74 C 15/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Editou Votočkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 810 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinen zaplatit žalobci částku 594 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 594 000 Kč od [datum] do zaplacení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 35 022,50 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce domáhal nemajetkové újmy ve výši 810 000 Kč, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadem pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj (dále jen„ pozemkový úřad“), spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v restitučním případu vydání spoluvlastnického podílu o velikosti zlomku 19/36 z celku na pozemku parc. [číslo] budově [adresa] na něm stojící, obou zapsaných ke dni uplatnění tohoto nároku u žalované v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu — katastrální pracoviště Praha pro k. ú. [část obce] obce Praha na listu vlastnictví [číslo] (dále jen„ předmětná nemovitost“), oprávněným osobám dle zákona o půdě. Žalobce tvrdil, že správní řízení bylo zahájeno dne [datum] a ukončeno bylo třemi samostatným rozhodnutími, tedy jedním zastavovacím rozhodnutím ze dne 17. 12. 2019 č. j. PU 1748/92/15, které nabylo právní moci dne [datum], druhým meritorním rozhodnutím ze dne 28. 5. 2020 č. j. PU 1748/92/11, které nabylo právní moci dne [datum] a třetím opět zastavovacím rozhodnutím ze dne 28. 5. 2020 č. j. PU 1748/92/16, které nabylo právní moci dne [datum]. Dle tvrzení žalobce šlo o řízení trvající 28 let, jehož průtahy byly nedůvodné, protože skutkový stav případu byl objektivně zjištěn již v letech 1996 a 1997, tedy již před čtyřiadvaceti, resp. třiadvaceti lety, kdy pozemkový úřad nechal vyhotovit znalecké posudky, z nichž se znalecký posudek [číslo] ze dne [datum] zabýval oceněním předmětné nemovitosti za účelem ocenění samotného restitučního nároku oprávněných osob a znalecký posudek [číslo] ze dne [datum] se zabýval posouzením ztráty původního stavebně technického charakteru budovy [adresa]. Žádná jiná skutková zjištění od té doby pozemkový úřad neučinil a po většinu zbývajících čtyřiadvaceti, resp. třiadvaceti let, co správní řízení vedl, byl v tomto restitučním případu nečinný a s [anonymizováno] nekomunikoval. Z toho důvodu požaduje žalobce přiměřené zadostiučinění, které v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 činí v základní částce 20.000 Kč za každý rok řízení (prvé dva roky v částce 10.000 Kč), navýšené o 50%, jak připouští stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, protože řízení mělo pro žalobce zásadní význam, průtahy byly neodůvodněné a žalobce se na nich nepodílel. Celkem žalobce požaduje částku 810.000 Kč.

2. Žalovaná oproti tomu sporovala důvody podané žaloby, když tvrdila, že nárok žalobce neuznává, a to ani z části. Žalovaná uvádí, že žalobce od uplatnění restitučního nároku odmítal vydání nemovitosti z důvodu její zásadní přestavby. Proto bylo zadáno vypracování znaleckých posudků, které žalobce v žalobě zmiňuje. Žalobce však již neuvádí, že tyto posudky rozporoval a požadoval posouzení dalším znalcem, a že neumožnil prohlídku předmětného objektu [adresa] k. ú. [část obce] za účelem zpracování revizního znaleckého posudku. V roce 2004 pak žalobce dle vyjádření žalované uzavřel ohledně budovy [adresa] k. ú. [část obce] kupní smlouvu s Ministerstvem financí a následně tvrdil (ale nebyl schopen doložit), že kupní smlouvě předcházelo stanovisko pozemkového úřadu potvrzující, že na tuto budovu nebyl uplatněn restituční nárok. Budovu poté žalobce pronajal a zatížil ji úvěrem. Následně žalobce zpochybnil řádné uplatnění restitučního nároku a restituční titul. Žalovaná dále zdůrazňovala, že žalobce mohl uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, což neudělal a také konstatovala, že považuje za naprosto v rozporu s restitučními zákony, s jejich smyslem, aby povinné osobě, která bránila vydání majetku, bylo přiznáno jakékoliv odškodnění, neboť žalobce celých 28 let z toho dlouhotrvajícího řízení vlastně profitoval.

3. Za nesporné účastníci označili začátek a konec řízení před Státním pozemkovým úřadem - Krajským pozemkovým úřadem pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, tedy shodli se na tom, že řízení trvalo cca 28 let bylo zahájeno [datum] a ukončeno třemi samostatnými rozhodnutími a) č. j. PU 1748/92/15, které nabylo právní moci dne 20.12.2019, b) č. j. PU 1748/92/11, které nabylo právní moci dne 22.6.2020, c) č. j. PU 1748/92/16, které nabylo právní moci dne [datum].

4. Z provedeného dokazování a to správním spisem Státního pozemkového úřadu - Krajským pozemkovým úřadem pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj sp. zn. [číslo] a 2026 k nemovitosti [adresa] [část obce], který je však zjevně neúplný (chybí dvě konečná rozhodnutí) má soud za prokázáno, že dle pozemkových knih byla nemovitosti [adresa] nejprve [datum] převedena na Vystěhovalecký fond, který spadal pod Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, následně na ni byla uvalena národní správa dle dekretu prezidenta republiky z [datum]. Dne [datum] se obnovil zápis vlastnického práva [jméno] [příjmení]. Dne [datum] bylo dle odevzdací listiny vloženo do pozemkové knihy vlastnické právo pro [jméno] [příjmení] (2/9), [jméno] [příjmení] (2/9), Dr. [jméno] [příjmení] ([číslo]), [jméno] [jméno] [příjmení] ([číslo]), [jméno] [příjmení] ([číslo]), [jméno] [příjmení] ([číslo]). Dne [datum] bylo na základě„ administrativní dohody“ zapsáno vlastnické právo pro Československý stát – Státní statek v [obec], národní podnik. Dále má soud za prokázáno, že restituční řízení bylo zahájeno [datum] a to uplatněním nároku pana [jméno] [jméno], [datum narození] a jeho spolužadatelů na vydání spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti v odpovídající výši. Dne [datum] uplatnila nárok na vydání spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti v odpovídající výši i další oprávněná osoba a sice pan [příjmení] [příjmení], dědic pana [jméno] [příjmení]. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha bylo [datum] konstatováno, že [příjmení] [příjmení] je vlastníkem nemovitosti [adresa] v k.ú. [část obce] včetně zastavěného dvora (Dle PK část parc. [číslo] s domem č.p.1, dle KN parc. [číslo] o výměře 1524 m2). Povinnou osobou pro vydání předmětné nemovitosti bylo dle §5 zákona č. 229/1991 Sb. [ulice] bytové družstvo ČKD [obec], které mělo nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. ([datum]) nemovitosti v držení (trvalém užívání) a to na základě hospodářských smluv č.j. fin 3 M - [číslo] a fin 3 M [číslo]. Stávajícím právním nástupcem tohoto subjektu je [název žalobkyně]. Soud má dále ze spisu pozemkového úřadu (např. dopis Stavebního bytového družstva ze dne [datum], adresovaný [jméno] [jméno]) za prokázané, že žalobce odmítl nejprve vydat nemovitost [adresa] z toho důvodu, že ztratila přestavbou svůj stavebně technický charakter. Ze stavební dokumentace založené ve správním spise má soud za prokázáno, že nemovitost [adresa] byla několikrát přestavována a částečně zdemolována (např. rozhodnutí o demolici Odboru výstavby Obvodního národního výboru v [obec a číslo] z [datum], stavební povolení Odboru výstavby Obvodního národního výboru v [obec a číslo] z [datum], kolaudační rozhodnutí Odboru výstavby Obvodního národního výboru v [obec a číslo], které nabylo právní moci dne [datum]). Na základě námitky žalobce o ztrátě stavebně technického charakteru nemovitosti byly vypracovány dva znalecké posudky ing [jméno] [příjmení] [číslo] [číslo] (ve správním spise se aktuálně nenachází, založeny jsou v soudním spise na č.l.117 a 121). Z těchto znaleckých posudků, vypracovaných [datum] a [datum] má soud za prokázáno, že 74,6 % prvků na objektu jsou prvky původní a 25,24 % jsou prvky nové. Soud má ze správního spisu taktéž za prokázané, že mezi Českou republikou – Ministerstvem financí a Stavebním bytovým družstvem [obec] byla dne [datum] uzavřena kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti [adresa] na pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] o výměře 1698 m2 – zastavěná plocha, katastrální území Střížkov. V čl. IV., smlouvy pak prodávající prohlašuje, že na prodávané stavbě a pozemku neváznou žádné dluhy, břemena ani jiné právní závady. Ve vztahu k předmětné kupní smlouvě pozemkový úřad pátral na Ministerstvu financí i na Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových po stanovisku pozemkového úřadu, které mělo prodeji předcházet a jenž mělo osvědčit, že nemovitosti nejsou předmětem uplatněného restitučního nároku dle zák. č. 229/1991 Sb. Ani jednou z těchto institucí nebyla předmětná listina dohledána (viz jejich stanoviska z [datum] a [datum]). Vzhledem k tomu jednal pozemkový úřad se žalobcem i nadále jako s povinnou osobou (viz §5 odst. 3 zák. 229/1991 Sb.). Konečně pak má soud ze správního spisu za prokázáno, že kromě zahájení řízení a intenzivnější komunikace s právním zástupcem žalobce v roce 2018 (také v soudním spise na č.l. 31, 32,33,78) s ohledem na jím namítnuté zpochybnění restitučního titulu, prekluzi a zároveň zpochybnění osoby povinné, soud neshledal v období let 1992 [číslo] kromě pár rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o změně účastníků z důvodů průběžného úmrtí jednotlivých oprávněných osob, nic zásadního, co by se týkalo snahy o vyřešení merita věci.

5. Toto zjištění ostatně potvrdil i svědek ing. [jméno] [příjmení], který soudu sdělil a soud má z jeho výpovědi za prokázáno, že do restitučního řízení vstoupil na sklonku let 2014 a 2015, když nastoupil na oddělení restitucí u Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. [obec] a dostal tento případ, který běžel od roku 1992. Věc přebíral ve fázi, kdy ze zhruba 100ha nároku zbývalo rozhodnout o 20 ha a rozhodnout o dvou stavbách. A jednou z těch nemovitostí byl i dům [adresa] na [část obce], kde tedy, podle zákona o půdě, vycházela jako povinná osoba pro jeho vydání [anonymizováno] [obec]. Přestože byly v roce 1996 a 1997 vypracovány už dva znalecké posudky, svědek vypověděl, že se mu„ nezdály“ a chtěl, aby byly podrobnější, aby se nově lépe posoudily změny stavebně-technických prvků. Zhruba po dvou letech od svého nástupu na úřad, proto vyzval [anonymizováno], zda by umožnilo se znalcem provést prohlídku nemovitosti a vyhotovit znalecký posudek (poznámka soudu: šlo fakticky o rok 2018). A od té doby začalo dle svědka, s určitými přestávkami, i jednání se stavebním bytovým družstvem o provedení prohlídky a dokonce se jednalo i o zpochybňování restitučního nároku ze strany [anonymizováno]. K dotazu soudu na úkony správního úřadu po obdržení znaleckých posudků v roce 1996 a 1997 svědek soudu sdělil, že co si vybavuje, tak„ de facto nějaká korespondence po tom roce 1996 nebo další jednání ani neprobíhala“, nebo ji tam neobjevil. Přisuzoval to přístupu [anonymizováno], který se k restituci stavěl absolutně negativně a JUDr. [příjmení] jednajícím za [anonymizováno], který se mu zmínil o dopise pozemkového úřadu, jímž mělo disponovat Ministerstvo financí ČR a který měl obsahovat potvrzení, že nemovitost není předmětem restituce, čímž mohlo dojít v roce 2004 k prodeji nemovitosti. Svědek však dotazy na příslušné úřady v půlce roku 2018 nezjistil existenci předmětného potvrzení („ instituce to házely jedna na druhou“) a se žalobcem bylo proto jednáno i nadále jako s povinnou osobou, nicméně dle svědka šlo o obstrukční jednání. Svědek uvedl, že kdyby žalobce postupoval řádně tak, jak to říká zákon o půdě, měly oprávněné osoby a povinná osoba sepsat dohodu o vydání, čili kdyby se chovali náležitě dle zákona o půdě, tak tady dneska asi nestojíme. V závěru své výpovědi však k přímému dotazu, zda bylo možné rozhodnout věc již v roce 1996 a proč rozhodnuto nebylo sdělil, že„ asi ten pracovník, který to řešil přede mnou, tak řešil plno jiných věcí na rozhodování, tak nevím. Nechci to nazvat, odkládal, určitě ne záměrně, ale nedokážu Vám na to odpovědět, proč se to v roce 1996 nebo 1997 nerozhodlo.“ 6. Soud dále ze Stavebního povolení ze dne [datum] a navazujícího kolaudačního rozhodnutí zjistil (viz č.l. 22 a 24 soudního spisu), že žalobce i v době probíhajícího restitučního sporu nemovitost intenzivně přestavoval zároveň se na tyto aktivity odvolával a odůvodňoval jimi„ umocnění“ další ztráty stavebně technického charakteru budovy (viz přípis Stavebního bytového družstva [obec] ze dne [datum], na č.l. 18 spisu). Kromě přestaveb nemovitosti žalobce uzavřel [datum] smlouvu nájemní a zároveň téhož dne i smlouvu o smlouvě budoucí kupní mezi žalobcem, dále [právnická osoba] s.r.o. (nájemce a budoucí kupující) a paní [jméno] [příjmení] (výstavce směnky). Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou a to do [datum]. Ve smlouvě o smlouvě budoucí pak žalobce prohlašoval, že je výlučným vlastníkem nemovitosti [adresa] a zastavěného nádvoří a že na těchto nemovitostech neváznou žádná omezení vlastnického práva. Budoucí kupující a budoucí prodávající se zavázali uzavřít kupní smlouvu nejpozději do [datum].

7. Soud má za prokázáno, že restituční řízení bylo ukončeno zastavovacím rozhodnutím ze dne 17. 12. 2019, č. j. PU 1748/92/15, ve věci nároku paní [příjmení] [jméno] [příjmení], paní [jméno] [příjmení] a pana [jméno] [příjmení], které nabylo právní moci dne [datum]. Dalším rozhodnutím pozemkového úřadu bylo rozhodnuto meritorně dne 28. 5. 2020, č. j. PU 1748/92/11, ve věci nároku oprávněných osob pana [jméno] [jméno], paní [jméno] [příjmení], paní [jméno] [příjmení] a pana [jméno] [jméno], toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. V tomto rozhodnutí bylo konstatováno, že osoby vystupující na místě původně oprávněných osob jsou vlastníky předmětné nemovitosti. Při posuzování otázky možnosti vydání předmětných nemovitostí, kterou správní orgán považoval za klíčovou, správní úřad i přes tvrzení o jejich nedostatečnosti vycházel nakonec pouze z obou výše zmiňovaných znaleckých posudků ing [jméno] [příjmení] [číslo] [číslo] když konstatoval, že oba posudky řeší změnu stavu objektu č.p.1 v období mezi jeho převzetím čsl. státem (v tomto případě ke dne [datum]) a účinností zákona [číslo] Sb ([datum]). Na základě posouzení uvedeného ve zmiňovaných rozsudcích a na základě soudních rozhodnutí dospěl správní orgán k závěru, že předmětná nemovitost nezměnila svůj stavebně technický charakter, nejedná se o zásadní přestavbu a je možné ji vydat oprávněným osobám. Konečně pak soud zjistil, že třetí rozhodnutí ze dne 28. 5. 2020 č. j. PU 1748/92/16, které nabylo právní moci dne [datum], a bylo vedeno ve věci nároku paní [jméno] [příjmení], paní [jméno] [příjmení], paní [jméno] [příjmení] a paní [jméno] [příjmení] bylo také zastavovací a nikoliv meritorní.

8. Soud má z dokladu označeného jako„ Uplatnění nároku na zaplacení nemajetkové újmy u ministerstva zemědělství, ze dne [datum]“ a doručenky z datové zprávy za prokázáno, že nemajetková újma byla uplatněna u ministerstva dne [datum].

9. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil pro věc nic podstatného.

10. Skutkově tak soud uzavřel, že žalobce byl účastníkem řízení vedeného u Státního pozemkového úřadu - Krajským pozemkovým úřadem pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj a to od [datum] do [datum], tedy cca 28 let. V rámci restitučního řízení byl jako hlavní otázka řešen zejm. charakter nemovitosti, která byla předmětem restitučního řízení, konkr. její zásadně nezměněný stavebně technický charakter, který je podmínkou vydání. Ten byl zkoumán dvěma znaleckými posudky ing. [příjmení] (z roku 1996 a 1997), jenž dospěl k závěru, že předmětná nemovitost nebyla v rozhodném období (od samotného vyvlastnění do účinnosti zákona o půdě) přestavěna natolik, aby měla vyšší procento staveních nových prvků oproti konstrukcím původním. [ulice] úřad dospěl k možnosti vydání nemovitostí restituentům pouze na základě zmiňovaných posudků ing [příjmení] z let 1996 a 1997 a to ve svém jediném meritorním rozhodnutí až dne [datum]. V mezidobí (1996 [číslo]) byl aktivní zejm. žalobce v postavené povinné osoby, který nemovitost dále přestavoval, v roce 2004 se ji„ pokusil koupit“ od Ministerstva financí a v roce 2015 ji pronajal a zároveň s nájemcem tentýž den uzavřel i smlouvu o smlouvě budoucí kupní, v níž se zavázal, že s budoucím kupujícím uzavře na předmětnou nemovitost nejpozději do [datum] samotnou kupní smlouvu. Správní orgán v roce 2018 zvažoval vypracování nového znaleckého posudku, který však žalobce blokoval a vznášel ke své procesní obraně námitky týkající se zpochybnění restitučního nároku.

11. Po právní stránce tak soud nejprve konstatuje, že nárok žalobce posuzoval v intencích zákona č.82/1998 Sb. Soud vážil, zda se v daném případě jedná o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé zákona, spočívající v neučinění úkonu v zákonné lhůtě nebo zda jde o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a sním spojené aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud si v souvislosti se zmíněnou aplikací čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod kladl otázky, zda zde jde (1) o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, dále si kladl otázku, (2) zda má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a konečně (3) zda právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, je civilní (tj. soukromoprávní) povahy. Před soudem nebylo pochyb o kladné odpovědi na všechny tři nastíněné otázky. Soud tedy dospěl k závěru, že základ nároku spočívající v náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení je dán a to přesto, že žalobce byl v řízení, za nějž je požadována nemajetková újma, povinnou osobou.

12. V souladu s judikaturou NS ČR pak soud v intencích konkrétního případu přiznal za první a druhý rok řízení žalobci na nemajetkové újmě dohromady 20 000 Kč, za každý další rok rovněž 20 000 Kč a to za celkem 28 let. Soud se uchýlil k horní hranici sazby s ohledem na zcela bezprecedentní délku správního řízení, která není ničím omluvitelná. V rámci svého uvážení pak soud dospěl k závěru, že právě správní řízení, které trvá téměř celou svobodnou polistopadovou dobu, lze považovat za natolik nepřiměřeně dlouhé, aby bylo možné sáhnout k částce 20 000 Kč za rok řízení (přiznávané rozpětí se pohybuje mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za rok řízení).

13. Při výpočtu konkrétní výše nároku žalobce postupoval soud dle § 31 a) zák. [číslo] Sb s přihlédnutím k celkové délce řízení, složitosti věci, významu řízení pro žalobce, postupu poškozených a postupu orgánu veřejné moci. Výše uvedenou základní částku pak soud modifikoval následovně: a) Složitost Dle názoru soudu je nepřípustné, aby řízení trvalo 28 let a to i přesto, že bylo jak ze strany žalované, tak i ze strany vyslechnutého pracovníka pozemkového úřadu opakovaně zdůrazňováno, že šlo o jedno z největších restitučních řízení v [obec], neboť předmětem restituce bylo původně cca 100 ha pozemků a předmětná nemovitost. Soud souhlasí s tím, že šlo o řízení, které se skládalo z řady jednotlivých dílčích částí, avšak je třeba zdůraznit, že v jednotlivých částech, tedy v případě jednotlivých„ dílčích řízení“ bylo možné rozhodovat samostatně a jednotlivá řízení nebyla provázána, jak potvrdil svědek ing [příjmení]. V tomto dílčím sporu o vydání nemovitosti č.p 1 bylo třeba pouze stanovit jednoznačně okruh účastníků a posléze již jen nechat zpracovat znalecké posudky na stavebně technický charakter nemovitosti. Do této fáze se pozemkový úřad dostal již v roce 1996 1997. Soud proto dospěl k závěru, že i přes komplexnost vydávaného majetku nebylo řízení v této části tak složité, aby správní úřad nemohl rozhodnou výrazně dříve. Z tohoto důvodu (složitost řízení) odečetl soud ze základní částky ve prospěch státu pouze 10 %. b) Postup orgánu veřejné moci Soud má za to, že bylo jednoznačně prokázáno zavinění správního úřadu, když toto kritérium je zohledněno již i v základní částce, z níž soud vycházel a kterou stanovil jako maximální, tedy 20 000 Kč za rok řízení. Z výslechu svědka zcela zjevně vyplynulo, že v řízení nebyly od roku 1997 činěny téměř žádné konkrétní kroky k tomu, aby věc byla skončena. Sevidentním - avšak v tomto případě zcela nepatřičným - ohledem na svého zaměstnavatele svědek omlouval dlouhodobou nečinnost úřadu tím, že jeho pracovníci asi zrovna vyřizovali jiné části restitučního nároku. Taková omluva je nepřípustná, když soud zdůrazňuje, že je a bylo čistě na předmětném úřadu, aby si vymohl na svých nadřízených složkách pracovní posily, pokud byl tak zahlcen, že za více jak 20 let (od roku 1997 do roku 2018) nedokázal činit téměř žádné kroky vedoucí ke skončení dané věci. Pokud mu další pracovní síly poskytnuty nebyly, nezbývá státu než nést za své liknavé chování v restitučních věcech důsledky. Ostatně na okraj soud poznamenává, že i přesto, že se svědkovi znalecké posudky nezdály dostačujícími, ve svém důsledku z nich v jediném vydaném meritorním rozhodnutí vycházel. Nicméně, i kdyby měl svědek pravdu a posudky nebyly zcela v souladu s požadavky zákona, pak bylo možné hned zadat posudek revizní a nikoliv začít tento důkaz řešit až za 10 let. Z důvodu evidentního porušení principu přiměřené rychlosti správního řízení zaviněného správním úřadem přičetl soud k základní částce ve prospěch žalobce 30 %. c) Postup účastníka správního řízení Žalobce má zcela neoddiskutovatelně právo na řádnou procesní obranu a měl právo využívat věcné námitky směřující proti jeho povinnosti vydat nemovitost, pokud měl za to, že tuto nemovitost nemá povinnost vydat, protože změnila v daném období stavebně technický charakter. V tomto ohledu měl právo sporovat kromě stavebně technického charakteru i restituční titul a namítat prekluzi, jak činil zejm. až v roce 2018. Nicméně dle názoru soudu nebylo v souladu s řádným postupem, že žalobce intenzivně přestavoval nemovitost, která byla zatížena restitučním řízením a to bez ohledu na to, kdo bude budoucím vlastníkem. Vadná byla i skutečnost, že nemovitost, o které žalobce věděl, že je předmětem restitučního řízení, neb se na něm se po celou dobu účastnil, od státu klidně koupil s prohlášením, že není zatížena právy třetích osob. Na soud tato skutečnost působí dojmem, že chtěl zkomplikovat celé řízení tím, že bude v rámci obrany tvrdit, že není povinnou osobou a vytvoří si tím zvláštní postavení, které bude správní řízení protahovat. Nicméně až v roce 2018 proběhla na základě této právní transakce z roku 2004 komunikace mezi pozemkovým úřadem, Ministerstvem financí a Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, když se pozemkový úřad sháněl po svém stanovisku, které mělo dle žalobce potvrzovat, že nemovitost není předmětem restitučního řízení. Takové stanovisko pozemkový úřad však nikde neevidoval. Vzhledem k tomu, že se takové stanovisko nikde nedohledalo, sdělil svědek ing. [příjmení], že i přes námitky žalobce s ním jednal nadále jako s povinnou osobou a odkázal se na § 5 odst. 3 zák.č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který konstatuje neplatnost právních úkonů povinných osob s dotčenými nemovitostmi. Soud neuvěřil nepravdivému tvrzení žalobce, že v době uzavírání smlouvy s Ministertsvem financí ČR, tedy v roce 2004, nevěděl o probíhajícím restitučním řízení a domníval se, že nemovitost není předmětem restitucí, když jeho zástupce JUDr. [příjmení] např. v roce 2002 ještě zasílal pozemkovému úřadu stanovisko k restitučnímu nároku (viz č.l. 18). Kromě jiného dle názoru soudu také není v pořádku, že žalobce uzavřel nájemní smlouvu a zároveň uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, na základě které na nemovitosti vázl vysoký úvěr. Soud má za to, že žalobce nakládal (ať už záměrně či nevědomky) s nemovitostí jakoby byla jeho a vůbec neakceptoval a nereflektoval probíhající restituční řízení, z čehož plyne (v návaznosti na další kritérium), že restitučním řízením nebyl nikterak dotčen a zatížen. Faktem však je, že žalobce zároveň nečinil žádné zásadní obstrukční kroky, které by správní řízení zdržovaly a byly příčinou extrémní délky řízení. Návrhy byly procesně korektní (kromě koupě nemovitosti od MF a následného sporování postavení povinné osoby), žalobce pouze blokoval nový znalecký posudek, avšak také toto téma bylo diskutováno v podstatě až v roce 2018, tedy po 26 letech trvajícího řízení. Z důvodu zavinění žalobce na základě shora uvedeného soud odečetl ze základní částky ve prospěch státu 10 %. d) Význam řízení pro žalobce Soud neshledal zvláštní význam řízení pro žalobce, tak jak jej definuje NS ČR ve svém rozh. 30 Cdo 3405/2009 a ve Stanovisku Cpjn 206/2010, tedy nejde o řízení trestní, pracovněprávní, spory z péče o nezletilé apod. Žalobce v řízení zvýšený význam řízení neprokázal, spíš naopak, s nemovitostí bez dalšího nakládal (viz bod c) a z jeho chování není zřejmé, že by se řízením ocitl pod jakýmkoliv tlakem.

14. Celkem tak soud přiznal žalobci částku 594 000 Kč s příslušenstvím, tedy základní částku sestávající z částky 20 000 Kč za každý rok řízení, kromě prvních dvou, za které náleží žalobci polovina (540 000 Kč) a přiznal mu 10 % zvýšení na základě výše zmíněných kritérií (- 10 % 30 % - 10%).

15. Požadované příslušenství pak bylo přiznáno v souladu s ust. § 1970 o.z. v sepjetí s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a to od [datum], tedy ode dne následujícím po uplynutí 6-ti měsíční lhůty k plnění na základě zaslaného uplatnění nároku.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jež byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k rozhodnutím NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 soud vycházel ze žalobcova plného úspěchu ve věci, přestože mu nebyla přiznána žalovaná částka v plné výši. V případě nemajetkové újmy se tarifní hodnota stanovuje podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen„ AT“, neboť NS ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 uvedl, že„ v řízeních, v nichž se jedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, se jedná o kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozených v širším slova smyslu. Nemajetková újma, o jejíž odškodnění v takových řízeních jde, je totiž vždy následkem zásahu do některé ze složek nemajetkové (osobní) složky jednotlivce (poškozeného) - ať už jde o nepřiměřenou délku řízení (kdy se poškozený ocitá ve stavu nejistoty ohledně svých práv a povinností, která mohou být v řízení dotčena), nebo v případě trestních stíhání, která neskončí pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nebo v případech nezákonného omezení osobní svobody atd.“ Jeden úkon právní pomoci tak činí částku 3100 Kč za každý ze šesti a půl úkonů právní pomoci (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, vyjádření ve věci ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum] a ½ úkonu za účast na vyhlášení rozsudku). K jednotlivým úkonům právní služby pak soud připočetl i 7 x 300 Kč jako náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT. Žalobci náleží jako součást nákladů řízení i soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a DPH ve výši 4 672,50 Kč, celkem tedy 35 022,50 Kč.