19 C 91/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Zatloukalovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o náhradu nemajetkové újmy

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti zaplacení částky 17.062,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč, do tří dnů ode dne, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci.

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal vydání rozhodnutí ukládajícího žalované povinnost zaplatit žalobci částku 17.062,50 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení), z titulu náhrady nemajetkové újmy podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vznik újmy žalobce přisuzoval nepřiměřené délce řízení vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo]. Správní řízení, zahájené k návrhu žalobce dne [datum], proti instituci [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]), [IČO], bylo skončeno rozhodnutím finančního arbitra ze dne 12. 3. 2020, č.j. FA/SR/ZP [číslo] (také jen„ rozhodnutí o námitkách“), kterým se finanční arbitr vypořádal s námitkami proti nálezu ze dne 8. 9. 2019, č.j. FA/SR/ZP [číslo] (také jen„ nález“). V řízení, které trvalo více než 18 měsíců, finanční arbitr posuzoval otázku (ne) platnosti smlouvy o životním pojištění a otázku vypořádání bezdůvodného obohacení ve výši 102.407 Kč. Žalobce tvrdil, že správní řízení bylo zatíženo průtahy. Ty žalobce shledává a popisuje v jednotlivých fázích správního řízení, tedy jak ve fázi řízení, která skončila vydáním nálezu (finanční arbitr v rozporu se zákonem nerozhodl v zákonné lhůtě, lhůtu k rozhodnutí prodloužil po jejím uplynutí a nález vydal až [datum]), tak ve fázi řízení, v němž se finanční arbitr vypořádával s námitkami proti nálezu (ač měl finanční arbitr rozhodnout nejpozději do [datum], v uvedené lhůtě nerozhodl a ani neprodloužil lhůtu k vydání rozhodnutí o námitkách). Finanční arbitr nevydal v řízení nález ani rozhodnutí o námitkách v zákonných lhůtách a celková doba řízení tak dosáhla nepřiměřené délky, v důsledku které finanční arbitr udržoval žalobce po extrémně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku sporu. Tím žalobci ve smyslu ust. § 13 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. vznikla nemajetková újma. Řízení žalobce zatěžovalo psychicky i fyzicky, významnou se žalobci jeví i výše finančních prostředků, k jejichž dosažení správní řízení inicioval. Žalobce vyzval žalovanou ke kompenzaci nemajetkové újmy, ta reagovala konstatováním, že v řízení před finančním arbitrem došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věty druhé zák. č. 82/1998 Sb. tím, že v řízení o vydání rozhodnutí o námitkách nebyli účastníci informováni o opakovaném prodloužení lhůty k jeho vydání a v tomto řízení lze shledat dílčí průtahy spojené se složitostí řízení; přes uvedené pochybení namítanou délku řízení 18 měsíců je však možné považovat za přiměřenou a není proto na místě žalobce odškodňovat poskytnutím finanční kompenzace.

2. V žalobě žalobce vyčíslil svůj požadavek na kompenzaci nemajetkové újmy na základní výměru 13.125 Kč. Za prvních pět měsíců, coby„ zákonem předjímanou délku řízení“, žalobce uvažoval snížení základní částky o 50 % na částku 3.125 Kč, za dalších 8 měsíců, tj.„ za překročenou délku řízení“, žalobce vyčíslil újmu na 10.000 Kč, když za délku řízení považoval dobu 13 měsíců (ač na jiných místech žaloby zdůrazňoval délku řízení překračující 18 měsíců). Částku 13.125 Kč žalobce dále navýšil o celkem 30 % (10 % za to, že finanční arbitr nevyužil možnosti prodloužit zákonnou lhůtu k vydání nálezu, dalších 10 % za to, že finanční arbitr nevyužil možnosti prodloužit zákonnou lhůtu k vydání rozhodnutí o námitkách a dalších 10 % za to, že řízení bylo zatíženo neodůvodněnými průtahy). Takto žalobce dospěl k vyčíslení peněžité kompenzace na částku 17.062,50 Kč, nicméně nebyl schopen soudu vysvětlit, na čem staví závěr o„ zákonem předjímané délce řízení“ v trvání 5 měsíců, odkazoval v souvislosti s tím na blíže nekonkretizovaná soudní rozhodnutí.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila odmítnutím žalobního požadavku s tím, že konstatování porušení práva žalovanou a omluva jsou dostačující. Délka řízení se jeví, vzhledem k rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, přiměřenou. Žalovaná rovněž zpochybnila způsob vyčíslení finanční kompenzace tak, jak jej provedl žalobce.

4. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o postupu finančního arbitra z hlediska časového a obsahového, tedy nebylo sporu o tom, co vyplynulo ze soudem připojeného spisu finančního arbitra (apod. zn. FA/SR/ZP [číslo]).

5. Na jeho podkladě pak soud učinil tyto dílčí závěry o skutkovém stavu: (i.) řízení před finančním arbitrem bylo k návrhu žalobce, zastoupeného advokátem, zahájeno dne [datum], přičemž žalobce se ve správním řízení domáhal proti instituci uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 102.407 Kč; (ii.) žalobce byl v návaznosti na vady návrhu vyzván finančním arbitrem k odstranění nedostatků návrhu, a to dne [datum], přičemž vytýkané vady žalobce odstranil dne [datum]; (iii.) finanční arbitr nerozhodl nálezem ve lhůtě 90 dnů ode dne, kdy vyzval účastníky správního řízení k seznámení s podklady pro vydání nálezu; (iv.) finanční arbitr nevyrozuměl účastníky správního řízení o prodloužení lhůty pro vydání nálezu; (v.) žalobce se podáním ze dne [datum], které navazovalo na výzvu k seznámení s podklady pro vydání nálezu, žádost žalobce o zaslání spisu finančního arbitra v elektronické podobě a žalobcem dne [datum] obdržený spis finančního arbitra v elektronické podobě, podrobně vyjádřil k nashromážděným podkladům, upozornil na skutečnost, že nadále platí pojistné a požaduje proto, aby finanční arbitr uložil instituci povinnost zaplatit žalobci„ veškeré zaplacené pojistné po odečtení mimořádného výběru“, přičemž podrobněji nerozvedl ani nedoložil, kolik na pojistném v mezidobí zaplatil; (vi.) finanční arbitr v návaznosti na sdělení žalobce přistoupil dne [datum] k prověřování výše zaplaceného pojistného, a to dotazem na instituci; (vii.) finanční arbitr nashromáždil vyjádření a podklady od účastníků nejpozději dne [datum], do [datum] nezpravil účastníky o postupu v řízení, aktualizovaná vyjádření a podklady od účastníků správního řízení nashromáždil nejpozději dne [datum]; (viii.) dne [datum] finanční arbitr vydal a vypravil nález; (ix.) nález byl doručen žalobci i instituci dne [datum]; (x.) dne [datum] došly finančnímu arbitrovi námitky instituce; (xi.) žalobce se nevyjádřil k námitkám instituce ve lhůtě k tomu poskytnuté – tj. do [datum], vyjádřil se až [datum]; (xii.) žalobce podal námitky proti nálezu dne [datum], tedy poslední den lhůty k podání námitek; (xiii.) v průběhu správního řízení, v době mezi vydáním nálezu a rozhodnutím o námitkách proti nálezu, došlo k zániku pojistného vztahu (ukončení pojistné smlouvy výpovědí žalobce), o čemž byl finanční arbitr zpraven institucí dne [datum]; (xiv.) nejpozději ke dni [datum] měl finanční arbitr nashromážděné podklady pro vydání rozhodnutí o námitkách; (xv.) dne [datum] vyzval žalobce finančního arbitra k odstranění nečinnosti; (xvi.) dne [datum] finanční arbitr vydal a vypravil rozhodnutí o námitkách.

6. Dále učinili účastníci nesporným, že instituce (dnes podnikající pod obchodní firmou [právnická osoba]) vyplatila žalobci, na základě žádosti žalobce ze dne [datum], odkupné ve výši 51.225 Kč.

7. Účastníci se přeli o to, kdy měl finanční arbitr s ohledem na pravidla vyplývající ze zák. č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve věci vydat nález, rozhodnutí o námitkách, resp. o jakou dobu finanční arbitr překročil zákonné lhůty, a dále o to, zda je délka správního řízení (tj. od [datum] do [datum]) přiměřenou či nepřiměřenou a zda je či není konstatování žalované o tom, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, postačující formou zadostiučinění.

8. Soud vyjma provedení důkazu listinami založenými ve spisu finančního arbitra (sp. zn. FA/SR/ZP [číslo]), z nichž však neučinil žádný závěr, který by byl v rozporu s tím, co bylo mezi účastníky nesporným (k tomu lze v podrobnostech odkázat na přehled uvedený v bodu 5. tohoto odůvodnění), provedl dokazování výzvou žalobce ze dne [datum] a dopisem žalované ze dne [datum].

9. Z výzvy žalobce datované dnem [datum], adresované žalované, soud zjistil, že žalobce před podáním žaloby uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem finančního arbitra v řízení vedeném pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo], a to v částce 25.187,50 Kč (pozn. soudu: V průběhu jednání dne [datum] zástupce žalobce vysvětloval na výzvu soudu rozpor mezi jednotlivými částkami požadovaného odškodnění, a to tak, že muselo dojít k písařské chybě ve výzvě, nikoliv v žalobě).

10. Z dopisu žalované datovaného dnem [datum], adresovaného zástupci žalobce, soud zjistil, že žalovaná konstatovala porušení práva žalobce v souvislosti s tím, že účastníci správního řízení nebyli informováni o prodloužení lhůty k vydání nálezu a námitek, v řízení tak lze shledat dílčí průtahy spojené se složitostí řízení, a vyslovila omluvu za nesprávný úřední postup finančního arbitra.

11. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle ust. § 13 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Podle ust. § 31a odst. 1, 2, 3 zák. č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. („ Úmluva“), každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

16. Podle ust. § 1 odst. 1 písm. e) zák. č. 229/2002 Sb., k rozhodování sporu spadajícího jinak do pravomoci českých soudů je příslušný též finanční arbitr (dále jen„ arbitr“), jedná-li se o spor mezi spotřebitelem a pojistitelem nebo pojišťovacím zprostředkovatelem při distribuci životního pojištění nebo při výkonu práv a plnění povinností ze životního pojištění.

17. Podle ust. § 8 odst. 1, 2 zák. č. 229/2002 Sb., řízení se zahajuje na návrh navrhovatele. Podání návrhu má na promlčení a prekluzi tytéž právní účinky, jako kdyby byla v téže věci podána žaloba u soudu. Podle ust. § 10 odst. 1 až 3 zák. č. 229/2002 Sb., návrh obsahuje a) označení účastníků řízení, b) doklad o tom, že instituce byla neúspěšně vyzvána k nápravě, c) úplné a srozumitelné vylíčení rozhodných skutečností, d) důkazní prostředky nebo označení důkazů, e) označení, čeho se navrhovatel domáhá, f) prohlášení, že navrhovatel nepodal v téže věci žalobu k soudu nebo k rozhodčímu soudu anebo rozhodci a že neuzavřel s institucí dohodu o mimosoudním vyrovnání a je si vědom závaznosti nálezu, g) plnou moc, je-li navrhovatel zastoupen na základě plné moci, h) datum a podpis navrhovatele. Návrh lze podat též na formuláři vydaném arbitrem. Vzor podání uveřejní arbitr též způsobem umožňujícím dálkový přístup. Má-li návrh nedostatky, arbitr navrhovatele uvědomí o tom, o jaké vady se jedná a jak mají být odstraněny, a vyzve jej, aby je ve lhůtě do 15 dnů odstranil. V odůvodněných případech může arbitr lhůtu na žádost navrhovatele a před uplynutím lhůty o 15 dní prodloužit, a to i opakovaně.

18. Podle ust. § 12 odst. 1, 3 zák. č. 229/2002 Sb., arbitr je povinen rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nestranně, spravedlivě a bez průtahů a pouze na základě skutečností zjištěných v souladu s tímto zákonem a zvláštními právními předpisy. Arbitr není vázán návrhem a aktivně opatřuje důkazy. Při svém rozhodování vychází arbitr ze skutkového stavu věci a volně hodnotí důkazy.

19. Podle ust. § 15 odst. 1 zák. č. 229/2002 Sb., arbitr rozhoduje ve věci samé bez zbytečného odkladu nálezem, nejdéle však do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí; nelze-li ve zvlášť složitých případech, vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, lhůta se přiměřeně prodlouží, nejvýše o dalších 90 dnů. Arbitr účastníky řízení bezodkladně vyrozumí o prodloužení lhůty a její délce.

20. Podle ust. § 16 odst. 2 zák. č. 229/2002 Sb., arbitr rozhodnutím o námitkách nález potvrdí nebo změní, nebo usnesení potvrdí, změní nebo zruší. Arbitr rozhodne o námitkách do 30 dnů ode dne jejich doručení arbitrovi; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji arbitr přiměřeně prodloužit.

21. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba žalobce není důvodná.

22. Úspěch žaloby o náhradu majetkové či nemajetkové újmy proti státu závisí na současném splnění tří podmínek, a to (1.) podmínky existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, (2.) podmínky vzniku majetkové či nemajetkové újmy a (3.) podmínky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem majetkové či nemajetkové újmy na straně žalobce.

23. Jeví se vhodným předeslat, že správní řízení bylo vedeno před finančním arbitrem – tj. orgánem, který byl zřízen zákonem č. 229/2002 Sb., s ohledem na požadavky evropské legislativy, přičemž zákonodárce byl veden úvahou, že klasická soudní ochrana není v mnoha případech dostatečně efektivní, neboť náklady sporu velmi často převyšují spornou částku a složitost soudního sporu je pro spotřebitele odrazující; vyzdvihována byla i bezplatnost řízení a jako překážka pro spotřebitele byla zdůrazňována i zdlouhavost soudního řízení (srov. k tomu důvodovou zprávu k zákonu č. 229/2002 Sb.).

24. Žalobní argumentace byla v základu vystavěna na kolizi postupu finančního arbitra s právem žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, zakotveným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na úpravu v zákoně č. 82/1998 Sb. navazuje stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] k výkladu ust. § 13 odst. 1, věta druhá a třetí, a § 31a zák. č. 82/1998 Sb., Cpjn 206/2010 (R 58/2011 civ.) („ Stanovisko“). Stanovisko je možné aplikovat pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy hovoří o„ projednání záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem.“ Pokud na správní řízení dopadá ust. § 13 odst. 1 věty druhé zák. č. 82/1998 Sb., pak stát odškodňuje pouze jednotlivé dílčí průtahy, pokud na správní řízení dopadá ust. § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb., pak stát odškodňuje nepřiměřenou délku celého řízení. Pro rozhodnutí o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy je nutné zodpovědět tři základní otázky, a to: 1. zda jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku; 2. zda má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu; 3. zda je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 344/2014).

25. Předmětem řízení před finančním arbitrem bylo určení neplatnosti smlouvy o životním pojištění a vypořádání bezdůvodného obohacení žalobce a instituce. Jednalo se o spor o právo, který byl opravdový a vážný, rozhodnutí ve sporu mělo přímý vliv na existenci, rozsah a způsob výkonu daného práva. Toto právo má svůj základ ve vnitrostátním právu, a to v zákoně o finančním arbitrovi. Právo má přitom civilní povahu, řízení před finančním arbitrem je plnohodnotnou alternativou k soudnímu řízení, jeho zavedení bylo prosazeno s poukazem na nahrazení soudního řízení. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy se proto aplikuje i v posuzované věci (správní řízení podmínky aplikace čl. 6 Úmluvy splňuje, jedná se o nárok dle ust. § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb. na odškodnění nesprávného úředního postupu, tj. nepřiměřenou délku řízení.

26. Na soudu bylo, aby se vypořádal s otázkou, zda v průběhu správního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu záležejícího v nepřiměřené délce celého řízení, tedy zda bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené době. Jako nepřiměřenou délku řízení je na místě hodnotit takovou délku řízení, která neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a zároveň spočívá v příčinách vzniklých z působení správního orgánu (tedy nikoliv účastníků správního řízení). Právo na spravedlivý proces zahrnuje právo účastníka na projednání věci v přiměřené době, což je nutné vnímat v souvislosti s požadavkem, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Je rovněž nutné přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

27. V posuzovaném případě délka správního řízení převýšila 18 měsíců (od zahájení řízení návrhem žalobce ze dne [datum] do vydání konečného rozhodnutí, tj. rozhodnutí o námitkách, proběhlo 553 dnů). Takovou délku řízení, vzhledem k předmětu řízení (a od toho odvislé složitosti věci i z hlediska shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí), soud hodnotí jako přiměřenou, a to i s ohledem na závěry rozhodovací praxe odvolacího soudu (tj. Městského soudu v Praze). Ve věci sp. zn. 13 Co 140/2021 či ve věci sp. zn. 62 Co 213/2020 dovodil odvolací soud, že ani délka řízení 24 měsíců není nepřiměřená. Soud se, s ohledem na zásadu nepřekvapivosti rozhodnutí pro účastníky sporu, ve smyslu ust. § 13 o.z. zabýval tím, zda zde jsou důvody, pro které by se v posuzované věci měl odchýlit od závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a které zakládají pro účastníky důvodné očekávání, že právě jejich případ bude rozhodnut jako jiný právní případ, shodující se s jejich věcí v podstatných znacích. Takové důvody však soud neshledal.

28. Délka řízení před finančním arbitrem byla zcela zřejmě a zásadně ovlivněna hmotněprávní složitostí případu. Rozcházející se názory a představy žalobce a instituce, oběma podrobně argumentujícími ve vlastní prospěch (ať už ve prospěch závěru o (ne) platnosti smlouvy o životním pojištění, či ve prospěch„ správného“ postupu při vypořádání bezdůvodného obohacení), za situace, kdy řízení před finančním arbitrem je, oproti civilnímu řízení spornému, ovládáno zásadou vyšetřovací (nikoliv projednací), bez možnosti řízení zkoncentrovat, to vše z povahy věci musí mít dopad na celkovou délku řízení. V řízení opakovaně nastávaly situace, které objektivně bránily finančnímu arbitrovi v dalším potupu, nicméně příčiny lze v mnoha případech shledat na straně žalobce (nikoliv na straně instituce). Žalobce podal vadný návrh na zahájení řízení, z vůle žalobce bylo v průběhu řízení nakládáno se smlouvou o životním pojištění způsobem, který si následně vyžádal nutnost aktualizovat přehled vzájemného plnění, které si účastníci správního řízení poskytli, což v posuzované věci vedlo k tomu, že v období od [datum] do [datum] nemohl finanční arbitr ve věci rozhodnout. Žalobce rovněž plně využil délky lhůty pro podání námitek proti nálezu (podal námitky až poslední den lhůty). To bylo samozřejmě právem žalobce a vzhledem k tomu, že proti nálezu už před tím podala námitky instituce, to ani samo o sobě nezpůsobilo prodloužení řízení, ale nelze od této skutečnosti zcela odhlédnout, ať už žalobce takový postup zvolil z jakéhokoliv důvodu. Lhůta k podání námitek by žalobci samozřejmě byla k dispozici, i pokud by nakonec nevyužil svého práva proti nálezu brojit námitkami, nicméně soud na uvedené poukazuje i v tom kontextu, že finanční arbitr činil úkony ve věci i v mezidobí (vyzval žalobce k vyjádření k námitkám instituce). Lze přisvědčit žalobci, že to, že se žalobce nevyjádřil k námitkám instituce ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, je nutné vnímat v kontextu toho, že se jedná o právo, nikoliv povinnost žalobce. Žalobce však evidentně hodlal podat vyjádření k námitkám instituce, když tak později učinil - až po uplynutí poskytnuté lhůty. Ať už žalobce i tento postup zvolil z jakéhokoliv důvodu, takové chování žalobce nepřispívá tomu, aby soud usuzoval na to, že žalobce v průběhu správního řízení dostupnými prostředky přispíval k plynulému postupu v řízení či že by žalobce negativně zasahovalo, že v řízení není postupováno rychleji. I nakládání se smlouvou o životním pojištění bylo samozřejmě nezpochybnitelným právem žalobce, ale i to je okolnost, která se zcela zjevně negativně podepsala na plynulosti správního řízení.

29. Vedle toho, že soud zkoumal, zda se postup některého z účastníků negativně nepromítal do možností postupu finančního arbitra, se soud samozřejmě zaměřil i na to, zda postup finančního arbitra nevykazoval znaky nečinnosti. Ač finanční arbitr nashromáždil vyjádření a podklady od účastníků správního řízení nejpozději dne [datum], do 90 dnů (tj. do [datum]) nevydal a nevypravil nález, účastníky řízení o postupu v řízení neinformoval, úkon učinil až [datum]. K další činnosti byl finanční arbitr aktivizován žalobcem (podání žalobce ze dne [datum]), který však následně dne [datum] sděluje skutečnosti mající zásadní vliv na rozhodnutí finančního arbitra. Je zřejmé, že od původního nashromáždění podkladů, do vydání a vypravení nálezu, uplynula doba delší než 180 dnů a účastníci správního řízení nebyli informováni o prodloužení lhůty k rozhodnutí ve věci samé. V tomto časovém úseku, tj. do [datum], však finanční arbitr nebyl nečinný (byť jeho postup v dubnu 2019 aktivizoval žalobce). V řízení nebyl vykazován postup finančního arbitra v období od [datum] do [datum] (tj. 132 dnů) a lze přisvědčit žalobci, že tato okolnost se mohla negativně podepsat na celkové délce řízení a na překročení lhůty k vydání nálezu. Obdobně soud neodhlíží ani od toho, že finanční arbitr nerozhodl o námitkách ve lhůtě 30 dnů od jejich doručení, ani ve lhůtě 60 dnů od jejich doručení. Do této lhůty se v posuzovaném případě vklínila období, po která finanční arbitr vyčkával na případná vyjádření účastníků k námitkám druhého účastníka správního řízení, neboť účastníkům poskytl, nad rámec pravidel vymezených v zák. č. 229/2002 Sb., prostor pro vyjádření. V zák. č. 229/2002 Sb. však není upravena maximální lhůta k rozhodnutí o námitkách, když případné prodloužení lhůty není limitováno. O prodloužení lhůty není finančnímu arbitrovi ani uloženo účastníky informovat. I v souvislosti s rozhodnutím o námitkách byl finanční arbitr aktivizován k postupu žalobcem. Tato zjištění však nepostačí pro závěr soudu o tom, že by celková délka řízení, tj. 553 dnů, byla nepřiměřenou. Zjištěné výkyvy v plynulosti postupu finančního arbitra, mající původ přímo u finančního arbitra, nepřevyšují svým významem dopad okolností, které jsou přičitatelné žalobci.

30. Závěr soudu o tom, že délku řízení před finančním arbitrem nelze vyhodnotit jako nepřiměřenou, má pak dopad na to, že není splněna podmínka existence nesprávného úředního postupu, což vylučuje vznik odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou újmu. Pochybení finančního arbitra spočívající v tom, že neinformoval účastníky o prodloužení lhůty k vydání nálezu, a dílčí průtahy v řízení (nevydání nálezu a rozhodnutí o námitkách v příslušných lhůtách), byla žalovanou uznána (žalovaná konstatovala porušení práva žalobce) a žalovaná se za tento nesprávný úřední postup žalobci omluvila. S ohledem na závěr o nedůvodnosti žaloby nezbylo, než žalobu zamítnout.

31. Nad rámec shora uvedeného, již bez dopadu na výsledek sporu v podobě nepříznivého rozhodnutí pro žalobce, soud poukazuje rovněž na to, že obě verze vyčíslení nemajetkové újmy, jejíhož odškodnění se žalobce ve sporu domáhal, nerespektovalo pravidla, která se podávají ze Stanoviska. Vyčíslení újmy působilo zmatečně, a to i s ohledem na podobu vyčíslení v předsoudním stadiu. Žalobce navíc jako„ zákonem předjímanou délku řízení“ vnímá prvních 5 měsíců řízení před finančním arbitrem. Pokud soud sečte jednotlivé lhůty vyplývající ze zák. č. 229/2002 Sb., pak by i při„ ideálním“ průběhu řízení (z hlediska bezvadnosti podání účastníků a jejich včasného reagování na výzvy finančního arbitra a maximálního šetření délky lhůty k podání námitek) řízení před finančním arbitrem trvající více než 8 měsíců a méně než 9 měsíců, nemohlo být, v zásadě a zobecněně, vnímáno jako průtahové, tj. vykazující znaky dílčích průtahů (soud sečetl lhůtu 15 dnů k vyjádření k návrhu na zahájení řízení, lhůtu 180 dnů pro vydání nálezu a lhůtu 60 dnů pro rozhodnutí o námitkách, tj. celkem 255 dnů). Délka řízení 5 měsíců by mohla nastat snad jen v situaci, v níž by žalobce podal bezvadný návrh, finanční arbitr by, lhostejno na jeho vytíženost jinými řízení, obratem poslal návrh k vyjádření instituci, která by ve lhůtě 15 dnů uspokojivě zareagovala, finanční arbitr by pak rozhodl v základní lhůtě 90 dnů, námitky by byly podány první den lhůty k jejich podání a o námitkách by bylo rozhodnuto do 30 dnů od jejich doručení. Taková představa průběhu řízení před finančním arbitrem se zdá soudu býti nerealistickou, a to už jen s ohledem na to, že by i žalobce musel být ve správním řízení nad očekávání disciplinovaný.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., procesně úspěšné žalované náleží náhrada nákladů řízení proti procesně neúspěšnému žalobci. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle ust. § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky (podání vyjádření k žalobě, účast na jednání). Žalovaná navrhla, aby ji soud přiznal náhradu za„ přípravu a převzetí věci“, takový úkon není zahrnut do demonstrativního výčtu úkonů v ust. § 1 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., soud neshledal důvody, pro něž by žalované měla náhrada hotových za tento„ úkon“ náležet, resp. o jaký úkon žalované (z hlediska jeho věcné náplně) by se mělo jednat.

33. Uloženou povinnost je žalobce povinen splnit ve lhůtě určené dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.