40 C 116/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zbyňkem Řezáčem, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 11 499,93 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o žalobě žalobkyně na zaplacení částky 11 499,93 Kč se zastavuje.

II. Žaloba žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 4 194,18 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 4 194,18 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 206,33 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 499 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 3 980,28 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 624,83 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou spojenou s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 14. 3. 2025, domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 1 vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 499,93 Kč spolu s úrokem ve výši 14,9 % ročně z částky 4 194,18 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 4 194,18 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 206,33 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 499 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 3 980,28 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 624,83 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení. K důvodnosti nároku žalobkyně uvedla, že žalované byla na základě Smlouvy o půjčce č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“) poskytnuta ze strany společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „Zapůjčitel“) půjčka ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se Smlouvou zavázala vrátit zapůjčenou částku včetně sjednaného příslušenství formou splátek. Po počátečním splácení žalovaná porušila svou smluvní povinnost a nevrátila Zapůjčiteli celou sjednanou částku. Zapůjčitel proto dopisem ze dne 19. 11. 2021 vyzval k úhradě dlužné částky.

2. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 4. 2022 byla na žalobkyni Zapůjčitelem mj. postoupena pohledávka za žalovanou ze Smlouvy ve výši 6 036,36, která byla složena z neuhrazené jistiny ve výši 4 194,18 Kč a z příslušenství, o čemž byla žalovaná Zapůjčitelem dne 17. 4. 2022 vyrozuměna. Žalobkyně žalovanou písemně vyzvala dne 26. 6. 2024 k úhradě částky 11 499,93 Kč, složené z neuhrazené jistiny ve výši 4 194,18 Kč, dlužného obchodního úroku ke dni zesplatnění pohledávky (19. 11. 2021) ve výši 206,33 Kč, dlužného obchodního úroku ve výši 14,9 % ročně z jistiny ode dne následujícího po zesplatnění do 26. 6. 2024 ve výši 1 624,83 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny ode dne následujícího po zesplatnění do 26. 6. 2024 ve výši 3 980,28 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z jistiny ode dne následujícího po zesplatnění do 26. 6. 2024 ve výši 926,91 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužného obchodního úroku ve výši 206,33 Kč ode dne následujícího po zesplatnění do 26. 6. 2024 ve výši 68,40 Kč a z neuhrazeného smluvního poplatku za upomínku ve výši 499 Kč.

3. K výzvě soudu, aby žalobkyně vylíčila skutková tvrzení ohledně posouzení úvěryschopnosti žalované před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalobkyně uvedla, že v rozhodném období Zapůjčitel v rámci poskytování zápůjček prověřoval úvěryschopnost klientů užitím interních i externích datových zdrojů včetně tzv. black listů, dotazů do registrů BRKI/NRKI/SOLUS, zohledňovala příjmy žadatele statistickým modelem a v případě nízké věrohodnosti spouštěla proces sběru dalších dokladů, pravidelné výdaje žadatele, vyhodnocováním rizikových kontrol, celkovým skóringem žadatele a kontrolou insolvenčního rejstříku a databáze neplatných dokladů.

4. Podáním ze dne 19. 1. 2026 žalobkyně vzala částečně zpět žalobu v nároku na zaplacení částky 11 500 Kč z důvodu uhrazené dané částky žalovanou s tím, že uvedla, že bere výslovně zpět žalobu s nárokem na zaplacení jistiny v celém rozsahu, tj. částky 11 499,93 Kč a dále v rozsahu zbylé částky 0,07 Kč, která byla žalobkyní zaúčtována jako dílčí úhrada v budoucnu na úroky z prodlení / náklady řízení.

5. Žalovaná se na výzvu soudu k žalobě nevyjádřila.

6. Elektronickým platebním rozkazem ze dne 10. 4. 2025, č. j. , č. účtu, , Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku včetně požadovaného příslušenství. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 5. 2025, č. j. , č. účtu, , byl elektronický platební rozkaz zrušen, neboť se jej nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou.

7. Soud ve věci jednal dle § 101 odst. 3. o. s. ř., v nepřítomnosti žalobkyně i žalované, když žalobkyně se z jednání omluvila a nežádala o odročení jednání a žalovaná se jednání nezúčastnila bez omluvy.

8. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím zjištěním a k celkovému závěru o skutkovém stavu věci:

9. Žalovaná uzavřela dne 20. 1. 2020 se Zapůjčitelem smlouvu, kterou se Zapůjčitel zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala zápůjčku žalované vrátit částku 11 962,45 Kč v jedné anuitní splátce ve výši 414 Kč a dále ve dvaceti devíti měsíčních splátkách ve výši 429 Kč (včetně poplatku za pojištění). Roční procentní sazba nákladů činí 15,96 %. Nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky a Produktové obchodní podmínky pro půjčky. V případě prodlení se splacením zápůjčky byla ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Částka ve výši 10 000 Kč byla žalované připsána na účet dne 20. 1. 2020. Zapůjčitel k vyhodnocení úvěruschopnosti žalované uvedl v předsmluvním formuláři s informacemi o spotřebitelském úvěru, že provede za účelem posouzení úvěruschopnosti, důvěryhodnosti a platební morálky dotazy do BRKI, NRKI a SOLUS. (Smlouva o půjčce ze dne 20. 1. 2020; Všeobecné obchodní podmínky; Produktové obchodní podmínky pro půjčky; Výpis z účtu č. , č. účtu, za období 1. 1. 2020 – 31. 1. 2020; Odpověď , právnická osoba, . na součinnost ze dne 11. 9. 2025; Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru)

10. Soud provedl veškeré žalobkyní navržené důkazy. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že tyto plně prokazují níže uvedený zjištěný skutkový stav souzené věci. Svá skutková zjištění soud opřel o shora uvedené listinné důkazy. U veškerých provedených důkazů soud neshledal důvodu pro zpochybnění jejich pravosti. Důkazy současně nebyly z pohledu soudu vzájemně si odporující, a proto soud při učinění níže učiněného skutkového závěru vycházel ze všech provedených důkazů.

11. O skutkovém stavu věci byl s ohledem na výše uvedené učiněn tento závěr:

12. Žalované byla ze strany společnosti , Anonymizováno, . poskytnuta dne 20. 1. 2020 částka 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala na základě smluvního vztahu vrátit spolu s příslušenstvím. Žalovaná však vrátila pouze poměrnou část a nevrátila částku 4 194,18 Kč spolu se sjednaným příslušenstvím. Společnost , Anonymizováno, přenechala na základě smluvního vztahu se žalobkyní této své právo na doplatek nevrácené částky a jejího příslušenství. Žalovaná ani k výzvě žalobkyně neuhradila příslušnou částku v rozsahu tvořícím předmět řízení a žalobkyně se proto obrátila se svým nárokem na soud.

13. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

14. Žalovaná uzavřela se Zapůjčitelem dne 20. 1. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“) a podle směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“).

15. Smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou dle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s čl. 8 směrnice neplatné. Dle těchto ustanovení je poskytovatel úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel má povinnost řádně posoudit příjmy i výdaje spotřebitele a závěr o úvěruschopnosti učinit z jejich porovnání.

16. Soud v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39: „věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Wachtlová, L., Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář, s. 101).“17. Ve stejném duchu pak lze citovat i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 33 Cdo 201/2018-141: „Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.“18. Žalobkyně i přes výzvu soudu neprokázala, že by Zapůjčitel posoudil úvěruschopnost žalované. Soud konstatuje, že žalobkyně neprokázala ani samotné provedení dotazů do registrů BRKI, NRKI a SOLUS, natož že by reálně učinila další nezbytné kroky související s posuzováním úvěruschopnosti tak, jak žalobkyně tvrdila, že Zapůjčitel dané úkony standardně v rozhodném období činil. Při poskytnutí spotřebitelského úvěru Zapůjčitel ani nijak neprověřoval příjmy žalované. Dále žalobkyně nijak neprokázala, že by při poskytování spotřebitelských úvěrů Zapůjčitel zjišťoval a prověřoval běžné výdaje žalované. Žalobkyně tedy v řízení neprokázala, že by Zapůjčitel prověřil výdaje žalované a nemohl proto dospět k závěru, že by byla žalovaná schopna úvěr plnit.

19. Smyslem uložení povinnosti poskytovatelům úvěrů posoudit úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho ekonomické ztrátě majetku, zadlužení, či dokonce předlužení, přičemž tyto dopady nemusí být bezprostřední a mohou se projevit až s určitým časovým odstupem. „Opačný výklad, který by umožňoval poskytovateli úvěru spoléhat se na to, že i přes nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti může být spotřebitelský úvěr platně uzavřen a vzniknou mu tedy i nároky na sjednané úroky, poplatky, sankce atd., pokud by spotřebitel byl fakticky schopen úvěr splácet. Takový výklad je v rozporu s eurokonformním výkladem uvedených právních předpisů, neboť by umožňoval obcházet tuto zákonnou povinnost poskytovatele úvěru a spoléhat se na to, že spor nenastane či se následně nezjistí, že spotřebitel nebyl úvěruschopný atd.“ (cit. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č.j. 27 Co 166/2024-250)

20. Přestože ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny, a na poskytovatele úvěrů by neměly být kladeny nereálné požadavky, žalobkyně v daném řízení nijak neprokázala, že Zapůjčitel zkoumal výdaje žalované při poskytování úvěrů, zejména náklady na bydlení a další výdaje spojené se základními potřebami člověka. Zkoumání výdajové stránky žadatele o úvěr přitom není nereálným požadavkem, nýbrž klíčovým faktorem při posuzování, zda žadatel s ohledem na své příjmy a výdaje bude schopen poskytnutý úvěr splácet. Výše poskytnutého úvěru rovněž není rozhodující, neboť i při nižších úvěrech může dojít k nežádoucímu zadlužení spotřebitele v důsledku sjednaných poplatků spojených s poskytnutým úvěrem a vysokým úrokům z úvěru, a to zvláště při kumulaci několika spotřebitelských úvěrů.

21. Soud s ohledem na uvedené nemá za prokázané, že Zapůjčitel řádně zkoumal úvěruschopnost žalované. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, což zde nebylo splněno, ale i k prověření těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Žalobkyně proto neunesla své břemeno tvrzení a ani břemeno důkazní, že adekvátně byla zkoumána schopnost žalované splatit poskytnutý úvěr. Žalobkyně se přitom nedostavila k ústnímu jednání, k němuž byla řádně předvolána, čímž se sama připravila o možnost procesního poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu z 27. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2848/10, a rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

22. V řízení tudíž nebylo prokázáno, že by Zapůjčitel dostál zákonné povinnosti zkoumat dostatečným způsobem úvěruschopnost žalované. O možnost procesního poučení k prokázání rozhodných skutečností v tomto směru se žalobkyně sama připravila, když se nedostavila k jednání.

23. Výše uvedená ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a směrnice je přitom nutné interpretovat tak, že soud má v řízení povinnost zkoumat, zda poskytovatel posoudil úvěruschopnost spotřebitele dostatečně, z úřední povinnosti. Dojde-li k závěru, že poskytovatel úvěruschopnost dostatečně neposoudil, je nutné posoudit smlouvu o úvěru, respektive smlouvy, jako absolutně neplatné bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítl (srov. závěry nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudku Soudního dvora EU z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance v. GK).

24. Podle § 96 odst. 1 o.s.ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrhu na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 3 o.s.ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu ze závažných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Podle § 96 odst. 4 o.s.ř. ustanovení odst. 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí dříve, než začalo jednání.

25. S ohledem na obsah podání žalobkyně ze dne 19. 1. 2026 soud výrokem I. částečně zastavil řízení v rozsahu, ve kterém žalobkyně vzala své žalobní žádání zpět. Soud nepřistoupil před vydáním tohoto rozhodnutí ke zjištění stanoviska žalované, neboť ve věci dosud nebylo započato jednání ve věci samé.

26. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované (resp. neprokázání opaku) znamená, že smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou absolutně neplatné. Jsou-li smlouvy neplatné, pak jsou neplatná i všechna ujednání o úrocích a poplatcích. Z daného důvodu soud zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala po částečném zpětvzetí žaloby uhrazení požadovaného příslušenství.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přestože žalobkyně vzala svou žalobu v převážném rozsahu zpět, a to pro tvrzené chování žalované spočívající v úhradě předmětné částky, soud s ohledem na výše učiněný závěr o absolutní neplatnosti žaloby dospěl k závěru, že v řízení je nezbytné hledět na žalovanou jako na plně úspěšného účastníka řízení, a naopak na žalobkyni jako plně neúspěšného účastníka. Podle míry úspěchu by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. měla žalovaná jako procesně úspěšný účastník nárok na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované za řízení žádné náklady nevznikly, když se nevyjádřila k žalobě a ani se nedostavila na nařízené jednání, nepřiznal soud žádném z účastníků náhradu nákladů řízení.