19 C 23/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. PhDr. Alenou Novotnou, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 100 000 Kč s přísl.

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 3 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne [datum], doručenou soudu dne [datum], se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím Západočeské univerzity v Plzni, [IČO], sídlem [adresa vedlejší účastnice] (dále jen„ ZČU“), kterým byl žalobci zrušen vysokoškolský diplom„ bakalář“. Dle tvrzení strany žalující podal dne [datum] proděkan ZČU pro studijní záležitosti podnět k zahájení správního řízení o zrušení osvědčení – vysokoškolského diplomu„ bakalář“. O podaném podnětu byl žalobce informován rektorkou ZČU dne [datum]. Usnesením ze dne 27. 6. 2012, č. j. ZCU 021827/2012 zn. R [číslo], ZČU zrušila vysokoškolský diplom žalobce č. ZČU* [číslo] ze dne [datum] včetně jeho dodatku, kterým bylo osvědčeno udělení akademického titulu„ bakalář“ žalobci (dále jen„ Usnesení o zrušení diplomu“). Žalobou ze dne [datum] se žalobce u Krajského soudu v Plzni domáhal zrušení Usnesení o zrušení diplomu z důvodu nezákonnosti. Rozsudkem ze dne [datum], č. j. 30 A 54/2012-122, Krajský soud v Plzni Usnesení o zrušení diplomu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala ZČU kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, čj. 2 As 170/2015-58 zamítl. V návaznosti na zamítnutí kasační stížnosti ZČU usnesením ze dne 19. 7. 2016, č. j. ZCU 020594/2016, zastavila řízení o zrušení osvědčení – vysokoškolského diplomu. V návaznosti na toto zastavení řízení vzal žalobce zpět správní žalobu podanou u Městského soudu v Praze, který usnesením ze dne [datum], č. j. 10 A 225/2013-194, řízení o správní žalobě zastavil.

2. Dne [datum] podal žalobce také odvolání proti Usnesení o zrušení diplomu. Usnesením ze dne 13. 3. 2013, č. j. M [číslo], Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen„ MŠMT“ nebo„ žalovaná“) toto odvolání odložilo. Dne [datum] podal žalobce rozklad proti odložení odvolání. Ministr školství, mládeže a tělovýchovy rozklad zamítl a usnesení o odložení odvolání potvrdil rozhodnutím ze dne 27. 8. 2013, č. j. MSMT-24703/2013. Dne 30. 3. 2013 podal žalobce správní žalobu o zrušení tohoto rozhodnutí. V mezidobí od podání této žaloby rozhodl Nejvyšší správní soud dne [datum] jak uvedeno výše. Poté, co rektor ZČU svým rozhodnutím ze dne 19. 7. 2016, č. j. ZCU 020594/2016, řízení ve věci zrušení vysokoškolského diplomu bakalář zastavil, odpadl tím předmět řízení i v této věci a žalobce vzal správní žalobu zpět.

3. Žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím, kterým bylo právě Usnesení o zrušení diplomu. Tuto nezákonnost konstatoval i Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 30 A 54/2012-122, podle kterého bez vyslovení neplatnosti státní závěrečné zkoušky nelze již vydaný vysokoškolský diplom a dodatek k němu zrušit. Nezákonné rozhodnutí a navazující řízení mělo dopad na dosavadní život žalobce, jeho dobrou pověst, která byla nenávratně poškozena, a dopad do sféry pracovní, a to i z důvodu velké medializace případu probíhající již od podzimu 2009. ZČU se mnohdy aktivně vyjadřovala médiím k případu žalobce a tím k medializaci významně přispěla a v médiích dokonce žalobci hrozila odebráním vysokoškolského titulu magisterského a doktorského, čímž u veřejnosti vyvolala dojem, že tyto tituly získal žalobce nekalým způsobem. ZČU si dle žalobce musela být vědoma toho, že takovýmto postupem významně přispěje k medializaci případu. Žalobce nesouhlasí s námitkou ZČU, že medializaci zapříčinil sám svým postupem při vypracování bakalářské práce, neboť ZČU ve věci postupovala selektivně ve srovnání s jinými podobnými případy, které buďto nezveřejňovala, nebo ve kterých řízení o odebrání diplomu vůbec nezahajovala. ZČU žalobci udělila bakalářský titul v roce 2002 a podnět k zahájení přezkumného řízení podala až v roce 2010, ale podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen„ ZVŠ“), mohla zahájit řízení o vyslovení neplatnosti obhajoby disertační práce do tří let ode dne vykonání nebo zdánlivého vykonání státní zkoušky nebo její poslední součásti nebo obhajoby práce. Žalobce byl vlivem popsaného nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu nucen rezignovat na funkci velitele Městské policie v [obec], z níž byl předtím dočasně odvolán. Zadostiučinění požadované v tomto řízení má nahradit žalobcovu újmu na jeho dobrém jménu, dobré pověsti, újmu na psychické a duševní pohodě a újmu v profesním životě.

4. Žalobce požaduje náhradu újmy po žalované s odkazem na ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ZOdpŠk“). V souladu s ust. § 87 odst. 1 písm. k ) a l) ZVŠ, MŠMT řídí vysoké školy při výkonu státní správy a plní úkoly nadřízeného správního orgánu vysokých škol ve správním řízení vedeném v rámci výkonu státní správy. Dopisem ze dne [datum] žalobce vyzval žalovanou k náhradě výše uvedené nemajetkové újmy a z opatrnosti stejnou výzvu adresoval také ZČU, jelikož by se v dané věci mohlo jednat o samosprávnou působnost ZČU. V dopise ze dne [datum] žalovaná odmítla nárok žalobce s tím, že se v dané věci jedná o samosprávnou působnost ZČU dle ust. § 6 odst. 1 písm. e) zákona o vysokých školách. Žalobce s tímto názorem žalované nesouhlasí, ale pro případ, že by se v projednávané věci jednalo skutečně o samosprávnou působnost ZČU, nechal na soudu, aby ve výsledku určil, jaký subjekt má v dané věci být žalovaným s tím, že bude-li nárok ze strany ZČU odmítnut, podá žalobce návrh na přistoupení ZČU do řízení jako dalšího žalovaného. Spolu s náhradou újmy ve výši 100 000 Kč požaduje žalobce také úrok z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení, neboť dopisem ze dne [datum] byl nárok žalobce žalovanou odmítnut.

5. Žalovaná žalobou uplatňovaný nárok odmítla, neboť se v dané věci jedná o samosprávnou činnost ZČU, za kterou stát nenese odpovědnost. Stát podle § 3 odst. 1 písm. b) a § 31a odst. 1 ZOdpŠk odpovídá za škodu a nemajetkovou újmu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona. Řízení o zrušení diplomu (vyslovení neplatnosti vykonání státní zkoušky nebo obhajoby bakalářské práce) nespadá do části deváté ZVŠ, která upravuje výkon státní správy na úseku vysokého školství. Důvodem je skutečnost, že se jedná o rozhodování o právech a povinnostech studentů, jež spadá podle § 6 odst. 1 písm. e) ZVŠ do samosprávy vysokých škol. V projednávaném případě se nemohlo jednat o nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní správy a nemůže tak být státem poskytnuto přiměřené zadostiučinění. Žalovaná poukázala na to, že jelikož ZOdpŠk nedopadá na veřejné vysoké školy, nemohla žalovaná postoupit žádost k vyřízení ZČU. Žalovaná dále argumentovala, že nelze připustit extenzivní výklad pojmu„ státní správa“ nad rámec významu, dle kterého se jedná pouze o část veřejné správy vykonávané jménem státu a v jeho zájmu, případně souhrn státních orgánů jí vykonávající. V této souvislosti žalovaná poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a na důvodovou zprávu k zákonu č. 82/1998 Sb. Z těchto pak žalovaná dovozuje, že ZČU odpovídá za případnou škodu způsobenou při výkonu samosprávy sama a v takovém případě nelze postupovat dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné, ale podle občanského zákoníku. Žalovaná také namítla, že žalobce neprokázal vznik nemajetkové újmy ani příčinnou souvislost mezi vznikem újmy a nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Navíc ze žaloby není patrné, jak žalobce dospěl k částce 100 000 Kč, kterou požaduje po žalované jako náhradu za tvrzenou nemajetkovou újmu.

6. Podáním ze dne [datum] navrhl žalobce přistoupení ZČU jako dalšího účastníka dle ust. § 92 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to s ohledem na fakt, že se ZČU na žádost žalobce o zaplacení přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve lhůtě 6 měsíců nevyjádřila a žádost žalobce tak nevyřídila.

7. Žalovaná s přistoupením ZČU do tohoto řízení na straně žalované nesouhlasila. Dle žalované tímto návrhem žalobce obcházel institut záměny účastníků, což je dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nepřípustné. Žalovaná dále uvedla, že přistoupení účastníka připadá v úvahu tehdy, kdy se jedná o situace nerozlučného či nuceného společenství. Taková situace ale v projednávané věci nenastala. Usnesením ze dne 28. 8. 2017, č. j. 19 C 23/2017-40, Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka, jelikož se v projednávaném případě nejedná o nerozlučné společenství České republiky – MŠMT a ZČU a procesní institut přistoupení nelze připustit za situace, kdy je při rozhodování o přistoupení dalšího žalovaného nepochybné, že dosavadní žalovaný nebyl již v době zahájení řízení pasivně legitimován. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2018, č. j. 72 Co 438/2017-54, že výše uvedené usnesení změnil tak, že připustil přistoupení ZČU jako dalšího účastníka na straně žalované s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle které při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka soud neřeší otázku věcné legitimace, neboť ta je otázkou hmotněprávní, která je předmětem dokazování a kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí právě na základě dokazování a jejím důsledkem je zamítnutí žaloby. Přistoupení dalšího účastníka soud nepřipustí zejména tehdy, pokud by v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit nebo bylo-li by v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Ani jedna z těchto situací dle názoru Městského soudu v Praze v tomto řízení nenastala. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání. Usnesením ze dne 5. 2. 2020, č. j. 30 Cdo 1740/2018-68, rozhodl Nejvyšší soud, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum] změnil tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o nepřipuštění přistoupení ZČU jako dalšího účastníka na straně žalované se potvrzuje. Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že již ke dni [datum], kdy byla podána žaloba v projednávané věci, nebyla dána pasivní věcná legitimace žalované a že ve vztahu k tomuto nároku lze sjednat nápravu jen prostřednictvím záměny účastníků.

8. Před započetím jednání dne [datum] navrhl žalobce dle ust. § 92 odst. 1 a 2 o. s. ř. záměnu účastníků na straně žalované tak, že namísto České republiky – MŠMT by soud nadále pokračoval se ZČU. Žalovaná proti takovému postupu namítla, že by byl v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, kdy předmětné řízení již bylo vedeno téměř čtyři roky a žalobce měl dostatek prostoru navrhnout záměnu účastníků kdykoli dříve. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 5. 1. 2021, č. j. 19 C 23/2017-84, zamítl návrh žalobce na záměnu účastníků na straně žalované a to proto, že se záměnou účastníků musí souhlasit i původní žalovaný. Jelikož žalovaná se záměnou nesouhlasila, nezbylo Obvodnímu soudu než návrh žalobce na záměnu účastníků zamítnout. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, ve kterém namítal, že odepření souhlasu se záměnou účastníků se žalovaná dopustila zneužití práva. Usnesením ze dne 15. 4. 2021, č. j. 72 Co 81/2021-96, Městský soud v Praze usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o zamítnutí návrhu na záměnu účastníků potvrdil, neboť neshledal, že by z průběhu řízení vyplývaly skutečnosti, které by závěr o tvrzeném zneužití práva žalovanou opodstatňovaly. V řízení proto soud pokračoval s původně žalovanou [příjmení] republikou – MŠMT.

9. Soud k důkazu provedl předmětné usnesení ZČU zn. R [číslo], č.j. ZČU 021827/2012, ze dne 27. 6. 2012 (Usnesení o zrušení diplomu), jímž ZČU zrušila vysokoškolský diplom„ bakalář“ žalobce č. ZČU* [číslo] ze dne [datum] včetně dodatku k diplomu. Toto usnesení žalobce označuje za příčinu vzniku nemateriální újmy. Dle souhlasného popisu skutkového stavu účastníky řízení bylo toto usnesení později zrušeno jako nezákonné jak Krajským soudem v Plzni ve správním úseku rozsudkem ze dne [datum], č. j. 30 A 54/2012-122, tak i Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne [datum], č. j. 2 As 170/2015-58, který věc vrátil ZČU k dalšímu řízení. ZČU následně řízení o zrušení vysokoškolského diplomu zastavila usnesením ze dne 19. 7. 2016, č. j. 020594/2016.

10. V návaznosti na závazná stanoviska Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu posuzoval soud nejprve otázku pasivní věcné legitimace žalované, tedy otázku, zda je žalovaná nositelem subjektivní hmotné povinnosti, které se žalobce u soudu domáhá. Jak uvedeno výše, rozhodnutí, jehož nezákonnost měla způsobit nemajetkovou újmu, jejíž náhrady se žalobce v tomto řízení domáhá, vydala ZČU. Ve svém usnesení ze dne 5. 2. 2020, č. j. 30 Cdo 1740/2018-68, Nejvyšší soud vyslovil závazný předběžný názor, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno ZČU v rámci samosprávné působnosti a Česká republika tak již v okamžiku podání žaloby nebyla pasivně věcně legitimována.

11. Podle § 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci a územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti. Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

12. Podle § 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci platí, že stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

13. Dle § 5 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

14. Ustanovením § 1 písm. c) zákona č. 314/1991 Sb., o zřízení Slezské univerzity, Jihočeské univerzity, Západočeské univerzity, [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení] a Ostravské univerzity, byla zřízena vysoká škola s názvem Západočeská univerzita, se sídlem v [obec]. Podle Přílohy 1 k zákonu o vysokých školách ve znění účinném do 31. 8. 2016, je Západočeská univerzita veřejnou vysokou školou. Podle § 6 odst. 1 písm. e) zákona o vysokých školách do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří zejména rozhodování o právech a povinnostech studentů. Státní orgány mohou zasahovat do činnosti veřejné vysoké školy jen na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným (odst. 3).

15. Otázku samostatné působnosti vysokých škol řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2301/2017, ve kterém přihlédl k nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3638/15. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud rozlišil mezi výkonem samostatné působnosti a přenesené působnosti ve vztahu k osobě odpovědné za případnou škodu způsobenou jejím výkonem. Nejvyšší soud uzavřel, že v prvním případě (samostatná působnost) je za škodu (újmu) odpovědnou sama veřejná vysoká škola podle obecných předpisů o náhradě újmy a v druhém případě (přenesená působnost) odpovídá za činnost veřejné vysoké školy stát podle § 3 odst. 1 písm. b) a násl. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Nejvyšší soud v daném případě také uzavřel, že rozhodnutí vysoké školy ve smyslu § 6 odst. 1 písm. e) zákona o vysokých školách spadá do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy, za jejíž výkon neodpovídá stát, nýbrž sama veřejná vysoká škola podle obecných předpisů o náhradě újmy.

16. Podobně pak Nejvyšší správní soud ve vztahu k vysokoškolské samosprávě v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 As 66/2015-33, uvedl, že„ (v ) eřejné vysoké školy jsou ze zákona nadány značnou mírou samosprávy. Oblasti samosprávy příkladmo vyjmenovává § 6 odst. 1 zákona o vysokých školách. Odstavec 3 tohoto ustanovení zase stanoví, že státní orgány mohou zasahovat do činnosti veřejné vysoké školy jen na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným. Samosprávný subjekt ve věcech samosprávy není vůči státním orgánům v podřízené pozici. Naopak, je nadán jistou mírou autonomie, a to právě za účelem spravování sebe sama, svých vlastních záležitostí, bez zásahu státních orgánů. Do kontradikce k samosprávě veřejných vysokých škol je nutno stavět státní správu, jejíž výkon může stát na veřejnou vysokou školu zákonem přenést. Vykonává-li veřejná vysoká škola úkoly z oblasti této přenesené působnosti, jedná jako přímá součást státní správy.“ 17. V projednávané věci rozhodla ZČU jako veřejná vysoká škola o zrušení vysokoškolského diplomu, neboť měl být vydán v rozporu s §§ 44, 45, 55, 57 odst. 4 a 63 odst. 2 ZVŠ. Toto rozhodnutí pak bylo vydáno dle ust. § 6 odst. 1 písm. e) ZVŠ, dle kterého vysoká škola rozhoduje v rámci své samosprávné působnosti o právech a povinnostech svých studentů. S ohledem na výše citovanou rozhodovací praxi Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, jakož i přímo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] v projednávané věci, soud došel k závěru, že žalovaná Česká republika není ve věci pasivně věcně legitimovanou, neboť Usnesení o zrušení diplomu ZČU vydalo v rámci své samosprávné působnosti, která není výkonem státní správy, za kterou by stát odpovídal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ale ZČU je za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou takovýmto rozhodnutím odpovědná sama dle obecných předpisů.

18. Soud proto ve výroku I. tohoto rozsudku rozhodl tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované České republice – MŠMT domáhal zaplacení částky ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím vydaným ZČU, neboť žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována. S ohledem na výše uvedený závěr soudu pak soud již nezkoumal výši nemajetkové újmy a příčinnou souvislost mezi vydaným rozhodnutím a tvrzenou nemajetkovou újmou.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 000 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 3 000 Kč představující 300 Kč za každý z deseti úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, tj. příprava vyjádření k žalobě ze dne [datum], příprava vyjádření žalované k návrhu žalobce na přistoupení dalšího účastníka ze dne [datum], příprava vyjádření žalované k odvolání žalobce ze dne [datum], sepis dovolání žalované ze dne [datum], příprava na jednání konané dne [datum], účast na jednání dne [datum], příprava vyjádření žalované k návrhu žalobce na záměnu účastníků ze dne [datum], příprava vyjádření žalované k odvolání žalobce ze dne [datum], příprava na jednání konané dne [datum] a účast na jednání dne [datum].

20. O lhůtě k plnění ve výroku II. soud rozhodl v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když nebyl důvod odchýlit se od obecné třídenní pariční lhůty.