15 C 54/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Paclíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená Úřadem údaje o zástupci pro: náhradu škody a nemajetkové újmy

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši [částka] bez DPH, co by náhrada za majetkovou újmu, způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím žalovaného, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z uvedené částky ode dne [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši [částka] bez DPH, co by přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím žalovaného, včetně úroků z prodlení ve výši 9,75% ročně z uvedené částky ode dne [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum], doplněnou k výzvě soudu podáním ze dne [datum], se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] bez DPH s příslušenstvím, co by náhrady za majetkovou újmu a částky ve výši [částka] bez DPH s příslušenstvím, co by přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, to vše způsobené žalobci nezákonným rozhodnutím žalované, konkrétně nezákonným rozhodnutím Městského úřadu Šumperk, uzavřením veřejnoprávní smlouvy se žalobcem dne [datum] podle § 161 odst. 1 SŘ, sp. zn. [číslo], o umístění stavby a provedení stavby podle § 78 odst. 5 StavZ, 78a odst. 1 StavZ a podle § 116 StavZ, označenou jako„ rekonstrukce větrné farmy [anonymizováno] spočívající ve stavebních úpravách na pozemcích parc. [číslo] parc. č. st. [anonymizováno] v k. ú. Rejhotice [číslo]“ (dále jen„ Veřejnoprávní smlouva“). Žalobce zdůraznil, že [anonymizováno] smlouvu uzavřel za dvou předpokladů: zaprvé v dobré víře, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky pro její uzavření, a zadruhé, že je rekonstrukce větrné farmy [anonymizováno] možná. Co se týká prvního předpokladu, žalobce předložil MÚ [obec] veškeré podklady nutné k uzavření Veřejnoprávní smlouvy (návrh smlouvy, veškerá souhlasná stanoviska dotčených orgánů, projektovou dokumentaci zpracovanou autorizovanou osobou, veškeré odborné posudky a hodnocení týkající se daného záměru). Žalobce nepředpokládal, že MÚ [obec] neumí posoudit, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky k uzavření Veřejnoprávní smlouvy, resp. že k jejímu uzavření MÚ [obec] přikročí, aniž jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Žalobce zdůraznil, že je povinností MÚ [obec] coby stavebního úřadu postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Co se týká druhého předpokladu, žalobce možnost rekonstrukce větrné farmy [anonymizováno] dovozoval také z vyjádření [anonymizováno] pro místí rozvoj ze dne 28. 4. 2010, [číslo jednací] a rovněž ze sdělení MÚ [obec] ze dne 14. 6. 2010, [číslo jednací], podle kterých bylo možné stavební záměr žalobce v dané lokalitě realizovat, přičemž se jednalo o stavební záměr rekonstrukce větrné farmy [anonymizováno] z roku 2008, který výrazně přesahoval svým rozsahem předmět Veřejnoprávní smlouvy. Žalobce tak měl za to, že pokud již legálně provozuje činnost větrného parku na totožném místě ve větším rozsahu, tak že pokud hodlá v roce 2015 realizovat rekonstrukci větrné farmy [anonymizováno] v redukované podobě jak co do počtu, tak co do výšky tubusů VTE (tedy v podobě, která je předmětem Veřejnoprávní smlouvy), bude i tento záměr možné na základě argumentu a maiori ad minus ve stejné lokalitě realizovat. Samozřejmě bylo nutné přihlédnout i k možným změnám využití dotčeného území, v tomto směru, ale dobrou víru žalobce utvrdily také všechny dotčené orgány státní správy tím, že pro rekonstrukci větrné farmy [anonymizováno] vydaly souhlasná stanoviska, např. souhlasné stanovisko Správy Chráněné krajinné oblasti Jeseníky, ve kterém vylučuje vliv stavebního záměru žalobce na soustavu NATURA 2000. Žalobce však na základě závěrů proběhnuvšího přezkumného řízení a následně soudního řízení - konstatuje, že MÚ [obec] s ním uzavřel Veřejnoprávní smlouvu v podobě, ve které neobstála při přezkumu nadřízeným správním orgánem (KUOK), v řízení před odvolacím orgánem, tj. žalovanou a ani v rámci soudního přezkumu Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci. Žalobce poukázal s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 65 A 43/2016, na vady Veřejnoprávní smlouvy, resp. rozhodnutí MÚ [obec], které dle žalobce nelze klást k jeho tíži, ale výhradně k tíži MÚ [obec], na jehož správním uvážení spočívalo posouzení, zda lze s žalobcem uzavřít Veřejnoprávní smlouvu a zda lze daný záměr – rekonstrukci větrné farmy [anonymizováno] – uskutečnit. Pokud by MÚ [obec] postupoval v souladu s platnou právní úpravou, musel by nejprve úvahy žalobce o možnostech realizace rekonstrukce větrné farmy [anonymizováno] odmítnout, což však neučinil a naopak vydal stanoviska, kterým žalobce ujistil o souladu záměru s územně plánovací dokumentací a možnosti využití institutu Veřejnoprávní smlouvy. Následně by pak MÚ [obec] musel i samotný návrh žalobce na uzavření Veřejnoprávní smlouvy ze shora uvedených důvodů odmítnout dle § 78a odst. 3 StavZ a sdělit mu důvody tohoto odmítnutí. Pokud by tak MÚ [obec] učinil, mohl tím předejít vzniku škody i nemajetkové újmy na straně žalobce, neboť žalobce by v takovém případě nemohl jednat v dobré víře ve správnost a zákonnost Veřejnoprávní smlouvy a investovat značné prostředky do realizace svého podnikatelského záměru, kterým je rekonstrukce větrné farmy [anonymizováno]. Ke vzniku škody i nemajetkové újmy by nedošlo rovněž v případě, že by nevyznačil ve Veřejnoprávní smlouvě její účinnost. Žalobce proto dospěl k dílčímu závěru, že dosud popsaný postup, který vyústil ve vydání nezákonného rozhodnutí MÚ [obec] je prvotní a současně zásadní příčinou vzniku majetkové škody a nemajetkové újmy na straně žalobce.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila zejména tak, že má na základě jí známých skutečností za to, že jednání žalobce směřující k uzavření veřejnoprávní smlouvy bylo spekulativní a účelové ve snaze předejít případným problémům, které by nastaly v řádném správním řízení na základě žádosti o zahájení územního a stavebního řízení. Žalobce totiž nemohl být v dobré víře v právní bezvadnost návrhu a následně uzavřené veřejnoprávní smlouvy z následujících důvodů. Již u svého dřívějšího záměru z roku 2008 žalobce nezastíral, na rozdíl od daného případu, že záměr vyžaduje provedení zjišťovacího řízení podle zák. o posuzování vlivů na životní prostředí. Záměr z roku 2008 příslušnému úřadu oznámil a ten ve zjišťovacím řízení rozhodl, že záměr bude posuzován podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Z obsahu nesouhlasného stanoviska k posouzení vlivu provedení záměru na životní prostředí ze dne [datum] čj. KUOK [číslo] 2010 sp. zn. [spisová značka], vydaného krajským úřadem jako úřadem příslušným k posuzování vlivů na životní prostředí plyne, že žalobce si musel být nejpozději od roku 2010 vědom, že dle Zásad územního rozvoje Olomouckého kraje i dle územní studie Větrné elektrárny na území Olomouckého kraje, je umisťování větrných elektráren v daném zvlášť chráněném území nepřípustné. Rovněž si musel být vědom, že krajský úřad jako správní orgán nadřízený stavebnímu úřadu upozornil, že záměr je v rozporu se Zásadami územního rozvoje Olomouckého kraje a že stávající 3 větrné elektrárny jsou určeny na dožití, tj. po uplynutí doby určité, na kterou byly povoleny, nebude tato doba prodloužena. Z obsahu žalobcem odkazovaného sdělení žalované (odboru stavebního řádu) ze dne [datum] plyne, že [obec] územního rozvoje zásadně nepřipouští umístění stavby větrné elektrárny na území Chráněné krajinné oblasti [obec], zvláště pak bylo-li toto sdělení ministerstva obstaráno v průběhu posuzování vlivu provedení dřívějšího záměru žalobce na životní prostředí, a to právě k otázce rozporu se zásadami územního rozvoje. Z odkazovaného sdělení žalované se dále podává upozornění, že [obec] územního rozvoje jsou závazné pro rozhodování v území ode dne jejich účinnosti a stanoví-li pro záměrem dotčené území jiné požadavky na jeho využití, než jaké umožňuje územní plán obce Loučná, že nelze rozhodovat podle územního plánu. Z jednání žalobce je tedy zjevné, že zcela účelově„ zkusil“ obejít shora uvedené skutečnosti tím, že pro dosažení svého cíle pokračovat v podnikání větrných elektráren v předmětné lokalitě, navrhl uzavření veřejnoprávní smlouvy namísto získání povolení v obvyklém řízení před správním orgánem. Žalobce si rovněž musel být vědom, že je nezbytný souhlas k uzavření VPS od Českého svazu ochrany přírody [obec], jestliže ještě v procesu uzavírání Veřejnoprávní smlouvy vyjadřoval svůj nesouhlas se záměrem žalobce a bylo nasnadě, že při uzavření Veřejnoprávní smlouvy bude proti němu brojit dostupnými právními prostředky. Stejně tak jde stěží uvěřit, že by žalobce nevěděl, že s uzavřením Veřejnoprávní smlouvy musí projevit souhlas i [právnická osoba], jako vlastník inženýrských sítí, která by byla účastníkem územního řízení, jelikož se jí záměr přímo dotýkal. Ostatně o tom, že tato skutečnost byla žalobci známa, svědčí i spis stavebního úřadu. Podíl na vadnosti veřejnoprávní smlouvy, která vedla k jejímu zrušení, nese tedy i žalobce, a vzhledem k shora podanému, ne v zanedbatelné míře, a tudíž odpovědnost za zrušení Veřejnoprávní smlouvy z důvodů jejích vad, nemůže ležet výhradně na žalované. Nadto jednání žalobce má žalovaná minimálně za rozporné s dobrými mravy, a proto nemůže požívat právní ochrany. Požadavek na uspokojení žalovaných nároků žalobce je dle žalované v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná dále doplnila, že„ pouhá“ nezákonnost Veřejnoprávní smlouvy nezakládá důvod pro její zrušení. K tomu je třeba naplnění ještě dalšího důvodu – podmínky, a to, že práva z této Veřejnoprávní smlouvy byla jejím účastníkem nabyta v dobré víře. Za daného procesního stavu, tj. že v řízení završeném druhým rozhodnutím žalované (čj. MMR [číslo]) bylo doplněno dokazování k otázce dobré víry žalobce v nabytí práv z Veřejnoprávní smlouvy, kdy žalovaná dovodila, že žalobce práv z Veřejnoprávní smlouvy nenabyl v dobré víře, a bylo znovu potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu o odvolání proti Veřejnoprávní smlouvě, kterým byla Veřejnoprávní smlouva zrušena, stejně tak jako prvním rozhodnutím žalované, došlo k odstranění nezákonného stavu. Tím není dána odpovědnost žalované, neboť absentuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb.

3. Na základě provedeného dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění:

4. Z obsahu nesouhlasného stanoviska Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 20. 8. 2010, [číslo jednací], k záměru žalobce označeného jako„ Rekonstrukce větrné farmy [anonymizováno]“, s požadavkem cílového stavu 2 ks, s výškou stojanu 75 m, s poloměrem rotoru/délkou vrtule 24 m, s výkonem jednotlivých VE Enercon E48/800 kW a s celkovým výkonem farmy VE [číslo] kW soud zjistil, že dle zásad územního rozvoje Olomouckého kraje i dle územní studie Větrné elektrárny na území Olomouckého kraje je umisťování větrných elektráren v daném zvlášť chráněném území nepřípustné. Krajský úřad upozornil, že záměr je v rozporu se Zásadami územního rozvoje Olomouckého kraje a že stávající 3 větrné elektrárny jsou určeny na dožití, neboť zmíněná územní studie v daném území nepřipouští umisťování větrných elektráren ani v případě, že s tím příslušná správa chráněné krajinné oblasti vysloví souhlas, a rovněž, že rekonstrukce není správným označením záměru žalobce, ale jedná se o novou stavbu v území. Platnost tohoto stanoviska pak byla stanovena na 5 let od jeho vydání.

5. Z Veřejnoprávní smlouvy o umístění stavby a o provedení stavby ze dne [datum], sp. zn. [číslo], soud zjistil, že Městský úřad Šumperk, uzavřel se žalobcem veřejnoprávní smlouvu, jejímž předmětem bylo provedení stavby označené jako:„ rekonstrukce větrné farmy [anonymizováno] spočívající ve stavebních úpravách na pozemcích parc. [číslo] parc. č. st. [anonymizováno] v k. ú. Rejhotice [číslo]“, kdy v rámci změny stavby větrné elektrárny mělo dojít k výměně technologie u větrné elektrárny na pozemku pare. [číslo]. Dále k demontáži zbývajících 2 elektráren na pozemcích pare, [číslo] parc. [číslo] vše k. ú. Rejhotice, tzn. nadzemní části technologie větrné elektrárny (tubusu, gondoly a rotoru). Základové patky zbývajících 2 elektráren měly být ponechány v zemi, nefunkční kabely měly být odpojeny od přívodu elektřiny a odstraněny. Ke změně stavby mělo dojít přístavbou základové patky z původního rozměru 6,9m x l,5m na 15,4 m (průměr) x 2,6m (výška) umístěné na pozemku pare. [číslo] v k. ú. Rejhotice, do které měla být kotvena třídílná kónická věž s výškou max. 64 m. Mělo dojít ke změně celkové výšky elektrárny, která měla mít včetně rotoru u typu E-70 max. výšku 99,5 m. Ve stávající trase kabelu NN měl být na pozemku parc. [číslo] připoložen mezi VE a objektem trafostanice nový kabel 22 kV. Pro potřeby nově instalované větrné elektrárny měly být provedeny nezbytné úpravy v objektu trafostanice umístěné na pozemku parc. č. st. [anonymizováno] a současně mělo dojít k přeložení stávajícího kabelu 22 kV u objektu trafostanice kvůli novému uspořádání rozvodny. Z důvodu provádění stavebních úprav týkajících se přístavby základu nové elektrárny bylo nutné provést přeložku stávajícího komunikačního kabelu. Stávající 3 větrné elektrárny měly být nahrazeny změnou technologie jedné větrné elektrárny moderní konstrukce. Provoz elektrárny měl být plně automatický. Celková roční výroba elektrické energie se předpokládala ve výši cca 4-5 tis. MWh.

6. Z rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 11. 11. 2015, [číslo jednací], soud zjistil, že výše uvedená Veřejnoprávní smlouva byla krajským úřadem na základě podání Českého svazu ochránců přírody [obec], označeného jako„ Podnět k prošetření postupu odboru výstavby Městského úřadu Šumperk při uzavírání veřejnoprávní smlouvy ve věci rekonstrukce větrné farmy [anonymizováno]“, zrušena, a to z důvodu, že Veřejnoprávní smlouva byla uzavřena v rozporu s právními předpisy, v prvé řadě se základní zásadou činnosti správních orgánů stanovenou § 3 správního řádu, neboť stavební úřad neměl zjištěn v zákonem předepsaném rozsahu stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to zejména v otázce, zda v daném případě není uzavření Veřejnoprávní smlouvy ze zákona vyloučeno, jak stanoví § 78a odst. 1 druhá věta stavebního zákona, a dále v rozporu s požadavky § 18 odst. 1 a 5 stavebního zákona ve vztahu k cílům územního plánování včetně ochrany nezastavěného území, v rozporu s ustanoveními § 78a odst. 2 a § 116 odst. 2 stavebního zákona, respektive v nich obsaženými požadavky kladenými na obsah veřejnoprávních smluv nahrazujících územní rozhodnutí a stavební povolení, a to zejména opomenutím dvou podmínek ze závazného stanoviska vydaného Ministerstvem obrany a absencí odůvodnění souladu předmětného záměru s primárním požadavkem ustanovení § 90 písm. e) stavebního zákona, jakož i nedostatečným zabezpečením ochrany práv a právem chráněných zájmů vztahujících se k nemovitostem ve smyslu požadavků § 16 odst. 2 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění vyhlášky č. 63/2013 Sb., ve vazbě na § 9 odst. 2 písm. f) téže vyhlášky. Krajský úřad uzavřel, že Veřejnoprávní smlouva byla uzavřena v rozporu s právními předpisy a nelze předpokládat, že žalobce nabyl práv z veřejnoprávní smlouvy v dobré víře. Krajský úřad zároveň (výrokem II.) určil v souladu s ustanovením § 165 odst. 7 in fine správního řádu za přiměřeného použití § 99 odst. 3 správního řádu, že právní účinky rozhodnutí o zrušení předmětné Veřejnoprávní smlouvy nastávají zpětně ode dne jejího uzavření, tj. ode dne [datum] (označeného stavebním úřadem též za den nabytí její účinnosti). Krajský úřad tak určil z důvodu, že přezkoumávaná veřejnoprávní smlouva byla uzavřena na základě nedostatečných podkladů předložených [právnická osoba], tj. žalobcem.

7. Z rozhodnutí žalované ze dne [datum], č. j.: MMR [číslo], bylo zjištěno, že odvolání žalobce a jím napadené rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, ze dne 11. 11. 2015 [číslo jednací], sp. zn. [spisová značka] [spisová značka], bylo žalovanou potvrzeno s odůvodněním, že předmět veřejnoprávní smlouvy je v příkrém rozporu se Zásadami územního rozvoje Olomouckého kraje. Je-li obsah územního obce Loučná nad Desnou v rozporu s následně vydanými Zásadami územního rozvoje Olomouckého kraje, je podle § 54 odst. 5 stavebního zákona povinností obce Loučná nad Desnou uvést územní plán do souladu s nimi; do doby, než se tak stane, nelze rozhodovat podle částí územního plánu, které jsou v rozporu s územně plánovací dokumentací následně vydanou Olomouckým krajem. To ostatně bylo žalobci známo, neboť o tom byl uvědomen již sdělením ministerstva ze dne [datum], kdy z obsahu uvedeného sdělení ministerstva ze dne 28. dubna 2010, [číslo jednací] – [anonymizováno], také plyne, že sám žalobce si byl vědom skutečnosti, že územně plánovací dokumentace vydaná Olomouckým krajem zásadně nepřipouští umístění stavby větrné elektrárny na území Chráněné krajinné oblasti [obec], když se žalované prostřednictvím jiné osoby dotazoval, zda je jeho záměr nutno chápat jako novou stavbu, a žádal vysvětlení ve vztahu Zásad územního rozvoje Olomouckého kraje k dříve pořízenému územnímu plánu obce Loučná nad Desnou z hlediska závaznosti při rozhodování o umístění staveb a jejich změn; v citovaném sdělení žalovaná výslovně upozornila, že pořízené [obec] územního rozvoje Olomouckého kraje jsou závazné pro rozhodování v území ode dne jejich účinnosti a stanoví-li pro záměrem dotčené území jiné požadavky na jeho využití, než jaké umožňuje územní plán obce Loučná, že nelze rozhodovat podle územního plánu. Z výše uvedeného tak žalovaná dovodila, že přezkoumávaná Veřejnoprávní smlouvu byla uzavřena v rozporu se základní zásadou činnosti správních orgánů stanovenou § 3 správního řádu, neboť stavební úřad neměl zjištěn v zákonem předepsaném rozsahu stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zejména v otázce, zda v daném případě není uzavření Veřejnoprávní smlouvy ze zákona vyloučeno, jakož i v rozporu s požadavky kladenými na obsah veřejnoprávních smluv nahrazujících územní rozhodnutí a stavební povolení stanovenými v § 78a odst. 2 a § 116 odst. 2 stavebního zákona a v § 16 a § 18e vyhlášky č. 503/2006 Sb. Že navíc v rozporu s § 159 odst. 3 správního řádu zjevně neměla za cíl plnění úkolů veřejné správy, nýbrž v rozporu s § 159 odst. 2 správního řádu obejít [obec] územního rozvoje Olomouckého kraje, respektive ustanovení § 36 odst. 5 stavebního zákona, podle něhož jsou zásady územního rozvoje závazné pro rozhodování v území, jako i obejít požadavky zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

8. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2018, č. j. [číslo jednací], soud zjistil, že k odvolání žalobce bylo zrušeno rozhodnutí žalované ze dne [datum], č. j.: MMR [číslo] a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení s odůvodněním, že ustanovení § 161 odst. 1 správního řádu a také ustanovení § 168 správního řádu zcela jednoznačně podmiňuje účinnost veřejnoprávní smlouvy souhlasem určitých osob. Pokud taková osoba existuje a její souhlas není vyžádán, pak veřejnoprávní smlouva nemůže nabýt účinnosti. V tomto případě však došlo k situaci, kdy žalobci byla na veřejnoprávní smlouvě vyznačena její účinnost v den uzavření smlouvy, dne [datum], ačkoli po jejím uzavření nebyly vyžádány souhlasy třetích osob, konkrétně [právnická osoba], a. s., jako vlastníka inženýrských sítí, která by byla účastníkem územního řízení, a o jehož postavení byl žalobce spraven, když jej žádal o stanovisko ke svému záměru, a také osoby zúčastněné na řízení II. ([příjmení] svaz ochránců přírody [obec]), jejíž souhlas měl být jako souhlas třetí osoby vyžádán, a o jejíž existenci žalobce dle obsahu spisu stavebního úřadu, který mu tuto skutečnost sdělil přípisem dne [datum], nepochybně rovněž věděl. Předně krajský soud zdůraznil, že stavebním úřadem bylo rozhodnutím [číslo jednací] – [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] rozhodnuto o umístění tří větrných elektráren na pozemcích parc. [číslo] vše v k. ú. Rejhotice, a na pozemku par. [číslo] v k. ú. [obec] nad Desnou, když v popisu stavby je uvedeno, že stavba bude řešit výstavbu 3 kusů větrných elektráren na uvedených parcelách včetně napojení zemním kabelem na rozvodovou síť SME. Vlastní generátory budou umístěny na tubusových stožárech cca 40 m. Výkon plánován 3x 315 kW, napojení řešeno přes upravenou trafostanici. Připojovací vedení bude ukončeno po přechodu [příjmení] [jméno] na sloupu v majetku SME. Obdobně je stavba popsána ve stavebním povolení a kolaudačním souhlasu. Je tak zřejmé, že všechny tři větrné elektrárny byly povolovány včetně sloupů nesoucích strojovnu a třílistou vrtuli a nikoli jen jejich železobetonové základy. Tímto pohledem je tak nutné posuzovat záměr, o jehož umístění a povolení žalobce formou uzavření veřejnoprávní smlouvy usiloval, tedy rozšíření základů jedné větrné elektrárny o původních rozměrech 6,9 x 1,5 m na nové rozměry 15,4 x 2,6 m a nahrazení jednoho sloupu větrné elektrárny sloupem novým o výšce 64 m a celkové výšce (s lopatkami) 99,5 m. Zbývající dva sloupy měly být dle veřejnoprávní smlouvy odstraněny. V případě záměru žalobce krajský soud uzavřel, že se v žádném případě nemůže jednat o změnu stavby, jak tvrdí žalobce, neboť záměr nelze podřadit pod žádný v ustanovení § 2 odst. 5 stavebního zákona předvídaný způsob změny dokončené stavby. Jde o stavbu zcela jinou, postavenou částečně na základech původní stavby tvořené třemi kusy větrných elektráren, když má dojít k rozšíření železobetonového základu jedné z větrných elektráren (z 6,9 x 1,5 m na nové rozměry 15,4 x 2,6 m), odstranění dvou větrných elektráren, tedy i zániku jejich základů, a umístění jednoho kusu zcela jiného, rozměrově i výkonem nesrovnatelně většího sloupu větrné elektrárny s větší vrtulí na rozšířený železobetonový základ (jak uvedeno v původním územním rozhodnutí z r. 1991 jeden kus větrné elektrárny měl mít výkon 315 kW, (v současných podkladech celkový výkon tří elektráren uváděn vyšší, 1,16 MW), nyní má mít jedna větrná elektrárna 1,6 MW, i pokud by soud uvažoval původní zamýšlený celkový výkon všech tří elektráren, dojde k jeho navýšení o 655 kW původního výkonu, tedy o více než dvě třetiny původního celkového výkonu, případně dle současných podkladů o 440 kW, což je 38%; výška jednoho sloupu větrné elektrárny byla 40 m, s třílistou vrtulí 54 m, nyní má mít samotný sloup výšku 64 m, i s třílistou vrtulí 99,5 m, celkem tedy téměř dvakrát vyšší). Pro podpoření závěru o zcela jiných vlastnostech záměru žalobce krajský soud dále poukázal na skutečnost, že původní stavba povolená stavebním povolením ze dne [datum] byla stavbou dočasnou s omezením doby jejího trvání do [datum]. Záměr žalobce, který zamýšlí realizovat na základě uzavřené veřejnoprávní smlouvy, měl být rovněž stavbou dočasnou, avšak s jiným omezením doby jejího trvání, a to na dobu dalších 20 let. Prodloužení doby trvání stavby je změnou v užívání stavby ve smyslu ustanovení § 126 stavebního zákona, kterou nelze bez zohlednění ustanovení § 126 stavebního zákona řešit v územním či stavebním řízení a která ve veřejnoprávní smlouvě není nijak řešena. Krajský soud dále uvedl, že mezi záměry uvedené v příloze [číslo] kategorii II zákona EIA vyžadující zjišťovací řízení patří i větrné elektrárny s celkovým instalovaným výkonem vyšším než 500 kWe nebo s výškou stojanu přesahující 35 metrů (bod 3.). Při výše uvedeném závěru je tak zcela jednoznačné, že větrná elektrárna žalobce měla být předmětem zjišťovacího řízení, neboť se jedná o odlišnou stavbu od stavby původní, posuzuje se tak její celkový výkon, který má být 1,6 MW, celková výška sloupu, tedy 64 m, a dosáhne tak zákonem stanovené příslušné limitní hodnoty, přitom obecně státní správu v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí vykonávají Ministerstvo životního prostředí nebo orgány kraje (ustanovení § 20 zákona EIA). Žádný z těchto orgánů se k záměru žalobce podle zákonu EIA nevyjádřil (v případě záměru žalobce by příslušným orgánem byl orgán kraje viz. ustanovení § 22 písm. a) zákona EIA). Krajský soud se dále ztotožnil se závěrem žalované, že záměr žalobce není v souladu s platnými Zásadami, neboť v části A [číslo]. Koncepce ochrany přírodních hodnot v odstavci Ochrana přírody v bodě [číslo]. stanoví při využívání území nepřipustit umisťování staveb a zařízení obnovitelných zdrojů energie uplatňujících se v krajině (větrné turbíny, větrné parky, elektrárny, sluneční parkové elektrárny) v chráněných částech přírody, zejména v CHKO, MZCHÚ, PR, oblastech NATURA 2000 a nadregionálních a regionálních skladebných prvcích ÚSES, oblastech s ochranou krajinného rázu – přírodních parcích a kulturní krajině vymezené v bodě 5.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že místo, kam žalobce hodlal umístit svůj záměr větrných elektráren, se nachází v Chráněné krajinné oblasti Jeseníky. S ohledem na znění bodu [číslo]. Zásad je umístění záměru žalobce v této oblasti nepřípustné. Dále Krajský soud uvedl, že zásady jsou účinné od 14. 7. 2011, s těmi je záměr žalobce v rozporu, územní plán, účinný v době procesu uzavírání veřejnoprávní smlouvy, byl schválen [datum], tedy před přijetím Zásad. Krajský soud s ohledem na výše uvedené shodně se žalovanou a krajským úřadem konstatoval, že Veřejnoprávní smlouva byla uzavřena v rozporu s právními předpisy.

9. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2020, č. j. [spisová značka], bylo zjištěno, že Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka [obec] ze dne 24. 1. 2018, č. j. [číslo jednací], a to zejména s odůvodněním, že v případě veřejnoprávních smluv není stanoveno, že by nabývaly právní moci. Obdobné účinky však zjevně má uzavření veřejnoprávní smlouvy. Okamžik, kdy je smlouva uzavřena, je upraven v § 164 správního řádu. To je zpravidla podpisem smluvních stran a dojitím tohoto projevu vůle navrhovateli. Pokud je k uzavření veřejnoprávní smlouvy třeba souhlasu správního orgánu, je veřejnoprávní smlouva uzavřena až dnem, kdy tento souhlas nabude právní moci. Je zjevné, že právě od okamžiku uzavření veřejnoprávní smlouvy jsou strany smlouvy svými projevy vázány a k její změně nebo jejímu ukončení může dojít již jen při splnění zákonných podmínek uvedených v § 166 a § 167 správního řádu. Uzavření veřejnoprávní smlouvy tak má v určitém směru obdobné účinky jako právní moc, neboť jde i ze strany správního orgánu o konečné vyřešení práv a povinností osob. Na tom nic nemění skutečnost, že je prozatím nelze vykonávat, neboť smlouva nenabyla účinnosti vzhledem k chybějícím souhlasům dalších osob, které by jinak byly účastníky řízení. Nabytí účinnosti totiž správní orgán sám nedosáhne a záleží zejména na aktivitě osoby, v jejíž prospěch byla veřejnoprávní smlouva uzavřena, aby si příslušné souhlasy obstarala (viz zejména výslovně § 78a odst. 4 a § 116 odst. 4 stavebního zákona). Na okamžik nabytí účinnosti smlouvy lze nahlížet obdobně jako na vykonatelnost rozhodnutí. Vykonatelnost znamená takový účinek rozhodnutí, který spočívá v tom, že povinnosti ve výroku rozhodnutí stanovené lze vynutit i proti vůli povinného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2006, čj. 1 Afs 18/2005-64). Účinnost veřejnoprávní smlouvy tedy pouze odkládá možnost výkonu práv a povinností plynoucí ze smlouvy, přičemž na jejich obsah již nemá žádný vliv. Na nezměnitelnosti veřejnoprávní smlouvy nic nemění ani to, že pokud smlouva nakonec účinnosti pro nezískání potřebných souhlasů nenabude, lze podle § 168 vydat o téže otázce rozhodnutí. Z toho vyplývá, že neúčinná veřejnoprávní smlouva, na rozdíl od rozhodnutí v právní moci, nezakládá překážku věci rozhodnuté (§ 48 odst. správního řádu). Nicméně tento poslední rozdíl neznamená, že by účastníci veřejnoprávní smlouvy již uzavřením veřejnoprávní smlouvy nenabyli práva a povinnosti, byť je možné je vykonávat až po nabytí účinnosti. Těmto závěrům svědčí i to, že na rozdíl od přezkumu rozhodnutí, kterému lze podrobit jen pravomocná rozhodnutí a výjimečně rozhodnutí předběžně vykonatelné, ustanovení § 165 odst. 1 neváže možnost přezkumu veřejnoprávní smlouvy až na okamžik její účinnosti. S ohledem na shora uvedené je třeba dovodit, že § 94 odst. 4 správního řádu se uplatní i v případě přezkumu těch veřejnoprávních smluv, které zatím nenabyly účinnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nabyla práva a povinnosti z veřejnoprávní smlouvy již jejím uzavřením, byť s ohledem na neúčinnost smlouvy k jejich reálnému výkonu nedošlo. Mezi účastníky nebylo v řízení o kasační stížnosti sporné, že žalobce nezískal souhlas všech dotčených třetích osob a veřejnoprávní smlouva nenabyla účinnosti. Na tom nemohl nic změnit ani fakt, že na smlouvu stavební úřad chybně vyznačil doložku účinnosti. Správní řád totiž striktně podmiňuje účinnost veřejnoprávní smlouvy souhlasem dotčených třetích osob. Nelze totiž připustit, aby osobám, které by jinak ve správním řízení byly účastníky řízení, byla krácena jejich procesní práva. Jak ostatně uvádí komentářová literatura,„ (t) oto ustanovení (§ 168 správního řádu) má zabránit tomu, aby bylo veřejnoprávních smluv zneužíváno k obcházení zájmů dotčených osob a aby docházelo k účelovému omezování jejich procesních práv jako účastníků řízení tím, že by namísto správního řízení podle části druhé byly uzavírány veřejnoprávní smlouvy (§ 161)“ (viz Vedral, op. cit., s. 1318). Shora uvedené závěry tak korigují závěry krajského soudu, jenž správně dovodil nutnost provedení úvahy ve smyslu § 94 odst. 4 správního řádu, avšak chybně odvozoval možné nabytí práv v dobré víře od úředně vyznačené účinnosti smlouvy. Jelikož jsou práva a povinnosti stran zakládána již uzavřením smlouvy, není účinnost veřejnoprávní smlouvy sama o sobě důvodem pro vyloučení aplikace § 94 odst. 4 správního řádu. To nicméně neznamená, že by se při posuzování újmy podle daného ustanovení, která by účastníkovi vznikla, nemohlo přihlížet k tomu, že smlouva účinnosti nenabyla, případně navíc s ohledem na postoj některé dotčené třetí osoby je pravděpodobné, že ani účinnosti nenabude. Například si lze těžko představit údajně narůstající újmu způsobenou neprovozováním stavby, pokud by stavebník nebyl v dobré víře, že stavební činnost mohla být řádně zahájena. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že § 94 odst. 4 správního řádu ve spojení s § 165 odst. 7 správního řádu se v nyní projednávané věci použije a bylo na místě, aby se správní orgány zabývaly otázkou existence práv nabytých v dobré víře stran veřejnoprávní smlouvy a případně následně vzniklé újmy, byť z jiných důvodů, než ke kterým dospěl krajský soud.

10. Z rozhodnutí žalované ze dne 4. 8. 2020, [číslo jednací], bylo zjištěno, že odvolání žalobce a jím napadené rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, ze dne 11. 11. 2015 [číslo jednací], sp. zn. [spisová značka] [spisová značka], bylo žalovanou potvrzeno s odůvodněním, že pokud žalobce tvrdí, že veřejnoprávní smlouvu uzavřel v dobré víře, že postupuje v souladu se zákonem a že„ rekonstrukce“ je možná a odvolává se přitom na vyjádření metodického útvaru ministerstva a sdělení stavebního úřadu, jež byla vydána k dřívějšímu jeho záměru z roku 2008 přesahujícímu svým rozměrem záměr, jenž je předmětem veřejnoprávní smlouvy, kdy žalobce měl údajně za to, že pokud hodlá realizovat„ rekonstrukci“ v redukované podobě co do počtu a výšky tubusů, že i tento záměr bude možno realizovat, tak žalobce pomíjí, že u svého dřívějšího záměru z roku 2008 – na rozdíl od daného případu – nezastíral, že záměr vyžaduje provedení zjišťovacího řízení podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Dřívější záměr příslušnému úřadu oznámil, ten ve zjišťovacím řízení rozhodl, že záměr bude posuzován podle zákona o posouzení vlivů na životní prostředí. Z obsahu nesouhlasného stanoviska k posouzení vlivu provedení záměru na životní prostředí ze dne 20. 8. 2010, [číslo jednací], vydaného krajským úřadem jako úřadem příslušným k posuzování vlivů na životní prostředí, plyne, že žalobce si musel být nejpozději od roku 2010 vědom, že dle zásad územního rozvoje Olomouckého kraje i dle územní studie Větrné elektrárny na území Olomouckého kraje je umisťování větrných elektráren v daném zvlášť chráněném území nepřípustné. Žalobce si musel být vědom též toho, že krajský úřad jako správní orgán nadřízený stavebnímu úřadu upozornil, že záměr je v rozporu se Zásadami územního rozvoje Olomouckého kraje a že stávající 3 větrné elektrárny jsou určeny na dožití, neboť zmíněná územní studie v daném území nepřipouští umisťování větrných elektráren ani v případě, že s tím příslušná správa chráněné krajinné oblasti vysloví souhlas, a rovněž, že rekonstrukce není správným označením záměru žalobce, jak je zjevné zejména z textu na str. 1, 2, 5, 6, 8, 18, 19 posledně citovaného stanoviska. Žalobci muselo být nepochybně již před podáním návrhu veřejnoprávní smlouvy známo, že předmětný záměr oné„ rekonstrukce v redukované podobě“ je též záměrem vyžadujícím provedení zjišťovacího řízení podle zákona o posouzení vlivů na životní prostředí, neboť obdobně jako jeho záměr z roku 2008 výrazně překračuje obě limitní hodnoty (500 kWe, 35 metrů) uvedené v příloze [číslo] k tomuto zákonu. Z obsahu žalobcem odkazovaného sdělení metodického útvaru ministerstva ze dne [datum] také plyne, že si byl vědom skutečnosti, že [obec] územního rozvoje Olomouckého kraje zásadně nepřipouští umístění stavby větrné elektrárny na území Chráněné krajinné oblasti [obec]. Sdělení ministerstva bylo obstaráno v průběhu posuzování vlivu provedení dřívějšího záměru žalobce na životní prostředí, a to právě k otázce rozporu se zásadami územního rozvoje; ministerstvo bylo dotazováno, zda záměr je nutno chápat jako novou stavbu, a na vztah zásad územního rozvoje k dříve pořízenému územnímu plánu obce Loučná nad Desnou z hlediska závaznosti při rozhodování a umístění staveb a jejich změn. V citovaném sdělení ministerstvo výslovně upozornilo, že pořízené zásady územního rozvoje jsou závazné pro rozhodování v území ode dne jejich účinnosti a stanoví-li pro záměrem dotčené území jiné požadavky na jeho využití, než jaké umožňuje územní plán obce Loučná, že nelze rozhodovat podle územního plánu. Z výše uvedeného také plyne, že žalobce si nepochybně musel být vědom toho, že názory obsažené v jim odkazovaném sdělení stavebního úřadu by nemohly před krajským úřadem jako správním orgánem nadřízeným stavebnímu úřadu obstát. Podle názoru žalované je tedy nepochybné, že žalobce ve snaze obejít zásady územního rozvoje, respektive stavební zákon a požadavky zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, vědomě navrhl uzavřít vadnou veřejnoprávní smlouvu, domnívajíc se patrně, že se tak vyhne nesouhlasnému stanovisku krajského úřadu a nepřípustný záměr v daném území uskuteční. Z výše uvedeného je zjevné, že nelze dobrou víru žalobci přiznat. Nejde tedy zde o nijaká práva nabytá v dobré víře, a to ani zdánlivá (s ohledem na stavebním úřadem vyznačenou účinnost smlouvy), která by bylo třeba chránit. Nebylo tedy ani potřeba ve smyslu § 94 odst. 4 správního řádu posuzovat, zda by žalobci zrušením přezkoumávané veřejnoprávní smlouvy vznikla nepoměrně větší újma na životním prostředí, ochraně přírody a krajiny, respektive na ochraně a rozvíjení přírodních hodnot, k čemuž územní plánování ve veřejném zájmu cílí, jak plyne z § 18 odst. 4 stavebního zákona. V obecné rovině žalovaná dodala, že v případě, že žalobce záměr dosud nerealizoval (a realizovat po právu vzhledem k neúčinnosti smlouvy ani nemohl), žádná újma mu ve smyslu § 94 odst. 4 správního řádu zrušením veřejnoprávní smlouvy vzniknout nemůže.

11. Ze žaloby ze dne [datum], soud zjistil, že žalobcem byla podána žaloba ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočka [obec], kterou napadl rozhodnutí žalované ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo].

12. Z písemnosti ze dne [datum], soud zjistil, že žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., vzniklé rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem Krajského úřadu Olomouckého kraje.

13. Svá skutková zjištění soud opřel o výše uvedené listinné důkazy, přičemž pro své rozhodnutí si opatřil dostatek skutkových zjištění a další dokazování by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, proto soud nejdříve zaměřil své dokazování nejprve k posouzení otázky, zda zrušením Veřejnoprávní smlouvy došlo ke splnění jedné ze základních podmínek pro odškodnění žalobce v podobě jím tvrzené existence nezákonného rozhodnutí. Soud provedl dokazování i dalšími listiny (zejména souhlasnými stanovisky třetích osob), které byly podkladem pro uzavření Veřejnoprávní smlouvy, ale vzhledem k tomu, že tyto listiny nemohly ve svém důsledku zvrátit zjištěné okolnosti, na základě kterých došlo k uzavření Veřejnoprávní smlouvy mezi žalobcem a Městským úřadem Šumperk, resp., na základě kterých žalobce navrhl uzavření Veřejnosprávní smlouvy, soud je pro nadbytečnost blíže v odůvodnění rozsudku nezmiňuje.

14. Pokud jde o skutkový stav lze odkázat na shora uvedená skutková zjištění a shrnout, že na základě nesouhlasného stanoviska Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 20. 8. 2010, [číslo jednací], k záměru žalobce označeného jako„ Rekonstrukce větrné farmy [anonymizováno]“, s požadavkem cílového stavu 2 ks, s výškou stojanu 75 m, s poloměrem rotoru/délkou vrtule 24 m, s výkonem jednotlivých VE Enercon E48/800 kW a s celkovým výkonem farmy VE [číslo] kW, žalobce věděl, že dle zásad územního rozvoje Olomouckého kraje i dle územní studie Větrné elektrárny na území Olomouckého kraje, je umisťování větrných elektráren v daném zvlášť chráněném území nepřípustné. Krajský úřad upozornil žalobce na to, že záměr je v rozporu se Zásadami územního rozvoje Olomouckého kraje a že stávající 3 větrné elektrárny jsou určeny na dožití, neboť zmíněná územní studie v daném území nepřipouští umisťování větrných elektráren ani v případě, že s tím příslušná správa chráněné krajinné oblasti vysloví souhlas, a rovněž, že rekonstrukce není správným označením záměru žalobce, ale jedná se o novou stavbu v území. Platnost tohoto stanoviska pak byla stanovena na 5 let od jeho vydání. K návrhu žalobce Městský úřad Šumperk uzavřel se žalobcem dne [datum] Veřejnoprávní smlouvu, jejímž předmětem bylo provedení stavby označené jako:„ rekonstrukce větrné farmy Mravenečník spočívající ve stavebních úpravách na pozemcích parc. [číslo] parc. č. st. [anonymizováno] v k. ú. Rejhotice [číslo]“, kdy v rámci změny stavby větrné elektrárny mělo dojít k výměně technologie u větrné elektrárny na pozemku pare. [číslo]. Dále k demontáži zbývajících 2 elektráren na pozemcích pare, [číslo] parc. [číslo] vše k. ú. Rejhotice, tzn. nadzemní části technologie větrné elektrárny (tubusu, gondoly a rotoru). Základové patky zbývajících 2 elektráren měly být ponechány v zemi, nefunkční kabely měly být odpojeny od přívodu elektřiny a odstraněny. Ke změně stavby mělo dojít přístavbou základové patky z původního rozměru 6,9m x l,5m na 15,4 m (průměr) x 2,6m (výška) umístěné na pozemku pare. [číslo] v k.ú. Rejhotice, do které měla být kotvena třídílná kónická věž s výškou max. 64 m. Mělo dojít ke změně celkové výšky elektrárny, která měla mít včetně rotoru u typu E-70 max. výšku 99,5 m. Ve stávající trase kabelu NN měl být na pozemku parc. [číslo] připoložen mezi VE a objektem trafostanice nový kabel 22 kV. Pro potřeby nově instalované větrné elektrárny měly být provedeny nezbytné úpravy v objektu trafostanice umístěné na pozemku parc. č. st. [anonymizováno] a současně mělo dojít k přeložení stávajícího kabelu 22 kV u objektu trafostanice kvůli novému uspořádání rozvodny. Z důvodu provádění stavebních úprav týkajících se přístavby základu nové elektrárny mělo být nutné provést přeložku stávajícího komunikačního kabelu. Stávající 3 větrné elektrárny měly být nahrazeny změnou technologie jedné větrné elektrárny moderní konstrukce. Provoz elektrárny měl být plně automatický. Celková roční výroba elektrické energie se předpokládala ve výši cca 4-5 tis. MWh. Rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 11. 11. 2015, [číslo jednací], byla výše uvedená Veřejnoprávní smlouva krajským úřadem na základě podání Českého svazu ochránců přírody [obec], označeném jako„ Podnět k prošetření postupu odboru výstavby Městského úřadu Šumperk při uzavírání veřejnoprávní smlouvy ve věci rekonstrukce větrné farmy [anonymizováno]“, zrušena. K podání správní žaloby proti potvrzujícímu rozhodnutí žalované, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozhodnutí žalované zrušil, avšak uvedl, že ustanovení § 161 odst. 1 správního řádu a také ustanovení § 168 správního řádu zcela jednoznačně podmiňuje účinnost veřejnoprávní smlouvy souhlasem určitých osob. Pokud taková osoba existuje a její souhlas není vyžádán, pak veřejnoprávní smlouva nemůže nabýt účinnosti. V tomto případě však došlo k situaci, kdy žalobci byla na veřejnoprávní smlouvě vyznačena její účinnost v den uzavření smlouvy, dne [datum], ačkoli po jejím uzavření nebyly vyžádány souhlasy třetích osob, konkrétně [právnická osoba], a. s., jako vlastníka inženýrských sítí, která by byla účastníkem územního řízení, a o jehož postavení byl žalobce spraven, když jej žádal o stanovisko ke svému záměru, a také osoby zúčastněné na řízení II. ([příjmení] svaz ochránců přírody [obec]), jejíž souhlas měl být jako souhlas třetí osoby vyžádán, a o jejíž existenci žalobce dle obsahu spisu stavebního úřadu, který mu tuto skutečnost sdělil přípisem dne [datum], nepochybně rovněž věděl. V záměru žalobce krajský soud uzavřel, že se v žádném případě nemůže jednat o změnu stavby, jak tvrdí žalobce, neboť záměr nelze podřadit pod žádný v ustanovení § 2 odst. 5 stavebního zákona předvídaný způsob změny dokončené stavby. Jde o stavbu zcela jinou, postavenou částečně na základech původní stavby tvořené třemi kusy větrných elektráren, když má dojít k rozšíření železobetonového základu jedné z větrných elektráren (z 6,9 x 1,5 m na nové rozměry 15,4 x 2,6 m), odstranění dvou větrných elektráren, tedy i zániku jejich základů, a umístění jednoho kusu zcela jiného, rozměrově i výkonem nesrovnatelně většího sloupu větrné elektrárny s větší vrtulí na rozšířený železobetonový základ (jak uvedeno v původním územním rozhodnutí z r. 1991 jeden kus větrné elektrárny měl mít výkon 315 kW, (v současných podkladech celkový výkon tří elektráren uváděn vyšší, 1,16 MW), nyní má mít jedna větrná elektrárna 1,6 MW, i pokud by soud uvažoval původní zamýšlený celkový výkon všech tří elektráren, dojde k jeho navýšení o 655 kW původního výkonu, tedy o více než dvě třetiny původního celkového výkonu, případně dle současných podkladů o 440 kW, což je 38%; výška jednoho sloupu větrné elektrárny byla 40 m, s třílistou vrtulí 54 m, nyní má mít samotný sloup výšku 64 m, i s třílistou vrtulí 99,5 m, celkem tedy téměř dvakrát vyšší). Pro podpoření závěru o zcela jiných vlastnostech záměru žalobce krajský soud dále poukázal na skutečnost, že původní stavba povolená stavebním povolením ze dne [datum] byla stavbou dočasnou s omezením doby jejího trvání do [datum]. Záměr žalobce, který zamýšlí realizovat na základě uzavřené veřejnoprávní smlouvy, měl být rovněž stavbou dočasnou, avšak s jiným omezením doby jejího trvání, a to na dobu dalších 20 let. Prodloužení doby trvání stavby je změnou v užívání stavby ve smyslu ustanovení § 126 stavebního zákona, kterou nelze bez zohlednění ustanovení § 126 stavebního zákona řešit v územním či stavebním řízení a která ve veřejnoprávní smlouvě není nijak řešena. Krajský soud dále uvedl, že mezi záměry uvedené v příloze [číslo] kategorii II zákona EIA vyžadující zjišťovací řízení patří i větrné elektrárny s celkovým instalovaným výkonem vyšším než 500 kWe nebo s výškou stojanu přesahující 35 metrů (bod 3.). Při výše uvedeném závěru je tak zcela jednoznačné, že větrná elektrárna žalobce měla být předmětem zjišťovacího řízení, neboť se jedná o odlišnou stavbu od stavby původní, posuzuje se tak její celkový výkon, který má být 1,6 MW, celková výška sloupu, tedy 64 m, a dosáhne tak zákonem stanovené příslušné limitní hodnoty, přitom obecně státní správu v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí vykonávají Ministerstvo životního prostředí nebo orgány kraje (ustanovení § 20 zákona EIA). Žádný z těchto orgánů se k záměru žalobce podle zákonu EIA nevyjádřil (v případě záměru žalobce by příslušným orgánem byl orgán kraje viz. ustanovení § 22 písm. a) zákona EIA). Krajský soud se dále ztotožnil se závěrem žalované, že záměr žalobce není v souladu s platnými Zásadami, neboť v části A [číslo]. Koncepce ochrany přírodních hodnot v odstavci Ochrana přírody bodě [číslo] stanoví při využívání území nepřipustit umisťování staveb a zařízení obnovitelných zdrojů energie uplatňujících se v krajině (větrné turbíny, větrné parky, elektrárny, sluneční parkové elektrárny) v chráněných částech přírody, zejména v CHKO, MZCHÚ, PR, oblastech NATURA 2000 a nadregionálních a regionálních skladebných prvcích ÚSES, oblastech s ochranou krajinného rázu – přírodních parcích a kulturní krajině vymezené v bodě 5.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že místo, kam žalobce hodlal umístit svůj záměr větrných elektráren, se nachází v Chráněné krajinné oblasti Jeseníky. Nejvyšší správní soud pak zamítl kasační stížnost žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka [obec] s odůvodněním, že uzavření veřejnoprávní smlouvy má v určitém směru obdobné účinky jako právní moc, neboť jde i ze strany správního orgánu o konečné vyřešení práv a povinností osob. Na tom nic nemění skutečnost, že je prozatím nelze vykonávat, neboť smlouva nenabyla účinnosti vzhledem k chybějícím souhlasům dalších osob, které by jinak byly účastníky řízení. Nabytí účinnosti totiž správní orgán sám nedosáhne a záleží zejména na aktivitě osoby, v jejíž prospěch byla veřejnoprávní smlouva uzavřena, aby si příslušné souhlasy obstarala (viz zejména výslovně § 78a odst. 4 a § 116 odst. 4 stavebního zákona). Účinnost veřejnoprávní smlouvy tedy pouze odkládá možnost výkonu práv a povinností plynoucí ze smlouvy, přičemž na jejich obsah již nemá žádný vliv. Na nezměnitelnosti veřejnoprávní smlouvy nic nemění ani to, že pokud smlouva nakonec účinnosti pro nezískání potřebných souhlasů nenabude, lze podle § 168 vydat o téže otázce rozhodnutí. Z toho vyplývá, že neúčinná veřejnoprávní smlouva, na rozdíl od rozhodnutí v právní moci, nezakládá překážku věci rozhodnuté (§ 48 odst. správního řádu). Mezi účastníky nebylo v řízení o kasační stížnosti sporné, že žalobce nezískal souhlas všech dotčených třetích osob a veřejnoprávní smlouva nenabyla účinnosti. Dále Nejvyšší správní soud dovodil, že si lze těžko představit údajně narůstající újmu způsobenou neprovozováním stavby, pokud by stavebník nebyl v dobré víře, že stavební činnost mohla být řádně zahájena. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že § 94 odst. 4 správního řádu ve spojení s § 165 odst. 7 správního řádu se v nyní projednávané věci použije a bylo na místě, aby se správní orgány zabývaly otázkou existence práv nabytých v dobré víře stran veřejnoprávní smlouvy a případně následně vzniklé újmy, byť z jiných důvodů, než ke kterým dospěl krajský soud. Žalovaná tak po výše uvedeném rozhodnutí krajského soudu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu znovu rozhodla dne 4. 8. 2020, [číslo jednací], tak, že odvolání žalobce a jím napadené rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, ze dne 11. 11. 2015 [číslo jednací], sp. zn. [spisová značka] [spisová značka], potvrdila, zejména s odůvodněním, že žalobce již u svého dřívějšího záměru z roku 2008 – na rozdíl od daného případu – nezastíral, že záměr vyžaduje provedení zjišťovacího řízení podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Dřívější záměr příslušnému úřadu oznámil, ten ve zjišťovacím řízení rozhodl, že záměr bude posuzován podle zákona o posouzení vlivů na životní prostředí. Z obsahu nesouhlasného stanoviska k posouzení vlivu provedení záměru na životní prostředí ze dne 20. 8. 2010, [číslo jednací], vydaného krajským úřadem jako úřadem příslušným k posuzování vlivů na životní prostředí, pak plyne, že žalobce si musel být nejpozději od roku 2010 vědom, že dle zásad územního rozvoje Olomouckého kraje i dle územní studie Větrné elektrárny na území Olomouckého kraje je umisťování větrných elektráren v daném zvlášť chráněném území nepřípustné. Žalobce si musel být vědom též toho, že krajský úřad jako správní orgán nadřízený stavebnímu úřadu upozornil, že záměr je v rozporu se Zásadami územního rozvoje Olomouckého kraje a že stávající 3 větrné elektrárny jsou určeny na dožití, neboť zmíněná územní studie v daném území nepřipouští umisťování větrných elektráren ani v případě, že s tím příslušná správa chráněné krajinné oblasti vysloví souhlas, a rovněž, že rekonstrukce není správným označením záměru žalobce, jak je zjevné zejména z textu na str. 1, 2, 5, 6, 8, 18, 19 posledně citovaného stanoviska. Žalobci muselo být nepochybně již před podáním návrhu veřejnoprávní smlouvy známo, že předmětný záměr oné„ rekonstrukce v redukované podobě“ je též záměrem vyžadujícím provedení zjišťovacího řízení podle zákona o posouzení vlivů na životní prostředí, neboť obdobně jako jeho záměr z roku 2008 výrazně překračuje obě limitní hodnoty (500 kWe, 35 metrů) uvedené v příloze [číslo] k tomuto zákonu. Z obsahu žalobcem odkazovaného sdělení metodického útvaru ministerstva ze dne [datum] také plyne, že si byl vědom skutečnosti, že [obec] územního rozvoje Olomouckého kraje zásadně nepřipouští umístění stavby větrné elektrárny na území Chráněné krajinné oblasti [obec]. Sdělení ministerstva bylo obstaráno v průběhu posuzování vlivu provedení dřívějšího záměru žalobce na životní prostředí, a to právě k otázce rozporu se zásadami územního rozvoje; ministerstvo bylo dotazováno, zda záměr je nutno chápat jako novou stavbu, a na vztah zásad územního rozvoje k dříve pořízenému územnímu plánu obce Loučná nad Desnou z hlediska závaznosti při rozhodování a umístění staveb a jejich změn. Podle názoru žalované bylo tedy nepochybné, že žalobce ve snaze obejít zásady územního rozvoje, respektive stavební zákon a požadavky zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, vědomě navrhl uzavřít vadnou veřejnoprávní smlouvu, domnívajíc se patrně, že se tak vyhne nesouhlasnému stanovisku krajského úřadu a nepřípustný záměr v daném území uskuteční. Z výše uvedeného žalovaná dobrou víru žalobci nepřiznala a uzavřela, že z tohoto důvodu nebylo ani potřeba ve smyslu § 94 odst. 4 správního řádu posuzovat, zda by žalobci zrušením přezkoumávané veřejnoprávní smlouvy vznikla nepoměrně větší újma na životním prostředí, ochraně přírody a krajiny, respektive na ochraně a rozvíjení přírodních hodnot, k čemuž územní plánování ve veřejném zájmu cílí, jak plyne z § 18 odst. 4 stavebního zákona. V obecné rovině žalovaná dodala, že v případě, že žalobce záměr dosud nerealizoval (a realizovat po právu vzhledem k neúčinnosti smlouvy ani nemohl), žádná újma mu ve smyslu § 94 odst. 4 správního řádu zrušením veřejnoprávní smlouvy vzniknout nemůže.

15. Po právní stránce posuzoval soud předmětnou věc podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“.

16. Podle ust. § 1 ost. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci; odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

17. Podle ustanovení § 5 OdpŠk odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

18. Podle ustanovení § 8 OdpŠk odst. 1 lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 cit zákonného ustanovení, byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

19. Pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci (§ 1 odst. 1 OdpŠk) je zapotřebí kumulativní splnění tří podmínek, a to 1) existence nezákonného rozhodnutí (§ 5 písm. a) a § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk), případně nesprávného úředního postupu (§ 5 písm. b) a § 13 odst. 1 OdpŠk), 2) vznik újmy, a to majetkové (škody) nebo nemajetkové a 3) existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem na straně jedné a újmou na straně druhé.

20. Podle § 94 odst. 4 správního řádu v rámci přezkumného řízení platí, že„ jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví.“ 21. Podle § 161 odst. 1 správního řádu platí, že „stanoví-li tak zvláštní zákon, může správní orgán uzavřít veřejnoprávní smlouvu s osobou, která by byla účastníkem podle § 27 odst. 1, kdyby probíhalo řízení podle části druhé, a to i namísto vydání rozhodnutí. Podmínkou účinnosti veřejnoprávní smlouvy je souhlas ostatních osob, které by byly účastníky podle § 27 odst. 2 nebo 3. Správní orgán přitom postupuje podle ustanovení o souhlasu třetích osob (§ 168).“ 22. Podle § 168 správního řádu platí, že„ veřejnoprávní smlouva, nejde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 160, která se přímo dotýká práv nebo povinností třetí osoby, nabývá účinnosti teprve v okamžiku, kdy s ní tato osoba vysloví písemný souhlas. Není-li tento souhlas získán, může správní orgán místo uzavření veřejnoprávní smlouvy vydat rozhodnutí ve správním řízení, v němž využije podkladů získaných při přípravě veřejnoprávní smlouvy.“ 23. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky [částka] bez DPH s příslušenstvím, co by náhrady za majetkovou újmu a částky ve výši [částka] bez DPH s příslušenstvím, co by přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, to vše způsobené žalobci nezákonným rozhodnutím žalovaného, konkrétně nezákonným rozhodnutím Městského úřadu Šumperk, uzavřením Veřejnoprávní smlouvy se žalobcem dne [datum].

24. Po formální stránce lze konstatovat, že Veřejnoprávní smlouva byla rozhodnutím na základě, kterého žalobce nabyl práva a povinnosti z Veřejnoprávní smlouvy již jejím uzavřením. Jednalo se však v tomto případě o neúčinnou Veřejnoprávní smlouvu, neboť žalobce nezískal souhlas všech dotčených třetích osob, a proto k reálnému výkonu nabytých práv a povinností z této smlouvy nemohlo dojít. Vzhledem k tomu, že smlouva účinnosti pro nezískání potřebných souhlasů nenabyla, na rozdíl od rozhodnutí v právní moci, nezaložila tak ani překážku věci rozhodnuté (§48 odst. 1 správního řádu) a jak Nejvyšší správní soud dovodil, ustanovení § 94 odst. 4 správního řádu se uplatní i v případě přezkumu těch veřejnoprávních smluv, které zatím nenabyli účinnosti. Pokud pak byla rozhodnutím krajského úřadu předmětná Veřejnoprávní smlouva zrušena, chybí tak i jedna z podmínek pro vznik odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu, a to pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, tj. odpovědnostní titul.

25. Vedle toho je třeba souhlasit se žalovanou, že v daném případě bylo třeba zkoumat i to, zda žalobce nabyl práv z Veřejnoprávní smlouvy v dobré víře. Jak se podává z rozhodnutí žalované ze dne 4. 8. 2020, [číslo jednací], kterým bylo k odvolání žalobce, potvrzeno jím napadené rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, ze dne 11. 11. 2015 [číslo jednací], sp. zn. [spisová značka] [spisová značka], žalobce si musel být nejpozději od roku 2010 vědom toho, že dle zásad územního rozvoje Olomouckého kraje i dle územní studie Větrné elektrárny na území Olomouckého kraje je umisťování větrných elektráren v daném zvlášť chráněném území nepřípustné. Žalobce si musel být vědom též toho, že krajský úřad jako správní orgán nadřízený stavebnímu úřadu upozornil, že záměr je v rozporu se Zásadami územního rozvoje Olomouckého kraje a že stávající 3 větrné elektrárny jsou určeny na dožití, neboť zmíněná územní studie v daném území nepřipouští umisťování větrných elektráren ani v případě, že s tím příslušná správa chráněné krajinné oblasti vysloví souhlas, a rovněž, že rekonstrukce není správným označením záměru žalobce. Žalobci muselo být nepochybně již před podáním návrhu veřejnoprávní smlouvy známo, že předmětný záměr oné„ rekonstrukce v redukované podobě“ je též záměrem vyžadujícím provedení zjišťovacího řízení podle zákona o posouzení vlivů na životní prostředí, neboť obdobně jako jeho záměr z roku 2008 výrazně překračuje obě limitní hodnoty (500 kWe, 35 metrů) uvedené v příloze [číslo] k tomuto zákonu. Z obsahu žalobcem odkazovaného sdělení metodického útvaru ministerstva ze dne [datum] také plyne, že si byl vědom skutečnosti, že [obec] územního rozvoje Olomouckého kraje zásadně nepřipouští umístění stavby větrné elektrárny na území Chráněné krajinné oblasti [obec]. Sdělení ministerstva bylo obstaráno v průběhu posuzování vlivu provedení dřívějšího záměru žalobce na životní prostředí, a to právě k otázce rozporu se zásadami územního rozvoje; ministerstvo bylo dotazováno, zda záměr je nutno chápat jako novou stavbu, a na vztah zásad územního rozvoje k dříve pořízenému územnímu plánu obce Loučná nad Desnou z hlediska závaznosti při rozhodování a umístění staveb a jejich změn. Podle názoru žalované bylo tedy nepochybné, že žalobce ve snaze obejít zásady územního rozvoje, respektive stavební zákon a požadavky zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, vědomě navrhl uzavřít vadnou veřejnoprávní smlouvu, domnívajíc se patrně, že se tak vyhne nesouhlasnému stanovisku krajského úřadu a nepřípustný záměr v daném území uskuteční. Z výše uvedeného žalovaná dobrou víru žalobci nepřiznala a uzavřela, že z tohoto důvodu nebylo ani potřeba ve smyslu § 94 odst. 4 správního řádu posuzovat, zda by žalobci zrušením přezkoumávané veřejnoprávní smlouvy vznikla nepoměrně větší újma na životním prostředí, ochraně přírody a krajiny, respektive na ochraně a rozvíjení přírodních hodnot, k čemuž územní plánování ve veřejném zájmu cílí, jak plyne z § 18 odst. 4 stavebního zákona. V obecné rovině žalovaná dodala, že v případě, že žalobce záměr dosud nerealizoval (a realizovat po právu vzhledem k neúčinnosti smlouvy ani nemohl), žádná újma mu ve smyslu § 94 odst. 4 správního řádu zrušením veřejnoprávní smlouvy vzniknout nemůže.

26. Soud vycházeje z principu presumpce správnosti výše uvedeného správního rozhodnutí, které nebylo změněno či zrušeno, má za prokázané, že žalobce vědomě navrhl Městskému úřadu Šumperk uzavření Veřejnoprávní smlouvy a tuto s ním uzavřel, ve snaze obejít zásady územního rozvoje, respektive stavební zákon a požadavky zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, domnívajíc se patrně, že se tak vyhne nesouhlasnému stanovisku krajského úřadu a nepřípustný záměr v daném území uskuteční. Ostatně tomuto zjištění žalované odpovídá o vyjádření žalobce v jeho podání k výzvě soudu ze dne [datum], když uvedl, že vzhledem ke zrušení Veřejnoprávní smlouvy již nemůže svůj záměr – rekonstrukci větrné farmy Mravenečník – dokončit. Soud doplňuje, že takto se žalobce vyjadřuje, zřejmě s vědomím o neprůchodnosti jeho záměru ve stavebním řízení, a to i přesto, že pokud Veřejnoprávní smlouva nakonec účinnosti pro nezískání potřebných souhlasů nenabude, lze podle § 168 vydat o téže otázce rozhodnutí /neúčinná veřejnoprávní smlouva, viz. výše cit. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na rozdíl od rozhodnutí v právní moci, nezakládá překážku věci rozhodnuté (§ 48 odst. správního řádu) /.

27. Vzhledem k výše uvedenému a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, který stanoví, že omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku délky řízení vyvrací, má soud za to, že uvedenou právní větu Nejvyššího soudu lze vztáhnout i na nepoctivé jednání žalobce, který svůj stavební záměr, jenž by nemohl ve stavebním řízení obstát, snažil zrealizovat prostřednictvím uzavření Veřejnoprávní smlouvy s vědomím, že by jinak svůj stavební záměr v dané lokalitě a v zamýšleném rozsahu (nikoliv pouze po stavebně technické stránce, ale mj. i v prodloužení existence stavby o dalších 20 let), jak je vymezen ve Veřejnoprávní smlouvě, nemohl pro jeho nepřípustnost uskutečnit.

28. Ze všech výše uvedených důvodů, kdy nebyl prokázán hmotněprávní základ žalobou uplatněného nároku, tedy vznik práva žalobce na náhradu škody proti státu, neboť nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci, v podobě existence nezákonného rozhodnutí a především, že odškodňovat újmu vyčíslenou žalobcem by bylo v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání (nemo turpitudinem suam allegare potest), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, aniž by se zabýval uplatňovanou výší škody či výší nemajetkové újmy, resp. jejím vznikem.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka] Náklady řízení žalované spočívají podle § 137 odst. 2 o. s. ř., v paušální náhradě nákladů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to ve výši [částka] za úkon, který vykonala (vyjádření k žalobě, vyjádření žalované k podání žalobce ze dne [datum], příprava a účast na jednání dne [datum], [datum] a účast na vyhlášení rozsudku dne [datum]).