20 C 237/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Helenou Gregorovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozen Datum narození žalobce , bytem Adresa žalobce zastoupen Jméno Zástupce A , advokátem se sídlem AK Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného ., IČO IČO žalovaného , se sídlem Adresa žalovaného , zastoupena Jméno Zástupce B advokátkou se sídlem Anonymizováno o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8 430 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 8 430 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 430 Kč od 22.4.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 797,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se domáhal touto žalobou zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi žalobcem a žalovaným byly podepsány následující smlouvy o úvěru, a to smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 4.12.2024, na jejímž základě byly žalobci poskytnuty finanční prostředky vevýši 5.000 Kč, dále smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 7.1.2025, na jejímž základě byly žalobci poskytnuty finanční prostředky ve výši 10.000 Kč a smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 10.2.2025, na jejímž základě byly žalobci poskytnuty finanční prostředky ve výši 13.100 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouvy byly podepsány mezi žalovaným jako podnikatelem a žalobcem jako spotřebitelem, jedná se o spotřebitelské úvěry v intencích zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobce považuje uzavřené smlouvy za absolutně neplatné, neboť žalovaný řádně neposoudil úvěruschopnost žalobce před jejich uzavření, ve smyslu uvedeného zákona a platné judikatury (např. rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či nález ÚS sp. zn. III.ÚS 4129/18, rozsudek NSS čj. 1As 30/2015-39), judikatura ESD C-449/13 atd.). Žalovaný si však žádné dokumenty před uzavřením smluv neobstaral. Žalobce uhradil žalovanému na základě výše specifikovaných neplatných smluv následující částky: ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 4.12.2024 byly žalovaným poskytnuté finanční prostředky ve výši 5.000 Kč, žalobcem uhrazeno bylo celkem 6.500 Kč, bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí 1.500 Kč, ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 7.1.2025 byly poskytnuté finanční prostředky ve výši 10.000 Kč, žalobcem bylo uhrazeno celkem 13.000 Kč, bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí 3.000 Kč, ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 10.2.2025 byly poskytnuté finanční prostředky ve výši 13.100 Kč, uhrazeno žalobcem bylo celkem 17.030 Kč, bezdůvodné obohacení na straně žalovaného je ve výši 3.930 Kč. Celkem tedy žalobce uhradil na uvedené smlouvy částku ve výši 36 530 Kč, od žalovaného obdržel pouze částku 28 100 Kč, celkem tedy bezdůvodné obohacení na jeho straně činí žalovanou částku. Neplatnost uvedených smluv žalobce spatřuje dále ve výši RPSN přesahující 2000%, když podle judikatury lze považovat za maximální povolenou sazbu cca RPSN ve výši 100% ročně. Uvedená sazba je evidentně v rozporu s dobrými mravy (viz např. usnesení NS sp. zn. , spisová značka, , nález ÚS sp. zn. III. ÚS 3725/13 atd.). Žalobce vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou, ale ničeho plněno nebylo.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že má za to, že uvedené smlouvy o úvěru byly sjednány platně a žalovaná částka představuje smluvní úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že posoudil úvěruschopnost před uzavřením uvedených smluv řádně, neboť si opatřila výpisy z bankovních účtů žalobce za poslední tři měsíce před podáním žádosti o úvěr, z nichž vyplynulo, že je zaměstnán s příjmem ve výši 41 000 Kč čistého měsíčně. Při posuzování jeho výdajů vycházel ze statistických ukazatelů, kolik činí průměrné měsíční výdaje osoby, tj. 30% z čistého měsíčního příjmu, tedy zde 16 400 Kč. Dále si žalovaná obstarala náhled na zprávu z úvěrového registru žalobce, z něhož vyplynulo, že žalobce hradí na splácení úvěrů splátku ve výši 15 000 Kč. Dále na základě ověřeného dokladu totožnosti žalobce zjišťovala, zda není evidován v insolvenčním rejstříku či v centrální evidenci exekucí. Uzavřela, že žalobce má velmi dobré tzv. CB Score. Způsob ověřování úvěruschopnosti žalobce byl zcela adekvátní typu úvěru, tj. tzv. mikroúvěru. Žalobcem odkazovaná judikatura se týká úvěrů v řádech deseti-až statisíců. Jeho úvěruschopnost byla potvrzena tím, že žalobce úvěry uhradil (viz např. rozsudek NS ČR sp.zn. 33 Cdo 1819/2023. U každé z úvěrových smluv byla posuzována úvěruschopnost žalobce zvlášť. Co se týká sjednané RPSN má žalovaný za to, že není nijak nepřiměřená a nijak nevybočuje z obvykle sjednané výše smluvního úroku v obdobných smlouvách, jak i vyplývá z rozhodovací praxe soudů.

3. Žalobce v replice nesouhlasil s vyjádřením žalovaného. Uvedl, že úvěruschopnost žalobce nebyla žalovaným posouzena s odbornou péčí, jak vyžaduje zákon a judikatura zdejších i evropských soudních institucí, kdy bylo zcela formální, nekomplexní. Ohledně výše RPSN se odkázal např. na usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 2617/2020, kdy shledal jako rozporný s dobrými mravy i úrokovou míru ve výši 94,96% ročně. Úrokové sazby v předmětných úvěrových smlouvách jsou téměř padesátkrát vyšší, než obvyklé úrokové sazby, přičemž zákon ani judikatura nerozlišuje mezi „úvěry a mikroúvěry“, neboť soudy konstatovaly, že i při nižších úvěrech může dojít k nežádoucímu zadlužení spotřebitele v důsledku sjednaných poplatků spojených s jejich poskytnutím a vysokému úroku z úvěru a to zvláště při kumulaci několika spotřebitelských úvěrů.

4. Žalovaný nesouhlasil s argumentací žalobce s tím, že žalobcem opakovaně uváděná judikatura nedopadá na tento případ. Co se týká posuzování úvěruschopnosti, zákon pouze ukládá povinnost poskytovateli úvěru prověřit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Zákon neukládá konkrétní povinnost, kterou by měl poskytovatel úvěru splnit. V tomto případě bylo postupováno v souladu se zákonem. Bylo by v rozporu se smyslem podnikání, aby náklady na posuzování úvěruschopnosti převýšili zisk z poskytnutí mikroúvěru. Rovněž se ohradil proti tvrzení žalobce o nemravné výši RPSN.

4. Soud zjistil z provedených důkazů následující skutkový stav, který žádná ze strany nesporovala: Z potvrzení , právnická osoba, o úhradě částek 5 000 Kč, 10 000 Kč, 13 100 Kč, 6 500 Kč a 13 000 Kč a 17 030 Kč, z předžalobní výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 13.4.2025 a doručenka předžalobní výzvy z datové schránky, z rámcové smlouvy o úvěru ID 43099493 ze dne 4.12.2024, ze smlouvy o úvěru , Anonymizováno, ze dne 4.12.2024, ze smlouvy o úvěru , datum, ze dne 7.1.2025, ze smlouvy o úvěru , Anonymizováno, ze dne 7.1.2025, z výpisu z lustrací, a to ze spisu z kontroly platnosti dokladu, z CMCB lustrace kontroly insolvenčního registru, kontroly bydliště, z výsledku skoringu žalobce k jednotlivým smlouvám , z výpisů žalobce z účtu , právnická osoba, , z náhledů na zprávu k osobě žalobce z úvěrového registru bylo zjištěno, že žalobce od žalovaného čerpal úvěry ve výši uvedené v žalobě, na jejich úhradu zaplatil žalovanému rovněž částky uvedené v žalobě. Žalovaný posuzoval úvěruschopnost žalobce tak, že provedl lustraci žalobce v příslušných systémech, za účelem zjištění, zda proti němu není vedeno insolvenční, či exekuční řízení, splácí-li úvěr, a dále si obstaral výpisy z účtu žalobce za 3 měsíce před uzavřením úvěrových smluv. Náklady žalobce posoudil toliko tak, že vycházel ze statistických údajů.

5. Po zhodnocení skutkových zjištění dospěl soud k tomuto právnímu posouzení:Soud se ztotožnil s právní argumentaci žalobce a na ni odkazuje. Stejně tak má v tomto případě za to, že předmětné úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatným právním jednáním jako celek, z důvodů, které žalobce uplatnil. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrových smluv (§ 580 obč. zák.) je jednak sjednaný úrok, RPSN a další sankce, které přestavují takovou nerovnováhu v postavení účastníků smlouvy v neprospěch žalobce jako spotřebitele, že smlouva jako celek odporuje dobrým mravům. Soud neshledal, že by měl v tomto rozlišovat mezi běžnými úvěry a tzv. mikroúvěry, jak argumentuje žalovaný, neboť i v případě úvěrů v nízkých částkách se v důsledku navýšení poskytnuté částky o sjednané poplatky a sankce, může spotřebitel dostat do tzv. dluhové spirály, kdy jeden úvěr umořuje úvěrem dalším atd. V tomto případě nebylo postaveno najisto, že úvěry žalobce hradil z vlastních zdrojů, a nikoliv z dalších poskytnutých úvěrů. Zároveň má soud rovněž za to, že nebyla dostatečné posouzena úvěruschopnost žalobce, především co se týká jeho nákladové složky, kdy kromě těchto úvěrů splácel ještě další a obecné statistické údaje se případu žalobce nemusely týkat. Každý případ by se měl posuzovat individuálně.Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Podle § 2993 obč. zák. plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.Žalobcem provedené výpočty žalovaný nijak nesporoval, a protože plnění žalobce vůči žalovanému bylo vyšší o žalovanou částku, uložil žalovanému uhradit tuto částku žalobce jako bezdůvodné obohacení, které získal na úkor žalobce tak, jak je ve výroku uvedeno. Jelikož se dostal žalovaný do prodlení, soud přiznal žalobci i nárok na úhradu příslušenství pohledávky, tedy zákonný úrok z prodlení.Podle § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízení; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

8. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. l o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobci vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a dále za právní zastoupení za 5 úkonů právní pomoci po 1500 Kč, plus 5krát režijní paušál 450 Kč (převzetí a příprava, předžalobní výzva, žaloba, vyjádření k odporu a závěrečný návrh, odvolání do platebního rozkazu), plus DPH 21%, celkem tedy 11 797,50 Kč podle § 8 odst. 1, § 7, 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif.