64 C 91/2016

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní JUDr. Enikö Machovou Ph.D. v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , příjmení , příjmení republika Německo zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky částka s příslušenstvím

I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen uhradit žalované na nákladech řízení částku [částka], k rukám právního zástupce žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se návrhem podaným soudu dne [datum] domáhal na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Uvedl, že jakožto sociální pojistitel [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], který je povinen uhradit poškozeným vzniklou škodu v důsledku dopravní nehody, ke které došlo dne [datum] na území České republiky, kdy došlo ke střetu dvou vozidel [značka automobilu] a [anonymizována dvě slova], při níž byl usmrcen řidič vozidla [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], že vyplácí vdovský důchod pozůstalému manželovi po zemřelé poškozené [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a poskytuje náhradu za ztrátu na výdělku poškozenému [jméno] [příjmení] dle § 116 německého sociálního zákoníku, kdy na žalobce vůči odpovědnostnímu pojistiteli provozovatele vozidla [značka automobilu] vznikly nároky s poukazem na ustanovení § 6 zákona č. 168/1999 Sb. Žalobce po dvojím rozšíření žaloby požadoval náklady na vdovský důchod pozůstalému manželovi po zemřelé poškozené [jméno] [příjmení] za období od [datum] do [datum] ve výši [částka] a výplatu za ztrátu na výdělku poškozeného [jméno] [příjmení] ve výši [částka], celkem tedy požadoval po žalované částku [částka]. Žalovaná v projednávané věci především uvedla, že neuznává žalobou uplatněný nárok co do důvodu. Poukazovala na to, že na základě nesporných skutečností se původní škodní vztah mezi její osobou jako pojistitelem a provozovatelem a pojištěncem řídil právním řádem České republiky a s ohledem ke dni dopravní nehody, která nastala dne [datum], nutno vycházet z aplikace českého odpovědnostního a pojistného práva. Žalobce, pokud by byl nositelem nároku ze škodné události, jak tvrdí, musel by prokazovat existenci svého nároku podle českého práva v roce 2006. Žalovaná je poskytovatelem tzv. povinného ručení, ručí tak za nároky, které buď plynou ze smlouvy, nebo ze zákona. Uplatněné nároky žalobcem však nejsou nároky, které jsou uvedeny v ustanovení § 6 zákona č. 168/1999 Sb., a žalobce v projednávané věci není aktivně věcně legitimován k uplatnění takového nároku. Po provedeném dokazování soud o nároku rozhodl rozsudkem ze dne [číslo], č.j. 64C 91/2016-53 a uzavřel, že žalobce není nositelem nároku na náhradu škody proti pojistiteli vozidla ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., a že žalobce uplatnil svůj nárok po uplynutí promlčecí lhůty uvedené v ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku. Proti rozhodnutí soudu žalobce podal odvolání, které odůvodnil tak, že proti žalované nemá nárok na náhradu škody, nýbrž postihové právo na plnění z důvodu zaviněného protiprávního jednání třetí osoby. Ke škodné události došlo v době, kdy byla platně uzavřena pojistná smlouva mezi žalovanou jako pojistitelem a škůdcem. Regresní nárok žalobce jako sociálního pojistitele vůči škůdci je upraven v ustanovení § 116 desáté knihy německého sociálního zákoníku a podle judikatury nejvyššího soudu tak počala běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku ode dne výplaty plnění. Poukazoval dále na to, že žalovaná regresní nárok žalobce dobrovolně hradila do listopadu 2013. Rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 12.3.2019, č.j. 12Co 312/2018-93 byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc se vrátila soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal námitku odvolatele, tedy žalobce, v projednávané věci za zcela důvodnou a uzavřel, že pro nesprávný závěr o promlčení nároku nezkoumal soud další právně významné skutečnosti k posouzení platných podmínek řízení podle ustanovení § 103 o.s.ř., a rozhodnutí soudu pro nedostatek důvodů vedly k závěru, že je nepřezkoumatelné. Soudu I. stupně bylo dále uloženo, aby především provedl dokazování k otázce, zda žalobce má právní osobnost ve smyslu ustanovení § 15a odst. 1 občanského zákoníku a způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení § 19 o.s.ř., a procesní způsobilost podle ustanovení § 20 o.s.ř. Pokud soud I. stupně pak dospěje k závěru, že jsou splněny podmínky řízení podle ustanovení § 103 o.s.ř., by měl provést dokazování k otázce, zda žalobce je právním nástupcem po poškozených a to opět německým právním předpisem přeloženým do českého jazyka a dalšími důkazy. Pokud soud I. stupně sezná, že žalobce je takovým právním nástupcem, pak se má zabývat povahou plnění poskytnutým žalobcem a jeho právním důvodem, přitom soud má využít institut § 118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. a vyzvat žalobce k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů. Poté se soud má zabývat otázkou, zda plnění lze podřadit pod ustanovení § 6 zákona č. 168/1999 Sb. a zda nárok žalobce nevznikl přímo na základě předpisů EU. Po provedeném a doplněném dokazování a výzvě soud dle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř, kdy při jednání dne [datum] vyzval žalobce k doplnění tvrzení a označení důkazů, především k právně významným okolnostem, že je dána příčinná souvislost mezi vzniklou újmou a provozem pojištěného vozidla u žalované ke dni škodné události, tj. ke dni [datum]. Po provedeném doplněném dokazování soud zjistil následující skutkový stav: Soud konstatuje, že mezi účastníky nebylo sporné, že dne [datum] došlo na silnici I. třídy, na území České republiky k dopravní nehodě, a to ke střetu vozidla [anonymizováno] a vozidla [anonymizována dvě slova], které řídila [jméno] [příjmení]. Mezi účastníky dále nebylo sporné, že žalovaná byla pojistitelem vozidla [anonymizováno] v době dopravní nehody podle zvláštního předpisu, jímž byl zákon č. 168/1999 Sb. Mezi účastníky dále nebylo sporné, že žalobce je německým sociálním pojistitelem a subjektem veřejného práva a že při dopravní nehodě došlo k usmrcení řidičky vozidla [anonymizováno] [příjmení] [jméno] [příjmení], dále spolucestující [jméno] [příjmení], a ve vozidle [anonymizováno] k těžkým zraněním u [jméno] [příjmení]. Mezi účastníky též nebylo sporné, že po zesnulé [jméno] [příjmení] žalobce, jako německý sociální pojistitel vyplácel vdovecký důchod [jméno] [příjmení] za předmětné období a že poskytl náhradu za ztrátu na výdělku poškozenému [jméno] [příjmení] a to vše v žalované výši. Uvedené skutečnosti žalobce též osvědčil překladem zápisu z valné hromady žalobce do jazyka českého ze dne [datum], potvrzení o právní subjektivitě žalobce ze dne [datum] a překladem stanov žalobce a výpisem z dostupné internetové stránky [webová adresa], dále potvrzením o mzdě [jméno] [příjmení], potvrzením o vdoveckém důchodu [jméno] [příjmení], potvrzením o důchodu a mzdě [jméno] [příjmení], fakturami za náklady na vdovecký důchod [jméno] [příjmení] a za náklady na ztrátu na výdělku [jméno] [příjmení] a dopisem společnosti [právnická osoba] ze dne [datum] Soud dále ze sdruženého pojištění vozidel ze dne [datum] a všeobecných pojistných podmínek žalované [příjmení] 99 zjistil mezi účastníky nespornou skutečnost, že vozidlo [značka automobilu] bylo ke dni dopravní nehody dne [datum] pojištěno u žalované z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla dle zákona č. 168/1999 Sb. Z ujednání provozovatele a pojistitele a ze všeobecných pojistných podmínek žalované soud dále zjistil, že provozovatel vozidla a žalovaná ujednaly, že práva a povinnosti smluvních subjektů se řídí zákonem č. 168/1999 Sb., dále ustanovením občanského zákoníku a předmětnou pojistnou smlouvou. Mezi účastníky dále nebylo sporné, že žalobce jako sociální pojistitel vyplatil po [jméno] [příjmení] v období od prosince 2013 do [datum] vdovecký důchod ve výši [částka] a v období od [datum] do [datum] částku [částka] a dále poškozenému [jméno] [příjmení] za období od ledna 2014 do [datum] a od 1.7. do [datum] ztrátu na výdělku ve výši [částka] a následně [částka]. Soud hodnotil provedené důkazy v souladu s ust. § 132 o.s.ř. podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co účastníci uvedli. Dle ust. § 120 odst. 3 o.s.ř., vzal též za svá skutková zjištění podle shodných tvrzení účastníků, za situaci, že podstatné okolnosti skutkové nebyly sporné. Uzavírá následující skutkový stav. Dne [datum] došlo k dopravní nehodě na území České republiky, to ke střetu vozidla [anonymizováno] a vozidla [anonymizována dvě slova]. Vozidlo [anonymizováno] bylo pojištěno u žalované z titulu povinného ručení dle pojistné smlouvy podle ust. § 788 a násl. obč. zák., ve znění účinném do 31.12.2004 a zákona č. 168/1999 Sb. Pojistná událost nastala dne [datum]. Žalobce poškozenému [jméno] [příjmení], po zemřelé [jméno] [příjmení] při dopravní nehodě, začal vyplácet vdovecký důchod a [jméno] [příjmení] ztrátu na výdělku formou sociálních dávek. Jak bylo prokázáno z dopisu [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] ze dne [datum], o výplatě těchto dávek věděla žalovaná i žalobce od uvedeného okamžiku a žalovaná plnila nároky do [anonymizováno] [rok]. Dne [datum] tedy nastala škodná událost, kdy se žalobce dozvěděl o výplatě sociálních dávek a o subjektu pojistitele z povinného ručení. Soudu dále bylo prokázáno, že pojistná smlouva o zákonném pojištění vozidla [anonymizováno] byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Podle ust. § 3081 zákona č. 89/2012 Sb. (NOZ) je tento zákon účinný od [datum]. Dle ust. § 3028 odst. 3 zákona, není-h dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vyniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vyniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnost. Podle ust. § 2 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném ke dni [datum], ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republiky vázána. <i>Podle ust. § 788 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2004, pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě blíže označená, a fyzická nebo právnická osoba, která s pojistitelem pojistnou smlouvu uzavřela, je povinna platit pojistné. Podle ust. § 822, pojištění odpovědnosti za škody má pojištěný právo, aby v případě pojistné události pojistitel za něho nahradil podle pojistných podmínek škodu, za kterou pojištěný odpovídá.</i> <i>Podle ust. § 823, náhradu platí pojistitel poškozenému; poškozený však právo na plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak. Podle ust. § 101, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle ust. § 104, u práv na plnění z pojištění počíná běžet promlčecí doba za rok po pojistné události.</i> Podle ust. § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění ke dni [datum], pojištění odpovědnosti se vytahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Podle § 6 odst. 2 nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku a) způsobenou škodu na zdraví nebo usmrcením, b) způsobenou škodu vyniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vyniklou odcizením věci, pobyla-li fysická osoba schopnost ji opatrovat, c) ušlý zisk, cl) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, j- výjimkou doby jeho přerušení. Podle § 9 odst. 1 uvedeného zákona poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle ust. § 6 u příslušného pojistitele nebo u kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle§ 24. Podle ust. § 427 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném ke dni [datum], fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle ust. § 444 odst. 1 obč. zák., při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle ust. § 445 obě. zák., ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval. Podle ust. §447 odst. 1, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu. Podle ust. §447 odst. 2 věta první, náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem poškozeného a s případným invalidním důchodem nebo částečným invalidním důchodem nesmí přesahovat částku stanovenou předpisy pracovního práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech y povolání. Ve svém rozhodnutí, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, Nejvyšší soud vyložil, že právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., je originárním právem založeným zvláštním právním předpisem, které byť je odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem, nemá povahu nároku na náhradu škody. Pojistitel se také nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce. Citované ustanovení dává poškozenému oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu; to ovšem neznamená, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným nastoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který není za vzniklou škodu odpovědný. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného, jestliže poškozený vůči němu uplatnil své právo na plnění. Mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody proti škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§ 9 odst. 1 zákona) je třeba důsledně rozlišovat. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědností za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný. Podstatou odpovědnosti za škodu způsobené provozem dopravního prostředku je povinnost provozovatele dopravy nahradit škodu, která byla vyvolána zvláštní povahou tohoto provozu. Předpoklady pro vnik povinnosti nahradit škodu jsou tedy existence škody, zvláštní povaha provozu dopravního prostředku a příčinná souvislost mezi těmito dvěma prvky. Provoz motorového vozidla je konkrétním případem provozu dopravních prostředků, při kterém vznikají škody takového rozsahu, že pro běžného provozovatele je mnohdy úhrada této škody nad jeho platební možnosti. Účelem pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je proto odstranit či zmírnit negativní následky spojené s nahodilými událostmi v běžném životě a poskytnout specifickou ochranu pojištěnému, který je povinen škodu nahradit, ale také poškozenému. Každá škoda (újma) vzniklá zvláštní povahou provozu motorového vozidla, za kterou odpovídá provozovatel či řidič, se odškodňuje prostřednictvím pojistného plnění, resp. že pojišťovna je povinna za odpovědnou osobu plnit poškozenému pouze tehdy, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3521/2006, sp. zn. 25 Cdo 3086/2011). Především však je pojišťovna povinna plnit pouze na úhradu těch nároků na náhradu škody, jež mají oporu v úpravě náhrady škody obsažené v občanském zákoníku. Ke dni škodné události, tj. k okamžiku vzniku škody na zdraví poškozené osoby dle ust. § 447 obč. zák. Pojistitel však nemá povinnost k náhradě újmy za pojištěného za všech okolností. Základní podmínkou, která musí být splněna, aby byl nárok pojištěného vůči pojistiteli oprávněný, je skutečnost, že poškozený uplatnil a prokázal své nároky na náhradu újmy. Dále musí být také splněna podmínka, že ke škodné události, z níž tato újma vznikla, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. I přesto, že zákon o odpovědnosti z provozu vozidla odkazuje při určení rozsahu plnění na občanský zákoník, vymezuje zároveň 4 okruhy případů plnění. Hradí se tedy: újma na zdraví či usmrcením, škody na věci, ušlý zisk a některé náklady spojené s právním zastoupením. V projednávané věci nutno konstatovat, že zákon č. 168/1999 Sb., zpracovává do českého právního řádu Směrnice Rady [číslo] o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění, ve znění směrnice Rady [číslo] a [číslo] a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005 [číslo]. Podle čl. 3 odst. 1 Směrnice Rady [číslo], každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 4 veškerá nezbytná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním. Rozsah pojištění odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě těchto opatření. Podstatou eurokonformního výkladu uvedeného článku, je že unijní předpisy se neaplikují přímo, ale pouze ve světle znění a účelu směrnice. V případě náhrady škody v materiálním smyslu, nikoliv újmy nemajetkové, což je i projednávaný případ, však pro účely krytí odškodnění sekundárních poškozených, jímž je i žalobce, lze aplikovat pouze případy pojistného plnění poškozenému, resp. zdravotní pojišťovně, která vynaložila náklady na léčbu poškozeného, na tzv. regresního nároku podle ust. § 55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. I když v projednávané věci jde o speciální nárok žalobce, vyplývají z německých právních předpisů umožňujících cessi nároku na náhradu škody proti odpovědnostnímu pojistiteli, hodnotí tento nárok soud jako sekundární, který nemá oporu v českých právních předpisech. Na projednávanou věc však nedopadá Smlouva o sociálním zabezpečení uzavřená mezi Českou republikou a [příjmení] republikou Německo, která byla vyhlášena pod [číslo] Sb. m. s., jež se vztahuje pouze na veřejnoprávní předpisy o sociálním zabezpečení. Použít nelze ani Úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody, sjednanou [datum] v [příjmení], vyhlášenou pod [číslo] Sb., neboť [příjmení] republika Německo není její smluvní stranou; nadto podle čl. 2 této Úmluvy se Úmluva nevztahuje na žaloby a postihy náležející sociálně zajišťujícím a podobným institucím (tedy na tvrzený nárok žalobce). Nelze ani přímo aplikovat tzv. motorové směrnice, protože v dané věci se nejedná o nárok na věcnou škodu či škodu na zdraví, ale o nárok třetí osoby na regres plateb, které vyplatila poškozené osobě dle veřejnoprávních předpisů Německa. Rozhodné právo v dané věci je proto třeba určit dle přímo aplikovatelného Nařízení Evropského Parlamentu a Rady ([příjmení]) [číslo] o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), které v č. l. 4 bod 1 uvádí, že„ rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti.“ Pod bodem 3 uvedeného článku se dále uvádí, že„ vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v odstavci 1 nebo 2, použije se právo této jiné země. Zjevně užší vztah k jiné zemi by mohl být založen zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jakým může být například smlouva, který úzce souvisí s daným civilním deliktem.“. V projednávané věci na základě skutkových závěrů, je tak rozhodné české právo, když škoda zapříčiněná dopravní nehodou vznikla na území České republiky a projev nepřímého následku této nehody – výplata vdoveckého důchodu či ztráta výdělku poškozeného žalobcem – nemá na určení rozhodného práva vliv. Tudíž je třeba na odpovědnostní vztah k náhradě škody a souvisejících dílčích nároků způsobených při dopravní nehodě aplikovat právo české. Vyplacení příslušných dávek poškozené osobě v žalované výši je zákonnou povinností žalobce, nikoliv náhradou za vzniklou újmu poškozené osobě z titulu ztráty výdělku podle speciální právní úprava ve vztahu k ust. § 445 až 447 obč. zák., ve znění účinném do 31.12.2013. Škodné události projevující se v majetkové sféře poškozených se mohou projevit na různých místech a není možné dílčí následky škodné události posuzovat podle míst, kde se projevily, neboť všechny nároky z jedné škodní události je třeba posoudit podle jednoho právního řádu (už z důvodu, že hmotněprávní úprava náhrady škody není v různých státech kompatibilní); nejvýznamnějším hraničním určovatelem je přitom v této věci skutečnost zakládající nárok na náhradu škody, k níž došlo na území České republiky (srov. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2881/2004). Nárok na náhradu škody požadovaný od pojistitele škůdce je proto nutné podřadit § 6 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb., ve znění účinném ke dni dopravní nehody ([datum]), dle kterého se pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla posoudí v rozsahu a ve výši dle občanského zákoníku. Zároveň zákon taxativně vymezuje okruh nároků. Protože mezi účastníky nebylo sporu ohledně skutkové stránky věci, soud se zabýval primárně pouze právním posouzením žalobcem vzneseného nároku, který specifikoval jako regresní náhradu spočívající v tom, že jako německý sociální pojistitel poskytl plnění, které byl dle německého práva nucen vyplatit na základě dopravní nehody, k níž došlo na území České republiky. Ze zákona č. 168/1999 Sb., vyplývá, že český právní řád neobsahuje ustanovení o přechodu nároku na náhradu škody způsobené výplatou invalidního důchodu vzniklé následkem zranění utrpěných při dopravní nehodě, a pokud ji tak žalobce vyplatil, nemůže žádat toto plnění po žalované, která není k vyplacení této částky pasivně legitimována. K samotné aktivní legitimaci žalobce lze dále poukázat na úpravu náhrady škody dle § 442 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni [datum], který se dle § 3081 odst. 3 NOZ použije na posouzení poměrů projednávané věci. Zákon rozlišuje jednotlivé typy škody, na jejichž uhrazení má poškozený nárok. Pro případ vzniku invalidity poškozeného zákon v § 447 odst. 1 stanoví náhradu za ztrátu na výdělku tak, že její výše“ po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.” Výplata důchodu tak nejenže není českým právem posuzována jako škoda, naopak vznik škody (ve formě ztráty na výdělku) na straně poškozeného se o tuto výplatu snižuje. Z uvedené definice náhrady za ztrátu na výdělku jasně vyplývá, že žalobce není dle českého právního řádu poškozenou v důsledku dopravní nehody a není ve věci aktivně legitimován. Uvedené lze potažmo uvést i na výplatu vdoveckého důchodu, který není v hmotném právu upraven. Pokud žalobce tvrdí, že výplatou vdoveckého i invalidního důchodu plnil svou zákonnou povinnost danou veřejným německým právem, došlo tak i k přerušení příčinné souvislosti, neboť jednak je třeba právo soukromé aplikovat nezávisle na právu veřejném (tato zásada je nyní explicitně stanovena v § 1 NOZ, a vyplývá nepřímo i z dřívějšího zákona č. 40/1964 Sb.), především však tato povinnost k výplatě dávek vyplývá ze sociální politiky (tedy z veřejnoprávních předpisů) toho kterého státu. V rámci občanskoprávního regresu tedy nelze požadovat, aby škůdce, třebaže odstartoval řetězec končící až možnou výplatou invalidního důchodu, nesl namísto státu povinnost k realizaci jeho sociální politiky. Pro srovnání soud dále podle zásad uvedených v ust. § 6 o.s.ř., odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze v obdobné věci vydané pod č. j. 18Co 181/2019 – 73. S poukazem na výše uvedené soud žalobu zamítl a nezkoumal již dále otázku promlčení nároku, protože v projednávané věci nárok žalobce není dán po právu. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky soud rozhod podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů, které představující náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna dle § 6 a § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za 3 úkony právní služby po [částka] (a to dle kurzu ČNB ke dni [datum], [anonymizováno], [částka] z předmětu řízení ve výši [částka], za převzetí a přípravu právního zastoupení, vyjádření ze dne [datum] a vyjádření na výzvu soudu ze dne [datum], dále pak za 1 úkon právní služby po částce [částka] a to dle kurzu ČNB ke dni [datum], [anonymizováno], [částka] z předmětu řízení ve výši [částka], za účast při jednání dne [datum], spolu se 4 režijními paušály po [částka] dle § 13 odst. 3 vyhlášky. Dále za odvolací řízení za 2 úkony právní služby po částce [částka] a to dle kurzu ČNB ke dni [datum], [anonymizováno], [částka] z předmětu řízení ve výši [částka], za písemné vyjádření ze dne [datum] a účast při jednání odvolacího soudu dne [datum], spolu se 2 režijními paušály po [částka] dle § 13 odst. 3 vyhlášky a dále za opětovné jednání před soudem I. za 2 úkony právní služby po částce [částka] a to dle kurzu ČNB ke dni [datum], [anonymizováno], [částka] z předmětu řízení ve výši [částka], za účast při jednání soudu dne [datum] a [datum], spolu se 2 režijními paušály po [částka] dle § 13 odst. 3 vyhlášky, částku [částka] a DPH, neboť advokát žalované je plátcem DPH, v sazbě 21%, ve výši [částka], celkem tedy ve výši [částka]. Náhradu nákladů řízení je pak žalobce povinen zaplatit žalované do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), k rukám právního zástupce žalované, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).