18 C 18/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Novotnou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 367 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 186 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 5 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se svou žalobou ze dne 7. 3. 2019 domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 367 500 Kč a nahradit jí náklady řízení z titulu náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně svůj nárok odůvodnila tak, že manželé [příjmení] postavili v rozporu se stavebním povolením stavbu penzionu – turistické ubytovny, ačkoli stavebním povolením z roku 1990 byla povolena stavba rodinného domu [adresa] v k.ú. [část obce]. Z tohoto důvodu bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Po roce 1995 věc utichla, dne 12. 10. 2004 nový majitel podal žádost o pokračování v řízení o dodatečném povolení změny stavby s užíváním objektu turistické ubytovny a bytu [adresa] v k.ú. [část obce]. Řízení o nepovolené stavbě skončilo až rozhodnutím z března roku 2018. Žaloba se týká pouze stavby [adresa], nikoliv doplňkové stavby, ohledně níž není řízení doposud skončeno.

2. Soud 1. stupně vyzval na jednání konaném dne 4. 10. 2021 žalobkyni k tomu, aby uvedla, jakou částku požaduje jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou každého jednotlivého řízení, neboť po rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že fakticky došlo k zahájení řízení o odstranění stavby oznámením ze dne 13. 4. 1995 a následně došlo k zahájení řízení o odstranění stavby oznámením ze dne 11. 4. 2005, přičemž první řízení bylo zastaveno z důvodu litispendence. Z tohoto důvodu soud rovněž dovodil odpovědnost dvou složek státu a to původně žalovaného [stát. instituce] a dále rovněž [stát. instituce] (podrobnosti rozvedeny v bodu 8 tohoto rozsudku).

3. K výzvě žalobkyně dotvrdila, že za řízení zahájené dne 13. 4. 1995 požaduje částku 150 912 Kč a za řízení zahájené dne 11. 4. 2005 částku 216 588 Kč.

4. Žalovaná zastoupená [stát. instituce] s nárokem žalobkyně nesouhlasila, namítla, že jej zčásti uspokojila konstatováním porušení práva žalobkyně na projednání věci bez průtahů, za což se také omluvila. Dále namítla, že se žalobkyně o řízení až do oznámení o zahájení řízení o dodatečném povolení stavby ze dne 11. 4. 2005 nezajímala, což může znamenat snížený až žádný význam řízení pro žalovanou.

5. Žalovaná zastoupená [stát. instituce] tvrdila, že [anonymizováno] není organizační složkou, s níž by mělo být jednáno, žalobkyně existenci soudních řízení ani okrajově nezmiňovala a nebylo o nich jednáno ani v rámci předběžného projednání nároku, pokud soud do hodnocení věci zahrne i soudní řízení, překročí žalobní návrh žalobkyně.

6. Prvostupňový soud vydal dne 4. 2. 2022 rozsudek č.j. 18 C 18/2019-152, kde bodech 6. až 187 odůvodnění rozsudku, na které se odkazuje, ozřejmil rozsah a obsah provedeného dokazování a po skutkové stránce shrnul, že stavební úřad [anonymizována dvě slova] [obec] – [část obce] oznámil dne 13. 4. 1995 zahájení řízení o odstranění stavby rodinného domu [adresa] a nařídil místní šetření. Poprvé bylo oznámení doručeno dne 18. 4. 1995 25. 5. 1995 vydal stavební úřad rozhodnutí o dodatečném povolení stavby penzionu [adresa]. Z titulu odvolání žalobkyně Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby dne, 13. 10. 1995 rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 25. 5. 1995 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. 29.4.1996 žalobkyně upozornila stavební úřad na nečinnost, stavebníci dne 20. 11. 1996 podali žádost o dodatečné povolení stavby a užívání stavby včetně přípojek – Penzion„ [jméno]“ [adresa], 13. 12. 1996 se uskutečnilo místní šetření, stavebníci byli vyzváni k doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby [adresa], 12.5.1997 byli upozorněni na nesplnění výzvy a vyzváni ke zjednání nápravy. 15. 10. 2004 oznámil stavební úřad pokračování řízení o dodatečném povolení stavby objektů turistické ubytovny a bytu [adresa] podle žádosti stavebníka, ten dne 8. 3. 2005 stavebnímu úřadu sdělil, že odstupuje od původní žádosti a žádá o dodatečné povolení stavby rodinného domu a doplňkové stavby. [ulice] úřad usnesením ze dne 9. 1. 2018 zastavil z důvodu litispendence řízení o odstranění stavby rodinného domu [adresa] zahájené 13. 4. 1995, neboť následně z vlastního podnětu zahájil dne 11. 4. 2005 řízení o odstranění stejné stavby, které je stále vedeno. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 1. 2018 11.4.2005 stavební úřad Městské části [obec a číslo] oznámil zahájení řízení o odstranění stavby [adresa]. Poprvé bylo oznámení doručeno dne 27. 4. 2005, stavebník požádal o povolení výjimek, 5. 5. 2005 oznámil stavební úřad zahájení řízení o povolení výjimek, 14. 6. 2005 doplnil stavebník žádost o dodatečné povolení stavby. Žalobkyně dne 22. 6. 2005 požádala o urychlené rozhodnutí ve věci odstranění stavby, na což stavební úřad reagoval. Magistrát hlavního města Prahy vyzval stavební úřad ke sdělení stanoviska k podnětu žalobkyně na opatření proti nečinnosti. [ulice] úřad ve dnech 9. 12. 2005 a dne 7. 2. 2006 sdělil účastníkům řízení, že byly shledány nedostatky projektové dokumentace a po jejich odstranění budou vyzváni k nahlédnutí do spisu. Stavebník opakovaně doplňoval žádost o dodatečné povolení stavby. Dne 26. 4. 2006 proběhlo ústní jednání a bylo vydáno rozhodnutí ve věci, kterým byla povolena výjimka z odstupové vzdálenosti rodinného domu [adresa] a dodatečně povolena stavba rodinného domu [adresa], 13.10.2006 bylo nadřízeným orgánem rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně dne 19. 3. 2007 podala žádost o vydání rozhodnutí, na což stavební úřad reagoval, ve dnech 11. 4. 2007, 24. 7. 2008 a 5. 2. 2009 podala stížnosti na nečinnost. Dne 11. 6. 2008 bylo vydáno opatření proti nečinnosti, na jehož základě stavební úřad oznámil dne 11. 7. 2008 pokračování v řízení o odstranění staveb rodinného domu a doplňkové stavby a řízení rozdělil na dvě části. [ulice] úřad 21. 7. 2008 rozhodl o zamítnutí žádosti o povolení výjimek pro stavbu rodinného domu [adresa] a doplňkovou stavbu, rozhodnutí bylo nadřízeným orgánem 2.3.2009 potvrzeno. Žalobkyně podala dne 7. 5. 2009 u Městského soudu v Praze proti tomuto rozhodnutí žalobu, bylo o ní rozhodnuto teprve usnesením ze dne 28. 3. 2013, č.j. 5 Ca 51/2009-36, kterým byla odmítnuta. V mezidobí probíhalo správní řízení, stavebník dne 29. 6. 2009 požádal o změnu stavby před dokončením, a to na zdravotnické zařízení. Ve dnech 27. 7. 2009 a 18. 8. 2009 žalobkyně podala žádost o opatření proti nečinnosti. Stavebník vzal zpět žádost ze dne 29. 6. 2009, stavební úřad řízení o této žádosti zastavil. 28. 7. 2009 stavebník požádal o změnu návrhu na dodatečné povolení stavby na nestátní zdravotnické zařízení, bylo mu uloženo žádost doplnit. 10. 9. 2009 přikázal nadřízený orgán stavebnímu úřadu vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů po uplynutí lhůt stanovených stavebním úřadem. 2.12.2009 stavební úřad nařídil stavebníkovi odstranění stavby rodinného domu [adresa], k odvolání stavebníka bylo rozhodnutí 11.5.2010 zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Žalobkyně dne 14. 6. 2010 podala žádost o opatření proti nečinnosti, 18.8.2010 stavební úřad oznámil pokračování řízení o odstranění nepovolené stavby. Žalobkyně dne 11. 11. 2010 podala žádost o opatření proti nečinnosti a dne 5. 1. 2011 podala u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti v řízení o odstranění stavby rodinného domu [adresa]. O žalobě bylo rozhodnuto teprve rozsudkem ze dne 7. 6. 2013, č.j. 5 A 2/2011-65, kterým ji Městský soud v Praze zamítl, ačkoli byla původně podána důvodně, avšak v mezidobí došlo k vydání rozhodnutí. V mezidobí probíhalo správní řízení, stavební úřad 31. 3. 2011 rozhodl o spojení řízení o odstranění stavby [adresa] a doplňkové stavby, 2. 6. 2011 dodatečně povolil změnu stavby rodinného domu [adresa] a nařídil odstranění doplňkové stavby. Žalobkyně a stavebník podali odvolání proti rozhodnutí ze dne 2. 6. 2011, k odvolání žalobkyně i stavebníka bylo rozhodnutí nadřízeným orgánem zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Žalobkyně podala dne 29. 5. 2012 další žádost o opatření proti nečinnosti. 22.8.2012 stavební úřad oznámil pokračování řízení o odstranění nepovolené stavby, 4. 10. 2012 dodatečně povolil změnu stavby rodinného domu [adresa] a nařídil odstranění doplňkové stavby, co do rozhodnutí o dodatečném povolení změny stavby rodinného domu [adresa] nadřízený orgán rozhodnutí dne 10.4.2013 zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, v této části napadl stavebník rozhodnutí nadřízeného orgánu žalobou, která byla rozhodnutím z 9.7.2013 odmítnuta. [ulice] úřad dne 12. 3. 2014 dodatečně povolil změnu stavby rodinného domu [adresa], nadřízený orgán opět rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. 8. 10. 2015 stavební úřad dodatečně povolil změnu stavby rodinného domu [adresa], rozhodnutí bylo v odvolacím řízení dne 25.5.2016 opět zrušeno. 2.9.2016 stavebník vzal zpět všechny předchozí žádosti o dodatečné povolení stavby a dne 13. 12. 2016 podal novou žádost o dodatečné povolení stavby. [ulice] úřad 25. 4. 2017 oznámil pokračování řízení o dodatečném povolení stavby„ Zdravotní zařízení [obec] – [část obce], ul. [ulice]“ a 16.6.2017 stavbu dodatečně povolil. [stát. instituce] dne 12. 3. 2018 rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 16. 6. 2017 potvrdil a podaná odvolání zamítl. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 3. 2018.

7. Na takovém skutkovém základě prvostupňový soud odkázal na ust. §§5, 13 a 31a zák. č. 82/1998 Sb., čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, § 192 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, §§71, 65, 88 a 90 zákona č. 500/2004 Sb. a §§ 18, 49 a 57 zákonač. 71/1967 Sb. a shrnul, že má za prokázané, že řízení o odstranění (a následné dodatečné povolení) stavby [adresa] byla vedena dvě. První řízení bylo zahájeno oznámením ze dne 13. 4. 1995 a skončeno zastavením řízení usnesením ze dne 9. 1. 2018 pro litispendenci. Druhé řízení bylo zahájeno oznámením ze dne 11. 4. 2005 a skončeno dodatečným povolením stavby, resp. potvrzením tohoto rozhodnutí rozhodnutím ze dne 12. 3. 2018, v řízeních šlo o základní právo žalobkyně vlastnit majetek, proto se na ně vztahují závěry stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp.zn. Cpjn 206/2010. Prvé řízení trvalo od 18.4.1995 do 9.1.2018, tedy 22 let a 9 měsíců, ačkoli v obdobném případě obecná délka takového řízení před správním orgánem činí 7 měsíců. Od dubna 2005 však probíhalo duplicitně, navíc žalobkyně v tomto řízení učinila poslední úkon 29.4.1996, kdy upozornila stavební úřad na nečinnost a od té doby o řízení neprojevila žádný zájem. Proto se jeví jako dostačující odškodnění poskytnuté konstatování porušení práva a omluva, které učinila žalovaná 2. v odpovědi na žádost žalobkyně o odškodnění ze dne 28.1.2019. S takovými důvody žalobu směřující k odškodnění nepřiměřené délky prvého řízení zamítl.

8. Ve vztahu ke druhému řízení neměl soud prvního stupně za důvodnou námitku nedostatku pasivní věcné legitimace [stát. instituce] s tím, že zjištění o tom, že soudní řízení nemělo vliv na celkovou délku řízení a nedošlo k meritornímu přezkumu, je výsledkem provedeného dokazování a [stát. instituce] nelze upřít právo ve věci se vyjádřit, a jedná-li se o řízení jediné, náleží toto právo [stát. instituce]. Druhé řízení bylo zahájeno 27. 4. 2005 a pravomocně skončilo 29. 3. 2018, trvalo tedy 12 let a 11 měsíců, ačkoli v obdobných případech přiměřená délka správního řízení činí 1 rok. Prvostupňový soud ve vztahu k tomuto řízení nezohlednil délku řízení soudního s tím, že ve dvou případech běželo správní řízení bez ohledu na řízení soudní, v dalším případě došlo k odmítnutí žaloby v řádu dnů. Při hodnocení délky řízení vyšel ze zákonných kritérií, uzavřel, že řízení bylo extrémně složité, žalobkyně k jeho délce nepřispěla, naopak se sama opakovaně dožadovala přijetí opatření proti nečinnosti. Správní orgány ne vždy dodržovaly zákonem stanovené lhůty pro jednotlivé úkony, žalobkyně netvrdila žádné zvláštní okolnosti týkající se významu řízení. Podle uvedených závěrů vyšel soud prvního stupně z odškodnění ve výši 18 000 Kč za každý rok trvání řízení, výslednou základní částku stanovil sumou 232 500 Kč, aniž krátil odškodnění za prvé dva roky řízení. Vzhledem ke složitosti řízení základní částku snížil o 40%, za postup žalobkyně a správních orgánů ji naopak zvýšil po 10%, tedy o 20%, z hlediska významu řízení ji nemodifikoval. Uvedeným postupem dospěl k závěru, že žalobkyni náleží 186 000 Kč, tuto částku jí přiznal a ohledně 30 588 Kč požadavek žalobkyně vůči žalované 1. zamítl.

9. Rozsudek v jeho výrocích I. a IV. napadla žalovaná 1 zastoupená [stát. instituce] včasným a přípustným odvoláním. S odkazem na konkrétní rozhodnutí vyšších soudů nesouhlasila se závěrem prvostupňového soudu o své pasivní věcné legitimaci ve sporu, když ten je v rozporu s konstantní judikaturou, rozhodování soudů mělo pouze procesní povahu a z povahy věci má za vyloučené, aby současně probíhalo řízení před soudem i před správním orgánem. Za takového stavu, pokud by žalobkyně tvrdila, že jí byla újma způsobena v důsledku současně vedených soudních řízení, byla by dána pasivní legitimace [stát. instituce], neboť předmět vedených soudních řízení byl odlišný od předmětu řízení správního. Řízení sice před soudy probíhalo, nešlo však o řízení podle části V. o.s.ř. ani podle soudního řádu správního. Ve věci sp.zn. 5 Ca 51/2009 byla žaloba žalobkyně odmítnuta, neboť napadala rozhodnutí vyloučené ze soudního přezkumu, žaloby ve věci sp.zn. 5A 2/2011 byly podány proti nečinnosti správního orgánu a nelze je považovat za navazující soudní řízení. V řízení sp.zn. 9A 92/2013 byla žaloba odmítnuta pro vyloučení ze soudního přezkumu, zrušující rozhodnutí soudu se týkalo doplňkové stavby, která není předmětem tohoto řízení. Navíc žalobkyně v původní žalobě soudní řízení ani nezmiňovala, nebylo o nich jednáno ani v rámci předběžného projednání nároku a nejde o řízení, která by mohla být považována za pokračování žalobou napadaného správního řízení, neboť mají zcela odlišný předmět. Ve věci je dána výhradě pasivní věcná legitimace [stát. instituce]. Soud prvního stupně v průběhu řízení postoj k této otázce opakovaně měnil, současně dospěl k závěru o tom, že byla vedena dvě řízení a vedl žalobkyni k rozdělení jejího požadavku, čímž byla značně překvapena. Ani tento závěr nemá žalovaná za správný, je popírán i závěry samotného správního orgánu v jeho rozhodnutí ze dne 12.3.2018, na které žalobkyně poukazovala, neodpovídá ani stanovisku žalované 2. Pokud jde o satisfakci, které by se mělo žalované dostat, má za nedostatečně hodnocenou otázku složitosti řízení a významu řízení pro žalobkyni, která se o jeho výsledek po dobu 10 let vůbec nezajímala. Navrhla změnu napadených výroků rozsudku zamítnutím žaloby a přiznáním náhrady nákladů řízení, případě jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně k odvolání uvedla, že v žalobě jako žalovanou stranu označila [stát. instituce]. Pokud bude [stát. instituce] na odškodnění účastno, mělo by po [stát. instituce] požadovat více odpovědnosti a sankcí vůči stavebním úřadům. Řízení nemá za složité, když při dodržení stavebně právních předpisů nebylo možné stavbu povolit. Složitost řízení přivodil stavební úřad snahou předpisy obejít s výsledkem, že v čistě obytné zóně obce stojí nestátní zdravotnické zařízení pro celý Středočeský kraj s absencí parkovacích míst pro pacienty. Poskytnutou omluvu nemá za dostačující i s ohledem na nepřijatelné chování stavebního úřadu, který opakovaně bránil nahlížení do spisu, neumožnil je 4 roky. Že by probíhala dvě řízení, netušila, výtku nezájmu o řízení po uvedenou dobu nemá za odpovídající, když není její povinností pobízet úřad k činnosti. Se stížností na nečinnost se na [anonymizováno] obrátila již v roce 2009, přesto řízení trvalo dalších 9 let. Trvá na odškodnění v původně žádané výši.

10. Odvolací soud z titulu podaného odvolání a v jeho rozsahu (tedy ve výrocích I. a IV.) rozsudek přezkoumal a v tomto rozsahu jej zrušil a vrátil zpět soudu 1. stupně. V odůvodnění zrušovacího usnesení MS v [obec] uvedl, že jakkoli soud prvního stupně opatřil provedeným dokazováním značné množství skutkových zjištění, nehodnotil věc dostatečně a správně, s právními závěry, které přijal, se odvolací soud neztotožňuje, a v důsledku nesprávných dílčích právních závěrů je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zdůraznil, že vymezení předmětu řízení po skutkové stránce náleží žalobci a na soudu je, aby v průběhu řízení případně žalobce odpovídajícím procesním poučením vedl k doplnění potřebných tvrzení a k označení jim odpovídajících důkazů. V projednávané věci žalobkyně od počátku poukazovala na nesprávný úřední postup správních orgánů spočívající v nepřiměřené délce řízení o odstranění stavby. Své výtky směřovala výlučně proti postupu jednajících stavebních úřadů, těm vytýkala nepřiměřené překračování zákonných lhůt. Po nabytí právní moci posledního věcného rozhodnutí odvolacího orgánu se obrátila s požadavkem na předběžné projednání svého nároku na satisfakci na [stát. instituce], které její nárok projednalo a dílem odškodnilo. Pro nesouhlas s poskytnutou satisfakcí proti žalované jednající tímto úřadem také směřovala svou žalobu. Jakkoli v rámci své repliky k vyjádření žalované zmínila žalobkyně jednání soudů, v žádném ze svých podání či upřesnění žaloby nenamítala, že by na předmětné správní řízení navazovala řízení soudní a že i v jejich rámci docházelo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřeně dlouhého projednávání věci soudem, nikdy netvrdila, že by se soudy jakoukoli měrou na nepřiměřené délce správního řízení podílely. Prvostupňový soud tedy nepostupoval v mezích žaloby, když bez dalšího vyvodil odpovědnost [stát. instituce], aniž by předtím v tomto směru vyzval žalobkyni poučením podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění skutkových tvrzení a jim odpovídajících důkazů, neboť teprve v návaznosti na tato tvrzení a případnou změnu žaloby mohlo být případně rozhodnuto o změně žaloby podle § 95 o.s.ř. a o jejím projednání ve změněném rozsahu. Městský soud se tak ztotožnil se závěry obou organizačních složek státu, které shodně poukazovaly na nedostatek pasivní věcné legitimace [stát. instituce] k jednání v této věci za stát, přičemž své skutkové a právní závěry vysvětlil v bodech 20 až 24 zrušovacího usnesení, na něž se odkazuje.

11. Městský soud dále uvedl, že se ztotožnil i s námitkou odvolatelky, že ve věci neproběhla správní řízení dvě. Uvedl, že prvostupňový soud správně zjistil, že řízení o odstranění stavby bylo zahájeno oznámením stavebního úřadu ze dne 13.4. 1995, další skutečnosti, které se podávají z následného rozhodování stavebních úřadů však již správně nehodnotil. Pokud vycházel z oznámení ze dne 11.4.2005, nemělo pozornosti prvostupňového soudu ujít, že jeho součástí nebyl pouze výrok o zahájení řízení o odstranění stavby, ale zároveň výrok o zahájení řízení o dodatečném povolení stavby rodinného domu [adresa] na pozemcích parc. [číslo] provedené v rozporu se stavebním povolením. Rozhodnutí tedy bylo vydáno zjevně s ohledem na další změnu postupu stavebníka, přesto se týkalo stále stejné stavby. Zcela mimo pozornost prvostupňového soudu pak zůstaly závěry odvolacího orgánu v jeho rozhodnutí ze dne 12.3.2018, č.j. MHMP 403753/2018, na které poukazuje jak žalobkyně, tak žalovaná 1. V něm odvolací správní orgán hodnotil postup stavebních úřadů ve vztahu k rozhodování o zahájení řízení o odstranění stavby a opatření ze dne 11.4.1995 hodnotí jako pochybení při převodu agendy mezi stavebními úřady se závěrem, že ve skutečnosti se dvě stavební řízení nevedla, ve skutečnosti proběhlo řízení jedno o jedné věci a dvojí rozhodování je pouze výsledkem [anonymizováno] zmatečnosti postupu stavebních úřadů bez vlivu na posouzení věcné stránky, úkonů účastníků i stavebního úřadu. Řízení o odstranění stavby vedené na základě oznámení ze dne 13.4.1995 bylo pravomocně skončeno až rozhodnutím odvolacího orgánu sp.zn. MHMP [číslo] 2018 ze dne 12.3.2018 s právní mocí k datu 29.3.2018, když ještě v tomto konečném rozhodnutí se z titulu odvolání žalobkyně a další osoby odvolací orgán zabýval právě i otázkou formálně nesprávně zahájeného totožného řízení. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobkyní namítané řízení jako řízení jediné trvalo od 18.4.1995 (od prvního úkonu vůči účastníku) do právní moci rozhodnutí o dodatečném povolení stavby dne 29.3.2018.

12. Odvolací soud ve zrušovacím usnesení dále soudu 1. stupně vytkl, že jeho závěry ohledně výše nároku obsažené v bodech 211. a 212. odůvodnění rozsudku jsou nedostatečné a neodpovídají poměrům projednávané věci a judikatuře, když sice správně postupoval podle zákonných kritérií daných ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., hodnocení jednotlivých kritérií je však zcela nedostatečné i jen z pohledu samotného Stanoviska sp.zn. Cpjn 206/2010.

13. Městský soud tak věc vrátil soudu 1. stupně s pokynem, aby vázán uvedenými právními závěry odvolacího soudu věc znovu projednal a rozhodl o ní s tím, že v důsledku absence odvolání dalších účastnic řízení bude vycházet z toho, že o nároku žalobkyně za dobu do 11. 4. 2005 je již rozhodnuto a předmětem řízení zůstává výlučně částka 186 000 Kč.

14. S respektem k závěrům zrušovacího usnesení soud 1. stupně postupoval v dalším řízení tak, že nařídil na 27. 2. 2023 jednání, na němž (rovněž s ohledem na změnu v obsazení soudu) postupem dle §119 odst. 3 o.s.ř. provedl rekapitulaci dosavadního řízení, přičemž žádné nové důkazy již neprováděl, neboť rozhodnutí bylo zrušeno výlučně z důvodů vadného právního posouzení věci, nikoliv z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. K ústnímu jednání soud volal s ohledem na závěry vyslovené v bodech 20 – 24 zrušovacího usnesení Městského soudu za Českou republiku pouze [stát. instituce]. Při jednání strany setrvaly na svých stanoviscích, žalobkyně ve značně pohnutém emočním rozpoložení sdělila, že trvá na tom, aby soud rozhodoval o původně žalované částce, neboť částka 186 000 Kč je s ohledem na celou věc nedostatečná, stavební úřad se choval strašně, průtahy jsou zdokumentovány, nepomohly opakované úkony na odstranění nečinnosti, přičemž má za to, že neospravedlnitelné je rovněž jednání [stát. instituce], které neučinilo žádné kroky k tomu, aby stavební úřad fungoval tak jak má a jak je občanům tohoto státu garantováno ústavním pořádkem. Požadovala náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka. Žalovaná sdělila, že má za to, že soud je povinen přihlédnout k modifikačním kritériím dle § 31 zákona č. 82/1998 Sb., z nichž zmínila dvě, a to složitost řízení a význam věci pro žalobkyni. K prvnímu z nich uvedla, že v předmětném řízení průběžně bylo podáváno několik dodatečných žádostí o povolení, s nimiž se stavební úřad musel vyrovnat, v roce 2009 nařídil, aby stavba nebyla užívána, uložil pokuty ve výši 600 000 Kč, čímž vyčerpal veškeré postupy, které mu zákon umožnuje a více činit nemohl. K významu věci pro žalobkyni uvedl, že tato nebrojí proti stavbě jako takové, ale pouze proti jejímu účelu, což pro ni snižuje význam věci, přičemž dle současné judikatury se nejedná o řízení s typově zvýšeným významem. Nutno je přihlédnout rovněž k tomu, že žalobkyně v předmětném řízení byla v pozici vedlejšího účastníka. Nato žalobkyně kontrovala, že stavební úřad nevyčerpal všechny možnosti, neboť např. nenařídil exekuci, ač to bylo jeho možností, pokuty byly stavebníkovi vráceny a obecně má za to, že v průběhu řízení poskytoval stavebníkovi odborné rady k tomu, aby tento mohl dosáhnout svého účelu a to i za cenu obcházení stavebních zákonů a správního řádu.

15. Jak uvedeno shora, byl prvostupňový soud při svém rozhodování vázán závazným právním názorem odvolacího soudu tak, že je třeba rozhodnout o případném odškodnění jediného řízení, které trvalo od 18. 4. 1995 do 29. 3. 2018, přičemž o nároku žalobkyně za dobu do 11. 4. 2005 je již rozhodnuto. Maximálně je možno přiznat částku 186 000 Kč, která jediná byla předmětem odvolacího řízení a zamítavý výrok o zbytku požadované částky je tak z důvodu absence odvolání žalobkyně pravomocný.

16. Soud 1. stupně tak rozhodoval o nároku žalobkyně za nepřiměřenou délku řízení za období od 12. 4. 2005 do 29. 3. 2018, celkem 12 let 11 měsíců a 17 dní. S ohledem na § 13 OdpŠk je třeba na posouzení přiměřenosti délky řízení a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

17. Tzv. základní částka odškodnění je dle výše cit. stanoviska zásadně odůvodněná v rozmezí 15 – 20 tisíc Kč ročně. Soud přitom základní odškodnění určil lehce nad polovinou uvedeného rozmezí – to je 18 000 Kč za rok řízení, když přihlédl k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění žalobkyně coby postižené fyzické osoby ve společnosti (více [jméno] [příjmení]: Test přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu (Právní rozhledy [číslo], s. 144)) a dospěl k tomu, že předmětné řízení skutečně není věcí s typově zvýšenou závažností a že žalobkyně z hlediska výsledku řízení nebyla v nejistotě ohledně svého postavení, zhoršení své finanční situace, ztráty či omezení majetkových či osobnostních práv či dokonce v omezení své svobody. Na druhou stranu je výstavba zařízení určeného pro užívání většího množství lidí (turistický objekt, zdravotní zařízení) nepochybně způsobilé ovlivnit charakter lokality a s tím i kvalitu života jejích obyvatel. Nutno je rovněž zohlednit, že řízení trvalo více než jedno generační období a zcela nepochybně tak do života žalobkyně negativně zasáhlo. Soud přitom nepřistoupil ke snížení zadostiučinění obvykle připadající na první dva roky řešené doby na polovinu, neboť má za to, že toto snížení by připadlo na dobu skutečného zahájení řízení (tedy od 18. 4. 1995 do 18. 4. 1997) a není tak v předmětném řízení namístě. Základní částka za 12 let 11 měsíců a 17 dní – tj. bez poloviny měsíce 13 let – tak činí (13 x 18 000 – [číslo]), tj. 234 000 Kč.

18. Soud se dále zabýval modifikačními kriterii dle jednotlivých podmínek uvedených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.

19. Co se celkové doby řízení týče, má soud za to, že obecně přiměřená délka řízení před správním orgánem v obdobném případě činí 7 měsíců (60 dnů pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, resp. odstranění stavby + 30 dnů na předložení věci odvolacímu orgánu + 60 dnů pro rozhodnutí odvolacím orgánem + 2 měsíce zahrnující dobu potřebnou k poštovní přepravě). Řízení v konkrétním případě trvalo od 18. 4. 1995 do 29. 3. 2018, to je 22 let a 9 měsíců, k čemuž soud přihlédl, ačkoliv v tomto řízení zůstává k vypořádání„ pouze“ doba necelých třinácti let. Soud prvního stupně považuje za zcela neospravedlnitelné, aby správní řízení probíhala po celé jedno generační stadium života člověka a tuto dobu vyhodnocuje jako extrémní. Z důvodu délky řízení tak částku zadostiučinění zvýšil o 30%.

20. Dalším ze zákonných kritérií je podle § 31a odst. 3 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb. hledisko složitosti řízení. V tomto směru má soud za to, že stavební řízení jsou obecně složitá a v konkrétním případě se ztotožnil s námitkou žalované, že náročnosti věci přispěla řada změn, kdy se předmět řízení opakovaně měnil (rodinný dům x turistická ubytovna x zdravotnické zařízení). Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že stavebníci žádali o prodlužování lhůt, v čemž jim úřad zpravidla vyhověl. Sám správní orgán pak nedodržoval lhůty pro úkony stanovené zákonem a rozhodnutí byla opakovaně rušena, což bylo důvodem protahování věci. Soud tak dospěl k závěru, že délka řízení byla zapříčiněna právě postupem správních úřadů a z důvodu složitosti řízení částku ani nezvýšil, ani nesnížil.

21. Kritériem uvedeným v § 31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb., je jednání poškozeného. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně se osobně se účastnila několika ústních jednání a místních šetření, pravidelně nahlížela do spisů a požadovala dodání listin. Dne 25. 5. 2005 podala vyjádření ve věci, 22. 6. 2005 požádala o urychlené rozhodnutí ve věci odstranění stavby, dále žalobkyně požádala o sdělení k reakci ze dne 4. 7. 2005, 1. 9. 2005, 24. 10. 2005 podala své vyjádření ve věci, 18. 11. 2005 potvrdila termín nahlédnutí do spisu, 20. 12. 2005 se po ústním jednání ze dne 14. 12. 2005 vyjádřila ve věci, 28. 11. 2005 požádala o nahlédnutí do spisu, 16. 1. 2006 znovu požádala o nahlédnutí do spisu, 27. 2. a 24. 6. 2006 proběhla další ústní jednání, 19. 3. 2007 podala žádost o vydání rozhodnutí, 11. 4. 2007, 24. 7. 2008, 21. 1. 2009 a 5. 2. 2009 podávala stížnosti na nečinnost. Dne 7. 5. 2009 podala žalobkyně u Městského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí úřadu ze dne 2. 3. 2009, 21. 7. 2009, v rámci řízení se ve věci opakovaně písemně vyjadřovala. Dne 27. 7. 2009, 18. 8. 2009, 14. 6. 2010 a 11. 11. 2010 a 3. 1. 2011 žalobkyně opět podávala žádosti o opatření proti nečinnosti. Nakonec dne 5. 1. 2011 žalobkyně podala u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti v řízení o odstranění stavby rodinného domu [adresa] 24. 6. 2011 žalobkyně podala odvolání proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 2. 6. 2011 29. 5. 2012 žalobkyně podala další žádost o opatření proti nečinnosti, 20. 9. 2012 se žalobkyně vyjádřila ve věci, 25. 10. 2012 žalobkyně podala odvolání proti rozhodnutí ze dne 4. 10. 2012 28. 3. 2014 žalobkyně podala odvolání proti rozhodnutí ze dne 12. 3. 2014 23. 11. 2015 se žalobkyně vyjádřila k podanému odvolání a dne 3. 7. 2017 žalobkyně podala odvolání proti rozhodnutí ze dne 16. 6. 2017. Z provedeného prokazování tak jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně byla ve věci značně aktivní, přičemž se dle názoru soudu jednalo o úkony účelné, kterými se snažila dosáhnout dodržování lhůt ze strany stavebního úřadu a z důvodu aktivity žalobkyně tak soud zvýšil částku o 10%.

22. Další okolností, jíž se soud I. stupně zabýval je kritérium významu předmětu řízení pro žalobce uvedené v § 31a odst. 3 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb. V tomto směru soud vycházel z toho, že žalobkyně se o řízení kontinuálně zajímala a snažila se ovlivnit jeho výsledek řadou úkonů, které byly náročné a spojené se značnými časovými, ale i finančními náklady (soudní poplatky). Z uvedeného soud vyvozuje, že předmětné řízení do života žalobkyně výrazně zasáhlo a ovlivňovalo jej po celou řadu let nejistoty a zřejmé frustrace z jednání správního orgánu. I u ústního jednání vedeného před soudem bylo zjevné, že žalobkyně věc silně emočně prožívá, což je doloženo záznamem z jednání (přičemž emoční stav žalobkyně je rovněž zachycen slovy soudce v protokolu z jednání). Soud tak vyhodnotil, že předmětné řízení mělo dlouhodobě negativní vliv na psychiku žalobkyně a z důvodu významu řízení pro žalobkyni výši zadostiučinění o 10% zvýšil.

23. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že soud 1. stupně by v předmětném případě považoval za přiměřenou částku zadostiučinění 337 500 Kč spočtenou takto: základní částka za 13 let po 18 000 Kč ročně bez poloviny měsíce činí 234 000 Kč (13 x 18 000 Kč – 9000 Kč), kterou soud zvýšil o 50% na základě modifikačních kritérií (30% + 10% + 10%). Na celkových 337 500 Kč. Vzhledem k tomu, že však byl soud z procesních důvodů shora vysvětlených omezen částkou 186 000 Kč, vyhověl v rozmezí svého oprávnění žalobkyni a částku 186 000 Kč jí přiznal.

24. O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a první žalovanou rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5000 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 3 000 Kč představující 300 Kč za každý ze sedmi úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (žaloba, doplnění ze dne 1. 10. 2019, vyjádření ze dne 9. 6. 2020, odvolání ze dne 14. 1. 2021, účast na jednání dne 4. 10. 2021, doplnění ze dne 11. 10. 2021, účast na jednání dne 4. 2. 2022, vyjádření k odvolání, účast na jednání u odvolacího soudu a účast na jednání dne 27. 1. 2023).