23 C 170/2012

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslavy Novotné a přísedících Mgr. Michaela Votápková a PhDr. Jaroslav Matoušek ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená obecnou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci pro: neplatnost výpovědi z pracovního poměru <b>I. Určuje se, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum], je neplatné.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám právní zástupkyně žalobkyně, náhradu nákladů řízení za právní zastoupení v řízení o obnově ve výši 23 940 Kč.</b> <b>III. Odměna a náhrada hotových výdajů JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky, za zastupování žalobkyně se určuje částkou 5 566 Kč a je splatná prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1, po právní moci rozsudku.</b> <b>IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náklady státu ve výši 5 566 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1) Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [číslo] [rok] dopisem žalovaného dané žalobkyni s odůvodněním, že [číslo] [rok] odešla údajně k lékaři a od té doby nedochází do zaměstnání, je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že okamžité zrušení„ bylo dáno po uplynutí lhůty dvou měsíců ode dne, kdy by údajně k porušení pracovní kázně došlo a kdy by o tom zaměstnavatel věděl, ne více jak po čtyřech letech“. 2) Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] žalobu zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že„ žalobkyně od [datum], kdy na provozovně žalovaného předala ukončení pracovní neschopnosti trvající od [datum] do [datum], již do této provozovny nevstoupila a žalovanému nedala nijak na vědomí, zda je i nadále v pracovní neschopnosti“. Žalovaný žalobkyni několikrát vyzýval, aby se dostavila na schůzku, avšak na žádný z termínů (určených na dny [datum] a [datum]) žalobkyně nereagovala. Neomluvená nepřítomnost trvala od [datum], a tím žalobkyně porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem. 3) K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum] je neplatné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] za zastupování žalobkyně se určuje částkou 9.200 Kč, že odměna a náhrada hotových výdajů advokátky JUDr. [jméno] [příjmení] za zastupování žalobkyně se určuje částkou 6.900 Kč a že žalovaný je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 16.100 Kč a na soudním poplatku z žaloby a odvolání 4.000 Kč. Ve věci samé odvolací soud poukázal na ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce a zdůraznil, že právo zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením zaniká již tím, že uplyne jedna z obou lhůt, ať již subjektivní nebo objektivní. Běh objektivní lhůty přitom počíná ode dne, kdy mohlo být právo poprvé uplatněno, tedy ode dne, kdy nastala skutečnost, jež může být důvodem pro rozvázání pracovního poměru tímto jednostranným úkonem zaměstnavatele. V dané věci podle názoru odvolacího soudu byl tímto prvním dnem nepochybně následující pracovní den po [datum], lhůta tedy počala běžet dne [datum], a marně uplynula dne [datum], aniž by právo zaměstnavatele bylo vykonáno. Vzhledem k tomu musel soud z úřední povinnosti přihlédnout k tomu, že došlo k prekluzi práva, a tím zanikla možnost žalovaného rozvázat pracovní poměr se žalobkyní jednostranným úkonem, i kdyby jinak všechny zákonné předpoklady pro takový úkon byly splněny. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum] je proto podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem, neboť žalovaný k němu přistoupil opožděně. 4) K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího, ani dovolacího řízení a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu dovodil, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobkyní v objektivní jednoroční lhůtě stanovené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce. Zdůraznil, že k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru, náleží též povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době. Tento pracovní závazek zaměstnance může být v průběhu trvání pracovního poměru suspendován jedině, nastane-li některá z překážek v práci, ať je to již překážka v práci na straně zaměstnance (§ 191 a násl. zák. práce) nebo překážka v práci na straně zaměstnavatele (§ 207 a násl. zák. práce). Není-li zde tato právem uznaná nemožnost nebo obtížnost plnění základních pracovněprávních povinností a vykazuje-li zaměstnanec - tak jako žalobkyně v projednávané věci - absenci, která není výše uvedeným způsobem aprobována, znamená to, že po celou dobu, kdy nekoná práci podle pracovní smlouvy, nedodržuje základní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Z uvedeného podle názoru dovolacího soudu vyplývá, že spočívá- li důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v dlouhodobém porušování stejných povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (v trvajícím porušování stejné povinnosti zaměstnancem) - jako tomu bylo v posuzovaném případě - je třeba vycházet z toho, že jednoroční lhůta uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce neskončí dříve, než po uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po posledním takovém porušení povinnosti (neomluvené absenci). Opačný názor, který odvíjí počátek běhu této jednoroční lhůty od okamžiku, kdy zaměstnanec teprve začal porušovat svou povinnost„ konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době“, by ve svých důsledcích vlastně znamenal, že implicitně vylučuje, aby další neomluvené absence po uplynutí jednoho roku následující byly posouzeny jako protiprávní porušení základních povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. 5) Proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] podala žalobkyně žalobu, kterou se domáhala povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobu odůvodnila tím, že podle jejího názoru„ je tu rozhodnutí, pro které původní rozhodnutí ve věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových závěrů nemůže obstát a může přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci“. Uvedla, že v rámci jiného sporu mezi účastníky, který je veden u Obvodního soudu Prahu 1 sp. zn. [spisová značka] o náhradu mzdy, se dne [datum] při nahlédnutí do spisu seznámila s rozhodnutím [anonymizováno] úřadu inspekce práce ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], kterým bylo k odvolání žalovaného potvrzeno rozhodnutí [anonymizováno] inspektorátu pro hlavní město Prahu ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], a dále s pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým byla zamítnuta žaloba žalovaného podaná proti zmíněnému rozhodnutí [anonymizováno] úřadu inspekce práce (obě rozhodnutí byla založena do spisu dne [datum]). V rozhodnutí ze dne [datum] se [anonymizováno] úřad inspekce práce ztotožnil se závěrem oblastního inspektorátu o tom, že se [celé jméno žalovaného] (žalovaný)„ dopustil správního deliktu na úseku náhrad dle ust. § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce“, jestliže v období od [datum] do [datum]„ nepřiděloval zaměstnankyni [jméno] [příjmení] (žalobkyni) práci dle pracovní smlouvy“,„ jmenovaná zaměstnankyně tedy nemohla konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v ust. § 207 zákoníku práce, a zaměstnavatel ([celé jméno žalovaného]) jí za výše uvedené období neposkytl náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku“, čímž„ nesplnil svou povinnost vyplývající z ust. § 208 v návaznosti na ust. § 38 odst. 1 písm. a), § 141 odst. 1 a § 144 zákoníku práce“. V rozsudku ze dne [datum] pak Městský soud v Praze zdůraznil, že„ situaci, kdy se zaměstnanec nedostaví na pracoviště, je zaměstnavatel povinen řešit v souladu s pracovněprávními předpisy“, a že„ skutečnost, že zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má za následek, že ani zaměstnanec nemůže tuto práci podle pokynů zaměstnavatele konat a není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat“. Uvedená rozhodnutí tak„ dávají za pravdu“ žalobkyni, že„ nemohla konat práci pro překážky na straně zaměstnavatele a nebyl tak naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru“. 6) Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], ve znění opravných usnesení ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], žalobu na obnovu řízení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že z rozhodnutí [anonymizováno] úřadu inspekce práce ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. [anonymizováno] [rok], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci [datum],„ nevyplývají žádné nové relevantní skutečnosti, které by byly rozhodující pro posouzení neplatnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně“, a které by tak byly důvodem pro připuštění obnovy řízení. 7) K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] usnesení soudu prvního stupně (včetně opravných usnesení) potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.543 Kč k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení]. Podle názoru odvolacího soudu, i když se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] zabývá námitkami žalovaného ve vztahu ke skutečnosti,„ že se žalobkyně po [datum] nedostavila na pracoviště, kdy nevěděl, zda trvá její pracovní neschopnost a nebylo jí tedy možno přidělovat práci v souladu s pracovní smlouvou“,„ věcná argumentace soudu zůstává toliko v rovině právní“, a nemůže tedy mít vliv na posouzení roviny skutkové, kterou se soud prvního stupně v daném řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru zabýval a k námitce žalobkyně tuto vypořádal. Z předložených rozhodnutí„ žádným způsobem nevyplývá, že by byly správními orgány či ve správním soudnictví činěny skutkové závěry ohledně toho, zda žalobkyně projevila vůli docházet do zaměstnání a žalovaným jí práce přidělována nebyla“. Samotné konstatování v rozhodnutí [anonymizováno] úřadu inspekce práce, že žalovaný„ nepřiděloval paní [jméno] [příjmení] (žalobkyni) práci dle pracovní smlouvy“,„ je v zásadě v souladu s tím, co bylo zjištěno i v daném řízení“. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že obě žalobkyní předložená rozhodnutí nejsou z hlediska skutečností tvrzených žalobkyní způsobilá přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci, neboť„ neobsahují žádná nová skutková zjištění, které by vyznívaly ve prospěch jejího tvrzení, že byla připravena po ukončení pracovní neschopnosti a následném čerpání dovolené vykonávat práci dle pracovní smlouvy a tato jí žalovaným přidělována nebyla, tj. že nastaly překážky na straně zaměstnavatele“. 8) Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytkla odvolacímu soudu, že rozhodnutí [anonymizováno] úřadu inspekce práce ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], podle kterých se měl žalovaný (jako zaměstnavatel) dopustit správního deliktu podle ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb. tím, že neposkytoval žalobkyni (jako zaměstnankyni) náhradu mzdy podle ustanovení § 208 a § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce, nepovažoval za rozhodnutí, která mají„ potencionalitu příznivějšího rozhodnutí ve věci o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 o.s.ř.“. Vyslovila přitom nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že z citovaných rozhodnutí„ žádným způsobem nevyplývá, že by byly správními orgány či ve správním soudnictví činěny skutkové závěry ohledně toho, zda žalobkyně projevila vůli docházet do zaměstnání a žalovaným jí práce přidělována nebyla“. Podle názoru dovolatelky z těchto rozhodnutí naopak„ jednoznačně plyne, že žalovaný jako zaměstnavatel porušoval své povinnosti a protiprávně nepřiděloval žalobkyni jako zaměstnankyni práci a z tohoto důvodu nemohla žalobkyně konat práci pro překážky na straně zaměstnavatele“, a že tak„ nemohl být dán důvod okamžitého zrušení pracovního poměru“. Tato rozhodnutí tak prokazují tvrzení žalobkyně učiněná v původním řízení a mohou přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Podle mínění dovolatelky soudy obou stupňů svým postupem porušily právo žalobkyně na spravedlivý proces a jejich rozhodování„ vede k tomu, že žalobkyni je de facto nepřípustně odepřena spravedlnost (denegatio iustitiae)“. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu„ změnil a povolil obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka]“. 9) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, jaké rozhodnutí může být důvodem pro obnovu řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné. Podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. může účastník napadnout žalobou na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a o.s.ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Žaloba na obnovu řízení je prostředkem nápravy v pravomocně skončených věcech, v nichž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Cílem žaloby na obnovu řízení je dosáhnout nového projednání věci a nového meritorního rozhodnutí, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žalobou na obnovu řízení se přitom nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesních vad, kterých se v původním řízení soud dopustil; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky (odvolání, dovolání nebo žaloba pro zmatečnost). Skutečnosti, rozhodnutí a důkazy jsou podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže je účastník, který se domáhá obnovy, nemohl bez své viny použít v původním řízení (a jsou tedy pro účastníka ve srovnání s původním řízením nové) a jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou pro účastníka nové v případě, že účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, například proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení. Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který obnovu uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se jeví alespoň jako pravděpodobný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). Nové rozhodnutí, které nebylo uplatněno v původním řízení, je důvodem žaloby na obnovu řízení zejména tehdy, jde-li o rozhodnutí příslušného orgánu, jímž je řešena jinak otázka, kterou si soud posoudil v původním řízení jako předběžnou otázku sám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 880/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2794/2014). U rozhodnutí není podmínkou, aby existovalo v době původního řízení, může jít i o rozhodnutí pozdější; podstatné je, aby jím byly posuzovány skutkové okolnosti nebo důkazy, které byly předmětem řízení před soudem prvního stupně nebo soudu odvolacího, jež má být obnoveno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). Není přitom rozhodné, zda šlo o předběžnou otázku, u které byl soud vázán rozhodnutím příslušného orgánu (§ 135 odst. 1 o.s.ř.), nebo o otázku, kterou si byl oprávněn posoudit sám, případně u které vycházel z rozhodnutí jiného orgánu podle ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]) .V řízení, jehož obnovení se žalobkyně domáhá, řešily soudy jako předběžnou otázku, zda nepřítomnost žalobkyně v práci po datu [datum] představovala neomluvené zameškání práce. Tento úsudek byl rozhodující pro konečné rozhodnutí soudů o věci samé, tedy pro závěr o tom, zda okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne [datum] z důvodu, že žalobkyně„ dne [datum] odešla údajně k lékaři a od té doby nedochází do zaměstnání“, je platným právním jednáním či nikoli. V původním řízení dospěl soud prvního stupně v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] - jak se podává z jeho odůvodnění - ohledně této předběžné otázky k závěru, že„ neomluvená nepřítomnost trvala od [datum]“, tedy posoudil nepřítomnost žalobkyně v práci po datu [datum] jako neomluvené zameškání práce. Uvedený závěr učinil na základě skutkového zjištění, že„ žalobkyně od [datum], kdy na provozovně žalovaného předala ukončení pracovní neschopnosti trvající od [datum] do [datum], již do této provozovny nevstoupila a žalovanému nedala nijak na vědomí, zda je i nadále v pracovní neschopnosti“. S uvedenými závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil i odvolací soud. Žalobkyně spatřuje důvod obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] v tom, že v rozhodnutí [anonymizováno] úřadu inspekce práce ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] a v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci [datum], s nimiž měla možnost se seznámit až po pravomocném skončení původního řízení, je tato předběžná otázka, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení, vyřešena jinak. 10) Z odůvodnění rozhodnutí [anonymizováno] úřadu inspekce práce ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] (kterým bylo k odvolání žalovaného potvrzeno rozhodnutí [anonymizováno] inspektorátu pro hlavní město Prahu ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací]), se podává, že správní orgán dospěl k závěru, že se [celé jméno žalovaného] (žalovaný)„ dopustil správního deliktu na úseku náhrad dle ust. § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce, za což mu byla dle ust. § 27 téhož zákona uložena pokuta ve výši 25.000 Kč“, jestliže„ jako zaměstnavatel u zaměstnankyně paní [jméno] [příjmení] (žalobkyně), prodavačky, pracovní poměr od [datum], v období od [datum] do [datum] bez toho, aniž by došlo k jakémukoliv písemnému ukončení pracovního poměru, učinil kroky s tímto aktem související, jako je vydání potvrzení o zaměstnání a odhlášení zaměstnankyně ze zdravotního a sociálního pojištění, nepřiděloval jmenované zaměstnankyni práci dle pracovní smlouvy“ a„ jmenovaná zaměstnankyně tedy nemohla konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v ust. § 207 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a zaměstnavatel ([celé jméno žalovaného]) jí za výše uvedené období neposkytl náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku“, čímž„ nesplnil svou povinnost vyplývající z ust. § 208 v návaznosti na ust. § 38 odst. 1 písm. a), § 141 odst. 1 a § 144 zákoníku práce“. 11) Z následného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], kterým byla zamítnuta žaloba [celé jméno žalovaného] (žalovaného) podaná proti výše uvedenému rozhodnutí správního orgánu, vyplývá, že se Městský soud v Praze mj. ztotožnil se závěrem [anonymizováno] úřadu inspekce práce o tom, že„ situaci, kdy se zaměstnanec nedostaví na pracoviště, je zaměstnavatel povinen řešit v souladu s pracovněprávními předpisy“, a že podle závěrů judikatury dovolacího soudu„ skutečnost, že zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má za následek, že ani zaměstnanec nemůže tuto práci podle pokynů zaměstnavatele konat a není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat“. Podle názoru městského soudu tedy zaměstnavatel (žalovaný) pochybil, jestliže„ neřešil tvrzené porušení pracovních povinností na straně zaměstnankyně (žalobkyně), nekonstatoval jejich porušení, písemně na takové porušení zaměstnankyni neupozornil“,„ neřešil ukončení pracovního poměru“ a„ zůstal ve vztahu k zaměstnankyni pasivní“. S tvrzením zaměstnavatele, že„ nevěděl, zda je zaměstnankyně v pracovní neschopnosti a tedy v ochranné době“,„ nekoresponduje ani jeho jednání“, jestliže„ odhlásil zaměstnankyni ze zdravotního a sociálního pojištění, tedy choval se jako by pracovní poměr skončil“. 12) Z citovaných rozhodnutí vyplývá, že správní orgán a následně i soud (který rozhodoval o správní žalobě) dospěly shodně k závěru, že [celé jméno žalovaného] (žalovaný) jako zaměstnavatel v období po [datum] (až do [datum]) nepřiděloval žalobkyni práci podle pracovní smlouvy a že žalobkyně tedy nemohla konat práci pro překážku na straně zaměstnavatele. Přihlížely přitom mj. k tomu, že zaměstnavatel,„ aniž by došlo k jakémukoliv písemnému ukončení pracovního poměru, učinil kroky s tímto aktem související, jako je vydání potvrzení o zaměstnání a odhlášení zaměstnankyně ze zdravotního a sociálního pojištění“. Uvedené promítnuto do poměrů původního řízení znamená, že se žalobkyně v daném období nemohla dopustit neomluveného zameškání práce. V tomto smyslu jde tedy o jiné řešení předběžné otázky, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení. Zároveň nelze pochybovat o tom, že citovaná rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. mohou přivodit (s dostatečnou mírou pravděpodobnosti) pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci a představují tak důvod pro povolení obnovy řízení. Odvolací soud odůvodnil svůj opačný závěr tím, že„ věcná argumentace Městského soudu v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] zůstává toliko v rovině právní“, neboť z předložených rozhodnutí„ žádným způsobem nevyplývá, že by byly správními orgány či ve správním soudnictví činěny skutkové závěry ohledně toho, zda žalobkyně projevila vůli docházet do zaměstnání“. Je jistě správné - jak uvádí odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení - že ten z účastníků, který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, nebo u něhož jinak nastala překážka, která brání ve výkonu práce, je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu práce; jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po druhém účastníku (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v časopise Právní rozhledy [číslo] roč. [rok], str. [anonymizováno], nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Odvolací soud však přehlíží, že žalobkyní označená„ nová rozhodnutí“, jsou v projednávané věci významná v tom směru, že jsou jimi jinak posuzovány skutkové okolnosti a důkazy, které jsou podstatné z hlediska (odvolacím soudem zvažovaného) závěru o tom, který z účastníků pracovního poměru způsobil, že druhý účastník nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, respektive u kterého z nich nastala překážka bránící výkonu práce, a je proto povinen vyjádřit ochotu nadále plnit povinnosti z pracovního poměru nebo sdělit odstranění (odpadnutí) překážky. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky usnesení městského soudu ve věci samé změnil tak, že žalobě na povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] bylo vyhověno (§ 243d písm. b), § 235e odst. 1 o.s.ř.). 13) V novém řízení soud I. stupně na návrh právní zástupkyně žalobkyně doplnil dokazování již dříve založenými listinami uvedenými v podání z [datum] - dopis žalobkyně, ke kterému žalobkyně přiložila následující dopisy, které adresovala svému zaměstnavateli. Dopis z [datum] – v tomto dopise se uvádí: [příjmení] [celé jméno žalovaného], nastoupila jsem [datum] a [datum] a [datum] do zaměstnání a nebyla mi přidělena žádná práce, přestože trvám na zaměstnání u vás a nemám ukončený pracovní poměr a Vy jste mě se svou ženou [datum] doslova vyhodil, že si nepřejete, abych u Vás pracovala a byla zaměstnána. Žádnou práci nemám a mám 5 a půl dne dovolené, kterou mi odmítáte proplatit, do šatny jsem si dala pracovní oblečení, včetně bot na přezutí v hodnotě 1 200 Kč a odmítáte mi vydat oblečení pracovní. Do zaměstnání jsem docházela, jelikož jsem byla zaměstnavatelem posílána domů. Čekám, až mě zaměstnavatel vyzve k nástupu do zaměstnání, jelikož nemám ukončený pracovní poměr a zápočtový list, zdravotní průkaz. Podepsána [příjmení], zaměstnanec Další dopis je ze dne [datum] je v něm uvedeno, že žalobkyně se obrací na žalovaného, citace:„ Dne [datum] mi bylo sděleno, že mi zavoláte. Trvám na zaměstnání, [datum] jsem sama zavolala a dohodla se, že mám nastoupit na odpolední, ze šatny pro zaměstnance mi bylo odcizeno oblečení 2× černé kalhoty a boty.“ V dalším textu je uveden a popsán incident, kdy byla žalobkyně poslána domů, došlo ke konfliktu, kdy byla urážena a dále je zde uvedeno, že nebyla záležitost řešena pojišťovnou. Je zde zmínka, že po psychickém teroru musela k lékaři, kam ji odvezla dcera Další dopis je z [datum], v tomto dopise je citace:„ [příjmení] [celé jméno žalovaného], dne [datum] jsem nastoupila do zaměstnání, když jsem byla uschopněna i přes značné zdravotní potíže s úrazem spojená a dle posouzení zdravotního stavu nesmím přetěžovat krční páteř. [příjmení] jsem do zaměstnání, ale nebyla mi přidělena práce, v pondělí [datum] jsem se odebrala do [nemocnice] v [obec], žádám o přidělení vhodného zaměstnání bez přetěžování páteře.“ Z podacího listu vyplývá, že dopisy výzvy byly doručeny žalovanému dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] z doručenek vyplývá, že tyto dopisy byly žalovanému doručeny v roce 2008. Z dopisu ze dne [anonymizováno] [rok] adresovaného žalobkyní žalovanému, vyplývá, že žalobkyně žádala žalovaného opakovaně doporučenými dopisy o další zaměstnávání, ale nikdy jí neodpověděl, do dnešního dne nemá ukončený pracovní poměr, po ukončení neschopenky se několikrát snažila nastoupit do zaměstnání, ale žalovaný ji vyhazoval, že si nepřeje, aby byla u něj nadále pracovala. Nebyla jí přidělována práce, přestože pracovat chtěla. Napsal žalobkyni sice výpověď, ale když si ji chtěla vzít pro právního zástupce, tak ji roztrhal. Když napsala žalobkyně výpověď samatak dopisoval do výpovědi své dodatky a rovněž ji roztrhal. Dále žalobkyně upozorňuje na to, že nemá stále ukončený pracovní poměr, je stále zaměstnancem žalovaného a tím, že ji žalovaný odhlásil z placení pojistného a OSSZ a VZP, byl porušen zákon. Na pojistném je značný dluh, včetně penále. Dále v dopise upozorňuje žalobkyně na to, že neobdržela peníze za dovolenou na což má nárok a ani žádnou náhradu za odcizené oblečení ze šatny pro zaměstnance. Žalobkyně poukázala na to, že se jedná o omezování, psychické týrání a úmyslně zaviněnou citovou ú=jmu. Podle zákona musí dostat finanční vyrovnání. Kdyby s ní by ukončen řádně pracovní poměr, mohla být evidována na Úřadu práce a pojištění by bylo uhrazeno. Na tento dopis reagoval žalovaný dopisem ze dne [číslo] [rok]„ Vážená paní, k vašemu dopisu ze dne [anonymizováno] [rok], který jsem obdržel dne [číslo] [rok], sděluji, že vzhledem k probíhajícímu řízení č.j. [spisová značka] před [příjmení] [obec a číslo] mezi vámi jako žalobkyní a mnou jako žalovaným, nepovažuji za vhodné komunikovat s vámi v současné době jinak, než prostřednictvím našich právních zástupců. Z rozhodnutí [anonymizováno] úřadu inspekce práce [číslo jednací] a dále rozhodnutí správního soudu, Městského soudu Praze, [spisová značka] soud zjistil, že se měl žalovaný (jako zaměstnavatel) dopustit správního deliktu podle ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb. tím, že neposkytoval žalobkyni (jako zaměstnankyni) náhradu mzdy podle ustanovení § 208 a § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce. Z odůvodnění rozhodnutí [anonymizováno] úřadu inspekce práce ze dne [číslo] [rok] [číslo jednací] (kterým bylo k odvolání žalovaného potvrzeno rozhodnutí [anonymizováno] inspektorátu pro hlavní město Prahu ze dne [číslo] [rok] [číslo jednací]) vyplývá,, že správní orgán dospěl k závěru, že se [celé jméno žalovaného] (žalovaný), dopustil správního deliktu na úseku náhrad dle ust. § 27 odst. 1 zák. o inspekci práce, za což mu byla dle ust. § 27 téhož zákona uložena pokuta ve výši 25.000 Kč, jestliže„ jako zaměstnavatel u zaměstnankyně paní [jméno] [příjmení] (žalobkyně), prodavačky, pracovní poměr od 1.9 2006, v období od [číslo] 2008 do [anonymizováno] [rok] bez toho aniž byl došlo k jakémukoliv písemnému ukončení pracovního poměru, učinil kroky s tímto aktem související, jako je vydání potvrzení o zaměstnání a odhlášení zaměstnankyně ze zdravotního a sociálního pojištění, nepřiděloval jmenované zaměstnankyni práci dle pracovní smlouvy a jmenovaná zaměstnankyně tedy nemohla konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v ust. § 207 zák. č. 262/2006 Sb. zákoníku práce ve znění pozdějších předpisů, a zaměstnavatel ([celé jméno žalovaného]) jí za výše uvedené období neposkytl náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, čímž nesplnil svou povinnost vyplývající z ust. § 208 v návaznosti na ust. § 38 odst. 1 pís. a), § 141 odst. 1 a § 144 zák. práce. Z následného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], kterým byla zamítnuta žaloba [celé jméno žalovaného] (žalovaného) podaná proti výše uvedenému rozhodnutí správního orgánu, vyplývá, že se Městský soud v Praze mj. ztotožnil se závěrem [anonymizováno] úřadu inspekce práce o tom, že„ situaci, kdy se zaměstnanec nedostaví na pracoviště, je zaměstnavatel povinen řešit v souladu s pracovněprávními předpisy“, a že podle závěrů judikatury dovolacího soudu„ skutečnost, že zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má za následek, že ani zaměstnanec nemůže tuto práci podle pokynů zaměstnavatele konat a není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat“. Podle názoru městského soudu tedy zaměstnavatel (žalovaný) pochybil, jestliže„ neřešil tvrzené porušení pracovních povinností na straně zaměstnankyně (žalobkyně), nekonstatoval jejich porušení, písemně na takové porušení zaměstnankyni neupozornil“,„ neřešil ukončení pracovního poměru“ a„ zůstal ve vztahu k zaměstnankyni pasivní“. S tvrzením zaměstnavatele, že„ nevěděl, zda je zaměstnankyně v pracovní neschopnosti a tedy v ochranné době“,„ nekoresponduje ani jeho jednání“, jestliže„ odhlásil zaměstnankyni ze zdravotního a sociálního pojištění, tedy choval se jako by pracovní poměr skončil“. Z citovaných rozhodnutí vyplývá, že správní orgán a následně i soud (který rozhodoval o správní žalobě) dospěly shodně k závěru, že [celé jméno žalovaného] (žalovaný) jako zaměstnavatel v období po [datum] (až do [datum]) nepřiděloval žalobkyni práci podle pracovní smlouvy a že žalobkyně tedy nemohla konat práci pro překážku na straně zaměstnavatele. Přihlížely přitom mj. k tomu, že zaměstnavatel,„ aniž by došlo k jakémukoliv písemnému ukončení pracovního poměru, učinil kroky s tímto aktem související, jako je vydání potvrzení o zaměstnání a odhlášení zaměstnankyně ze zdravotního a sociálního pojištění“. Uvedené promítnuto do poměrů původního řízení znamená, že se žalobkyně v daném období nemohla dopustit neomluveného zameškání práce. V tomto smyslu jde tedy o jiné řešení předběžné otázky, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení. Na základě doplněného dokazování zejména citovanými rozhodnutím správního orgánu a následně i soudu, byl učiněn závěr, že [celé jméno žalovaného] nepřiděloval žalobkyni práci. S ohledem na jiné skutkové posouzení věci před Městským soudem v Praze i na základě doplněného dokazování vyšlo najevo, že žalovaný nepřiděloval žalobkyni práci a že tedy důvody proč žalobkyně práci nevykonávala, byly na straně žalované a že takového okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného je neplatné. 14) Po právní stránce soud vyšel z ust. § 55 odst. 1 pís.b) zákoníku práce č. 262/2006 Sb. kde se stanoví, že zaměstnavatel může vyjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnancec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášt hrubým způsobem. V rámci obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. důvodem obnovy je jsou-li tu skutečnosti které účastník, který se domáhá obnovy, nemohl bez své viny použít v původním řízení (a jsou tedy pro účastníka ve srovnání s původním řízením nové) a jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Na základě nových rozhodnutí a doplnění dokazování vyšlo najevo, že žalovaný nepřiděloval žalobkyni práci, přestože o to žádala a aniž by došlo k jakémukoliv písemnému ukončení pracovního poměru, učinil kroky s tímto aktem související, jako je vydání potvrzení o zaměstnání a odhlášení zaměstnankyně ze zdravotního a sociálního pojištění. Žalobkyně se nemohla proto dopustit neomluveného zaměškání práce a nebyly tedy naplněny důvodu dle ust. § 55 odst. 1 pís. b) zákoníku práce č. 262/2006 Sb. 15) Výrok o nákladech státu je odůvodněn ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. neboť procesní neúspěch v této věci byl shledán na straně žalovaného. Náklady státu jsou tvořeny odměnou a náhradou hotových výdajů, které byly vyplaceny ustanovené opatrovnici žalobkyně za zastupování žalobkyně v souladu s ust. vyhl. č. 177/96 Sb. advokátní tarif za doplnění dovolání [číslo] 2020 dle ust. § 11/1d) AT, účast na soudním jednání [číslo] 2021 § 11/ 1g) At, tarifní hodnota 35 000 Kč (§9 odst. 3 pís. a) AT, sazba odměny za jeden úkon právní služby (§ 12a odst. 1 AT): 2 500 - 20% ´= 2000Kč 2x úkon právní služby a 2000 tj. 4000 Kč, 2x rež. Paušál a 300Kč 600 Kč, 21% DPH 4 600 Kč 966 Kč celkem 5 566 Kč. 16) Výrok o nákladech řízení dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. soud přiznal žalobkyni za právní zastoupení na základě plné moci před soudem I. stupně o obnově řízení – odměna za zastupování (8.2 2017 převzetí zastoupení, 9.2 2017 žaloba, [číslo] 2017 účast na ústním jednání, [číslo] 2017 odvolání, [číslo] 2018 účast na ústním jednání, sazba odměny za jeden úkon právní služby (§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 pís. a) At 2500 Kč 5x úkon právní služby a 2.500 Kč 12.500 Kč, 5x RP a 300 Kč, 21% DPH z 14 000 Kč 2.940 Kč celkem 16.940 Kč, soudní poplatek za žalobu 5000 Kč, soudní poplatek za odvolání 2 000 Kč, náklady celkem 23 940 Kč.