41 C 199/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Marsovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , LL.M. se sídlem adresa o žalobách podle části V. o. s. ř.

I. Žaloba, aby soud rozhodl tak, že nález Finančního arbitra č.j. FA/SR/ZP [číslo] ze dne 18. 4. 2019 ve znění rozhodnutí o námitkách čj. FA/SR/ZP [číslo] ze dne 22. 8. 2019 se v rozsahu výroku II. a III. nahrazuje takto:„ Žalovaná je povinna žalobci zaplatit částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.“, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhal nahrazení nálezu Finančního arbitra č. j. FA/SR/ZP [číslo] ze dne 18. 4. 2019 potvrzeného Rozhodnutím o námitkách č. j. FA/SR/ZP [číslo] ve znění uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku podle páté části zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“). Napadeným nálezem rozhodl finanční arbitr v řízení zahájeném k návrhu žalobce ze dne [datum], kterým se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] se zákonným příslušenstvím s ohledem k neplatnosti pojistné smlouvy o životním pojištění [číslo] o životním pojištění PROFI Invest ze dne 30 6. 2011. Žalobce namítá neplatnost předmětné pojistné smlouvy a má za to, že finanční arbitr nesprávně posoudil otázku promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, nesprávně vyhodnotil okolnosti prokazující úmysl žalované již v době uzavření pojistné smlouvy bezdůvodně se obohatit na úkor žalobce, nezabýval se řádně námitkou promlčení, která byla vznesena ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy. V řízení před arbitrem bylo přitom zjištěno, že žalobce uhradil žalované na pojistném ke dni [datum] celkem [částka], finanční arbitr akceptoval námitku promlčení vznesenou žalovanou a přiznal žalobci plnění pouze ve výši zaplaceného pojistného za období od [datum] do [datum], tj. částku [částka], což žalobce považuje za nesprávné z výše uvedených důvodů.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a opětovně vznesla námitku promlčení uplatněného nároku. Žalobce se o údajném bezdůvodném obohacení, které tvrdí, dozvěděl již při uzavírání pojistné smlouvy, kdy měl k dispozici veškeré informace, z nichž mohl dovodit případnou neplatnost smlouvy. Po uzavření pojistné smlouvy byl žalobce o vývoji pojistné smlouvy pravidelně informován prostřednictvím aktuálních stavů účtu a výročních dopisů. V daném případě se dle názoru žalované uplatní dvouletá subjektivní promlčecí doba.

3. Finanční arbitr ve vyjádření k žalobě plně setrval na svých závěrech učiněných v dané věci, včetně závěru o neplatnosti pojistné smlouvy jako celku.

4. Soud dospěl k závěru, že žaloba v projednávané věci byla podána včas (§ 247 odst. 1 o.s.ř.) osobou oprávněnou (§ 246 odst. 1 o.s.ř.) po vyčerpání všech opravných prostředků (§ 247 odst. 2 o.s.ř.), žalobu projednal v mezích, v nichž se žalobce domáhal projednání věci před soudem (§ 250f odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že finanční arbitr rozhodl o sporu správně a žaloba proto není důvodná, a rozhodl, jak ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno (§ 250i o.s.ř.). Soud vyšel z dokazování provedeného v řízení před finančním arbitrem, když ve smyslu ust. § 250e odst. 2 o.s.ř. vzal za svá skutková zjištění správního orgánu. Vlastní dokazování soud provedl níže označenými listinnými důkazy, když dále vzal za svá skutková zjištění nesporná tvrzení účastníků. Soud neprovedl výslech svědků a bývalého statutárního zástupce žalované, jak navrhoval žalobce, neboť neuvedl žádná konkrétní skutková tvrzení týkající se nyní projednávaného případu, k němuž by měly tyto osoby vypovídat.

5. Finanční arbitr v napadeném nálezu Finančního arbitra č. j. FA/SR/ZP [číslo] – 1 ze dne [datum], který byl vydán v řízené vedeném k návrhu žalobce doručeném finančnímu arbitrovi dne [datum], zjistil z pokladů předložených oběma účastníky, že žalobce uzavřel se žalovanou dne [datum] pojistnou smlouvu [číslo] označenou Životní pojištění PROFI Invest s počátkem pojištění od [datum] a pojistnou dobou 30 let, smlouvou bylo sjednáno pojištění pro případ smrti nebo dožití, s garantovanou pojistnou částkou pro případ smrti ve výši [částka], s ročním běžným pojistným ve výši [částka] za všechna sjednaná pojištění, s účinností od [datum] došlo ke změně pojistného na [částka] a frekvenci placení měsíční a s účinností od [datum] došlo ke změně výše pojistného na [částka] a konce pojištění na [datum]. Na pojistnou smlouvu nebylo hrazeno mimořádné pojistné a nebyly provedeny mimořádné výběry. Poslední platbu ve výši [částka] na pojistné žalobce zaplatil [datum], celkem uhradil do té doby na pojistném [částka], pojištění ke dni rozhodování arbitra trvalo. Součástí smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky pro životní pojištění a Doplňkové pojistné podmínky pro sjednané pojištění. Finanční arbitr se zabýval obsahem pojistné smlouvy a ujednání obsažených v doplňkových pojistných podmínkách životního pojištění a všeobecných pojistných podmínkách pro životní pojištění ohledně platnosti smlouvy a dospěl k závěru, že ze smluvních ujednání nelze určit konkrétní výši či způsob stanovení nákladů – počátečních a správních – jež měla být žalovaná oprávněna strhávat z běžného pojistného, pročež shledal arbitr tato smluvní ujednání neurčitá a proto neplatná ve smyslu ust. § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). Dále finanční arbitr dospěl k závěru, že ze smluvní dokumentace neplyne způsob výpočtu rizikového pojistného, když je v tomto směru odkazováno na pojistně technické zásady pojistitele, přičemž má být zohledněno především pohlaví a věk pojištěného, pojistná částka a zdravotní stav pojištěného k datu sjednání pojištění nebo k datu poslední změny pojistné částky nebo pojistného. Toto ujednání posoudil arbitr rovněž jako neplatné pro neurčitost podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. Finanční arbitr shledal neplatnost ujednání o počátečních, správních nákladech, rizikovém pojistném a s odkazem na ust. § 41 obč. zák. neoddělitelnost těchto ujednání od ostatního obsahu pojistné smlouvy, pročež shledal pojistnou smlouvu neplatnou jako celek. Dále finanční arbitr konstatoval, že žalovaná vznesla námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení pro případ neplatnosti smlouvy, kterou shledal důvodnou s ohledem k uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby ve smyslu ust. § 107 odst. 2 obč. zák., když tato počala běžet faktickým zaplacením každého pojistného, tedy pojistné zaplacené před [datum], tj. 3 roky před podáním návrhu k finančnímu arbitrovi [datum], je promlčeno. Navrhovatel (žalobce) znal výši účtovaných nákladů a mohl tedy podat žalobu. Finanční arbitr neshledal na straně instituce úmysl bezdůvodně se obohatit na úkor žalobce. S ohledem k vznesené námitce promlčení arbitr přiznal žalobci toliko pojistné plnění uhrazené po [datum], tj. částku [částka], která byla zjištěna z výpisu plateb předloženého žalovanou dne [datum] (48 plateb po [částka] za období od [datum] do [datum]). Úrok z prodlení nebyl žalobci přiznán, když žalobce vyzval žalovanou k plnění výzvou ze dne [datum], neboť finanční arbitr dospěl k závěru, že to byl žalobce, nikdo se dostal do prodlení, když nepřijal v říjnu 2017 plnění na uvedenou výzvu žalovanou nabízené ve výši [částka], což je částka plnění přiznané arbitrem dokonce převyšující. S ohledem k ust. § 523 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, podle něhož platilo, že za dobu věřitelova prodlení není dlužník povinen platit úroky. Shora uvedený nález finančního arbitra napadl žalobce včasnými námitkami, o nichž rozhodl Finanční arbitr Rozhodnutím o námitkách ze dne 22. 8. 2019, č. j. FA/SR/ZP [číslo] tak, že napadený nález částečně změnil tak, že přiznal žalobci vůči žalované k zaplacení částku [částka], když dospěl k závěru, při aplikaci objektivní tříleté promlčecí doby je nepromlčeno pojistné uhrazené od [datum] do [datum] ve výši [částka], když žalobce uhradil do dne [datum] platbu [částka] (5 x [částka], celkem tedy 53 plateb po [částka]), což bylo zjištěno z výpisů uhrazeného pojistného. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil ničeho rozhodného pro posouzení věci, proto se těmito důkazy nezabývá a při svém rozhodování z nich nevycházel.

6. Podle ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“) s tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí účinnosti. Podle ust. § 3028 odst. 2 o.z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle § 3028 odst. 3 o.z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle ust. § 3036 o.z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

7. Právní vztah žalobce a žalované z předmětné pojistné smlouvy uzavřené dne [datum] se řídí zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o pojistné smlouvě“) a zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (též jen„ obč. zák.“).

8. Podle ust. § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

9. Podle ust. § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle ust. § 107 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Podle ust. § 107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

10. Podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

11. Právní úkon je určitý, lze-li jeho obsah zjistit výkladem (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 573/2005).

12. Podle ust. § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

13. Podle ust. § 2 zákona o pojistné smlouvě je pojistná smlouva smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné.

14. Soud dospěl k závěru, že rozhodnutí finančního arbitra je věcně správné, pročež žalobu zamítl.

15. Soud shledal předmětnou pojistnou smlouvu absolutně neplatnou pro absenci určitého a konkrétního smluvního ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění pro případ smrti, když jeho výši nelze zjistit, a to ani výkladem, z žádného smluvního ujednání ať již v předmětné pojistné smlouvě či jejích doplňkových, resp. zvláštních pojistných podmínkách, a to ani odkazem na blíže neurčené technické zásady pojistitele. Toto smluvní ujednání o výši rizikového pojistného přitom soud považuje za neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy ve smyslu ust. § 41 obč. zák., neboť se o ujednání o rizikovém pojistném, jehož určitá a konkrétní definice však absentuje, je opřena celá předmětná pojistná smlouva (§ 2 zákona o pojistné smlouvy), přičemž neplatnost ujednání o rizikovém pojistném pro případ smrti působí neplatnost ujednání o rizikovém pojištění pro případ smrti jako takovém a tedy i neplatnost i celé pojistné smlouvy, neboť neurčitost a neplatnost tohoto ujednání má za následek, že nedošlo k platnému sjednání životního pojištění. Přitom samotný závěr o neplatnosti ujednání o rizikovém pojistném postačuje pro závěr o neplatnosti pojistné smlouvy jako celku. Soud proto pouze stručně konstatuje, že ve shodě s finančním arbitrem považuje za absolutně neplatné pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák., § 41 obč. zák.) rovněž ujednání o výši odkupného a o počátečních a správních nákladech. S ohledem k závěru o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy je tak žalovaná povinna vrátit žalobci ve smyslu ust. § 457 obč. zák. plnění, které jí žalobce poskytl. V projednávaném případě se pak uplatní subjektivní dvouletá promlčecí lhůtě zakotvená v ust. § 107 odst. 2 obč. zák., návrh na zahájení řízení byl finančnímu arbitrovi doručen dne [datum], proto platby uskutečněné žalobcem přede dnem [datum] jsou promlčeny. Žalobci by tak náležela částka ještě nižší, než-li přiznaná částka [částka], uhrazená jím na pojistném od [datum] do [datum], a o dalším přiznatelném plnění uvažovat nelze. K otázce aplikace (subjektivní) promlčecí lhůty lze poukázat rovněž na závěry uvedené Městským soudem v Praze ve skutkově a právně obdobné věci v rozsudku ze dne 13. 5. 2021, č.j. 29 Co 127/2021-79, v níž Městský soud v Praze konstatoval:“ Již v roce 2008 byla ustálená judikatura Nejvyššího soudu tak, že z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty dle ust. § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná. Není významné, zda oprávněný má takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1840/2008 a v něm citovaná rozhodnutí). Nutno zdůraznit, že uvedené závěry nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu přehodnoceny, naopak byly pro skutkové poměry obdobné projednávané věci potvrzeny i v aktuálních rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. v usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 a v usnesení ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 32 Cdo 1201/2020. V posuzovaném případě byla tvrzená neplatnost pojistných smluv objektivně odvoditelná ze smluv samotných. Se smlouvami samotnými pak byl žalobce seznámen v okamžiku jejich uzavření. Další skutkovou okolností nutnou pro vznik tvrzeného bezdůvodného obohacení je poskytnutí plnění (žalobcem) dle neplatné smlouvy. Vědomost žalobce o tom, co sám plnil účastnici, spadá v jedno s platbami pojistného (v posuzovaném případě šlo zřejmě o platbu jedinou, jak plyne z vyjádření účastnice).“ Shora uvedené závěry lze se plně uplatní i ve věci nyní projednávané. Soud se pak ztotožňuje i s argumentací finančního arbitra ohledně nepřiznaného úroku z prodlení.

16. Soud neshledal námitku promlčení vznesenou žalovanou nemravnou a nedomnívá se, že by se na straně žalované jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, neboť z ničeho nevyplývá, že by žalovaná uzavírala pojistnou smlouvu v úmyslu uzavřít tuto neplatně a obohatit se na úkor žalobce. V poměrech projednávané věci nelze z žádného zjištění dovodit, že by námitka promlčení vznesená žalovanou byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz rozsudek NS ČR ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 59/2004). Žalobce znal obsah pojistné smlouvy a pojistných podmínek od počátku a po dobu několika let podle této smlouvy hradil žalované pojistné a znal veškeré skutkové okolnosti, z nichž si mohl učinit závěr o neplatnosti pojistné smlouvy, o které však opřel svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované návrhem podaným finančnímu arbitrovi téměř sedm let po uzavření pojistné smlouvy, ač skutkové okolnosti (obsah pojistné smlouvy a pojistných podmínek) pro závěr o neplatnosti pojistné smlouvy znal po celou dobu trvání vztahu účastníků. V samotném uzavření pojistné smlouvy pak podklad pro závěr o rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy na straně žalované shledat nelze (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 94/21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 23 Cdo 1254/2020 a usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2435/20). Jak rovněž uvedl Městský soud v Praze ve skutkově a právně obdobné věci v rozsudku ze dne 13. 5. 2021, č.j. 29 Co 127/2021-79:„ Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným, ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásad do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, pak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení žalovaný vznesením námitky promlčení brání. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je totiž třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 33 Odo 561/2006 a ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 33 Cdo 126/2009, příp. další rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v usnesení sp. zn. 28 Cdo 2598/2020).“ V témže rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl:„ K poukazu žalobce Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021 sp. zn. 23 Co 375/2020 (a na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 4. 2021 ve věci sp. zn. 38 C 80/2019) odvolací soud nemůže než konstatovat, že uvedené rozhodnutí v posouzení nemravnosti námitky promlčení (ve skutkově a právně obdobném sporu mezi klientem pojišťovny a pojišťovnou o vydání bezdůvodného obohacení získaného pojišťovnou od klienta plněním dle smlouvy o investičním životním pojištění) vybočil z ustálené rozhodovací praxe Městského soudu v Praze reprezentované např. rozsudky ze dne 21. 3. 2019 sp. zn. 29 Co 513/2018, ze dne 5. 12. 2019 sp. zn. 54Co 366/2019, ze dne 13. 2. 2020 sp. zn. 29 Co 462/2019, ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. 29 Co 515/2019, ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 14 Co 195/2020, ze dne 27. 8. 2020 sp. zn. 29 Co 158/2020 a ze dne 18. 3. 2021 sp. zn. 29 Co 19/2021, přičemž správnost této rozhodovací praxe potvrzují aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, 23 Cdo 1254/2020, 32 Cdo 1201/2020) a Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 94/21, I. ÚS 2435/20). ……..Poukaz žalobce na právní názory vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2552/18 je nepřípadný, neboť skutkové okolnosti věci projednávané Ústavním soudem pod uvedenou spisovou značkou se od okolností této věci podstatně odlišují. V případě projednávaném Ústavním soudem bylo shledáno, že dlužník namítající promlčení (pojišťovna, u níž byla pojištěna neschopnost stěžovatelky splácet úvěr) svou komunikací se stěžovatelkou v předsoudní fázi spoluzpůsobil to, že stěžovatelka proti němu podala žalobu (o nezaplacené pojistné plnění, resp. o náhradu škody představované částkou, o niž se zmenšil majetek stěžovatelky v důsledku toho, že za ni úvěrové povinnosti banky vůči bance neplnila pojišťovna, ač tak na základě hlášené pojistné události učinit měla) po uplynutí promlčecí lhůty.“ Soud dodává, že v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by bylo namístě dovozovat, že žalovaná měla od počátku úmysl sjednat s žalobcem neplatnou smlouvu a z této se v průběhu let obohacovat na úkor žalobce. Ze všech shora uvedených důvodů soud rozhodl, jak ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem II. podle ust. § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 249 odst. 1 o.s.ř., kdy za situace, kdy žalovaná je považována za neúspěšnou ohledně její žaloby, které byla předmětem téhož (spojeného) řízení s ohledem k jejímu zpětvzetí (§ 146 odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.), a žalobkyně rovněž nebyla se svým žalobním návrhem úspěšná, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že si tyto každý ponese ze svého, resp. žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.