39 C 64/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr Martiny Tvrdkové a přísedících PhDr. Jaroslava Matouška a Ing. Moniky Ryšavé ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 45 000 Kč a 2340 EUR

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 45 000 Kč jako náhradu mzdy za období 1. 3. 2019 do 21. 4. 2019, se zamítá.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 2340 EUR za cestovné, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč.

1. Žalobou původně doručenou k Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 11. 11. 2019 se žalobce domáhal zaplacení mzdy za vykonanou práci a diet. V žalobě uvedl, že nastoupil k žalované jako [anonymizována dvě slova] s platem 15 000 Kč s tím, že zbytek 45 000 Kč mu bude vypláceno v Eurech. Do dnešního dne nic nedostal.

2. Po druhé výzvě k doplnění žaloby žalobce uvedl, že požaduje náhradu mzdy ve výši 45 000 Kč za období od 1. 3. 2019 do 21. 4. 2019 a dále 52 x 45 Euro za 52 dní. Uvedl, že tyto peníze byly sjednány za vykonanou práci, [anonymizováno 6 slov] [země], [anonymizováno] [země] [anonymizováno] [země] a [anonymizováno] [země] [anonymizována dvě slova]. Za tyto [anonymizováno] byla sjednána částka 45 000 Kč + 45 EUR za každý den jako diety.

3. Žalovaná se k věci vyjádřila podáním ze dne 19. 9. 2020 a uvedla, že uplatněný nárok neuznává. Uvedla, že žalobce byl u nich zaměstnán dle pracovní smlouvy ze dne [datum] s datem nástupu do práce dne [datum]. Jeho mzda dle pracovní smlouvy činila částku 15 000 Kč plus řádné cestovní náhrady za zahraniční cesty. Dle výplatních lístků měl mzdu v březnu 2019 ve výši 12 405 Kč a v měsíci dubnu 2019 9 101 Kč. Do dnešního dne žalobce nedodal i přes několik výzev podklady k cestovním náhradám, nicméně tyto cestovní náhrady by stejně nedělaly ani zdaleka tolik, kolik si nárokuje žalobce. Dne 12. 4. 2019 byla navíc žalobci poskytnuta záloha mzdy ve výši 45 500 Kč. Do dnešního dne žalobce zálohu nevyúčtoval, peníze si ponechal.

4. Mezi účastníky bylo nesporné následující. Mezi stranami byla dne [datum] uzavřena pracovní smlouva, na jejímž základě se žalobce stal zaměstnancem žalované a vykonával pro ni práci [anonymizováno 5 slov] a [anonymizována čtyři slova]. Pracovní poměr na základě uvedené pracovní smlouvy trval od [anonymizováno] do [datum], kdy byl pracovní poměr mezi stranami ukončen dohodou. Dále není mezi stranami sporu o tom, že žalobce převzal od žalované částku 45 500 Kč v hotovosti.

5. Shora popsané nesporné skutečnosti také vyplývají z listinných důkazů předložených stranami. Konkrétně z pracovní smlouvy ze dne [datum], [anonymizována tři slova] (tzv. [anonymizována dvě slova]) předložených žalobcem, potvrzení o zaměstnání žalobce ze dne 21. 4. 2019 vystavené žalovanou, z rozpisu aktivit [anonymizováno] (žalobce) za období od 1. 2. do 30. 4. 2019, dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum], výplatních lístků žalobce za období 3 a 4/ 2019.

6. Z výdajového pokladního dokladu ze dne 12. 4. 2019 vzal soud za prokázané, že žalobci byla vyplacena částka 45 500 Kč jako záloha na mzdu.

7. Z dohody o pracovní činnosti ze dne [datum] a vyjádření stran během ústního jednání vzal soud za prokázané, že žalobce pro žalovanou vykonával práci ještě před uzavřením pracovní smlouvy.

8. Soud dále považoval za nadbytečné provádět výslech svědka [jméno] [příjmení], bývalého kolegy žalobce, jenž měl pracovat pro žalovanou, neboť skutečnosti, o nichž měl svědčit, nebyly dle názoru soudu pro posouzení věci důležité. Žalobce se na bývalého kolegu [jméno] [příjmení] odvolával s tvrzením, že žalovaná mu rovněž neměla vyplatit přislíbenou mzdu. Taková svědecká výpověď by dle názoru soudu nemohla přinést žádné skutečnosti relevantní pro řešený případ.

9. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že plně prokazují shora zjištěný skutkový stav. Soud dále v souladu s § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vzal za svá skutková zjištění též nesporná tvrzení účastníků řízení.

10. V předmětném sporu je mezi stranami většina skutečností nesporných, nicméně z vyjádření stran je zřejmé, že mezi nimi panuje rozpor o výši odměny za práci, která mezi nimi měla být sjednána. Žalobce tvrdil, že odměna za práci byla ve výši 45 000 Kč tzv.„ na ruku“, protože to je prostě„ běžné“. Uvedl, že jednou mu již zaměstnavatele 45 000 Kč vyplatil a nyní tedy požaduje dalších 45 000 Kč. Takový způsob odměňování měl být žalobci přislíben zástupcem žalované, [jméno] [příjmení], ve formě ústní dohody. Žalobce k tomu uvedl, že takovýto postup je i u jiných zaměstnavatelů běžný.

11. Žalobce při ústním jednání uvedl, že částky čisté mzdy, jež je uvedena na výplatních páskách (které podle vlastního vyjádření obdržel) mu nikdy nebyly vyplaceny. Zároveň uznal, že od zástupce žalované, [jméno] [příjmení], obdržel v hotovosti 45 500 Kč a že se„ podepsal do bločku“ a to byly veškeré platby, které od žalované obdržel. Žalobce dále uvedl, že po něm nikdo nechtěl provést žádné vyúčtování cestovních náhrad. V dnešní době je dle žalobce běžné, že [anonymizováno 17 slov], a tak si to měla žalovaná dohledat sama.

12. Zástupce žalované, [jméno] [příjmení], při ústním jednání uvedl, že mu z jeho pozice zaměstnance nepřísluší s kýmkoliv uzavírat ústní ani jiné dohody a že odměňování žalobce probíhalo jako u všech ostatních [anonymizováno] podle platně uzavřené pracovní smlouvy. Dále uvedl, že [anonymizováno 6 slov], z čehož se dá odvodit, že jejich odměna činí celkově asi 45 000 Kč včetně cestovních náhrad. Zástupce žalované dále sdělil, že žalobci vyplatil částku 45 500 Kč a několikrát žalobce upozornil, že mu má předložit podklady, na jejichž základě by byly vyčísleny cestovní náhrady, neboť on neví, v jakém státě strávil žalobce jakou dobu, což je potřebné pro výpočet cestovních náhrad. Na dotaz ohledně výplaty čisté mzdy dle pracovní smlouvy žalobci uvedl, že částky za oba měsíce byly zahrnuty v záloze 45 500 Kč, kterou žalobci předal v hotovosti.

13. Z vyjádření stran má soud za to, že mezi stranami došlo k nedorozumění ohledně celkové výše výdělku, kterou měl žalobce jako zaměstnanec žalované obdržet. Žalovaná měla žalobci vyplácet„ základní“ měsíční hrubou mzdu ve výši 15 000 Kč (12 405 Kč čistého) a zbývající část odměn doplatit v podobě cestovních náhrad, což mělo dohromady činit přibližně 45 000 Kč. Žalobce naopak měl za to, že obdrží mzdu 45 000 Kč čistého („ základní“ mzdu + zbývající část v hotovosti) a navíc cestovní náhrady ve výši přibližně 45 EUR na den.

14. Provedené důkazy dovedly soud k závěru, že výše odměny byla mezi stranami sjednaná tak, jak tvrdí žalovaná. Z pracovní smlouvy lze jasně dovodit, že mzda byla sjednána v hrubé výši 15 000 Kč a nebyl proveden důkaz, z něhož by vyplývalo, že by mezi stranami došlo k dohodě o jiném způsobu odměňování, než tomu uvedenému v písemné pracovní smlouvě ze dne [datum].

15. Soud dále přisvědčil žalované, že vyplacení částky 45 500 Kč (mezi stranami nesporné) bylo za účelem zálohy na mzdu na základě pracovní smlouvy. Tento závěr jednak plyne ze stvrzenky o předání peněz (uvedený účel výplaty byl uveden jako„ zálohy na mzdu“) a dále logicky zapadá do výše uvedených úvah soudu ohledně sjednaného způsobu odměňování. V pracovní smlouvě ze dne 18. 2. 2019 je také stanoveno, že výplata mzdy bude probíhat v hotovosti.

16. Na základě zjištěného skutkového stavu soud věc právně posoudil následovně:

17. Žaloba uplatnila dva nároky z odlišných právních titulů. Žalobce se jednak domáhal náhrady údajně nevyplacené mzdy a dále cestovních náhrad v souvislosti s vykonanými pracovními cestami.

18. Soud dospěl k závěru, že mezi stranami byla nepochybně uzavřena pracovní smlouva ve smyslu § 33 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“). Výše odměny stanovená v pracovní smlouvě byla 15 000 Kč hrubého. Z výplatních lístků vyplynulo, že žalobci vzniknul nárok na vyplacení čisté mzdy ve výši 12 405 Kč za období 3/ 2019 a 9 101 Kč za období 4/ 2019, celkem tedy 21 506 Kč. Dále z výdajového pokladního dokladu ze dne 12. 4. 2019 vyplynulo, že žalovaný vyplatil žalobci 45 500 Kč jako zálohu na mzdu. Žalobce tedy nemůže mít vůči žalovanému jím tvrzený nárok ve výši 45 000 Kč z titulu nevyplacené mzdy, neboť žalovaná z tohoto titulu žalobci vyplatila více, než k čemu byl žalobce oprávněn.

19. Co se týče nároku žalobce z titulu vyplacení cestovních náhrad, soud uvádí následující.

20. Dle § 156 a násl. zákoníku práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci cestovní náhrady za podmínek tam upravených. Mezi stranami je nesporné, že žalobce coby řidič kamionu vykonával pracovní cesty do zahraničí. Za tyto pracovní cesty žalobci náleží nárok na úhradu těchto cestovních náhrad, což ostatně nerozporuje ani žalovaný.

21. Dle § 183 odst. 3 zákoníku práce dále platí, že„ jestliže se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné době, je zaměstnanec povinen do 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad a vrátit nevyúčtovanou zálohu“. Je tedy primárně povinností zaměstnance, aby v pořádkové lhůtě 10 dni pracovních dnů po skončení pracovní cesty předložil písemné doklady, z nichž prokazatelně bude možné vypočíst přesnou výši cestovních náhrad. Teprve po předložení patřičných písemných dokladů vzniká zaměstnavateli povinnost provést vyúčtování cestovních náhrad a povinnost je zaměstnanci vyplatit. Jelikož z provedeného dokazování soud učinil závěr, že žalobce tyto písemné doklady nepředložil (i sám žalobce toto tvrdil), je jím uplatňovaný nárok z titulu cestovních náhrad uplatněný předčasně. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.1.2019, sp. zn. 21 Cdo v3227 /2018 dokud zaměstnanec nesplní svou povinnost vyúčtovat cestovní náhrady, není a ani nemůže být zaměstnavatel v prodlení s plněním své povinnosti vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance, neboť povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance vzniká až po předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů.

22. Soud pro úplnost uvádí, že lhůta 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu stanovená zaměstnanci k předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavateli je lhůtou pořádkovou, jejíž nedodržení neznamená zánik této povinnosti zaměstnance ani zánik práva zaměstnance na cestovní náhradu. Rovněž právními předpisy není stanoveno, jaké konkrétní písemné doklady k vyúčtování cestovních náhrad je zaměstnanec povinen zaměstnavateli předložit. V ustanovení § 183 odst. 3 zák. práce je uvedeno, že jimi mají být písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad. Bude se jednat zejména o příslušné účetní doklady prokazující oprávněnost požadovaných náhrad, avšak zaměstnanec současně musí zaměstnavateli sdělit i další údaje podstatné pro určení výše cestovních náhrad (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3227/2018).

23. Co se týče výroku o náhradě nákladů řízení, soud přiznal žalovanému plnou náhradu hotových výdajů, neboť měl ve věci plný úspěch. Tuto náhradu určil analogicky podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Žalovaný ve věci sice nebyl zastoupený advokátem, nicméně v souvislosti s řízením mu nepochybně vznikly náklady v podobě hotových výdajů. Celkem v řízení žalovaný vykonal tři úkony, které odpovídají úkonům právní služby ve smyslu citované vyhlášky (dvě písemná podání ve věci a účast na ústním jednání). Soud proto přiznal žalovanému náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).