20 C 157/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Helenou Gregorovou ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozen Datum narození žalobce, bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem tituly před jménem Jméno advokáta A, sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem tituly před jménem Jméno advokáta B, tituly za jménem sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 42 476 Kč s přísl.

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku ve výši 42 476 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 31 109,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Žalobce se žalobou, doručenou ke zdejšímu soudu dne datum, domáhal na žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 42 476 Kč s příslušenstvím specifikovaném v žalobě z důvodu neplatnosti smlouvy o životním pojištění název pojištění č. hodnota-uzavřené mezi účastníky dne datum (dále jen "Pojistná smlouva"), jejíž součástí se staly i doplňkové pojistné podmínky pro sjednaná pojištění název (dále jen „DPP“). Žalobce uzavřel pojistnou smlouvu jako spotřebitel. Jedná se o smlouvu formulářového typu, připravená žalovanou bez možnosti žalobce ovlivnit jednotlivá ujednání, s výjimkou nevyplněných polí. Pojištění zaniklo ke dni datum a žalovaná v souvislosti s tím vyplatila žalobci odkupné ve výši 14 907 Kč. Žalobce se touto žalobou domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 42 476 Kč včetně zákonného příslušenství, neboť se domnívá, že Pojistná smlouva je absolutně neplatná z důvodu nepřiměřených smluvních ujednání ve smyslu § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „SOZ“) a z důvodu neurčitosti těchto ujednání dle § 37 odst. 1 SOZ; tato ujednání nejsou oddělitelná od zbývající části Pojistné smlouvy ve smyslu § 41 SOZ. Pojistná smlouva obsahuje ve smluvních ujednáních životního pojištění název pojištění následující ustanovení upravující rizikové pojistné: Článek 1, bod 1.

6. DPP: „Pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné za základní pojištění.“ Článek 1 bod 1.

7. DPP: „Rizikové pojistné za základní pojištění stanoví pojistitel podle pojistně technických zásad pojistitele, především s ohledem na pohlaví a věk pojištěného, pojistnou částku platnou pro aktuální zúčtovací období a na zdravotní stav pojištěného k datu sjednání pojištění nebo k datu poslední změny pojistné částky nebo pojistného.“ Dále počáteční a správní poplatky: článek 1 bod 3.

1. DPP: „Pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o počáteční a správní náklady stanovené podle pojistně technických zásad pojistitele.“ Dále inkasní poplatky: článek 1 bod 3.

2. DPP: „Pojistitel je oprávněn započítat pojistníkovi inkasní náklady za každé zaplacené pojistné“. Žalobce se domnívá, že uvedená ustanovení a) – c) jsou zneužívající ve smyslu § 56 SOZ. Označená ujednání tvoří součást mechanismu, jímž je vymezováno pojistné plnění, avšak z pojistné smlouvy, resp. dokumentace, kterou žalobce k pojistné smlouvě obdržel, nelze zjistit konkrétní obsah uvedených ujednání. Žalobce totiž od žalované pojistně technické zásady ani přehled poplatků neobdržel. V důsledku obsahové neurčitosti těchto ujednání nemá žalobce jako spotřebitel možnost zjistit, jak je tvořena kapitálová hodnota pojištění a jaká je výše nákladů, o které žalovaná tuto kapitálovou hodnotu hodlala snižovat (a skutečně snižovala) a tím zjistit výši budoucího pojistného plnění. Existence takto koncipovaných ujednání ve formulářové spotřebitelské smlouvě je v rozporu s požadavkem poctivosti, což ve výsledku způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Důsledkem nepřiměřenosti smluvních ujednání je jejich absolutní neplatnost dle § 55 odst. 2 SOZ. Zákaz nepřiměřených smluvních ujednání byl do právního řádu ČR zakotven na základě směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“). Směrnice v článku 6 odst. 1 uvádí: „Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek.“. Dle pokynů Komise EU k výkladu a uplatňování směrnice Rady 93/13/EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách 2019/C 323/04 zveřejněných v Úředním věstníku Evropské unie dne 27. 9. 2019 (dále jen „Pokyny Komise“) musí být článek 6 odst. 1 Směrnice vykládán v tom smyslu, že „smluvní ujednání, které je prohlášeno za zneužívající, musí být v zásadě považováno za ujednání, které nikdy neexistovalo, takže nemůže mít účinky vůči spotřebiteli. Důsledkem soudního rozhodnutí o zneužívající povaze takového ujednání musí být v zásadě obnovení právní a faktické situace spotřebitele, ve které by se nacházel, kdyby uvedené ujednání nebylo sjednáno.“ Žalobce se domnívá, že výše citovaná ujednání Pojistné smlouvy jsou zároveň i obsahově neurčitá ve smyslu § 37 odst. 1 SOZ. Uvedená ujednání neobsahují určení konkrétní výše rizikového pojistného, resp. počátečních, správních, inkasních nákladů či nákladů za mimořádné úkony, a neobsahuje ani mechanismus, kterým by jejich výše měla být jednoznačně a transparentně určena, když pojistně technické zásady ani Přehled poplatků nebyly součástí smluvní dokumentace. Žalobce tak neměl možnost zjistit konkrétní výši daného poplatku, a tedy ani konkrétní částku, o kterou bude snížena kapitálová hodnota pojištění. Tento stav vedl k neurčitému ujednání o rozsahu pojistného plnění ve smyslu § 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, které je podstatnou náležitostí pojistné smlouvy. Žalobce měl za to, že tato zneužívající ujednání jsou zároveň neoddělitelná od zbývající části pojistné smlouvy ve smyslu § 41 SOZ, neboť všechna mají dopad na formování kapitálové hodnoty pojištění, a tedy i na výši plnění z Pojistné smlouvy ve smyslu článku 2 bod 1. označeného jako „Rozsah nároků“. Neplatnost jednotlivých zneužívajících ujednání o snižování kapitálové hodnoty pojištění proto způsobuje absolutní neplatnost pojistné smlouvy jako celku. Žalobce odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze, např. ve věci sp. zn. 29 Co 26/2022 (o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 38 C 102/2020), nebo 29 Co 25/2022 (o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 38 C 58/2020), jakož i na rozhodnutí nadepsaného soudu ve věci sp. zn. 18 C 57/2018 či ve věci sp. zn. 16 C 29/2020. Městský soud ve skutkově i právně obdobných sporech mezi spotřebiteli a žalovanou o neplatnost smlouvy životního pojištění konstatoval, že pojistná smlouva o životním pojištění podléhá úpravě obsažené ve Směrnici, protože jde o formulářovou smlouvu, která nebyla individuálně sjednána, žalobce má postavení spotřebitele ve smyslu článku 2 písm. b) Směrnice a účastnice má postavení poskytovatele ve smyslu článku 2 písm. c) Směrnice. Dále konstatoval, že dopad Směrnice na projednávanou věc spočívá v tom, že jde o smluvní podmínky, které nedefinovaly jasně závazek pojistitele. Směrnice je součástí přednostně použitelného unijního práva, přestože byla implementována do české právní úpravy. To neoslabuje její přímé účinky, které ve své rozhodovací praxi Soudní dvůr Evropské unie předpokládá (srv. Rozsudek MSP ze dne 30. 6. 2022 č.j. 29 Co 26/2022). Žalobce v souvislosti s výše uvedeným poukázal na opakovaný apel Soudního dvoru EU, dle kterého: „vnitrostátní soud má povinnost posuzovat zneužívající povahu smluvního ujednání spadajícího do působnosti Směrnice z úřední povinnosti a odstraňovat tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu.“ (srv. článek 5. 2.

1. Pokynů Komise EU k výkladu a uplatňování směrnice Rady 93/13/EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách 2019/C 323/04 zveřejněných v Úředním věstníku Evropské unie dne 27. 9. 2019). Dále žalobce uzavřel, že konstatování, zda neplatnost smlouvy je důsledkem zneužívajících smluvních ujednání, je podstatné pro řešení případné otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Vznikne-li totiž právo na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku nepřiměřených smluvních ujednání a prosazení tohoto práva brání vnitrostátní právní úprava, např. promlčení, pak tuto vnitrostátní právní úpravu nelze aplikovat a soudy musí vycházet přímo z práva Unie (srovnej Rozsudek Soudního dvoru EU C-485/19 ze dne 22. dubna 2021). Žalobce dále odkázal na ustanovení § 451 odst. 2 SOZ, dle kterého je plnění z neplatného právního úkonu bezdůvodným obohacením. Dle § 451 odst. 1 SOZ je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, povinen toto bezdůvodné obohacení vydat. V souladu s ustanovením § 457 SOZ pak platí: „Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“. Žalobce v souvislosti s pojistnou smlouvou uhradil žalované ke dni podání žaloby pojistné ve výši 123 038 Kč. Žalobce v průběhu trvání pojištění učinil mimořádné výběry v celkové výši 64 913 Kč. Při ukončení pojistné smlouvy žalovaná žalobci vyplatila odkupné ve výši 14 907 Kč. Po ukončení pojistné smlouvy mu žalovaná dále vyplatila přeplatek ve výši 742 Kč. Žalobce se pokusil věc s žalovanou vyřešit smírně a před podáním žaloby ji vyzval k vydání bezdůvodného obohacení, avšak žalovaná tak neučinila.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že je nedůvodná. Uvedl, že pojistná smlouva se již neřídí právní úpravou dle zákona č. 40/1964 Sb.. Vzájemnou dohodou stran byla pojistná smlouva podřízena úpravě zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), kdy tato dohoda je obsažena v dodatku k pojistné smlouvě ze dne datum, konkrétně v čl. 1 odst. 1.2.. Vznesl námitku promlčení s tím, že pojistná smlouva se řídí § 629 odst. 1 o.z., kdy činí promlčecí lhůta 3 roky, přičemž běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, kdy se oprávněná osoba dozví o rozhodujících okolnostech nebo se o nich dozvědět mohla. Již při uzavření pojistné smlouvy měl žalobce k dispozici veškeré relevantní podklady, ze kterých mohl dovodit případnou nevýhodnost či neurčitost pojistné smlouvy, dovolat se včas údajné její neplatnosti. Žalobce se o údajném bezdůvodném obohacení mohl dozvědět již při první platbě pojistného, neboť měl k dispozici veškeré informace a podklady. Všechny potřebné informace byly obsaženy ve VPP i DPP, jejichž převzetí a seznámení s nimi žalobce podpisem potvrdil. Nejvyšší soud v konstantní judikatuře dovodil, že pro počátek plynutí subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal. Není přitom rozhodná znalost právní kvalifikace, ale pouze skutkových okolností, z nichž lze neplatnost pojistné smlouvy, a tedy odpovědnost za bezdůvodné obohacení, dovodit. Žalobce byl o způsobu nakládání s hrazeným pojistným pravidelně informován po celou dobu trvání pojistného vztahu. Žalobci byl také např. v souvislosti mimořádných výběru zaslán modelový příklad pojištění, kterým byl žalobce informován o aktuálním stavu pojištění, tak o jeho budoucím vývoji. Právo na vydání bezdůvodného obohacení je tak z velké části promlčeno uplynutím promlčecí lhůty, neboť žaloba byla podána až dne datum. Jsou tak promlčena veškerá plnění uhrazená přede dnem datum. Pokud se týká pojistného uhrazeného po tomto datu, pak žalovaná uplatnila námitku zaúčtování vzájemných plnění, kdy vůči pojistnému zaplacenému po datum započetla pohledávku v celkové výši 42 476 Kč sestávající z vyplaceného odkupného při ukončení pojistné smlouvy. Nepromlčené pohledávky žalované jsou tudíž vyšší než nepromlčené pohledávky žalobce, a proto žalobce nemá nárok na vydání jakéhokoliv bezdůvodného obohacení. Žalovaná také odmítla argumentaci žalobce v tom smyslu, že by pojistná smlouva obsahovala jakékoliv zneužívající ujednání. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, který v rámci své ustálené rozhodovací praxe dovodil, že vadu neurčitosti ujednání dle § 37 SOZ a vadu nepřiměřenosti ujednání dle § 56 SOZ nelze směšovat a pokládat za totéž. Žalovaná upozornila i na aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 33 Cdo 499/2023 – 143 vydaný v obdobné věci týkající se pojistné smlouvy žalované, ve kterém soud uzavřel, že "sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, a neurčitost tohoto obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel uvedených v § 35 odst. 2 obč. zák.; výkladem projevu vůle lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze však jím doplňovat údaje, jež právní úkon neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1147/2014). … Není-li požadavek určitosti dodržen, stíhá písemný právní úkon sankce absolutní neplatnosti podle § 37 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003, ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 4 29 Odo 221/2005, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2509/2007). Požadavek jasnosti a srozumitelnosti ujednání (článek 4 odst. 2 a článek 5 směrnice) se liší od požadavku určitosti právního úkonu. Je proto třeba odlišit soudní přezkum naplnění (obecných) požadavků na platnost právního úkonu (smlouvy), typicky právě z hlediska jeho určitosti, která představuje kvalitu jeho obsahu (jednajícím se nepodařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž tuto se nepodařilo překlenout ani za použití výkladových pravidel), od obsahové kontroly ujednání ve smlouvě (testu přiměřenosti) - tedy zda konkrétní (platná) ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Vada ujednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy (podle stávající úpravy občanského zákoníku jde o zdánlivé právní jednání), možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje." Pokud pak žalobce poukazoval na skutečnost, že v daných ujednáních Pojistné smlouvy zcela chybí nějaká podstatná informace, pak se zcela zjevně jedná o nedostatek projevu vůle spočívající v nejednoznačnosti věcného obsahu, tj. o vadu neurčitosti dle § 37 odst. 1 SOZ, nikoliv o vadu nepřiměřenosti. To stejné pak platí i pro ustanovení § 1813 a § 553 o.z., které se na pojistnou smlouvu aplikují. Žalovaná také upozornila na to, že k závěru Nejvyšší soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 33 Cdo 499/2023 – 143 se vyjádřil také Ústavní soud ve svém usnesením ze dne datum, č. j. IV. ÚS 2429/23, ve kterém uvedl, že "Nejvyšší soud posléze vztáhl obecná východiska vyplývající z unijního práva a judikatury SDEU na okolnosti nyní posuzované věci a vysvětlil, že neplatnost pojistné smlouvy nebyla důsledkem porušení unijních pravidel (nepřiměřené ujednání ve smyslu generální klauzule podle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS), nýbrž šlo neplatnost a z ní odvozovaný nárok vyplývající z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv (absence určitého ujednání podle § 37 obč. zák., tedy vadu projevu). Ústavní soud nepovažuje závěry obecných soudů týkající se podmínek, za kterých se spotřebitel (i podle unijních předpisů) může domáhat účinné ochrany, za porušující ústavně zaručená práva stěžovatele." Ústavní soud sám tedy potvrdil, že rozlišování vad určitosti a srozumitelnosti je zcela v souladu nejenom se zákonem, ale zároveň takové posouzení nepředstavuje zásah do práva na spravedlivý proces. K námitce tamní žalobkyně o absolutní neplatnosti smlouvy, kterou nelze dle žalující strany napravit pak odvolací soud ve věci sp. zn. 20 Co 311/2024 uzavřel, že neurčitost smlouvy ve smyslu § 553 odst. 1 o.z. (kterým se řídí i pojistná smlouva v této věci), nezpůsobuje absolutní neplatnost, jak se domnívá žalobkyně, nýbrž její zdánlivost, kterou lze zhojit vyjasněním dle § 553 odst. 2 tohoto zákona. Ve vztahu k předmětnému dodatku pak výslovně uzavřel, že jeho uzavřením byla zhojena vada neurčitosti v souladu s § 553 odst. 2 NOZ, přičemž tento dodatek neobsahuje ujednání v neprospěch spotřebitele a dodatek je zcela transparentním jednáním. Žalovaná rovněž nesouhlasí s tvrzeními žalobce, že by Dotčená ujednání měla zakládat jakoukoliv nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a že by se tedy mělo jednat o zneužívající ujednání, ať už ve smyslu SOZ, OZ, či ve smyslu Směrnice. Žalobce nadto ani netvrdí, v čem by tato nerovnováha měla spočívat, či jak se tato nerovnováha projevila v pojistném vztahu. Naopak je to žalobce, kdo se snaží svými nepodloženými tvrzeními nastolit situaci nerovnováhy v právech a povinnostech stran, neboť se snaží uměle vytvořit situaci, ve které žalobce neponese žádné náklady spojené s pojistnou smlouvou, na základě které mu bylo po dobu 15 let poskytováno pojistné krytí. Pojistná smlouva je smlouvou úplatnou a úplata byla v Pojistné smlouvě platně sjednána. Žalovaná odkazuje na demonstrativní výčet podmínek, které jsou typicky považovány za nepřiměřené. Hlavní předmět smlouvy je však z přezkumu nepřiměřenosti vyloučen, jak opětovně potvrdil Nejvyšší soud ve výše citovaném Rozsudku NS. Nejvyšší soud konkrétně uzavřel, že "nemá pochybnosti o správnosti úvahy odvolacího soudu, který ze zjištění, že pojistné plnění bylo vázáno přímo na kapitálovou hodnotu pojištění, jejíž výše se měla odvozovat od (nesjednané) výše počátečních a správních nákladů, a že nebyla sjednána výše rizikového pojistného, dovodil, že jde o ustanovení, jež tvoří součást mechanismu, jímž je vymezeno pojistné plnění, jež je výslovně z posouzení přiměřenosti vyloučeno, jak vyplývá z textu odůvodnění směrnice. Argumentace dovolatele, že dopad absentujících ujednání (snižování kapitálové hodnoty o počáteční, správní a inkasní náklady a rizikové pojistné) na pojistné plnění, z nich (z těchto ujednání) nečiní hlavní předmět smlouvy, se míjí se zjištěními, jež soudy učinily z obsahu uzavřené smlouvy a jejích příloh." Dle preambule Směrnice ale platí, že se "posouzení nepřiměřeného charakteru nesmí týkat podmínek, které popisují hlavní předmět smlouvy." Stejně tak toto pravidlo vyjadřuje i čl. 4 odst. 2 Směrnice, který stanoví, že "posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy (…)" Toto pravidlo pak bylo promítnuto i do § 1813 odst. 1 OZ. Žalobce odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie C-485/19. S tím žalovaná nemůže souhlasit, neboť toto rozhodnutí nelze na Pojistnou smlouvu vůbec aplikovat. Z odůvodnění Rozhodnutí SDEU jasně vyplývá, že SDEU má za to, že promlčení ve spotřebitelských vztazích, a to právě i v případě, kdy směřuje proti spotřebitelům, není a priori závadné. Důvod, pro který SDEU v Rozhodnutí rozhodl, že aplikace uvedené promlčecí lhůty, která měla běžet ode dne vzniku bezdůvodného obohacení, je v konkrétním případě v rozporu se zásadou efektivity, spočívá v závažnosti defektu smlouvy. Tímto porušením je pak porušení evropských pravidel týkajících se nepřiměřených podmínek, resp. zneužívajících ustanovení, popřípadě pravidel stanovených na ochranu dlužníků ze spotřebitelských úvěrových smluv vyplývajících z evropských předpisů. V předmětné věci však nelze dovodit, že by spotřebitel byl špatnou finanční situací přinucen tíživými okolnostmi smlouvu uzavřít. Spotřebitel se v takovém případě naopak dobrovolně rozhodl své volné finanční prostředky, investovat do jím zvoleného produktu. Stejný závěr zaujal i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, který v tomto svém rozhodnutí vydaném v téměř totožné věci uvedl, že "z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal. Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat." Odkaz žalobce na rozhodnutí Městského soudu v Praze je tedy nepřípadný, neboť tato rozhodnutí byla fakticky Ústavním soudem vyvrácena a překonána, když aplikaci Rozhodnutí SDEU v obdobných věcech vyloučil. Žalovaná závěrem uvedla, že žalobce proti výši plnění nikdy nic nenamítal a následně se žalovanou uzavřel také Dodatek, kterým bylo trvání Pojistné smlouvy stvrzeno a strany se výslovně dohodly na dalším pokračování. Žalobce dále čerpal plnění i po uzavření Dodatku. Přesto se nyní domáhá vyslovení neplatnosti Pojistné smlouvy a vrácení veškerého pojistného tak, aby žalobce vlastně nenesl žádné náklady spojené s pojištěním, vč. úhrad rizikového pojistného za sjednaná připojištění, které bylo sjednáno v konkrétní výši, což žalobce považuje za postup v rozporu s dobrými mravy.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14.1.2025, čj. 20C 157/2024-67 žalobu zamítl. Podstatou odůvodnění tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že na straně žalované nedošlo na úkor žalobce z titulu předmětné pojistné smlouvy k bezdůvodnému obohacení, neboť shledal, že účastníci v rámci zásady smluvní volnosti zcela dobrovolně uzavřeli shora žalovanou zmiňovaný Dodatek k pojistné smlouvě, kterým odstranili nedostatek spočívající v neurčitosti smluvních ujednání, která z důvodu neoddělitelnosti od esenciálních ujednání pojistné smlouvy způsobovala její absolutní neplatnost jako celku. Zároveň podřídili Dodatkem režim pojistné smlouvy úpravou obsaženou v NOZ, a to se zpětnými účinky ke dni uzavření smlouvy, když možnost takové praxe umožňuje zákon i stávající judikatura, za platnou považoval smlouvu i sám žalobce, který se opakovaně domáhal plnění z jejího titulu, která mu byla formou mimořádných výběrů žalovanou poskytnuta. Strany tak vyjádřili svou vůli být i nadále vzájemně v právním vztahu založeném předmětnou Pojistnou smlouvou ve znění Dodatku, který odstranil její nedostatky.

4. Na základě odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením čj. 53 Co 237/2025-104 ze dne 25.9.2025 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Konstatoval, že vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které doplnil provedením důkazu-dopisem ze dne 20.12.2021, kterým byl žalobce vyzván žalovanou ke schůzce k projednání připraveného Dodatku a dospěl k závěru, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost, neboť z jejích ujednání nebylo v okamžiku jejího uzavření určit výši počátečních nákladů spojených s touto smlouvu ani zjistit údaje potřebné pro jejich výpočet a tento nedostatek nejde odstranit ani výkladem. Neplatnost pojistné smlouvy je důsledkem vady některých ujednání, nikoliv důsledkem porušení unijních pravidel, které spočívají v použití zneužívajících ujednání. Vytkl soudu prvního stupně, že se platností pojistné smlouvy nezabýval, když posuzoval pouze dodatek k ní uzavřený. Přisvědčil argumentaci žalobce, že k neplatné smlouvě nelze platně uzavřít dodatek. Nelze vycházet z toho, že pokud došlo dodatkem k tzv. opt-in, je možné následně použít § 553 odst. 2 o.z. a zhojit vady pojistné smlouvy. Novým občanským zákoníkem by se nově posuzovala práva a povinnosti z právních vztahů vzniklé, nikoliv právní vztah samotný (tj. včetně jeho vad). Dodatečné zhojení vady právního úkonu učiněného v době do 31.12.2013 se nadále řídí právní úpravou účinnou do 31.12.2013, neboť rozhodným pro určení použitelné právní úpravy je okamžik vzniku právního vztahu. Výklad soudu I. stupně, že předmětný dodatek představuje samostatné smluvní ujednání, které se řídí úpravou nového občanského zákoníku, s tím, že pro jeho posouzení není rozhodné, jak účastníci své právní jednání označili, není správný. Dále se ztotožnil se právním názorem senátu 69 Co Městského soudu v Praze v tom, že jednání žalované před a při sjednávání dodatku se žalobcem je nepoctivé, v rozporu s § 6 odst. 1 o.z. a zneužitím práva ve smyslu § 8 o.z. Dále je třeba zdůraznit, že žalobce vystupoval ve vztahu k žalované jako spotřebitel, tedy „slabší“ strana, žalovaná pak s žalobcem nejednala poctivě, když mu v rámci procesu uzavírání dodatku nesdělila veškeré informace potřebné k tomu, aby se mohl s rozumem průměrného člověka ve smyslu § 4 o.z. rozhodnout, zda hodlá s žalovanou dodatek, který měl být ve skutečnosti dohodou o narovnání a novou pojistnou smlouvou, uzavřít či nikoliv a takové ujednání odporuje dobrým mravům. Žalovaná předstírala, že jde o formalitu, ačkoliv věděla, že obsahem dodatku jsou zásadní ujednání týkající se vypořádání absolutně neplatné pojistné smlouvy a uzavření nového pojištění. Žalobce tedy jednal i v omylu o rozhodující okolnosti, neboť byl žalovanou vyzván k uzavření dodatku k pojistné smlouvě z důvodu nové právní úpravy, nikoliv z důvodu její neplatnosti. Z takového nepoctivého jednání žalovaná nemůže mít prospěch. Soudu prvního stupně bylo uloženo pokračovat v dokazování ohledně vypořádání práv a povinností z neplatné pojistné smlouvy, tj. práva z bezdůvodného obohacení a v dalším řízení zohlednit námitky účastníků, zejména námitku promlčení, její rozpor s dobrými mravy či započtení a rozhodnout o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaná v dalším řízení vyjádřila nesouhlasné stanovisko se závěry MS v Praze a uvedla, že Městský soud toto své posouzení založil na rozsudku dovolacího soudu ze dne 31. 5. 2022 ve věci sp. zn. 24 Cdo 2749/2020, který je však na danou věc zcela nepřiléhavý a Městský soud z něj učinil nepřiléhavé právní závěry, které z uvedeného rozsudku ani nevyplývají. V tomto rozsudku dovolací soud skutečně uzavřel, že absolutní neplatnost smlouvy uzavřené dle úpravy SOZ nelze dodatečně zhojit tzv. konvalidací. V tomto rozhodnutí však byla řešena neplatnost způsobená nedostatkem zákonem stanovené formy právního jednání a byla řešena neplatnost jednání, které se stále řídilo úpravou SOZ. V tam řešené věci totiž mezi stranami chyběla tzv. opt-in dohoda o podřízení závazku právní úpravě OZ. V předmětné věci však tato dohoda neschází, ale naopak je nedílnou součástí Dodatku a mezi stranami je její uzavření nesporné. S ohledem na to, že se tamní strany výslovně nedohodly o aplikaci OZ a uplatnila se tedy zákonná pravidla, Nejvyšší soud uzavřel, že "rozhodující pro určení použitelné právní úpravy je podle § 3028 odst. 3 o. z. okamžik vzniku právního poměru (právního vztahu), resp. v tomto případě okamžik uzavření smlouvy, a protože se v tak stalo před 1. 1. 2014, uplatní se princip plné neretroaktivity," s tím, že v navazujících odstavcích pak sám výslovně uzavřel, že "danou neplatnost nelze (v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) dodatečně zhojit ani konvalidací (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 838/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1952/2009, nebo přiměřeně rozsudek ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5875/2017) a vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nepřichází v úvahu ani dohoda o nahrazení právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014 (tzv. opt in)." Nejvyšší soud tedy i v tomto rozsudku zjevně sám připouští, že byla-li by dohoda opt-in uzavřena, nahlížel by na danou problematiku jinak, tedy pohledem právní úpravy OZ. Žalovaná má tedy za to, že ani z tohoto rozsudku tak nelze učinit závěr, že podřízení závazku jako celku nové právní úpravě OZ není možné, či že by i v případě uzavření takové dohody bylo nutné na otázku platnost jednání nahlížet pouze optikou právní úpravy účinné v době uzavření. Nejvyšší soud totiž v odvolacím soudem odkazovaném rozsudku zdůraznil, že "rozsah otázek, které se řídí určenou (původní) právní úpravou je vymezen vznikem právního poměru, právy a povinnostmi z tohoto poměru, a právy a povinnostmi z porušení smlouvy." V případě podřízení právního vztahu nové právní úpravě OZ je tak v souladu s tímto právním názorem třeba posuzovat dle dohodou určené právní úpravy i otázku vzniku právního vztahu, a to tím spíše, když strany výslovně sjednají, že se právní vztah bude novou právní úpravou řídit od samého počátku. Možnost retroaktivního účinku podřízení úpravě OZ potvrzuje i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalovaná upozorňuje na rozsudek ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5457/2014, ve kterém soud uzavřel, že "smluvní retroaktivita je však v oblasti občanského práva nejen známá, ale i přípustná. Jde o důsledek plynoucí ze zásadní smluvní autonomie. Je totiž na účastnících smlouvy, aby posoudili a rozhodli, od kterého okamžiku založí účinnost smlouvy. Tak je tomu typicky v případech, kdy smlouva podle výslovného a nepochybného projevu vůle účastníků má vstoupit do účinnosti po datu uzavření smlouvy. Nelze však vyloučit, aby účastníci založili účinnost smlouvy přede dnem jejího uzavření. Uvedený postup je přípustný tehdy, nestanoví-li zákon jako podmínku vzniku a účinnosti další okolnost (tak typicky souhlas určitého orgánu, který nutně musí přistupovat k smluvnímu projevu účastníků)." Na tuto rozhodovací praxi pak navazuje komentářová literatura, dle které platí, že "toto podřízení je možné i retroaktivně, tj. s účinky i pro dobu minulou (Leges III 3028 258, Beck I 3028 24, srov. NS 23 Cdo 5457/2014), retroaktivita se však může prosadit pouze mezi příslušnými stranami. Domníváme se také, že nic nebrání, aby si strany sjednaly opt-in ještě před nabytím účinnosti ObčZ, čili tak, aby se jejich vztah podřídil ObčZ ihned k nabytí jeho účinnosti (srov. § 3070)." Především však Nejvyšší soud možnost dohody o opt-in k úpravě OZ potvrdil i ve skutkově zcela obdobné věci. Usnesením ze dne 23. 9. 2025, č. j. 33 Cdo 3051/2024 – 131, Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 53 Co 67/2024, ve kterém soud uzavřel, že "soud prvního stupně postupoval zcela správně, pokud posoudil obsah Dodatku tak, že se jedná o samostatné smluvní ujednání, které se řídí právní úpravou o. z. Účastníci v Dodatku vyjádřili svoji vůli podřídit smlouvu právnímu režimu o. z. a vůli specifikovat a upravit nově jejich závazkový právní vztah. Žalobkyně potvrdila, že se jedná o její svobodný projev vůle a potvrdila i to, že byla s obsahem nové smlouvy řádně seznámena včetně pojistných podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy." Nejvyšší soud pak v uvedeném usnesení potvrdil, že "soudní praxe je ustálena v tom, že strany smlouvy mohou založit účinnost dohody přede dnem jejího uzavření, jinak řečeno, dodatek smlouvy může mít retroaktivní účinky." Výše citovaný závěr odvolacího soudu byl tedy aprobován ze strany Nejvyššího soudu, který potvrdil nejenom možnost podřízení závazku právní úpravě OZ zpětně, ale současně uzavřel, že "všechny údaje související s daným typem životního pojištění jsou v dodatku ze datum obsaženy (viz skutkový stav shora), takže nejde o právní jednání neurčité nebo nesrozumitelné; jak strany své ujednání formálně označily, není podstatné." Se skutečností, že se odvolací soud, konkrétně senát 53 Co, odchýlil od své předchozí rozhodovací praxe, která byla nadto potvrzena dovolacím soudem, se však odvolací soud nijak nevypořádal. Žalobce a žalovaná podpisem Dodatku jasně vyjádřily svou vůli být Pojistnou smlouvou vázány a v pojištění poskytovaném žalovanou pokračovat, a to dle právní úpravy OZ od data účinnosti uzavření Pojistné smlouvy. Žalovaná na tomto místě opakovaně odkazuje na základní princip fungování smluvních vztahů, kterým je preference platnosti a tedy přednost výkladu, který zachovává platnost závazků před výkladem dovozujícím neplatnost ujednání smluvních stran a zásadu "co není zakázáno, je dovoleno". Přednost takového výkladu byla opakovaně potvrzena ze strany Ústavního soudu22 srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10 a nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2021, ve věci sp. zn. II. ÚS 1250/20. Žalovaná poukazuje na nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II.ÚS 658/18, ve kterém Ústavní soud uzavřel, že "objektivní právo, ačkoliv upravuje základní argumenty a metody výkladu smluv a jiných právních úkonů, nejen že nepodává úplný výčet argumentů a principů, k nimž má soud při výkladu smluv přihlížet, ale nestanoví ani jednoznačnou formou vzájemné vztahy mezi jednotlivými interpretačními pravidly. Soud musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví. Dalším základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou ... Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu, vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy, taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím." Žalovaná uzavřela, že výklad učiněný odvolacím soudem ve zrušujícím usnesení je v rozporu se základními výkladovými pravidly a zásadou preference platnosti právních jednáních, když popřením nepochybně vyjádřené vůle žalobce a žalované, aby se jejich právní vztah řídil právní úpravou OZ, byla dovozena absolutní neplatnost pojistné smlouvy ve znění uzavřeného dodatku. Odvolací soud dále ve zrušujícím usnesení s odkazem na usnesení ze dne 16. 1. 2025, č. j. 69 Co 453/2024 – 95, uvedl, že považuje jednání žalované před a při sjednávání dodatku za nepoctivé, přičemž následně citoval rozsáhlou část tohoto usnesení. S těmito závěry žalovaná nemůže souhlasit. Předně žalovaná zdůrazňuje, že k průběhu podpisu samotného dodatku nebylo provedeno žádné dokazování a pokud odvolací soud uzavřel, že při tomto postupu nepostupovala žalovaná poctivě, pak tento závěr soudu nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Pokud pak tento závěr odvolací soud vyvodil z informačního dopisu, pak zcela pominul, že tento dopis byl skutečně pouze první informací o tom, že možnost uzavření dodatku existuje. Informační dopis tak nepředstavoval ani neměl představovat dokument poskytující vyčerpávající informace o obsahu dodatku, ale pouze informoval žalobce o možnosti jeho uzavření s tím, že ho bude kontaktovat poradce, se kterým vše vyřeší. Z okolnosti, že v dopisu tak nebyly informace o konkrétním obsahu dodatku tak nelze dovozovat jakoukoliv nepoctivost či lstivost jednání žalované. Splnění informační povinnosti ve smyslu § 1811 OZ totiž nebylo závislé na informačním dopisu, ale na obsahu dodatku samého a sdělení informací ze strany poradce, který s žalobcem dodatek uzavíral. Podrobné informace o smyslu, účelu a obsahu dodatku pak žalobce dostal právě až v rámci schůzky s poradcem, na které měl žalobce možnost dodatek prostudovat a poradce mu vysvětlil jeho obsah, stejně jako význam čl. 8.4 Dodatku. K průběhu jednání s poradcem však řádné dokazování provedeno nebylo s ohledem na jasnost a srozumitelnost obsahu samotného dodatku. Pokud žalobce namítal nějaká tvrzení ohledně průběhu schůzky, pak tato tvrzení jednat uvedl až v rámci odvolání, tj. po uběhnutí koncentrační lhůty řízení, a tato tvrzení zůstala nedoložena. Po seznámení s obsahem dodatku bylo pouze na žalobci, zda se rozhodne dodatek uzavřít či nikoliv a zda jsou pro něj sdělené informace dostatečné či nikoliv. Ačkoliv se tedy žalovaná ztotožňuje s původním závěrem nadepsaného soudu, že "svým podpisem smlouvy také potvrdili, že žalobce byl řádně seznámen s obsahem smlouvy ve znění smluvních podmínek, a to včetně přehledu poplatků a modelace budoucího pojištění a zároveň sjednali, že ustanovení Dodatku mají přednost před zněním Smlouvy. Žalobce jako svéprávná osoba uzavřel Dodatek zcela dobrovolně a potvrdil, že jeho obsah považuje za srozumitelný a určitý," pročež by bylo provedení výslechu pojišťovacího zprostředkovatele nadbytečné, má nyní s ohledem na citované závěry odvolacího soudu za to, že je třeba doplnit dokazování výslechem poradkyně, paní jméno FO, aby bylo postaveno na jisto, jaké informace žalobce před uzavřením dodatku obdržel a zda měl tedy možnost se svobodně rozhodnout o uzavření dodatku. Odvolací soud také uzavřel, že dodatek nelze považovat ani za samostatné smluvní ujednání nově upravující práva a povinnosti. Žalovaná k tomuto opakovaně upozorňuje na skutečnost, že Dodatek neměl a priori představovat dohodu o narovnání ani nové smluvní ujednání. Ustanovení 8.5 Dodatku totiž bylo sjednáno pouze "pro případ, že by Pojistná smlouva či její část i ve znění tohoto Dodatku byla nebo se stala neplatnou, zdánlivou či byla stižena obdobnou vadou." Dodatkem totiž byly především v souladu s vůli žalobce a žalované upřesněny částky rizikového pojistného a nákladů a poplatků spojených s pojistnou smlouvou, čímž tedy došlo k vyjasnění závazku v souladu s § 553 odst. 2 občanského zákoníku, jak bylo podrobně nastíněno výše. Žalovaná dále zdůraznila, že pojistná smlouva ve znění dodatku je tak platným právním jednáním a Dodatek nelze označit za lstivé jednání. Současně žalovaná zdůrazňuje, že i kdyby dodatek skutečně představoval dohodu o narovnání či samostatné nové ujednání stran, pak v této skutečnosti nelze shledávat cokoliv lstivého, přičemž žalovaná poukazuje na právní závěry Městského soudu v Praze vyjádření v rozsudku ze dne 22. 10. 2024, č. j. 16 Co 317/2024 – 97, přijatého ve skutkově a právně totožné věci. Odvolací soud v tomto rozsudku uzavřel, že "se proto ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, který ostatně výslovně předpokládá i čl. 8.5, totiž že Dodatek z datum obsahuje dohodu o způsobu vypořádání (vyřešení) vzájemných práv a povinností z neplatné pojistné smlouvy, zahrnující i dohodu o tom, že se toto vypořádání provede již dle nového občanského zákoníku (tj. dle § 2991 a násl. o.z.), a zároveň obsahuje dohodu o životním pojištění dle § 2833 a násl. o. z. platnou a účinnou od datum. Odvolací soud dodává, že je mu z úřední činnosti známo, že shodné Dodatky byly uzavřeny i v případě mnoha dalších obdobně vadných pojistných smluv jiných pojistníků, přičemž u smluv uzavřených po 31. 12. 2013 bylo právní ošetření situace jednodušší (díky možnosti aplikovat § 553 odst. 2 o. z.). Právní řešení u smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 výše uvedeným způsobem považuje odvolací soud za možné, s ohledem na soukromoprávní povahu právního vztahu účastníků, jejich smluvní volnost a jejich zjevnou vůli (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 658/18). Odvolací soud tedy nepovažuje za nemožné, aby si strany v Dodatku ze dne datum platně sjednaly pojištění účinné od datum a zároveň jakýsi „vklad“ do něj v podobě pojistného ve výši 139 500 Kč (z čehož životní pojištění činí 30 702 Kč, úrazové pojištění 30 318 Kč a životní pojištění určené k investování činí 78 480 Kč), se „vstupní“ kapitálovou hodnotou pojištění 83 947,84 Kč a „vstupním“ odkupném 83 448 Kč (tj. aktuální kapitálová hodnota pojištění 83 947,84 Kč snížená o poplatek za odkupné 500 Kč)." Stejně tak žalovaná opětovně zdůrazňuje totožný právní závěr, který odvolací soud učinil i v rámci rozsudku ze dne 30. 5. 2024, č. j. 53 Co 67/2024 – 89, s jehož popřením se senát 53 Co nijak nevypořádal. S ohledem na tyto právní závěry jiných senátů odvolacího soudu považuje žalovaná zrušující usnesení za překvapivé a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí odvolacího soudu. I z toho důvodu pak nemůže být vyslovený právní názor odvolacího soudu pro nadepsaný soud závazný ve smyslu § 226 odst. 1 OZ. Žalovaná se dále z procesní opatrnosti vyjadřuje k otázkám, se kterými by se soud měl vypořádat dle závazného právního názoru odvolacího soudu, a to pro případ, kdy by se tímto právním názorem nadepsaný soud řídil, i přes jeho nezákonnost a nesprávnost, jak bylo nastíněno výše. Odvolací soud nadepsanému soudu uložil, aby ve věci znovu rozhodl a přitom zohlednil "námitky účastníků, zejména námitku promlčení, její rozpor s dobrými mravy či započtení." Žaloba pak nemůže být úspěšná i při zohlednění těchto námitek. V souladu s dohodou žalobce a žalované se pojistná smlouva řídí OZ. Dle § 629 odst. 1 OZ činí promlčecí lhůta 3 roky. Dle § 619 OZ platí, že promlčecí lhůta běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, přičemž právo může být uplatněno poprvé, kdy se oprávněná osoba dozví o rozhodujících okolnostech nebo se o nich dozvědět měla a mohla. Žalobce odvozuje svůj nárok od tvrzené neurčitosti ujednání DPP, pro kterou má být údajně Pojistná smlouva neplatná. Již při uzavření Pojistné smlouvy měl tak žalobce k dispozici veškeré relevantní podklady, ze kterých seznal způsob nakládání s pojistným a mohl tedy tuto tvrzenou neurčitost seznat a dovolat se včas údajné neplatnosti. Žalobce totiž byl se způsobem nakládání s pojistným prokazatelně seznámen a jeho nákladovou složkou a rizikovým pojistným nejpozději v okamžik uzavření Pojistné smlouvy, a to převzetím a seznámením se se všeobecnými pojistnými podmínkami a doplňkovými pojistnými podmínkami. Převzetí a seznámení se s VPP a DPP žalobce potvrdil podpisem Pojistné smlouvy. Žalobce byl o nakládání s hrazeným pojistným a vývoji kapitálové hodnoty pojištění pravidelně informován po celou dobu trvání pojistného vztahu. Pokud žalobce tvrdí neoprávněné strhávání částek rizikového pojistného a částek nákladů a poplatků ze strany žalované, pak žalovaná uvádí, že o konkrétní výši KH(TÚM), která slouží k pokrytí nákladové struktury pojištění a rizikového pojistného, byl žalobce každoročně informován prostřednictvím výročních dopisů a následně informacemi k pojistné smlouvě. Od roku 2017 byly žalobci zasílány informace k pojistné smlouvě, které kromě stavu KH(TÚM) vždy obsahovala i podrobný rozpis jednotlivých složek této kapitálové hodnoty, tedy konkrétní částku uhrazenou na rizikové pojistné, na náklady i aktuální výši odkupného. Ačkoliv tedy žalobce byl o těchto konkrétních částkách informován, ničeho proti nim nenamítal, z čehož je možné usuzovat, že byl s hrazením těchto částek seznámen a byl si vědom, že žalovaná je oprávněna tyto účtovat. O částkách stržených nákladů a poplatků a výši těchto i do budoucna byl žalobce opětovně informován v rámci uzavřeného Dodatku. Dále byl žalobce podrobně o stavu pojištění, strhávaných částkách a vývoji do budoucna informován prostřednictvím modelových příkladů. Žalobce se tedy dozvěděl o všech rozhodných skutečnostech nejpozději z informace k pojistné smlouvě ze dne datum. Promlčecí lhůta dle § 619 OZ tak počala běžet seznámení s textem pojistné smlouvy, nejpozději pak od seznámení s informací k pojistné smlouvě ze dne datum. Uplatněný nárok tak je z valné části promlčen uplynutím subjektivní promlčecí lhůty, přičemž nepromlčenými plněními zůstávají plnění uhrazená 3 roky před podáním žaloby. Žalovaná dále uvádí, že žalobcem uplatněný nárok je z valné části promlčen i při aplikace promlčecí doby dle § 107 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "SOZ"). Dle tohoto ustanovení je délka subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení dvouletá a plyne od doby, kdy se oprávněný z bezdůvodného obohacení dozví o vzniku bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud v konstantní judikatuře dovodil, že pro počátek plynutí subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012 S ohledem na předmět řízení a tvrzení žalobce jsou rozhodné ty skutečnosti, které zakládají údajnou neplatnost Pojistné smlouvy. Vědomostí se pak nerozumí znalost právní kvalifikace, ale pouze znalost skutkových okolností, z nichž lze neplatnost Pojistné smlouvy, a tedy odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009 Současně z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě tvrzené absolutní neplatnosti smlouvy, kdy tato neplatnost je dovozována již ze samotného textu smluvních ujednání, musí být skutkové okolnosti oprávněnému známy již v okamžiku uzavírání takové smlouvy srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1201/2020 – ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3551/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 727/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 – ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 94/21; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3708/2020. K dané problematice se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 (dále jen "Nález"), ve kterém uvedl, že "nejde tedy o to, že by stěžovatel měl znát právní kvalifikaci platnosti smlouvy v odborném slova smyslu, ale o to, že aby vůbec věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor vedlejší účastnice obohacuje bezdůvodně, musel by přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku." Žalovaná v této souvislosti poukazuje na závěr nadepsaného soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 17. 4. 2025, č. j. 28 C 5/2024 – 52, ve kterém v obdobné situaci soud uzavřel, že "pro určení počátku subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí se míní znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tyto závěry jsou přitom dle názoru soudu plně přenositelné i na posuzování této věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 528/2006)." Rozhodujícím je tedy okamžik, kdy se žalobce skutečně dozvěděl takové informace, na základě kterých již může uplatnit jím tvrzený nárok u soudu. Dovozovat z Nálezu potřebu učinění právní kvalifikace neplatnosti Pojistné smlouvy pak nelze ani dle odborné literatury, dle které platí, že „k založení vědomosti potřebné pro započetí běhu subjektivní promlčecí lhůty podle převažujícího mínění postačuje toliko znalost skutkových okolností, z nichž po podřazení skutkového stavu odpovídající právní normě vyplývá vznik práva a totožnost dlužníka. Zda věřitel tuto subsumpci skutkových okolností pod právní normu opravdu učinil a přijal korektní právní závěr, že mu dotčené právo vzniklo, nebo zda mylně usoudil, že předmětný skutkový děj na jeho straně žádné právo nezakládá, je pro počátek promlčecí lhůty obecně nerozhodné.“7 Jedná se o názor vyjádřený v judikatuře německého Spolkového nejvyššího soudu („BGH“), kterou autor článku cituje v pozn. č.

14. Žalovaná v této souvislosti dále uvádí, že se zcela ztotožňuje s názorem Obvodního soudu pro Prahu 1 vyjádřeném v rozsudku ze dne 8. 7. 2022, č. j. 75 C 95/2021 – 56, který byl vydán v obdobné věci a to už se zohledněním závěrů Nálezu. Soud v tomto rozhodnutí uvedl, že "judikatura soudů nemůže ze spotřebitelů dělat osoby neschopné rozhodovat o osudu svých vlastních financí, kdy právní důsledky jejich vlastního jednání budou závislé na tom, co jim kdo řekne, aniž by se po nich požadovalo, aby sami v právním styku postupovali obezřetně, používali kritické myšlení a v závislosti na něm si učinili úsudek o tom, jak budou se svými finančními prostředky nakládat a za svá rozhodnutí tedy nesli i odpovědnost. Opačný postoj by totiž znamenal, že by soud posvětil praxi, že není třeba dokumenty, které člověk v právním styku podepisuje, de facto číst. Takový postoj však dle názoru soudu není správný." Žalovaná proto uzavírá, že tou rozhodnou okolností pro učinění závěru o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, tak je okamžik, kdy žalobce nabyl takové informace, na základě kterých již byl skutečně schopen nárok u soudu uplatnit. Tyto informace pak nabyl nejpozději seznámením se s informací k pojistné smlouvě ze dne 10. 4. 2017, kterým byl seznámen s výší odkupného, výší stržených nákladů, poplatků a rizikového pojistného a měl tedy k dispozici veškeré nezbytné informace k posouzení pojištění a učinění úvahy o řádnosti nakládání s pojistným. K obdobným závěrům dospěl Městský soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 5. 2025, č. j. 39 Co 78/2025-95, kde uvedl: „Odvolací soud proto vycházel z toho, že uvedené listiny byly žalované řádně doručovány, když z obsahu spisu je zřejmé, že šlo o smlouvu z roku 2004, žalovaná o smlouvě věděla, čerpala mimořádný výběr, smlouvu vypověděla, nikdy si na nedoručení uvedených listin nestěžovala, platby za životní pojištění byly odčitatelnou položkou z daňového základu žalobkyně. Žalobkyni tak muselo být známo i to, jaká je kapitálová hodnota pojištění a všechny další údaje o odpočtech prováděných žalovanou, při pokusu o přepočet by nutně musela dojít k závěru, že na základě údajů, které jí byly poskytnuty, toho není schopna. Žalobkyně si tak mohla učinit úsudek o tom, že smlouva v tomto směru trpí nedostatky, a mohla tak pojmout pochybnosti o její platnosti a o tom, zda se žalovaná na její úkon neobohacuje.“ Subjektivní promlčecí lhůta tak i dle § 107 odst. 1 SOZ uplynula ještě před podáním Žaloby a plnění učiněná 2 roky před podáním žaloby jsou tak promlčena. Žalobce podal Žalobu dne datum, promlčená jsou proto dle § 629 odst. 1 NOZ plnění provedená přede dnem datum. Žalovaná proto z procesní opatrnosti uplatnila námitku započtení, a to tak, že započetla částku ve výši 14 907 Kč vyplacenou žalobci jako odkupné při ukončení Pojistné smlouvy, a to proti nepromlčeným pohledávkám žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z uhrazeného pojistného v nepromlčeném období. Vyplacení odkupného je mezi stranami nesporné. Nepromlčené a vymahatelné pohledávky žalované jsou tudíž vyšší než nepromlčené a vymahatelné pohledávky žalobce, a žalobce proto nemá nárok na vydání jakéhokoli bezdůvodného obohacení. Stejný závěr pak je možné učinit i při aplikaci právní úpravy SOZ, a to § 457 SOZ. Nároky smluvních stran, které si navzájem plnily, se posuzují každý samostatně, tedy první vrací druhému a druhý vrací prvnímu. Tedy i otázka promlčení se musí posuzovat individuálně ve vztahu k nároku žalobce a žalované. Ustanovení § 107 odst. 1 a 2 OZ jasně stanoví, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčuje za dva roky, resp. tři roky u objektivní promlčecí doby. Výjimky z promlčení stanoví § 100 odst. 2 a 3 OZ, které se ovšem na tento případ nevztahují. Aplikaci promlčecí doby při postupu dle § 457 OZ potvrzuje i § 107 odst. 3 OZ. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005, ve kterém uvádí, že „podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Každému z účastníků zrušené nebo neplatné smlouvy se tak zakládá právo na vydání toho, co druhé smluvní straně poskytl a povinnost vrátit plnění, které sám podle takové smlouvy obdržel. Občanský zákoník pro tento případ nemá samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku; proto se použijí ustanovení § 107 obč․ zák. a § 112 obč. zák.“ Skutečnost, že tento způsob zúčtování vzájemných plnění je správný pak potvrdil i Městský soud v Praze v obdobné věci. V rámci rozsudku ze dne 1. 9. 2022, č. j. 36 Co 164/2022 – 206 uvedl, že "důsledkem neplatného právního úkonu (pojistné smlouvy) je povinnost účastníků vrátit si vzájemná plnění či majetkový prospěch, který v souvislosti s plněním z neplatného právního úkonu získali (§ 451, § 457 obč. zák.). Správně proto soud prvního stupně postupoval podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení jako prospěchu získaného bez právního důvodu, který od počátku chyběl. Rovněž nepochybil, když nejprve posuzoval dle § 107 obč. zák., zda žalovanou vznesená námitka promlčení je důvodná. Odvolací soud rovněž souhlasí se závěrem, že požadavek žalobkyně, který je třeba právně kvalifikovat jako vydání bezdůvodného obohacení, byl v době podání žaloby již promlčen." V rámci rozsudku ze dne 20. 9. 2023, č. j. 72 Co 174/2023 – 94 pak uvedl, že "z žalobcem odkazované judikatury nijak neplyne jím dovozovaný a prezentovaný názor o nemožnosti vyjmout v důsledku námitky promlčení ze zúčtování vzájemných plnění některá přijatá a poskytnutá plnění, respektive o možnosti povinné strany uplatnit námitku promlčení teprve proti nároku oprávněné strany na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu (salda), zjištěného zúčtováním vzájemně poskytnutých plnění." Žalovaná v neposlední řadě odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze v obdobné věci ve věci sp. zn. 70 Co 254/2024, ve kterém odvolací soud uzavřel, že "soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že nárok žalobkyně byl z větší části promlčen a v části, v níž promlčen nebyl (v rozsahu 40 000 Kč), byl žalovanou uhrazen. Odvolací soud neshledal, že by tento závěr soudu prvního stupně byl v rozporu s § 457 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2012, ten ukládá vrácení bezdůvodného obohacení, nehovoří však o tom, jak přitom postupovat, pokud šlo o žalobkyni uváděný postup výpočtem salda a judikaturu k tomu citovanou, nejednalo se o případy skutkově srovnatelné s projednávaným." Žalovaná závěrem poukazuje také na aktuální rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 9. 2025, č. j. 54 Co 231/2025 – 90, ve kterém odvolací soud k této otázce výslovně uzavřel, že "citované závěry nicméně nijak nevylučují závěr o promlčení žalobou uplatněného nároku v dané věci založený na shora uvedených důvodech. Současně pak z žalobkyní odkazované judikatury nijak neplyne jí dovozovaný názor o možnosti povinné strany uplatnit námitku promlčení teprve proti nároku oprávněné strany na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu (salda) zjištěného zúčtováním vzájemně poskytnutých plnění. Naopak podle § 581 odst. 2 obč. zák. platí, že jednostranně nelze započíst pohledávky promlčené. K takovému jednostrannému zápočtu přitom nemůže dojít ani v rámci soudního řízení, kdy soud postupuje na základě shora uvedené judikatury i bez návrhu. V posuzované věci navíc žalovaná zcela evidentně projevila vůli započíst svoji pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení toliko na nepromlčenou část nároku žalobkyně. Promlčení se přitom posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly, tedy kdy dospěla pohledávka později splatná. Jelikož k zaplacení částky 113 825 Kč žalovanou žalobkyni došlo na základě výplatního dopisu ze dne datum, tj. v červu 2024, je zřejmé, v okamžiku setkání pohledávek již byl nárok žalobkyně z větší části promlčen, nepromlčenou zůstala toliko částka 31 350 Kč." Žalovaná nadto upozorňuje na skutečnost, že žalovaná po celou dobu trvání pojistného vztahu žalobci poskytovala pojistné krytí, měla výdaje spojené s vedením předmětného pojistného produktu a žalobci na jeho žádosti poskytovala plnění. V případě dovození neplatnosti pojistné smlouvy tak vzniklo bezdůvodné obohacení i na straně žalobce. Hodnota tohoto nepeněžitého plnění pak také musí být v případě vypořádání zohledněna. Žalovaná proto uzavírá, že v souladu s rozhodovací praxí odvolacího soudu je třeba provést zúčtování pouze v rámci nepromlčených planění. Nepromlčená plnění žalované jsou přitom vyšší než nepromlčená plnění žalobce, a žalobce proto nemá nárok na vydání jakéhokoli případného bezdůvodného obohacení a navrhla zamítnutí žaloby.

6. Soud v dalším řízení postupoval a rozhodoval vázán závazným právním názorem soudu odvolacího.

7. Z provedených důkazů zjistil tento skutkový stav:

8. Z pojistné smlouvy číslo hodnota k životnímu pojištění název pojištění ze dne datum s životní pojistkou ke smlouvě o životním pojištění název pojištění s přehledem předepsaného a zaplaceného pojistného k datu datum, doplňkových pojistných podmínek, výročního dopisu ze dne datum, ze dne datum, ze dne datum, ze dne datum, datum, ze dne datum, datum, datum, datum, informací k pojistné smlouvě ze dne datum, informací k pojistné smlouvě ze dne datum, informací k pojistné smlouvě ze dne datum, informací k pojistné smlouvě ze dne datum a informací k pojistné smlouvě ze dne datum a všeobecných pojistných podmínek pro životní pojištění a pro úrazové pojištění soud zjistil, že dne datum žalobce s právní předchůdkyní žalované (právnická osoba) uzavřeli pojistnou smlouvu o životním pojištění název pojištění za účinnosti zákona č. 37/2004 Sb., s počátkem pojištění datum a koncem pojištění datum, v rámci které bylo sjednáno základní pojištění-pro případ smrti nebo dožití se základní pojistnou částkou pro případ smrti ve výši 100 000 Kč, dále bylo sjednáno základní měsíční pojistné za úrazové pojištění ve výši 287 Kč. Celkové měsíční pojistné činilo částku 800 Kč. Dále žalobce stvrdil, že byl před uzavřením smlouvy seznámen s veškerými typy pojistných podmínek. Z článku 1, bod 1. 6. smluvního ujednání životního pojištění DPP soud zjistil, že si strany ujednaly, že „pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné za pojištění pro případ smrti a o rizikové pojistné za základní pojištění.“ V článku 1 bodu 1.

7. DPP bylo sjednáno, že „rizikové pojistné za základní pojištění stanoví pojistitel podle pojistně technických zásad pojistitele, především s ohledem na pohlaví a věk pojištěného, pojistnou částku platnou pro aktuální zúčtovací období a na zdravotní stav pojištěného k datu sjednání pojištění nebo k datu poslední změny pojistné částky nebo pojistného.“ Ohledně počátečních a správních poplatků bylo v článku 1 bodu 3.

1. DPP sjednáno, že „pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o počáteční a správní náklady stanovené podle pojistně technických zásad“ a ohledně inkasních poplatků v článku 1 bod 3.

2. DPP bylo sjednáno, že „pojistitel je oprávněn započítat pojistníkovi inkasní náklady za každé zaplacené pojistné“. Žalobce od roku 2009 dostával od právní předchůdkyně žalované pravidelné každoroční informace o stavu svého životního pojištění s uvedením informací o pojistné smlouvě, stavem smlouvy, včetně kapitálových hodnot, výši konkrétní částky započtené na rizikové pojistné, náklady spojené s pojistnou smlouvou a o aktuální výši odkupného vč. kontaktu, kde by mu v případě dotazu měly být sděleny potřebné informace. Žalobce za celou dobu trvání pojistné smlouvy v období od datum do datum uhradil žalované na pojistném k datu datum celkem částku 123 038 Kč, když mu byl vrácen dne datum přeplatek ve výši 742 Kč a k datu ukončení zániku smlouvy tj. k datum vyplaceno odkupné ve výši 14 907 Kč. Žalobce po dobu trvání pojistné smlouvy v období od datum do datum hradil proměnlivou částku pojistného měsíčně, zpočátku ve výši 800 Kč, následně ve výši 851 Kč, 887 Kč, 926 Kč, 500 Kč, 520 Kč, 545 Kč, 566 Kč, 593 Kč, 616 Kč, 643 Kč, 676 Kč, 708 Kč a 742 Kč. O stavu smlouvy byl žalobce žalovanou pravidelně informována dopisy ze dne datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum a datum Dne datum došlo k zániku pojistné smlouvy a žalovaná žalobci vyplatila odkupné ve výši 14 907 Kč. Po ukončení pojistné smlouvy mu žalovaná dále vyplatila přeplatek ve výši 742 Kč.

9. Z informačního dopisu o přípravě dodatku pojistné smlouvy ze dne datum a z dodatku k pojistné smlouvy ze dne datum má soud za prokázané, že dne datum žalovaná připravila dodatek k pojistné smlouvě č. hodnota a dne datum uzavřeli účastníci dodatek k pojistné smlouvě s úmyslem ji podřídit režimu zákona č. 89/2012 Sb., odstranit mezi nimi jakékoliv pochybnosti o obsahu smlouvy a poskytnutí žalobci jemu zvolený benefit. Dále žalobce stvrdil, že byl před uzavřením smlouvy seznámen s pojistnými podmínkami, přehledem poplatků, oceňovacími tabulkami a modelací budoucího vývoje pojištění. Dále bylo v bodě 2.3.2. určeno, jak vysoké budou v měsíčních platbách měsíčního pojistného částky na splátky počátečních, správních a inkasních nákladů a v bodě 2.3.3., jakou část bude tvořit pojistné určené k investování, a dále v bodě 2.3.4 bylo nově sjednáno, že automatické změny alokačního poměru se neuplatní a v bodě 2.3.6. si smluvní strany dohodly počáteční náklady v celkové výši 13 784 Kč. V dalších bodech 2.4 a následujících byl uveden přehled aktuálního stavu pojištění k datu podpisu Dodatku a v bodu 2.5 přehled dosavadního průběhu pojištění od jeho počátku.

10. Z ukončení životního pojištění ze dne datum a zániku pojištění s výplatou odkupného ze dne datum má soud za prokázané, že dne datum bylo ukončeno pojištění žalobce u žalované s výší odkupného 14 907 Kč.

11. Z potvrzení mimořádného výběru ze dne datum, potvrzení mimořádného výběru ze dne datum, potvrzení mimořádného výběru ze dne datum a potvrzení mimořádného výběru ze dne datum má soud za prokázané, že dne datum byla žalovanému vyplacena částka 17 000 Kč, dne datum částka 16 616 Kč a dne datum částka 17 285 Kč.

12. Z modelového příkladu pojištění název pojištění k pojistné smlouvě číslo hodnota ke dni datum, modelový příklad pojištění název pojištění ke dni datum s informacemi k použitým pojmům a modelový příklad pojištění název pojištění ke dni datum má soud za prokázané, že k žádosti žalobce žalovaná vyhotovila modelaci pojištění s aktuálními stavy zaplaceného pojistného.

13. Z listiny s názvem prověření plateb na pojistné smlouvě ze dne datum má soud za prokázané, že byl žalobci po zániku pojistné smlouvy vrácen přeplatek ve výši 742 Kč.

14. Ze stavu pojistné smlouvy k datu datum s příslušnými přílohami má soud za prokázané, že hodnota k odbytného k datu datum byla 18 327 Kč.

15. Z předžalobní výzvy - žádost o vydání bezdůvodného obohacení ze dne datum vč. doručenky a vyjádření k předžalobní výzvě ze dne datum má soud za prokázané, že žalobce vyzval žalovanou k plnění ještě před podáním žaloby, kdy žalovaná reagovala tak, že neshledala pochybení při uzavření Smlouvy.

16. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti pro rozhodnutí ve věci.

17. Zjištěný skutkový stav za stavu, kdy ani odvolací soud neměl výhrady k rozsahu jeho zjištění soudem I. stupně, soud posuzoval následně právně:

18. S ohledem na datum uzavření předmětné pojistné smlouvy a právní názor odvolacího soudu, že mezi účastníky uzavřený Dodatek nemůže být platným ujednáním, který by režim předmětné pojistné smlouvy podřídil účinnosti nového občanského zákoníku, který je soud I. stupně povinen respektovat, je třeba věc posuzovat podle právních předpisů, a to především občanského zákoníku účinného v době uzavření pojistné smlouvy, tj. zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále SOZ) ve smyslu § 3028 odst. 1 a 3 zák. č. 89/2012 Sb. (dále NOZ) a dále podle zákona o pojistné smlouvě č. 37/2004 Sb.

19. Podle § 2758 odst. 1,2 NOZ pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Není-li pojištění ujednáno na pojistnou dobu kratší než jeden rok, vyžaduje smlouva písemnou formu. Přijal-li pojistník nabídku včasným zaplacením pojistného, považuje se písemná forma smlouvy za zachovanou.

20. Podle § 553 odst. 1,2 NOZ o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.

21. Soud veden závazným právním názorem odvolacího soudu i ve světle bohaté judikatury Městského soudu v Praze, NS ČR i ÚS ČR (na kterou odkazoval i žalobce) v podobných typových kauzách týkajících se obdobných smluv kapitálového životního pojištění má postaveno najisto, že předmětná pojistná smlouva je od počátku absolutně neplatná z důvodu neurčitého sjednání esenciálních náležitostí smlouvy, a to ujednání o počátečních a správních nákladech, o které se snižovala kapitálová hodnota pojištění a rizikového pojistného, kdy tato ujednání nejsou od ostatních ujednání pojistných podmínek oddělitelná a činí tak absolutně neplatnou předmětnou smlouvu jako celek, neboť ovlivňují výši případného pojistného plnění. Tuto neplatnost smlouvy nemohl zhojit ani mezi účastníky uzavřený Dodatek. Žalobci a žalované tedy na základě absolutně neplatné smlouvy vzniklo bezdůvodné obohacení. V podrobnostech se soud odkazuje ve směru absolutní neplatnosti předmětné smlouvy na argumentaci žalobce. Konkrétně zde v tomto případě bylo problematické ujednání účastníků spočívající v tom, že pojistná smlouva umožňuje snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné, avšak v žádném dokumentu není specifikována jeho výše, která je tak zcela na vůli žalované, resp. je stanovena procentem z neurčité částky, která je proměnlivá. Dále tato smlouva umožňuje snižovat hodnotu podílového účtu pojistníka o další poplatky související se správou pojistné smlouvy, když však rovněž v jejím textu, smluvních podmínkách ani sazebníku není možné dohledat jejich výši, resp. resp. jeho výše je koncipována tak, že není možné dospět ke konkrétní částce z pohledu žalobce, jako spotřebitele a může ji tak zcela libovolně určovat žalovaná bez toho, že by žalobce měl přehled o tom, zda je nastavena a vypočtena správně a odpovídajícím způsobem, tedy bez jeho kontroly, byť měl být (a pravděpodobně byl) o průběhu vývoje předmětného pojistného produktu pravidelně informován.

22. Podle § 451 odst. 1 SOZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

23. Podle § 457 SOZ platí, že pokud je smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

24. Podle § 580 SOZ mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

25. V řízení soud vycházel z nesporně zjištěné skutečnosti a právního závěru odvolacího soudu, že na stranách účastníků Pojistné smlouvy vznikla povinnost druhému vrátit vše, co podle ní dostali, neboť se jednalo a absolutně neplatné právní jednání za situace, kdyby nárok nebyl promlčen.

26. Za stavu, kdy soud má za prokázanou výši uplatněného nároku listinnými důkazy, spornou zůstala otázka vznesené námitky promlčení, resp. jejího rozporu s dobrými mravy a pak event. délka trvání promlčecí lhůty.

27. Podle § 107 odst. 1 SOZ platí, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

28. Podle platné judikatury (např. rozhodnutí NS ČR ze dne 18.3.2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007) ve vzájemném vztahu subjektivní a objektivní promlčecí doby se právo promlčí uplynutím jedné z nich i tehdy, běží-li ještě druhá promlčecí doba.

29. Ve smyslu právních názorů vyjádřených v judikatuře a odvolacími soudy (v tomto směru se soud odkazuje na bohatou judikaturu soudů odvolacích i dovolacích popsanou ve vyjádřeních samotnými účastníky řízení shora v odůvodnění) v obdobných kauzách soud určuje jako počátek plynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby den, kdy se žalobce dozvěděl, že se smlouvu není něco v pořádku. Dle názoru soudu si žalobce mohl učinit závěr o výhodnosti či nevýhodnosti uvedené smlouvy již z každého výpisu z podílového účtu, které mu byly zasílány minimálně od roku 2009 a od roku 2017 již i s informací o výši odkupného, jak vyplynulo z provedených důkazů. Od tohoto okamžiku mohl zhodnotit, zda je „se smlouvou vše v pořádku“ a zda je pro něho ekonomicky výhodná a určitá. Tento závěr soud opírá nejen o aktuální judikaturu MS v Praze, ale i o nález III. ÚS 2127/21, z něhož vyplývá, že aby byla splněna podmínka pro počátek plynutí subjektivní promlčecí doby spočívající v tom, že oprávněný se dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, pak oprávněný musí mít alespoň laické povědomí o tom, že se smlouvou není něco v pořádku. I dle laického pohledu bylo z přehledu možno usoudit, v jakém nepoměru je výše odkupného, výše pojistného plnění a zaplaceného pojistného, event. výši srážek ze zaplaceného pojistného žalovanou účtovaných a učinit si představu o výhodnosti či nevýhodnosti uvedeného pojistného vztahu pro žalobce, který zajisté s ohledem na neurčitost částek stržených za účelem výpočtu částky odkupného, nemohl jeho výši sám dovodit a musel zjistit, že stanovení jeho výše je zcela na žalované. V tomto okamžiku se žalobce rovněž dozvěděl o svém právu uplatnit svůj nárok u soudu. Soud se v tomto směru ztotožnil s argumentací strany žalované ohledně počátku plynutí promlčecí lhůty, když se však neztotožnil s jejím tvrzením, že vše potřebné bylo patrné již ze samotného textu smlouvy a smluvních podmínek. K plnému posouzení tzv. „nesprávnosti či nevýhodnosti“ smlouvy bylo třeba pro laika sledovat nějakou dobu její vývoj, tj. poměr zaplaceného pojistného k výši pojistného plnění a event. výši odkupného. Tato laická představa zcela postačovala k tomu, aby se oprávněný mohl domáhat svých nároků, aniž by musel být zastoupen právním odborníkem a aby od tohoto okamžiku začala plynout subjektivní promlčecí lhůta. K počátku plynutí subjektivní promlčecí doby totiž subjekt nemusí mít povědomí o právním hodnocení existujícího právního vztahu (zde absolutní neplatnosti). S ohledem na to má soud stejně tak jako žalovaná za to, že s ohledem na to, že žaloba byla podána dne datum a žalobce měl povědomí o výši „odkupného“ již od roku 2017, pak jsou promlčeny všechny nároky na plnění za dobu dva roky před tímto datem, tj. pojistné zaplacené před datum. Po tomto datu až do zániku smlouvy žalobce zaplatil pojistné ve výši 11 498 Kč Kč, žalovaná však vyplatila žalobci odkupné ve výši 14 907 Kč a tento nárok řádně započetla na nárok žalobce. Vzhledem k tomu, že částka uhrazená žalovanou žalobci (a představující její nárok na bezdůvodné obohacení plynoucí z absolutně neplatné pojistné smlouvy) převýšila nárok žalobce a tím zanikl, soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Soud se v tomto směru neztotožnil s námitkou žalobce, že se jedná o nároky, které nelze započíst a žalovaná je tedy po žalobci v rámci tohoto řízení nemůže uplatňovat. V případě absolutně neplatné smlouvy vzniká povinnost vrátit plnění již v okamžiku takového plnění, k němuž se vypořádají i vzájemně si poskytnutá plnění, přičemž ke vzájemnému zúčtování dochází již k okamžiku přijetí takového plnění (viz § 457 obč. zák.). Povinnost platit má tedy ten, který od druhého přijal vyšší plnění.

30. Soud s ohledem na námitku žalobce o nemravnosti vznesené námitky promlčení posuzoval, zda námitka promlčení byla ze strany žalované uplatněna v rozporu s dobrými mravy.

31. Podle § 3 odst. 1,2 SOZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy a fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou.

32. Podle § 56 odst. 1 SOZ spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

33. Ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2020, čj. 23 Cdo 1254/2020-399 je rozpor námitky promlčení s dobrými mravy třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Dále se soud odkazuje rovněž na rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, podle kterého korekce promlčení dobrými mravy je přípustná pouze v případě, že by byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem.

34. Soud dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Zkoumal konkrétní okolnosti tohoto případu a má za to, že žalobci nic nebránilo uplatnit svá práva ještě před uplynutím promlčecí doby, na tomto prodlení nemá žalovaná žádnou vinu. Ostatně žalovaná po celou dobu trvání pojistného vztahu žalobci poskytovala pojistné krytí (které je oproti jiným investičním produktům v tomto případě prioritním účelem), měla výdaje spojené s vedením předmětného pojistného produktu a žalobkyni poskytovala pravidelné informace o vývoji tohoto pojistného produktu a zaplatila mimořádný výběr na základě jeho žádostí. Absolutní neplatnost uvedené pojistné smlouvy byla dovozována pouze z neurčitosti jejích ustanovení, soud nemá v tomto případě za to, že by se jednalo o zneužívající a poškozující ujednání sjednané na úkor spotřebitele a k takovému závěru nedospěla ani judikatura při řešení obdobných kauz v rámci své přezkumné činnosti. Soud se odkazuje v tomto směru na podrobnou argumentaci žalované i s odkazem na jí uvedené judikáty a aktuální rozhodovací praxi odvolacích soudů v typově podobných kauzách. Žalovaná nezavinila marné uplynutí promlčecí doby. S ohledem na to, že v tomto případě nebylo možno dovozovat nemravné jednání žalované vůči žalobci v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení, soud má za to, že ji nelze uplatnit. Rovněž se soud ztotožnil s argumentací žalované v tom směru, že sporná ustanovení smlouvy je nutno posuzovat jako neurčitá, což vylučuje jejich posouzení jako ustanovení zneužívající. I v tomto směru se soud zcela pro stručnost odkazuje na vyčerpávající vyjádření žalované včetně jejího odkazu na platnou judikaturu a aktuální právní závěry odvolacích senátů MS v Praze, které se oproti možné dřívější argumentaci v tomto směru ustálily.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 31 109,10 Kč. Soud vycházel při stanovení výše nákladů řízení z tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy z částky 42 476 Kč. Podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby činí z tarifní hodnoty 42 476 Kč částku 2 820 Kč. Právní zástupce žalované učinil během řízení celkem 8 úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu, a to: příprava a převzetí právního zastoupení; písemné podání nebo návrh ve věci samé – vyjádření žalované k žalobě ze dne datum; písemné podání nebo návrh ve věci samé – vyjádření žalované k replice žalobce ze dne datum; účast na jednání dne datum; písemné podání nebo návrh ve věci samé – vyjádření žalované k odvolání žalobce ze dne datum; účast na jednání dne datum; písemné podání nebo návrh ve věci samé – vyjádření žalované ze dne datum; účast na jednání dne datum. Dále činí náklady právního zastoupení žalované režijní paušál ve smyslu ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu za 8 úkonů právní služby ve výši 300 Kč bez DPH za každý úkon právní služby pro úkony učiněné do datum a 450 Kč bez DPH za každý úkon právní služby pro úkony učiněné po datum, což je částka 22 560 Kč za 8 úkonů právní služby, dále částka 3 150 Kč jako náhradu režijního paušálu a částku 5 399,10 Kč za DPH, celkem tedy 31 109,10 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalobkyně povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedené lhůtě, může se žalovaná domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.