38 C 146/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 487 384 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 487 384 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 487 384 Kč od 10. 10. 2017 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 487 384 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně je provozovatelem městské hromadné dopravy na území [územní celek], [územní celek] a [územní celek]. V roce 2005 požádala o poskytnutí dotace ve výši 60 295 000 Kč na projekt„ Modernizace a rozvoj MHD ve [obec] a [obec] využitím specifického vozového parku“ ze Společného regionálního operačního programu realizovaného v letech 2004 2006.

2. Dotace byla poskytnuta v roce 2006 Ministerstvem pro místní rozvoj („ MMR“) na základě rozhodnutí MMR o účasti státního rozpočtu a strukturálních fondů EU na financování akce žalobkyně ze dne 1. 2. 2005, [číslo jednací] („ rozhodnutí o dotaci“). Žalobkyně dále uzavřela dne 15. 4. 2005 s Českou republikou smlouvu o financování projektu Společného regionálního operačního programu, k níž byly následně uzavřeny dva dodatky, první ze dne 12. 9. 2005 a druhý ze dne 19. 4. 2006. Díky poskytnuté dotaci žalobkyně nakoupila 8 ks specifických dopravních prostředků. Rozhodnutí o dotaci obsahovalo tři monitorovací ukazatele. Jedním z nich byl nárůst počtu přepravovaných osob o 0,1 %.

3. Poté co došlo k vynětí předmětné dotace z dotačních prostředků EU a převedení jejího čerpání do národních zdrojů, začalo MMR ve vztahu k žalobkyni dovozovat porušení dotačních podmínek a nesprávně provedenou veřejnou zakázku. MMR podalo v říjnu 2010 podnět Finančnímu úřadu ve [obec] („ správce daně“) na porušení rozpočtové kázně ze strany žalobkyně spočívající v tom, že nesplnila monitorovací ukazatel zvýšení počtu přepravovaných osob všemi typy dopravy na Zlínsku a jedna z monitorovacích zpráv byla předložena o pár dní později. Současně však uvedlo, že podle něj se o závažná porušení nejedná. Jiná pochybení ze strany žalobkyně nebyla shledána, a bylo dovozeno, že dotace byla použita správně a v souladu se svým účelem.

4. Správce daně zahájil na podkladě podnětu MMR u žalobkyně dne 15. 11. 2010 kontrolu skutečností rozhodných pro stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně protokolem o ústním jednání ze dne 15. 11. 2010, [číslo jednací]. Kontrola byla ukončena dne 22. 11. 2011, protokolem o projednání a předání zprávy [číslo jednací].

5. Dne 26. 1. 2012 vydal správce daně platební výměr [číslo] [číslo jednací], na odvod za porušení rozpočtové kázně, kterým vyměřil žalobci odvod do státního rozpočtu ve výši 60 295 000 Kč („ platební výměr [číslo]“). Proti platebnímu výměru na odvod podala žalobkyně dne 30. 1. 2012 odvolání, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 10. 10. 2012, [číslo jednací], („ odvolací rozhodnutí“) tak, že odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo.

6. Proti rozhodnutí o odvolání podal žalobce správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č.j. [číslo jednací], odvolací rozhodnutí zrušil a věc vrátil Finančnímu ředitelství v Brně k dalšímu řízení. Proti uvedenému rozsudku podal odvolací orgán kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudkem ze dne 5. 12. 2014, č.j: [číslo jednací], kasační stížnost zamítl a rozsudek Krajského soudu v Brně potvrdil.

7. Odvolací finanční ředitelství v Brně („ OFŘ“) rozhodnutím ze dne 26. 11. 2015, [číslo jednací], změnilo platební výměr [číslo] tak, že namísto odvodu ve výši 60 295 000 Kč vyměřilo odvod ve výši 4 721 099 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 25. 1. 2016 další správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně.

8. Na základě platebního výměru [číslo] vydal správce daně platební výměr [číslo] ze dne 26. 10. 2012, [číslo jednací], („ platební výměr [číslo]“) na penále za prodlení s odvodem, a to ve stejné výši. Žalobkyně se proti výměru [číslo] odvolala a podáním ze dne 25. 12. 2012 doplnila odůvodnění. OFŘ svým rozhodnutím ze dne 11. 4. 2014, [číslo jednací], (tedy cca po roce a půl) platební výměr o [číslo] potvrdilo a odvolání zamítlo.

9. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně dne 16. 6. 2014 správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně vedenou pod sp. zn. [spisová značka] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 2. 2016 rozhodnutí OFŘ ze dne 11. 4. 2014, [číslo jednací], zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.

10. OFŘ rozhodnutím ze dne 5. 2. 2016, [číslo jednací], platební výměr [číslo] změnilo tak, že vyměřilo penále ve výši 4 721 099 Kč.

11. Proti němu podal žalobce dne 2. dubna 2016 správní žalobu vedenou Krajským soudem v Brně pod sp. zn. [spisová značka].

12. Jako nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění („ z. o. š.“), žalobkyně označila jednak odvolací rozhodnutí, které bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014, č.j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2014, č.j: [číslo jednací]. V návaznosti na to navíc OFŘ změnilo i platební výměr [číslo]. I ten je proto třeba považovat za nezákonné rozhodnutí dle § 8 z. o. š.

13. Výše uvedené rozsudky správních soudů a výsledné rozhodnutí OFŘ, které bylo vázáno právním názorem soudů, jsou také rozhodnutími ve smyslu § 8 odst. 1 z. o. š. Navíc ve věci došlo též k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení a jeho nepřiměřené délce.

14. Žalobkyně dále bez bližší specifikace uvádí, že jí zejména z důvodu nezákonného rozhodnutí ve věci odvodu a penále z odvodu, v druhé řadě pak z důvodu jeho nepřiměřené délky a průtahů, vznikla škoda spočívající ve vynaložených nákladech řízení, a to zejména nákladech na právní zastoupení.

15. Žalobkyně takto vynaložila částku 487 384 Kč, a to na smluvní odměnu jejího právního zástupce dle smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 18. 2. 2008. Uvedená odměna je kalkulována na základě hodinové sazby 2 500 Kč Náklady vzniklé v řízení před správními soudy jsou takto uplatňovány toliko v rozsahu nad rámec mimosmluvní odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění („ a. t.“). V daném rozsahu totiž již byly žalobkyni uhrazeny v rámci příslušného soudního řízení. Pro bližší specifikaci předmětných nákladů právního zastoupení žalobkyně odkázala na přiložené vyúčtování úkonů.

16. Žalobkyně uplatnila žalovaný nárok na náhradu škody u žalované výzvou ze dne 2. 5. 2017. Žalovaná na žádost odpověděla stanoviskem ze dne 9. 10. 2017 (doručeno stejný den). Uvedla, že byly splněny zákonné podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody ve výši 5 200 Kč za čtyři úkony právní služby (uvádí však jen dva - převzetí a příprava zastoupení a podání odvolání + náhrada hotových výdajů), bez bližšího zdůvodnění odmítnutí všech ostatních úkonů. Nárok však ve výsledku zcela odmítla, neboť žalobkyni již byl přiznán úrok dle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., Daňový řád, v platném znění („d. ř.“), za neoprávněné jednání správce daně, který se započítává na náhradu této škody. Tento úrok přitom požadovanou částku náhrady škody převyšuje.

17. Žalovaná ve vyjádření k žalobě nejprve zrekapitulovala průběh předmětného řízení. K uplatněnému nároku na náhradu škody uvedla, že platební výměr [číslo] který byl změněn rozhodnutím OFŘ ze dne 26. 11. 2015, [číslo jednací], a odvolací rozhodnutí, které bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014, č. j. [číslo jednací], je skutečně namístě považovat za nezákonná rozhodnutí dle § 8 z. o. š.

18. Dále žalovaná upozornila, že v souladu s § 31 odst. 1 z. o. š. mohou být kompenzovány pouze náklady řízení, které byly žalobkyní účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Dle § 31 odst. 2 z. o. š. může žalobkyně náhradu nákladů řízení uplatnit jen tehdy, jestliže neměla možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže jí náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Navíc pokud jde o náklady právního zastoupení, mohou tyto být v souladu s § 31 odst. 3 z. o. š. přiznány pouze ve výši mimosmluvní odměny dle a. t. Tezi žalobkyně, že by měla být kompenzována veškerá smluvní odměna, kterou svému právnímu zástupci vyplatila, proto nelze přijmout (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013).

19. Dále upozornila na judikaturu Ústavního soudu, podle níž„ (n) árokem na náhradu škody ostatně nelze - v principu - "zaplnit mezeru", jež může být vnímána jako důsledek toho, že konkrétní procesní předpis neumožňuje rozhodnout o nákladech řízení, jež v jím upraveném řízení vznikly“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1595/11). Dále se v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 302/07, podává:„ Újmy, které stěžovatel tvrdí (a jejichž náhrady se dožaduje), mají zjevně charakter nákladů řízení (zde správního), a k jejich vypořádání slouží zásadně samo řízení, v němž vznikly. Okolnost, že ve věci aplikovaný zákon č. 67/1971 Sb. v ustanovení 31 odst. 1 tyto náklady vypořádává tak, že náklady, které v řízení vznikly účastníkovi řízení, nese účastník (viz § 51 a § 79 zákona č. 200/1990 Sb.), nemůže znamenat, že co nelze žádat z titulů náhrady nákladů řízení, lze - bez dalšího - požadovat z titulu náhrady škody.“. I v daňovém řízení se uplatňuje princip, že daňový subjekt je povinen nést si své náklady vzniklé v daňovém řízení sám. Tento princip vyplývá z § 107 odst. 1 d. ř.

20. Pokud jde o výši přiznané náhrady škody v předběžném projednání nároku dle § 14 z. o. š., žalovaná shledala existenci dvou nezákonných rozhodnutí dle § 8 odst. 1 z. o. š., a to odvolacího rozhodnutí a rozhodnutí OFŘ ze dne 11. 4. 2014, [číslo jednací]. Splnění všech tří zákonných podmínek pro přiznání náhrady škody dle z. o. š. shledala jen u dvou úkonů právní služby dle a. t. (příprava a převzetí zastoupení a podání odvolání), a to u obou nezákonných rozhodnutí. Přiznala proto žalobkyni v souladu s § 31 z. o. š. a a. t. náhradu škody ve výši 5 200 Kč. Ve zbytku žalovaná považovala a i nadále považuje nárok žalobkyně za nedůvodný.

21. Ani uvedenou částku 5 200 Kč však nebylo možné žalobkyni vyplatit. Je tomu tak s ohledem na skutečnost, že dne 9. 12. 2015 vydal správce daně rozhodnutí o přiznání nároku na úrok dle § 254 d. ř., [číslo jednací], na jehož základě byl žalobkyni dne 11. 12. 2015 vyplacen úrok dle § 254 d. ř. v celkové výši 3 316 534 Kč. Dne 1. 4. 2016 dále správce daně vydal rozhodnutí o přiznání nároku na úrok dle § 254 d. ř., [číslo jednací], na jehož základě byl žalobkyni dne 8. 4. 2016 vyplacen úrok dle § 254 d. ř. v celkové výši 2 447 638 Kč. Dle § 254 odst. 6 d. ř. se úrok přiznaný podle tohoto ustanovení započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. S ohledem na výše uvedené je tedy třeba na přiznanou částku náhrady škody započíst výše uvedený úrok v celkové výši 5 764 172 Kč.

22. Žalovaná rovněž uplatnila námitku promlčení žalovaného nároku.

23. Dle § 32 odst. 1 z. o. š. se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. V projednávaném případě bylo odvolací rozhodnutí zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014, č.j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 20. 5. 2014. Žádost žalobkyně o náhradu škody ze dne 2. 5. 2017 byla žalované doručena dne 3. 5. 2017, tedy 17 dní před uplynutím lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody. Žalovaná odpověděla na žádost žalobkyně stanoviskem ze dne 9. 10. 2017, které bylo žalobkyni doručeno téhož dne. Dle § 35 odst. 1 z. o. š. promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody dle § 14 z. o. š. do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Promlčecí doba tak uplynula dne 20. 10. 2017. Žaloba, kterou se žalobce u tohoto soudu domáhá náhrady škody, však byla sepsána až dne 4. 8. 2018.

24. Z provedených důkazů a nesporných tvrzení účastníků byl zjištěn následující skutkový stav: Průběh předmětných řízení nebyl mezi účastníky sporný. Soud proto, pokud jde o skutková zjištění v tomto ohledu, bez dalšího odkazuje na shrnutí dle bodů 4 až 11 odůvodnění tohoto rozsudku.

25. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně uplatnila žalovaný nárok u žalované výzvou k náhradě škody ze dne 2. 5. 2017, která byla žalované doručena dne 3. 5. 2017 (viz kopie uvedené výzvy a dopis žalované ze dne 9. 10. 2017, [číslo jednací]) Žalovaná na jednu stranu sice konstatovala, že byly splněny zákonné podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody ve výši 5 200 Kč za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání odvolání + náhrada hotových výdajů) v souladu s ustanoveními § 7, § 10 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a) a k ) a § 13 odst. 3 a. t. Na druhou stranu však odmítla jakoukoli kompenzaci žalobkyni poskytnout s odkazem na § 254 odst. 6 d. ř. Žalovaná totiž shledala, že žalobkyni byl v dané věci vyplacen dne 11. 12. 2015 úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 3 316 534 Kč na základě rozhodnutí správce daně ze dne 9. 12. 2015 a dne 8. 4. 2016 úrok ve výši 2 447 638 Kč na základě rozhodnutí správce daně ze dne 1. 4. 2016 (viz dopis žalované ze dne 9. 10. 2017, [číslo jednací])

26. Přiznání uvedených částek jakožto úroků z neoprávněného jednání správce daně soud provedeným dokazováním skutečně zjistil. Úrok ve výši 3 316 534 Kč byl v předmětném řízení přiznán dle § 254 odst. 1 d. ř. za období od 14. 3. 2013 do 31. 7. 2014 z částky 20 098 833 Kč představující neprominutý odvod uložený platebním výměrem [číslo]. Uvedená částka 20 098 833 Kč byla žalobkyní hrazena ve splátkách v období od 14. 3. 2013 do 13. 8. 2013 (viz kopie rozhodnutí Finančního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 9. 12. 2015, č.j. 1854511/15/3300-31471-704090) Úrok ve výši 2 447 638 Kč byl v předmětném řízení přiznán dle § 254 odst. 1 d. ř. za období od 13. 8. 2013 do 19. 2. 2016 z částky 7 027 754 Kč uhrazené na základě platebního výměru [číslo]. Uvedená částka 7 027 754 Kč byla žalobkyní hrazena ve splátkách v období od 13. 8. 2013 do 11. 9. 2013 (viz kopie rozhodnutí Finančního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 1. 4. 2016, [číslo jednací])

27. Soud nemohl vést dokazování a zjistit všechny skutečnosti relevantní z hlediska přiznání požadovaného nároku. Bylo tomu tak s ohledem na chybějící relevantní žalobní tvrzení. Konkrétně v žalobě zcela absentuje vylíčení rozhodných skutečností týkajících se účelnosti vynaložení žalovaných nákladů řízení na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (§ 31 odst. 1 z. o. š.). Žalobkyně sice v žalobě označuje za nezákonná ve smyslu § 8 odst. z. o. š. hned několik soudních a správních rozhodnutí a operuje i s nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení a jeho nepřiměřené délce (viz body 12 až 14 odůvodnění tohoto rozsudku). Nikterak však nespecifikuje, jak jednotlivé z jí uváděných nákladů právního zastoupení byly účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu konkrétního nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu konkrétního průtahu v řízení, resp. jeho nepřiměřené délky.

28. Pokud jde o samotnou specifikaci požadovaných nákladů právního zastoupení, žalobkyně plně odkazuje na k žalobě přiložený přehled. Z něj je ale zřejmé toliko to, že se jedná o výkaz smluvní odměny za právní služby poskytnuté za A 0297 a A 1716, aniž by bylo zřejmé, co tyto kódy znamenají. Položková specifikace jednotlivých úkonů právní služby také nijak blíže neodkazuje na výše uvedená nezákonná rozhodnutí, resp. nesprávný úřední postup, natož aby z ní vyplývalo, jak byly konkrétní úkony právní služby účelné z hlediska změny/zrušení konkrétního nezákonného rozhodnutí, resp. nápravy nesprávného úředního postupu. Uvedený přehled neobsahuje jediný konkrétní odkaz na předmětné řízení před orgány finanční správy. Odkaz na předmětná soudní řízení je obsažen až v samotném závěru přehledu, kde jsou odečteny v rámci nich zaplacené náklady řízení (pravděpodobně celková částka žalobkyni přiznaných nákladů daného řízení). U konkrétních úkonů právní služby však není odkaz na tato řízení uváděn. Navíc jsou takto uváděny i spisové značky [spisová značka] a [spisová značka], které neoznačují žádné řízení, jež by bylo předmětem tohoto řízení. Lze tak mít důvodně za to, že se daný přehled týká i nákladů řízení pro posuzovanou věc zcela bezpředmětných.

29. Za daných okolností soud dospěl k závěru, že mu chybí žalobní tvrzení potřebná k posouzení účelnosti specifikovaných nákladů řízení dle § 8 odst. 1 z. o. š. Žalobkyně tedy neunesla v tomto rozsahu břemeno tvrzení, o čemž jí soud hodlal poučit dle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, v platném znění, („ o. s. ř.“) na prvním jednání ve věci dne 12. 5. 2022. Žalobkyně se o dobrodiní tohoto poučení ze strany soudu nicméně sama připravila, neboť se na jednání nikdo za stranu žalující nedostavil ani nebyla soudu doručena omluva z jednání.

30. S ohledem na výše uvedené nezbylo soudu než žalobu zamítnout (výrok I.).

31. Pro úplnost soud uvádí, že i kdyby žalobkyně v potřebném rozsahu žalobní tvrzení doplnila, nebylo by podle všeho namístě žalobě vyhovět s odkazem na § 254 odst. 6 d. ř. platný v době, kdy žalobkyně plnila na základě uvedených platebních výměrů [číslo] [číslo]. Lze totiž souhlasit s žalovanou, že jí uplatňovaný úrok z neoprávněného jednání správce daně je namístě dle posledně uvedeného ustanovení započítat na předmětnou náhradu škody. Ta je přitom řádově nižší, a byla by jím tedy plně kryta.

32. Soud se též ztotožňuje s argumentací žalované ohledně omezení kompenzovatelných nákladů právního zastoupení na mimosmluvní odměnu dle a. t. (§ 31 odst. 3 z. o. š.) a nemožnosti obcházení zvláštní právní úpravy nákladů řízení dle relevantních právní předpisů (d. ř. a zákon č. 150/2002 Sb., Soudní řád správní) prostřednictvím náhrady škody dle z. o. š. (viz body 18 a 19 odůvodnění tohoto rozsudku).

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (písemné vyjádření k žalobě, příprava na jednání a účast na jednání).