19 C 56/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. PhDr. Alenou Novotnou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 1 800 000 Kč s přísl.

I. Žaloba, aby žalovaný byl uznán povinným uhradit žalobkyni 1 800 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 800 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 76 472 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu bezdůvodného obohacení, když žalovaný přijal (vyžadoval) plnění bez právního důvodu. Žalobkyně uvedla, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o úvěru ve výši 180 000 000 Kč spolu s příslušenstvím mezi žalobkyní coby dlužnicí a žalovaným coby věřitelem. Dle čl. 3 odst. 3.

1. Smlouvy o úvěru byla žalobkyně oprávněna splatit úvěr předčasně, a to po 12 měsících ode dne čerpání první tranše úvěru bez sankce za předčasné splácení. V průběhu roku 2015 vstoupila žalobkyně do jednání s jinou bankou, a to za účelem sjednání refinancování poskytnutého úvěru. Na základě čl. 6 Smlouvy o úvěru byla žalobkyně povinna každoročně od [datum] dodržovat minimální úroveň kovenantu DSCR. Dle tvrzení žalobkyně byla tato povinnost uložena od [datum], takže na základě logického výkladu má za to, že uvedené podmínky budou poprvé posuzovány až za kalendářní rok 2015. Uvedené plnění bylo zajištěno smluvní pokutou ve výši 2% z výše poskytnutého úvěru dle čl. 43 Všeobecných úvěrových podmínek MPO, jež byly dle čl. 8 Smlouvy o úvěru její součástí. Žalobkyně informovala žalovaného o svém záměru splatit úvěr předčasně a zároveň žádala o potřebnou součinnost. Žalovaný odmítl součinnost poskytnout do doby uhrazení smluvní pokuty dle čl. 6 Smlouvy o úvěru. Na to byla žalobkyni doručena výzva k zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 800 000 Kč představující 1% z výše poskytnutého úvěru. Žalobkyně smluvní pokutu žalovanému zaplatila dne [datum]. Má však za to, že žalovaný zneužil svého postavení silnější strany, když svou součinnost podmínil zaplacením smluvní pokuty. Žalovaný se takto bezdůvodně obohatil, když přijal (vyžadoval) plnění bez právního důvodu. Navíc samotné sjednání smluvní pokuty, jakož i sjednání rozhodčí doložky, je neplatné, a to s odkazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne [datum] o sjednávání smluvních pokut a rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1098/2016 ze dne 8. 11. 2016. Důvodem neplatnosti takových ujednání je dle uvedených rozhodnutí ponechání výběru osoby rozhodce na vůli jedné ze stran, a to i v případě, že smluvní stranou není spotřebitel.

2. Žalovaný se na výzvu soudu vyjádřil k žalobě tak, že nárok uplatněný žalobkyní v žalobě neuznal. Uvedl, že na základě čl. 6 Smlouvy o úvěru má žalobkyně povinnost každoročně dodržovat minimální úroveň kovenantu DSCR ve výši 1,15, a to počínaje [datum]. Kovenant DSCR ve výši 1,15 předpokládá, že financovaný projekt bude generovat dostatek prostředků pro zaplacení úvěrových splátek (jak jistiny, tak úroků), provozních nákladů a navíc vytvoří 15% rezervu. Vzhledem k výši poskytovaného úvěru jde o běžnou bankovní praxi s tím, že je pravidelně monitorována. Výklad žalobkyně o plnění povinnosti až za kalendářní rok 2015 je nesprávný, neboť závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným vznikl již v roce 2013, žalovaný své závazky vůči žalobkyni plnil již v roce 2013. Každoroční plnění povinnosti žalobkyně znamená, že dohodnutá výše kovenantu měla být dodržována každý rok trvání Smlouvy o úvěru, a to počínaje nikoliv již rokem 2013, nýbrž až od roku 2014. Výpočet výše kovenantu byl odvozen od účetních výkazů žalobkyně za poslední ukončené účetní období a je proto zřejmé, že žalovaný mohl tyto povinnosti kontrolovat v daném roce až po ukončení účetního roku. Tvrzení žalobkyně o tom, že nemohla v té době ještě garantovat obsazenost budovy, neobstojí, neboť ke kolaudaci došlo již v první polovině roku 2013, tj. před uzavřením Smlouvy o úvěru. Smluvní pokuta byla uplatněna po právu v souladu se Smlouvou o úvěru, neboť kovenant činil pouze 0,07 na rozdíl od sjednané hodnoty 1,15. Žalobkyně navíc nepopírá, že by k porušení této povinnosti nedošlo. Na místě není ani argumentace, že jde mezi žalobcem a žalovaným o vztah vyplývající ze spotřebitelského práva, neboť obě smluvní strany jsou profesionálními obchodníky, podnikateli. Žalovaný z procesní opatrnosti vznesl rovněž námitku promlčení žalobního nároku žalobkyně.

3. V replice žalobkyně uvedla, že s ohledem na skutečnost, že byla Smlouva o úvěru uzavřena [datum], tj. ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen„ o. z.“, byla smluvní pokuta koncipována jako další zajištění závazku. Vlastní závazek ke splacení úvěru byl ve smyslu čl. 4 zajištěn směnkami, zástavním právem k nemovitosti a zástavním právem k pohledávkám z nájmu. Smluvní pokuta pak představovala paušalizovanou náhradu škody za porušení povinnosti hodnoty kovenantu. Je proto potřebné přihlédnout k hodnotě a významu zajišťovaného závazku. Žalobkyně má za to, že jde o nepřiměřeně vysokou pokutu, a to obzvláště, když žalobkyně nikdy nebyla v prodlení s hrazením jistiny. Splacení úvěru bylo zcela zásadně přezajištěno a význam kovenantu byl pro žalovaného primárně informativní a neměl žádnou souvislost s porušením závazku ve vztahu ke splacení úvěru. Navíc nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud dle § 2051 o. z. snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, tj. když k žádnému prodlení se splacením úvěru nedošlo, výše kovenantu nemá reálný význam pro schopnost žalobkyně úvěr splatit a zároveň hodnota úvěru byla přezajištěna. V neposlední řadě žalobkyně poukázala na mnohost a nejednoznačnost výkladu předmětného ustanovení týkající se určení, od kdy měla žalobkyně plnit dohodnutou výši kovenantu, a to ve vztahu k § 557 o. z. Ke zneužití postavení žalovaného, jakožto silnější smluvní strany, žalobkyně uvedla, že byť je podnikatelem a smlouvu o úvěru uzavřela jako podnikatel, má za to, že je vůči žalovanému v obdobném vztahu jako spotřebitel, neboť nemohla obsah Smlouvy o úvěru nikterak ovlivnit. Dále uvedla, že nárok nemůže být promlčen, neboť teprve dne [datum] se žalovaná obohatila na úkor žalobkyně bez právního důvodu. Proto ještě před uplynutím nejkratší možné promlčecí lhůty, své právo, tj. dne [datum], uplatnila u soudu.

4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Ze Smlouvy o úvěru reg. [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným jako věřitelem a žalobkyní jako dlužníkem (dále jen„ Smlouva o úvěru“), vyplynulo, že žalovaný se zavázal poskytnout žalobkyni peněžní prostředky ve výši 180 000 000 Kč (1.1.). Poskytnuté peněžité prostředky se žalobkyně zavázala použít výhradně na částečné refinancování nákladů vynaložených na projekt [ulice a číslo] – výstavba administrativní budovy [anonymizováno] office building v [obec a číslo] (čl. 1). Žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnuté peněžité prostředky vrátit do [datum], a to v několika splátkách (čl. 3). Dle uvedeného článku byla žalobkyně rovněž oprávněna splatit úvěr předčasně, a to po 12 měsících ode dne čerpání první tranše úvěru bez sankce za předčasné splacení. Z čl. 6 vyplynulo, že žalobkyně se zavázala každoročně od [datum] až do ukončení úvěrového vztahu dodržovat minimální úroveň kovenantu DSCR, a to ve výši 1,15. Kovenant byl ve smlouvě definován takto: [ulice] výsledek hospodaření (řádek 30 výkazu zisku a ztrát) + Odpisy dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku (řádek 18 výkazu zisku a ztrát) – Tržby z prodeje dlouhodobého majetku (řádek 20 výkazu zisku a ztrát) + Zůstatková cena prodaného dlouhodobého majetku (řádek 23 výkazu zisku a ztrát) / Nákladové úroky (řádek 43 výkazu zisku a ztrát) + roční splátky jistin úvěrů. Dle smluvního ujednání měl být výpočet proveden na základě účetních výkazů žalobkyně za poslední ukončené účetní období uvedených v příloze k daňovému přiznání, které je ověřeno razítkem finančního úřadu. Nesplnění této povinnosti představovalo případ závažného porušení ve smyslu Všeobecných úvěrových podmínek. V čl. 3 se žalobkyně smluvně rovněž zavázala žalovanému uhradit i další poplatky a odměny, které souvisí s poskytnutím a správou úvěru, jakož i další závazky specifikované ve Všeobecných úvěrových podmínkách MPÚ nebo v Ceníku MPÚ. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné úvěrové podmínky (čl. 8). Jde-li o zajištění úvěru, smluvní strany se dohodly na zajištění směnečném (čl. 4), zástavním, a to jednak k nemovitosti (čl.4), jednak k pohledávkám z nájmu (4.3.) Ze Všeobecných úvěrových podmínek MPÚ ze dne [datum] podepsaných jednatelem žalobkyně jako dlužníkem, [jméno] [příjmení], vyplývá sjednaná výše smluvní pokuty. Podle čl. 43 poruší-li dlužník kteroukoliv z povinností uvedených v čl. 6 Smlouvy o úvěru je dlužník povinen uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 2% z výše poskytnutého úvěru za každý jednotlivý případ porušení těchto povinností. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka [číslo] [právnická osoba] 377 s.r.o., bylo prokázáno, že jednatelem [právnická osoba] 377 s.r.o. je od [datum] [jméno] [příjmení], [datum narození], [příjmení], Tvardovskogo 23, Ruská federace. Žalobkyně byla žalovaným vyzvána k úhradě smluvní pokuty výzvou ze dne [datum]. Z výzvy vyplynulo, že žalovaný v důsledku porušení povinnosti uvedené v čl. 6 Smlouvy o úvěru vyzval žalobkyni k zaplacení částky ve výši 1 800 000 Kč odpovídající 1% jistiny úvěru poskytnutého na základě Smlouvy o úvěru, tj. částky nižší, než jsou 2% uvedená v čl. 43 Všeobecných úvěrových podmínek. Z Přiznání k dani z příjmů právnických osob žalobce za rok 2014, jehož součástí jsou rovněž Vybrané údaje Výkazu zisku a ztráty pro podnikatele – druhové členění, ve zjednodušeném rozsahu ke dni [datum], vyplynuly údaje v celých tisících potřebné pro výpočet kalkulace DSCR za celý rok 2014, tj. v konkrétním případě provozní zisk (-4 577), odpisy (6 180), nákladové úroky (22 776). Z kalkulace DSCR žalobce vycházející z vybraných údajů Výkazu zisku a ztráty pro podnikatele – druhové členění ve zjednodušeném rozsahu ke dni [datum] bylo zjištěno, že DSCR v roce 2014 činilo 0,07. Z dopisu žalovaného žalobkyni ze dne [datum], jehož obsahem je reakce na žádost žalobkyně o sdělení informací o porušení povinností vyplývající ze smlouvy, žalovaný sdělil žalobkyni, že na základě jejích předložených podkladů byl vypočten kovenant, který nedosahoval smluvně upravené úrovně. Z předloženého bankovního výpisu z běžného účtu žalobkyně vedeného bankou od [datum] do [datum] bylo doloženo, že žalobkyně dne [datum] uhradila žalovanému na účet částku ve výši 1 800 000 Kč představující smluvní pokutu dle výzvy žalovaného. Z předloženého bankovního výpisu z úvěrového účtu žalobkyně vedeného bankou od [datum] do [datum] bylo doloženo, jak byly hrazeny splátky a jak byl čerpán úvěr.

5. Na základě provedených důkazů soud dopěl k následujícímu dílčímu skutkovému závěru a věc po právní stránce posoudil takto: Žalobkyně se žalovaným uzavřeli dne [datum] Smlouvu o úvěru, na základě které se žalovaný zavázal poskytnout žalobkyni peněžní prostředky ve výši 180 000 000 Kč a žalobkyně se zavázala tyto poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, a to vše v souladu s ustanovení §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013. Za žalobkyni byla jak Smlouva o úvěru, tak Všeobecné úvěrové podmínky, podepsané a uzavřené jediným jednatelem společnosti, [jméno] [příjmení], jehož funkce vznikla [datum]. V rámci předběžného posouzení došel soud k závěru, že jak Smlouva o úvěru, tak Všeobecné úvěrové podmínky, které tvořily nedílnou součást Smlouvy o úvěru, byly mezi smluvními stranami uzavřeny platně. V řešeném sporu byl na soudu výklad smlouvy, jmenovitě otázky, od kdy nastala smluvně upravená povinnost dodržovat určitou výši kovenantu a zároveň, zda výše uplatněné smluvní pokuty byla přiměřená. Na základě § 3028 odst. 1 o. z. se práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí účinnosti o. z., řidí o. z., tj. od [datum]. Námitce promlčení soud nepřisvědčil, neboť dle ust. § 629 odst 1) o. z. trvá promlčecí lhůta tři roky. Předmětná částka byla poukázána žalovanému [datum] za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., žaloba byla podána [datum], před uplynutím 3 let. Ust. § [číslo] podle nějž se podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se nepoužije. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, který odpadl, protiprávním užití cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení a je založeno na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku důvod k tomu, aby určitá osoba nabyla majetkového prospěchu, a tedy již v okamžiku nabytí majetkového prospěchu lze hovořit o vzniku bezdůvodného obohacení. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Podle § 557 o. z. připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první. Podle § 556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Podle § 558 odst. 2 o. z. v právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že ujednání čl. 6 Smlouvy o úvěru, a to konkrétně„ dlužník je povinen každoročně od [datum] až do ukončení úvěrového vztahu dodržovat minimální úroveň kovenantu“, že jde o roční ukazatel a představuje povinnost žalobkyně dodržovat požadovanou výši kovenantu za celý rok 2014, tj. nikoliv až za jeho poslední den nebo za rok následující. Ostatně tomu nasvědčuje jednak skutečnost, že závazkový vztah mezi smluvními stranami vznikl již v roce 2013, jednak i následující formulace čl. 6 Smlouvy o úvěru:„ Výpočet bude proveden na základě účetních výkazů žalobkyně za poslední ukončené účetní období uvedených v příloze k daňovému přiznání, které je ověřeno razítkem finančního úřadu.“ Soud neshledal důvodnost tvrzení žalobkyně o mnohosti a nejednoznačnosti výkladu předmětného ustanovení. Uvedené smluvní ustanovení je dostatečně určité a nezakládá tak pochybnost o jeho výkladu. Zákonnou formulaci § 557 o. z. nelze za každých okolností vykládat bez přihlédnutí k odpovědnosti adresáta – žalobkyně – za jeho jednání. Pokud žalobkyně akceptovala„ nejasnou“ klauzuli a pak o celém právním jednání vyjednávala, aniž by na nejasnost výrazu upozornila, znamenal by doslovný výklad zákonného ustanovení, že při rovném postavení stran by byla tolerována nepečlivost žalobkyně a žalovaný by tím byl neoprávněně sankcionován. Soud vzal rovněž za prokázanou skutečnost týkající se výpočtu výše kovenantu, neboť vychází z daňového přiznání, resp. účetní uzávěrky žalobkyně za rok 2014. Úroveň kovenantu DSCR klesla pod sjednaný limit 1,15, a to na 0,07. Žalovaný smluvní pokutu řádně uplatnil proti žalobkyni, proto pokud žalobkyně smluvní pokutu uhradila, nešlo o plnění bez právního důvodu, resp. nedošlo k obohacení žalovaného bez právního důvodu. Žalobkyně tvrzený nárok z bezdůvodného obohacení neprokázala. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Pokud jde o výši smluvní pokuty představující 1% z výše poskytnutého úvěru, má soud její výši za odpovídající a zcela přiměřenou, a to s přihlédnutím k výši úvěru. Ve prospěch žalovaného hovoří také skutečnosti, že neuplatnil vůči žalobkyni plnou výši smluvní pokuty představující 2% z výše poskytnutého úvěru, jak bylo smluvně upraveno v čl. 43 Všeobecných úvěrových podmínek tvořící nedílnou součást Smlouvy o úvěru. K tomu soud dále uvádí, že snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může pouze na návrh dlužníka – žalobkyně, a to s ohledem na smluvní autonomii stran. Žalobkyně však ve vyjádření ze dne [datum] nenavrhuje snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu, pouze tuto možnost konstatoval, k doplnění argumentů k tomuto postupu pak nemohl být soudem vyzván, protože s ek nařízenému jednání bez omluvy nedostavil.. K tvrzení žalobkyně, že byla v obdobném vztahu jako spotřebitel, neboť nemohla obsah Smlouvy o úvěru nikterak ovlivnit, soud uvádí, že obě smluvní strany jsou profesionálními obchodníky, podnikateli. Argumentace žalobkyně, že byla v závazkově právním vztahu slabší stranou, proto neobstojí, a to ve smyslu § 419 o. z., podle kterého je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Závěrem soud uvádí, že proti textu Smlouvy o úvěru, jakož i proti Všeobecným úvěrovým podmínkám, neměla žalobkyně žádné připomínky a smlouvu se žalovaným uzavřela. Žalobkyně svou nepřítomností u jednání způsobila, že nemohla být poučena o nutnosti prokázat svá tvrzení ve smyslu §118a odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni navrženými důkazy nepodařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 76 472 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 800 000 Kč sestávající z částky 15 500 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření žalovaného ze dne [datum], účast na soudním jednání dne [datum] a [datum]) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 63 200 Kč ve výši 13 272 Kč.