64 C 43/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl předsedou senátu Mgr. Ondřejem Šmatem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČ: IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A , insolvenční správce dlužnice Jméno žalobkyně B , narozená dne Datum narození žalobkyně B bytem Adresa žalobkyně B zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Česká republika - Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb.

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za období od , datum, do zaplacení, a částky , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne , datum, žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v souvislosti s daňovou exekucí vedenou vůči společnosti , právnická osoba, ., v jejímž rámci byl dne , datum, do soupisu majetku zahrnut i automobil , Anonymizováno, , jenž byl podle tvrzení žalobkyně jejím výlučným vlastnictvím. Její návrhy na vyloučení věci ze soupisu nebyly správními orgány akceptovány; úspěšná byla až ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud následně zrušil rozhodnutí správních orgánů, zatímco v průběhu soudního řízení již byl vůz vydražen a žalobkyně o něj přišla. Žalobkyně tvrdí, že správce daně postupoval nesprávně, neboť měl se zpeněžením vyčkat rozhodnutí soudů, přičemž její vlastnické právo bylo postaveno najisto až rozsudkem kasačního soudu. Škodu vyčíslila nejprve částkou , částka, (kupní cena), později , částka, (cena dle dražební vyhlášky). Uplatňuje rovněž nárok za nepřiměřenou délku řízení, které podle ní trvalo přes čtyři roky.

2. V následných podáních žalobkyně zdůraznila, že převod vozidla byl reálný a účelovost nebyla prokázána. Za nesprávný úřední postup považuje již samotné sepsání vozidla dne , datum, . Nesouhlasí s promlčením, podle žalobkyně počíná běh promlčecí doby až doručením rozhodnutí, jímž bylo zrušeno předcházející nesprávné rozhodnutí – v jejím případě tedy až po rozsudku Nejvyššího správního soudu a doručení rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne , datum, . Jinak řečeno, v době soupisu vozidla ani žalobkyně nemohla vědět o nesprávnosti tohoto soupisu, tuto nesprávnost odvozuje až od rozhodnutí Nejvyššího správního soudu které potvrdilo její vlastnictví a následně od zastavení řízení o vyloučení věci z důvodu bezpředmětnosti.. Námitku promlčení má za nedůvodnou a rozpornou s dobrými mravy. Setrvává i na nároku za nepřiměřenou délku řízení.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasí. Uvádí, že daňové orgány postupovaly v době rozhodování v souladu s tehdejší ustálenou rozhodovací praxí. Kasační soud podle žalované výslovně zdůraznil, že pozdější judikaturní odklon velkého senátu Nejvyššího soudu ohledně posuzování účinků kupní smlouvy nebylo možné správním orgánům předvídat. Správce daně měl navíc důvodné pochybnosti o deklarovaném převodu vozidla, neboť žalobkyně byla jedinou společnicí společnosti, daňové doklady neobsahovaly údaje o DPH a transakce podle žalované nesla znaky účelového vyvedení majetku. Žalovaná proto namítá relativní neúčinnost právního jednání a zpochybňuje platnost i účinnost kupní smlouvy. K nároku za nepřiměřenou délku řízení žalovaná uvádí, že je nutné hodnotit celé daňové řízení jako jeden celek, a to jen tehdy, dopadá‑li na věc čl. 6 odst. 1 EÚLP, což v tomto případě neplatí. Žalobkyně neprokazuje újmu způsobenou celkovou délkou řízení a žalovaná je přesvědčena, že k průtahům nedocházelo.

4. V doplněních žalovaná dále zpochybnila způsob určení ceny vozidla, přičemž trvá na tom, že kupní smlouva je absolutně neplatná a představuje zneužití práva. Opakovaně argumentuje podvodným jednáním žalobkyně.

5. Žalovaná rovněž vznesla námitku promlčení. Jestliže žalobkyně staví nárok na nesprávném úředním postupu (soupisu vozidla dne , datum, ), podle žalované začala běžet subjektivní promlčecí doba právě tímto datem a uplynula nejpozději , datum, . Žádost o odškodnění z , datum, byla tedy uplatněna opožděně. Námitku rozporu s dobrými mravy žalovaná považuje za nedůvodnou. K délce řízení dodává, že jednoinstanční průměr činil zhruba jeden rok, řízení bylo složité a přispělo k němu i jednání žalobkyně.

6. Konečně žalovaná akcentuje, že řízení o vyloučení věci z daňové exekuce bylo rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne , datum, zastaveno podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu pro bezpředmětnost v důsledku zpeněžení vozidla v dražbě. Podle žalované proto nelze tvrdit, že by ve věci existovalo pravomocné nezákonné rozhodnutí o právech žalobkyně, a žalobkyně navíc proti uvedenému rozhodnutí nevyužila dostupné opravné prostředky. Z těchto důvodů žalovaná dovozuje, že žalobkyně postrádá odpovědnostní titul a pro porušení prevenční povinnosti se nemůže domáhat náhrady škody.

7. U ústního jednání konaného dne , datum, žalobkyně upřesnila, že žalobní nárok je uplatněn v části týkající se náhrady škody z důvodu nesprávného úředního postupu. Žalovaná zdůraznila, že bylo povinností žalobkyně se bránit vůči zastavení řízení o vyloučení movité věci z daňové exekuce, neboť zde byly důvody pro pokračování v řízení, které vyplývají z judikatury, právě pro vyřešení otázky vlastnictví vozidla v souvislosti s navazujícím řízením o odpovědnosti státu za škodu. Žalovaná uvedla, že veškeré lhůty pro vydání náhrady škody i pro vydání bezdůvodného obohacení již uplynuly.

8. Usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , soud vyrozuměl účastníky o úpadku žalobkyně podle § 263 odst. 1 ve spojení s § 408 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), jelikož usnesením , Anonymizováno, soudu v , Anonymizováno, ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , spisová značka, -, právnická osoba, , byl zjištěn hrozící úpadek dlužníka – žalobkyně , Jméno žalobkyně B, , přičemž úpadek dlužníka bude řešen oddlužením a insolvenčním správcem byla ustanovena společnost , Anonymizováno, ., IČO , IČO žalobkyně A, , sídlem , adresa, . Insolvenční správce oznámil záměr pokračovat v řízení za žalobkyni dne , datum, , tímto okamžikem vstoupil do řízení na místo žalobkyně.

9. V dané věci soud zjistil na základě účastníky označených nesporných skutečností a provedených důkazů (včetně zjištění učiněných po souhlasu účastníků s postupem dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), následující skutkový stav.

10. Z připojeného spisu Finančního úřadu pro , Anonymizováno, kraj, Územní pracoviště , adresa, -, Anonymizováno, č.j. , Anonymizováno, soud zjistil následující, pro nynější věc relevantní skutečnosti. Bylo vedeno daňové řízení vůči společnosti , Anonymizováno, s.r.o. (později nazvaná , Anonymizováno, – pozn. soudu), přičemž byly stanoveny platební výměry pro DPH za měsíce roku 2016 a pokuta za opožděné tvrzení daně. Správce daně sestavil ke dni , datum, a ke dni , datum, výkazy nedoplatků, následně vyzval řečenou společnost k podání prohlášení o majetku, a následně přistoupil k vydání exekučního příkazu k prodeji movitých věcí dne , datum, . Dne , datum, došlo k soupisu movitých věcí (protokol o soupisu ze stejného dne), č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, . Žalobkyně byla přítomna osobně, spolu s další osobou, , jméno FO, . Žalobkyně již během soupisu uplatnila námitku, že movitá věc sepsaná pod položkou 2., vozidlo , Anonymizováno, , barva černá, RZ: , SPZ, , není ve vlastnictví exekucí postižené společnosti, a předložila za tímto účelem kupní smlouvu o prodeji tohoto vozidla její osobě. Přítomné úřední osoby tuto námitku neuznaly a pokračovaly v soupisu. Na to došlo k vulgárním a agresivním projevům ze strany žalobkyně a pana , jméno FO, . Soupis a odvoz sepsaných věcí byl posléze dokončen za asistence Policie ČR. Žalobkyně i pan , jméno FO, odmítli dokončit a podepsat protokol. Přílohou protokolu je kopie malého technického průkazu vozidla RZ: , SPZ, , vydaného dne , datum, , č. , Anonymizováno, , kde je žalobkyně uvedena jako vlastník. Přílohou protokolu je rovněž Kupní smlouva mezi společností , Anonymizováno, s.r.o. a žalobkyní o koupi předmětného vozidla žalobkyní, za kupní cenu , částka, , ze dne , datum, . Za společnost , Anonymizováno, s.r.o. jednala dle smlouvy rovněž žalobkyně. Součástí smlouvy je předávací protokol ze stejného dne, také podepsaný žalobkyní jak za prodávající, tak za kupující. Z protokolu o ústním jednání dne , datum, je patrné, že žalobkyně namítala protiprávní odcizení vozidla , Anonymizováno, RZ: , SPZ, , pracovníky správce daně. Správce daně uvedl, že kupní smlouva byla posouzena jako neplatná z důvodu, že podpisy žalobkyně jednající za společnost a jednající sama za sebe, nebyly úředně ověřené. Žalobkyně byla u tohoto jednání poučena o možnosti podat návrh na vyloučení věci z exekuce. Dne , datum, podala žalobkyně návrh na vyloučení předmětného vozidla z daňové exekuce. Jako další doklady připojila účtenku o úhradě , částka, společnosti , Anonymizováno, s.r.o., a daňový doklad č. , hodnota, vystavený touto společností, s poznámkou úhrada vozidla VIN: , VIN kód, , za hotové. Rozhodnutím ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, správce daně návrhu na vyloučení předmětného vozidla z daňové exekuce nevyhověl. Dne , datum, se žalobkyně vůči tomuto rozhodnutí odvolala.

11. Z připojeného spisu Odvolacího finančního ředitelství č. j. , Anonymizováno, soud zjistil následující, pro nynější věc relevantní skutečnosti. Žalobkyně v rámci podaného odvolání mj. uvedla, že vada podpisů na kupní smlouvě byla zhojena dodatečným ověřením podpisů. Rozhodnutím ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, bylo odvolání žalobkyně zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Odvolací správní orgán se ztotožnil s argumentací ohledně neplatnosti kupní smlouvy pro absenci úředně ověřených podpisů dle § 13 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích (dále jen „z.o.k.“) Žalobkyni bylo toto rozhodnutí doručeno dne , datum, . Dne , datum, bylo v návaznosti na kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, znovu odvolacím správním orgánem rozhodováno, a to č. j. , Anonymizováno, , kterýmžto rozhodnutím bylo řízení zastaveno dle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu pro odpadnutí předmětu řízení. Předmět řízení odpadl, neboť vozidlo bylo zpeněženo na základě rozhodnutí o příklepu ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , pročež došlo dne , datum, i k zastavení daňové exekuce prodejem movitých věcí. Rozhodnutí o zastavení daňové exekuce byla doručeno společnosti , právnická osoba, . dne , datum, . Shora uvedené rozhodnutí o příklepu nabylo účinnosti ihned s ohledem na skutečnost, že vydražitel své nejvyšší podání uhradil ihned a stal se vlastníkem předmětu dražby (předmětného vozidla). Rozhodnutí o zastavení řízení o vyloučení věci z daňové exekuce bylo žalobkyni doručeno dne , datum, , právní moci nabylo dne , datum, , žádné opravné prostředky ani správní žaloba proti tomuto rozhodnutí podána nebyla (v poučení rozhodnutí stojí, že odvolání není přípustné. Písemnosti týkající se dražby předmětného vozidla byly doručeny společnosti , právnická osoba, . dne , datum, .

12. Z připojeného spisu , Anonymizováno, soudu v , Anonymizováno, sp. zn. , spisová značka, soud zjistil následující, pro nynější věc relevantní skutečnosti. Žalobkyně podala dne , datum, správní žalobu proti rozhodnutí o nevyloučení předmětného vozidla z daňové exekuce. Dne , datum, žalobkyně podala návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, a to s odkazem na hrozící dražbu vozidla , Anonymizováno, , RZ: , SPZ, , v daňové exekuci, dokládaného dražební vyhláškou ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , plánovanou na , datum, . Žalobkyně podala rovněž návrh na vydání předběžného opatření. Oba návrhy byly správním soudem zamítnuty dne , datum, . Rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, správní soud rozhodl o zamítnutí žaloby. Dne , datum, žalobkyně podala kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, stížnosti vyhověl a zrušil jak rozhodnutí správního soudu, tak rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství. Nejvyšší správní soud upozornil na v té době nedávný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , který se zabýval posouzením vlivu absence úředního ověření podpisů na platnost smlouvy dle § 13 z.o.k. Nejvyšší správní soud uzavřel, že dle uvedených závěrů Nejvyššího soudu samotná skutečnost, že podpisy na smlouvě uzavřené mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem, nejsou úředně ověřeny, nepostačuje pro závěr o neplatnosti kupní smlouvy. Pro takový závěr je potřeba zkoumat další skutkové okolnosti ohledně uzavření smlouvy. K takovému postupu správce daně ani správního soudu v daném případě nedošlo, a je namístě se blíže zabývat dalšími okolnostmi uzavření smlouvy, včetně relevantních námitek žalobkyně. Nejvyšší správní soud rovněž podotkl, že citované rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu nemohlo být v době rozhodování správci daně známo.

13. Z příloh, založených do přílohové obálky žalobkyně, soud zjistil následující (s přihlédnutím k duplicitě některých listin, jejichž obsah byl zjištěn z originálů správních/soudních spisů). Z výpisu z obchodního rejstříku k , datum, je patrné, že žalobkyně byla jednatelkou a společnicí ve společnosti s obchodní firmou , Anonymizováno, s.r.o., IČO: , IČO, , které posléze změnilo obchodní firmu na , právnická osoba, . dle aktuálního stavu byla tato společnost vymazána k , datum, . Žalobkyně uplatnila dne , datum, nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „z.o.š.“) u žalované, ten doplnila dne , datum, . Žalovaná sdělením ze dne , datum, nároky žalobkyně odmítla.

14. Z příloh založených žalovanou je dále patrné, že dražební vyhláška byla doručena společnosti , právnická osoba, . dne , datum, . Z protokolu o dražbě movitých věcí ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, soud zjistil, že předmětem dražby bylo vozidlo , Anonymizováno, , RZ: , SPZ, ve zjištěné ceně , částka, .

15. Z dalších listinných podkladů založených ve spise soud zjistil následující. Z velkého technického průkazu číslo , Anonymizováno, , Anonymizováno, , k vozidlu , Anonymizováno, , RZ: , SPZ, , je patrné, že jako vlastník je uvedena společnost , Anonymizováno, s.r.o., zapsaná dne , datum, , a dále žalobkyně, zapsaná od , datum, . Ze sdělení , právnická osoba, , adresa, ze dne , datum, (č.l. 91 spisu), je patrné, že žalobkyně byla evidována jako vlastník předmětného vozidla od , datum, do , datum, .

16. Po takto zjištěném skutkovém stavu a provedeném dokazování měl soud skutkový stav pro účely rozhodnutí za dostatečně zjištěný. Další důkazy či zjišťování proto již neprováděl.

17. Podle § 13 odst. 1 z.o.š. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

18. Podle § 31a odst. 1 z.o.š. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce tohoto ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech vzniku nemajetkové újmy nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí z.o.š., se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Podle § 32 odst. 1 z.o.š. nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 2 se nárok promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Podle odst. 3 se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

20. Po zvážení argumentace stran a zhodnocení zjištěného skutkového stavu na základě provedených důkazů a zjištěných nesporných skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

21. Soud nejprve v rámci vyjasnění předmětu řízení (i s ohledem na některá protichůdná vyjádření žalobkyně) nejprve konstatuje, že předmětem posuzovaného řízení je jednak nárok na náhradu škody za ztrátu vlastnictví movité věci (vozidla), z titulu nesprávného úředního postupu („nárok 1.“), a dále na náhradu nemajetkové újmy (srov. § 31a odst. 1 z.o.š.), vyplývající z žalobkyní tvrzené nepřiměřené délky daňově-exekučního řízení („nárok 2.“). Nárok 1. žalobkyně vymezila v částce , částka, . Soud podotýká, že byť se v rámci podání žalobkyně objevilo (podání ze dne , datum, ), že nově požaduje částku , částka, (s ohledem na zjištěnou cenu v dražbě), soud vycházel při posouzení věci z částky , částka, , neboť formální procesní úkon (částečné zpětvzetí žaloby) nebyl ze strany žalobkyně učiněn. Nárok 2. žalobkyně vymezila v částce , částka, s tím, že tvrdí nepřiměřenou délku tohoto individuálního řízení (nikoli průtahy) a z toho odvozuje svůj nárok, bez podrobnější argumentace.Posouzení nároku 1.

22. Soud se ohledně nároku 1. přednostně zabýval žalovanou vznesenou námitkou promlčení, neboť opačný postup je v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Pakliže je totiž námitka shledána důvodnou, je další posuzování věci nadbytečné, neboť takové právo soud již přiznat, bez ohledu na jeho potenciální důvodnost, nemůže. Promlčení je projevem jedné z tradičních a základních zásad občanského práva vigilantibus iura (zjednodušeně), které klade na účastníky právních poměrů povinnost, aby si zavčasu a sami střežili svá práva.

23. Soud po zvážení konkrétních okolností dané věci dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou důvodná je. Je tomu tak proto, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 1 z.o.š. lze stanovit nejpozději na , datum, , avšak jak soud níže uvede, počátek subjektivní promlčecí lhůty lze v daném případě odvodit z několika momentů, které soud níže rozvede.

24. Soud vyšel z toho, že žalobkyně se domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem – pojetím vozidla , Anonymizováno, , RZ: , SPZ, do soupisu movitých věcí. Soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. , spisová značka, ze dne , datum, , kde Nejvyšší soud uvádí, že „že samotný soupis není rozhodnutím dle procesních předpisů, a nelze jej považovat ani za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Č. j.: , Anonymizováno, strana 3 (celkem 5) Sb.“. Nejvyšší soud dále dodává, že pořízení soupisu v rámci exekuce nemůže založit odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí, ale případná pochybení při pořízení soupisu mohou být posuzována jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 z.o.š. Žalobkyně svou žalobu ve znění předchozích doplnění koncipovala tak, že škodu odvozuje od nesprávného úředního postupu, dle žalobkyně nesprávného pojetí vozidla do soupisu movitých věcí dne , datum, , v rámci prováděné daňové exekuce. Posléze alternativně upravila svá tvrzení, že nesprávný úřední postup odvozuje až od rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , případně od zastavení řízení o vyloučení věci z důvodu bezpředmětnosti.

25. Soud podotýká, že ohledně nezbytných podmínek ke stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby v případech náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu ve smyslu § 32 odst. 1. z.o.š., uvádí, že subjektivní promlčecí doba počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda (a nejméně orientačně (přibližně) znal její rozsah) a kdo za ni odpovídá. Přičemž vědomost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku uvědomění o skutkových okolnostech, na jejichž základě si mohl učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (např. rozsudky Nejvyššího soudu již ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, či ze dne ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 546/2015, nebo ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3752/2020).

26. V poměrech dané věci lze říct, že podmínky pro počátek běhu promlčecí doby byly naplněny již žalobkyní namítaným nesprávným pojetím předmětného vozidla do soupisu (, datum, ). Dle mínění soudu již v té době žalobkyni vznikla škoda (vozidlo jí bylo fyzicky odebráno) a měl povědomí o tom, že vozidlo bylo odebráno správcem daně. Při odebrání vozidla byla žalobkyně nadto přítomna, tudíž měla povědomí o všech rozhodných skutečnostech pro vznik nároku okamžitě. Již od tohoto momentu proto lze uvažovat o počátku běhu promlčecí doby dle § 32 odst. 1 z.o.š.

27. Druhým momentem, který lze dle názoru soudu lze uplatnit jako okamžik počátku běhu promlčecí doby dle § 32 odst. 1 z.o.š., je okamžik doručení rozhodnutí OFŘ o nevyhovění návrhu na vyloučení předmětného vozidla ze soupisu, dne , datum, , alternativně zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření a na přiznání odkladného účinku správním soudem dne , datum, . Dle všech zjištěných okolností muselo být žalobkyni zřejmé, že správce daně přistoupí k realizaci exekuce (prodejem movité věci) a s ohledem na povahu dražby již bude ztráta potenciálního vlastnického práva k předmětnému vozidlu trvalá. O tom, že si žalobkyně byla této skutečnosti vědoma svědčí návrhy na přiznání odkladného účinku a na předběžné opatření v rámci řízení o správní žalobě, stejně tak jako k tomuto návrhu doložená dražební vyhláška z , datum, . S ohledem na skutečnost, že návrhy na přiznání opravného účinku byly zamítnuty dne , datum, již žalobkyně v této době měla postaveno najisto, že vzniklá škoda v podobě odebrání vozidla, bude nevratná a rovněž měla povědomí o osobě potenciálně odpovědné (správce daně).

28. Třetím momentem, který lze uplatnit jako počátek běhu subjektivní promlčecí doby dle § 32 odst. 1 z.o.š., je okamžik účinnosti příklepu ze dne , datum, , kdy s ohledem na okamžitou úhradu ceny předmětného vozidla vydražitelem, se vozidlo stalo k tomuto dni majetkem vydražitele bez dalšího. Tímto okamžikem tudíž žalobkyně definitivně přišla o právo domáhat se vrácení tohoto vozidla. K tomuto poslednímu okamžiku se váže poslední moment vědomí žalobkyně o vzniku škody (definitivní ztráta vozidla, resp. jakéhokoli práva se jej domáhat) i o osobě potenciálně odpovědné (správce daně). O tom, že dojde (a došlo) k dražbě předmětného vozidla přitom žalobkyně měla povědomí, jak vyplývá z jejích tvrzení i z obsahu k důkazu provedenému spisu ze správního soudnictví.

29. S ohledem na vše shora uvedené soud dospěl k závěru, že promlčecí doba dle § 32 odst. 1 z.o.š. počala běžet nejpozději dne , datum, , a uplynula nejpozději dnem , datum, . Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované až , datum, , tedy po uplynutí promlčecí doby. Ohledně nároku 1) je tedy žaloba pro důvodně vznesenou námitku promlčení nedůvodná bez dalšího.

30. I pokud by soud dospěl k závěru o tom, že nárok žalobkyně promlčen není, nebyly by splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 13 z.o.š. Je tomu tak proto, že nesprávný úřední postup, spočívající v nesprávném pojetí předmětného vozidla do soupisu movitých věcí v rámci daňové exekuce, nebyl v řízení prokázán. Žalobkyně nesprávně poukazuje ohledně vyřešení otázky platnosti kupní smlouvy, kterou mělo být převedeno vlastnictví předmětného vozidla na žalobkyni, na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, . Tento rozsudek však neřešil samotnou otázku platnosti uvedené kupní smlouvy, pouze uvedl, zjednodušeně řečeno, že zhodnocení její platnosti, provedené správcem daně a správním soudem, bylo s ohledem na sjednocení judikatury rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 6. 2020, č. j. 31 ICdo 36/2020 – 103 nedostatečné, a závěr o neplatnosti je tedy předčasný. S ohledem na skutečnost, že řízení o vyloučení předmětného vozidla ze soupisu bylo následně zastaveno, meritorní rozhodnutí ohledně správnosti úředního postupu neexistuje. Tato okolnost jde dle mínění soudu k tíži žalobkyně, neboť to byla ona, kdo se měl domáhat ukončení řízení způsobem, který by s konečnou otázkou vyřešil správnost postupu správce daně. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2024, č. j. 10 Afs 96/2022 - 59, ve kterém byla řešena obdobná situace. V průběhu řízení o určení vlastnictví měděných katod došlo k jejich zpeněžení a odvolací orgán řízení zastavil, aniž by určil, kdo je vlastníkem dotčeného zboží; žalobce následně proti rozhodnutí o zastavení řízení brojil správní žalobou a požadoval, aby finanční orgány o vlastnictví rozhodly a on získal titul pro následnou žádost/žalobu o náhrady škody). Nejvyšší správní soud potvrdil závěry krajského soudu, který zrušil obdobné rozhodnutí o zastavení řízení s konstatováním, že „v souzené věci není vedení dalšího řízení bezpředmětné, tedy nadbytečné, protože bez meritorního rozhodnutí o tom, zda byly měděné katody zahrnuty do exekuce zákonně, by se žalobkyně nemohla domáhat škody způsobené nezákonným rozhodnutím“; „Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že nelze dovodit bezpředmětnost meritorního rozhodnutí v řízení o vyloučení majetku z daňové exekuce jen na základě faktické nemožnosti sporný majetek vyloučit, která nastala z důvodu, že jej správce daně (tedy týž orgán, který je k vedení řízení o vyloučení povolán) v mezidobí prodal. Potřeba meritorního rozhodnutí se neoslabila plynutím času, změnou skutkových okolností ani tím, že exekuce už fakticky proběhla – a že majetek tedy nelze žalobkyni jen tak vydat, i kdyby její argumenty byly pravdivé. Je totiž nadále možné a potřebné přezkoumat zákonnost správního rozhodnutí správce daně. Nelze proto přijmout námitku stěžovatele o prostém akademickém charakteru kýženého rozhodnutí. Žalobkyně má právo na vydání meritorního rozhodnutí.“ Byť se jedná o rozhodnutí, které bylo vydáno v obdobné věci až po zastavení řízení ve věci nynější, soud má za to, že východiska zde stanovená jsou součástí správní judikatury již řadu let (ostatně Nejvyšší správní soud tyto okolnosti sám v citovaném rozsudku uvádí, viz např. odst. 23, 26). Žalobkyně, která byla v době zastavení řízení o vyloučení movité věci ze soupisu právně zastoupena, se proto měla domáhat nápravy buďto cestou námitek dle daňového řádu, nebo cestou správní žaloby. Lze rovněž souhlasit se žalovanou, že žalobkyně tímto postupem porušila obecnou prevenční povinnost ve smyslu § 2903 odst. 1 o.z.

31. I pokud by soud sám posuzoval nesprávnost úředního postupu správce daně spočívající v posouzení platnosti kupní smlouvy ze , datum, ohledně předmětného vozidla, dospěl by k závěru, že důvody, pro které byla věc pojata do soupisu obstojí. Soud považuje uzavřenou kupní smlouvu za účelovou, uzavřenou mezi žalobkyní, zastupující obchodní společnost jakožto jediný společník a jednatel, a žalobkyní samotnou. To za situace, kdy proti této společnosti byly vyměřeny platební výměry na DPH z období roku 2016 (z roku 2016) a pro pokutu za opožděné podání daňového tvrzení. Dle mínění soudu se jedná o účelový převod majetku učiněný těsně předtím, než započala daňová exekuce (, datum, ). Co se týká argumentace žalobkyně týkající se faktického přesunu majetku (úhrady kupní ceny), kterou se snažila prokázat účetními doklady, tuto soud nemá za důvěryhodnou. Z obsahu doložených podkladů vyplývá, že se jedná o hotovostní převod částky , částka, , přičemž soud za uvedené skutkové situace nepovažuje takové doklady za důvěryhodné, prokazující reálné poskytnutí peněžních prostředků. Doklady velký a malý technický průkaz, dokládané žalobkyní rovněž neprokazují vlastnictví vozidla žalobkyní, neboť s jedná o údaje zapsané na základě evidence v registru vozidel, který nemá povahu závazného seznamu, či seznamu formálně osvědčujícího vlastnické právo. Soud by proto kupní smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou nikoli z důvodů dle § 13 z.o.k. ale dle ustanovení § 588 o.z. neboť se jedná o právní jednání, které se z uvedených důvodů příčí dobrým mravům, odporuje zákonu (např. § 1 odst. 2 daňového řádu) a zjevně narušuje veřejný pořádek (zájem na řádné správě a výběru daní). Nad rámec výše uvedeného soud podotýká, že posouzení platnosti právního jednání má přednost před posouzením jeho neúčinnosti (námitky žalované). Soud se proto námitkami ohledně neúčinnosti nezabýval.

32. K tvrzením žalobkyně, kterými uváděla, že nesprávný úřední postup odvozuje až od rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2021, případně od zastavení řízení o vyloučení věci z důvodu bezpředmětnosti soud uvádí, že tyto námitky by byly relevantní pouze v případě, že by žalobkyně vyvozovala odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí, což v daném případě ani nelze (viz citované rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 622/2015 ze dne 23. 11. 2016). Za situace, kdy se žalobkyně domáhá odpovědnosti státu za škodu z důvodu nesprávného úředního postupu se uplatní závěry uvedené v odst. 25. tohoto odůvodnění, ohledně počátku a počítání subjektivní promlčecí doby dle § 32 odst. 1 z.o.š. Soud přitom podotýká, že z celého průběhu řízení a i doložených důkazů je patrné, že žalobkyně sama vnitřně neměla pochybnosti o „nesprávnosti“ úředního postupu, a to v zásadě již od pojmutí předmětného vozidla do soupisu (viz protokol o soupisu ze dne , datum, ). Neobstojí proto argumentace žalobkyně, že nevěděla o potenciální nesprávnosti úředního postupu, neboť o něm byla již od pojetí věci do soupisu pevně přesvědčena.

33. Soud zároveň konstatuje, že námitka žalobkyně týkající se rozporu promlčení s dobrými mravy je rovněž nedůvodná. Připuštění takové námitky je výjimečným institutem, který soud může aplikovat jen ve zcela výjimečných případech, kdy jednání a chování jedné ze stran takový postup odůvodňuje. Posouzení námitky promlčení jako nesouladné s dobrými mravy lze akceptovat pouze v situacích, kdy je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2021 III.ÚS 3358/20). O takovou situaci se v daném případě nejedná a žalobkyně žádné výjimečné důvody ostatně ani sama neuvádí.

34. Soud tedy na základě shora uvedeného uzavírá, že ani v případě nepromlčení nároku 1. by neshledal nárok 1. důvodnýmPosouzení nároku 2.

35. Ohledně nároku 2. soud v první řadě obecně uvádí, že pro účely odškodňovacího řízení je možné vnímat exekuční řízení nikoli jako součást celého daňového řízení, nýbrž jako oddělené řízení zakládající možnost uplatnit nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky. V poměrech konkrétní věci o tomto závěru svědčí skutečnost, že o návrhu žalobkyně na vyloučení věci ze soupisu movitých věcí v rámci daňové exekuce bylo vedeno samostatné soudní řízení správní a samostatně bylo této věci i rozhodováno. Takové řízení je i v poměrech daňové praxe hodnoceno jako relativně samostatné, a to bez ohledu na skutečnost, že byla vydána další rozhodnutí či opatření (i jiné exekuční příkazy) k postižení téhož daňového subjektu (zde společnosti JCompany s.r.o.) (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2022, č. j. 9 Afs 336/2018 – 58).

36. Ze shora uvedených důvodů dále soud souhlasí se žalobkyní, že na specifikované exekuční řízení se vztahuje právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť jde o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda (viz rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2402/2020 ze dne 9. 12. 2020). Za takové řízení je nutno považovat daňové řízení včetně daňové kontroly či daňové exekuce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, ze dne 31. 8. 2021, nebo nález Ústavního soudu z 22. 2. 2022, sp. zn. IV ÚS 2404/21). Nebyla-li délka řízení přiměřená, jde o nesprávný úřední postup ve smyslu ust. § 13 věta druhá a třetí z.o.š., a jeho účastníku svědčí (vyvratitelná) domněnka vzniku nemajetkové újmy, za kterou je třeba mu poskytnout přiměřené zadostiučinění dle § 31 z.o.š. Žalobce nemusí tvrdit a prokazovat, že řízení je zatíženo průtahy, které vznik nemajetkové újmy zapříčinily. Taktéž je správný závěr, že při posouzení přiměřenosti délky řízení a stanovení odpovídající satisfakce se uplatní Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 – dále jen „Stanovisko“).

37. Soud dále konstatuje, že žalobkyně ve smyslu § 15 odst. 2 z.o.š. uplatnila rovněž nárok 2. u příslušného orgánu (žalované), a ta jeho nároky ani zčásti neuznala.

38. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že formální předpoklady nutné pro uplatnění práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 31a z.o.š. jsou dány, proto přistoupil k posouzení důvodnosti nároku žalobkyně odvozované z tvrzeného nesprávného úředního postupu v uvedeném exekučním řízení.

39. Žalobkyně odvozuje nepřiměřenou délku řízení od zahájení řízení o vyloučení věci z daňové exekuce dne , datum, do doručení rozhodnutí OFŘ č. j. , Anonymizováno, , dne , datum, , kterým bylo řízení zastaveno, tedy 4 roky a 1 měsíc. Soud souhlasí s žalobkyní ohledně data počátku rozhodné doby, odvozeného od podání návrhu na vyloučení movité věci z daňové exekuce, neboť až zahájením tohoto řízení mohla být žalobkyni způsobena nemajetková újma spočívající zejména v úzkosti, nejistotě a duševním stresu, v očekávání výsledku namítaného řízení. Potud soud se žalobkyní uplatněnými argumenty souhlasí.

40. Se žalobkyní však soud nesouhlasí ohledně tvrzeného konce rozhodné doby pro posouzení přiměřenosti celkové délky řízení. V souladu se Stanoviskem, doktrínou i závěry judikatury je konec rozhodné doby typicky ohraničen právní mocí posledního rozhodnutí, které je v řízení vydáno. Toto pravidlo ale nelze aplikovat mechanicky bez zohlednění skutkových okolností věci. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2023, č. j. 28 Cdo 628/2023 - 133 vyložil, že „posuzování délky (průtažného) řízení, jež je vymezena svým počátkem a koncem, se dle ustálené judikatury dovolacího soudu ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Pro stanovení počátku a konce řízení je tudíž významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z« dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013). Relevantním okamžikem určujícím konec řízení je tedy den, jímž je tato nejistota odstraněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3634/2020). Proto Nejvyšší soud např. ve vztahu k vykonávacímu řízení dovodil, že je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č.10/ 2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012).“41. Při aplikaci shora uvedených východisek v poměrech posuzované věci soud dospěl k závěru, že relevantním pro konec rozhodné doby není doručení rozhodnutí OFŘ č. j. , Anonymizováno, , dne , datum, , kterým bylo řízení zastaveno, nýbrž okamžik ukončení dražby předmětného vozidla , Anonymizováno, , RZ: , SPZ, , který nastal k , datum, . Po tomto okamžiku totiž bylo objektivně zřejmé, že žalobkyně se nedomůže vrácení předmětného vozidla, a její nejistota ohledně výsledku řízení pominula. Relevantní dobou pro prosouzení přiměřenosti délky řízení z hlediska vzniku žalobcem tvrzené nemajetkové újmy je doba od , datum, do , datum, , tedy cca 1 rok, kterou dle mínění soudu nelze mít, v kontextu celkového případu, za nepřiměřenou. Soud uzavírá, že žalobkyni tvrzená nemajetková újma v řízení nevznikla, neboť nedošlo k nepřiměřené délce řízení.

42. Co se týká argumentace žalobkyně zásadní újmou vzniklou z nepřiměřeně dlouhého řízení soud podotýká, že lze přisvědčit názoru, že taková újma se presumuje. Nejvyšší soud již ve Stanovisku zhodnotil tuto domněnku v kontextu Evropské úmluvy o lidských právech a judikatury ESLP: „Evropský soud vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz Apicella, odst. 93)“. Soud nicméně konstatuje, jak již bylo výše uvedeno, že nepřiměřenou délku řízení s ohledem na výše vymezenou rozhodnou dobu, neshledal.

43. I pokud by soud vyšel z doby namítané žalobkyní, tedy cca 4 roky, neměl by soud takovou dobu, s ohledem na celkový kontext případu, za nepřiměřený. Soud konstatuje, že řízení před správními orgány trvalo nejprve od , datum, (podání návrhu na vyloučení věci ze soupisu) do , datum, (doručení rozhodnutí o odvolání), tedy zhruba 1 rok. Následně probíhalo řízení ve správním soudnictví od , datum, do , datum, , tedy téměř 3 roky. Následně proběhlo dokončení řízení před správním orgánem od , datum, do , datum, , tedy cca 6 měsíců. Soud by v kontextu tohoto případu neměl tuto dobu jako nepřiměřenou. Žalobkyně sice namítá, že se jednalo o relativně jednoduchou věc spočívající na právním posouzení platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi jediným společníkem zastupované právnické osoby a tímto společníkem samým, dle § 13 z.o.k., nicméně soud se s tímto závěrem neztotožňuje. O složitosti dané problematiky asi nejlépe vypovídá, že k jejímu výkladu došlo až odkazovaným rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2402/2020 ze dne 9. 12. 2020. Oproti názoru žalobkyně tedy soud míní, že se naopak jednalo o věc právně složitou, do té doby právně nesjednocenou, jak ostatně konstatoval i Nejvyšší správní soud, který na citované rozhodnutí odkazoval. Za této situace soud míní, že ani cca 4 roky doby trvání řízení, by v kontextu uvedeného případu nebyly nepřiměřené.

44. Soud dále dodává, že konkrétní průtahy v daných řízeních žalobkyně ani netvrdila, tudíž potenciálními průtahy se soud nezabýval.Závěr a náklady řízení45. Soud tedy uzavírá, že ani nárok 2. neshledal důvodným. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu posoudil jako nedůvodnou a proto ji zamítl (výrok I.).

46. Výrok II. je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., s ohledem na skutečnost, že žalovaná měla ve věci plný úspěch. Tyto náklady sestávají z nákladů nezastoupeného účastníka dle § 1 a 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., za celkem , hodnota, úkonů, s přihlédnutím k žalovanou vyúčtovaným úkonům. Jedná se o: vyjádření k žalobě ze dne , datum, , účast na jednání dne , datum, , doplnění vyjádření žalované ze dne , datum, , nahlížení do spisu dne , datum, , nahlížení do spisu dne , datum, , doplnění vyjádření žalované ze dne , datum, , závěrečný návrh žalované ze dne , datum, , účast na jednání dne , datum, .

47. Soud nepřiznal žalované náhradu za úkon doplnění spisu ze dne , datum, , neboť se jedná o pouhý administrativní úkon spočívající v zaslání podkladů. Soud nepřiznal žalované náhradu za úkon žádost o odročení jednání ze dne , datum, , neboť se nejedná o ve smyslu § 142 o.s.ř. účelně vynaložený úkon na obranu práv žalované, pouze o komunikaci ohledně termínu jednání. Soud rovněž nepřiznal žalované úkon doplnění závěrečného návrhu ze dne , datum, , neboť se jedná o doplnění již podaného vyjádření ve věci, tedy o součást jednoho a téhož závěrečného procesního vyjádření. Soud tudíž neseznal samostatnou účelnost tohoto úkonu.

48. Soud rovněž nepřiznal žalované dva úkony za nárokovaný úkon „přípravy“ na jednání, který byl zcela nespecifický a soudu není zřejmé, v čem by měl tento úkon spočívat. Úkon přípravy, byť vyplývá např. z § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 254/2015 Sb. nemůže být dle mínění soudu uplatněn zcela bez odůvodnění, zvláště v případech žalob vůči státu, kde ústřední správní úřady disponují profesionálním právním aparátem, který je s problematikou seznámen v zásadě ještě předtím, než je soudní řízení iniciováno (s ohledem na pravidla uplatnění náhrady škody).

49. Celkem žalované náleží náhrada nákladů řízení za 8 úkonů po , částka, dle § 1 a 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem , částka, .

50. K žalovanou vznesené argumentaci, že po , datum, náleží žalované částka , částka, za jeden úkon, s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 ze dne 18. 11. 2025 soud uvádí, že si je tohoto usnesení vědom, nicméně jí nepovažuje za přiléhavé pro nynější situaci. Obecně lze říct, že Nejvyšším soudem v daném případě uplatněnou analogii práva je nutné užívat restriktivně, neboť moc soudní není povolána k tomu, aby doplňovala vůli normotvůrce, a to ať již se jedná o zákony, nebo podzákonné předpisy. Nadto v daném případě se nejedná o doplnění „mezery v právu“, ale o právně-názorový nesouhlas s aplikací rozdílných předpisů na náhradu nákladů nezastoupeného účastníka oproti náhradě účastníka zastoupeného. Již z obecného hlediska je patrné, že důvody pro uplatnění analogie práva neobstojí. Neobstojí ani poukaz na vzpomínaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014, neboť ten se věnoval zcela odlišné situaci, kdy náhrada nákladů nezastoupeným účastníkům nebyla, s ohledem na absenci právní úpravy (tedy pravé mezery v právu), přiznávána vůbec.

51. O takovou situaci se v daném případě nejedná. Žalované soud přiznal náhradu nákladů dle platného a účinného právního předpisu, a to vyhlášky č. 254/2015 Sb. Nelze přitom připustit ani argumentaci o „nedůvodném rozdílu mezi účastníkem zastoupeným či nezastoupeným pro daný případ. Žalovaná je vrcholnou státní institucí, ústředním správním úřadem, který disponuje stálým profesionálním právním aparátem, což opakovaně demonstruje v rámci své činnosti. Jinými slovy řečeno, žalované nevznikly náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Daná věc se totiž svou náplní ani složitostí nevymyká právním případům odpovědnosti za škodu z daňového řízení, ke kterým je žalovaná příslušně personálně vybavena, jak již soud uvedl výše. Není přitom pravdou, jak tvrdí žalovaná, že je v podobných řízeních náhrada nákladů v této výši žalovaným (státu, jednajícímu prostřednictvím příslušných složek) obvykle přiznávána. Z úřední činnosti je soudu známo, že praxe se liší jak v jednotlivých řízeních o odpovědnosti státu za škodu dle z.o.š., tak v rámci požadavků na náhradu nákladů jednotlivých ústředních správních orgánů (ministerstev).

52. Soud připomíná, že podle Ústavního soudu je smyslem právní úpravy náhrady nákladů řízení napravit škodu na majetku některého účastníka (či jiného subjektu), vzniklou mu financováním procesu. Vychází se z filozofie, podle níž ten, kdo se odůvodněně rozhodl bránit své právo u soudu, by neměl být zbytečně a nepřiměřeně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít. Zákon pro tuto nápravu stanoví taková pravidla, aby rozvržení břemene nákladů bylo pro jednotlivé aktéry co možná nejspravedlivější. S odkazem na svůj nález sp. zn. II. ÚS 851/07 Ústavní soud připomněl, že institut náhrady nákladů řízení má jednak funkci preventivní, jednak (ve vztahu k neúspěšnému účastníku řízení) funkci sankční. I funkci sankční je však třeba vnímat jen jako povinnost účastníka nahradit náklady, jejichž vznik zapříčinil. Stát proto nemá práva účastníka za to, že ve svém procesu neuspěl, jakkoliv jinak finančně postihovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 622/10).

53. V rozměrech posuzované věci lze uplatnit závěr, že právo státu na náhradu nákladů řízení je limitováno tím, co tento skutečně platil na konkrétní soudní řízení nad rámec toho, co by vynaložil i jinak. V dané věci byl stát zastoupen pověřeným zaměstnancem státu, resp. jeho organizační složky, který je na této profesionální pozici zaměstnán a státem odměňován, bez ohledu na to, zda se účastní řízení či nikoli. Jinými slovy řečeno, stát by vynaložil náklady na pověřeného zástupce žalované i kdyby se toto řízení vůbec neuskutečnilo. Rozdíl oproti „běžnému“ nezastoupenému účastníku je proto v tomto případě zcela zřejmý. Ani v rámci individuálních poměrů dané věci proto není dle mínění soudu možné považovat náhradu nákladů řízení vůči žalované v částce , částka, za úkon za nespravedlivou, či zakládající nedůvodnou nerovnost, jak je to uvedeno v namítaném usnesení Nejvyššího soudu.

54. Soud proto uzavírá, že žalovanou namítaná nezbytnost užití analogie práva neobstojí ani v obecné rovině, ani v poměrech nynější věci. Proto soud rozhodl tak, jak je ve výroku II. uvedeno.

55. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku, a to ohledně náhrady nákladů řízení (výr. II.), byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o.s.ř.