39 C 122/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Martiny Tvrdkové a přísedících Zdeňky Vranovské a Michaely Votápkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení , Ph.D., LL.M. sídlem adresa o neplatnost výpovědi <b>I. Žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 5. 3. 2021, která byla doručena žalobci dne 5. 3. 2021 je neplatná, se zamítá.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 13 552 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobou ze dne 3. 5. 2021 se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. V žalobě uvedl, že byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 3. 2019 jako technik. Dne 22. 2. 2021 okamžitě zrušil svůj pracovní poměr dle ustanovení § 56 odst. 1), písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“). Toto zrušení pracovního poměru bylo žalované doručeno dne 1. 3. 2021. Uvedl, že neví, zda žalovaná podala žalobu na neplatnost tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru. Dne 5. 3. 2021 obdržel výpověď z pracovního poměru dle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce s tím, že pracovní poměr se ukončuje ke dni 5. 3. 2021. Výpověď byla podána v době, kdy již nebyl pracovníkem žalované. Jako důvod výpovědi je uvedeno, že nedocházel do zaměstnání, neboť se údajně nedostavil do areálu v [obec] s tím, že se po výzvě ze dne 17. 2. 2021 nedostavil na toto pracoviště, nedodal výkaz práce, ačkoliv ze strany žalované nikdy nebyl vznesen požadavek na předání takového výkazu.

2. Žalovaná se k věci vyjádřila podáním ze dne 16. 6. 2021 a uvedla, že žalovaný nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává. Uvedla, že dne 22. 2. 2021 se pokusila o osobní doručení výzvy žalobci, podle které měl žalobce dodat žalovanému výkaz své práce a zároveň zde byl i vyzván k tomu, aby v období od 22. 2. 2021 do 31. 3. 2021 od 7:00 do 15:00 vykonával práci na adrese [adresa]. K výzvě bylo připojeno jmenování prokuristou, které dokládalo oprávněnost osoby jednající za žalovanou. Pokusu o osobní doručení byli za žalovanou přítomni [celé jméno svědkyně] a [celé jméno svědka], kteří jsou zaměstnanci žalované. Po zkontaktování žalobce si tento od [celé jméno svědkyně] a [celé jméno svědka] výslovně odmítl převzít uvedenou výzvu. Po neúspěšném pokusu o osobní doručení bylo uvedenými zástupci žalované sepsáno prohlášení, které popisuje průběh neúspěšného pokusu o osobní doručení. Žalobci je ve výpovědi oprávněně vytýkáno nedostavení se na pracoviště zaměstnavatele, resp. do areálu na adrese [adresa]. Je pravdou, že toto nové pracoviště žalované není po přestěhování závodu žalovaného v pracovní smlouvě žalobce, neboť tento nechtěl přistoupit na změnu pracovní smlouvy. Protože neproběhla změna výkonu místa práce žalobce, žalovaná vyslala žalobce na pracovní cestu do svého nového závodu. V doručené výzvě je přesně specifikováno místo pracovní cesty a rovněž i doba, po kterou měl žalobce být na pracovní cestě (tj. v období od 22. 2. 2021 do 31. 3. 2021). Všechny materiální a formální požadavky podle ustanovení § 42 zák. práce k vyslání na pracovní cestu tak byly ze strany žalované dodrženy. Žalobce tak byl platně vyzván k nastoupení na pracovní cestu. Zároveň je nutné dodat, že s vysláním na pracovní cestu žalobce souhlasil, a to v oddílu III. odst. 8 písm. A/ pracovní smlouvy. Žalobce byl rovněž prokazatelně vyzván k písemnému vykázání své činnosti, přičemž ani tuto povinnost nesplnil. K okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany žalobce žalovaná uvedla, že toto je žalovanou rozporováno a proto podala k Okresnímu soudu v České Lípě žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, která se nyní projednává v řízení vedeném u uvedeného soudu pod sp. zn. [spisová značka].

3. Soud k věci provedl následující dokazování:

4. Z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou ze dne 6. 3. 2019 soud zjistil, že žalobce byl zaměstnán u žalované od 1. 4. 2019 jako technik.

5. Z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou ze dne 28. 12. 2019 soud zjistil, že žalobce byl zaměstnán u žalované jako ředitel společnosti s tím, že pracovní poměr začíná dne 1. 1. 2019. Žalobce na základě této smlouvy měl dle bodu I. pracovní smlouvy řídit společnost, stanovovat strategické cíle a vizi společnosti, jednat s klienty a měl plnit další úkoly specifikované zaměstnavatelem.

6. Z výzvy zaměstnanci ze dne 17. 2. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná vyzvala žalobce k předložení podrobného výkazu pracovní činnosti, a to od listopadu 2020 do současné doby. Zároveň uvedla, že je nutné, aby žalobce vykonával práci v areálu [adresa] v čase od 7: 00 hod. do 15: 00 hodin každý pracovní den do 31. 3. 2021 a žalobce byl vyzván k nástupu do práce následující pracovní den s tím, že pokud se nedostaví, bude to považováno jako neomluvená absence.

7. Z prohlášení k předání dokumentů – výzva zaměstnanci ze dne 22. 2. 2021 bylo zjištěno, že [celé jméno svědka] [celé jméno svědkyně] potvrdili, že navštívili žalobce doma k předání dokumentu – výzva zaměstnanci a tento jim odmítl zmíněný dokument převzít.

8. Z výpovědi z pracovního poměru ze dne 5. 3. 2021 bylo zjištěno, že žalobci byla dána výpověď z důvodu dlouhodobého, zvlášť hrubým způsobem, porušování pracovních povinností dle ust. § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Ve výpovědi je uvedeno, že porušování pracovních povinností se žalobce dopustil nedocházením do práce, nedodáním výkazu práce. Ve výpovědi je zároveň uvedeno, že žalovaná nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru žalobcem ze dne 22. 2. 2021. Nadto uvedla, že pracovní smlouva je velmi pravděpodobně neplatná, a to nejen vzhledem k ustanovení § 13 ZOK, ale i k ust. § 437 obč. zákoníku. Vzhledem k tomu žalovaná vyzvala žalobce, aby uznal ukončení pracovního poměru dle této výpovědi, a to do sedmi dnů od předání této výpovědi.

9. Z odpovědi na předžalobní výzvu ze dne 11. 5. 2021 soud zjistil, že žalovaná informovala právního zástupce žalobce, že podala žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, kterým žalobce ukončil pracovní poměr u žalované. Dále uvedla, že je zřejmé, že strany mají zájem na skončení pracovního poměru, což dokládá i výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 5. 3. 2021. Zároveň uvedla, že žalovaná se nikterak nevyjádřila, že trvá na pracovním poměru mezi stranami a vzhledem k tomu skončil pracovní poměr podle ust. § 70 odst. 2 písm. b) zák. práce.

10. Z žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 26. 4. 2021 soud zjistil, že žalovaná podala k Okresnímu soudu v České Lípě žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobcem, neboť se domnívala, že toto je neplatné.

11. Z rozsudku pro uznání Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 10. 2021, č. j. [číslo jednací] bylo zjištěno, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru podané [celé jméno žalobce] (tam žalovaným), datované dne 22. 2. 2021, doručené dne 1. 3. 2021, je neplatné. Dále bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 164 Kč.

12. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 4. 2022, č.j. [číslo jednací] soud zjistil, že se rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 10. 2021, č. j. [číslo jednací] potvrzuje a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 5. 2022.

13. Na základě tvrzení účastníků a provedených důkazů došel soud k následujícímu závěru o skutkovém ději: žalobce doložil, že byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 3. 2019 od 1. 4. 2019 jako technik. Den před jednáním změnil své tvrzení obsažené v žalobě a uvedl, že byl u žalované zaměstnán rovněž na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 12. 2019 jako ředitel společnosti s tím, že pracovní poměr začíná již dne 1. 1. 2019, tedy téměř rok před uzavřením samotné pracovní smlouvy a ještě před uzavřením pracovní smlouvy ze dne 6. 3. 2019. Dne 17. 2. 2021 byl žalobce žalovanou vyzván k předložení podrobného výkazu pracovní činnosti, a to od listopadu 2020 do současné doby a aby vykonával práci v areálu [adresa] v čase od 7: 00 hod. do 15: 00 hodin každý pracovní den do 31. 3. 2021. Dne 22. 2. 2021 se mu žalovaná pokusila doručit předmětnou výzvu za pomoci svědků [celé jméno svědka] a [celé jméno svědkyně], ale žalobce převzít dokument odmítl. Dne 22. 2. 2021 žalobce sám ukončil pracovní poměr u žalované okamžitým zrušením pracovního poměru. Toto okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalované doručeno dne 1. 3. 2021. Dne 5. 3. 2021 žalovaná doručila žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu dlouhodobého, zvlášť hrubým způsobem, porušování pracovních povinností. Výpověď žalovaná podřadila pod ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, kde je upraveno okamžité zrušení pracovního poměru. Ve výpovědi je uvedeno, že porušování pracovních povinností se žalobce dopustil nedocházením do práce, nedodáním výkazu práce. Ve výpovědi je zároveň uvedeno, že žalovaná nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru žalobcem ze dne 22. 2. 2021. Nadto uvedla, že pracovní smlouva je velmi pravděpodobně neplatná, a to nejen vzhledem k ustanovení § 13 ZOK, ale i k ust. § 437 obč. zákoníku. Vzhledem k tomu, žalovaná vyzvala žalobce, aby uznal ukončení pracovního poměru dle této výpovědi, a to do sedmi dnů od předání této výpovědi. Proti okamžitému zrušení pracovního poměru žalobcem podala žalovaná dne 26. 4. 2021 žalobu k Okresnímu soudu v České Lípě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť se domnívala, že toto je neplatné. Okresní soud v České Lípě dne 8. 10. 2021, č. j. [číslo jednací] rozhodl rozsudkem pro uznání tak, že okamžité zrušení pracovního poměru podané [celé jméno žalobce] (tam žalovaným), datované dne 22. 2. 2021, doručené dne 1. 3. 2021, je neplatné. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dne 21. 4. 2022, č.j. [číslo jednací] rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 10. 2021, č. j. [číslo jednací] potvrdil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 5. 2022. V odpovědi na předžalobní výzvu ze dne 11. 5. 2021 žalovaná informovala právního zástupce žalobce, že podala žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, kterým žalobce ukončil pracovní poměr u žalované. Dále uvedla, že je zřejmé, že strany mají zájem na skončení pracovního poměru, což dokládá i výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 5. 3. 2021. Zároveň uvedla, že žalovaná se nikterak nevyjádřila, že trvá na pracovním poměru mezi stranami a vzhledem k tomu skončil pracovní poměr podle ust. § 70 odst. 2 písm. b) zák. práce.

14. Po právní stránce posoudil soud věc takto:

15. Dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

16. Dle ust. § 70 odst. 2 písm. b) zák. práce rozvázal-li zaměstnanec pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnavatel netrvá na tom, aby zaměstnanec u něho dále pracoval, platí, pokud se se zaměstnancem nedohodne písemně na jiném dnu skončení, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit.

17. Předně soud uvádí, že při svém rozhodování vyšel z tvrzení a z důkazů založených ve spise a rozhodl v intencích shora uvedeného ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti strany žalující. Soud uvádí, že žalobce byl k nařízenému jednání na den 8. 3. 2023 řádně předvolán, ale k jednání se nedostavil. Podáním datovaným dne 7. 3. 2023 soudu sdělil, že se omlouvá z nařízeného jednání a souhlasí s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Proto tedy soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s ř. jednal v nepřítomnosti žalobce a jeho právního zástupce, když tito se k jednání nedostavili. V nepřítomnosti účastníka řízení může soud věc projednat a rozhodnout jak vyplývá z ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) o odročení jednání (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1030/2017). S ohledem na uvedené se však žalobce sám zbavil možnosti poučení dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ke sporným skutečnostem, tedy aby svá skutková tvrzení doplnil a navrhl k nim odpovídající důkaz.

18. Mezi stranami bylo nesporné, že pracovní poměr žalobce u žalované byl nejprve ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalobce. Dokazováním pak bylo prokázáno, že okamžité zrušení pracovního poměru podané [celé jméno žalobce] datované dne 22. 2. 2021, doručené dne 1. 3. 2021, bylo shledáno rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 10. 2021, č. j. 36 C 173/2021-16 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 4. 2022, č.j. 29 Co 13/2022-44 neplatným. Vzhledem k tomu, že žalovaná tvrdila, že nikdy netrvala na tom, aby u ní žalobce dále pracoval a toto podpořila listinným důkazem – podáním ze dne 11. 5. 2021, kde výslovně uvedla, že je zřejmé, že strany mají zájem na skončení pracovního poměru a pracovní poměr tedy skončil podle ust. § 70 odst. 2 písm. b) zák. práce a zároveň žalobce ani netvrdil a tím méně prokázal, že by jej žalovaná vyzvala k nástupu do práce nebo uvedla, že trvá na jeho dalším zaměstnávání, soud uzavřel, že pracovní poměr žalobce skončil dle shora uvedeného ust. § 70 odst. 2 písm. b) zák. práce dne 1. 3. 2021. Pro úplnost soud uvádí, že trvání na dalším zaměstnávání nevyplývá ani z žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 26. 4. 2021 podané žalovanou k Okresnímu soudu v České Lípě a ani z rozsudků Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 10. 2021, č.j. [číslo jednací] a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 4. 2022, č.j. [číslo jednací]. Žalobce zároveň ve svých podáních ničeho takového netvrdil a vzhledem k tomu, že se k nařízenému jednání dne 8. 3. 2023 nedostavil, zbavil se i možnosti poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., tak jak je již uvedeno shora. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil již dne 1. 3. 2021, soud se již nezabýval věcným přezkumem podané výpovědi ze strany žalované žalobci ze dne 5. 3. 2021, neboť tato byla žalobci dána až po skončení pracovního poměru. Jednalo se tedy o nicotné právní jednání, které nemůže být shledáno neplatným. Ostatně sám žalobce v žalobě tvrdil, že výpověď z pracovního poměru ze strany žalované mu byla dána v době, kdy již nebyl pracovníkem žalované.

19. K tvrzení žalobce, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, neboť není zřejmé, jaký pracovní poměr byl rozvázán, soud uvádí, že od počátku řízení žalobce uváděl, že pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 3. 2019 jako technik. Stejně tak tvrdil i v souvisejícím řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. [spisová značka]. Teprve den před nařízeným jednání dne 7. 3. 2023 uvedl, že u žalované byl zaměstnán rovněž na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 12. 2019 jako ředitel společnosti s tím, že pracovní poměr započal již dne 1. 1. 2019. Kromě uvedené pracovní smlouvy ze dne 28. 12. 2019 uzavřené mezi žalobcem jako zaměstnavatelem a zároveň zaměstnancem, nenavrhl k prokázání tohoto druhého pracovního poměru, žádný důkaz.

20. K otázce střetu zájmů v případě uzavření pracovní smlouvy stejnou osobou jako zaměstnancem a osobou jednající za zaměstnavatele se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 669/17, dle kterého střet zájmů v těchto případech nenastává automaticky, paušálně. Neplatné pro střet zájmů rozhodně nejsou všechny pracovní smlouvy, které jsou uzavřeny mezi obchodní korporací a statutárním orgánem (jeho členem). Soudy musí dle Ústavního soudu vždy zvážit, zda lze střet zájmů dovodit z konkrétních okolností, za nichž k uzavření pracovní smlouvy došlo, jaká činnost má být statutárním orgánem či jeho členem pro společnost vykonávána, apod. Dále se pak k věci vyjádřil rovněž Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č. j. 10 Ads 284/2017 – 42, ze dne 17. 1. 2019, kde uvedl., že žádost stěžovatelky vykazuje znaky zneužití práva, jelikož z důvodu absence zákonných znaků závislé práce vztah mezi stěžovatelkou a panem [příjmení] nelze považovat za pracovněprávní. Mezi stěžovatelkou a panem [příjmení] totiž chybí vztah nadřízenosti a podřízenosti - pan [příjmení] si sám přiděluje a kontroluje práci a jako jednatel za ni také sám nese zodpovědnost. Pan Ž. v pozici jediného společníka a jednatele celou společnost fakticky ovládá, zároveň však chce být také vlastním zaměstnancem. Taková situace není souladná se zákonem. V kontextu zde projednávané věci soud k této otázce tedy uzavírá, že v případě druhého pracovního poměru založeného pracovní smlouvu ze dne 28. 12. 2019 se jedná o shodný případ jako v rozhodnutí NSS č. j. 10 Ads 284/2017 – 42, ze dne 17. 1. 2019, neboť i zde žalobce měl dle obsahu pracovní činnosti sám řídit společnost, tedy vykonávat funkci v přímém střetu zájmů s funkcí jednatele téže společnosti. Taková pracovní smlouva pak nemůže být jednáním platným. Jiný závěr soud ani na podkladě dostupných důkazů nemohl učinit a žalobce se s ohledem na svoji absenci při jednání zbavil možnosti poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby prokázal, že mu na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 12. 2019 vznikl platný pracovní poměr. Soud tedy uzavírá, že má za to, že pokud byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru, bylo zřejmé, že se jedná o pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 6. 3. 2019, ostatně i takto to původně tvrdil sám žalobce.

21. Závěrem soud ještě dodává, že s ohledem na shora uvedené, tedy že pracovní poměr žalobce u žalované skončil na základě ust. § 70 odst. 2 písm. b) zák. práce dne 1. 3. 2021, se již soud nezabýval tím, zda dokument označený jako výpověď z pracovního poměru ze dne 5. 3. 2021 je výpovědí či okamžitým zrušením pracovního poměru. Byť totiž je toto rozvázání pracovního poměru nazváno výpovědí a i v textu se na několika místech hovoří o výpovědi, je zde uvedeno, že se pracovní poměr rozvazuje dle ust. § 55 zák. práce, tedy okamžitým zrušením pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že tato výpověď již byla shora shledána právním jednáním nicotným, bylo dokazování v tomto směru nadbytečné.

22. Ze všech uvedených důvodů pak soud rozhodl, jak ve výroku I. uvedeno.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná právo na náhradu nákladů řízení v částce 13 552 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. a) a.t.), sestávající z částky 2 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 500 Kč za vyjádření k žalobě ze dne 16. 6. 2021 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 2 500 Kč za vyjádření ze dne 26. 9. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 2 500 Kč za účast na jednání soudu dne 8. 3. 2023 dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 11 200 Kč ve výši 2 352 Kč.