25 C 10/2013

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Jaroslavou Lobotkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce b) celé jméno žalobce , narozen datum bytem adresa žalobce a žalobce oba zastoupeni advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované pro: zadostiučinění za nemajetkovou újmu

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci ad a) 5 000 Kč a žalobci ad b) 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, podle které je žalovaná povinna zaplatit žalobci ad a) 65 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 70 000 Kč od 3. 1. 2013 do zaplacení ve výši 7. 05% ročně a žalobci ad b) 62 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 65 000 Kč od 3. 1. 2013 do zaplacení ve výši 7. 05% ročně, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení částky – žalobci ad a) 60.020 Kč a žalobci ad b) 42.320 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa].

1. Žalobce a) se svou žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 2. 1. 2013 domáhal vůči žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci ([stát. instituce] a [stát. instituce]) při vyřizování jeho žádosti o informaci podle § 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, podané k [stát. instituce], odbor dopravních přestupků, dne 23. 9. 2010, a to nepřiměřenou délkou vyřizování žádosti žalobce a) o požadovanou informaci, týkající se způsobu vyřízení protiprávního jednání [anonymizováno] [jméno] [příjmení], tehdy soudce [název soudu], jehož se jmenovaný měl dopustit dne 5. 9. 2010. Jako zadostiučinění žalobce a) žádal jednak omluvu, jednak též to, aby soud konstatoval, že bylo porušeno jeho právo, a konečně také peněžité zadostiučinění ve výši 70 000 Kč. Po připuštění změny žaloby připuštěné soudem při jednání dne 8. 9. 2014 se žalobce a) domáhal požadovaného konstatování toliko eventuálním petitem pro případ, že mu nebude přiznáno peněžité zadostiučinění. Rozsudek zdejšího soudu ve věci žalobce a) ze dne 17. 9. 2014, č. j. 25 C 10/2013-104, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 35 Co 63/2015-132, byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 3755/2015-154.

2. Žalobce b) se svou žalobou doručenou soudu dne 2. 1. 2013 domáhal vůči žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci ([stát. instituce] a [stát. instituce]) při vyřizování jeho žádosti o informaci podle § 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, podané k [stát. instituce], odbor dopravních přestupků, dne 10. 12. 2010, a to nepřiměřenou délkou vyřizování žádosti žalobce b) o požadovanou informaci (tutéž, jakou žádal též žalobce a), viz výše). Jako zadostiučinění žalobce b) žádal jednak omluvu, jednak též to, aby soud konstatoval, že bylo porušeno jeho právo, a konečně také peněžité zadostiučinění ve výši 65 000 Kč. Po připuštění změny žaloby připuštěné soudem při jednání dne 17. 9. 2014 se žalobce b) domáhal požadovaného konstatování toliko eventuálním petitem pro případ, že mu nebude přiznáno peněžité zadostiučinění. Rozsudek zdejšího soudu ve věci žalobce b) ze dne 17. 9. 2014, č. j. 25 C 6/2013-53, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015, č. j. 22 Co 58/2015-76, byl zrušen, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 3752/2015-97.

3. Nejvyšší soud v obou věcech vyslovil právní názor, že předmětná řízení o žádostech obou žalobců o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. jsou správními řízeními, jejichž předmět nevykazuje civilní (soukromoprávní) povahu a na něž proto nedopadají čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na tomto základě pak dovodil, že předmětná řízení nelze posuzovat pro účely požadovaného zadostiučinění jako jeden celek, nýbrž lze odškodnit toliko jednotlivé průtahy, resp. újmu plynoucí zvlášť z každého jednotlivého průtahu. V návaznosti na to pak Nejvyšší soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším průběhu řízení především postupoval tak, aby žalobce vyzval k doplnění žaloby v tom smyslu, aby specifikovali, zda a případně jakého odškodnění se domáhají ve vztahu k řízení před správními orgány na straně jedné a k řízení před správním soudem na straně druhé s tím, že vždy záleží na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, resp. podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji spojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (Nejvyšší soud v té souvislosti odkázal na svou dřívější judikaturu). Část původního předmětu řízení Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 23. 7. 2018 č. j. 25 C 10/2013-314 odmítl dle § 43 o. s. ř., když - řídě se právním názorem Nejvyššího soudu v této věci - nebyly vady žaloby odstraněny. K odvolání žalobců rozhodoval Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2018 č. j. 35 Co 388/2018-350 a na základě dovolání žalobců Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 12. 2019 č. j. 30 Cdo 10/97 /2019-448 usnesení potvrdil, respektive dovolání odmítl. Všechna tato tři usnesení napadli žalobci stížností u Ústavního soudu a Ústavní soud nálezem ze dne 14. 10. 2020 č. j. II US 570/20 všechna citovaná rozhodnutí zrušil a vyslovil, že byla porušena základní práva stěžovatelů na přístup soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost pak shledal důvodnou, protože obecné soudy se věcí stěžovatelů zabývaly toliko z pohledu dodržení závazků vyplývajících z Úmluvy, ačkoli bylo třeba se daným případem zabývat v prvé řadě z hlediska vnitrostátních garancí základních práv obsažených v listině. Předmětem správních řízení i navazujících soudních řízení správních bylo rozhodování ve věci základního práva stěžovatelů na informace dle čl. 17 Listiny. Žalobci tak měli právo na projednání této věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které zahrnuje i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Toto právo se vztahuje jak na správní řízení, tak na navazující soudní řízení správní a z ústavně právního pohledu je třeba se na řízení od okamžiku podání žádosti o informace až do konečného rozhodnutí o ní nahlížet jako na jeden celek. Porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů představuje nesprávný úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Pokud se jednotlivec nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené tímto nesprávným postupem domáhá, uplatní se domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje nemajetkovou újmu. V tomto případě obecné soudy svým postupem znemožnily se tohoto práva domáhat, jednalo se o situaci, kdy byly částečně odmítnuty původní žaloby pro vady, jimiž netrpěly, žalobcům tak byl upřen přístup k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud se pak ve svém rozhodnutí nijak nevyjadřoval k tomu, zda stěžovatelé mají nárok na peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, s tím, že toto je úkolem obecných soudů. Ty musí zohlednit další relevantní faktory, mimo jiné i význam předmětu řízení pro stěžovatele, posoudit i otázku, zda nedošlo ke zneužití práva. Ústavní soud ve svém nálezu se vyjádřil i k otázce, který ústřední správní úřad má jednat ve věcech náhrady újmy jménem státu, odkázal rovněž na novelu zákona o odpovědnosti státu, kdy novela č. 118/2020 Sb., účinná od 1. 4. 2020, změnila ustanovení § 6. Soud se tedy v prvé řadě vypořádal s tím, že úřadem příslušným jednat jménem státu ve smyslu § 6 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. je [stát. instituce], neboť se jedná o řízení zahájené do 31. 3. 2020. Tato příslušná organizační složka státu pak učinila nesporným, že délka řízení o žádosti o informace podle zákona č. 106/199 Sb. o svobodném přístupu k informacím byla necelé čtyři roky, jak před správními orgány, tak následně i soudy. Připojilo se ke stanovisku odvolacího soudu, který již v roce 2015 dané řízení posuzoval jako jedno řízení a dospěl k závěru, že uvedenému porušení nejvíce odpovídá satisfakce ve formě písemné omluvy, která byla žalobcům již poskytnuta. Ostatní formy satisfakce pak nepovažuje za přiměřené a shoduje se se závěrem vysloveným v obdobné věci Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 2. 4. 2015, č. j. 22Co 58/2015-76, podle kterého předmětné řízení mělo pro žalobce ad a) význam zcela nepatrný, protože požadovaná informace ohledně přestupkového řízení [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se vůbec netýkala osob žalobců ani jakékoliv jejich osoby blízké, nejednalo se o informace, které by byly důležitou součástí života žalobců a mělo pro ně zásadní význam. Ve vztahu k žalobci ad a) to byl zcela nepatrný zásah, ve vztahu k žalobci ad b) prakticky žádný, neboť žaloba podaná žalobcem ad b) je zcela zjevně totožná s původní žalobou žalobce ad a) a podaná zřejmě jen z hlediska přátelství žalobce b) k žalobci ad a). Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. V tomto případě vlastní průběh řízení před správními orgány a soudy byl mezi účastníky nesporný. Řízení trvalo necelé čtyři roky. Žalobce ad a) se dne 23. 9. 2010 obrátil na [stát. instituce] se žádostí o informaci, dle zák. č. 106/1999 Sb., zda v souvislosti s protiprávním jednáním předsedy senátu [název soudu] [anonymizováno] [jméno řešitele] [příjmení řešitele], jehož se jmenovaný měl dopustit dne 5. 9. 2010 tím, že při řízení motorového vozidla projel křižovatku na červenou a poté se odmítl podrobit orientační dechové zkoušce i lékařskému vyšetření, zda není pod vlivem alkoholu, bylo u dotazovaného správního orgánu zahájeno řízení o přestupku, nebo kterému jinému orgánu byla věc případně postoupena k projednání, pokud se tak stalo a pokud je tato informace povinnému subjektu známa. Pokud bylo řízení o přestupku zahájeno, požádal žalobce též o informaci, s jakým výsledkem byla věc projednána a jaké rozhodnutí bylo přijato, a pokud již bylo vydáno rozhodnutí, požádal žalobce také o informaci o obsahu rozhodnutí a o zaslání jeho kopie s uvedením, zda jde o rozhodnutí pravomocné. O této žádosti bylo rozhodnuto odborem dopravních přestupků [stát. instituce] dne 29. 9. 2010, sp. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo] [rok], a to tak, že žádosti se nevyhovuje a informace se neposkytne. Žalobce podal proti rozhodnutí dne 1. 11. 2010 odvolání. Odvolání se spisem bylo předáno [stát. instituce] s předkládací zprávou ze dne 12. 11. 2010 (doručeno dne 19. 11. 2010). Rozhodnutím [stát. instituce], datovaným dne 5. 1. 2011, bylo napadené rozhodnutí [stát. instituce] zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání, zrušující rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 1. 2011. Spis byl k dalšímu řízení prvoinstančnímu správnímu orgánu vrácen dne 22. 4. 2011 [stát. instituce] následně rozhodnutím datovaným dne 29. 4. 2011 (sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok]) jednak informaci částečně poskytl (výrok I. obsahující část požadovaných informací o tom, že věc nebyla postoupena jinému orgánu, bylo zahájeno přestupkové řízení a v současné době je věc řešena odvolacím správním orgánem), ve zbývající části (požadující informaci o obsahu rozhodnutí a zaslání jeho kopie s údajem o tom, zda jde o rozhodnutí pravomocné) pak žádosti vyhověno nebylo a informace nebyla poskytnuta (výrok II.). Toto rozhodnutí bylo doručeno žalobci dne 17. 5. 2011. Žalobce pak dne 30. 5. 2011 podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které dále obsáhle doplnil podáním doručeným správnímu orgánu dne 10. 6. 2011. Dne 10. 6. 2011 pak bylo vydáno rozhodnutí [stát. instituce], kterým bylo jeho posledně uvedené rozhodnutí opraveno (na třech místech datum, kdy mělo dojít k předmětnému dopravnímu přestupku, byl chybně [číslo] [spisová značka] uvedený letopočet 2009 opraven na správný rok 2010). Spis byl pak předán k rozhodnutí [stát. instituce] dne 21. 6. 2011 (spolu s předkládací zprávou z 16. 6. 2011). [stát. instituce] pak o podaném odvolání rozhodlo dne 2. 1. 2012 pod [číslo jednací] tak, že napadené rozhodnutí potvrdilo, právní moci nabylo dne 17. 1. 2012. Usnesením [stát. instituce] datovaným dne 31. 1. 2012 pak měla být opravena část odůvodnění rozhodnutí (vynecháním části textu převzatého nedopatřením z konceptu rozhodnutí). Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal dne 16. 3. 2012 správní žalobu, která byla vedena Městským soudem v Praze pod sp. zn. 11A 41/2012 Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2013 žalobu zamítl. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2014, který nabyl právní moci dne 24. 3. 2014 a jímž bylo současně zrušeno též žalobou napadené rozhodnutí [stát. instituce], jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení s tím, že poskytnutí anonymizované kopie rozhodnutí o předmětném přestupku žalobce v dané věci nic nebrání. Požadované informace byly dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu žalobci poskytnuty dne 1. 9. 2014. Soud I. stupně i odvolací soud konstatovaly, že správní řízení vedené o žádosti žalobce o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. bylo nepřiměřeně dlouhé a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu podle zákona o náhradě škody a uložily tehdy žalované ČR – [stát. instituce], aby se žalobci omluvilo. Vzhledem k tomu, že oběma žalobcům se již dostalo satisfakce ve formě omluvy, zabýval se soud pouze otázkou, zda žalobci mají a případně v jaké výši nárok na peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Ostatní kritéria již byla vypořádána v rámci rozhodování o omluvě. Je však zcela jednoznačné, že celková délka řízení byla naprosto nepřiměřená a to už i vzhledem k tomu, že se nejednalo o řízení složité. Soud dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro žalobce byl téměř nicotný, koneckonců celá žádost o informace vzešla od obou žalobců téměř doslovně stejná, věc je nemohla nijak zasáhnout. Intenzita dopadu na osoby žalobců by se tedy rovnala téměř nule. Na druhou stranu je třeba přisvědčit žalobcům, že zejména rozhodování o odvoláních bylo nepřiměřeně dlouhé, a protože forma satisfakce, ať již peněžité nebo nepeněžité, musí mít zároveň i prevenční charakter, domnívá se soud, že je zde na místě relutární satisfakce, ale v naprosto minimální výši, bez ohledu na metodiku Ústavního soudu danou v této věci nebo ve věcech obdobných. Proto soud rozhodl tak, že žalobcům přiznal pouze symbolickou peněžitou satisfakci, jak uvedeno ve výroku pod bodem I. Co do zbývajících požadovaných částek, v podstatě vypočítaných podle metodiky Ústavního soudu, žaloby zamítl, a to včetně příslušenství. O výši požadovaného zadostiučinění v penězích rozhoduje soud, až rozhodnutí nabyde právní moci a bude vykonatelné (po uplynutí pariční lhůty), bude možno uvažovat o prodlení. Pokud se žalobci domáhali úroků z prodlení, je tento nárok předčasný. Soud se v této souvislosti zabýval i skutečností, zda nedošlo ke zneužití práva ze strany žalobců, ale nepodařilo se mu získat potřebné listinné důkazy, zejména ve formě původního trestního řízení, na jehož základě byly žalobci odškodnění za průtahy v řízení v souvislosti s postupem soudce [příjmení]. Předmětný spis byl totiž již skartován, dochoval se pouze jeden listinný dokument ukončující přestupkové řízení. I když žalobci sami připouštějí, že jsou vnímáni státními orgány jako kontraverzní osobnosti, jednoznačný důkaz v tomto směru soud nemá, proto nemohl vyslovit, že se o zneužití práva ze strany žalobců jednalo. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovanou je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobci byli ve věci v zásadě úspěšní, výše relutárního odškodnění závisela na úvaze soudu. Žalobci ad a) pak vznikly náklady za zastoupení advokátkou, která ve věci vykázala 13,5 úkonu po 3 100 Kč podle § 7 bod 5) a § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (plná moc podání ze 4. 6. 2013, 1. 9. 2014, 3. 9. 2014, vyjádření 5. 2. 2015, dovolání 9. 7. 2015, podání 14. 9. 2017, ústní jednání 8. 9. 2014, půl úkonu při vyhlášení rozsudku dne 17. 9. 2014) za období, než věci žalobců byly spojeny ke společnému projednání. Náleží jí také paušální náhrada po 300 Kč za úkon dle stejné vyhlášky, tj. 45.900 Kč. Žalobci ad b) pak vznikly náklady za zastoupení advokátkou do doby, než došlo ke spojení řízení, za 8 úkonů (podání ze dne 4. 6. 2013, plná moc ze dne 3. 6. 2013, doplňující podání 9. 9. 2014, účast na jednání 17. 9. 2014, vyjádření 5. 2. 2015, dovolání 9. 7. 2015, upřesnění žaloby z 11. 9. 2017, vyjádření z 20. 11. 2017) a paušální náhrada nákladů, tj. 27.200 Kč. Od spojení řízení pří ústním jednání dne 24. 11. 2017 pak náleží každému ze žalobců odměna za zastoupení advokátkou za celkem 8 úkonů (odvolání 30. 11. 2017, vyjádření 8. 3. 2018, odvolání 13. 8. 2018, podání 18. 10. 2018, vyjádření 21. 2. 2019, dovolání 26. 2. 2019, vyjádření 31. 1. 2022, jednání 16. 2. 2022) po 2 480 Kč (sníženo o 20% za zastupování dvou účastníků) a paušální odměna advokáta po 300 Kč za úkon, tj. 22.240 Kč, každému ze žalobců jednou polovinou, tj. 11.120 Kč. Dále každý ze žalobců zaplatil na soudních poplatcích 4.000 Kč. Tedy pro žalobce ad a) se jedná celkově o částku 60.020 Kč, u žalobce ad b) 42.320 Kč.