30 C 37/2004

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Laurou Penn ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem adresa pro: náhrada škody způsobená nesprávným úředním postupem I. ) Zamítá se žaloba, kterou žalobkyně požaduje po žalované zaplacení další částky ve výši 45, 407 497,47 Kč II. ) Žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení částku ve výši 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Projednávanou žalobou se žalobkyně domáhá na žalované z titulu náhrady škody dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu moci veřejné rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/98 Sb.“) zaplacení částky 77.548.833 Kč s příslušenstvím. Škoda ve formě ušlého zisku za období od 1.3.2001 do 31.12.2003 měla žalobkyní zastupovaným výtvarným autorům vzniknout tím, že žalovaná v zákonem stanovené lhůtě neuvedla oprávnění žalobkyně k výkonu hromadné správy práv, jehož byla nositelem dle zák. č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zák. č. 237/1995 Sb.“), do souladu se zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).

2. Žalobkyně tvrdí, že z tohoto důvodu nemohla vykonávat kolektivní správu autorských práv ve formě výběru a výplaty odměn pro jejich nositele, a tím žalobkyni znemožnila v letech 2001 - 2003 (od 31.3.2001 do 31.12.2003) vykonávat kolektivní správu autorských práv ve formě výběru odměn pro jejich nositele.

3. Žalobce jakožto kolektivní správce ve smyslu § 95/1 zákona číslo 121/2000 Sb. (dále AutZ) uplatňuje nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu Ministerstva kultury dle zákona č. 82/1998 Sb., který spočívá v tom, že v souladu s dikcí přechodného ustanovení § 106/7 AutZ nevydalo ministerstvo v zákonné 90ti denní lhůtě translantační správní rozhodnutí a vyvolanou nečinností žalobkyně jakožto kolektivního správce ušel autorům zisk z odměn, které jim měly být po vybrání přerozděleny. Ministerstvo kultury naopak k tíži žalobce vydalo předběžné opatření č.j. 16205/2000 ze dne 26.2.2001 spočívající v zákazu disponovat s veškerými peněžními prostředky, které byly vybrány [anonymizováno 9 slov]), o podaném rozkladu v březnu 2001 ministr dosud nerozhodl. Žalobkyně byla ve smyslu zákona č. 237/1995 Sb. hromadným správcem, jemuž příslušelo zastupování osob, kterým příslušelo autorské či jemu příbuzné právo, žalovaný stát vydával v žalobě jím citovaná správní rozhodnutí, kterými znemožnil žalobkyni výkon kolektivní správy, k níž byla a je dle § 95 AutZ oprávněna.

4. Nesprávný úřední postup je v příčinné souvislosti se škodou, jež žalobkyni, dle jejího tvrzení, vznikla v podobě nerozdělených odměn autorům, jejichž práva jakožto kolektivní správce spravoval. Tato škoda je představována majetkovou újmou, kterou spatřuje žalobkyně v tom, že žalobkyni bylo znemožněno vybrat od autorů, jí zastupovaných, odměny za předmětné období (roky 2001 až 2003) a tudíž je ani nemohla mezi jednotlivé autory rozdělit. Částku, představující škodu ve výši nároku uplatněného žalobou, posléze hodlá žalobkyně mezi jednotlivé autory vyplatit. Žalobkyně, jak uvedla např. ve vyjádření z 3.6.2011 (č.l. 219 PV spisu) žaluje jen odměny z neuskutečněného výkonu těch práv, které nevybíral pro totožné autory jiný kolektivní správce a jejich výše je vyčíslena znaleckým posudkem opatřeným doložkou dle § 127 a o.s.ř. (až 2.6.2020) znaleckého ústavu znalecký posudek [číslo] vypracovaný znaleckým ústavem [právnická osoba], ze dne 10. března 2011, nyní [anonymizována čtyři slova] (dále„ znalecký posudek“ a„ znalec“).

5. Žalobkyni v období od 1.3.2001 do 31.12.2003 nebylo pravomocně uděleno k výkonu kolektivní správy žádné právo dle dřívějšího rozsahu, dne 20.6.2002 nabylo právní moci rozhodnutí ministra kultury 14.6.2002, č.j. 12317/l2001, kterým byla žalobkyni odňata z výkonu správy část autorů obrazové složky audiovizuálních děl v oboru výtvarném pro dále vyjmenovaná práva, ale práv klasických výtvarníků (malířů, sochařů, fotografu a jiných výtvarníků) se nijak nedotklo. K zesouladnění i tohoto práva došlo až v dalších rozhodnutích ministerstva po zrušení nezákonného rozhodnutí ministra kultury ze dne 28.4.2004. Po 1.1.2004 došlo k vydání několika rozhodnutí ministerstva, kterým bylo ministerstvem žalobkyni uděleno oprávnění k výkonu kolektivní správy a které nabyla právní moci (rozhodnutí ministra kultury z 15.1.2004, k čj. [číslo] 2003 a ze dne 6.6.2005, č.j. 8517l2005) a která byla následně zrušena pro nezákonnost. [příjmení] rozhodnutí o udělení oprávnění bylo žalobkyni vydáno až 5.8.2009.

6. Soud nyní tímto doplňujícím rozsudkem rozhodl o částce ve výši 45, 407 497,47 Kč představující kapitalizaci požadovaných 12ti procent z částky 77, 548 833 Kč za ohraničené období od 1.1.2004 (takto žalobkyně nárok ohraničila sama) do 13.8.2009 (kdy nesprávný úřední postup žalované skončil).

7. Dle tvrzení žalobkyně (viz bod VI žaloby) se jedná o majetkovou újmu představující nemožnost žalobkyně zhodnotit nevybrané odměny autorů např. jejich uložením na bankovním účtu per analogiam dle § 502 obchodního zákoníku.

8. Tento nárok žalobkyně uplatnila až podáním ze dne 12.5.2010 a to tak neurčitým způsobem, a dokonce po předchozí výzvě učiněné dle § 43 o.s.ř., že zdejší soud při jednání konaném dne 28.6.2011 se tázal žalobkyně, zda se jedná o změnu žaloby. Žalobkyně na to soudu sdělila, že se jedná o úrok z prodlení z požadované jistiny.

9. Žalovaná vzápětí do protokolu u jednání konaném dne 28.6.2011 vznesla námitku promlčení takto vzneseného nároku.

10. Žalovaná dále poukázala, že i tento nárok musí být v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, když žalobkyně dosud neprokázala příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a jí tvrzenou majetkovou újmou, tudíž nemůže ani prokázat, že by jí z této majetkové újmy (77, 548 833 Kč) měly teoreticky plynout další zisky.

11. Žalovaná též poukázala, že prostředky rezervního fondu tvořily a nadále tvoří jen určitý podíl z některých odměn po odpočtu nákladů kolektivního správce na výkon kolektivní správy před vyplacením odměn autorům a které kolektivní správce povinně vytváří a spravuje.

12. Žalobkyně tvrdí, že prostředky ve výši 77 548 833 Kč si mohla od 1.1.2004„ zhodnotit“ např. jejich uložením na účtu banky.

13. Po právní stránce lze věc posoudit takto:

14. Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. platí, že právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil; proto je třeba tento okamžik rozhodně a konkrétně určit, aby bylo jasné, od kdy počíná běžet subjektivní promlčecí doba.

15. Soudní judikatura je ustálena v názoru, že pro stanovení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí míní se znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (shodné stanovisko zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazek IV, str. 649, a konstantně se k němu hlásí i judikatura Nejvyššího soudu, například rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, nebo rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002).

16. Nejvyšší soud dále judikoval, že oprávněný se o vzniku bezdůvodného obohacení dozví ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. až tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 ze dne 14. 8. 2007, srov. též Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M., Hulák, M. a kol., Občanský zákoník, I, Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2009, s. 609). Pro vydání bezdůvodného obohacení je tedy nezbytné, aby se oprávněný dozvěděl nejen o tom, že fakticky došlo k bezdůvodnému obohacení jako takovému, ale současně, aby se dozvěděl, kdo se na jeho úkor obohatil. Platí přitom výše uvedené, že při posuzování počátku subjektivní promlčecí doby je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002).

17. Pokud jde o částku 37, 730 377,09 Kč představující 12ti procentní úrok z jistiny 77 548 833 Kč, jedná se o částku, kdy žalobkyně již ke dni svého podání ze dne 12.5.2010 musela znát, je li přesvědčena o svém výnosu uložení této částky na účtu banky, že o tuto částku jí ušel každý rok zisk v kapitalizované výši 9, 331 355,46 Kč ročně, tudíž i cca 933 136 měsíčně.

18. Soud zdůrazňuje, že žalobkyně částku 77 548 833 Kč (jež mohla za normálního běhu okolnosti rozmnožit ročně o 12 %) požaduje z titulu nesprávného úředního postupu a je, dle žalobkyně, v příčinné souvislosti se škodou, jež žalobkyni, dle jejího tvrzení, vznikla v podobě nerozdělených odměn autorům, jejichž práva jakožto kolektivní správce spravoval. Tato škoda je představována majetkovou újmou, kterou spatřuje žalobkyně v tom, že žalobkyni bylo znemožněno vybrat od autorů, jí zastupovaných, odměny za předmětné období (roky 2001 až 2003) a tudíž je ani nemohla mezi jednotlivé autory rozdělit. Částku, představující škodu ve výši nároku uplatněného žalobou, posléze hodlá žalobkyně mezi jednotlivé autory vyplatit.

19. Pokud tedy žalobkyně hodlala a měla v úmyslu, dle svého tvrzení, částku 77 548 833 Kč vyplatit mezi jednotlivé autory, potom ve smyslu § 104 autorského zákona ve znění do 21.5.2006 měla respektovat zákonná Pravidla pro rozdělování odměn vybraných kolektivním správcem a to ve smyslu § 104 odst. 1 autorského zákona ve znění do 21.5.2006 podle jehož dikce„ Z odměn vybraných podle § 25 odst. 3 písm. a) a c) přísluší,a) jde-li o přístroj k zhotovení zvukových záznamů a z nenahraných nosičů zvukových záznamů, autorům 50 % a výkonným umělcům a výrobcům zvukových záznamů 50 %, o něž se dělí stejným dílem,b) jde-li o přístroj k zhotovení zvukově obrazových záznamů a z nenahraných nosičů takových záznamů, 60 % autorům (z toho 15 % autorům děl literárních, dramatických a hudebně dramatických, 14 % režisérům, 11 % kameramanům, 11 % autorům děl hudebních s textem nebo bez textu, 9 % architektům, scénografům a výtvarníkům audiovizuálních děl) a 40 % výkonným umělcům a výrobcům zvukově obrazových záznamů děl (z toho 25 % výrobcům zvukově obrazových záznamů děl a 15 % výkonným umělcům, autorům děl choreografických a pantomimických) a dále podle odst. druhého cit. ustanovení„ Z odměn vybraných podle § 25 odst. 3 písm. b) a odst. 4 přísluší 60 % autorům (z toho 45 % autorům děl literárních včetně děl vědeckých a děl kartografických a 15 % autorům děl výtvarných umění) a 40 % nakladatelům vydaných děl“ a počínaje dnem 22.5.2006 tak, že z odměn vybraných podle § 25 odst. 3 písm. a) a c) přísluší a) jde-li o přístroj k zhotovení zvukových záznamů a z nenahraných nosičů zvukových záznamů, autorům 50 % a výkonným umělcům a výrobcům zvukových záznamů 50 %, o něž se dělí stejným dílem,b) jde-li o přístroj k zhotovení zvukově obrazových záznamů a z nenahraných nosičů takových záznamů, 60 % autorům, zejména režisérům audiovizuálních děl, autorům děl literárních, dramatických a hudebně dramatických, autorům děl hudebních s textem nebo bez textu, kameramanům, architektům, scénografům, kostýmním výtvarníkům, výtvarníkům a autorům děl choreografických a pantomimických, a 40 % výkonným umělcům a výrobcům zvukově obrazových záznamů (z toho 25 % výrobcům zvukově obrazových záznamů a 15 % výkonným umělcům), a z odměn vybraných podle § 25 odst. 3 písm. a) a c), nejedná-li se o odměny podle odstavce 1, a z odměn vybraných podle § 25 odst. 3 písm. b) a odst. 4 přísluší 60 % autorům (z toho 45 % autorům děl literárních včetně děl vědeckých a děl kartografických a 15 % autorům děl výtvarných umění) a 40 % nakladatelům vydaných děl, a dále z odměn vybraných podle § 37 odst. 2 přísluší 75 % autorům děl literárních, včetně děl vědeckých a děl kartografických, a 25 % autorům děl výtvarných.

20. Podle § 102 odst. 6 autorského zákona zprostředkovatel má nárok na odměnu, na které se dohodnou smluvní strany, a na náhradu nutně vynaložených nákladů. Nedohodnou-li se smluvní strany se zprostředkovatelem na odměně za jeho činnost při sjednávání kolektivní či hromadné smlouvy, činí odměna zprostředkovatele dvojnásobek minimální mzdy platné pro zaměstnance odměňovaného měsíční mzdou. Odměnu zprostředkovatele a náklady spojené s jeho činností nesou rovným dílem smluvní strany.

21. Pouze rozdíl mezi vybranými odměnami po odpočtu odměn vyplacených autorům dle výše citovaného zákonného pravidla a odměnou žalobkyně včetně částky představující nutně vynaložené správní náklady mohla žalobkyně převést do jí povinně případně vytvořeného rezervního fondu.

22. Jak soud již rozvedl v bodě 50. rozsudku zdejšího soudu ze dne 25.6.2020, č.j. 30 C 37/2004-682 jež se tímto rozsudkem doplňuje, mezi tvrzenou škodou ve výši 77 548 833 Kč (byť žalobkyně škodu ve vztahu k tomuto jedinému právu nespecifikovala) a nesprávným úředním postupem není příčinná souvislost, a potom absentuje zákonný předpoklad pro přiznání jakékoli další škody (včetně škody ze škody).

23. Odpovědnost státu za škodu způsobenou (§ 5 písm. a/, § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) nastává toliko při kumulativním naplnění všech tří předpokladů, jimiž jsou nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, sešit 1, pod [číslo] nebo rozsudek ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto musí být zkoumána i zákonná podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Tuto podmínky sice zákon č. 82/1998 Sb., obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, blíže nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady, avšak podle § 26 tohoto zákona pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák. ve znění účinném do 31.12.2013, podle něj "hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk) ".

24. Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk.

25. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).

26. Ke zmenšení majetkového stavu, který je zde východiskem ke zjištění existence škody, a k vyčíslení její výše, dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Ani vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění však skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný pod C 181 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001) .Stejný závěr je třeba učinit ohledně„ neinvestování“ této částky, pokud zákon přímo poškozenému neukládá takovou povinnost.

27. Lze přisvědčit žalované, že autorský zákon ukládal žalobkyni povinnost (§ 100 odst. 1, písm.l) autorského zákona) vytvářet rezervní fond, ale nikterak nespecifikoval způsob nakládání s prostředky ve fondu a již vůbec neukládal žalobkyni povinnost tyto prostředky dále investovat.

28. Bez ohledu na důvodně vznesenou námitku promlčení stran části tohoto nároku žalovanou, soud žalobu i ohledně tohoto nároku ve výši 45, 407. 497,47 Kč jako nedůvodnou zamítl i z důvodů výše uvedených.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce dalších 1 500 Kč Tyto náklady sestávají z paušálních náhrad dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, v platném znění, počínaje účinností vyhlášky ke dni 6. 10. 2015, a to za následující úkony dle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.: 1) vyjádření žalované k odvolání dne 25.6.2020 2) účast na jednání konaném u Městského soudu v Praze dne 30.4.2021 3) vyjádření žalované ze dne 7.6.2021 4) příprava na jednání 5) účast žalované na jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30.9.2021