63 C 52/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 1 868 346 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 868 346 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 868 346 Kč od 3. 2. 2021 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 868 346 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že Finanční úřad v [obec] svým rozhodnutím ze dne 29. 6. 2010, [číslo jednací] („ rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti“), uložil žalobkyni záznamní povinnost dle § 39 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb., České národní rady o správě daní a poplatků („ ZoSDP“). Toto rozhodnutí doplnil sdělením ze dne 10. 6. 2011, [číslo jednací]. Finanční úřad pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v [obec], svým rozhodnutím ze dne 17. 1. 2019, [číslo jednací] („ rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti“), uloženou záznamní povinnost k návrhu žalobkyně přezkoumal a rozhodl, že se původní rozhodnutí o jejím uložení nemění.

2. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 6. 2. 2019 odvolání. Na základě něj Odvolací finanční ředitelství („ OFŘ“) vydalo dne rozhodnutí ze dne 20. 9. 2019, [číslo jednací], kterým změnilo rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti tak, že rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti zrušilo. OFŘ konstatovalo, že správce daně uložení záznamní povinnosti odůvodnil pouze obecnými důvody či svými úvahami, že základní evidence stanovené obecně závaznými předpisy není dostačující pro správné a úplné vyměření daně, avšak nijak neprokázal, že vedení obecné zákonné evidence v tomto konkrétním případě nestačí. Správce daně dále nijak neodůvodnil, proč považuje záznamy vedené žalobcem za nevěrohodné, neprůkazné, nesprávné či neúplné. Nijak též neodůvodnil, proč a zda u žalobce existuje podezření, že neodvádí daň z přidané hodnoty v plné výši, zkresluje ekonomické výsledky své činnosti nebo činnosti někoho, s nímž je v obchodním styku, nebo že hrozí zvýšené nebezpečí, že by tak činil v budoucnu, pokud by mu nebyla uložena záznamní povinnost ve stanoveném rozsahu.

3. Z toho žalobkyně dovozuje, že pro uložení záznamní povinnosti v roce 2010, stejně jako pro ponechání její platnosti v roce 2019, nebyly dány zákonem předepsané důvody, a tato rozhodnutí jsou proto nezákonná. Obě rozhodnutí též byla pro nezákonnost zrušena nebo změněna příslušným orgánem - rozhodnutím OFŘ ze dne 20. 9. 2019, [číslo jednací], které bylo žalobkyni doručeno dne 26. 9. 2019.

4. Plnění uložené záznamní povinnosti bylo pracné a vyžadovalo kvalifikované zaměstnance. Mělo tak výrazné dopady do majetkové sféry žalobkyně, a to především ve formě mzdových nákladů, souvisejících nákladů režijních a nákladů na odměnu daňového poradce. Plnění v podstatě spočívalo ve vkládání údajů z podkladů v listinné podobě (faktury za zboží, dodací listy, záznamy o provozu vozidla nákladní přepravy, doklady CMR, stáčecí lístky, faktury za dopravu a další) do elektronické tabulky požadované správcem daně. Pracovníci, kteří uloženou záznamní povinnost zpracovávali, museli nejdříve všechny podklady získat z jiných oddělení a vytvořit si pracovní kopie jednotlivých dokladů. Další pracovníci pak museli záznamní povinnost zkontrolovat a odesílat prostřednictvím datové schránky správci daně. Nezbytná byla také účast IT specialisty, který zajišťoval výstupní sestavy. Celková pracnost uložené záznamní povinnosti byla 0,2 pracovního úvazku kvalifikovaného administrativní pracovníka. Škoda na straně žalobkyně ve formě mzdových nákladů spojených s plněním záznamní povinnosti dosáhla celkové výše 1 821 146 Kč.

5. Žalobkyni dále vznikly náklady právního zastoupení daňovým poradcem ve výši 47 200 Kč, které vynaložila na zrušení uložené záznamní povinnosti.

6. Žalobkyně uplatnila výše uvedené nároky u příslušného úřadu - Ministerstva financí ČR dopisem ze dne 10. 7. 2020. Uvedené ministerstvo svým dopisem ze dne 8. 1. 2021, [číslo jednací], žalobkyni sdělilo, že požadovanou náhradu škody nelze přiznat, neboť výše uvedená rozhodnutí nejsou nezákonná, žalobkyně nesplnila svoji prevenční povinnost, neboť nevyužila možnosti bránit se proti uložení záznamní povinnosti správní žalobou a výši škody nedoložila relevantními důkazy.

7. Uvedenou argumentaci Ministerstva financí žalobkyně neakceptuje. Rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti nebylo možné dle tehdy platné právní úpravy napadnout odvoláním. Teprve od 1. 1. 2011 měl daňový subjekt novou možnost bránit se proti uložené záznamní povinnosti žádostí o změnu jejího rozsahu, popř. o její zrušení, dle § 97 odst.

3. Proti rozhodnutí správce daně o této žádosti bylo možno podat odvolání.

8. Žalobkyně se v letech 2018 a 2019 opakovaně bez úspěchu domáhala přezkoumání, zda se nezměnily či neodpadly důvody pro uložení záznamní povinnosti. Poprvé správce daně vyzvala k „ přezkoumání“ uložené záznamní povinnosti dne 9. 3. 2018. Dříve tak nepostupovala, protože je součástí rodinného holdingu, do nějž spadá i [právnická osoba] [anonymizováno], která se zabývala obchodováním s pohonnými hmotami. Na ní bylo tzv. zakleknuto, výsledkem čehož byl velký nedoplatek na dani a de facto hrozil zánik holdingu. Žalobkyně proto nechtěla riskovat další zátěž holdingu. Neplněním záznamové povinnosti totiž hrozilo uložení podstatné pokuty.

9. Navíc i samotný správce daně měl a musel svá rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti změnit nebo zrušit, jestliže se změnily nebo odpadly důvody, které vedly k jejímu uložení. Stejně tak stíhala správce daně povinnost dle § 121 zákona č. 280/2009 Sb., Daňový řád, („ DŘ“) z moci úřední nařídit přezkoumání svého rozhodnutí, pokud bylo vydáno v rozporu s právním předpisem.

10. Žalovaná k žalobě uvedla, že k založení odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), („ ZoOŠ“) musí být kumulativně spojeny tři předpoklady 1) existence nezákonného rozhodnutí (případně nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody či nemajetkové újmy a její výše, 3) existence příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy.

11. V projednávané věci přitom není splněn hned první z uvedených předpokladů. Rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti (v původní podobě) nikdy nenabylo právní moci, protože bylo na základě podaného odvolání změněno. Dané rozhodnutí nebylo ani předběžně vykonatelné, neboť odvolání proti němu mělo dle § 97 odst. 3 věty čtvrté DŘ odkladný účinek. Lze tak konstatovat, že v případě rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti nebyly splněny podmínky dle § 8 odst. 1 a 2 ZoOŠ, a toto rozhodnutí proto nelze považovat za nezákonné ve smyslu posledně uvedeného zákona.

12. Pokud se jedná o rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti, žalobkyně proti němu v zákonné lhůtě nebrojila správní žalobou. Žalobkyně tuto možnost nevyužila, byť takováto žaloba byla přípustná (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, čj. 7 Afs 14/2010-91) a žalobkyni v tom nebránila žádná překážka. S ohledem na § 8 odst. 3 ZoOŠ tak nelze ani rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti považovat za nezákonné ve smyslu posledně uvedeného zákona. Toto rozhodnutí navíc bylo žalobkyni doručeno již dne 29. 6. 2010 a žalobkyně žádost o náhradu škody doručila Ministerstvu financí ČR až dne 10. 7. 2020. Je tak zřejmé, že ve vztahu k rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti již uplynula desetiletá promlčecí doba dle § 32 odst. 2 ZoOŠ.

13. Nad rámec výše uvedeného žalovaná ohledně tvrzené škody a jejího rozsahu dodala, že žalobkyně pro svou potřebu zcela nepochybně vede alespoň minimální evidenci údajů o svých obchodních záležitostech, jež záznamní povinnosti významně odpovídá. Povinnost prokazovat všechny skutečnosti potřebné pro správné stanovení daně navíc vyplývá přímo z § 92 odst. 2 a 3 DŘ. Výklad předestřený Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 15. 5. 2007, č.j. 2 Afs 177/2006 – 61, uvádí, že je v zájmu daňového subjektu nad rámec svých běžných obchodních potřeb shromažďovat důkazy, jež mohou prokázat jím tvrzené skutečnosti. Uložená záznamní povinnost tak pro žalobkyni nepředstavovala nadbytečnou či zcela novou činnost.

14. O mzdových nákladech, jak byly vyčísleny žalobkyní, lze mít též důvodné pochybnosti. Tvrzený úvazek ve výši 0,2 nebyl jakkoli prokázán. V praxi by znamenal, že by se daný zaměstnanec zabýval zpracováváním záznamů 70 minut denně a měsíčně zhruba 32 hodin. Jak přitom uvádí sama žalobkyně, zpracování záznamů spočívalo ve sběru údajů, v jejich vložení do tabulky a v jejím následném odeslání správci daně. Tato činnost s jistotou nedosahovala uvedené časové náročnosti a jistě nevyžadovala vyšší míru kvalifikace. Zátěž nad rámec běžné administrativní agendy tak mohlo představovat nanejvýš odesílání souboru správci daně, což mohlo zabrat maximálně 15 minut měsíčně. Skutečnost, že plnění záznamní povinnosti nebylo pro žalobkyni nadměrně zatěžující, nepřímo vyplývá i z toho, že proti ní takřka osm let nijak nebrojila. První podání v této věci učinila až dne 9. 3. 2018.

15. Pokud se jedná o uplatňovanou škodu ve formě nákladů právního zastoupení ve výši 47 200 Kč, lze dle § 31 odst. 1 ZoOŠ přiznat jen takové náklady řízení, které byly účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. V případě každého úkonu je proto třeba posoudit jeho účelnost. Za takovýto úkon však lze považovat pouze úkon jediný, a to podání odvolání proti rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti. S ohledem na výše rozebranou absenci nezákonného rozhodnutí však nelze kompenzovat ani ten. V tomto ohledu je též třeba vycházet z § 107 DŘ, který říká, že náklady, které vznikly osobě zúčastněné na správě daní, nebo ke kterým byla osoba zúčastněná na správě daní povinna, nese osoba zúčastněná na správě daní, tj. v daném případě žalobkyně. Dle ZoOŠ navíc není možno kompenzovat náklady řízení ve smluvní výši, ale je třeba vycházet ze zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, jímž je vyhláška č. 177/1996 Sb., Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

16. Pokud jde o předpoklad příčinné souvislosti, tuto není při absenci nezákonného rozhodnutí dle ZoOŠ možné z podstaty věci dovozovat.

17. Účastníci na jednání dne 11. 11. 2021 učinili nespornými svá tvrzení ohledně průběhu předmětného daňového řízení. Soud na základě toho učinil následující skutková zjištění:

18. Finanční úřad v [obec] jakožto tehdejší správce daně žalobkyně vydal dne 29. 6. 2010 rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti žalobkyni dle § 39 odst. 1 a 2 ZoSDP. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že její podnikatelská činnost spočívá především v nákupu a prodeji pohonných hmot. Základní evidence stanovená obecnou úpravou přitom nezohledňovala specifičnost této oblasti podnikání a nebyla dostatečná pro správné a úplné vyměření daně. Dne 9. 3. 2018 a následně dne 10. 6. 2018 podala žalobkyně k Finančnímu úřadu pro [územní celek] – Územnímu pracovišti v [obec] žádost o zrušení uložené záznamní povinnosti. Dne 10. 7. 2018 provedl správce daně u žalobkyně místní šetření. Na jeho základě v rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti konstatoval, že u žalobkyně trvají důvody pro její existenci, a rozhodl, že se původní rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti nemění. Žalobkyně proti rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti podala dne 6. 2. 2019 blanketní odvolání, které bylo doplněno dne 11. 3. 2019 OFŘ na základě toho rozhodnutím ze dne 20. 9. 2019, [číslo jednací], rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti změnilo tak, že se rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti zrušuje. Důvodem bylo zjištění, že správce daně nedostatečně specifikoval konkrétní důvody pro trvání záznamní povinnosti, která tak neobstála v testu proporcionality. (viz též kopie rozhodnutí OFŘ ze dne 20. 9. 2019, [číslo jednací], jakož i kopie rozhodnutí Finančního úřadu v [obec] ze dne 29. 6. 2010, [číslo jednací], kopie rozhodnutí Finančního úřadu pro [územní celek], Územní pracoviště v [obec], ze dne 17. 1. 2019, [číslo jednací], kopie protokolu o místním šetření č. jednací [číslo], kopie podnětu Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, územní pracoviště v [obec], ke změně rozsahu a obsahu záznamní povinnosti ze dne 9.3. 2018 a ze dne 10.6. 2018 provedené k důkazu na jednání dne 11. 11. 2021)

19. Z kopie uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ze dne 10. 7. 2020 včetně detailu datové zprávy a kopie sdělení Ministerstva financí k žádosti o náhradu škody ze dne 8. 1. 2021 dále soud zjistil, že žalobkyně uplatnila u žalované dne 10. 7. 2020 nároky, jež jsou předmětem tohoto řízení, a žalovaná jí dopisem ze dne 8. 1. 2021 sdělila nárok na náhradu škody nelze přiznat. Uvedla přitom obdobné důvody, jaké prezentuje i v rámci tohoto řízení (viz body 10 až 16 odůvodnění tohoto rozsudku).

20. Podle § 5 písm. a) ZoOŠ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

21. Dle § 7 ZoOŠ právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

22. Dle § 8 ZoOŠ nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

23. Soud byl při svém rozhodování veden následujícími úvahami: Pokud se jedná o povahu odpovědnosti státu za škodu dle ZoOŠ, lze odkázat na shrnutí Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2635/15-2:„ Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavádí pojem odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem státní moci, přičemž rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány (ustanovení § 5). Vedle prvotní odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (ustanovení § 7 až 12; specifickou součástí je odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě nebo trestu) zavádí i druhou formu objektivní odpovědnosti státu, která je spojena s nesprávným úředním postupem (ustanovení § 13). Z hlediska charakteru této odpovědnosti citovaná ustanovení zakládají objektivní odpovědnost státu (tj. bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit (ustanovení § 2). Jedná se tedy o odpovědnost absolutní, kterou nelze zákonem vyloučit, omezit či jinak zúžit, a to ani tehdy, pokud se prokáže, že tato škoda vznikla úmyslným protiprávním jednáním konkrétní osoby. V případě odpovědnosti objektivní, resp. absolutní objektivní odpovědnosti státu, v žádném případě nepřichází v úvahu možnost liberace.“.

24. Právní úprava je tedy v tomto vůči státu poměrně přísná, když jeho odpovědnost nastává bez ohledu na zavinění a v případě, že jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro její vznik, nemá stát možnost se odpovědnosti zprostit. K tomuto je však třeba jedním dechem dodat, že„ absolutní objektivní odpovědnost neznamená odpovědnost za všech okolností, nýbrž pouze tehdy, jsou–li kumulativně splněny všechny zákonné podmínky“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1921/2012). Je tedy namístě si vyjasnit, jaké podmínky to jsou a zda jsou v projednávaném případě splněny.

25. Žalobkyně se domáhá náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za nezákonná rozhodnutí. Je tedy třeba se v prvé řadě vypořádat s otázkou, zda jí označená rozhodnutí lze považovat za nezákonná ve smyslu ZoOŠ. Relevantní kritéria jsou v tomto ohledu vymezena zejména v § 8 posledně uvedeného předpisu. S žalovanou (bod 11 odůvodnění tohoto rozsudku) lze v tom, že rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti nebylo s ohledem na odkladný účinek odvolání dle § 97 odst. 3 věty čtvrté DŘ předběžně vykonatelné. Ze stejného důvodu také nemohlo s ohledem na to, že se proti němu žalobkyně odvolala, nabýt právní moci (a způsobit jakoukoli škodu kompenzovatelnou dle ZoOŠ) do doby, než o tomto odvolání bylo pravomocně rozhodnuto OFŘ. Posledně uvedený orgán nicméně rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti změnil tak, že tato povinnost zcela zanikla. Lze tak uzavřít, že posledně uvedené rozhodnutí nemohlo žalobkyni způsobit jakoukoli škodu vyplývající z uložené záznamní povinnosti, neboť jím nikdy nebyla tato povinnost pravomocně ani uložena ani stvrzena. Naopak v jeho důsledku došlo k žalobkyní sledovanému cíli, tj. zániku jí uložené záznamní povinnosti.

26. Poněkud jiná je situace v případě rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti. Jím tato bezpochyby byla pravomocně uložena, a lze tedy uvažovat, že by tím žalobkyni vznikla škoda. Aby však ta mohla být kompenzovatelná na základě odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, musely by být splněny i podmínky § 8 odst. 3 ZoOŠ. Jak sama žalobkyně připouští, bylo možné bránit se proti rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti správní žalobou (viz též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, čj. 7 Afs 14/2010-91). Na tom nic nemění ani to, že posledně uvedený judikát vznikl více než rok po rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti. Možnost podat proti rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti správní žalobu jím totiž nebyla nově konstituována. Naopak vyplývala z právní úpravy, která již v rozhodné době byla platná a účinná a kterou Nejvyšší správní soud toliko ex post vyložil. Navíc, byť je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bezpochyby nadáno autoritou nejvyšší soud instance, kterou zdejší soud plně respektuje, bylo formálně závazné toliko inter partes. Lze tak bez dalšího konstatovat, že žalobkyně v případě rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti nevyužila všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejích práva poskytoval, a nedostála tak požadavkům § 8 odst. 3 ZoOŠ.

27. Soud v tomto ohledu přihlédl i celkové pasivitě žalobkyně, která se, jak sama připouští, proti rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti začala aktivně bránit postupem dle § 97 odst. 3 DŘ až v roce 2018 (téměř po osmi letech). Přitom tak mohla činit již od nabytí účinnosti DŘ (1. 1. 2011).

28. Soud se též zabýval otázkou, zda v případě žalobkyně mohly být dány okolnosti zvláštního zřetele hodné dle § 8 odst. 3 ZoOŠ, které by přiznání kompenzace umožnily navzdory výše uvedenému. Žalobkyně v tomto ohledu k dotazu soudu na jednání dne 11. 11. 2021 uvedla, že její pasivitu zapříčinila skutečnost, že jiný člen podnikatelského uskupení žalobkyně měl v dané době velký nedoplatek na dani a hrozil proto zánik holdingu. Takovýto důvod je však třeba bez dalšího odmítnout. Soud by principiálně považoval za krajně nevýchovné, aby porušení daňových předpisů jednoho člena holdingu mohlo byť i jen usnadnit domáhání se kompenzace škody na státu jiný členem holdingu, tj. de facto téže ekonomickou jednotkou. Především však argumentace žalobkyně v tomto ohledu postrádá logiku, neboť využití procesních prostředků k ochraně práv žalobkyně dle § 8 odst. 3 ZoOŠ nemohlo samo o sobě vést k další finanční zátěži holdingu v podobě finančních sankcí veřejnoprávní povahy. Soud proto uzavírá, že žádné okolnosti zvláštního zřetele hodné dle § 8 odst. 3 ZoOŠ v projednávané věci neshledal.

29. Za daných okolností nezbylo než rozhodnout, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.