38 C 171/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro: náhradu škody

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 292 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 292 Kč od 23. 8. 2019 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 67 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 67 500 Kč od 23. 8. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 31 079,52 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 73 792 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně podala dne 26. 9. 2013 u stavebního úřadu v Říčanech žádost o vydání souhlasu s rozdělením pozemku parc. [číslo] k. ú. a [územní celek], na tři samostatné pozemky z důvodu jejich budoucího rozdílného využití. Na to reagoval stavební úřad dne 16. 10. 2013 oznámením čj. [číslo] 2013 [spisová značka] o podjatosti osoby vedoucího stavebního úřadu vůči žalobkyni, a tím i celého stavebního úřadu. Krajský úřad Středočeského kraje („ Krajský úřad“) usnesením ze dne 12. 11. 2013, [číslo jednací], pověřil vedením řízení městský úřad Český Brod. Dne 29. 11. 2013 a opětovně 29. 1. 2014 uplatnila žalobkyně podnět na ochranu před nečinností. Nadřízený orgán přípisem ze dne 4. 2. 2014 nečinnost neshledal, přestože od podání žádosti uplynuly více než 4 měsíce. Dne 11. 2. 2014 obdržela žalobkyně sdělení městského úřadu Český Brod [číslo jednací] ze dne 4. 2. 2014 o schválení požadovaného záměru.

2. Následně však dne 17. 2. 2014 obdržela usnesení městského úřadu Český Brod [číslo jednací] o zrušení uděleného souhlasu a usnesení č.j.: [anonymizováno] [číslo] 2014 o přerušení řízení, obě ze dne 12. 2. 2014. Zrušení souhlasu a přerušení řízení napadla žalobkyně včasnými odvoláními. Zrušení uděleného územního souhlasu z opatrnosti napadla též správní žalobou. Soudní řízení o zákonnosti počátečního zrušení územního souhlasu ze dne 12. 2. 2014 (sp. zn. [spisová značka] u KS v Praze) trvalo až do 13. 2. 2018, kdy Nejvyšší správní soud rozsudkem [spisová značka] potvrdil zamítnutí žaloby. Krajský úřad však obě usnesení začátkem května 2014 z jiných než žalobních důvodů zrušil. Tím byla obnovena účinnost oznámení o schváleném záměru.

3. Žalobkyně požádala dne 9. 6. 2014 stavební úřad o ověření grafické přílohy odsouhlaseného dělení za účelem jeho promítnutí do katastrálního operátu. Dne 30. 6. 2014 obdržela žalobkyně nové rozhodnutí stavebního úřadu, jímž opětovně svůj předchozí souhlas s dělením zrušil a současně s tím teprve sdělil žadatelce, že požadované grafické přílohy pro katastr neověří. Proti tomu se žalobkyně dne 13. 7. 2014 odvolala a zároveň se obrátila ke správnímu soudu na ochranu před nečinností stavebního úřadu ve věci vyřizování její žádosti ze září 2013. Správní soud žalobu proti nečinnosti v listopadu 2014 zamítl, ale rozsudek sp. zn. [spisová značka] zrušil v červnu 2015 Nejvyšší správní soud rozhodnutím o kasační stížnosti žalobkyně sp. zn. [spisová značka].

4. Odvolání žalobkyně postupně doplňovala o další skutečnosti nastalé v průběhu odvolacího řízení, Krajský úřad zůstával nečinný. V lednu 2015 se žalobkyně obrátila s podnětem na ochranu před nečinností k Ministerstvu pro místní rozvoj. To Krajskému úřadu přikázalo den 4. 2. 2015 rozhodnout do 20. 2. 2015 Krajský úřad dne 17. 2. 2015 vypravil rozhodnutí ze dne 27. 1. 2015, kterým napadené rozhodnutí stavebního úřadu Český Brod o zrušení územního souhlasu potvrdil. Tím nastala situace, kdy mělo být pokračováno v územním řízení o prvotní žádosti žadatelky ohledně dělení pozemku.

5. Stavební úřad v červenci 2015 usnesením řízení přerušil z důvodu nepřítomnosti spisu na úřadu postoupeného soudu bez pořízení kopie. Proti usnesení se žadatelka dne 27. 7. 2015 odvolala.

6. Novým rozsudkem [spisová značka] správní soud uložil dne 26. 8. 2015 stavebnímu úřadu ve věci rozhodnout. Stavební úřad Český Brod dne 3. 9. 2015 žádost o dělení pozemku zamítl. Proti rozhodnutí se žalobkyně včas odvolala. Z důvodu nečinnosti nadřízeného Krajského úřadu se žalobkyně obrátila dne 21. 1. 2016 na Ministerstvo pro místní rozvoj podnětem na ochranu proti nečinnosti odvolacího orgánu. Den na to obdržela rozhodnutí Krajského úřadu, jímž rozhodnutí stavebního úřadu o zamítnutí žádosti zrušil. Dne 1. 4. 2016 stavební úřad Český Brod řízení opět přerušil. Proti usnesení se žalobkyně odvolala a domáhala se souběžně ochrany proti nečinnosti u nadřízeného orgánu, bezvýsledně. Proto uplatnila začátkem července 2016 další žalobu na ochranu proti nečinnosti. Mezitím prohlásil tajemník Městského úřadu Český Brod celý stavební úřad za podjatý a postoupil spis Krajskému úřadu k rozhodnutí o dalším postupu.

7. Dne 31. 8. 2016 Krajský úřad zrušil usnesení o přerušení řízení a spis předal k dalšímu řízení Městskému úřadu Mnichovice, který 27. 10. 2016 oznámil pokračování v řízení. Proti delegaci do Mnichovic uplatnila námitky obec Louňovice jako zákonný účastník územního řízení. Podání vyhodnotila vedoucí stavebního úřadu jako námitky podjatosti a sama se rovněž prohlásila za podjatou v důsledku tlaku, ve kterém se ocitla. Tajemník městského úřadu Mnichovice dne 20. 12. 2016 stavební úřad usnesením z projednávání věci vyloučil. Proti vyloučení stavebního úřadu se žalobkyně odvolala. Dne 22. 2. 2017 Krajský úřad odvolání vyhověl, námitku podjatosti vyvrátil a řízení o podjatosti zastavil. Avšak místo toho, aby věc předal k dalšímu řízení zpět do Mnichovic, spis poslal k dalšímu řízení zpět do Říčan, kde řízení bylo před 3,5 roku zahájeno.

8. Městský úřad Říčany setrval na své pozici a spis dne 3. 3. 2017 vrátil Krajskému úřadu s odůvodněním, že úřad personálně nesplňuje kvalifikační předpoklady pro vyřízení věci. Žalobkyně o tomto postupu byla neformálně informována a poté, co se další 2 měsíce nic nedělo, podala dne 11. 5. 2017 k Ministerstvu pro místní rozvoj další podnět na ochranu před nečinností Krajského úřadu (ve více věcech jím vedených). Krajský úřad předmětnou věc, spolu s dalšími řízeními, delegoval dne 27. 6. 2017 ke stavebnímu úřadu Kostelec nad Černými lesy.

9. V řízení o správní žalobě na ochranu před nečinností, podané žalobkyní dne 4. 7. 2016 proti stavebnímu úřadu Český Brod, tak došlo dvakrát k záměně na straně žalovaného správního orgánu. V rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], jímž bylo dne 24. 8. 2017 pravomocně uloženo stavebnímu úřadu ve věci rozhodnout, skončil jako povinný stavební úřad Kostelec nad Černými lesy, který se na předchozích průtazích nijak nepodílel, a byla mu uložena i nákladová povinnost. Tajemník městského úřadu shledal za těchto okolností stavební úřad Kostelec nad Černými lesy podjatým a spis předal dne 25. 9. 017 Krajskému úřadu k dalšímu postupu.

10. Než se o tom žalobkyně dozvěděla, podala dne 10. 10. 2017 další hromadný podnět na ochranu před nečinností týkající se celkem 9 správních řízení bloudících do té doby mezi různými stavebními úřady po Středočeském kraji a naposledy delegovaných na Kostelec nad Černými lesy Krajský úřad dne 5. 1. 2018 vrátil všechna řízení zpět stavebnímu úřadu Říčany, kde byla zahájena.

11. Městský úřad Říčany vyřešil tvrzenou personální nedostatečnost tak, že jako další pracovní sílu najal bývalého zaměstnance a tento byl začleněn do odboru dopravního, aby vyřizoval věci, v nichž figuruje žalobkyně. V řízení pokračoval až do 30. 7. 2018, kdy rozhodnutím čj. [číslo] [spisová značka], sp. zn. [číslo], dělení pozemku povolil. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 9. 2018.

12. Celkem tedy řízení o jednoduchém rozdělení pozemku na tři samostatné pozemky obdobné velikosti trvalo od 26. 9. 2013 do 3. 9. 2018, tzn. bez 23 dnů 5 let. Jde o průběh nepřetržitý, všechna vydaná procesní usnesení o přerušení řízení byla na základě opravných prostředků zrušena.

13. Žalobkyně si je vědoma, že ve světle dosavadní judikatury nemá prostor pro uplatnění nároku na náhradu škody, která jí vznikla v souvislosti s jejími účastenskými úkony ve správním řízení. Tento přístup vychází z právního rámce, podle kterého si ve správním řízení účastník nese jeho náklady sám. Jejich vynaložení tedy není považováno za škodu, byť šlo o náklady vynaložené zbytečně, jak je tomu například v případě nákladů na zastoupení při podání úspěšných odvolání proti vadným, někdy dokonce svévolným procesním rozhodnutím. Žalobkyně má za to, že z dlouhodobého hlediska je dosavadní formalistická a restriktivní praxe posuzování účelnosti vynaložených nákladů na právní pomoc ve správním řízení neudržitelná. Proto žalobkyně uplatňuje jako škodní nárok náklady, které vynaložila na právní pomoc alespoň v některých svých procesních úkonech, jejichž zbytečnost je zjevná: 26. 2. 2014 - odvolání proti usnesení Městského úřadu Český Brod ze dne 12. 2. 2014 o přerušení řízení Usnesení pak bylo 5. 5. 2014 zrušeno odvolacím orgánem, který stavební úřad poučil, že řízení přerušeno být nemělo a mělo v něm být pokračováno. 27. 7. 2015 - odvolání proti usnesení Městského úřadu Český Brod ze dne 15. 7. 2015 o přerušení řízení Usnesení bylo odvolacím orgánem zrušeno 16. 10. 2015 s odůvodněním (opřeným o stanovisko VOP sp. zn. [číslo] [spisová značka] ze dne 16. 12. 2011), ze kterého vyplývá, že postoupení spisu jinému orgánu nemůže být důvodem k přerušení řízení. 12. 4. 2016 - odvolání proti usnesení Městského úřadu Český Brod ze dne 24. 3. 2016 o přerušení řízení (současně podnět na ochranu proti nečinnosti) Odvolací orgán usnesení o přerušení řízení zrušil až dne 31. 8. 2016, k podnětu na nečinnost se nevyjádřil. Žalobě na ochranu před nečinností, navazující na takto marně uplatněný podnět dle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů („s. ř.“), správní soud rozsudkem čj. [číslo jednací] vyhověl a uložil stavebnímu úřadu, v mezidobí dvakrát re-delegovanému, věc vyřídit. Z pohledu účastníka bylo podání ze dne 12. 4. 2016 neúspěšnou obranou před nesprávným úředním postupem, napravenou až rozhodnutím správního soudu. 4. 1. 2017 - odvolání proti usnesení Městského úřadu Mnichovice č.j.: [spisová značka] o podjatosti stavebního úřadu Všechny podjatosti a navazující delegace, prohlášené v předmětném řízení, byly nesprávným úředním postupem sui generis. [příjmení] proti němu byla úspěšná, neboť odvolací orgán napadené usnesení dne 22. 2. 2017 zrušil. Krajský úřadu rovněž ve svém vyjádření k žalobě konstatoval, že by se proti podjatostem měla odvolávat častěji. Celkem tedy byly zbytečně k tíži žadatelky provedeny 4 úkony právní služby s tarifní hodnotou dle § 10 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění („ a. t.“), za mimosmluvní odměnu v částce 1 000 Kč za každý úkon, k nimž náleží 4 paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 advokátního tarifu à 300 Kč, přičemž zástupce žalobkyně jako plátce DPH tuto daň účtoval. Celková požadovaná náhrada škody za právní zastoupení tedy činí 6 292 Kč Náklady na právní pomoc, kterou ve složité procesní situaci vyvolané kumulovanými nesprávnostmi úředního postupu v předmětném řízení byla nucena využít na odstranění alespoň některých z oněch nesprávností, byly účelně vynaložené.

14. Žalobkyně dále žádala o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění („ z. o. š.“). Bezdůvodným delegováním věci postupně na čtyři stavební úřady se sousedícími správními obvody jen proto, aby věc nakonec rozhodl správní orgán, u kterého byla žádost na počátku řízení podána, došlo k porušení základního práva žalobkyně dle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („ Úmluva“). Ten zakotvuje právo na spravedlivé projednání věci v přiměřené lhůtě, ve spojení s článkem 36 Listiny základních práv a svobod („ Listina“) zakládajícího takovéto právo i pro řízení před jiným, než soudním orgánem. Navíc bylo bezprostředně dotčeno vlastnické právo žalobkyně, tj. její základní lidské právo zakotvené v článku 11 Listiny.

15. Celková doba, rozhodná pro posouzení nesprávného úředního postupu, je 5 let 11 měsíců a jeden týden. Nejednalo se o řízení, na které by mohlo být nahlíženo z hlediska správních postupů jako na řízení zvlášť složité. Nevyžadovalo místní šetření, pořizování souhrnných stanovisek, doručování veřejnou vyhláškou či do ciziny, předvolávání či předvádění osob ani pořizování znaleckých posudků. V řízení ani nevystupovalo velké množství účastníků. Pokud žalovaná dokládá složitost předmětného řízení skutečností, že ve věci rozhodovaly postupně 4 správní úřady a správní soudy, nelze s tímto souhlasit. Žalobkyně již opakovaně upozornila a doložila šetřením Kanceláře Veřejné ochránkyně práv, že se tak stalo z důvodu naprostého selhání soustavy orgánů veřejné moci na předmětném úseku a úmyslného zneužití institutu systémové podjatosti. Tuto okolnost rozhodně nelze dávat žalobkyni k tíži a nemá nic společného se složitostí řízení.

16. Žalobkyně spolupracovala s veškerými orgány veřejné moci i se soudy a snažila se využit dostupných prostředků, které byly způsobilé odstranit průtahy v samotném řízení. Celkem žalobkyně čtyřikrát využila procesní prostředky k ochraně proti nečinnosti, čtyřikrát se úspěšně odvolala proti přerušení řízení, dvakrát musela nechat exekučně vymáhat pravomocný rozsudek správního soudu, jímž bylo správnímu orgánu uloženo ve stanovené lhůtě rozhodnout ve věci. Žalobkyně opakovaně správním orgánům objasňovala, že účelem dělení pozemku je samostatné využití jeho dělením vzniklých částí. Popis účelu oddělených pozemků není zákonnou náležitostí žádosti o územní rozhodnutí o dělení pozemku a za situace, kdy se stávající využití pozemku po rozdělení nezmění, nemá stavební úřad na záměru dělení z hlediska jeho účelu co posuzovat. Pokud jde o napojení rozdělených pozemků na místní komunikační síť, dokládala žalobkyně od počátku, že sousedící pozemky téhož vlastníka lze všechny napojit na komunikační sít přes ten z pozemků, který s komunikací sousedí, což v daném případě návrh na dělení umožňoval. Žalobkyně tedy nejen že nepřispěla k průtahům k řízení, nýbrž se aktivně podílela na jejich odstranění.

17. Pokud žalovaná žalobkyni vytýká, že z počtu 28 úkonů, které v řízení učinila, podala pouze jedno doplnění žádosti směřující k odstranění vad podání, je třeba učinit dvě nikoli nepodstatná upřesnění. Žalobkyně tak učinila na první srozumitelnou výzvu k doplnění, kterou za celou dobu řízení teprve dne 6. 4. 2018 obdržela. Dále pak si nelze nevšimnout, že šlo o úkon do značné míry formální. V doplnění není uvedeno nic, co by nebylo známo od počátku, a přesto jí stavební úřad žádosti vyhověl. Konkrétně žalobkyně dne 13. 4. 2018 doplnila, že rozdělené pozemky buď rozprodá sousedům, nebo si je ponechá, a že přístup pozemků na veřejnou komunikační síť je zajištěn přes pozemky téhož vlastníka. Vydání souhlasu s dělením nakonec nepřekáželo ani to, že v souběžném řízení u Městského úřadu Mnichovice byla změna využití parc. [číslo] na ornou půdu pravomocně povolena.

18. Postup orgánů veřejné moci během řízení byl exemplárním zneužitím procesních předpisů k tomu, aby se rozhodování ve věci pokud možno vyhnuly. Do řízení byl vnesen zmatek. Podstatnou měrou se na tom podílelo chaotické rozhodování nadřízeného Krajského úřadu, který akceptoval někdy až komické důvody, uváděné prvostupňovými správními orgány spolu s námitkami vlastní podjatosti. Žalobkyni, která původně v dobré víře nabyla právo pozemek rozdělit, bylo dalšími postupy orgánů veřejné moci znemožněno svobodně s jejím majetkem nakládat. Jednání se sousedy, směřující k vytvoření vhodných vlastnických vztahů s výhledem postupného naplňování územního plánu, se zastavila. Deziluze z počínání orgánů veřejné moci v elementární záležitosti se dotkla i jiných osob, než žadatelky. Z toho, že dělení nakonec bylo po pěti letech povoleno je zřejmé, že správní orgány (pokud nebyly motivovány k nesprávnému postupu jinak, za hranicí zákonnosti a nezávislosti veřejné správy na soukromých zájmech jiných účastníků řízení) postupovaly nepřípustně formalisticky, ignorovaly zásady dobré správy a v rozporu s účelem správního řízení nedůvodně upřednostnily fiktivní a abstraktní, ač ničím neohrožovaný veřejný zájem, před reálným právem účastníka řízení, a činily tak zcela mimo spravedlivě očekávatelnou proporcionalitu vrchnostenského rozhodování. Žalobkyně zdůrazňuje specifický synergický dopad opakovaných nesprávností a svévolí do své osobnostní sféry. Ve vztahu ke své osobě pociťuje nad rámec dlouhé nejistoty z průběhu a výsledku řízení i újmu pro svoji osobnost specifickou. Nestandardní postupy správních orgánů v řízeních o žádostech žalobkyně nastávají v neúprosně se opakujícím režimu, v němž shledává hmatatelný dopad obecně nežádoucích společenských jevů na postavení své osobnosti v individuálním smyslu.

19. Pro finanční ocenění vzniklé nemajetkové újmy žalobkyně odkázala na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 k výkladu ustanovení § 13 odst. 1, věta druhá a třetí, a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“), a čl. II zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 160/2006 Sb.“), v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, sp. zn. Cpjn 206/2010 („ Stanovisko“). Za přiměřenou považuje ze všech uvedených důvodů žalobkyně nárok, odpovídající částce 15 000 Kč/rok, to je za 4,5 roku trvání řízení celkem 67 500 Kč.

20. Nárok žalobkyně uplatnila dne 22. 2. 2019 vůči Ministerstvu pro místní rozvoj, a to s ohledem na skutečnost, že průtahy v řízení vznikly v rámci správního řízení, které probíhalo paralelně s řízením soudním, kdy ale soudní řízení na dané průtahy nemělo bezprostřední vliv.

21. Žalovaná na svou obranu nejprve zrekapitulovala průběh předmětného řízení. Uvedla přitom, že žádost o dělení pozemku nebyla prostá vad, protože žalobkyně nedoložila soulad záměru s územně plánovací dokumentací a zejména vyznačení přístupu z veřejné komunikace ke všem pozemkům. Grafická a textová část podané žádosti nebyly v souladu, protože uvedené výměry neodpovídaly označení pozemků.

22. Žalovaná rovněž ve svém vyjádření reprodukovala vyjádření jednotlivých správních orgánů k žalobě. Městský úřad Říčany, odbor správních agend a dopravy, připustil, že se jednalo o naprosto jednoduché řízení, které bylo možné při dobré vůli účastníků vyřešit za 15 minut. Za délku řízení přitom neměly nést odpovědnost pouze stavební úřady. Krajský úřad uvedl, že podobný případ podjatosti, kdy se každý stavební úřad postupně vylučoval z řízení, ve své dosavadní praxi nepamatuje. Po opakovaných prohlášeních tajemníka stavebního úřadu v Říčanech o vyloučení vedoucího stavebního úřadu, a tedy i celého stavebního úřadu, ve vztahu k žalobkyni, rovněž i žalobkyně uvedla, že nevěří v nestrannost tohoto stavebního úřadu. Přesto byly i další stavební úřady žalobkyní napadány pro nečinnost. Kromě stavebního úřadu v Mnichovicích byly všechny ostatní stavební úřady zavázány poskytovat žalobkyni nezanedbatelná plnění v podobě úhrady nákladů různých soudních řízení. Toto se pak promítalo do následných kompetenčních přesunů. Stavební úřad v Mnichovicích naopak své vyloučení spatřoval v důvodech na straně jiného účastníka – obce Louňovice, resp. jejího starosty, pod jehož tlakem se úřední osoba měla ocitnout. Pokud žalobkyně tvrdí, že Krajský úřad při delegacích postupoval nedůvodně, je třeba uvést, že se sama žalobkyně proti nim nikdy nebránila odvoláním k Ministerstvu pro místní rozvoj. Bez ohledu na peripetie s příslušností stavebního úřadu byla žalobkyně opakovaně Krajským úřadem upozorňována na vady jejího podání (specifikace účelu oddělovaných pozemků a napojení na pozemní komunikaci). Toto byly zásadní chybějící skutečnosti v žádosti o dělení pozemku.

23. K uplatňované škodě spočívající v nákladech právního zastoupení žalovaná uvedla, že žalobkyně nepředložila žádný doklad o vyúčtování, resp. o uhrazení žalované částky. Nelze tak posoudit, zda jí škoda v tvrzené výši opravdu vznikla. Podle § 8 odst. 1 zákona z. o. š. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Úkony právní služby (ve všech případech odvolání proti rozhodnutím správních orgánů), jež by měly být kompenzovány, však ve všech případech směřovaly proti rozhodnutím zrušeným v odvolacím řízení. Nikdy tedy nenabyly právní moci. Nelze tedy mít za to, že by výše uvedeným žalované vznikla škoda, za niž by odpovídal stát.

24. K nároku žalobkyně na náhradu nehmotné újmy žalovaná uvedla, že podle judikatury Nejvyššího soudu nedochází k porušení práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tím i nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí z. o. š., není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla. Právo na přiměřenou délku řízení je porušeno teprve tehdy, není-li věc projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného. Důvody, proč k tomu došlo musí spočívat v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného. Nepřiměřeně dlouhým řízením je tedy řízení, k jehož délce převažujícím způsobem přispělo nedodržování procesních pravidel ze strany orgánu veřejné moci. V daném případě řízení probíhalo od 26. 9. 2013 a skončilo nabytím právní moci rozhodnutí ze dne 30. 7. 2018. Téměř po celou dobu řízení vedla žalobkyně tři soudní spory se správním orgány (č. j. [spisová značka], č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka]), které postupně probíhaly u Krajského soudu v Praze (3x), Nejvyššího správního soudu (2x) a v jednom případě i u Ústavního soudu. V dané věci rozhodovaly postupně 4 správní úřady, které vydaly 5 procesních usnesení a 3 rozhodnutí ve věci. O podaných odvoláních žalobkyně bylo rozhodováno Krajským úřadem, který v dané věci vydal 7 rozhodnutí ve věci a 4 procesní rozhodnutí souvisejíc s pověřené správního úřadu projednáním a rozhodnutím věci. V průběhu řízení o délce přibližně 60 měsíců učinily správní orgány 83 úkonů. K žádným zásadním průtahům v řízení tedy nedocházelo.

25. Na délku řízení měla zásadní vliv skutečnost, že žalobkyně nepodala žádost v rozsahu stanoveném zákonem a prováděcími předpisy. Ta tak nemohla být řádně posouzena. Žalobkyně na odstranění vad podání navíc se stavebními úřady řádně nespolupracovala. Z 28 úkonů, které v řízení učinila, pouze doplnění podání ze dne 13. 4. 2018 směřovalo k odstranění výše uvedených vad. Místo součinnosti se správním orgány žalobkyně nadužívala prostředky ochrany stanovené správním řádem v takové míře, že se řízení stalo nepřehledným a správní spis byl neustále předáván mezi stavebním úřadem, Krajským úřadem, Krajským soudem v Praze, Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem. V důsledku finančních postihů správních úřadů v návaznosti na žalobkyní podávané žaloby na ochranu proti nečinnosti docházelo k prohlašování podjatosti těchto úřadů. Z hlediska počtu správních úřadu a soudů, které vedly řízení a rozhodovaly na několika úrovních, a z hlediska úkonů, které byly v řízení těmito orgány provedeny, lze dané řízení pokládat za velmi složité. Délku 5 let tak nelze mít za nepřiměřenou.

26. Stavební zákon stanovuje hlediska pro posuzování žádosti o dělení pozemku. Nově vzniklý pozemek tak má svými vlastnostmi, zejména velikostí, polohou, plošným a prostorovým uspořádáním, umožňovat využití pro navrhovaný účel a být dopravně napojen na veřejně přístupnou pozemní komunikaci. Nelze proto souhlasit s žalobkyní, že základním významem územního řízení, respektive souhlasu, o dělení nebo scelování pozemků je ničím nenahraditelné právo vlastníka pozemku navrhnout katastrálnímu úřadu, aby do operátu vložil jeho vlastnictví k nově vzniklým věcem, ke kterým se teprve může a chce vlastnicky chovat.

27. Při podání žádosti žalobkyně ve věci dělení pozemku parc. [číslo] byl sousední pozemek parc. [číslo] v k. ú [obec] veden v katastru nemovitostí jako ostatní plocha - ostatní komunikace, ze které by byly oddělované pozemky přímo přístupné přes pozemek [číslo], který byl původně oddělen za účelem rozšíření komunikace na pozemku parc. [číslo] v k. ú Louňovice. Po zjištění stavebního úřadu Český Brod, že na jiném stavebním úřadu bylo vedeno správní řízení, jehož předmětem je změna využití pozemku parc. [číslo] na ornou půdu a jeho rozdělení, pozbyly oddělované části pozemku parc. [číslo] přístup na veřejnou komunikaci a souhlas ze dne 4. 2. 2014 nebylo možné ponechat v platnosti. Nerespektování předpisů stavebního práva potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 2. 2018 č.j. [číslo jednací].

28. Účastník správního řízení má právo užívat prostředků ochrany proti nečinnosti ve smyslu § 80 s. ř. Takovým způsobem, jakým to však činí žalobkyně, dochází k objektivnímu prodloužení řízení. Správní orgán musí spis poskytnout svému nadřízenému orgánu a v případě, že dojde k podání nečinnostní žaloby, dochází ke kolování spisu i po správních soudech. Správní orgán tak objektivně nemůže rozhodovat.

29. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Účastníci na jednání konaném dne 1. 12. 2020 výslovně učinili nesporným průběh správního i soudního projednávání dělení předmětného pozemku parc. [číslo] k. ú. a obec Louňovice. Potvrdili též, že spor se mezi nimi vede toliko v rovině právní, nikoli skutkové. Z nesporných tvrzení účastníků, jakož i ze spisového materiálu Městského úřadu Říčany je zřejmé, že žalobkyně podala dne 26. 9. 2013 na Městský úřad Říčany, odbor stavební úřad („ stavební úřad [obec]“) žádost o dělení pozemku parc. [číslo] k. ú. a obec Louňovice, na 3 díly. Oznámením ze dne 16. 10. 2013, čj. [číslo] 2013 [spisová značka], byla žalobkyně vyrozuměna o podjatosti osoby vedoucího stavebního úřadu vůči žalobkyni dle § 14 s. ř., a tím i celého stavebního úřadu. Usnesením Krajského úřadu, odboru regionálního rozvoje, [číslo jednací], sp. zn. [číslo] 2013 - [spisová značka], ze dne 12. 11. 2013 byl projednáním a rozhodnutím věci pověřen Městský úřad Český Brod, odbor stavební a územního plánování („ stavební úřad Český Brod“). Dne 28. 11. 2013 podala žalobkyně na Krajský úřad podnět k opatření proti nečinnosti stavebního úřadu Říčany. Ten žalobkyni přípisem ze dne 6. 12. 2013 sdělil, že vzhledem k uplatnění námitky podjatosti a pověření stavebního úřadu Český Brod stavební úřad nečinný nebyl. Žalobkyně opětovně podala podnět k opatření proti nečinnosti dne 28. 1. 2014. Přípisem ze dne 4. 2. 2014 Krajský úřad žalobkyni sdělil, že lhůta pro rozhodnutí doposud neuplynula. Dne 4. 2. 2014 vydal stavební úřad Český Brod souhlas s dělením předmětného pozemku, [číslo jednací], sp. zn. [anonymizováno] 2013 [spisová značka]. Tento souhlas byl však usnesením téhož stavebního úřadu, [číslo jednací], sp. zn. [anonymizováno] 2013 [spisová značka], ze 12. 2. 2014 zrušen dle § 156 odst. 2 s. ř., protože stavební úřad nebyl informován o dalších řízeních vedených Městským úřadem Mnichovice, stavebním úřadem („ stavební úřad Mnichovice“) a Obecním úřadem Jesenice, stavebním úřadem, která se mimo jiné týkala přístupové komunikace k oddělovaným pozemkům. Vyšly přitom najevo skutečnosti neslučitelné s vydaným souhlasem. Žalobkyně se proti posledně uvedenému usnesení bránila odvoláním. Rozhodnutím Krajského úřadu, [číslo jednací], sp. zn. [anonymizováno] [číslo] 2014 - [spisová značka]) ze dne 29. 4. 2014 bylo zrušeno usnesení stavebního úřadu Český Brod o zrušení souhlas s dělením předmětného pozemku a věc mu byla vrácena k novému projednání. Současně se zrušením souhlasu stavební úřad Český Brod usnesením, sp. zn. [anonymizováno] 2013 [spisová značka], ze dne 12. 2. 2014, řízení o dělení předmětného pozemku podle § 64 odst. 1 písmeno c) s. ř. přerušil do skončení výše uvedených řízení týkajících přístupové komunikace k oddělovaným pozemkům. Dne 26. 2. 2014 podala žalobkyně odvolání proti usnesení o přerušení řízení. Rozhodnutím Krajského úřadu, [číslo jednací], sp. zn. SZ [číslo] 2014 [spisová značka], ze dne 5. 5. 2014 (právní moc dne 9. 5. 2014), bylo usnesení o přerušení řízení zrušeno a řízení bylo zastaveno. Usnesení o zrušení souhlasu stavebního úřadu Český Brod ze dne 12. 2. 2014 napadla žalobkyně žalobou. Tu Krajský soud v Praze odmítl pro nevyčerpání řádných opravných prostředků žalobkyní. Dne 7. 6. 2014 podala žalobkyně ke Krajskému úřadu podnět k vydání opatření proti nečinnosti. Na to bylo žalobkyni přípisem ze dne 25. 7. 2014 žalobkyni Krajským úřadem sděleno, že stavební úřad nebyl nečinný. Rozhodnutím stavebního úřadu Český Brod, sp. zn. [anonymizováno] 2013 [spisová značka], ze dne 16. 6. 2014 byl opět zrušen souhlas s dělením předmětného pozemku. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Krajský úřad na základě toho rozhodnutím, [číslo jednací], sp. zn. [anonymizováno] [číslo] 2014 [spisová značka], ze dne 27. 1. 2015, odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu Český Brod potvrdil. Proti rozhodnutí Krajského úřadu podala žalobkyně žalobu, jež byla rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka], ze dne 8. 3. 2017 zamítnuta. Žalobkyně tento rozsudek napadla kasační stížností. Ta byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu, č. j. [číslo jednací], ze dne 13. 2. 2018, zamítnuta. Dne 13. 4. 2018 byla žalobkyní podána ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Praze. Usnesením Ústavního soudu, sp. zn. [ústavní nález], ze dne 24. 4. 2018 byla tato ústavní stížnost zamítnuta.

30. Na ochranu proti nečinnosti správního úřadu podala žalobkyně žalobu ze dne 10. 7. 2014, jež byla rozsudkem Krajského soudu v Praze, č. j. [číslo jednací], ze dne 19. 11. 2014, zamítnuta. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze byla žalobkyní podána kasační stížnost. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu, sp. zn. [spisová značka], ze dne 27. 5. 2015, byl rozsudek, č. j. [číslo jednací], ze dne 19. 11. 2014, zrušen. Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. [číslo jednací], ze dne 26. 8. 2015, bylo stavebnímu úřadu Český Brod uloženo rozhodnout o podané žádosti ze dne 26. 9. 2013 ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Stavební úřad Český Brod usnesením, sp. zn. [anonymizováno] 2013 [spisová značka], ze dne 15. 7. 2015 řízení přerušil z důvodu, že neměl k dispozici spis v předmětné věci, neboť ten se nacházel u Krajského soudu v Praze, resp. Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně se proti rozhodnutí o přerušení řízení odvolala dne 27. 7. 2015. Zpochybňovala přitom absenci spisu jako důvod pro přerušení řízení. Rozhodnutím Krajského úřadu, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] 2015 - [spisová značka], ze dne 16. 10. 2015, bylo zrušeno usnesení stavebního úřadu o přerušení řízení.

31. Rozhodnutím stavebního úřadu Český Brod, sp. zn. [anonymizováno] 2013 [spisová značka], ze dne 3. 9. 2015, byla žádost o vydání rozhodnutí o dělení předmětného pozemku zamítnuta. Proti uvedenému rozhodnutí bylo žalobkyní podáno odvolání, na základě nějž Krajský úřad rozhodnutím, sp. zn. SZ [číslo] 2015 - [spisová značka], ze dne 13. 1. 2016 bylo rozhodnutí stavebního úřadu Český Brod ze dne 3. 9. 2015 o zamítnutí žádosti zrušeno a věc byla stavebnímu úřadu vrácena k novému projednání. Písemností ze dne 21. 3. 2016 stavební úřad [obec] uvědomil Krajský úřad o podjatosti vedoucího stavebního úřadu. V důsledku toho byl usnesením Krajského úřadu, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] 2016 - [spisová značka], ze dne 7. 9. 2016, které nabylo právní moci dne 28. 9. 2016), pověřen projednáním a rozhodnutím věci stavební úřad Mnichovice. Dne 18. 10. 2016 bylo stavebním úřadem Mnichovice oznámeno pokračování v řízení a stanovena lhůta pro podání námitek do 15 dnů od doručení oznámení. Obec Louňovice na základě toho podala námitku podjatosti proti vedoucí stavebního úřadu. Tajemník Městského úřadu Mnichovice rozhodl usnesením č. j. [spisová značka], že vedoucí stavebního úřadu Mnichovice je vyloučena z rozhodování věci. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Rozhodnutím Krajského úřadu, sp. zn. SZ [číslo] [spisová značka], ze dne 22. 2. 2017 bylo zrušeno usnesení tajemníka Městského úřadu Mnichovice o vyloučení vedoucí stavebního úřadu a řízení bylo zastaveno.

32. Písemností ze dne 24. 3. 2016 vyzval stavební úřad Český Brod žalobkyni k doplnění podání o vyjádření obce Louňovice k záměru, rozhodnutí ve věci dělení a změny využití pozemků parc. [číslo] v k. ú. Louňovice, návrh budoucího dopravního napojení, stanovisko silničního správního orgánu a doklad o ukončení správního řízení ve věci existence pozemní komunikace na p. [číslo] v k. ú. Louňovice. Současně bylo usnesením stavebního úřadu Český Brod, sp. zn. [anonymizováno] 2013 [spisová značka], ze dne 24. 3. 2016 řízení o dělení předmětného pozemku přerušeno. Proti usnesení o přerušení řízení podala žalobkyně odvolání. V něm argumentovala, že nedoložení vyžádaných podkladů není nedostatkem žádosti. Výzva správního orgánu k jejich doplnění má vůči žadatelce pouze šikanózní a obstrukční charakter. Rozhodnutím Krajského úřadu, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] 2016 [spisová značka], ze dne 31. 8. 2016 bylo rozhodnutí stavebního úřadu Český Brod zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání.

33. Žalobkyně se dále postupu stavebního úřadu Český Brod bránila dne 4. 7. 2016 podáním žaloby na ochranu proti jeho nečinnosti. Krajský úřad usnesením ze dne 27. 6. 2017 projednáním a rozhodnutím věci pověřil Městský úřad Kostelec nad Černými lesy, stavební úřad. Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. [číslo jednací] ze dne 24. 8. 2017 byla žalovanému Městskému úřadu Kostelec nad Černými lesy uložena povinnost vydat rozhodnutí ve věci dělení předmětného pozemku do 30 dnů od právní moci rozsudku a dále mu byla uložena povinnost zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně částku 17 581 Kč na náhradě nákladů řízení. Usnesením Krajského úřadu, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [ústavní nález], ze dne 12. 12. 2017 byl projednáním a rozhodnutím výše uvedených řízení pověřen Městský úřad Říčany. Rozhodnutí Na Městském úřadu Říčany byl projednáním a rozhodnutím věci pověřen odbor správních agend a dopravy („ odbor SAD Říčany“).

34. Přípisem ze dne 5. 4. 2018 odbor SAD Říčany vyzval žalobkyni k doplnění žádosti o uvedení, k jakému konkrétnímu samostatnému využití mají být oddělované pozemky určeny, proč je jeden z navržených pozemků menší než doporučená výměra 800 m2 stanovená územním plánem obce Louňovice, k uvedení textové části žádosti do souladu s její grafickou částí, k doplnění grafické části dělení pozemků o vyznačení přístupu z veřejné komunikace ke všem nově vzniklým pozemkům, pokud nebude přístup zajištěn přímo z veřejné komunikace, o uvedení, přes které pozemky bude přístup zajištěn a doloženo právo přístupu. Usnesením odboru SA Říčany, č. j. [číslo] [spisová značka], sp. zn. [číslo] [anonymizováno], ze dne 5. 4. 2018, bylo řízení v návaznosti na výzvu k odstranění vad podání přerušeno. Žalobkyně doplnila podání dne 13. 4. 2018 Odbor SAD Říčany vyrozuměl přípisem ze dne 24. 4. 2018 účastníky o pokračování v řízení. Rozhodnutím [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], sp. zn. [číslo], ze dne 30. 7. 2018 povolil odbor SAD Říčany dělení předmětného pozemku. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 9. 2018.

35. Z výslechu žalobkyně vyplynulo, že tato vnímala postup správních orgánů jako šikanózní. Bylo tomu tak i s ohledem na jiná správní řízení, která vedla nebo stále vede a v nichž se angažuje obec Louňovice. Žalobkyně projednávanou věc vnímala jako vyústění dlouhodobé„ zlé vůle“ vůči její rodině v obci Louňovice. V důsledku toho pociťovala úzkost, stres, bezradnost, svým způsobem i stud za kroky institucí, které vůči ní vyvíjely tento tlak, což přicházelo s každým obdrženým dopisem, kde bylo opět nějaké zamítnutí nebo podjatost.

36. Z žádosti o náhradu škody a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou ujmu, způsobených nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem v řízení o dělení pozemku žadatelky parc. [číslo] k.- ú. Louňovice, ze dne 21. 2. 2019 spolu s dodejkou datové zprávy je zřejmé, že žalobkyně uplatnila nárok, jenž je předmětem tohoto řízení u Ministerstva pro místní rozvoj dne 21. 2. 2019.

37. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Dle článku 11 Listiny má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Dle § 13 z. o. š. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě․Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Dle § 31a z. o. š. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Dle § 15 z. o. š. přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Dle § 87 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění („ s. z.“), v jednoduchých věcech, zejména lze-li rozhodnout na základě dokladů předložených žadatelem, rozhodne stavební úřad bez zbytečného odkladu, nejdéle však ve lhůtě do 60 dnů ode dne zahájení územního řízení; ve zvlášť složitých případech (…) stavební úřad rozhodne nejdéle ve lhůtě do 90 dnů. Dle § 79 odst. 3 s. ř. nestanoví-li zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán (§ 136) a účastník své náklady.

38. Soud byl při svém rozhodování veden následujícími úvahami: Řízení o dělení předmětného pozemku bylo zahájeno dne 26. 9. 2013 a skončilo dne 3. 9. 2018 právní mocí rozhodnutí odboru SAD Říčany o povolení daného dělení. Celé správní řízení tak trvalo bezmála 5 let, což je ve zjevném rozporu s lhůtami stanovenými pro územní řízení v § 87 odst. 4 s. z. Sám odbor SA Říčany, který ve věci pravomocně meritorně rozhodl, ve vyjádření k žalobě připustil, že se jednalo o naprosto jednoduché řízení, které bylo možné při dobré vůli účastníků vyřešit za 15 minut (viz bod 22 výše). Stejně tak připustil, že za délku řízení přinejmenším částečně nesou správní orgány, které ve věci rozhodovaly. Předmětné správní řízení se přímo týkalo nakládání žalobkyně s jejím nemovitým majetkem, tj. věci soukromoprávní. Je proto namístě konstatovat, že na danou věc dopadá článek 6 Úmluvy a v předmětném řízení došlo k porušení jím zakotveného práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

39. Nepoměr mezi lhůtami předpokládanými § 87 odst. 4 s. z. a reálnou délkou předmětného řízení je značný. Nelze navíc přehlédnout, že žalobkyně byla takto po několik let omezena v nakládání se svým nemovitým majetkem. Výše popsaný nesprávným úřední postup tak vedl k citelnému zásahu do jejího ústavně garantovaného vlastnického práva (článek 11 Listiny). Soud proto nepovažoval za dostačující samotné konstatování porušení práva ani jinou náhradu vzniklé imateriální újmy než náhradu v penězích (§ 31a odst. 2 z. o. š.).

40. Celkové délka řízení byla sice značná, nikoli však extrémní. Soud proto považoval v souladu se Stanoviskem za adekvátní vycházet ze základní částky 74 000 Kč. K ní dospěl tak, že za každý rok řízení přiznal finanční kompenzaci ve výši 18 500 Kč, tj. v horní polovině rozmezí dle Stanoviska. Za první dva roky řízení však přiznal kompenzaci toliko v poloviční výši. Takto určenou základní částku soud dále upravoval dle kritérií upravených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) z. o. š.

41. Pokud se jedná o složitost řízení (§ 31a odst. 3 písm. b) z. o. š.), bylo již v bodě 38 výše konstatováno, že řízení věcně nijak zvláště složité nebylo. Po procesní stránce bylo řízení komplikované toliko tím, že si vyžádalo rozhodování několika stavebních úřadů, Krajského úřadu, jakož i Ministerstva pro místní rozvoj. Paralelně s ním probíhala soudní řízení, rovněž v několika instancích. Nelze ovšem přehlédnout, že tyto procesní komplikace, zejména pokud jde o nutnost zapojení vícero stavebních úřadů, přivodily svým postupem též správní orgány. Rozhodování v několika instancích, resp. nutnost soudního přezkumu, byla sice primárně způsobena procesní aktivitou žalobkyně. Ta však takto využívala svých procesních práv k procesní obraně a nutno konstatovat, že v řadě případů byl tento její postup opodstatněný, jak ostatně vyplynulo z následných rozhodnutí nadřízených správních orgánů, resp. soudů (viz též bod 13 výše). Soud proto považoval za přiměřené navýšit finanční kompenzaci s ohledem na kritérium složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) z. o. š. o 10 %.

42. Pokud se jedná o kritérium jednání žalobkyně, kterým by přispěla k průtahům v řízení, a zda využila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (§ 31a odst. 3 písm. c) z. o. š.), je zřejmé, že žalobkyně přispěla k délce řízení tím, že její žádost vykazovala vady, které odstranila až dne 13. 4. 2018 (blíže viz bod 34 výše). Toto ostatně bylo konstatováno již Krajským soudem v Praze, který v odůvodnění svého rozsudku č.j. [číslo jednací] uvedl:„ Úplným závěrem soud apeluje také na žalobkyni, aby respektovala výzvy k odstranění vad žádosti, neboť její obranu, že v důsledku změn věcně příslušného správního orgánu neměla komu by taková podání adresovala, nelze plně akceptovat. Podání řádné žádosti je přitom v jejím nejvlastnějším zájmu.“. Je sice zřejmé, že žalobkyně již v průběhu řízení před správním soudem uváděla důvody, proč svou žádost nemohla na základě předchozích výzev stavebního úřadu doplnit. Stejně tak je ale zřejmé, že správní soud tyto ve své podstatě procesní důvody neakceptoval. V obdobném duchu žalobkyně argumentovala i v nynějším řízení, když uváděla, že doplnění žádosti poskytla na první v tomto ohledu srozumitelnou výzvu. Ani s touto argumentací se však soud nemůže plně ztotožnit. V prvé řadě je třeba uvést, že je primárně na žadateli, aby stavebnímu úřadu podal bezvadnou žádost o vydání územního rozhodnutí. Pokud tak neučiní, je toto třeba považovat za jeho pochybení. Na tom nic nemění skutečnost, že stavební úřad má v případě zjištění nedostatků povinnost vyzvat žadatele dle § 86 odst. 4 s. z. k jejímu doplnění. Pokud tak stavební úřad činil a žalovanou opakovaně k doplnění vyzýval, měla žalovaná na toto adekvátně reagovat. Pokud žalobkyně na to nereagovala, musí toto jít k její tíži. Jevila-li se jí výzva k doplnění nesrozumitelná, nebylo přesto namístě ji ignorovat. Žalobkyně naopak měla ve svém vlastním zájmu vyvinout úsilí k odstranění daných nejasností, a to zejména v rámci formální komunikace se stavebním úřadem. Soud proto za tyto nedostatky na straně žalobkyně korigoval výši finanční kompenzace o - 5 %.

43. Pokud se jedná o další procesní aktivitu žalobkyně, konkrétně podávání opravných prostředků a správních žalob, nedomnívá se soud, že je namístě toto přičítat k tíži žalobkyně. Využívání daných procesních práv se nedělo zjevně obstrukčním způsobem. Navíc v řadě případů bylo jejich využití žalobkyní úspěšné a vedlo k nápravě chybného postupu stavebního úřadu.

44. Ohledně kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d) z. o. š.), z dokazování vyplynulo, že tyto opakovaně postupovaly chybně. Zejména nesprávně rozhodovaly o přerušení řízení, resp. nadužívaly institut systémové podjatosti takovým způsobem, že to mělo podstatný vliv na celkovou délku řízení. Soud proto dospěl k závěru, že je z těchto důvodů a zejména pak na rozsah uvedených pochybení a jejich důsledky namístě navýšit celkovou finanční kompenzaci o 15 %.

45. Konečně pokud jde o kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e) z. o. š.), je třeba konstatovat, že se nejednalo o předmět řízení, s nímž by byl typově spojován zvláštní význam pro poškozeného. Soud nechce bagatelizovat význam nakládání s nemovitým majetkem žalobkyně, a to i s ohledem na její věk, kdy jak sama ve své výpovědi uvedla, potřebuje dané záležitosti vypořádat, neboť její děti se již tímto zabývat nebudou. Nelze však přehlédnout, že se nejednalo o nemovitost, kterou by žalobkyně potřebovala k uspokojení bytové potřeby své ani osob blízkých. Řízení se přímo netýkalo žalobčinina života, zdraví, osobní svobody ani její obživy či osobní sféry, resp. statusu, jak je tomu ve věcech trestních, věcech péče o nezletilé, pracovněprávních sporů, věcech osobního stavu či sociálního zabezpečení. Soud proto neshledal důvod pro navýšení kompenzace z důvodu dle § 31a odst. 3 písm. e) z. o. š. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že žalobkyně vnímala postup správních orgánů i s ohledem na své zkušenosti z jiných správních řízení jako šikanózní (viz bod 35 výše). Případná nepřiměřená délka jiných správních řízení žalobkyně není předmětem tohoto řízení. Nic však žalobkyni nebrání uplatnit nároky z toho vyplývající samostatnou žalobou. Na druhou stranu ovšem není důvod ani kompenzaci z důvodu dle § 31a odst. 3 písm. e) z. o. š. snižovat. Jak již bylo uvedeno výše, nepřiměřená délka územního řízení měla citelné dopady do majetkové sféry žalobkyně.

46. Soud neshledal důvody pro modifikaci finanční kompenzace nemajetkové újmy nad rámec těch, které byly rozebrány v bodech 41 až 45 výše. Je tak třeba uzavřít, že základní částku 74 000 Kč, jak byla specifikována v bodě 40 výše, je namístě navýšit o souhrnných 20 %. Soud proto považuje za adekvátní přiznat žalobkyni finanční kompenzaci za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou předmětného řízení v celkové výši 88 800 Kč. S ohledem na § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění („o. s. ř.“), je však soud vázán žalobním návrhem a tento nemůže překročit. Pokud se jedná o zákonný úrok z prodlení, ten začal k žalované částce přirůstat marným uplynutím 6měsíční lhůty dle § 15 z. o. š. Tato lhůta skončila dne 21. 8. 2019. Žalovaná se tak dostala do prodlení následujícího dne 22. 8. 2019. Žalobou byl nicméně uplatněn nárok na zákonný úrok z prodlení až počínaje dnem 23. 8. 2019. Proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

47. Pokud se jedná o žalobou uplatněný nárok na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení ve správním řízení, jak sama žalobkyně připouští (bod 13 výše) nemá ve světle dosavadní judikatury nárok na jejich kompenzaci. Soud proto v této souvislosti pro úplnost toliko odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2928/2006 ze dne 28. 1. 2009, v němž se mimo jiné uvádí,„ že rozhodování o náhradě nákladů řízení patří do pravomoci orgánu, který příslušné řízení vede, a žaloba, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky představující náklady řízení před jiným (správním) orgánem z titulu náhrady škody nemůže být úspěšná, neboť by takto docházelo k obcházení příslušné zvláštní právní úpravy náhrady nákladů řízení, což by v konečném důsledku představovalo nepřípustný zásah do pravomoci příslušného orgánu. Okolnost, že ve věci aplikovaný zákon (…) tyto náklady vypořádává tak, že náklady, které v řízení vznikly účastníkovi řízení, nese účastník, nemůže znamenat, že co nelze žádat z titulu náhrady nákladů řízení, lze - bez dalšího - požadovat z titulu náhrady škody (srov. usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 302/07)“. Z relevantní právní úpravy nákladů územního řízení, konkrétně § 79 odst. 3 s. ř., vyplývá, že každý účastník nese své náklady. S ohledem na uvedenou judikaturu je třeba tuto úpravu považovat za speciální ve vztahu k úpravě náhrady škody dle z. o. š. Posledně uvedená úprava tak s ohledem na zásadu lex specialis derogat legi generali nemůže být aplikována. Na základě ní je tedy třeba uplatněný nárok bez dalšího zamítnout. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku.

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 31 079,52 Kč, přičemž tato částka představuje 77,64 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 88,82 % a úspěchu žalované v rozsahu 11,18 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 56 292 Kč (§ 8 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) a. t.) sestávající z částky 3 380 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 380 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 21. 2. 2019, z částky 3 380 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 9. 8. 2019, z částky 3 380 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 6. 2. 2020, z částky 3 380 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 29. 9. 2020, z částky 3 380 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 1. 12. 2020, z částky 6 760 Kč (2 x 3 380 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 4. 2. 2021 a z částky 1 690 Kč za účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí dle § 11 odst. 2 písm. f) a. t. ze dne 11. 2. 2021 včetně devíti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 31 430 Kč ve výši 6 600,30 Kč.