22 C 69/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Vránovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 332 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 122 500 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 122 500 Kč za dobu od 12.9.2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce na žalované domáhá zaplacení částky ve výši 29 167 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29 167 Kč od 12.9.2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žaloba, kterou se žalobce na žalované domáhá zaplacení částky ve výši 200 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 200 000 Kč od 12.9.2019 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 1.4.2019 domáhá uložení povinnosti žalované, k zaplacení částky ve výši 366 667 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z titulu náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích ve správním a navazujícím soudním řízení. Tato řízení se týkala umístění stavby rekreační chaty a byla vedena před těmito orgány: [stát. instituce] [anonymizováno] (dále též„ Stavební úřad“), [anonymizována dvě slova] [územní celek], [název soudu], [název soudu] a Nejvyšší správní soud ČR. Žalobce požaduje újmu za dobu řízení od 16.12.2010 do 16.10.2018. K průběhu správního a navazujících řízení soudních žalobce pak uvedl, že se jednalo o stavební řízení, kdy žalobce dne 16.12.2010 podal žádost o vydání územního rozhodnutí k umístění rekreační chaty. Stavební úřad tuto žádost zamítl a žalobce se proti tomuto rozhodnutí dne 30.12.2010 odvolal. Dne 8.3.2011 odvolací orgán odvolání zamítl. Toto rozhodnutí žalobce napadl správní žalobou, kdy správní soud dne 19.11.2014 odvolací rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací orgán dne 9.1.2015 zrušil rozhodnutí stavebního úřadu, který dne 23.3.2015 žádost opět zamítl. 9.4.2015 se žalobce odvolal, kdy dne 5.10.20154 bylo odvolání zamítnuto. Následovala správní žaloba a dne 20.9.2017 opět zrušení odvolacího rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí byla podána kasační stížnost, která byla dne 8.3.2018 zamítnuta. Dne 9.4.2018 bylo vydáno souhlasné stanovisko k umístění stavby a dne 12.9.2018 byla stavba povolena s právní mocí dne 16.10.2018. Žalobce požaduje jednak majetkovou škodu v částce 200 000 Kč, která představuje rozdíl v ceně, za kterou mohl rekreační objekt vystavět v letech 2010 – 2011 a v roce 2018, v souvislosti s nárůstem cen stavebních prací. Žalobce se dále domáhá odškodnění za nepřiměřenou délku správního řízení včetně řízení soudního správního, jež trvalo 7 let a 10 měsíců, a to od 16.12.2010 do 16.10.2018, přičemž složitost samotné věci nebyla nikterak veliká, délku neopodstatňovala a žalobce svým chováním ke způsobeným průtahům nikterak nepřispěl. Příčinnou souvislost spatřuje žalobce v tom, že předmětné řízení o povolení stavby má přímý vliv na existenci, rozsah a způsob výkonu jeho vlastnického práva. Žalobce požaduje za nepřiměřenou délku řízení finanční zadostiučinění ve výši 166 667 Kč, kdy za každý rok požaduje 20 000 Kč s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp.zn. Cpjn 206/2020. Tuto částku pak požaduje na výšit on 30% pro excesivní chování orgánů veřejné moci, o 10 % pro význam řízení pro jeho osobu a o 10 % pro jeho aktivní přístup. Zároveň připouští ponížení této částky o 20 % s ohledem na složitost věci. Žalobce pak zároveň navrhl tuto částku ještě navýšit o probíhající odškodňovací řízení, které trvá také nepřiměřeně dlouhou dobu. Svůj nárok žalobce uplatnil u žalované žádostí dne 10.3.2018, které však nebylo vyhověno.

2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že nárok žalobce neuznává a navrhla žalobu v plném rozsahu zamítnout. Žalovaná uvedla, že průběh řízení považuje za poměrně pravidelný, pouze s několika dílčími průtahy v rámci řízení soudních. Upozornila na vyšší složitost daného řízení, kdy probíhalo před správními a soudními orgány a v jeho průběhu došlo ke změně právní úpravy. Význam daného řízení pro žalobce hodnotila jako standardní. Žalovaná pak uzavřela, že nepovažuje za adekvátní jakékoliv finanční odškodnění.

3. Mezi účastníky není sporu o tom, že celková délka předmětného správního řízení trvala 10 let, 7 měsíců, a to od 16.12.2010 do 16.10.2018. Účastníci rovněž učinili nesporným průběh správního řízení tak jek je popsán ve vyjádření žalované ze dne 22.12.2020.

4. Soud v tomto řízení provedl dokazování, přičemž jednotlivé důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.”), jak každý samostatně, tak i v jejich vzájemných souvislostech a dospěl na tomto základě k následujícím skutkovým zjištěním.

5. S ohledem na to, že předběžné projednání nároku je podmínkou meritorního projednání věci, soud konstatuje, že z dopisu ze dne 8.3.2018 bylo zjištěno, že žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního a soudního řízení.

6. Soud k důkazu provedl předmětný správní a soudní spisy, ze kterého bylo zejména shodně s tvrzením účastníků zjištěno, že celková délka řízení (správního i soudního) činila 10 let, 6 měsíců a 3 dny. Dále byl zjištěn průběh řízení, kdy dne 16.12.2010 žalobce s manželkou podali žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby k [stát. instituce] [anonymizováno]. Dne 29. 12. 2010 - [anonymizováno] [obec], SÚ, rozhodnutím čj. [číslo] 2010 podanou žádost zamítl na základě negativního závazného stanoviska [anonymizováno] [obec]. Dne 31. 12. 2010 žalobce s manželkou podali proti zamítavému rozhodnutí odvolání ke [anonymizována dvě slova] [územní celek] a zároveň podali podnět ke zkrácenému přezkumnému řízení stanoviska [anonymizováno] [obec]. Dne 18. 2. 2011 [anonymizováno], odbor životního prostředí a zemědělství, pod čj. [číslo] 2010 (sp. zn. [anonymizováno] [rok] [spisová značka]) k odvolání žalobce a jeho manželky potvrdil závazné stanovisko [anonymizováno] [obec] ze dne 1. 9. 2010. Dne 8. 3. 2011 [anonymizováno] rozhodnutím čj. [číslo] 2011 (sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [spisová značka]) odvolánín podané dne 31. 12. 2010, zamítl a napadené rozhodnutí [anonymizováno] [obec], ze dne 29. 12. 2010, čj. [číslo] 2010, potvrdil. Dne 16. 5. 2011 žalobce napadl rozhodnutí [anonymizováno] správní žalobou k [název soudu] (sp. zn. [spisová značka]). Dne 19. 11. 2014 [název soudu] rozsudkem čj. [číslo jednací] (v právní moci dnem 15. 12. 2014) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil [anonymizováno] k dalšímu řízení. Dne 9. 1. 2015 – [anonymizováno], odbor regionálního rozvoje, vydal nové rozhodnutí ve věci, čj. [číslo] (sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] ([anonymizováno] [spisová značka], v právní moci dne 2. 2. 2015), kterým zrušil rozhodnutí [anonymizováno] [obec] ze dne 29. 12. 2010 a věc mu vrátil k novému projednání. Dne 18. 3. 2015 [anonymizováno] [obec] vydal nové negativní závazné stanovisko, čj. [číslo] [spisová značka]. Dne 23. 3. 2015 – [anonymizováno] [obec] rozhodnutím čj. [číslo] 2010 – [anonymizováno] [číslo] [číslo]. Dne 9. 4. 2015 žalobce se proti zamítavému rozhodnutí [anonymizováno] [obec] odvolal. Dne 5. 10. 2015 – [anonymizováno], rozhodnutím čj. [číslo] (sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [spisová značka]) zamítl odvolání. Dne 22. 10. 2015 žalobce napadl rozhodnutí [anonymizováno] žalobou ke [název soudu] (pod sp. zn. [spisová značka]). Dne 20. 9. 2017 Krajský soud v Praze rozsudkem čj. [číslo jednací] rozhodnutí [anonymizováno] a rozhodnutí [anonymizováno] [obec] zrušil a věc vrátil [anonymizováno] k dalšímu řízení. Dne 5. 10. 2017 [anonymizováno] proti rozsudku [název soudu] ze dne 20. 9. 2017 podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (pod sp. zn. [spisová značka]). Dne 13. 10. 2017 žalobce podal k [anonymizováno] [obec] žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby rekreační chaty. Dne 4. 12. 2017 žalobce se obrátil na [anonymizováno] [obec] s přípisem označeným jako„ žádost o vydání souhlasného závazného stanoviska na základě rozhodnutí dvou soudů. Dne 8. 3. 2018 Nejvyšší správní soud rozsudkem čj. [číslo jednací] podanou kasační stížnost zamítl Dne 9. 4. 2018 – [anonymizováno] [obec] vydal souhlasné závazné stanovisko s vydáním územního rozhodnutí pro umístění stavby rekreačního objektu na pozemku žalobce. Dne 14. 5. 2018 – [anonymizováno] [obec] vydal souhlasné závazné stanovisko dle zákona o ochran ovzduší k provedení stavby. Dne 13. 6. 2018 [anonymizováno] [obec] vyzval žalobce k doplnění žádosti. Stavební úřad po uvedenou dobu řízení přerušil. Dne 18. 7. 2018 žalobce žádost o vydání územního rozhodnutí doplnil. Dne 3. 8. 2018 - [anonymizováno] [obec] oznámil zahájení společného řízení ve věci žádosti žalobce podané dne 13. 10. 2017, o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení na stavbu rekreační chaty. Dne 12. 9. 2018 [anonymizováno] [obec] vydal rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení na stavbu rekreační chaty a žumpy (v právní moci dnem 16.10.2018).

7. V rámci prováděného dokazování byl na jednání konaném dne 8.9.2021 vyslechnut žalobce, který popsal průběh správního a navazujících řízení soudních, kdy zejména akcentoval jejich zdlouhavost a sveřepý přístup státních orgánů k dané věci. Rekreační objekt měl původně v úmyslu vystavět s manželkou, ta však v průběhu řízení zamřela. Místo si vybrali z důvodu jeho vhodnosti pro rekreaci, čisté ovzduší, malebnou krajinu. Objekt byl zamýšlen pouze na rekreaci a je již dostavěn. Žalobce vnímal přístup správních orgánů jako arogantní, bez respektu a povýšenecký.

8. Po právní stránce soud vychází ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění. Podle § 1 odst. 1 tohoto zákona stát odpovídá za podmínek stanoveným tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 tohoto zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 citovaného zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 cit. zák. se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 cit. ust. pak platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánu veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Soud nejdříve posuzoval nárok žalobce na nárok nemajetkové újmy, kdy se jedná o majetkový nárok soukromoprávní povahy spadajícím pod čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech (dále též jen„ Úmluva“) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen„ Listina“) a je tu namístě vycházet ze závěrů stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010.

10. Soud hodnotil především délku předmětného řízení správního a soudního jako celku, které započalo 16.12.2010 a skončilo dne 16.10.2018, trvalo tedy 7 let, 10 měsíců. Tato délka řízení je třeba nepochybně považovat za nepřiměřenou (nezákonnou), přičemž k tomuto soud s ohledem na závěry Nejvyššího soudu dodává, že i takové řízení, které v sobě nemá ani jeden průtah, tzn. orgán postupoval správně, může být v konečném důsledku nepřiměřené dlouhé. V takovém případě se pak dle výše citovaného stanoviska Nejvyššího soudu vznik nemajetkové újmy na straně poškozeného účastníka předpokládá, újma totiž spočívá v nejistotě účastníka o tom, jak řízení dopadne, přičemž zásadně je namístě poskytnutí peněžitého zadostiučinění, neboť pouhé konstatování porušení práva se jeví (a to konkrétně i v tomto případě) jako nedostačující.

11. Tzv. základní částka odškodnění, jež je dle výše cit. stanoviska zásadně odůvodněná v rozmezí 15 – 20 tisíc Kč ročně. Soud základní odškodnění určil na spodní hranici uvedeného rozmezí (15 000 Kč za rok řízení), neboť došel k závěru, že celková délka je nepřiměřenou, nikoliv však extrémně dlouhou, která by odůvodňovala výši zadostiučinění při vrchní hranici.

12. Celková délka řízení byla zjištěna v trvání 7 let, 10 měsíců. Taková délka řízení je pak nepřiměřenou a rovněž nezákonnou, neboť správní řízení, kterého byl žalobce účastníkem, se řídí ustanoveními správního řádu. Ve smyslu ust. § 71 odst 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád tak mělo být rozhodnuto do 60 dnů, a to i v případě, že jde o zvlášť závažný případ. Zákonná lhůta tak dodržena nebyla, naopak byla mnohonásobně překročena. I přesto, že zákonná lhůta je výrazně kratší, postupoval soud při určená základní částky zadostiučinění tak, že za„ ještě přiměřenou” považoval dobu 2 let (za první dva roky je proto počítáno s poloviční částkou, tj. celkem 15 000 Kč náhrada újmy za první dva roky), v níž mohlo a mělo být řízení skončeno. Soud tedy dospěl k základní částce odškodnění 102 500 Kč (2 x 7 500 Kč + 5 x 15 000 Kč + 10 x 1 250 Kč).

13. Soud se dále zabýval délkou samotného odškodňovacího řízení, které trvalo od 1.4.2019 do 2.11.2022, tedy 3 roky, 7 měsíců a 1 den. Soud při svém hodnocení vycházel z ustálené rozhodovací praxe, kdy lze v odškodňovacím řízení přihlédnout k jeho nepřiměřené délce (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 23. 7. 2019, sp.zn. 30 Cdo 5251/2017, dle kterého„ dovolatel může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k posuzovanému řízení žádá, a to již v tomto kompenzačním řízení, tedy bez toho, že by musel iniciovat další samostatné soudní řízení o přiměřené zadostiučinění. Pokud poškozený nepožaduje vyšší peněžité odškodnění než doposud, pak se nejedná o změnu žaloby spočívající ve zvýšení žalobního nároku, ale toliko o uplatnění požadavku a nové skutečnosti, ke které by měl soud při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout.“). Současně soud přihlédl k tomu, že pokud by byla náhrada za nepřiměřenou délku řízení uplatňována samostatně, musel by být nárok předběžně uplatněn u příslušného úřadu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp.zn. 30 Cdo 1719/2018, podle kterého„ nelze vyloučit, že samotná délka odškodňovacího řízení může být nepřiměřená a že tak může být posuzována jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, s nímž je spojen vznik nového nároku na přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, který však musí být poškozeným uplatněn nejprve v rámci předběžného projednání podle § 14 OdpŠk a případně poté i novou žalobou v občanském soudním řízení.“), a proto neposuzoval nárok podle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 (Cpjn 206/2010). Soud přihlédl k výši odškodnění v obdobných případech. V rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 72 Co 75/2020-385, soud navýšil odškodnění za pět let trvající odškodňovací řízení o částku 30 000 Kč. Dané řízení trvalo více než tři a půl roku, a proto soud odškodnění žalobce navýšil o částku 20 000 Kč, a tedy dospěl k částce 122 500 Kč.

14. Od základní částky pak soud přistoupil, s ohledem na složitost daného řízení (kterou tvrdil i sám žalobce), k redukci základní částky o 20 %. Naopak pak soud s ohledem na přístup zejména správních orgánů k projednávané věci a jejich postup naopak k navýšení této částky o 20 %. Ve vztahu na význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil ho soud jako standartní, kdy se jednalo o stavbu rekreačního objektu nikoliv objektu určeného k trvalému bydlení.

15. Ve světle těchto závěrů tak soud dospěl v rámci nemajetkové újmy k částce 122 500 Kč, kterou seznal jako způsobilou odčinit újmu, která byla žalobci způsobena, ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.

16. Soud se pak dále zabýval nárokem žalobce na uhrazení majetkové škody, která mu měla být způsobena v souvislosti s nesprávným úředním postupem, kdy v důsledku takto dlouhého stavebního řízení došlo k navýšení stavebních prací, pročež žalobce požadoval po žalované uhradit částku 200 000 Kč.

17. Soud ve vztahu k tomuto nároku cituje rozsudek NS ČR ze dne 26.9.2017 sp. zn. 30 Cdo 3728/2016 kde je uvedeno: Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněném pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že odpovědnost státu za majetkovou škodu je nutno odlišit od odpovědnosti za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk a z něj odvozovaného nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a OdpŠk. Uvedl:„ (O) dpovědnost státu za škodu způsobenou průtahy v restitučním sporu by mohla být dána jen tehdy, kdyby nečinnost soudu v tomto sporu byla rozhodující příčinou, pro kterou oprávněná osoba přišla o možnost uspokojení nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat věc vůči povinné osobě. Stát v takovém případě odpovídá osobě oprávněné v restitučním vztahu za to, že nepostupoval tak, aby jí poskytl ochranu práva, tedy za doby nečinnosti, případně průtahů. V takové době řízení odpovídá za škodu vzniklou oprávněnému stát.“ V usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, tento závěr již Nejvyšší soud výslovně vysvětlil tak, že„ v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 věta první OdpŠk) nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu.“ V rozsudku ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, následně shrnul:„ (P) ro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí, že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly.“ 18. Z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že při uplatnění nároku na majetkovou škodu, musí žalobce tvrdit jednotlivé průtahy v daném řízení a následně také dovodit příčinnou souvislost mezi těmito jednotlivými průtahy a žalobcem tvrzenou škodou. Žalobce však toto neučinil, pročež soud tento jeho návrh zamítl.

19. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., dle něhož soud vysloví, že žádný z účastníků na ně nemá nárok, pokud byl každý z účastníků ve věci úspěšný jen částečně. V daném případě soud zamítl celý nárok žalobce na náhradu majetkové škody a naopak mu bezmála v celém rozsahu vyhověl, ohledně nároku na nemajetkovou újmu. Každý z účastníků byl v určité části sporu úspěšný a vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu byl skoro rovnocenný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.