75 C 191/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Novotnou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 31 346,45 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 15 673 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 673 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 15 673,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 673,45 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 31 346,45 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne [datum] došlo ke škodní události [číslo] kdy byl žalobce při montáži oken u zákazníka zaměstnavatele osloven přímo zákazníkem, že si přeje zaměřit plisé žaluzií a roletek. Žalobce ovšem opomněl zpracovat cenovou nabídku k odsouhlasení zákazníkem zaměstnavatele a zaměřené údaje předal přímo do výroby. Zákazník zaměstnavatele následně vyrobené roletky odmítl převzít s tím, že jejich cenu neschválil, závazně je neobjednal a nemá o ně zájem. Zaměstnavatel tak vyrobené žaluzie a roletky požaduje k úhradě po žalobci dle ustanovení §250 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Žalobce proto záležitost ohlásil jako pojistnou událost na základě pojistné smlouvy [číslo] (pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu povolání), kterou uzavřel se žalovanou dne [datum]. Žalovaná odmítla plnit. Žalovaná skutkové události, jak byly popsány v žalobě potvrdila, setrvala však na svém stanovisku, že není povinna plnit, neboť je ve věci na místě uplatnit výluku z pojištění z toho důvodu, že škoda vznikla úmyslně, případně alespoň hrubou nedbalostí žalobce. K tomu žalobce uvedl, že si nemohl být vědom, že zákazník zaměstnavatele zboží odmítne a spoléhat na to, že se tak nestane. Jednal naopak v dobrém úmyslu, a to k dobru všech, tedy zákazníka zaměstnavatele i samotného zaměstnavatele, kdy z tvrzení a jednání zákazníka zaměstnavatele bylo zřejmé, že má zájem na zrychleném vyřízení věci, což by samozřejmě kvitoval i zaměstnavatel. Doplnil, že zamítavé stanovisko žalované defacto staví žalobce, jakožto pojištěného, do situace, jako kdyby pojištěný vůbec nebyl, tj. na roveň nepojištěných osob. Smyslem pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu povolání je přitom pravý opak, tedy aby bylo plněno dle pojistné smlouvy v případě, že je zaměstnanec povinen nahradit škodu zaměstnavateli. Soud ve věci provedl tři jednání, na nichž prováděl dokazování listinnými důkazy a výslechem žalobce a svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] – jednatele zaměstnavatele žalobce. Na čtvrtém jednání byl pouze vyhlášen rozsudek. Soud k důkazu provedl tyto listinné důkazy: -) Pracovní smlouva žalobce -) Pojistná smlouva o škodovém pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu povolání [číslo] -) Informace pro klienta ze dne [datum] -) Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění odpovědnosti za škodu VPPO2008/02 -) Zvláštní pojistné podmínky pro pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu zaměstnání služby ZTPZ 2010 -) Doplňkové pojistné podmínky řidiči DPPO100 -) Doplňkové pojistné podmínky pracovní stroje -) Doplňkové pojistné podmínky k pojištění odpovědnosti za škodu soudy -) Doplňkové pojistné podmínky k pojištění odpovědnosti za škodu státní zastupitelství -) Doplňkové pojistné podmínky k ztrátě svěřených předmětů DPP-pokuty, penále -) Doplňkové pojistné podmínky světové pojistné krytí -) Doplňkové pojistné podmínky křížová odpovědnost -) Uplatnění náhrady škody ze strany zaměstnavatele žalobce společnosti [právnická osoba], kterým od žalobce požaduje částku ve výši 31 346,45 Kč bez DPH. -) Hlášení pojistné události -) Dopis ze dne [datum] – informace ke škodní události, kde žalovaná sděluje žalobci, že pojistnou událost vypořádávat nebude, neboť se na ni vztahuje výluka pojistných podmínek. -) Informace o přešetření škodní události z [datum], kde žalovaná opětovně odmítá plnit -) Vyjádření k pojistné události [číslo] žalobce adresované žalované, kterým reaguje na negativní vyjádření ke škodní události -) čestné prohlášení vydané jako podklad k posouzení škodní události vydané Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], kde sděluje, že žalobce vykonává svou práci odpovědně a profesionálně. -) Dopis z [datum], kterým žalovaná odpovídá na nesouhlas s vypořádáním škodní události a kde žalovaná shrnuje, že pojištěný měl pro zákazníka zpracovat cenovou nabídku. Pokud ji nezpracoval, tak je jeho jednání nezbytné považovat za jednání naplňující definici nepřímého úmyslu, popř. hrubé nedbalosti a na věc tak dopadá výluka z pojištění. -) Předžalobní výzva k plnění odeslaná žalované ze dne [datum] Dále soud provedl při jednání dne [datum] důkaz výslechem žalobce. Žalobce se ve své výpovědi částečně odchýlil od svých tvrzení uvedených v podání ze dne [datum] (č.l. 48), kde jako důvod svého jednání označil vysoké pracovního vytížení v jehož důsledku zapomněl, že má být zakázka před předáním do výroby projednána se zákazníkem. Při svém výslechu rozporně s tímto tvrzením uvedl, že ze strany svého zaměstnavatele vůbec nebyl poučen, jak v daném případě postupovat, nevěděl tedy, že něco učinil špatně a o celém problému se dozvěděl až když zákazník odmítl zakázku převzít. Vzhledem k rozporným tvrzením žalobce, dospěl soud k závěru, že je ve věci nezbytné vyslechnout i jednatele zaměstnavatele žalobce, a to přesto, že tento při výslechu žalobce ([datum]) byl v soudní síni přítomen coby veřejnost, neboť právní zástupce žalobce výslovně sdělil, že jej jako svědka navrhovat nebude. Žalobce byl tedy soudem poučen, že při hodnocení výslechu jednatele žalobce bude soud přihlížet k tomu, že byl přítomen předchozímu ústnímu jednání. Jednatel žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] při ústním jednání dne [datum] vypověděl, že zaměstnavatel žalobce – tj. společnost [právnická osoba] je malou společností, kde jsou pouze dvě oddělení – ekonomické a výrobní. Žádný manuál ani speciální školení na to, jak funguje proces v zadávání zakázek společnost neprovádí, všem zaměstnancům je však ústně vysvětleno, že jakoukoliv zakázku je nezbytné nejdříve předat obchodnímu oddělení, které ji projedná se zákazníkem a až v případě schválení ceny ji zadá oddělení technickému do výroby. Žalobce je na pozici montážního dělníka zaměstnán již patnáct let, během této doby se již několikrát stalo, že si zákazník přímo při realizaci objednávky u něj doobjednal další drobnější práce. V takovém případě byl žalobce oprávněn objednávku převzít (neboť by bylo nepraktické, aby při objednávce v hodnotě 100 000 Kč musel kvůli doobjednávce na parapet za 500 Kč jezdit jiný zaměstnanec) avšak nebyl oprávněn ji zadat přímo do výroby, nýbrž ji měl předat nejdříve oddělení obchodnímu ke schválení ceny, čehož si musel být vědom, neboť o tom byl ústní formou výslovně poučen a za 15 let výkonu téže práce mu tato ustálená praxe byla známa. Svědek dále uvedl, že si nedovede vysvětlit proč tímto způsobem žalobce v konkrétním případě nepostupoval, vliv mohlo mít to, že se jednalo o nový typ výrobku. Z tohoto dokazování a nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázaný skutkový stav, jak je popsán v bodě 1 tohoto rozsudku a který žalovaný nerozporoval a který byl dokazováním dozjištěn takto: Z pracovní smlouvy žalobce soud zjistil, že žalobce uzavřel dne [datum] pracovní smlouvu, dle jejíhož bodu 1. je zaměstnancem společnosti [právnická osoba] na pozici montážní dělník. Pracovní poměr je uzavřen na dobu neurčitou, 40 hodin týdně. Nastupující plat zaměstnance je 10 000 Kč + prémie za měsíc. Žalobce se žalovanou uzavřel [datum] smlouvu o pojištění odpovědnosti. Žalobce v době platnosti pojistné smlouvy sjednal se zákazníkem, u nějž prováděl objednávku montáže oken doobjednávku roletek, kterou zaznamenal na měřící list. Tento měřící list po návratu do zaměstnání předal technickému oddělení do výroby. Po vyrobení roletek zákazník tyto odmítl s tím, že je závazně neobjednal. Žalobce v písemném podání uvedl, že takto jednal zřejmě ve zbrklosti, neboť toho daného dne bylo mnoho, udělal tedy chybu. Ve své výpovědi pak poněkud rozporně uvedl, že nebyl informován, jak má se zakázkou naložit, vůbec tedy nevěděl, že něco udělal špatně, následně však již uvedl, že celou věc„ zvoral“ on, neboť dokument předal špatnému oddělení. Má za to, že je to tedy jeho pochybení, které si nedovede vysvětlit. Když se o věci zpětně dozvěděl byl překvapený a naštvaný. Soud dospěl k závěru, že ačkoliv žalobce nedoložil, že by byl ohledně předávání zakázek řádně proškolen, byl si po patnácti letech ve stejné práci vědom ustálené praxe, že zakázky přebírá obchodní oddělení, které následně jedná se zákazníkem a nelze je tedy zadat bez dalšího do výroby. Vyrobené roletky byly zcela nevyužitelné, neboť se jedná o výrobek na míru, který tedy není možno užít jinak než pro konkrétního objednatele. Zaměstnavatel tak od žalobce požadoval uhrazení ceny výrobku. Žalobce, který má se žalovanou uzavřeno pojištění odpovědnosti ohlásil vše jako pojistnou událost žalované, které odmítla plnit s odůvodněním, že se jednalo o škodu způsobenou buď úmyslně, popř. hrubou nedbalostí, jak je definována v článku 2 odst. Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti za škodu (VPP O 2008/02) s jejichž zněním byl žalobce před podpisem smlouvy seznámen a setrval na názoru, že na věc dopadá výluka z pojištění, kdy žalovaná nemusí pojistné hradit. Po právní stránce dospěl soud k těmto závěrům: § 4 Z.č. 262/2006 Sb. Zákoník práce stanoví, že: Pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. § 250 Z.č. 262/2006 Sb. Zákoník práce stanoví, že: Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí. § 257 Z.č. 262/2006 Sb. Zákoník práce stanoví, že: Zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. (2) Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek. § 250 Z.č. 262/2006 Sb. odst. 2) stanoví, že: Způsobil-li škodu také zaměstnavatel, je zaměstnanec povinen nahradit jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Soud vycházel z nesporného tvrzení účastníků, že mezi nimi byla uzavřena smlouva z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu povolání a žalované tak vzniká povinnost uhradit žalobci škodu, kterou by při výkonu pracovní činnosti způsobil. V první řadě se tak soud musel vypořádat s otázkou, zda žalobce skutečně způsobil zaměstnavateli škodu, kterou je povinen hradit. Komentářová literatura (Systém ASPI - stav k [datum] do částky [číslo] Sb. a [číslo] Sb.m.s. - RA2194 vysvětluje, že dle ustanovení §250 zákoníku práce, který upravuje obecnou odpovědnost zaměstnance platí, že způsobí-li zaměstnanec zaviněným porušením svých povinností při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním škodu zaměstnavateli nebo třetí osobě, nelze aplikovat obecnou právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku. Tato skutečnost je obzvláště významná s přihlédnutím k omezením výše náhrady škody, např. dle ust. § 257 zák. práce. Ke vzniku obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu je nezbytné, aby byly kumulativně splněny následující předpoklady: - porušení právních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vznik škody - příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a porušením právních povinností - zavinění zaměstnance Obsah pojmu„ plnění pracovních úkolů“ je definován v ust. § 273 zák. práce a činnosti v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů zase definuje ust. § 274 zák. práce. Pokud okolnosti vzniku škody nemají souvislost s plněním pracovních úkolů, pak nelze aplikovat právní úpravu odpovědnosti zaměstnance za škodu dle zákoníku práce. Ze skutkových okolností konkrétního případu se zcela jednoznačně podává, že žalobce škodu způsobil při pracovní činnosti, kdy jednal se zákazníkem svého zaměstnavatele a v důsledku tohoto jednání zaměstnavatel vyrobil zcela nepoužitelný výrobek, který nemohl dále nijak využít. Soud tedy nemá žádné pochybnosti, že k řešenému jednání/opominutí žalobce došlo při plnění pracovních úkolů. Neodmyslitelným předpokladem vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu je vznik škody. Pojem škody je v daném případě vykládán pouze v jeho užším významu, tedy coby majetková újma poškozeného (viz § 249 odst. 1 zák. práce) vyjádřitelná v penězích. Ust. § 257 zák. práce rozlišuje mezi škodou skutečnou a ušlým ziskem, kdy dle okolností vzniku škody může zaměstnavatel požadovat po zaměstnanci buď pouze skutečnou škodu, nebo i náhradu ušlého zisku. Z dikce ustanovení je dále zřejmé, že stejně jako v případě obecné odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku je i v případě vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu v pracovním právu nutné, aby mezi vzniklou škodou a zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů bylo možné dovodit příčinnou souvislost, tzv. kauzální nexus. Jinými slovy je nezbytné, aby škoda byla způsobena právě v důsledku porušení povinnosti při plnění pracovních úkolů zaviněného zaměstnancem, a nikoliv v důsledku jiné okolnosti. Posouzení této otázky je považováno za otázku skutkovou a nikoliv právní. V konkrétním případě škodu představuje hodnota výrobku, který by zaměstnavatel nevyrobil, pokud by žalobce jeho výrobu chybně nezadal a pro nějž nemohl najít jiné užití, neboť se jednalo o individualizovanou zakázku pro konkrétního zákazníka. Příčinná souvislost mezi jednáním žalobce a vznikem škody je tak dána. Zaměstnanec odpovídá pouze za škodu, kterou zavinil, tedy tam, kde je dán vnitřní vztah zaměstnance, který porušil povinnost při plnění pracovních úkolů vzhledem k následku tohoto porušení. Tento vnitřní vztah může mít formu úmyslu, nebo nedbalosti, přičemž s každou z těchto forem jsou spojeny jiné následky (viz § 257 zák. práce). Soud se tak musel zabývat otázkou zavinění žalobce, a to i s ohledem na argumentaci žalované, že v případě hrubé nedbalosti či úmyslného jednání by na celou věc dopadala výluka z pojištění a žalované by tak nevznikla povinnost plnit. Z rozhodnutí NS ČR 21 Cdo 1059/2003 se podává, že (i) v pracovněprávních vztazích platí, že„ zavinění lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). Při posuzování existence a míry zavinění žalobce pak soud vycházel z rozsudku NS ČR 21 Cdo 2830/2013, dle kterého platí následující:„ Skutečnostmi, v nichž se projevuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání (škodě), jsou zejména okolnosti škodní události (okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance a ke škodě). Spočívá-li však zavinění zaměstnance ve formě nevědomé nedbalosti, tedy nevěděl-li zaměstnanec vůbec, že by škodu mohl způsobit (a samozřejmě škodu nechtěl způsobit), musí být vzato v úvahu, že v tomto případě je (z pohledu dokazování) významné zejména to, zda zaměstnanec o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl; významné tu proto nejsou jen okolnosti škodní události, ale především jeho osobní poměry, z nichž lze dovodit, že zaměstnanec si měl a mohl být vědom toho, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu.“ V řízení bylo zjištěno toto: Žalobce pracuje u stejného zaměstnavatele na pracovní pozici montážní dělník přes 15 let. Zaměstnavatelem žalobce je malá společnost, kde jsou dvě oddělení, obchodní a technické (výrobní). Ohledně zadávání zakázek společnost nemá žádný přesný manuál, vychází se vždy z konkrétní nabídky. Ve společnosti však existuje úzus, že menší doobjednávky může od zákazníka na místě převzít i konkrétní dělník, který zakázku fakticky zpracovává. Doobjednávka se předává obchodnímu oddělení, které se zákazníkem potvrdí cenu a v případě jejího schválení ji zadá technickému oddělení do výroby. Soud tak vzal za prokázané, že této praxe si musel být žalobce po patnácti letech práce pro drobnou firmu vědom, ačkoliv v řízení nebylo doloženo, že by o tom byl ze strany zaměstnavatele oficiálně poučen. Soud konstatuje, že ač si žalobce v určitých bodech v řízení protiřečil, jako zcela hodnověrné se jevilo jeho tvrzení, že o způsobení škody v daný moment nevěděl a o problému se dozvěděl až zpětně, když zákazník odmítl zboží převzít, přičemž byl celou situací nepříjemně překvapen. Toto potvrdil ve svém výslechu i svědek [příjmení]. Z výslechu žalobce i svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] vzal tedy soud za prokázané, že si svého pochybení žalobce vědom nebyl, ač s ohledem na své znalosti poměrů ve firmě, kde pracoval 15 let být měl a jeho psychický stav tak odpovídá nedbalosti nevědomé (žalobce si porušení své povinnosti vědom nebyl, ač – při běžné obezřetnosti - měl být). Pro úplnost soud dodává, že zavinění ve formě nevědomé nedbalosti by u žalobce shledal i za situace, kdy by nevzal za doložené, že byl žalobce ze strany zaměstnavatele seznámen s praxí, že zakázky je před předáním do výroby nutno zadat obchodnímu oddělení, a to z těchto důvodů: Z pracovní smlouvy žalobce nevyplývalo oprávnění přebírat od klientů zakázky a tyto předávat do výroby. Pokud by se tedy na žalobce zákazník s takovou žádostí obrátil a žalobce by nevěděl, co dělat, měl se jít na vhodný postup zeptat svého nadřízeného, nikoliv zakázku nechat bez dalšího vyrobit. I v takové situaci by však soud měl za to, že žalobce o své chybě nevěděl, ač vědět měl. Dle názoru soudu však nic v řízení nenasvědčuje tomu, že by žalobce jednal v intenzivnější formě zavinění – tedy že by mu celá záležitost byla jedno, byl s ní srozuměn, či si dokonce přál, aby zákazník zboží nepřevzal a zaměstnavateli vznikla škoda. Na tomto místě se soud považuje za vhodné vyjádřit k argumentaci žalované, že žalobce jednal v hrubé nedbalosti, tak jak je definována v čl. 2 písm. v ) Všeobecných podmínek vztahujících se k pojistné smlouvě. Zde je hrubá nedbalost definována jako jednání nebo opomenutí, při kterém musel být vznik škody předpokládán nebo očekáván a pojistník nebo pojištěný věděl či mohl a měl vědět, že při takovém jednání nebo opomenutí škoda nastane nebo může nastat, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že nenastane případně byl s jejím vznikem srozuměn nebo mu byl lhostejný. Soud tak uzavírá, že předmětná výluka by na věc mohla dopadat za situace, kdy by v řízení bylo prokázáno, že si žalobce byl při zadávání zakázky do výroby vědom toho, že obchodní oddělení„ přeskočil“ a spoléhal by na to, že takový postup projde. Jak je uvedeno v předchozím odstavci, soud však žalobci uvěřil, že si svého pochybení v daný moment vůbec nebyl vědom (ačkoliv při větší preciznosti práce si jí vědom být měl) a jeho jednání tak znaky hrubé nedbalosti nenaplňuje. Škodu zaměstnavatel u žalobce coby zaměstnance uplatnil ve výši ceny výrobku (bez DPH) tj. 31 346,45 Kč, neboť se jedná o výrobek zhotovený na míru, který tak zůstal ležet ladem. Výši škody žalovaná nijak nerozporovala. Výše této částky nepřesahuje povolenou míru náhrady škody, která je Zákoníkem práce stanovena na čtyřapůlnásobek platu zaměstnance. Soud tak dospěl k závěru, že podmínky odpovědnosti žalobce za způsobenou škodu, jak je stanoví §250 zákoníku práce, jsou dány. Vzhledem k tomu, že žalobce byl u žalované v danou dobu pojištěn (což mezi stranami nebylo sporné) byla žalovaná povinna žalobci pojistné plnit. Soud má však rovněž za to, že je na místě postupovat dle odst. 2) § 250 Zákoníku práce, který stanoví, že byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí. Soud vycházel rozhodnutí NS ČR, který se sice zabývá jinou skutkovou podstatou, ale vysvětluje, že v případě, kdy zaviněné porušení pracovněprávních povinností nelze považovat za jedinou příčinu vzniku škody, nýbrž příčinu vzniku škody je třeba spatřovat rovněž zároveň v porušení povinností ze strany zaměstnavatele, je namístě úvaha o poměrném omezení odpovědnosti zaměstnance z důvodu spoluodpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 250 odst. 2 zák. práce. V konkrétním případě z řízení vyplynulo, že zaměstnavatel žalobce svým zaměstnancům neposkytl žádné školení, či písemný řád, jak v obdobných situacích postupovat, rovněž u něj není dán žádný kontrolní mechanismus, aby bylo obdobným nedopatřením předcházeno. Zaměstnavatel žalobce tak tedy pouze spoléhá, že zaměstnanci budou respektovat zavedený úzus. Z hlediska soudu je s podivem, že zboží bylo skutečně vyrobeno na prostý„ pokyn“ žalobce, který k němu neměl z titulu své pracovní pozice žádnou pravomoc, což muselo být technickému oddělení známo - popř. bylo na zaměstnavateli, aby zajistil, že technické oddělení má znalost toho, kdo může výrobu objednat. Rovněž je dle názoru soudu na zaměstnavateli nastavit kontrolní mechanismus tak, aby před realizací výroby došlo ke kontrole, že jsou splněny alespoň tak základní podmínky, jako je závazná objednávka ze strany zákazníka. Soud tak dospěl k tomu, že jednání žalobce bylo pouze jednou z příčin, která vedla ke vzniku škody, a to v rozsahu 50%. Ve zbytku soud shledal zavinění zaměstnavatele, který zaměstnance nedostatečně proškolil a do systému výroby neimplementoval žádný kontrolní mechanismus a náhradu škody tak v souladu s požadavkem §250 odst. 2 Zákoníku práce poměrně snížil. Vzhledem ke všemu shora uvedeném tak rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobci přiznal z dlužné částky i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal, neboť oba měli ve věci shodný úspěch ve věci (50%).