14 C 268/2016

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Lebedou, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částky 1 254 321 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 396 320 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8, 05% ročně z této částky od 5. 12. 2015 do zaplacení, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 858 001Kč s příslušenstvím, se zamítá

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 15ti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 99 993 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou ze dne 5. 12. 2015 domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 1 777 935 Kč s příslušenstvím. Z žalobních tvrzení vyplynulo, že proti žalobci bylo dne 20. 6. 2009 zahájeno usnesením Policie ČR trestní stíhání. Dne 23. 12. 2009 byla státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 žalobce podána obžaloba pod č.j. 2 ZT 105/2009-219 pro spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 2, písm. b) tr. zákona ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona O této obžalobě rozhodl nejprve Obvodní soud pro Prahu 7 v hlavním líčení rozsudkem č.j. 1 T 5/2011 ze dne 11. 4. 2012 tak, že žalobce obžaloby zprostil dle § 226 písm. c) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že by skutek uvedený v obžalobě spáchal žalobce. Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně odvolání. Na základě tohoto odvolání byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 4. 2012 zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 7 následně po provedených hlavních líčeních rozhodl o podané obžalobě rozsudkem č.j. 1 T 5/2011 ze dne 6. 11. 2014 tak, že žalobce obžaloby zprostil. Právní moci nabyl zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ve vztahu k žalobci dne 10. 12. 2014. V trestním řízení, v němž byl zproštěn obžaloby, byl žalobce ve vazbě od 19. 6. 2009 do 16. 2. 2011, tj. 608 dnů, přičemž minimálně v období od 19. 6. 2009 do 8. 10. 2009 a od 22. 1. 2010 do 10. 3. 2010 byl nezákonně ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. b) tr. řádu. Žalobci tak byla nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem způsobena jednak přímá majetková škoda spočívající zejména v nutnosti vynaložit výdaje na náklady obhajoby v trestním řízení a v ušlé mzdě, a jednak nemajetková újma vyplývající ze samotného faktu trestního stíhání, z nezákonné vazby a z nepřiměřené délky trestního stíhání. Žalobce své nároky vyčíslil následovně: částku 100 860 Kč představující náklady na právní zastoupení v rámci trestního řízení, částku 180 000 Kč jako ušlou mzdu za dobu výkonu vazby, částku 18 000 Kč představující pořizovací cenu psa, částku 1 222 Kč představující cenu uhrazenou žalobcem za usmrcení zvířete, částku 23 864 Kč představující náklady exekučního řízení, když z důvodu vazby nemohl dluh uhradit včas. Dále žalobce požadoval zadostiučinění ve výši 330 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním, 32 000 Kč jako nemajetkovou újmu za smrt zvířete, 912 000 Kč jako zadostiučinění za omezení osobní svobody v částce 1.500 Kč za každý den, za období vazby od 19. 6. 2009 do 8. 10. 2009 a od 22. 1. 2010 do 10. 3. 2010 požaduje zvýšit zadostiučinění za každý den o částku 500 Kč, tj. celkem 80 000 Kč a částku 100 000 Kč jako zadostiučinění, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě.

2. Ve věci byl vydán platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala včas odpor. V odůvodnění odporu žalovaná uvedla, že činí nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 4. 6. 2015 (podáním ze dne 4. 5. 2015) uplatnil nárok na poskytnutí náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v celkové výši 1 777 935 Kč. Žalovaná však uvedla, že požadavku žalobce na náhradu nákladů právního zastoupení plně vyhověla a rovněž plně vyhověla nároku na náhradu ušlého zisku za vazbu, poskytla žalobci přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou vazebním stíháním žalobce ve výši 218 800 Kč a vyslovila žalobci omluvu za nezákonné trestní stíhání, ostatním nárokům žalobce nevyhověla ani zčásti. Vzhledem k okolnostem případu žalovaná pokládá omluvu za dostatečné zadostiučinění za porušení práva, neboť žalobce jednak není osobou bezúhonnou a trestní stíhání se krylo s trestním stíháním žalobce vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 153/2009, které skončilo pravomocným odsouzením s nepodmíněným trestem odnětí svobody. Vzhledem k trestní minulosti žalobce nelze uvažovat o významnějším narušení jeho dobré pověsti, cti a jména, věc nebyla nijak medializována a žalobce neprokázal, že by se změnil pohled okolí žalobce na jeho osobu. Žalovaná upozornila na četnou judikaturu, podle které platí, že zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje, újma založená jinou skutečností musí být prokázána. Co se týče nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalobce způsobenou vazebním stíháním, žalovaná po provedeném šetření v rámci mimosoudního projednání nároku zjistila, že žalobce byl vazebně stíhán ode dne 19. 6. 2009 do dne 16. 2. 2011 (tj. 608 dnů), kdy žalovaná dospěla k závěru, že dostatečným odškodněním vzniklé újmy se jeví přiznání denního odškodného ve výši 360 Kč, tedy za 608 dnů vazby žalovaná žalobci poskytla finanční satisfakci ve výši 218 800 Kč. Pod judikaturou stanovenou sazbu denního odškodného žalovaná přistoupila vzhledem ke skutečnosti, kdy žalobce má záznamy v rejstříku trestů, nadto žalobce je osobou páchající opakovaně trestnou činnost, kdy ihned po propuštění z vazby byl žalobce dodán do výkonu trestu odnětí svobody v další věci. Ohledně nároku poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání žalovaná uvedla, že se jednalo o důkazně i právně složitou věc, v řízení bylo více obžalovaných, kdy následně došlo k vyloučení několika obžalovaných k samostatnému řízení. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy lze celkovou délku řízení hodnotit jako zcela přiměřenou. Proto nárok žalobce nebyl shledán důvodným. Co se týče nároku žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 32 000 Kč za nutnost utracení psa a nároku na náhradu nákladů za pořízení a usmrcení psa ve výši 19 221 Kč, žalovaná si dovoluje poukázat na skutečnost, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost s trestním stíháním, nadto žalovaná tento požadavek považuje za nemorální. V případě nároku na náhradu vynaložených nákladů exekuce nelze dle žalované bez dalšího konstatovat příčinnou souvislost s předmětným trestním stíháním, proto ani tento nárok nelze uznat.

3. V reakci na vyjádření žalované žalobce potvrdil zaplacení částky v celkové výši 499 600 Kč, s ostatními názory žalované však žalobce nesouhlasil. Pokud žalovaná argumentuje tím, že žalobci postačí pouhá omluva a již vyplacená částka s ohledem na to, že žalobce byl již v minulosti trestně stíhán, pak tato skutečnost sama o sobě nijak nezmenšuje intenzitu zásahu do práv žalobce. Žalobce naopak jako osoba s trestní minulostí vnímal nezákonnou vazbu a omezení své osobní svobody trvající po dobu téměř 2 let jako velmi intenzivní zásah do svého osobnostního práva. Zcela jednoznačně se domnívá, že hodnota jeho osobní svobody je minimálně stejná, jako hodnota osobní svobody kterékoli jiné osoby, a domnívá se, že částka 360 Kč za jeden den omezení osobní svobody je zcela nedostatečná. Ohledně vyjádření žalované k přiměřenosti délky řízení pak žalobce uvádí, že závěry žalované nepovažuje za správné. Žádné průtahy v této trestné věci nelze klást k tíži žalobce. Věc nebyla právně nijak složitá, důkazní situace se též nevymykala běžným případům. Na straně orgánů činných v trestním řízení ale docházelo k průtahům v řízení. Ohledně újmy a škody způsobené nutností utratit psa žalobce bylo jednoznačně prokázáno, že pes musel být utracen v důsledku vzetí žalobce do vazby, neboť poslouchal pouze žalobce a žalobce s ohledem na neočekávatelné vzetí do vazby neměl ani možnost podniknout příslušné kroky k tomu, aby byl např. pes svěřen do péče odborného zařízení, v němž by mohl přečkat dobu, po kterou by byl žalobce ve vazbě.

4. Usnesením zdejšího soudu ze dne 22. 5. 2017 bylo řízení co do částky 499 660 Kč zastaveno. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 12. 2017 tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně se v zamítavé části výroku I. o věci samé ohledně částky 23 854 Kč s příslušenstvím z této částky potvrdil. Ohledně částky 1 254 321 Kč s příslušenstvím z této částky rozsudek soudu I. stupně zrušil a to vč. výroku II. o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení.

5. Soud s ohledem na výtky odvolacího soudu doplnil dokazování o výslech žalobce [celé jméno žalobce], který uvedl, že měl psa anglického bulteriéra, stál mezi 15 až 20.000 Kč. Začal být později agresivní, chodil s ním k učiteli. Psa zvládal sám, chodil s ním na cvičáky. Byl s ním i u psychologa. Před vzetím do vazby bydlel s přítelkyní. Vztah byl normální. Vzetí na vazbu mělo na vztah s přítelkyní neblahý vliv. Odnesl to i pes. Po vzetí na vazbu vztah s přítelkyní uvadal a během vazby se rozešli. Bydlel u přítelkyně, když se z vazby vrátil, tak spolu již nebydleli. Vazba se na žalovaném podepsala i díky tomu, že se to dozvěděla rodina. Celá kauza byla medializována. Nejvíce špatná z toho byla matka. Od r. 2011 měl za to, že tam byly průtahy v řízení – neustále se soud odročoval. Vadilo mu to hlavně z důvodu eskorty. Byl hodně měsíců v nejistotě. Jednalo se o největší obvinění a vnímal nejvíce tento proces. Odročování se jej dotýkalo tak, že nevěděl, kdy vazba skončí. Na vazbě byl po celou dobu trestního stíhání. B vazbu měl cca půl roku. Následně byla zrušena a byla pouze A vazba. Soudkyně pak zase dala B vazbu – to bylo tak měsíc až dva.

6. Svědkyně [jméno] [příjmení] [příjmení] uvedla, že se vdala 21. 8. 2010. S manželem byla v době, kdy byla s p. [celé jméno žalobce]. K chození došlo někdy začátkem r. 2010. Hlavním důvodem bylo, že jsme spolu s žalobcem už nebyli, hlavně kvůli vazbě. Když byl p. [celé jméno žalobce] na vazbě, tak jsme nějakou dobu vztah udržovali písemně. Řešili spolu hlavně psa. Nebyla jeho pánem, nedokázala ho zvládat jako žalobce. Žalobce nevnímal trestní řízení úplně ideálně, bylo to nečekané. Byli v kontaktu písemnou formou, pocity se špatně vyjadřují v dopisech, bylo to cenzurováno. S matkou žalobce jsme si byly blízké. Hlavně matka s toho byla velmi špatná. S matkou měl žalobce dobrý vztah. Pes byl utracen poté, co byl vzat p. [celé jméno žalobce] na vazbu. Pes jí v minulosti pokousal. Pes stál mezi 18 až 19 tisíci. P. [celé jméno žalobce] si uměl psa zpacifikovat. Zvažovali umístění i do útulku, ale psa měla ráda.

7. Z rozsudku č.j. 14 C 317/2015 OS Praha 2 ze dne 9. 8. 2017 ve věci nároku druhého obviněného vyplývá, že soud vycházel z částky 800 Kč za den vazby. Rovněž je zde patrný i průběh celého trestního řízení, kdy soud shledal, že v tomto případě trestní řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho. Jsou zde uvedeny jednotlivé důvody odročení i po vyloučení věci.

8. Žalovaná na jednání vznesla námitku promlčení u nároku za usmrcení psa, tj. za hodnotu psa a nákladů na jeho usmrcení, jak požaduje žalobce. Dále vznáší námitku promlčení za nemajetkovou újmu za vazbu, která probíhala od 19. 6. 2009 do 16. 2. 2011.

9. Na daný případ soud aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Dle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutí účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Dle § 8 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, není-li dále stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Konkrétně soud vyšel z jeho § 9 odst. 1, dle kterého právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu, a § 13 odst. 1, dle kterého stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním skutkovým okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. V dané věci je nesporné a vyplývá to i z trestního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod č.j. 1 T 190/2009 a 1 T 5/2011, že proti žalobci bylo dne 20.6.2009 zahájeno trestní stíhání pod č.j. ORI-8808-28/TČ-2009-001170-7 pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 222 odst.1, odst. 2 písm. b) tr. zákona ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zákona, vše ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona. Dne 4. 11. 2009 došlo ke změně právní kvalifikace. Dne 5. 11. 2009 došlo ke spojení věci s trestním stíháním dalšího obviněného. Dne 19. 6. 2009 byl žalobce zadržen policií ČR. Dne 21. 6. 2009 byl policií ČR pod č.j. ORI- 8808/TČ-2009-001171-7 podán podnět k podání návrhu na vzetí do vazby pro žalobce a další 4 obviněné. Dne 26. 6. 2009 podal právní zástupce všech obviněných stížnost proti zahájení trestního stíhání. Dne 30. 6. 2009 byla stížnost všech obviněných proti zahájení trestního stíhání zamítnuta státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 č.j. 2 ZT 105/2009-31 jako nedůvodná. Usnesením obvodního soudu pro Prahu ze dne 22. 6. 2009 byl žalobce vzat do vazby, proti čemuž podal na místě stížnost. Stížnost byla Městským soudem v Praze zamítnuta usnesením ze dne 2. 7. 2009. Usnesením ze dne 15. 7. 2009 byli dosavadní právní zástupci obviněných [příjmení] [příjmení] a JUDr. [příjmení] vyloučeni jako zvolení obhájci v této trestní věci s tím, že nemohou dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. Proti tomuto usnesení podali oba právní zástupci všech obviněných stížnost, která byla Městským soudem zamítnuta usnesením ze dne 27. 8. 2009 jako nedůvodná. Dne 11. 8. 2009 byl státní zástupkyní předložen návrh na ponechání všech obviněných ve vazbě. Tomuto návrhu Obvodní soud pro Prahu 7 vyhověl usnesením ze dne 10. 9. 2009 pod č.j. 44 Nt 534/2009-22 a ponechal žalobce ve vazbě koluzní podle § 67 písm. b) tr. řádu. Žalobce podal proti tomuto usnesení stížnost, které Městský soud v Praze usnesením č. j. 44 To 522/2009 ze dne 8. 10. 2009 vyhověl a návrh státní zástupkyně ohledně ponechání žalobce ve vazbě z důvodů § 67 písm. b) tr. řádu zamítl, žalobce přesto zůstal ve vazbě na základě předchozího usnesení z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu. Opatřením policie ČR ze dne 13. 7. 2009 byl přibrán znalec na vypracování znaleckého posudku v oboru zdravotnictví. Dne 6. 10. 2009 bylo podáno odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická biologie a genetika. Výslech svědka pana [příjmení] byl proveden dne 14. 9. 2009. Dne 16. 9. 2009 byl vyslechnut svědek [příjmení]. Další svědek pan [příjmení] byl vyslechnut dne 16. 9. 2009 a svědkyně [příjmení] dne 17. 9. 2009, svědek [příjmení] dne 10. 8. 2009 a stejný den i svědkyně [příjmení]. Dne 22. 10. 2009 byl vyslechnut svědek [příjmení] a dne 23. 10. 2009 [příjmení] [jméno], 19. 11. 2009 svědek [příjmení]. Dne 20. 6. 2009 podal vysvětlení pan [příjmení], který následně dne 2. 7. 2009 odmítl vypovídat ze strachu. Dne 24. 2. 2009 byl do řízení přebrán další znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Další výslechy a znalecké posudky se týkali trestného činu, který měl spáchat obviněný [příjmení] sám. Dne 3. 12. 2009 byl policií ČR podán návrh na podání obžaloby. Dne 22. 12. 2009 došlo ke změně právní kvalifikace trestného činu, o čemž byl žalobce informován. Dne 23. 12. 2009 podal státní zástupce na žalobce a další 4 obviněné obžalobu, kdy žalobce měl spáchat trestný čin ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. zákona, vše ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona. Usnesením ze dne 22. 1. 2010 byl žalobce ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 a), b), c) tr. řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost a Městský soud v Praze usnesení zrušil a rozhodl, že žalobce se ponechává ve vazbě z důvodů § 67 a), c) tr. řádu. Hlavní líčení ve věci se konalo dne 30. 4. 2010, kdy obžalovaní vypovídali. Usnesením ze dne 31. 5. 2010 Obvodní soud pro prahu 7 rozhodl o ponechání žalobce ve vazbě z důvodů § 67 a), c) tr. řádu. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost, která byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.6.2010 pod č.j. 6 To 265/2010-1236. Na hlavním líčení dne 14. 6. 2010 byli vyslechnuti svědci [příjmení] [příjmení], [anonymizováno 8 slov] [jméno], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]. Dne 19. 7. 2010 byli vyslechnuti svědci [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]. Dne 18. 8. 2010 pokračoval soud s výslechy svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Svědek [jméno] [příjmení] byl vyslechnut v rámci hlavního líčení dne 22. 9. 2010, svědek [jméno] [příjmení] dne 25. 10. 2010 a dne 1. 12. 2010 byli vyslechnuti svědci [jméno] [příjmení] a [anonymizována dvě slova]. Dne 27. 9. 2010 soud rozhodl o ponechání žalobce ve vazbě, proti čemuž podal žalobce stížnost, kterou Městský soud v Praze dne 29. 10. 2010 zamítl. Usnesením ze dne 19. 1. 2011 rozhodl obvodní soud pro Prahu 7 ponechání žalobce ve vazbě z důvodů § 67 písm. a). c) tr. řádu. Dne 19. 1. 2011 Obvodní soud trestní řízení proti žalobci a dalším dvěma obžalovaným vyloučil do samostatného řízení usnesením pod č.j. 1 T 190/2009-1413 z důvodu výslechu dalších svědků. Dne 24. 1. 2011 byli zbylí dva obžalovaní soudem zproštěni obžaloby.

11. Soud se dále zabýval i otázkou postupu ve vyloučeném řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 5/2011, kdy lze odkázat na závěry OS Pha 2 ve věci obv. [jméno]. Dne 16. 2. 2011 byl žalobce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 propuštěn z vazby a převeden do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 1 T 153/2009. Z Protokolu o hl. líčení z 27. 6. 2011 je zjišťováno, že se hl. líčení za účelem ustanovení nového obhájce obžalovanému [příjmení] a prostudování spisu tímto obhájcem odročuje na 25. 7. 2011. Z Protokolu o hl líčení ze 7. 9. 2011 se podává, že hl. líčení se odročuje za účelem předvedení svědků, neboť nebyly policií předvedeny. Z Protokolu o hl. líčení z 5. 10. 2011 je zjištěno, že hl. líčení bylo odročeno z důvodu, že nebyla předvedena svědkyně [příjmení] a bylo odročeno za účelem obeslání svědkyně [příjmení] a předvedení svědkyně [příjmení] na 31. 10. 2011. Z Protokolu o hl. líčení z 31. 10. 2011 je opět zjišťováno odročení na 23. 11. 2011, neboť nebyl zdařen pokus o předvedení svědků a Okresní soud v Prachaticích nedodal požadovaný rozsudek z důvodu, že se spis nachází u Městského soudu v Praze. Z Protokolu o hl. líčení z 8. 2. 2012 je zjištěno, že nebyly předvedeny svědkyně [příjmení] a [ulice] a opět se odročuje za účelem předvolání svědkyně [příjmení] a výslechu [příjmení] na 22. 2. 2012. Z Protokolu o hl. líčení z 3. 7. 2014 je zjištěno, že se jednání odročuje až na září 2014 z důvodu nemožnosti soudních přísedících se dostavit dříve.

12. Několik hlavních líčení tedy bylo odročeno, protože se nepodařilo předvést svědkyně [příjmení] a [příjmení] (např. 31. 10. 2011, 12. 12. 2011, 11. 1. 2012 a 8. 2. 2012). Dne 22. 2. 2012 byla soudem vyslechnuta svědkyně [jméno] [příjmení] a dne 4. 4. 2012 [jméno] [příjmení]. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 4. 2012 pod č.j. 1 T 5/2011-240 byl žalobce zproštěn obžaloby. Proti tomuto rozsudku podala odvolání státní zástupkyně i poškozená [příjmení] zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví. Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 21.11.2013 č.j. 61 To 362/2013 tak, že věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání s tím, že se má zabývat důkazy ve vzájemných souvislostech a rozhodnout o náhradě škody. Hlavní líčení ze dne 25. 2. 2014 bylo odročeno z důvodu nemoci právního zástupce žalobce. Na hlavním líčení dne 3. 7. 2014 byly přečteny protokoly o provedených hlavních líčení včetně v nich provedených důkazů. Dne 4. 9. 2014 byl vyslechnut soudem znalec [příjmení] [příjmení]. Dne 6. 11. 2014 byl soudem proveden výslech všech tří obžalovaných. Rozsudkem ze dne 6. 11. 2014 pod č.j. 1 T 5/2011-460 byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. c) tr. řádu, a to s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Rozhodnutí nabylo vůči žalobci právní moci dne 10. 12. 2014.

13. Z výše uvedených soudních spisů 1 T 5/2011 a 1 T 190/2009 má tak soud za prokázané, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 20. 6. 2009 a rozsudek o zproštění obžaloby nabyl právní moci dne 10. 12. 2014, tj. řízení trvalo déle než 5 let. Žalobce považuje tuto dobu za nepřiměřenou. S tímto názorem se soud neztotožňuje, neboť v řízení bylo 5 obviněných, přičemž obviněnému [jméno] [příjmení] bylo za vinu kladeno více trestných činů, než zbývajícím obviněným. Ve věci bylo vyslechnuto nejméně 8 svědků a další v trestných činech týkající se pouze pana [příjmení] dalších 10 svědků. Dále byl zpracován znalecký posudek na zranění poškozených pana [příjmení] a pana [příjmení], psychologický posudek na obviněného [příjmení] a odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická biologie a genetika, odborné vyjádření z oboru pyrotechnika, rovněž bylo provedeno několik rekognicí. Soud nepovažuje délku řízení za nepřiměřenou i vzhledem k faktu, že 8 jednání soudu se týkalo pouze výslechu svědků, přičemž několik dalších jednání muselo být odročeno z důvodu, že dvě svědkyně nebyly dosažitelné. V tomto však nelze shledat průtahy na straně soudu. Navíc soud musel opakovaně rozhodovat o vazbě obžalovaných s tím, že proti každému rozhodnutí o ponechání ve vazbě podali obžalovaní vždy stížnost. Ve věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 7 dvakrát rozsudkem, neboť první rozsudek ze dne 11. 4. 2012 byl odvolacím soudem zrušen. Dle názoru soudu se v daném případě jednalo o složitou věc vzhledem k faktu, že obžalovaných bylo při podání obžaloby pět, postupně došlo k vyloučení řízení pod novou spisovou značku a řízení bylo dále vedeno proti žalobci a dalším dvěma obžalovaným pod sp. zn. 1 T 5/2011. V řízení byl velký počet svědků a bylo třeba vyhotovit i několik znaleckých posudků a odborných vyjádření. Z těchto důvodů neshledal soud délku řízení za nepřiměřenou, a proto považuje nárok žalobce na majetkovou újmu za nedůvodný. K nároku žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání soud zdůrazňuje, že otázku přiměřenosti délky řízení je třeba posoudit v souladu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Pokud jde o žalobcem nárokovanou nemajetkovou újmu za žalobcem tvrzené průtahy řízení, pak soud nesdílí jeho názor, že délka řízení byla nepřiměřená i navzdory zjištění, že jednání bylo odročováno z důvodu překážky na straně přísedícího v senátě a nepřítomnosti svědků, neboť věci byla značně složitá, bylo zde více obviněných, kdy část trestní věci byla vyloučena do samostatného řízení, a trvání trestního řízení nepřekračovalo přípustnou mez. V tomto segmentu tak žalobce úspěšný být nemůže. Ostatně pokud by soud přiznal žalobci nárok za průtahy rozhodoval by ve stejné věci odlišně oprosti rozsudku OS Pha 2 č.j. 14 C 317/2015. Při pohledu na jednotlivé protokoly po vyloučení věci k samostatnému projednání je pak zřejmé, že se jednalo o objektivní překážky, které nebyly zaviněny soudem. Svědci měli být předvedeni a pro předvedení svědků byla využita Policie ČR, která má možnost svědky vyhledat a není tak podstatné jakou soud využil adresu u jednotlivých svědků. Policie toto ověřuje samostatně, a pokud se nepodařilo svědky předvést, tak se jednalo o objektivní příčinu odročení jednání. Z pohledu soudu lze akceptovat i dobu mezi 11. 4. 2012, kdy soud rozhodl rozsudkem o zproštění žalobce obžaloby, do rozhodnutí odvolacího soudu dne 21. 11. 2013, kterým byl tento rozsudek zrušen, tj. období více než jednoho roku, a to z důvodu, že se jedná stále ještě o přiměřenou dobu celkového řízení. I kdyby se však jednalo o průtah, má soud za to, že v daném případě by šlo o dílčí průtah, který však lze s ohledem na složitost věci akceptovat.

14. K nároku žalobce na zaplacení částky 18 000 Kč představující kupní cenu za psa soud uvádí, že tento žalobci přiznal, neboť ze svědecké výpovědi paní [jméno] [příjmení] vyplývá, že k jeho dání pryč došlo pro nezvladatelnost psa, neboť psovi chyběla pevná ruka chovatele a jeho přítelkyně nebyla schopna se o psa postarat. Soud však nesouhlasí s nákladem na usmrcení psa. Z výpovědi svědkyně vyplynulo, že k tomuto došlo bezprostředně poté, co byl žalobce vzat do vazby. Uvažovali i o útulku. Soud má za to, že v daném případě byl pes zvladatelný chovatelem, který by jej cvičil pevnou rukou. To ostatně vypověděla svědkyně i žalobce. Usmrcení psa lze z tohoto důvodu označit za nepřiměřené a soud náklad na jeho usmrcení nepřiznal. Ostatně tento náklad vynaložila svědkyně a nikoliv žalobce, který byl v ten okamžik ve vazbě.

15. Soud žalobci přiznal částku ve výši 50 000 Kč představující nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním. V této částce je zahrnuta i nemajetková újma za psa, neboť soud má za to, že tato vznikla v důsledku trestního stíhání, které vyústilo ve vazbu žalobce. K výši nemajetkové újmy soud vyslechl žalobce a jeho bývalou přítelkyni. K posouzení výše soud uvádí, že vzal do úvahy zejména skutečnost, že před vzetím do vazby jejich vztah byl sice spokojený, kdy měli mimo jiné společný zájem - psa, ale po vzetí do vazby došlo k tomu, že přítelkyně žalobce navázala rychle nový vztah a uzavřela manželství. Citová újma tedy byla ohraničena právě rozchodem a uzavřením nového vztahu. Pro žalobce se tedy jednalo o objektivní skutečnost, kdy byl jejich vztah ukončen a od této doby již neměl důvod pociťovat újmu z důvodu odloučení. Soud však vyhodnotil zásah do jeho života spočívající v rozpadu vztahu, a proto žalobci přiznal tuto částku. Soud při určení této částky zohlednil rovněž medializaci případu a odloučení od rodiny a zejména od matky, se kterou měl dobrý vztah.

16. Nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za omezení osobní svobody soud považoval za důvodný v částce 900 Kč za den. Soud vyšel ze srovnání s druhým obviněným panem [jméno]. Pokud žalovaná argumentovala tím, že žalobci postačí pouhá omluva a již vyplacená částka s ohledem na to, že žalobce byl již v minulosti trestně stíhán, pak tato skutečnost sama o sobě nijak nezmenšuje intenzitu zásahu do práv žalobce jako každé jiné osoby. Soud se domnívá, že hodnota osobní svobody žalobce je minimálně stejná, jako hodnota osobní svobody kterékoli jiné osoby, a domnívá se, že částka 360 Kč za jeden den omezení osobní svobody je zcela nedostatečná, tím spíše ve světle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 14 C 317/2015-154, ve kterém byla jinému spoluobviněnému (rovněž již dříve trestanému) přiznána nejprve samotnou žalovanou částka 500 Kč za den vazby, následně pak byla soudem tato částka zvýšena na 800 Kč za den vazby. V této sazbě 800 Kč denně pak navíc nebyla zohledněna skutečnost, že žalobce byl držen ve vazbě i z důvodu podle § 67 písm. b) tr. řádu, tedy ve vazbě koluzní, a to opakovaně, čímž bylo zasaženo do jeho osobnostních práv ještě větší intenzitou, když po dobu nezákonné vazby podle § 67 písm. b) mu byla cenzurována korespondence, která se tak výrazně zpožďovala, a byly rovněž ztíženy i podmínky osobního kontaktu s rodinou a blízkými (nutnost souhlasu s návštěvou, přítomnost policistů u návštěv, rušení návštěv, pokud se nedostavil policista atd.). Rovněž je třeba vzít do úvahy skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně rozpětí sazby za jeden den nezákonného pobytu ve vazbě (500-1500 Kč/den) bylo vydáno již v roce 2012, a rozsudek OS Praha 2 č.j. 14 C 317/2015-154 nabyl právní moci 24. 10. 2017 (a tedy finanční prostředky byly p. [jméno] vyplaceny již koncem roku 2017). Soud tedy vyšel z částky 900 Kč * 608 dnů a tuto ponížil o částku již vyplacenou, celkem se tedy jedná o částku 328 320 Kč.

17. Pokud žalovaná v řízení vznesla u nároku na náhradu škody za usmrcení psa a u nároku na zadostiučinění za vazbu námitku promlčení, k této soud uvádí, že tato je nedůvodná. Promlčecí doba počala běžet nejdříve okamžikem právní moci zprošťujícího rozsudku, neboť až v tomto okamžiku bylo postaveno na jisto, že trestní stíhání žalobce včetně všech důsledků z toho plynoucích bylo nezákonné.

18. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I.

19. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., když soud vycházel ze skutečnosti, že žaloba byla částečně důvodná. Odměna za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada škoda v penězích, se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 8 odst. 1 AT. Podle § 12 odst. 3 AT přitom platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Aplikováno na projednávanou věc, v níž uplatněné nároky spojila žalobkyně ke společnému projednání již v podané žalobě, to znamená, že se za tarifní hodnotu považuje částka 473 935 (majetková škoda celkem 323 935 - obsahuje nároky na ušlou mzdu, právní zastoupení, psa a exekuci a dále 3 *50 000 za nemajetkovou újmu – obsahuje nárok za vazbu, trestní stíhání a nepřiměřenou délku řízení). Po zpětvzetí pak 193 081 ve vztahu k majetkové újmě. A po rozhodnutí odvolacího soudu 169 227 ve vztahu k majetkové újmě.

20. Odměna advokáta žalobce za celkem 10 úkonů právní služby v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před soudem odvolacím (převzetí věci, podání žaloby, vyjádření k námitkám žalobce ze dne 31. 3. 2017, částečné zpětvzetí žaloby, účast u jednání OS Praha 1 dne 6. 12. 2017, odvolání proti rozsudku OS Praha 1, účast u jednání odvolacího soudu 14. 8. 2019, účast u jednání OS Praha 1 dne 3. 11. 2020, závěrečný návrh, účast u jednání OS Praha 1 dne 18. 11. 2020 by tak podle § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 3 AT činila 51 100 Kč do zpětvzetí (10 220*5) a poté 17 720 Kč (8 860*2) a po rozhodnutí odvolacího soudu pak 23 700 Kč (7 900*3). Jako náhrada hotových výdajů by advokátu žalobce náleželo podle § 13 odst. 3 AT za deset úkonů právní služby celkem 3 000 Kč. Náhrada advokáta žalobkyně za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů by činila 20 059 Kč Celkem by tak žalobkyní vynaložené náklady právního zastoupení před soudy obou stupňů činily 115 579 Kč. V projednávané věci je však třeba uvážit, že předmětem řízení bylo více nároků (3 na majetkovou újmu – ušlý mzda, právní zastoupení, pes a exekuce a 3 na nemajetkovou), přičemž žalobkyně měla plný úspěch co do nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kdežto co do uplatněného nároku na náhradu škody byla úspěšná částečně (tj. žalobkyně měla úspěch co do částky 298 860 a neúspěch do částky 25 085. I zde pak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nároky na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. AT. Činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) AT 50 000 Kč, pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 AT). V posuzované věci to konkrétně znamená, že žalobkyně byla v řízení převážně úspěšná, přičemž žalovaná by jí podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měla nahradit 89,5% ( ( (150 000 + 298860 Kč) - 25 085): 473 935 x 100) jejích účelně vynaložených nákladů řízení. Respektive po zpětvzetí 74% ( ( (150 000 + 18000 Kč) - 25 085): 193081x 100). Po rozhodnutí odvolacího soudu pak 98,5% ( ( (150 000 + 18000 Kč) - 1222): 169227x 100). Celkem se tedy jedná o částku 99 993 Kč (58 609 Kč + 16 404 Kč + 24 980 Kč). Soud nepřiznal odměnu za námitky do SOP z důvodu, že tento úkon se týkal výlučně žalobce a nepřiznal poradu, neboť ji nepovažoval za účelnou v dané fázi řízení.