38 C 176/2019

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Čestmíra Slaného a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce zastoupený advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa žalované zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o 380 078,37 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2021, č. j. 38 C 176/2019-95,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 656,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 11 478 832,63 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z této částky od 13.10.2018 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok I.); žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 380 078,37 Kč spolu s 9% úrokem z prodlení ročně z této částky od 13.10.2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení 167 673,65 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Na základě skutečností zjištěných provedeným dokazováním vzal za prokázáno, že žalovaná jako advokátka zastupovala žalobce v procesním postavení žalovaného v řízení vedeném u tamního soudu pod sp. zn. 38C 218/2015, které bylo skončeno rozsudkem ze dne 9.2.2018, jímž bylo žalobci jakožto žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni [právnická osoba] 5 000 000 Kč spolu se 7% smluvním úrokem ročně z částky 4 335 400 Kč od 1.1.2010 do zaplacení a z částky 664 600 Kč od 19.3.2010 do zaplacení a s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 5 000 000 Kč od 25.9.2015 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit na nákladech řízení jednak ČR- Obvodnímu soudu pro Prahu 1 částku 3 500 Kč a žalobkyni částku 509 726,50 Kč, když ohledně 8,05% úroku z prodlení z částky 5 000 000 Kč od 1.1.2014 do 24.9.2015 byla žaloba zamítnuta. Podle odůvodnění bylo dané rozhodnutí založeno mj. na závěru soudu, že žalobce (co by žalovaný) dne 25.1.2010 uznal dluh vůči bratru Ing. [jméno] [celé jméno žalobce] - právnímu předchůdci [právnická osoba] ve výši 5 000 000 Kč a že si oba dohodli úroky z půjček, a to ve výši 7% ročně od 1.1.2010 z částky 4 335 400 Kč a od 19.3.2010 z částky 664 600 Kč, učiněném na základě hodnocení listiny Souhrn zápůjček 25.1.2010. Citovaný rozsudek byl žalované doručen do datové schránky 3.5.2018, ta proti němu podala za žalobce dne 5.6.2018 odvolání se žádostí o prominutí zmeškání lhůty pro jeho podání. Usnesením téhož soudu prvního stupně z 13.6.2018, č. j. 38C 218/2015-195, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze z 8.8.2018, č. j. 28 Co 244/2018-205, byl návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítnut a odvolání bylo následně jako opožděné odmítnuto, což Městský soud v Praze potvrdil usnesením z 9.4.2019, č.j. 28 Co 105/2019-223. K vynucení povinnosti uložené žalobci zmíněným rozsudkem je soudním exekutorem JUDr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Strakonice, vedeno pod sp. zn. [spisová značka] exekuční řízení, v něhož rámci bylo vydáno několik exekučních příkazů, mj. příkaz k provedení exekuce prodejem movitých věcí č. j. [číslo jednací] ze dne 11.6.2018, ve kterém byla vyčíslena celková dlužná částka včetně nákladů exekuce k témuž dni částkou 10 354 841,30 Kč. Dopisem datovaným 10.9.2018 a žalované doručeným 2.10.2018 žalobce vyzval žalovanou k náhradě škody, čemuž jí poskytl lhůtu 10ti dnů.

3. Zejména na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně s odkazem na § 657 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (občanský zákoník, ve zkratce obč. zák.) ve spojení s § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, ve zkratce o. z.) k závěru, že žalobce dostal od svého bratra - právního předchůdce [právnická osoba] půjčky v celkové výši 5 000 000 Kč (půjčky 3 800 000 Kč poskytnuté do 31.12.2009 + kapitalizované úroky 535 429 Kč + poslední půjčka z 19.3.2010 ve výši 664 600 Kč) za účelem rozvoje svého podnikání - hotelu„ Na [obec]“ v [obec]. Splatnost dluhu byla sjednána do 31.12.2013 a nemohl se proto promlčet, když žaloba byla podána 14.9.2015, tedy ještě před uplynutím tříleté promlčecí lhůty (§ 101 obč. zák.). Protože existence i splatnost dluhu je dostatečně prokázána, nebylo třeba se podle soudu prvního stupně zabývat otázkou uznání sluhu žalobcem (původně žalovaným), nicméně pro úplnost poznamenal, že souhlasí s argumentací žalobce, že žádná z listin předložených k důkazu v původním řízení nesplňuje požadavky na uznání dluhu (§ 558 obč. zák.). Soud prvního stupně se však neztotožnil se závěry původního rozsudku ohledně sjednání 7% p. a. úroku od 1.1.2010. Ten totiž vyplývá ze Souhrnu zápůjček 25.1.2010, kde je explicitně sjednán z částky 4 335 400 Kč odpovídající celkové výši půjček poskytnutých do konce roku 2009 a kapitalizovanému úroku 8% p. a. z nich do konce roku 2009 a nelze mít za to, že byl předmětný smluvní úrok v Souhrnu půjček 25.1.2010 rovněž sjednán pro poslední půjčku poskytnutou /až/ 19.3.2010 ve výši 664 600 Kč (tato půjčka figuruje až pod podpisovou částí a z té nijak nevyplývá, že by se uvedené podpisy měly vztahovat i na ni). Tento závěr nelze změnit ani s ohledem na článek II Zástavní smlouvy (ten sice předmětný smluvní úrok rovněž zmiňuje, a to ve vztahu k celé částce 5 000 000 Kč, tj. včetně poslední půjčky 664 600 Kč, ovšem toto ujednání není dostatečně určité co do okamžiku, od kterého by měl předmětný úrok k jistině přirůstat). Nelze z něj tudíž bez dalšího dovodit nárok [právnická osoba] na předmětný smluvní úrok. Navíc žalovaná při jednání konaném 18.2.2021 po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. připustila, že v tomto ohledu nemá k dispozici jiná důkaz, než jak vyplývá ze spisu a tudíž neunesla důkazní břemeno pokud jde o tvrzení, že by odvolací soud v původním řízení - podala-li by odvolání včas - potvrdil původní rozsudek pokud jde o žalobci (tehdy žalovanému) uloženou povinnost zaplatit [právnická osoba] smluvní úrok 7% ročně z částky 664 600 Kč od 19.3.2010 do zaplacení. V tomto rozsahu bylo namístě žalobu v původním řízení po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zamítnout. Soud prvního stupně dále dovodil, že nebýt profesního pochybení žalované, nebyl by žalobce zbaven možnosti bránit se v odvolacím řízení proti chybným závěrům původního rozsudku a v tomto rozsahu by byl v původním řízení úspěšný. Současně je však namístě zohlednit skutečnost, že žalobce měl v souladu se zásadou vigilatibus iura dbát svých práv. Měl se tak zajímat i o to, zda odvolání bylo řádně podáno, resp. zda již původní rozsudek nabyl právní moci a byl proto konečný a závazný. Pokud tak žalobce povinnost mu uloženou původním rozsudkem neplnil ani po jeho právní moci, tj. po 19.5.2018, porušil tím svou prevenční povinnost podle § 2903 odst. 1 o. z. Na tom nic nemění ani případná faktická neschopnost žalobce opatřit si prostředky k úhradě dluhu. Konstatoval proto, že pokud jde o smluvní úrok 7% ročně z částky 664 600 Kč po 19.5.2018, není již odpovědnost žalované za škodu dána a ta tedy odpovídá toliko za škodu ve výši rovnající se uvedenému úroku za období od 19.3.2010 do 19.5.2018, tj. celkem 380 078,37 Kč. V tomto rozsahu proto žalobě ve smyslu § 24 odst. 1,4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii v platném znění včetně úroků z prodlení (§ 1970 o. z. a nař. vlády č. 351/2013 Sb.) vyhověl a ohledně zbývajících 11 478 832,63 Kč spolu s 9% úrokem z prodlení ročně z této částky od 13.10.2018 do zaplacení žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) a přiznal je v rozsahu 93,58% žalované. Náklady řízení sestávající z nákladů právního zastoupení vyčíslil podle vyhl. č. 177/1996 Sb. pod bodem 26. odůvodnění svého rozhodnutí.

4. Proti tomuto rozsudku, a to do vyhovujícího výroku o věci samé (II.) a do výroku o nákladech řízení (III.), podala žalovaná včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní posouzení věci. Za nesprávný považuje jeho závěr o tom, že ujednání čl. II zástavní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a jeho bratrem [jméno] dne 9.12.2010 o smluvním úroku z poskytnutých půjček je neurčité proto, že zde není uvedeno od jakého okamžiku má takový úrok k jistině přirůstat. V řízení bylo prokázáno, že žalobci byla jeho bratrem [jméno] poskytnuta mj. dne 19.3.2010 půjčka ve výši 664 600 Kč, tedy vznikl zde hlavní závazkový vztah ze smlouvy o půjčce, který je předpokladem pro to, aby mohl být sjednán z uvedené půjčky mezi jejími stranami smluvní úrok. Dále bylo prokázáno, že pohledávka žalobcova bratra [jméno] ve výši 5 mil. Kč včetně smluvního úroku 7% p. a. z celé této částky byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalobce na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi nimi 9.12.2010. Má tedy za to, že pokud je v čl. II zástavní smlouvy sjednáno, že žalobce dluží svému bratru 5 000 000 Kč z titulu investic do hotelu na zastávce a zavázal se mu uvedenou částku vyplatit spolu s úrokem ve výši 7% p. a. nejpozději do 31.12.2013, potom nelze než uzavřít, že zástavní smlouva obsahuje v čl. II shodný projev vůle žalobce a jeho bratra o tom, že se žalobce zavázal vrátit částku 5 000 000 Kč, tzn. včetně poslední půjčky 664 600 Kč ze dne 19.3.2010 bratrovi včetně úroku 7% p. a., tzn. byl žalobcem a jeho bratrem sjednán platně ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák. smluvní úrok z půjčky 664 600 ve výši 7% p. a. Poukázala v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, z něhož citovala a dovozovala, že pokud je dle konstantní judikatury účelem ujednaných smluvních úroků odměna věřiteli za to, že dlužníku poskytl k užívání své peněžní prostředky, a to odměna za dobu jejich skutečného užívání dlužníkem, lze pomocí výkladu § 658 odst. 1 obč. zák. dojít k závěru, že bratr žalobce byl oprávněn požadovat smluvní úroky 7% p. a. jako odměnu za užívání jistiny 664 600 Kč za celou dobu skutečného užívání takové jistiny, tj. ode dne poskytnutí jistiny 19.3.2010 až do jejího splacení. Výklad soudu prvního stupně, že při absenci výslovného ujednání smluvních stran půjčky za jakou dobu náleží věřiteli sjednané úroky z dlužné jistiny půjčky, nenáleží věřiteli žádné úroky, tak nepovažuje za správný. Je obvyklé, že smluvní strany smlouvy o půjčce zpravidla mezi sebou sjednají pouze výši půjčky a % úrok p. a., který je dlužník povinen věřiteli za poskytnutí půjčky poskytnout a soudy obvykle uvedené ujednání vykládají tak, že náleží věřiteli úrok ode dne poskytnutí půjčky do dne jejího vrácení. Soud prvního stupně nevysvětlil, proč se od tohoto obvyklého výkladu odchýlil, když žalovaná má za to, že pro rigidní výklad soudu prvního stupně není důvod. Má tudíž za to, že by rozsudek, jímž bylo ukončeno původní řízení, byl odvolacím soudem - pokud by proti němu podala v zastoupení žalobce odvolání - potvrzen a žalovaná tak nenese odpovědnost za škodu ve výši uvedené ve výroku II. rozsudku, která jí byla uložena k zaplacení. Ohledně nákladů řízení namítala, že jí měla být přiznána jejich plná náhrada ve výši 179 177 Kč. Závěrem proto navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku II. tak, že se žaloba i v této části zamítá a ve výroku III. tak, že žalobci bude uloženo zaplatit jí na nákladech řízení 179 177 Kč.

5. Žalobce ve svém písemném vyjádření shrnul skutkový stav a uvedl, že se s názorem soudu prvního stupně ztotožňuje přinejmenším v tom rozsahu, že nebýt profesního selhání žalované, byl by v původním řízení (v případě včasného odvolání) úspěšný přinejmenším ve vztahu k úroku, který by tehdejšímu žalobci [právnická osoba] nemohl být v žádném případě přiznán. Dále uvedl, že se žalovaná ve své argumentaci až nápadně vyhýbá konfrontaci s textací souhrnu zápůjček, na které soud vystavěl své závěry. Sjednání či nesjednání úroku nelze nijak vázat na znění čl. II zástavní smlouvy z [číslo], když předmětné úroky měly být založeny podpisem souhrnu zápůjček. Nad to předmětné ujednání v zástavní smlouvě není ani uznáním dluhu, což bylo rovněž soudem konstatováno v odůvodnění rozsudku. Na daný právní poměr je nezbytné hledět tak, že se jedná o pojmově bezúplatnou smlouvu (půjčka), v rámci které si strany samozřejmě sjednat mohou, nicméně se sjednání úroků zákonem nutně nepředpokládá. Z tohoto důvodu je lichá i úvaha žalované o tom, že na předmětnou tvrzenou půjčku nelze hledět jako na bezúplatnou, byť neexistuje žádný model, podle kterého by se úrok počítal. Argumentem a contrario je potřeba uvést, že na rozdíl této situace např. právní poměr ze smlouvy o nájmu podle § 671 obč. zák. je pojmově úplatný - sám zákon pak umožňuje ponechat některé aspekty smlouvy neujednané, přičemž se v takovém případě hradí obvyklé nájemné. V případě úplaty za půjčku však zákonodárce tuto situaci - podobně jako je tomu u nájmu - nepředpokládá a vyžaduje se nutně souhlasný projev vůle, který bude prostý pochybnosti o jeho přesném obsahu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Je tedy zřejmé, že výše jakéhokoliv smluvního úroku není sjednána v zástavní smlouvě, ale plyne ze souhrnu zápůjček, přičemž z logiky dokumentu se smluvní úrok týká pouze částek uvedených nad dvojitou čarou a podpisovým řádkem a rozhodně se tedy netýká později dopsané jistiny ve výši 664 600 Kč. Nad to je v souhrnu zápůjček uvedeno, že úroky ve výši 7% p. a. plynou od 1.1.2010, z čehož plyne přinejmenším to, že (i) pokud byla předmětná částka 664 600 Kč poskytnuta až 19.3.2010, nemůžou z této částky plynout úroky dle sjednaných pravidel jako ze všech ostatních dotčených částek již od 1.10.2010 a také to, že (ii) současně lze z tohoto dokumentu vyvodit, že zavedená praxe osob, jejichž podpisy jsou připojeny na tomto dokumentu, spočívala v tom, že tyto osoby uváděly procentní výši smluvního úroku s uvedením dne, od kterého má takový úrok plynout, což zjevně nebylo ve vztahu k úroku z částky 664 600 Kč dodrženo. Žalovanou odkazovaná judikatura její argumentaci nikterak nepodporuje, neboť pokud z této judikatury plyne, že si lze ujednat úroky z půjčky jako pevnou částku, popř.„ odměnu za užívání půjčky“, nic takového se nestalo a neexistuje ani indicie, že si snad smluvní strany ujednaly, že se částka 664 600 Kč bude úročit po celou dobu užívání poskytnutých peněz. Právě absence takového ujednání je důvodem toho, proč soud prvního stupně rozhodl tak, jak rozhodl. Pokud jde o údajnou praxi soudů, kdy soudy přiznávají úroky z půjčky pouze s odkazem na jejich procentní výši bez jakékoliv specifikace, po jakou dobu mají úroky přirůstat, žalovaná toto tvrzení ničím nepodložila a podle žalobcova názoru tato soudní praxe neexistuje. Je třeba vzít také do úvahy, že nejde o situaci, kdy by byl úrok z částky 664 600 Kč sjednán téhož dne a na téže listině, na které je sjednána samotná půjčka; sama právní zástupkyně žalované při jednání konaném 18.2.2021 uvedla, že nemá k dispozici žádné důkazy, že by úrok měl přirůstat od jakkoliv určeného dne. Požadoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení a v případě, že žalovaná bude se svým odvoláním procesně úspěšná, aby odvolací soud zohlednil mimořádné okolnosti případu a aplikoval § 150 o. s. ř., aby nebyl povinen hradit žalované náklady odvolacího řízení, přičemž tento postup odůvodňují i jeho majetkové poměry, když je toho času vůči němu vedeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek potvrzen a žalovaná byla zavázána nahradit mu náklady odvolacího řízení.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) a odvolání neshledal důvodným.

7. Zásadní procesní pochybení dosavadního řízení odvolací soud neshledal (§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Neshledal ani, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Soud prvního stupně provedl dokazování v postačujícím rozsahu, správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení a proto z něj vycházel i odvolací soud. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti byly prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč nehodnotil ostatní provedené důkazy i jakými úvahami se řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Věc posoudil rovněž správně po stránce právní a v souladu s judikaturou. V odvolacím řízení pak nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k odlišnému posouzení věci.

8. Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 16 zákona č. 85/1996 Sb., podle něhož je advokát povinen řádně a svědomitě chránit práva a oprávněné zájmy klienta. Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nesprávném nebo nevhodně zvoleném způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je přitom třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2038/2018 a 25 Cdo 1862/2001). Ve sporu o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi je povinností soudu vyřešit jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) to, zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl a nemusel by tak uspokojit proti němu uplatňovanou pohledávku, nebo naopak od protistrany by obdržel plnění, jež na ní požadoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1738/2009). Příčinná souvislost mezi pochybením advokáta při výkonu advokacie a vznikem škody je dána tehdy, jestliže nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient (poškozený) v soudním řízení úspěšný. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2533/2007).

9. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná ve smyslu § 16 a § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb. odpovídá za škodu, kterou opožděně podaným odvoláním a tedy nikoliv řádným výkonem advokacie v původním řízení sp. zn. 38 C 218/2015 žalobci způsobila, a to ve výši 380 078,37 Kč rovnající se 7% smluvnímu úroku ročně z částky 664 600 Kč za dobu od 19.3.2010 do 19.5.2010. Pokud by žalovaná podala jménem žalobce odvolání včas, pak by i podle přesvědčení odvolacího soudu musela být žaloba v této části v původním řízení zamítnuta. Povinnost dlužníka zaplatit věřiteli smluvené úroky totiž vzniká ze závazku ve smlouvě, avšak z článku II Zástavní smlouvy z 9.12.2010 nelze ani výkladem seznat, od kterého okamžiku měl tento úrok k jistině přirůstat, jak již správně konstatoval soud prvního stupně. Obecná argumentace žalované, že„ Je obvyklé, že smluvní strany smlouvy o půjčce zpravidla mezi sebou sjednají pouze výši půjčky a % úrok p. a., který je dlužník povinen věřiteli za poskytnutí půjčky poskytnout a soudy obvykle uvedené ujednání vykládají tak, že náleží věřiteli úrok ode dne poskytnutí půjčky do dne jejího vrácení“ (aniž by uvedla alespoň jeden takový konkrétní případ) ještě neznamená, že mezi žalobcem a jeho bratrem byl ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák. skutečně platně sjednán 7% smluvní úrok z půjčky 664 600 Kč za dobu od poskytnutí této půjčky do její splatnosti, resp. do dne jejího vrácení. Lze tak důvodně předpokládat, že pokud by žalovaná v zastoupení žalobce podala v řízení sp. zn. 38 C 218/2015 včas odvolání, žalobce v něm v tomto rozsahu uspěl. Skutková podstata odpovědnosti žalované za škodu podle § 24 zák. o advokacii je naplněna.

10. Právní posouzení věci tak, jak jej soud prvního stupně učinil, je tedy správné, odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. naplněn není. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a žalobci, který měl v této fázi řízení plný úspěch, byla přiznána náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu) po 9 860 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhl. č. 177/1996 Sb., dvou paušálních náhrad po 300 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a z 21% náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 4 267 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., tj. celkem 24 587 Kč.

12. Ve zbývajícím, odvoláním nenapadeném zamítavém výroku o věci samé (I.) zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).