25 C 76/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Dočkalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 7 597,12 EUR s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 597,12 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 326,32 EUR od 10. 4. 2018 do zaplacení a z částky 3 270,80 EUR od 24. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované, k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 32 389,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně, která je německým sociálním pojistitelem, se po žalované domáhala plnění ve výši 7 597,12 EUR s příslušenstvím představující žalovanou neproplacenou část dvou faktur vystavených žalobkyní (znějících na celkovou částku 27 357,09 EUR), jejichž obsahem bylo vyčíslení nákladů vzniklých s léčením poškozené paní [jméno] [příjmení], klientky žalobkyně, která dne 22. 9. 2017 utrpěla škodu na zdraví při dopravní nehodě zaviněné panem [jméno] [příjmení], který je pojištěným žalované. Svůj nárok žalobkyně opírala o německé právo, jehož aplikaci v daném případě dovozovala z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen„ Nařízení Řím II.“). Na základě příslušné německé právní úpravy a podrobného rozboru evropské právní úpravy dospěla žalobkyně k závěru, že na ni přešel nárok na náhradu škody vůči žalované, který musí být dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen„ Nařízení“) uznán každým členským státem Evropské unie, a v této souvislosti poukázala na potřebu položení předběžné otázky v nastíněném smyslu (týkající se výkladu na věc dle žalobkyně dopadajících článků evropské legislativy) Soudnímu dvoru Evropské unie. Základ nárok žalobkyně představující ušlé pojistné zdravotního pojištění poškozené paní [jméno] [příjmení] vychází z německé právní úpravy a spočívá v tom, že příspěvky na nemocenské pojištění nebyly žalobkyni jmenovanou poškozenou uhrazeny, neboť dle německé právní úpravy v případě, kdy pojištěná pobírá dávky, neplatí pojišťovně příspěvky na zdravotní pojištění, které by ji jinak za normálních okolností platila. Žalovaná coby pojistitel viníka dopravní nehody žalobkyni žalobou požadovanou částku odpovídající ušlému pojistnému zdravotního pojištění nezaplatila ani poté, co ji k tomu žalobkyně vyzvala.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyní uplatňovaný nárok nemá charakter regresní náhrady, která by byla hraditelná z odpovědnostního pojištění vozidla jeho pojistitelem, a přesahuje právo pojištěného na to, aby za něj jeho odpovědnostní pojistitel uhradil v rozsahu stanoveném zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen„ Zákon“) poškozenému, jímž však v projednávané věci žalobkyně není (a v této souvislosti zdůraznila, že ani nejde o škodu, která by vznikla poškozené), škodu, která mu vznikla provozem pojištěného vozidla a za kterou poškozenému odpovídá toliko poškozený škůdce, v žádném případě jeho pojistitel. S ohledem na to žalobkyni vyplatila z jí dvou vystavených faktur (znějících na celkovou částku 27 357,09 EUR) částku 19 759,97 EUR, když v této výši akceptovala regresní nárok žalobkyně v rozsahu, v jakém je dle Zákona likvidní z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Ve zbývajícím rozsahu (co do částky 7 597,12 EUR) proplacení dvou faktur vystavených žalobkyní (znějících na celkovou částku 27 357,09 EUR) odmítla, a to s odůvodněním, že žalobkyně je jakožto zdravotní a sociální pojišťovna povinna ze zákona v rámci zákonem stanovené sociální politiky strpět ztrátu ušlého pojistného, když její pojištěnec byl od jeho úhrady během své pracovní neschopnosti ze zákona osvobozen. K tomu doplnila, že refundaci předmětné ztráty nemůže žalobkyně hledat jinde a poukázala též na to, ke splnění své zákonné povinnosti by byla žalobkyně povinna i tehdy, pokud by pracovní neschopnost poškozené vznikla z jakéhokoli jiného důvodu.

3. Při jednání, které se konalo dne 9. 1. 2022, žalobkyně i žalovaná zopakovaly svou dosavadní argumentaci, na které setrvaly i ve svých závěrečných návrzích a učinily nesporným, že dne 22. 9. 2017 došlo k dopravní nehodě, zaviněné panem [jméno] [příjmení], který je pojištěným žalované, při níž byla zraněna paní [jméno] [příjmení], která je klientkou žalobkyně, jakož i to, že dne 16. 1. 2018 uplatnila žalobkyně u žalované regresní nároky, vzniklé v důsledku této dopravní nehody, přičemž žalovaná z nich část, která je tohoto řízení žalobkyni neuhradila s tím, že jej považuje za nelikvidní. Soud v průběhu tohoto jednání provedl dokazování, z něhož učinil následující skutková zjištění.

4. Z faktury ze dne 12. 3. 2018 soud zjistil, že tato byla žalobkyní vystavená na celkovou částku 14 252,90 EUR, přičemž součástí této faktury byly i položky připadající na ušlé pojistné (ušlé pojistné zdravotního pojištění, podíl pojišťovny a příplatek), jejichž výše v součtu odpovídala částce 4 326,32 EUR.

5. Z faktury ze dne 26. 3. 2020 soud zjistil, že tato byla žalobkyní vystavená na celkovou částku 13 104,19 EUR, přičemž součástí této faktury byly i položky připadající na ušlé pojistné (ušlé pojistné zdravotního pojištění, podíl pojišťovny a příplatek), jejichž výše v součtu odpovídala částce 3 270,80 EUR.

6. Na základě výše uvedených shodných tvrzení účastníků, která vzal soud v souladu s § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za svá skutková zjištění a skutečností zjištěných z provedených důkazů (faktur ze dne 12. 3. 2018 a ze dne 26. 3. 2018) bylo ve věci možno rozhodnout. Soud ve věci provedl i další důkazy, které však s ohledem na níže uvedené právní posouzení věci nehodnotil, neboť ty pouze dokreslují skutkový stav zjištěný v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí souzené věci (z ostatních provedených důkazů soud již žádné další rozhodné skutečnosti nezbytné pro posouzení dané věci nezjistil).

7. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se jedná o řízení s cizím prvkem, zabýval se soud nejdříve otázkou rozhodného práva, kterým se bude předmětná věc řídit.

8. Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Řím II. nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti. Podle čl. 4 odst. 3 Nařízení Řím II. vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v odstavci 1 nebo 2, použije se právo této jiné země. Zjevně užší vztah k jiné zemi by mohl být založen zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jakým může být například vztah smluvní, který úzce souvisí s daným civilním deliktem. Z bodu 16 odůvodnění Nařízení Řím II. plyne, že škodou, ke které je pro účely určení místa jejího vzniku třeba přihlédnout, je přímá škoda. Z bodu 17 odůvodnění Nařízení Řím II. se podává, že zemí, kde vznikla přímá škoda, je země, v níž byla způsobena škoda na zdraví nebo na majetku. Z uvedeného vyplývá, že lze-li zjistit vznik přímé škody, což v případě dopravní nehody obvykle lze, bude hraničním určovatelem relevantním pro určení rozhodného práva místo, kde vznikla tato přímá škoda, a to bez ohledu na nepřímé následky této nehody. Promítnuto do projednávané věci je tedy rozhodným právem s přihlédnutím k tomu, že relevantním určovatelem pro určení rozhodného práva je místo, kde vznikla tato přímá škoda (a to bez ohledu na nepřímé následky této nehody) právo české, když k dopravní nehodě došlo na území České republiky (nároky uplatněné žalobkyní je třeba považovat za nepřímé následky dopravní nehody ve smyslu čl. 4 odst. 1 Nařízení Řím II.).

9. Podle čl. 85 odst. 1 Nařízení obdrží-li určitá osoba dávky podle právních předpisů jednoho členského státu za úraz, jenž byl důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za dotčený úraz, se řídí těmito pravidly: a) převzala-li instituce odpovědná za poskytování dávek podle právních předpisů, které uplatňuje, nároky příjemce dávek vůči třetí straně, uznává toto převzetí nároků každý členský stát; b) má-li instituce odpovědná za poskytování dávek přímý nárok vůči třetí straně, uznává tento nárok každý členský stát. Jelikož výkladová otázka k čl. 85 odst. 1 Nařízení již byla Soudním dvorem Evropské unie zodpovězena, a to s ohledem na výklad čl. 93 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1408/71 ze dne 14. 6. 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (dále jen„ Původní nařízení“), jehož závěry lze plně aplikovat při interpretaci čl. 85 odst. 1 Nařízení, a to z důvodu nahrazení Původního nařízení Nařízením totožným zněním dotčeného článku (k tomu srov. např. rozsudky ve věcech DAK v . Lærerstandens Brandforsikring, C -428/92 a Caisse de Pension des Employés Privés v . Kordel a další, C -397/96), dospěl soudu k závěru, že není nutné obracet se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou týkající se výkladu tohoto článku. Ze zmiňovaného zodpovězení předmětné výkladové otázky se podává, že práva poškozených proti škůdci, a to včetně podmínek jejich uplatnění žalobou u soudu, musí být vymezena výhradně podle práva státu místa, kde byla způsobena újma (na zdraví), přičemž pouze do takto určených práv lze uvažovat subrogaci orgánu sociálního zabezpečení. Subrogace, jež stanovuje čl. 85 odst. 1 Nařízení, však nemůže mít za následek vytváření dalších práv pro příjemce dávek vůči třetím stranám. Podle práva státu orgánu sociálního zabezpečení se určuje, zda tento orgán vstoupil do práv poškozeného proti osobě odpovědné za způsobenou újmu, právo státu, kde újma vznikla, však určuje rozsah takových práv. V souladu s tím pak práva orgánu sociálního zabezpečení nemohou přesáhnout práva poškozeného, jimiž disponuje vůči škůdci z titulu tímto škůdcem způsobené újmy. Rozsah těchto práv poškozeného, které zákonnou cesí přecházejí na orgán sociálního zabezpečení, pak vnitrostátní soudy musí posoudit mj. v souladu s pravidly mezinárodního práva soukromého. Jinými slovy řečeno, nároky, do kterých orgán (sociálního zabezpečení) subrogací vstupuje, nesmí překročit nároky, které podle použitelného práva náleží poškozenému. Z právě uvedeného tak vyplývá, že závazkový vztah, z nějž žalobkyně dovozuje svůj nárok v této věci, se musí řídit českým právem, neboť k přímé škodě na zdraví poškozené způsobené při dopravní nehodě došlo na území České republiky, jakož i to, že nároky, do kterých orgán sociálního zabezpečení subrogací vstupuje, nesmí překročit nároky, které podle použitelného (rozhodného) práva náleží poškozenému. Vnitrostátní soudy jsou povinny uznat přechod práva (subrogaci) na žalobkyni, tedy její aktivní věcnou legitimaci, a rovněž rozsah a výši požadované náhrady, to však pouze potud, pokud tento rozsah či výše požadované náhrady nepřesahuje rozsah práv poškozeného vůči škůdci.

10. Pokud jde o určení rozhodného práva, soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že jím je právo české, přičemž z žádného českého právního předpisu nelze nárok žalobkyně na náhradu ušlého pojistného vůči žalované coby pojistiteli viníka dopravní nehody dovodit.

11. Podle § 2861 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku z pojištění odpovědnosti má pojištěný právo, aby za něho pojistitel v případě pojistné události nahradil poškozenému škodu, popřípadě i jinou újmu, v rozsahu a ve výši určené zákonem nebo smlouvou, vznikla-li povinnost k náhradě pojištěnému.

12. Podle § 6 odst. 2 Zákona Nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému: a) způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením, b) účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete a způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, c) ušlý zisk, d) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. Podle § 6 odst. 4 Zákona Pojištěný má dále právo, aby pojistitel za něj uhradil příslušnou zdravotní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, jestliže zdravotní pojišťovna vynaložila tyto náklady na zdravotní péči poskytnutou poškozenému, pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. To platí obdobně i v případě regresní náhrady předepsané k úhradě pojištěnému podle zákona upravujícího nemocenské pojištění a v případě úhrady nákladů hasičského záchranného sboru nebo jednotek sborů dobrovolných hasičů obce podle § 3a odst. 3.

13. Zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla má zásadně pokrývat co nejširší okruh újem, které vzniknou v souvislosti s dopravními nehodami, aby jednak poškozenému byla poskytnuta možnost dosáhnout odškodnění, jednak aby i provozovatel vozidla mohl využít dobrodiní pojištění odpovědnosti za škodu vyvolanou relativně nebezpečnou činností, jíž je provoz silničního motorového vozidla. Na druhé straně však nejde o pojištění absolutní či všezahrnující, čemuž odpovídá pozitivní taxativní vymezení nároků, které jsou touto formou pojištěny, mezi něž však nárok na ušlé pojistné nepatří. Lze tedy uzavřít, že pojistné plnění je pojišťovna viníka povinna poskytnout jen za podmínek a v rozsahu stanoveném Zákonem, pročež není možné každou škodu (újmu) vzniklou zvláštní povahou provozu motorového vozidla, za kterou odpovídá provozovatel či řidič, odškodnit prostřednictvím pojistného plnění, resp. že pojišťovna je povinna za odpovědnou osobu plnit poškozenému pouze tehdy, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 25 Cdo 3521/2006). Promítnuto do projednávané věci to znamená, že pokud zahraničnímu sociálnímu pojistiteli (žalobkyni), kterému podle národního předpisu země, v níž působí, ušlo v důsledku dopravní nehody nastalé na území České republiky pojistné, o které by za normálních okolností (nebýt dopravní nehody) nepřišel, nemá přímý nárok na náhradu takto ušlého pojistného proti českému pojistiteli odpovědnosti z provozu motorových vozidel, u něhož je pojištěn viník dopravní nehody (žalované). Z uvedených důvodů, majících oporu v ustálené judikatuře českých soudů (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022 sp. zn. 25 Cdo 589/2020 či Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 1011/21), soudu nezbylo, než žalobu zamítnout.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 32 389,20 Kč Tyto náklady sestávají z částky 300 Kč představující náklad řízení stanovený v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. za podání vyjádření k žalobě žalovanou ze dne 6. 6. 2021 (§ 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 této vyhlášky) v době, kdy nebyla zastoupena advokátem, a dále z částky 32 089,20 Kč představující náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 187 534 Kč (ke dni 21. 3. 2022 hodnota ČNB pro 1 EUR činila 24, 685 Kč) sestávající z částky 8 620 Kč za úkon uvedený v § 11 odst. 1 písm. a) a. t. (příprava a převzetí věci), z tarifní hodnoty ve výši 186 965 Kč (ke dni 18. 8. 2022 hodnota ČNB pro 1 EUR činila 24,61 Kč) sestávající z částky 8 580 Kč za vyjádření k žalobě, z tarifní hodnoty ve výši 182 254 Kč (ke dni 9. 1. 2023 hodnota ČNB pro 1 EUR činila 23,99 Kč) sestávající se z částky 8 420 Kč za účast na jednání, včetně tří režijních paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 26 520 Kč ve výši 5 569,20 Kč.