27 C 13/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Lukáškovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 12 690,50 Kč s příslušenstvím, rozsudkem pro uznání

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 690,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 12 690,50 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 7 970 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala na žalované zaplacení částky 12 690,50 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o dílo s odůvodněním, že nárok vznikl žalobkyni nezaplacením ceny podle smlouvy o poskytování služby střežení objektu ze dne [datum], kterou se zavázala žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, zavést v areálu žalované systém na střežení objektu a tento provozovat a poskytovat tak žalované služby střežení objektu. Cena za poskytování služby střežení objektu žalované byla ujednána částkou 900 Kč bez DPH měsíčně s tím, že žalobkyně je oprávněna na počátku každého kalendářního roku navýšit tento poplatek o oficiální průměrnou roční míru inflace za uplynulý rok. Po navýšení o inflaci představovala tato částka pro rok 2021 výši 928,80 Kč bez DPH. Dále se žalovaná zavázala za každý dokončený výjezd společnosti [právnická osoba], nyní žalobkyně, ke kontrole střeženého objektu žalované po obdržení signálu na PCO uhradit částku 300 Kč bez DPH. Faktura za poskytované služby byla žalované vystavena vždy k poslednímu dni v měsíci. Žalobkyně uvedené služby žalované poskytla a vystavila na ně žalované faktury v celkové výši 12 690,50 Kč. Žalovaná žalobkyni na fakturované částky nic neuhradila, a to ani přes její opakované urgence, proto se žalobkyně obrátila na žalovanou již prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne [datum], kterým byla současně upozorněna na soudní vymáhání pohledávky pro případ jejího nezaplacení do [datum]. Jak je již výše uvedeno, nic plněno nebylo, žalovaná naopak svůj dluh navýšila.

2. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.”).

3. Usnesením ze dne 3. 2. 2022, č. j. 27 C 13/2022-15 soud žalovanou v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doruční uvedeného usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s ním. Zároveň soud žalovanou uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení.

4. Dne [datum] bylo shora uvedené usnesení doručeno žalované do vlastních rukou. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

5. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nevyjádřila ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30 denní lhůtě, která marně proběhla dnem [datum], jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6).

6. V posuzované věci se jedná o spor o dílo podle § 2586an zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), která upravují smlouvu o dílo, neboť žalovaná nezaplatila cenu za jí poskytované služby střežení objektu podle smlouvy o střežení objektu ze dne [datum], kterou se zavázala žalobkyně, (resp. její právní předchůdkyně) zavést v areálu žalované systém na střežení objektu a tento provozovat a poskytovat tak žalované služby střežení objektu. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005.

7. Soud rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř., a to se zřetelem k ustanovení § 114b o. s. ř., neboť má za to, že žalovaná uznala nárok, který je žalobou uplatňován.

8. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud nenařizoval dle § 153a odst. 4 o. s. ř. jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7 970 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 690,50 Kč sestávající z částky 1 620 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 760 Kč ve výši 1 210 Kč.