23 C 80/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Jaroslavou Novotnou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované za účasti vedlejšího účastníka právnická osoba , IČO sídlem adresa vedlejší účastnice zastoupená advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 2 865 462 Kč s příslušenstvím <b>I. Zamítá se žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], částku 2 865 462 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení ve výši 121 484 Kč to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se ve své žalobě podané dne [datum] domáhala zaplacení pohledávky, kterou vyplatil zaměstnancům dlužníka v souladu se zákonem č. 118/2000 Sb. v celkové výši 2 865 462 Kč. Následně se podle ustanovení § 203 odst. 1 Insolvenčního zákona domáhal vyplacení této částky u žalovaného. V žalobě uvedla následující rozhodné skutečnosti: Na dlužníka [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) [IČO] se sídlem [adresa], na jehož základě bylo vyhláškou tohoto krajského soudu ze dne [datum] zahájeno insolvenční řízení, které je vedeno pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Usnesením č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] daný krajský soud rozhodl o úpadku dlužníka. Usnesením č. j. [spisová značka] – [anonymizováno] byl následně prohlášen konkurs na majetek dlužníka [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]. Ing. [jméno] [příjmení]. Ta byla [datum] odvolána a následně ustanovena insolvenční správkyně [celé jméno žalované]. Podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele na žalobce přešly do výše vyplacených a odvedených peněžních prostředků (ustanovení § 8 a 9) mzdové nároky zaměstnanců, které mají vůči zaměstnavateli – dlužníku. Žalobce jako věcně a místně příslušný Úřad práce na základě žádostí o uspokojení mzdových nároků a dlužníka mzdové nároky. Žalobce vyplatil zaměstnancům dlužníka v souladu se zákonem č. 118/2000 Sb. mzdové nároky, provedl srážky a odvody podle zvláštních předpisů v celkové výši 2 865 462 Kč. Následně podle ustanovení § 203 odst. 1 Insolvenčního zákona žalobce řádně uplatnil svoji pohledávku u žalovaného. Žalovaný dopisem ze dne [datum] oznámil žalobci, že se mu jeho pohledávka jeví jako promlčená a jako taková nebude v insolvenčním řízení uspokojena. Na to žalobce reagoval výzvou a předžalobní upomínkou, v níž vyjádřil nesouhlas s promlčením s tím, že má zato, že se v daném případě jedná o desetiletou promlčecí lhůtu, která je dosud zachována. Žalobce argumentoval žalovanému, že za situace, kdy zaměstnavatel Úřadu práce vykázáním podle § 7 zákona č. 118/2000 Sb. uzná dluh co do důvodů i výše, což je fakticky obsahem takového úkonu, byť není nazván uznání dluhu) došlo i k faktickému uznání dluhu ve smyslu § 639 OZ a promlčecí lhůta se tak změnila z tříleté na desetiletou. Podle ustanovení § 203 odst. 1 Insolvenčního zákona žalobce uplatnil svoji pohledávku u žalovaného a současně ho vyzval k její úhradě, a to oznámením o nároku Úřadu práce a výzvou k úhradě částky 2 865 462 Kč ze dne [datum]. Toto oznámení bylo doručeno žalovanému prostřednictvím datové schránky dne [datum]. Předžalobní upomínka byla doručena žalovanému do datové schránky [datum] a zaslána na vědomí [název soudu]. Žalovaný dlužné finanční prostředky žalobci do dnešního dne neuhradil.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě tj. (insolvenční správkyně [celé jméno žalované]) uvedla, že nárok uplatněný žalobou neuznává. Uplatněnou pohledávku považuje za pohledávku za majetkovou podstatou, resp. pohledávku postavenou naroveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. c) Insolvenčního zákona (pohledávky státu – Úřadu práce České republiky za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům a za prostředky odvedené podle zvláštních předpisů). Žalobcem uplatněné pohledávky vznikají výplatou náhrady mzdy. Ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele jednoznačně vztahuje vznik pohledávky žalobce k okamžiku výplaty náhrady mzdy. Citace:„ Na Úřad práce České republiky přechází do výše vyplacených a odvedených peněžních prostředků § 8 až 10 mzdový nárok zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli. Bylo-li vydáno rozhodnutí o úpadku zaměstnavatele, uplatní Úřad práce pohledávky jednotlivých zaměstnanců v insolvenčním řízení“. Žalobce netvrdí, kdy tento okamžik nastal, ale ze žalobcem uváděných dat splatnosti jednotlivých pohledávek vyplývá, že poslední datum splatnosti je [datum]. Uplatnění pohledávek za majetkovou podstatou je ze dne [datum]. Uplatněním pohledávek za majetkovou podstatou dle § 203 Insolvenčního zákona nedochází ke stavení promlčecí doby, tento závěr je potvrzen i konstantní judikaturou. S ohledem na shora uvedené se uplatní obecná úprava promlčení dle právní úpravy účinné v době vzniku, resp. splatnosti uplatněných pohledávek, tj. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, konkrétně § 100 ve spojení s § 101, tj. uplatněné pohledávky se promlčely uplynutím tříleté promlčecí doby. Dle žalobce došlo k přerušení promlčení a běhu desetileté promlčecí lhůty v důsledku uznání dluhu ze strany dlužníka – zaměstnavatele, k němuž mělo dojít doložením (vykázáním) dlužných mzdových nároků. Dle úpravy účinné v době tvrzeného uznání, tj. § 558 zákona [číslo]„ uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval“. Dle § 110 o.z.„ Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za 10 let ode dne, kdy k uznání došlo, byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty“. Úkon zaměstnavatele, kterým plnil zákonnou povinnost dle § 7 zákona č. 118/2000 Sb. nelze považovat za uznání dluhu dle citovaných předpisů. Předně zaměstnavatel dlužníka nebyl v okamžiku„ vykázání“ dlužníkem žalobce, mezi ním a žalobcem neexistoval dluh, který by bylo možné uznat (pohledávka žalobce vznikla, jak je uvedeno výše, až výplatou mzdových nároků jednotlivým zaměstnancům) a ani obsah vykázání nelze interpretovat jako uznání dluhu, když žádný takový projev vůle z textu vykázání nevyplývá.

3. Do řízení vstoupil jako vedlejší účastník na straně žalované [právnická osoba] podle ustanovení § 93 o.s.ř., vedlejší účastník ve svém vyjádření vznesl námitku promlčení celé pohledávky. Tuto námitku promlčení zdůvodnil tím, že pohledávka byla v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníku uplatněna jako pohledávka postavená naroveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1, písm. c) zákona č. 182/2006 Sb. Insolvenčního zákona ve znění pozdějších předpisů. Na rozdíl od pohledávek přihlašovaných se tak na ni nevztahuje ustanovení § 173 odst. 4 Insolvenčního zákona, tj. uplatněním pohledávky nedošlo ke stavení promlčecí lhůty a pohledávka se promlčuje ve standardní tříleté promlčecí lhůtě. Argumentace žalobce, že pohledávka promlčená není nemůže obstát. Jednak z toho důvodu, že žalobce nebyl v době, kdy mu dlužník zaslal vykázání podle § 7 zákona č. 118/2000 Sb. dlužníka. Pohledávka v době zaslání vykázání podle § 7 zákona č. 118/2000 Sb. ještě neexistovala. Vykázání podle § 7 zákona [číslo] neobsahuje vyjádření příslibu zaplatit dluh.

4. Uznání dluhu dle § 558 zákona 40/64 Sb. ve znění pozdější pozdějších předpisů (tj. tehdy účinného právního předpisu) je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR jednostranným právním jednáním dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl. Už proto je jakékoliv uznání vyloučeno. Písemné vykázání dlužných mzdových nároků, kterému žalobce nesprávně přisuzuje účinky uznání dluhu, je zaměstnavatel povinen dle § 7 zákona č. 118/2000 Sb. zaslat krajské pobočce Úřadu práce na výzvu učiněnou v návaznosti na uplatnění mzdových nároků alespoň jedním ze zaměstnanců. Teprve poté, co krajský Úřad porovná uplatněné nároky s písemným vykázáním, přistoupí dle § 8 uvedeného zákona k uspokojení mzdových nároků zaměstnanců a teprve tehdy tak vzniká pohledávka Úřadu práce ve smyslu § 169 odst. 1, písm. c) Insolvenčního zákona. Dlužník nemohl vůči žalobci uznat dluh, neboť v době učinění předmětného právního jednání nebyl Úřad práce [anonymizováno] [pobočka] věřitelem.

5. Podle shora uvedeného je možné uznat dluh až poté, co vznikl. Pohledávka vznikla teprve po předložení písemného vykázání a je vyloučeno, aby toto písemné vykázání bylo platným uznáním dluhu a způsobilo tak vznik nové desetileté promlčecí lhůty pohledávky. Jednou z náležitostí uznání dluhu ve smyslu § 558 starého občanského zákoníku je rovněž vyjádření příslibu zaplatit dluh. Vzhledem k tomu, že písemné vykázání dlužných mzdových nároků takový příslib neobsahuje, nelze na něj hledět jako na uznání dluhu. S ohledem na výše uvedené je nepochybné, že ve vztahu k pohledávce nedošlo k uznání dluhu ve smyslu § 558 OZ a nepočala tak běžet nová desetiletá promlčecí lhůta dle § 110 téhož zákona. Vzhledem k tomu, že poslední část pohledávky byla v předmětném insolvenčním řízení uplatněna již v dubnu 2013, je zjevné, že pohledávka je téměř 5 let promlčena. Nad rámec shora uvedeného vedlejší účastník odkazuje na rozhodovací praxi nadepsaného soudu v obdobných věcech, konkrétně na rozhodnutí nadepsaného soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Tímto rozhodnutím vedeným v řízení v obdobné věci, kde vedlejší účastník vystupoval na straně žalující, byla žaloba zamítnuta v rozsahu námitky promlčení vznesené žalovanou.

6. Účastníci učinili nesporným, že se jedná o pohledávku za majetkovou podstatou a rovněž, že došlo k doložení dlužných mzdových nároků ve výši 2 865 462 Kč, což však žalovaná ale nepovažuje za uznání dluhu.

7. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

8. Usnesením [insolvenční spisová značka] byl prohlášen úpadek dlužníka [právnická osoba] dne [datum rozhodnutí]. Usnesením [spisová značka] – [anonymizováno] ze dne [datum] bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku. Usnesením [spisová značka] – v [číslo] byl odvolán insolvenční správce z funkce [datum] a novým insolvenčním správcem se stala [celé jméno žalované]. Dále byl předložen doklad o uplatnění pohledávek jednotlivých zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele z [datum].

9. Celková částka vykázání dlužných mzdových nároků byla učiněna nespornou. K důkazu byla předložena jednotlivá vykázání dlužných mzdových nároků. Z písemné komunikace s insolvenční správkyní vyplývá, že si insolvenční správkyně vyžadovala podklady k již promlčené pohledávce. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] adresované konkursní správkyni žalované ze strany Úřadu práce vyplývá, že jí byla zaslána. Z nesouhlasu o uspokojení uplatněné pohledávky ve výši 2 865 462 Kč adresované Úřadem práce konkursní správkyni vyplývá, že je zde vyjádřen nesouhlas s rozhodnutím neuspokojit pohledávku žalobkyně za majetkovou podstatou. Je zde argumentováno žalobkyní, že došlo k uznání dluhu dle § 639 o.z., a to právě vykázáním podle § 7 zákona č. 118/2000 Sb.

10. Z dopisu advokátní kanceláře [celé jméno žalované] [datum] vyplývá, že sděluje Úřadu práce, že nabyl právní moci rozsudek [spisová značka]. Připomíná, že v případě pohledávky za majetkovou podstatou nejsou s jejím uplatněním u osoby dispozičními oprávněními spojeny účinky, které jsou spojeny s řádným přihlášením pohledávky podle § 173 odst. 64 Insolvenčního zákona, tedy že běh lhůty k promlčení či prekluzi uplatněného nároku není přerušen ani stavěn a věřitel takové pohledávky musí dbát o to, aby se jeho uplatňovaná pohledávka nepromlčela či neprekludovala. [příjmení] žalobkyně předložila seznam zaměstnanců, kteří uplatňovali pohledávky, dále byla předložena příloha vedlejšího účastníka – pravomocný rozsudek zdejšího soudu [spisová značka], který nabyl právní moci [datum]. Z tohoto rozsudku vyplývá, že byla z větší části zamítnuta žaloba za majetkovou podstatou, v odůvodnění rozsudku je uvedeno, že v případě pohledávky za majetkovou podstatou nejsou s jejím uplatněním u osoby s dispozičními oprávněními spojeny účinky, které jsou spojeny s řádným přihlášením pohledávky ustanovení § 173 odst. 4 Insolvenčního zákona, tedy běh lhůty k promlčení či prekluzi uplatněného nároku není přerušen ani stavěn.

11. Právní zástupkyně žalobkyně namítala neplatnost námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy a uváděla, že po celou dobu byl žalobce v dobré víře a že ze strany žalované nebylo nikdy rozporováno vyplacení předmětné pohledávky, ani z jejího postupu nic nenasvědčovalo, že pohledávku neuznává. Žalobce měl za to, že až odpadnou překážky a bude vyřešena žaloba pro zmatečnost, bude pohledávka uspokojena. Žalobkyně trvá na tom, že pohledávka existovala, jednalo se o mzdový nárok. Tyto nároky byly vykázány a přešly na budoucího věřitele Úřad práce. Žalobkyně má za to, že žalovaný uznal tuto pohledávku s ohledem na postavení budoucího věřitele, kterým byl Úřad práce. Ač to nebylo výslovně vyjádřeno v jednotlivých vykázáních pohledávek, tak žalobkyně má za to, že došlo k faktickému uznání dluhu.

12. Na základě provedeného dokazování a nesporných tvrzení má soud za prokázané:

13. Žalobce se domáhal zaplacení pohledávky na náhradu hotových nároků vyplacených žalobcem zaměstnancům dlužníka [právnická osoba] Bylo nesporné, že žalovaná předmětnou pohledávku uplatnila v rámci insolvenčního řízení vedeného proti dlužníkovi. Jedná se o pohledávku postavenou na roveň za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm., c) zákona č. 182/2006 Sb.. Na rozdíl od pohledávek přihlašovaných se na tuto pohledávku nevztahuje ustanovení § 173 odst. 4 je i Insolvenčního zákona, tj. uplatněním žalované pohledávky nedošlo ke stavení promlčecí lhůty a žalovaná pohledávka se promlčuje ve standardní tříleté promlčecí lhůtě. Poslední část žalované pohledávky byla předmětem v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníkovi uplatněna již v dubnu 2013, je tedy zjevné, že byla k zahájení předmětného řízení již téměř 5 let promlčena. Pokud žalobce tvrdil, že vykázáním dlužných mzdových nároků došlo k uznání dluhu vůči budoucímu postupníkovi, takovéto hodnocení není správné. Bylo prokázáno, že žalobci vznikly pohledávky za majetkovou podstatou výplatou náhrady mzdy zaměstnanců dlužníka k [datum] a dříve. Jedná se o pohledávky dle § 169 odst. 1, písm. c) Insolvenčního zákona ve spojení s § 11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb. Dle zákonné úpravy účinné k tomuto okamžiku, tj. k [datum] dle zákona č. 40/1964 Sb. činila promlčecí doba 3 roky, aniž v průběhu této doby nastala skutečnost, v jejímž důsledku by došlo k jejímu stavení či přerušení. Takovou skutečností není samo uplatnění pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou v insolvenčním řízení, není ani vykázání dlužných mzdových nároků zaměstnavatelem dle § 7 zákona č. 118/2000 Sb., když tento úkon nelze považovat za uznání dluhu dle § 558 ve spojení s § 110 zákona č. 40/1964 Sb.. V okamžiku tohoto vykázání dlužníkem žalobce mezi ním a žalobcem neexistoval dluh, který by bylo možné uznat (pohledávka žalobce vznikla, jak je uvedeno výše až výplatou mzdových nároků jednotlivým zaměstnancům) a ani obsah vykázání nelze interpretovat jako uznání dluhu, když žádný takový projev vůle z textu vykázání nevyplývá.

14. Dle názoru soudu nelze uplatnění námitky promlčení ze strany insolvenční správkyně považovat za úkon v rozporu s dobrými mravy. Uplatnění tohoto korektivu institutu promlčení je na místě v případech zcela zjevné nespravedlnosti, typicky tam, kde by dlužník uplatněním námitky promlčení těžil z nepoctivého jednání. O tento případ zde zjevně nejde. Insolvenční správkyně postupovala s péčí řádného hospodáře, což vyplývá i z toho, že v rámci insolvenčního řízení bylo zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] již jednou rozhodnuto o promlčování pohledávky za majetkovou podstatou. Soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu [spisová značka], kde se uvádí, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení, viz rozsudek Nejvyššího soudu [spisová značka] uveřejněný ve Sbírkách soudních rozhodnutí a stanovisek ([spisová značka]).

15. Po hmotněprávní stránce soud věc posoudil podle ustanovení § 203 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. Podle ustanovení § 203 odst. 1 Insolvenčního zákona v pozdějším znění, není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené naroveň, se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce, náležitosti vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis. Podle odst. 3 osoba s dispozičním oprávněním uspokojí pohledávky podle odst. 1 z majetkové podstaty. Podle odst. 4 neuspokojí osoba dispozičními oprávněními pohledávky podle odst. 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními, nejde o incidenční spor. Podle odst. 5 po právní moci rozhodnutí o žalobě podle odst. 4 určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud.

16. Podle ustanovení § 253 odst. 1 Insolvenčního zákona, nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem, ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého dlužníka-účastníka smlouvy nebo může odmítnout plnění. Podle odst. 2, jestliže se insolvenční správce do 30-ti dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že odmítl plnění.

17. Co se týče uspokojení pohledávky za majetkovou podstatou soud konstatuje, že tato se uspokojuje v průběhu insolvenčního řízení, a to kdykoliv pro rozhodnutí o úpadku. Zdrojem pro uspokojení pohledávky za majetkovou podstatou jsou peněžní prostředky získané zpeněžením majetku zařazeného do soupisu majetkové podstaty. Pokud pohledávka za majetkovou podstatou nebude uhrazena dobrovolně, může se věřitel domáhat jejího uspokojení žalobou na plnění podanou proti osobě s dispozičními oprávněními, tj. po prohlášení konkursu proti insolvenčnímu správci. V případě pohledávky za majetkovou podstatou nejsou s jejím uplatněním u osoby s dispozičními oprávněními spojeny účinky, které jsou spojeny s řádným přihlášením pohledávky ustanovení § 173 odst. 4 Insolvenčního zákona, tedy běh lhůty k promlčení či prekluzi uplatněného nároku není přerušen ani stavěn. Věřitel takové pohledávky tak sám musí dbát o to, aby se jeho uplatňovaná pohledávka nepromlčela či neprekludovala. Soud se v řízení musel zabývat zkoumáním promlčení nároku žalobkyně, a to s ohledem na námitku promlčení uplatněnou žalovanou a vedlejším účastníkem žalované. Dle zákonné úpravy účinné k [datum], tj. zákona č. 40/1964 Sb., činila promlčecí doba 3 roky. Takovýmto uplatněním nedochází ke stavení či přerušení lhůty promlčecí. Rovněž vykázání dlužných mzdových nároků zaměstnavatelem dle § 7 zákona č. 118/2000 Sb., nelze považovat za uznání dluhu dle § 558 ve spojení s ustanovením § 110 zákona č. 40/1964 Sb. Zaměstnavatel nebyl v okamžiku tohoto vykázání dlužníkem žalobce, mezi ním a žalobcem neexistoval dluh, který by bylo možné uznat a ani obsah vykázání nelze interpretovat jako uznání dluhu, když žádný takový projev vůle z textu vykázání nevyplývá. Soud dospěl rovněž k závěru, že nelze uplatnění námitky promlčení ze strany insolvenční správkyně považovat za úkon v rozporu s dobrými mravy. Na základě výše uvedeného soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud přiznal vedlejšímu účastníku žalované náhradu nákladů řízení podle vyhlášky 177/96 Sb. za 1 úkon právní služby částku 19 780 Kč z tarifní hodnoty 2 865 462 Kč za tyto právní služby: 1/převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – vstup vedlejšího účastníka, vyjádření k žalobě ze dne [datum], účast na jednání před soudem konaném dne [datum], písemné podání ve věci samé – závěrečný návrh ze dne [datum], účast na jednání před soudem konaném [datum]), dále náhradu hotových výdajů advokáta v celkové výši 1 500 Kč (režijní paušál za 5 úkonů právní služby + DPH 21 % ve výši 21 084 Kč, tj. celkem 121 484 Kč.