76 C 2/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Tůmovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastupování státu ve věcech majetkových, IČO sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou JUDr. Ing. jméno příjmení příjmení sídlem adresa o zaplacení 138 500 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci na náhradě škody částku 138 500 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhal po žalované zaplacení náhrady škody ve výši 138 500 Kč. V žalobě dále uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16.5.2012, č.j. 6 C 299/2003-513 bylo rozhodnuto o restitučním nároku žalobce [příjmení]. Ing. [příjmení] [jméno] [příjmení] jako právního nástupce [jméno] [příjmení] o majetku v k.ú. Břilice. Žalobkyně byla v tomto řízení jednou z povinných osob, kterým byla uložena povinnost vydat předmětné pozemky, jejichž obvyklá cena ke dni vydání byla stanovena znaleckým posudkem na částku 130 000 Kč. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Karlovy Vary ze dne 25.4.2012, č.j. 76785/2012-MZE-130724, byla schválena dohoda o vydání nemovitostí ze dne [datum] uzavřená mezi p. [jméno] [příjmení] a Českou republikou – Okresním úřadem [obec], na základě které byly Dipl. Ing., [jméno] [jméno] [příjmení] vydány pozemky v k.ú. [obec], jejichž hodnota byla stanovena znaleckým posudkem ke dni vydání na částku 8 500 Kč. Žalobkyně je právním nástupcem Okresního úřadu [obec]. Jedním z dokladu k prokázání restitučních nároků bylo rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6.1.1999 č.j. OVS 2331/98/Se, kterým bylo rozhodnuto, že [jméno] [příjmení] byla v době své smrti státní občankou Československé republiky. Tohoto rozhodnutí však bylo dosaženo trestním činem, kdy tato trestná činnost pracovnic Magistrátu hlavního města Prahy měla vliv na posouzení restitučních nároků potomků [jméno] [příjmení]. Pracovnice Magistrátu hlavního města Prahy, které ve věci občanství [jméno] [příjmení] rozhodovaly, byly rozsudekm Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2.4.2019, sp. zn. 3 T 40/2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26.8.2020, sp. zn. 67 To 208/2019, uznány vinnými trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona. V důsledku tohoto nezákonného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6.1.1999, č.j. OVS 2331/98/Se, pro které byly pracovnice Magistrátu hlavního města Prahy odsouzeny, vznikla žalobci škoda, neboť na základě tohoto rozhodnutí došlo k vydání výše uvedených pozemků. Odpovědnost za škodu pak plyne žalovanému jako zaměstnavateli odsouzených pracovnic Magistrátu hlavního města Prahy.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že s tvrzením žalobce nesouhlasí, a zároveň vznesl námitku, že v řízení není pasivně legitimován. žalobce uplatňuje svůj nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnancem ve smyslu ustanovení § 2914 zák. č. 89/2012, Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Předmětné rozhodnutí však bylo vydáno v rámci přenesené působnosti a za případnou škodu tak odpovídá Česká republika ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. o odpovědnosti za škodu“). Dále žalovaný uplatnil námitku promlčení s ohledem na dobu, která uplynula od škodní události. Dle žalovaného není dána ani příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním Hlavního města Prahy a vzniklou škodou spočívající ve vydání nemovitostí, ke kterým došlo na základě rozhodnutí jiných orgánů.

3. Žalobce k námitkám žalovaného uvedl, že dle jeho názoru se nejedná o odpovědnost dle zák. o odpovědnosti za škodu, žalobce nebyl účastníkem správního řízení, a proto se nemůže náhrady škody dle tohoto zákona domáhat. Nejedná se ani o nesprávný úřední postup. Zákon o odpovědnosti za škodu je ve vztahu speciality k o.z., který se tak na předmětnou věc použije. Obě pracovnice Magistrátu se nedbalostního trestného činu dopustily v rámci plnění povinností ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a proto plyne odpovědnost za jejich jednání tomuto zaměstnavateli. Žalobce nesouhlasí ani se vznesenou námitku promlčení svého nároku, když objektivní promlčecí lhůta v trvání 10 let počala běžet právní mocí rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16.5.2012, č.j. 6 C 299/2003-513, který nabyl právní moci dne [datum], a stavěla se uplatněním nároku v adhezním řízení. K příčinné souvislosti žalobce uvedl, že v civilním řízení jsou soudy povinny vycházet z předmětného rozhodnutí Magistrátu, které je dosud platné a vyvolává právní účinky.

4. Žalovaný setrval na svých námitkách, že náhrada škody způsobené v rámci výkonu státní správy nelze řešit užitím občanského zákoníku. I pokud by žalovaný připustil užití občanského zákoníku, má stále za to, že by nebyl ve věci pasivně legitimován. V tomto případě se nejednalo o činnost žalované, ale o činnost v rámci přenesené působnosti, tedy jednalo se o činnost státu, a proto by i za užití odpovědnosti zaměstnavatele byla za škodu odpovědná Česká republika. Ohledně námitky promlčení žalovaný uvedl, že objektivní promlčecí lhůta je v předmětném případě 3 roky a nárok žalobce je tak promlčen. Rovněž uplatnění nároku v adhezním řízení nestavilo promlčecí lhůtu, když nárok byl v trestním řízení uplatněn proti jiným osobám. K příčinné souvislosti žalovaný uvedl, že žalobce měl a mohl rozporovat závěr soudu o státním občanství [jméno] [příjmení], v předmětném řízení tak není dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím ostátním občanství a vznikem škody.

5. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2.4.2019, sp. zn. 3 T 40/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26.8.2020, sp. zn. 67 To 208/2019, byly PhDr. [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [příjmení] uznány vinnými ze spáchání trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a byl jim uložen trest. Uvedeného trestného činu se měly dopustit tím, že vydaly, respektive vypracovaly rozhodnutí č.j. OVS 2331/98/Se, kterým zrušily rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že [jméno] [příjmení] byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, ačkoliv věděly, či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení vědět měly, že [jméno] [příjmení] nebyla v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství manželkou československého státního občana, rozhodnutí vydaly jako osvědčení o státním občanství, ačkoliv k tomu nebyly věcně příslušnými, rozhodly bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci a přitom jim bylo známo, že rozhodnutí o státním občanství bude použito při uplatnění restitučních nároků, když potvrzení o občanství je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku.

6. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16.5.2012, č.j. 6 C 299/2003-613, soud určil, že vlastníkem mimo jiného i nemovitosti parc. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] v k.ú. Břilice.

7. Rozhodnutím pozemkového úřadu v [obec] ze dne [datum] byla schválena dohoda o vydání nemovitosti ze dne [datum] uzavřená mezi [jméno] [příjmení] a povinnou osobou – ČR – Okresním úřadem [obec], kterým byly vydány nemovitosti, pozemky p. [číslo] v k.ú. [obec].

8. Ze znaleckého posudku [číslo] soud zjistil, že obvyklá cena pozemků parc. [číslo] v k.ú. Břilice byla ke dni vydání posudku 130 000 Kč. Ze znaleckého posudku [číslo] soud zjistil, že obvyklá cena pozemků p. [číslo] v k.ú. [obec], je 8 500 Kč.

9. Soud se ve věci nejprve zabýval námitkou vznesenou žalovaným, že ve věci není pasivně legitimován, přičemž dospěl k závěru, že tato námitka je důvodná, a proto se věcí samou dále nezabýval.

10. Podle § 1 odst. 1 zák. o odpovědnosti za škodu stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zák. o odpovědnosti za škodu stát odpovídá za škodu, kterou způsobily orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

12. Podle § 5 zák. o odpovědnosti za škodu stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 6 odst. 1 zák. o odpovědnosti za škodu ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady.

14. Podle § 7 odst. 1 zák. o odpovědnosti za škodu právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

15. Podle § 8 odst. 1 zák. o odpovědnosti za škodu nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

16. Podle § 26 zák. o odpovědnosti za škodu pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

17. Podle § 2910 o.z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

18. Podle § 2914 o.z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.

19. Podle § 9 odst. 1 o.z. občanský zákoník upravuje osobní stav osob. Podle odst. 2 stejného ustanovení soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.

20. Podle § 24 zák. č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve sporných případech provádí zjišťování státního občanství České republiky okresní úřad příslušný podle místa trvalého pobytu, popřípadě posledního trvalého pobytu žadatele na území České republiky. Pokud žadatel takový pobyt nikdy neměl, provádí zjišťování Obvodní úřad v Praze 1. Podle odst. 2 tohoto ustanovení okresní úřad vystaví fyzické osobě potvrzení o výsledku provedeného zjištění. Je-li to třeba k uplatnění práv fyzické osoby, do potvrzení uvede, kdy, popřípadě na základě jakých ustanovení fyzická osoba státní občanství České republiky nabyla nebo pozbyla. Podle § 23 odst. 2 tohoto zákona ústřední evidenci fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství České republiky, vede ministerstvo vnitra.

21. Podle § 12 odst. 1 písm. b) zák. č. 2/1969 Sb., kompetenčního zákona, je ministerstvo vnitra ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci, zejména pro jména a příjmení, matriky, státní občanství, občanské průkazy, hlášení pobytu, evidenci obyvatel a rodná čísla.

22. Soud na základě výše uvedených ustanovení dospěl k závěru, že žalovaný není ve věci aktivně legitimován. Soud má za to, že na věc se použije zák. o odpovědnosti za škodu, neboť rozhodnutí bylo vydáno v přenesené působnosti, kterou stát svěřil orgánu rozhodujícímu ve věci. V tomto případě se jednalo o správní řízení ohledně státního občanství [jméno] [příjmení], které má povahu vrchnostenského rozhodování o právech a povinnostech subjektů tohoto řízení, správní orgány zde rozhodují o těchto povinnostech, rozhodují samostatně na základě zákonů, jedná se o veřejné právo. Za těchto okolností soud nesdílí názor žalobkyně, dle kterého by se mělo postupovat podle obecných ustanovení o škodě dle občanského zákoníku. Na tomto místě je třeba rozlišovat, zda ke škodě došlo jednáním správního orgánu při plnění jeho povinností v rámci veřejného práva, při vrchnostenském rozhodování o právech a povinnostech účastníků správních řízení, či zda se jednalo o způsobení škody v rámci soukromého práva, například při plnění smluvní povinnosti v oblasti soukromého práva, kdy orgán státní správy není vyloučen z uzavírání právních vztahů v rámci soukromého práva. Do této kategorie by pak spadaly i případy vzniku škody, která by vznikla při činnosti zaměstnanců správního orgánu v rámci plnění povinností či výkonu práv v rámci soukromého práva. V předmětném sporu se však nejedná o vznik škody z jednání soukromoprávního charakteru, a proto je třeba postupovat podle zák. o odpovědnosti za škodu, který upravuje náhradu škody v případech, kdy ke škodě došlo v rámci vrchnostenského rozhodování o právech a povinnostech účastníků těchto řízení. Skutečnost, že žalobce nebyl účastníkem těchto řízení, nemá na shora uvedené žádný vliv. Soud dále uvádí, že v situaci, kdy předmětné rozhodnutí o státním občanství [jméno] [příjmení] nebylo zrušeno, a je stále v právní moci, soud nemůže rozhodovat o náhradě škody, která měla vzniknout tím, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno v rámci protiprávního jednání úředních osob. Soud má v tomto ohledu za to, že jakmile bude toto rozhodnutí zrušeno, bude mít žalobce možnost se domáhat zrušení rozhodnutí, která vycházela z rozhodnutí o státním občanství [jméno] [příjmení], kterého bylo dosaženo trestným činem. Bez zrušení tohoto rozhodnutí by však bylo předčasné rozhodovat o náhradě škody, která žalobci a jiným subjektům vznikla v souvislosti s rozhodováním o restitučních nárocích, přičemž i tato rozhodnutí o určení vlastnictví nemovitostí nejsou dosud nijak dotčena a jsou v právní moci. Soud by za této situace ani nemohl rozhodnout o náhradě škody, neboť všechna rozhodnutí, na základě kterých bylo rozhodnuto o restitučních nárocích, dosud platí.

23. Z výše uvedeného důvodu soud rozhodl o zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaného, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 150 o.s.ř., neboť soud nemá náklady žalovaného, který je rovněž statutárním městem, na zastoupení advokátem za účelně vynaložené. Soud vycházel zejména z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09, podle kterého u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Žalovaný byl v předmětné věci účastníkem sporu, který nijak nevybočoval z jeho běžné agendy, přičemž první vyjádření ve věci zaslal svým jménem, kdy v tomto vyjádření již byly zahrnuty všechny námitky, které žalovaný v řízení uplatnil. Náklad na zopakování či doplnění těchto námitek ze strany později zplnomocněného advokáta pro zastupování žalovaného proto soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady žalovaného. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.