74 C 90/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Editou Votočkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 2 494 356,56 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s tím, žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2 494 356, 56 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 494 356, 56 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů tohoto řízení 90 024 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky 2 494 356, 56 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené jí žalovanou jako insolvenční správkyní v průběhu insolvenčního řízení. Svou žalobu odůvodnila tak, že žalovaná byla usnesením Městského soudu v Praze, č. j. [spisová značka] ze dne 15. 6. 2010, ustanovena insolvenční správkyní žalobce, kterou byla do [datum], kdy byla usnesením Městského soudu v Praze, č. j. [spisová značka] ze dne 19. 9. 2017, funkce zproštěna. Žalovaná z výše uvedené pozice insolvenčního správce žalobce dne [datum] podala žalobu o zaplacení náhrady škody ve výši 16.509.282,30 Kč proti 1) [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], 2) Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa]) [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (společně dále jen jako„ tehdejší žalovaní"). Rozsudkem Okresního soudu ve [obec] - pobočka ve [obec] ze dne 7. 2. 2019, č. j. 113 C 26/2015-208, byla žaloba o zaplacení 2.494.356,56 Kč zamítnuta z důvodu uplynutí subjektivní promlčecí lhůty a vznesení námitky promlčení tehdejšími žalovanými, kterým byla přiznána náhrada nákladů řízení v souhrnné výši 876.198 Kč, a dále bylo žalobci uloženo uhradit České republice na nákladech řízení 5.300 Kč. Výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2019, č. j. 57 Co 189/2019-269, byl výše uvedený rozsudek Okresního soudu ve [obec] - pobočka ve [obec] v odst. I výroku potvrzen, pokud jde o náklady prvostupňového řízení, byl změněn tak, že tehdejším žalovaným byla přiznána náhrada nákladů řízení v souhrnné výši 1.075.753 Kč, žalobci bylo uloženo uhradit České republice na nákladech řízení 5.300 Kč a tehdejším žalovaným byla přiznána náhrada nákladů řízení v souhrnné výši 238.440 Kč. Kdyby byl žalobce ve výše uvedených řízeních proti tehdejším žalovaným úspěšný, tedy pokud by žalovanou nebyla podána žaloba po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, když právě pozdní podání žaloby bylo porušení právních povinností na straně žalované, byla by žalobci přiznána proti tehdejším žalovaným žalovaná částka 2.494.356,56 Kč a také náhrada nákladů právního zastoupení. Tuto částku proto považuje žalobce za škodu, která mu jednáním žalované vznikla. Byť měl žalobce snahu, aby výše uvedená rozhodnutí nebyla vydána a následně se je pokusil ještě zvrátit a za tím účelem podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2019, č. j. 57 Co 189/2019-269, dovolání, závěr Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 22. 9. 2021, č. j. 25 Cdo 431/2020-323, je jednoznačný a předmětné dovolání bylo výrokem I. odmítnuto - žalovanou podaná žaloba proti tehdejším žalovaným byla podána po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, která uplynula právě v době jejího výkonu funkce insolvenčního správce žalobce a byla tak poslední, kdo ji mohl podat tak, aby se vyhnul později ze strany tehdejších žalovaných platně vznesené námitce promlčení. Ve vztahu k žalovanou vznesené námitce promlčení v rámci tohoto řízení pak žalobce zdůraznil, že v posuzované věci je nutné zamyslet se nad tím, zda subjektivní promlčecí lhůta trvá dva nebo tři roky, a to vzhledem k obsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, č. j. Ncp 251/202244, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Vrchní soud dospěl k závěru, že pokud je spor zahájen až po skončení insolvenčního řízení, jeho výsledek již není nikterak způsobilým ovlivnit výši výnosu zpeněžení majetkové podstaty, ani míru uspokojení pohledávek věřitelů, a proto z povahy věci již o incidenční spor jít nemůže. Vrchní soud dále konstatuje, že příslušné insolvenční řízení žalobkyně bylo skončeno v roce 2017, proto se věcná příslušnost soudu řídí obecným ustanovením § 9 odst. 1 o.s.ř., nikoliv speciálním ustanovením § 7a zák. č. 182/2006 Sb. Žalobce má tudíž za to, že je mimo jiné nutno posoudit, zda se subjektivní promlčecí lhůta neřídí ustanovením § 629 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. I pokud soud dospěje k závěru, že není možno toto ustanovení na posuzovaný případ uplatnit, je žalobce přesvědčen, že své právo uplatnil v promlčecí lhůtě.

2. Žalobce písemně vyzval dne [datum] žalovanou k úhradě částky 4.149.609,59 Kč včetně příslušenství do deseti dnů od doručení výzvy. Dne [datum] žalovaná zaslala žalobci vyjádření k předmětné výzvě s tím, že nárok neuznává. Další předžalobní výzvou k plnění ze dne [datum] vyzval žalobce ještě jednou žalovanou k plnění, nicméně i k této výzvě žalovaná zaslala dne [datum] žalobci přípis, v němž sděluje, že tvrzený dluh vůči žalobci neuznává. Žalovaná tak na předmětný dluh do dne podání této žaloby neuhradila ničeho. Žalobce tedy výše uvedené shrnuje tak, že touto žalobou požaduje po žalované zaplacení částky v celkové výši 2.494.356,56 Kč s příslušenstvím, která představuje zamítnutou část žaloby podané žalovanou za žalobce proti tehdejším žalovaným. Příslušenství žalobce požaduje ode dne následujícího po dni splatnosti dle výzvy k úhradě ze dne [datum] do zaplacení, tedy ode dne [datum].

3. Žalovaná oproti tomu sporovala důvody podané žaloby, když tvrdila, že žaloba je vadná co do označení žalované, neboť žalovaná není označena způsobem požadovaným ustanovením § 79 odst. 1 o.s.ř., a tedy je nejprve na místě vyzvat žalobce k opravě žaloby postupem dle ustanovení § 43 o.s.ř. s tam předjímanými důsledky. K tomu žalovaná poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.6.2018, č.j. 29 Cdo 2772/2016-118. Pokud jde o věc samotnou, žalovaná uvádí, že žalobu a uplatněný nárok neuznává, a to ani z části, když vznáší námitku promlčení tvrzeného a žalobou uplatněného nároku na náhradu škody. Předmětem řízení ve věci shora rubrikované je nárok na náhradu škody, kterou měla žalovaná jako insolvenční správce žalobce způsobit žalobci jako dlužníku v rámci insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. [spisová značka] tím, že při výkonu své funkce insolvenčního správce porušila povinnosti, které jsou jí uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupovala s odbornou péčí. Odpovědnost insolvenčního správce za škodu způsobenou při výkonu jeho funkce je upravena v ustanovení § 37 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) - jedná se o lex specialis k obecné úpravě dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dle ustanovení § 37 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) se právo na náhradu škody nebo jiné újmy proti insolvenčnímu správci promlčí do 2 let poté, kdy se poškozený dozvěděl o výši škody a odpovědnosti insolvenčního správce, nejpozději však do 3 let. Ze skutečností popsaných samotným žalobcem v žalobě je zjevné (žalobce výslovně uvádí, že„ právě pozdní podání žaloby (dne [datum] - pozn. žalovaného) bylo porušení právních povinností na straně žalované“), že obě výše uvedené lhůty, tedy jak subjektivní, tak objektivní promlčecí lhůta, marně uplynuly před podáním žaloby ve věci shora rubrikované a proto nelze přiznat ani případně existující nárok žalobce vůči žalované ve smyslu ustanovení § 609 a 610 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku 4. Z provedeného dokazování má soud za prokázáno, že žalovaná byla usnesením Městského soudu v Praze, č. j. [spisová značka] ze dne 15. 6. 2010, ustanovena insolvenční správkyní žalobce, kterou byla do [datum], kdy byla usnesením Městského soudu v Praze, č. j. [spisová značka] ze dne 19. 9. 2017, funkce zproštěna (viz usnesení Městského soudu v Praze ve věci navrhovatele [právnická osoba] a navrhovatele [právnická osoba] a dlužníka [anonymizována tři slova], v [anonymizováno], čj. [jednací číslo MSP] ze dne 15. 6. 2010, usnesení Městského soudu v Praze o zproštění insolvenční správkyně [celé jméno žalované] ve věci dlužníka [anonymizována tři slova], v [anonymizováno] čj. [jednací číslo MSP] ze dne 19. 9. 2017). Dále má soud za prokázáno, že dne [datum] podala žalovaná jako tehdejší insolvenční správkyně žalobce žalobu na náhradu škody ve výši 2.494.356,56 Kč, která byla Okresním soudem ve [obec] zamítnuta z důvodu promlčení žalovaného nároku, rozhodnutí prvoinstančního soudu bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě a podané dovolání bylo následně odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudek Okresního soudu ve [obec] - pobočka ve [obec], čj. 113 C 26/2015 – 208, ze dne 7. 2. 2019; rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č.j. 57 Co 189/2019-269, ze dne 20.9.2019; usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 25 Cdo 431/2020 – 323, ze dne 22.9.2021). Z internetového portálu infosoud na stránkách [webová adresa] má soud za prokázáno, že rozsudek Okresního soudu ve [obec] – pobočka ve [obec], čj. 113 C 26/2015 – 208 v sepětí s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č.j. 57 Co 189/2019-269 nabylo právní moci dne [datum]. Dále má soud za prokázáno, že žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky a to dvakrát, poprvé výzvou ze dne [datum] s desetidenní lhůtou splatnosti ode dne doručení výzvy, podruhé dne [datum]. Obě výzvy žalovaná odmítla s tím, že dluh neuznává (viz výzva k úhradě dlužné částky podle § 142a o. s. ř. ze dne [datum], výzva k úhradě dlužné částky podle § 142a o. s. ř., ze dne [datum], včetně doručenky datové zprávy, vyjádření právního zástupce žalované ze dne [datum], vyjádření právního zástupce žalované ze dne [datum]).

5. Skutkově tak lze shrnout, že žalovaná byla v rámci insolvenčního řízení žalobce jmenována do funkce jeho insolvenční správkyně od [datum] do [datum]. Dne [datum] podala žalovaná jménem žalobce žalobu na náhradu škody, která však byla dne [datum] pravomocně zamítnuta pro promlčení žalovaného nároku. Žalobce podal dne [datum] ke zdejšímu soudu žalobu na náhradu škody proti žalované, které vytýká porušení povinností spočívajících v tom, že ve funkci insolvenční správkyně nepostupovala s odbornou péčí, když podala opožděně jménem žalobce žalobu na náhradu škody, čímž žalobci způsobila škodu ve výši 2 494.356,56 Kč.

6. Po právní stránce soud nejprve posoudil označení žalované v žalobě, neboť žalobce označil žalovanou jménem, příznakem insolvenční správkyně, identifikačním číslem a sídlem. Žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.6.2018, č.j. 29 Cdo 2772/2016-118, kde se konstatuje, že„ Ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobila tím, že při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka porušila povinnosti, které jí jsou uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při výkonu funkce nepostupovala s odbornou péčí (§ 37 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), má (musí) být žalovaná fyzická nebo právnická osoba označena jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba (stejně, jako kdyby taková osoba vedla soukromoprávní spor, který se insolvenčního řízení vůbec netýká). Jde-li (jako v této věci) o fyzickou osobu, má být v žalobě označena (v souladu s § 79 odst. 1 o. s. ř.) jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě rodným číslem. Je-li žalovaná fyzická osoba ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy ve smyslu § 37 odst. 1 insolvenčního zákona přesto označena jako insolvenční správce příslušného dlužníka s údajem o sídle insolvenčního správce (a bez údaje o bydlišti), je žaloba vadná, jelikož zakládá rozpor mezi tím, čeho se žalobce po skutkové stránce domáhá (vyvození osobní majetkové odpovědnosti fyzické osoby za škodu nebo jinou újmu způsobenou při výkonu funkce insolvenčního správce), a tím, že žalovaný je označen jako představitel majetkové podstaty dlužníka, kteréžto označení vylučuje (zůstane-li zachováno i v soudních rozhodnutích o žalobě) uspokojení (exekučního vymožení) případně přiznaného nároku z osobního majetku insolvenčního správce (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2446/2017). Přitom jde o přístup, který opakovaně popsal Nejvyšší soud ve své judikatuře pro poměry správy konkursní podstaty podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3281/2010).“ Soud však má za to, že uvedená judikatura Nejvyššího soudu směřuje k situaci, kdyby žalovaná byla označena jako insolvenční správkyně konkrétního dlužníka, v tomto případě žalobce, tedy jako představitelka majetkové podstaty dlužníka. Takové označení by bylo vadné, neboť nesměřuje proti žalované jako fyzické či právnické osobě a nelze tak vyvodit osobní majetkové odpovědnosti fyzické osoby za škodu nebo jinou újmu způsobenou při výkonu funkce insolvenčního správce. V daném případě je však žalovaná označená jako podnikající fyzická osoba s identifikačním číslem a sídlem. Příznak insolvenční správce, který byl nadbytečný, pak však vyjadřoval pouze„ typ“ podnikající fyzické osoby, tedy stejně jako např. advokát. Takové označení je dle soudu prvního stupně v pořádku a v případě úspěchu žalobce ve věci by se žalobce uspokojil z osobní majetku insolvenční správkyně.

7. Dále se soud v rámci hospodárnosti řízení zabýval vznesenou námitkou promlčení. Podle § 37 z. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen„ IZ“ platí, že: „ (1) Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení. (2) Podle odstavce 1 insolvenční správce odpovídá i za škodu nebo jinou újmu způsobenou osobami uvedenými v § 40 odst. 2, kterých použil při výkonu své funkce. To platí i pro zaměstnance dlužníka, působící v rozsahu své dosavadní činnosti, nebo pro jiné osoby ve smluvním vztahu s dlužníkem. (3) Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, která věřiteli s pohledávkou za majetkovou podstatou vznikla tím, že nemohla být uspokojena jeho pohledávka vzniklá na základě právního úkonu insolvenčního správce; této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že v době, kdy tento právní úkon činil, nemohl poznat, že majetková podstata nebude stačit k úhradě jím vzniklé pohledávky za majetkovou podstatou. (4) Právo na náhradu škody nebo jiné újmy proti insolvenčnímu správci se promlčí do 2 let poté, kdy se poškozený dozvěděl o výši škody a odpovědnosti insolvenčního správce, nejpozději však do 3 let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslným trestným činem, za který byl insolvenční správce pravomocně odsouzen, nejpozději do 10 let od skončení insolvenčního řízení.“ 8. Soud se zabýval argumentací žalobce, který tvrdil, že § 37 IZ se v daném případě neaplikuje, tedy že dvouletá subjektivní doba na daný případ nedopadá, neboť insolvenční řízení již bylo skončeno a na věc je třeba aplikovat obecné ustanovení o promlčení dle § 629 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen„ NOZ“). Takový výklad soud nepovažuje za správný, neboť úprava promlčení v ustanovení § 37 IZ je lex specialis k obecné úpravě občanskoprávní. I když Vrchní soud v Praze v rámci procesního posuzování věcné příslušnosti konstatoval, že věcně příslušné jsou okresní soudy dle ustanovení občanského soudního řádu a nikoliv dle ustanovení insolvenčního zákona, není důvod neaplikovat speciální hmotněprávní právní úpravu odpovědnosti IS podle § 37 InsZ. Vrchní soud se zabýval procesními ustanoveními insolvenčního zákona (tedy jaký soud je příslušný v rámci insolvenčního řízení), nikoliv hmotněprávní úpravou odpovědnosti insolvenčního správce, která se jednoznačně vztahuje i na situace poté, co jeho funkce zanikla. Ostatně jinak by nemohla být desetiletá promlčecí doba v případě škody způsobené úmyslným trestným činem aplikována nikdy, neboť běží do deseti let od skončení insolvenčního řízení.

9. K samotnému běhu promlčecí doby soud konstatuje, že subjektivní promlčecí doba je dvouletá a běží od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o výši škody a odpovědnosti insolvenčního správce. K určení okamžiku, od kdy se žalobce dozvěděl o výši škody a kdo za ni odpovídá, se soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž škoda způsobená neuspokojením promlčené pohledávky vzniká v okamžiku, kdy námitka promlčení byla dlužníkem vznesena, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012 („ …Před vznikem škody ovšem nemohl započít ani běh subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.) k uplatnění nároku na náhradu škody proti žalovanému, neboť dokud škoda nevznikla, nemohl se poškozený o jejím vzniku ani dozvědět. Běh této promlčecí doby začíná v závislosti na tom, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy jakmile zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik jeho majetkové újmy, její přibližný rozsah a vymezit subjekt odpovědný za škodu. Vzhledem k tomu, že vznikem škody v daném případě je nevymožitelnost pohledávky vůči občanskému sdružení z bezdůvodného obohacení a na žalovaném je požadována náhrada za ni, nelze počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění tohoto nároku klást k datu vyhlášení rozsudku ve věci určení vlastnictví k nemovitosti, kdy se žalobce dozvěděl, že mu vůči občanskému sdružení vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení. V daném případě je totiž podstatné, kdy se žalobce dozvěděl o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho nároku na náhradu škody vůči žalovanému, tj. o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy že proti jeho pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení byla v soudním řízení vznesena důvodná námitka promlčení).

10. Stejně tak i objektivní promlčecí doba plyne v tomto případě od vznesení námitky promlčení, neboť od té chvíle je pohledávka nevymožitelná a stává se pouhou naturální obligací, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012 („ …Škoda spočívající v nedobytnosti pohledávky tedy věřiteli nevzniká pouhým uplynutím promlčecí doby, jak uvažoval odvolací soud, nýbrž okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že dlužník dobrovolně plnit odmítá a neuspokojená pohledávka věřitele je soudně nevymahatelná. To platí jak v případě, že o nároku na plnění promlčené pohledávky neproběhlo vůbec soudní řízení, tak v případě, že pohledávka byla sice po uplynutí promlčecí doby u soudu uplatněna, avšak soud ji nemůže věřiteli přiznat, neboť poté, co dlužník důvodně namítl její promlčení, se stala nevymahatelnou. Závěr, kdy a z jakých důvodů taková situace v konkrétním případě nastala, je otázkou skutkových zjištění. Nenastala-li taková situace již dříve, pak škoda způsobená neuspokojením promlčené pohledávky vzniká v okamžiku, kdy námitka promlčení byla dlužníkem vznesena, a k tomuto okamžiku se váže počátek běhu objektivní promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010, a ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007). Promlčená pohledávka sice existuje nadále jako tzv. naturální obligace, ale uplatněním námitky promlčení se stává nevymahatelnou z důvodu ztráty nároku na plnění. V daném případě, kdy žalobce u soudu uplatnil pohledávku proti občanskému sdružení, které vzneslo námitku promlčení, bude třeba počátek běhu objektivní promlčecí doby posoudit z uvedeného hlediska.)

11. K subjektivní dvouleté době tak soud uvádí, že má za to, že běží od okamžiku vznesení námitky promlčení, i kdyby však soud uvažoval o nejpozdějším možném datu, kdy se žalobce o promlčení nároku dozvěděl, kterým by bylo rozhodnutí Okresního soudu ve [obec], tak právní moci nabylo rozhodnutí Okresního soudu ve [obec], ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, dne [datum], dvouletá subjektivní doba by tak uplynula [datum], žaloba však byla podána [datum], tedy i po uplynutí té nejzazší možné lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody vůči insolvenčnímu správce dle § 37 IZ. Soud proto považoval za nehospodárné vyžádat si spis Okresního soudu ve [obec], aby v souladu s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR přesně zjišťoval, kdy v rámci řízení byla námitka promlčení vznesena, když promlčecí doba k podání žaloby evidentně marně uplynula i od samotné právní moci zmiňovaného rozsudku Okresního soudu ve [obec] – pobočka [obec], čj. 113 C 26/2015 – 208, tedy od okamžiku výrazně pozdějšího než byl okamžik vznesené námitky promlčení.

12. Počátek objektivní a subjektivní promlčecí doby je stanoven odlišně a obě doby jsou na sobě nezávislé; skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na běh druhé promlčecí doby přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014).

13. Z toho důvodu již soud nezkoumal běh objektivní promlčecí doby a žalobu na základě námitky promlčení zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 90 024 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 494 356,56 Kč sestávající z částky 18 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 18 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum], z částky 18 300 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] a z částky 18 300 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 74 400 Kč ve výši 15 624 Kč.