitelka uzavřela dne 24. 6. 2024 s žalobkyní smlouvu, kterou jí postoupila pohledávku, které se týká nynější řízení, tj. pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení žalované ve výši 97 454,11 Kč s příslušenstvím. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem postupitelky ze dne 26. 6. 2024 (smlouva o postoupení pohledávky ze dne 24. 6. 2024 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 6. 2024).

50. Právní zástupce postupitelky výzvou ze dne 20. 4. 2022 vyzval žalovanou k uhrazení částky bezdůvodného obohacení ve výši 97 454,11 Kč, a to nejpozději do 30. 4. 2022. (předžalobní výzva ze dne 20. 4. 2022).

51. Soud neprováděl další navržené důkazy, a to s ohledem na jejich nadbytečnost, neboť měl výše zjištěný skutkový stav za prokázaný a shora uvedená skutková zjištění za dostatečná pro právní posouzení věci. Zejména soud neprovedl důkazy týkající se tvrzení, že rozhodce ve skutečnosti neprovedl rozhodčí řízení. I v případě, byly-li by uvedené skutečnosti prokázány, neměnilo by to nic na závěrech soudu níže uvedených (zejména o tom, že Rozhodčí nález přestavuje nezpůsobilý exekuční titul). Soud dále nepřistoupil k provedení důkazů, kterými měly být prokázány skutečnosti svědčící dle žalobkyně o nemravnosti námitky promlčení (výslechy členů představenstva žalované, výroční zprávy, výzva k auditu exekucí atd.). Skutečnosti tvrzené žalobkyní ve vztahu k nemravnosti námitky promlčení totiž nemohou založit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, jak bude vysvětleno níže, pročež provádění dokazování za účelem jejich prokázání, by bylo nadbytečné. Soud dále neprováděl k důkazu ani veškerá soudní rozhodnutí týkající se typově shodných sporů. Jelikož se povětšinou jedná o rozhodnutí vydaná mezi shodnými účastníky, jako jsou účastníci v nynějším řízení, je namístě vycházet ze závěru, že účastníci jsou s danými rozhodnutími seznámeni. Dokazování veřejně přístupnými rozhodnutími (rozhodnutí Nejvyššího soudu) pak z obdobného důvodu nemá v rámci soudního řízení místo.

52. Na základě takto zjištěného skutkového stavu potom soud dospěl k následujícím právním závěrům.

53. Soud předně konstatuje, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně byla oprávněna podat nyní projednávanou žalobu, neboť pohledávka, které se tato žaloba týká, na ni byla platně postoupena postupitelkou.

54. V rámci věcného posouzení žaloby se soud v prvním kroku zabýval platností Úvěrové smlouvy a platností rozhodčí smlouvy.

55. V této otázce vyšel z usnesení Okresního soudu v , adresa, , kterým došlo k zastavení exekuce, s jehož závěry se ztotožnil a jako takové je převzal i pro nyní posuzovanou věc. Exekuční soud označil podmínky nastavené Úvěrovou smlouvou a související rozhodčí smlouvou za natolik nepřiměřené, že tyto jsou v kolizi se zásadou výkonu práva v souladu s dobrými mravy.

56. I dle názoru zdejšího soudu je nutno Úvěrovou smlouvu posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, což je způsobeno zjevnou nespravedlností smlouvy. Z tohoto důvodu je Úvěrová smlouva neplatná podle § 39 obč. zák., dle kterého je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

57. Důvody neplatnosti dané smlouvy zakládá již výše úroku (148,16 % ročně). Jak uvedl exekuční soud v bodě 17 rozsudku, v prosinci roku 2012 byla dle databáze ČNB a databáze ARAD úroková míra úvěrů na spotřebu pro domácnosti s fixací sazby od 1 do 5 let ve výši 13,20 % ročně. Sjednaná výše tak zřetelně odporuje dobrým mravům. Nemravnost smlouvy zakládají i ujednání o kumulovaných smluvních pokutách. Postupitelka byla povinna v případě prodlení hradit dvě smluvní pokuty, následně došlo ke zesplatnění úvěru a následně opět vzniklo právo žalované na dvě smluvní pokuty; jednu v paušální výši 25 % z dlužné částky a druhou „běžící“ ve výši 0,25 % denně (91,25 % ročně). Veškeré právě uvedené pokuty a stejně tak i ujednání o výši úroku přitom byla zanesena do smlouvy formulářového typu. Ujednání o smluvních pokutách jsou obsažena ve Smluvních ujednáních, tj. v samostatném dokumentu, a nikoliv ve vlastní smlouvě. Smluvní ujednání nadto obsahují mnoho textu vyhotoveného relativně malým písmem. Pro běžného spotřebitele tak ujednání o smluvních pokutách zůstala do jisté míry skryta.

58. Z uvedeného je zřejmé, že smluvní podmínky poskytnutí úvěru jsou obdobné těm, jež Ústavní soud v nálezech ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, shledal jako rozporné s dobrými mravy. Soud je názoru, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění, který nespočívá pouze ve vysokém úroku, ale i v množství smluvních pokut ohrožujících výlučně postupitelku, v zesplatnění celého dluhu s okamžitou splatností celého dluhu pro případ prodlení, je v projednávané věci jednoznačně dán. Ujednání, která žalovaná do Úvěrové smlouvy vědomě a bez negociace s postupitelkou vtělila, stojí mimo hodnotový rámec normativního systému a jsou v rozporu se zásadami, že každý je povinen počínat si v právním styku poctivě a nesmí těžit z nepoctivého jednání.

59. Úvěrová smlouva tedy je neplatná. Vzhledem k výše uvedenému se nadále soud nezabýval tím, zda by tato byla neplatná i z žalobkyní tvrzeného důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti postupitelky. Pro úplnost nicméně dodává, že exekuční soud posoudil Úvěrovou smlouvu jako neplatnou právě i s odkazem na nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti postupitelky.

60. Soud se dále zabýval platností sjednané rozhodčí smlouvy a účinky na základě ní vydaného Rozhodčího nálezu, přičemž ohledně těchto skutečností rovněž vycházel z rozhodnutí exekučního soudu, který exekuci i přes existenci rozhodčí smlouvy a Rozhodčího nálezu zastavil vzhledem porušení zásady ochrany spotřebitele a zásady zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Exekuční soud proto dospěl k závěru, že rozhodce neměl pravomoc rozhodčí nález vydat a učinil-li tak, jedená se o nezpůsobilý exekuční titul. Zdejší soud se s takovým posouzením ztotožňuje a dodává, že rozhodčí smlouva je neplatná, a to v návaznosti na neplatnost Úvěrové smlouvy. Soud odkazuje na výše popsaná (nepřiměřená) smluvní ujednání Úvěrové smlouvy a taktéž na související judikaturu, zejména na nález ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, ve kterém Ústavní soud dovodil, že „důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu, může spočívat i v tom, že ačkoliv určení rozhodce v rozhodčí doložce netrpí ústavně právním deficitem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná smlouvu o úvěru, do níž je rozhodčí doložka vtělena“ (dále srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2632/14, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 599/16). Poukázáno pak budiž i na navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016: „pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce) ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Současně je nezbytné zohlednit i konkrétní okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána“. Akcentoval dále lze i závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 23. 1. 2018, č. j. 20 Cdo 4022/2017-124: „není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní (úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. Ačkoli tedy neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005), a ačkoli ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu (viz závěry výše), nelze ve smyslu v předchozím zaznamenaných právních názorů opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postiženo stigmatem kolize se zde rozhodnými dobrými mravy (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby slabší strany). Na tomto místě tak do hry vstupují i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají sankční povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 výše)“.

61. Je tedy nutno uzavřít, že rozhodčí smlouva byla sjednána neplatně (§ 39 obč. zák.). Rozhodce tudíž neměl v projednávané věci pravomoc k vydání Rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem k zahájení, nařízení a vedení exekuce.

62. Na uvedeném závěru přitom nemohou nic změnit námitky žalované uplatněné v tomto řízení.

63. K žalovanou namítané nemožnosti přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud a rovněž i Ústavní soud – srov. v této souvislosti například nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, kde Ústavní soud uvedl následující: „Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že „námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně nelze přenášet do řízení exekučního“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24]. Platí totiž, že „[e]xekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným“ [nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155)]. Avšak „z této zásady existují obecně přijímané výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu“ [viz již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15, bod 24].“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uvedl, že taková výjimka je dána jednak „v případech, v nichž rozhodčí doložka neobsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce, a nesplňovala tedy veškeré náležitosti, jak byly konkretizovány v judikatuře.“, ale rovněž také v případech, pokud je s dlužníkem – spotřebitelem uzavřena úvěrová smlouva za zjevně nepřiměřených, nemravných a zjevně nespravedlivých podmínek. Ústavní soud konkrétně uvedl, že by „ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 199/11; obdobně obiter dictum v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12). Tato východiska Ústavní soud aplikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527), který se opět týká exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla v daném případě sjednána v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč. Úvěrová smlouva „deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %“ a součástí „formulářově předtištěných“ všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na dlužníka (úvěrovaného; podrobněji k obsahu smlouvy viz bod 21 nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12). Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout (body 22-25), i když rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce (bod 26).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uzavřel (bod 17), že v každé v tomto nálezu uvedené věci, ve které byla dovozena výjimka z jinak obecného pravidla zapovězení věcného přezkumu rozhodčího nálezu v exekučním řízení, Ústavní soud hodnotil, zda „byla uzavřena platná rozhodčí doložka a zda tedy měl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout - jinak vyjádřeno, zda účastníci řízení nebyli zbaveni práva projednat svou věc před soudem, aniž by se tohoto práva v dané věci řádně (ústavně konformním způsobem) vzdali, což by znamenalo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I v případě, že Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné nespravedlnosti hmotněprávní smlouvy jako celku (nález sp. zn. III. ÚS 4084/12, blíže popsaný v bodě 15) nebo o jejím možném rozporu s dobrými mravy (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18, blíže popsaný v bodě 16), vyvodil z toho nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absenci pravomoci rozhodce, a tedy nutnost zastavit exekuci.“64. V podrobnostech soud odkazuje i na další pasáže citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, se kterými se soud ztotožňuje a vycházel z těchto ústavněprávních hledisek i při posouzení předmětné věci.

65. Z výše uvedeného je patrné, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je již ustálena v závěru, že rozhodčí nález je možné přezkoumávat i v exekučním řízení, a to v případě jeho zásadních vad – zejm. pokud je vydaný rozhodcem, který neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Tuto pravomoc přitom soud má nejenom v těch případech, pokud rozhodčí pravomoc nebyla vůbec sjednána (např. jedna ze stran neprojevila řádně svou vůli pravomoc rozhodce založit tím, že by rozhodčí smlouvu řádně podepsala), ale rovněž v případě, že soud dospěje po zjištění skutkového stavu věci k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro spotřebitele zjevně nespravedlivá nebo je v rozporu s dobrými mravy. V takových případech je dovozen rovněž nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absence pravomoci rozhodce, a je tedy nutné následně (i bez návrhu) exekuci zastavit.

66. Z uvedeného plyne, že Rozhodčí nález sám o sobě nepředstavuje právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, když tento Rozhodčí nález v souladu s výše uvedeným neměl od počátku (ex tunc) žádných právních účinků, jelikož rozhodoval rozhodce, který k tomu neměl pravomoc – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17, ve kterém soudy posuzovaly skutkově obdobnou věc a dovodily, že v těchto případech nedochází při zastavení exekuce exekučním soudem ke zrušení vykonatelného exekučního titulu, nýbrž jde „o situaci, ve které vydaný rozhodčí nález nikdy nebyl způsobilým exekučním titulem, a v předmětné věci neměla být exekuce vůbec nařízena. Stěžovatelka tedy od počátku neměla z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost.“67. Soud tak v poměrech projednávané věci uzavírá, že Rozhodčím nálezem nemohla být postupitelce stanovena jakákoliv povinnost vymáhaná v exekučním řízení a rovněž na základě něho nebylo možné exekuční řízení vůbec vést, jelikož Rozhodčí nález neměl od počátku žádných právních účinků. Vzhledem, že k tomuto právnímu závěru se soud nezabýval dalšími tvrzeními žalobkyně zpochybňujícími relevanci rozhodčího řízení a Rozhodčího nálezu (tvrzení o tom, že rozhodčí řízení ve skutečnosti vůbec neproběhlo; tvrzení o ekonomické závislosti rozhodce atd.). Jak již bylo uvedeno výše, i kdyby byly dané skutečnosti v nynějším řízení prokázány, nezměnilo by to nic na již učiněném závěru, že Rozhodčí nález neměl žádných účinku a na jeho podkladě nemělo vůbec proběhnout exekuční řízení. Prokazování vedené tímto směrem by tak bylo nadbytečné a nehospodárné (soud v tomto ohledu např. nepřistoupil k provedení výslechu rozhodce).

68. Pro úplnost soud dodává, že si je vědom rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 196/2021-107, podle něhož není bezdůvodným obohacením plnění, které žalovaná přijala na základě pravomocného rozhodčího nálezu, byť byl exekučním soudem označen jako právně neúčinný a exekuce na základě něho nařízená byla z tohoto důvodu zastavena, neboť takový nález nebyl nikdy dle zákona o rozhodčím řízení zrušen. Zde však soud odkazuje na širší závaznost soudních rozhodnutí, kdy v případě, že v exekučním řízení byla konstatována neúčinnost (nicotnost) rozhodčího nálezu, je nepředvídatelné a nespravedlivé, aby následně v nalézacím řízení byla účastníkovi cesta k vydání bezdůvodného obohacení upřena s odkazem na nezrušení takového titulu formou dalšího soudního rozhodnutí, když v době, kdy neúčinnost titulu byla soudem závazně konstatována, by účastníkovi dávno uplynuly všechny zákonné lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu takové pojetí nekoresponduje s výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, podle něhož žalobkyně od počátku neměla z titulu předmětného Rozhodčího nálezu žádnou povinnost. Soud se tak přiklonil k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 50/2020, které konstatovalo, že u rozhodčího nálezu, který je nicotný (bez právních účinků), je nerozhodné, zda byl dle zákona o rozhodčím řízení zrušen, či nikoliv.

69. Soud pak dodává i to, že je mu známo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 1784/2022-167. Závěry přijaté v tomto usnesení vzal soud při svém rozhodování v posuzované věci v úvahu, nicméně dospěl k závěru, že tyto nemohou na výše učiněných závěrech ničeho změnit. Soud v tomto ohledu akcentuje jednak ústavněprávní rozměr celé věci a odlišné nahlížení na tuto právní otázku v jiných rozhodnutích jak Nejvyššího soudu, tak rovněž i Ústavního soudu (kromě výše uvedené judikatury srov. v této souvislosti například i nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 798/2022). Pro úplnost soud rovněž dodává, že odmítavé usnesení Nejvyššího soudu v jiné věci není pro zdejší soud rozhodující skutkově odlišnou věc právně zavazující, soud však považuje za vhodné se s ním vypořádat a vysvětlit, proč z něho v dané věci nevycházel. Soud tak přitom podrobně činí v odůvodnění tohoto rozsudku.

70. Soud tedy shrnuje, že ani Úvěrová smlouva ani později vydaný Rozhodčí nález nezakládají zavazovací důvod, pro nějž by žalovaná mohla důvodně odpírat žalobkyni vrácení nárokovaného plnění.

71. Žalovaná a postupitelka si podle výsledků provedeného dokazování vzájemně plnily podle neplatné smlouvy, poskytly si vzájemně majetkový prospěch, a to z neplatného právního úkonu. Takové plnění je třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení, které má obohacený (žalovaná) ochuzenému (žalobkyně, resp. postupitelka) vydat.

72. Je třeba zjistit rozsah bezdůvodného obohacení stran neplatné Úvěrové smlouvy a následně provést vypořádání.

73. Soud se v tomto ohledu nicméně nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla v řízení žalovaná.

74. Na prvním místě v této souvislosti uvádí, že ve věci jde o závazek z bezdůvodného obohacení vzniklý na základě absolutní neplatnosti Úvěrové smlouvy. Jedná se o jeden závazek z bezdůvodného obohacení, a to bezdůvodného obohacení způsobeného plněním bez právního důvodu.

75. Skutečnost, že následně proběhlo rozhodčí i exekuční řízení, nemá na uvedenou skutečnost vliv. Exekuce není právním důvodem přijetí plnění žalovanou. Exekuce představuje právem aprobovaný procesní postup vedoucí k vymožení plnění závazku, nikoliv však závazek samotný.

76. Soud není názoru, že z žalobkyní odkazované judikatury by mělo explicitně a bez dalšího plynout, že v případě plnění na jeden (neplatný) závazek by v případě navazující exekuce mělo docházet ke vzniku dvou závazků z bezdůvodného obohacení. Takový závěr nadto odporuje rozumnému uspořádání vztahů, neboť by mohl vést k nutnosti aplikovat na plnění poskytnuté z jedné (ač neplatné) smlouvy částečně právní úpravu obč. zák. a částečně právní úpravu o. z.

77. Soud tak uzavírá, že na veškerá plnění poskytnutá mezi stranami je nutno aplikovat právní úpravu bezdůvodného obohacení vzniklého bez právního důvodu.

78. Touto právní úpravou je přitom právní úprava účinná před účinností o. z.

79. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3528/2019: „Výkladem ustanovení § 3028 o. z. se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, v němž vysvětlil, že podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, přiměřeně viz též usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 977/2008) či plněním dle právního důvodu založeného před účinností zákona č. 89/2012 Sb., a to i v případě, že odpadl až po 1. 1. 2014 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, přiměřeně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněný pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“80. Právní závazek z bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru jako tzv. absolutního obchodu se tedy řídí ObchZ, dle kterého promlčecí doba činí 4 roky (§ 397 ObchZ) a začíná běžet ode dne, kdy k plnění došlo (§ 394 odst. 2 ObchZ).

81. Na počátek a plynutí dané doby má nicméně vliv, zda se jedná o část plnění poskytnutou před zahájeném rozhodčího a exekučního řízení, či zda se jedná o část poskytnutou po zahájení daných řízení.

82. Co se týče plnění uhrazeného postupitelkou po zahájení rozhodčího řízení, po vydání rozhodčího nálezu a po zahájení exekuce, promlčecí doma nemohla započít běžet dříve, než bylo pravomocně vysloveno, že rozhodčí smlouva a návazně Rozhodčí nález nemají právních účinků, resp. že je nutno exekuci zastavit.

83. Je tomu tak proto, že i v případě běhu promlčecí doby podle ObchZ není možno vázat běh promlčecí doby na okamžik, kdy se ochuzený vydání tohoto bezdůvodného obohacení nemohl prozatím domáhat. Takový výklad by vedl k situaci, že nárok by mohl být promlčen dříve, než by tento mohl být uplatněn. Takovou interpretaci nelze přijmout.

84. Je přitom zřejmé, že pokud by se postupitelka domáhala vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění, které je předmětem zahájeného rozhodčího řízení, které je následně předmětem Rozhodčího nálezu a které je naposledy na základě tohoto nálezu vymáháno, v době předtím, než exekuční soud pravomocně určil, že Rozhodčí nález neměl žádných účinků a že exekuce byla provedena nezákonně, neměl by její návrh šanci na úspěch.

85. Soud v této souvislosti odkazuje na již judikovaná řešení některých sporných výkladových otázek týkajících se rozhodčích nálezů následně prohlášených za nicotné ve vztahu k věřitelům, když například v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, Nejvyšší soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí doby (v daném případě podle ustanovení § 403 ObchZ) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, nebo například v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016 bylo dovozeno, že „dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“86. Počátek běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy je plnění poskytnuto věřiteli na základě rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, je tudíž nutno odvodit až od okamžiku, kdy mohlo být právo (na vydání bezdůvodného obohacení) uplatněno poprvé. To však nemůže nastat, dokud exekuční soud v exekučním řízení neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález (rozhodčí smlouva) nemá žádné právní účinky.

87. Tento závěr podporuje rovněž úvaha, že osoba domáhající se vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce v důsledku zjištění, že vydaný rozhodčí nález nemá právních účinků (je nicotný), by neměla mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se jí dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014).

88. Soud dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 501/2023, které se týkalo právní úpravy o. z., a nikoliv ObchZ, avšak jeho obecné závěry lze pro otázku promlčení u plnění vymoženého v exekuci využít i v nynějším případě: „Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vyžaduje skutečná (prokázaná), a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a o osobě, která se bezdůvodně obohatila. K tomu dochází, jakmile oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit právo žalobou u soudu. Vědomostí se míní znalost konkrétních (objektivních) skutkových okolností, z nichž lze povinnost obohaceného vrátit majetkový prospěch dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 731/2022, ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3350/2022, ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 20 Cdo 3342/2021, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21). V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020, Nejvyšší soud dovodil, že v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jejímž podkladem byla neplatná rozhodčí doložka. Pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. K zastavení exekuce z důvodu, že dodatečně vyjde najevo, že byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem, než vymožením přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému. Shodný názor se podává i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2014: „Je-li exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy. Provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného“. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“ V rozsudku ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, se Nejvyšší soud zabýval případem, kdy žalovaný (soudní exekutor) nařídil proti žalobci (povinnému) exekuci pro vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů nalézacího a exekučního řízení. Exekuce byla od počátku vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu (rozhodčího nálezu, k jehož vydání neměl rozhodce pravomoc). Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty Nejvyšší soud ztotožnil s právní mocí usnesení, jímž soud exekuci zastavil a rozhodl, že exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce; tímto okamžikem bylo totiž najisto postaveno, že žalobce není povinen žalovanému náklady exekuce platit.“89. V poměrech projednávané věci je tedy nutné uzavřít, že k promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení uhrazeného po zahájení rozhodčího řízení a vymoženého následně v exekuci dojít nemohlo. K pravomocnému zastavení exekuce s odvoláním na nemravnost Úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy došlo dne 14. 7. 2021. Až od této chvíle tedy běží promlčecí doba a žaloba podaná dne 1. 8. 2024 tak byla s ohledem na čtyřletou promlčecí dobu podaná včas.

90. Pokud jde o bezdůvodné obohacení založené plněním, které postupitelka žalované poskytla před zahájením rozhodčího řízení, před vydáním rozhodčího nálezu a před zahájením exekuce, je nutno uvést, že v případě tohoto plnění neexistoval právní důvod bránící postupitelce požadovat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované. Ohledně daného plnění nebylo zahájeno rozhodčí řízení, nebyl vydán Rozhodčí nález. Dané plnění nebylo exekučně vymáháno.

91. V takové situaci nelze vázat běh promlčecí doby až na pravomocné určení neplatnosti rozhodčí smlouvy a nezákonnosti exekuce (tj. na okamžik právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce).

92. Na tom nic nemění teoretické riziko, že takto zpět vyžádané bezdůvodné obohacení by případně mohlo být v rámci exekuce probíhající za účelem vymožení jiného plnění z dané smlouvy, exekvováno. Teoretická hrozba takové situace nic nemění na skutečnosti, že postupitelka měla možnost se vydání daného bezdůvodného obohacení na žalované domáhat. Dodat lze, že výkon exekuce byl rozhodnutím exekučního soudu odložen.

93. Soud nicméně při aplikaci žalobkyní odkazované judikatury SDEU dospěl k závěru, že na tuto část plnění nelze bez dalšího aplikovat čtyřletou promlčecí dobu počínající běžet od každé jednolité platby, jak normuje ObchZ.

94. Postupitelce v postavení spotřebitele je totiž nutno poskytnout zvýšenou právní ochranu zahrnující i ochranu zacílenou na zmírnění dopadů skutečnosti, že žalovaná jako silnější smluvní strana a jako podnikatel s postupitelkou sjednala smlouvu obsahující zneužívající smluvní ujednání.

95. Soud nemá pochyb, že v případě nyní posuzovaní Úvěrové smlouvy se jedná o zneužívající, nepřiměřená ustanovení začleněné do smlouvy žalovanou.

96. Podle směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, je smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou.

97. V nyní posuzovaném případě se jedná a adhezní formulářovou smlouvu s připojenými předtištěními Smluvnímu ujednáními. Je nepochybné, že postupitelka neměla možnost smluvní podmínky týkající se výše úroku a smluvních pokut jakkoli modifikovat. Daná ujednání přitom jistě způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch postupitelky jako spotřebitelky. Postupitelka byla povinna platit nemravně vysoký úrok a byla ohrožena nepřiměřeně vysokými a kumulovanými smluvními pokutami.

98. V takové situaci je nutno ve shodě s žalobkyní odkazovanou judikaturou SDEU vyložit právní předpisy takovým způsobem, aby byla vyloučena možnost uplynutí promlčecí doby, aniž by si spotřebitel byl vědom, že zde jsou zneužívající ujednání a že má právo na vydání bezdůvodného obohacení.

99. V rozsudku ze dne 22. 4. 2021 ve věci C485/19 SDEU dospěl při výkladu právní úpravy obdobné té nyní zkoumané k závěru, že v případech navázání počátku běhu promlčecí doby na vznik bezdůvodného obohacení „existuje nezanedbatelné riziko, že se dotyčný spotřebitel během stanovené lhůty nebude dovolávat práv, která mu přiznává unijní právo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2020, OPR-Finance, C679/18, EU:C:2020:167, bod 22 a citovaná judikatura), což mu znemožní uplatnění těchto práv. Z údajů poskytnutých předkládajícím soudem zejména v rámci jeho první otázky totiž vyplývá, že tříletá lhůta stanovená v § 107 odst. 2 občanského zákoníku začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení, a k promlčení dojde i v případě, že spotřebitel není schopen sám posoudit, zda je smluvní ujednání zneužívající, nebo nevěděl o zneužívající povaze dotčeného smluvního ujednání. V tomto ohledu je nezbytné zohlednit nerovné postavení, v němž se nacházejí spotřebitelé vůči prodávajícím nebo poskytovatelům z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, a okolnost, že je možné, že spotřebitelé neznají, nebo si neuvědomují rozsah svých práv vyplývajících ze směrnice 93/13 nebo ze směrnice 2008/48 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. července 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale, C698/18 a C699/18, EU:C:2020:537, body 65 až 67, jakož i ze dne 16. července 2020, Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria, C224/19 a C259/19, EU:C:2020:578, bod 90 a citovaná judikatura). Jak přitom v podstatě uvedl generální advokát v bodech 71 až 73 svého stanoviska, takové úvěrové smlouvy, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, jsou obecně plněny po dlouhou dobu, a pokud je tedy událostí, která vede k počátku běhu tříleté promlčecí lhůty, jakákoli platba uskutečněná dlužníkem, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, nelze vyloučit, že přinejmenším u části uskutečněných plateb dojde k promlčení ještě před tím, než skončí platnost dotčené smlouvy, takže takový režim promlčení může spotřebitele systematicky zbavovat možnosti domáhat se vrácení plateb uskutečněných na základě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s uvedenými směrnicemi. Je tudíž třeba mít za to, že taková procesní pravidla, jako jsou pravidla dotčená ve věci v původním řízení, jelikož od spotřebitele vyžadují, aby podal žalobu ve lhůtě tří let od data, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení, a jelikož k tomuto obohacení může dojít v průběhu plnění dlouhodobé smlouvy, mohou nadměrně ztěžovat výkon práv, která mu přiznává směrnice 93/13 nebo směrnice 2008/48, a tedy že taková pravidla porušují zásadu efektivity (v tomto smyslu obdobně rozsudky ze dne 9. července 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale, C698/18 a C699/18, EU:C:2020:537, body 67 a 75, jakož i ze dne 16. července 2020, Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria, C224/19 a C259/19, EU:C:2020:578, bod 91). […] S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že na žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek v rámci plnění z úvěrové smlouvy na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice 93/13 nebo ujednání, která jsou v rozporu s požadavky směrnice 2008/48, se vztahuje tříletá promlčecí lhůta, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení.“100. Obdobně v rozsudku ze dne 8. 9. 2022 ve spojených věcech C-80/21 až C-82/21 SDEU konstatoval, že „taková desetiletá promlčecí lhůta, jako je lhůta dotčená ve věci v původním řízení, jejíž uplynutí je namítnuto vůči návrhu spotřebitele na vrácení částek bezdůvodně zaplacených na základě ujednání smlouvy o úvěru uzavřené s prodávajícím nebo poskytovatelem, které je ve smyslu směrnice 93/13 zneužívající, a která počíná běžet ode dne jednotlivých plnění ze strany tohoto spotřebitele, ačkoliv spotřebitel k tomuto dni nebyl sám schopen posoudit zneužívající povahu smluvního ujednání nebo o zneužívající povaze uvedeného ujednání nevěděl, a to bez ohledu na skutečnost, že ve smlouvě byla stanovena doba splácení, v daném případě třicet let, která je mnohem delší než zákonná desetiletá promlčecí lhůta, nemůže uvedenému spotřebiteli zajistit účinnou ochranu. Taková lhůta tudíž nadměrně ztěžuje výkon práv, která tomuto spotřebiteli vyplývají ze směrnice 93/13, a odporuje proto zásadě efektivity.“101. Je tudíž nutno uzavřít, že případě zneužívajících smluvních ujednání způsobujících neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené se spotřebitelem, je nutno promlčení vázat na subjektivní vědomost spotřebitele o vzniku bezdůvodného obohacení, tj. o neplatnosti úvěrové smlouvy způsobené zneužívajícími ujednáními. Pouze takový výklad odpovídá žalobkyní citované judikatuře SDEU a taktéž spravedlivému uspořádání vztahů. Jelikož přitom SDEU již poskytl výklad nutný pro posouzení nynější věci, není namístě pokládat tomuto soudu předběžnou otázku, jak žalobkyně žádala. Dodat lze, že podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie má zdejší soud, který není soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle českého práva, pouze možnost, a nikoliv povinnost předběžnou otázku položit.

102. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 2. 2023, č. j. 33 Cdo 524/2022-210, uvedl, že „[p]odle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího – jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, – ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti předmětné smlouvy.“ (ve stejném duchu viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 361/2022 či sp. zn. 33 Cdo 207/2022).

103. Takovou vědomost postupitelka získala nejpozději dne 19. 1. 2021, kdy její právní zástupce sepsal návrh na zastavení exekuce, ve kterém právně argumentoval ohledně neplatnosti Úvěrové smlouvy.

104. Jelikož při zohlednění tohoto data by nebyla plnění tvořící bezdůvodné obohacení uhrazené před zahájením rozhodčího a exekučního řízení promlčena, vyzval soud žalovanou podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila a prokázala skutečnosti vedoucí k závěru, že postupitelka nabyla alespoň laickou vědomost o neplatnosti Úvěrové smlouvy dříve, než čtyři roky před podáním žaloby. Žalovaná (poučena o tom, že pokud výzvě nevyhoví, vystavuje se riziku neúspěchu ve věci pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního) zopakovala, že počátek promlčecí doby je nutno z důvodu speciality ObchZ vázat na uskutečnění každé jednotlivé platby, další tvrzení dle dané výzvy ani další důkazní prostředky však neuplatnila.

105. V takové situaci nezbývá, než uzavřít, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že postupitelka nabyla laickou vědomost o neplatnosti Úvěrové smlouvy dříve, než čtyři roky před podáním žaloby. Z tohoto důvodu nelze ani v případě plnění uhrazeného před exekucí dospět k závěru o uplynutí promlčecí doby.

106. Ani plnění uhrazená před zahájením rozhodčího a exekučního řízení a ani plnění uhrazená (vymožená) následně, resp. jimi vytvořené bezdůvodné obohacení, tedy nejsou promlčena.

107. Z tohoto důvodu se soud nezabýval tvrzením žalobkyně, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, že promlčecí doba by měla započít plynout až ode dne, kdy byla postupitelka soudním exekutorem vyrozuměna o výši vymoženého plnění poskytnutého žalované, či že se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení. Nad rámec věci nicméně soud konstatuje, že vzhledem ke komplexnosti právní úpravy obsažené v ObchZ nelze na nyní posuzovanou věc aplikovat úpravu obsaženou v obč. zák., kterážto obsahuje jinou promlčecí dobu pro případy úmyslného bezdůvodného obohacení. (tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Dále soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 23 Cdo 1254/2020-399, podotýká, že okolnosti, ze kterých žalobkyně dovozuje rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, tento rozpor založit nemohou. Aby bylo lze dovodit, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, bylo by nutno, aby zde byly takové skutečnosti, které by (a) založily nemravnost vznesené námitky promlčení, a které by (b) nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaná vznesením této námitky promlčení brání, resp. které by (c) měly svůj původ v okolnostech, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, a nikoliv v okolnostech, z nichž je dovozován vznik žalobcem uplatňovaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Takové okolnosti však žalobkyně ani netvrdí. Dovozuje nemravnost námitky promlčení a priori z jednání žalované spojeného s uzavíráním Úvěrové smlouvy a s navazujícím iniciováním rozhodčího a exekučního řízení a postupu v těchto řízeních.

108. Ve vztahu k předmětné otázce soud konečně dodává, že na rozdíl od žalobkyně není názoru, že by čtyřletá promlčecí doba začínající běžet v okamžiku, kdy již postupitelce bylo zřejmé, že Úvěrová smlouva je neplatná, měla být v rozporu se zásadou efektivity unijního práva nepřiměřeně krátká. Ve výše citovaném rozsudku ze dne 8. 9. 2022 ve spojených věcech C-80/21 až C-82/21 SDEU uvedl následující: „Je tudíž třeba konstatovat, že námitka promlčení proti restitučním žalobám, které spotřebitelé podali za účelem uplatnění práv, jež jim vyplývají ze směrnice 93/13, není sama o sobě v rozporu se zásadou efektivity, pokud její použití v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných touto směrnicí (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C776/19 až C782/19, EU:C:2021:470, bod 40 a citovaná judikatura). Pokud jde o délku promlčecí lhůty, která se vztahuje na návrh podaný spotřebitelem za účelem vrácení částek bezdůvodně zaplacených na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice 93/13, je třeba uvést, že Soudní dvůr již měl příležitost vyjádřit se ke slučitelnosti promlčecích lhůt kratších než promlčecí lhůta dotčená ve věci v původním řízení, a sice lhůt v délce tří a pěti let, které byly namítány vůči žalobám směřujícím k uplatnění restitučních účinků konstatování zneužívající povahy smluvního ujednání, se zásadou efektivity. Pokud jsou tyto lhůty stanoveny a známy dopředu, jsou v zásadě dostatečné k tomu, aby dotčenému spotřebiteli umožnily připravit a podat účinný opravný prostředek. Promlčecí lhůty v délce tří až pěti let tedy samy o sobě nejsou se zásadou efektivity neslučitelné (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C776/19 až C782/19, EU:C:2021:470, bod 41 a citovaná judikatura).“109. Soud tedy znovu opakuje, že pohledávka žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je po právu a není (a to ani v části) promlčena.

110. Žalovaná měla z důvodu neplatnosti Úvěrové smlouvy nárok na vrácení jistiny ve výši 52 000 Kč. Žalované se celkově dostalo 154 087,38 Kč. Podle hmotného práva se jí však mělo dostat 52 000 Kč. Rozdíl mezi danými částkami činí 102 087,38 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované uhrazení 97 454,11 Kč, neboť od dané částky odečítá jí vypočtenou částku 4 633,27 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 52 000 Kč za období od 11. 10. 2013 do 18. 11. 2014 (vyplacení jistiny a její úplné vrácení). Soud, vázán žalobním návrhem, proto uložil žalované, aby žalobkyni uhradila jí požadovaných 97 454,11 Kč. Soud pak uložil žalované, aby žalobkyni uhradila i související úrok z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 1. 5. 2022 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení.

111. Soud proto výrokem I rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 97 454,11 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně za období od 1. 5. 2022 do zaplacení112. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 37 059 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 873 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 97 454,11 Kč sestávající z částky 5 020 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 5 020 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé (sepis předžalobní výzvy) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 5 020 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 5 020 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (sepis repliky ze dne 3 12. 2024) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 5 020 Kč za účast na jednání soudu (jednání dne 12. 12. 2024) dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 26 600 Kč ve výši 5 586 Kč.

113. Lhůty k plnění byly stanoveny v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle §160 odst. 1 věta prvá o. s. ř. a dle § 149 odst. 1 o. s. ř. byla povinnost žalované k náhradě nákladů řízení stanovena k rukám právního zástupce žalobkyně.