10 C 72/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl soudkyní Mgr. Evou Přívrackou ve věci žalobce: ; země anonymizována čtyři slova , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupený anonymizována čtyři slova anonymizována čtyři slova anonymizováno anonymizováno sídlem adresa žalobkyně proti; žalované: ; celé jméno žalované , datum narození bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o 4 862 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se co do částky 755 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 755 Kč od 16.10.2017 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 4.107 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 4.107 Kč od 16.10.2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 102 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 26. 2. 2018 domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 4 862 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tak, že žalovaná užívá pozemek parc. [číslo] zahradu o výměře 204 m2 a pozemek parc. [číslo] zahrada o výměře 134 m2, zapsané na [list vlastnictví], [obec], k. ú. [část obce], ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu, a to od 17. 9. 2014 - 31. 7. 2017. Žalobce vyzval žalovanou dne 11. 8. 2017 k zaplacení úhrady v celkové výši 22 952 Kč, a to za období 1. 1. 2004 do 31. 7. 2017 ve lhůtě do 15. 10. 2017, kdy vycházel z úhrady za užívání pozemků ve výši 1 690 Kč ročně, žalovaná však částku neuhradila a bezdůvodné obohacení nevydala.

2. Žalovaná nárok žalobce neuznala a uvedla, že pozemky parc. [číslo] byly ve vlastnictví žalované a jejího manžela (na základě kupní smlouvy ze dne 20. 2. 1979 nabyli pozemky [číslo] pozemek parc. [číslo] [číslo] pozemek parc. [číslo]), přičemž nedali souhlas s dělením pozemků, přesto dne 9. 6. 2003 vznikl geometrickým plánem [číslo] 2003 pozemek parc. [číslo] dne 3. 6. 1998 vznikl pozemek parc. [číslo] to záznamem podrobného měření změn [číslo] 2003. Žalovaná tak sporovala aktivní legitimaci žalobce. Dále namítla, že nárok žalobce je za období před 26. 2. 2015 promlčen.

3. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. 4. [země] je vlastníkem pozemků parc. [číslo] zahrada o výměře 204 m2 a pozemku parc. [číslo] zahrada o výměře 134 m2, v k.ú. [část obce], s právem hospodaření zapsaným pro žalobce (Informace o pozemku, [list vlastnictví], k.ú. [část obce]). Pozemky parc. [číslo] v k.ú. [část obce], jsou ve vlastnictví žalované (výpis z Katastru nemovitostí). Pozemek parc. [číslo] o výměře 204 m2, k.ú. [část obce], vznikl dle geometrického plánu [číslo] 2003 z pozemku parc. [číslo] v souvislosti s obnovou pozemku parc. č. PK [číslo]. Nově oddělená parc. [číslo] byla zapsána na [list vlastnictví] pro [anonymizována tři slova], s.p. (přehled vývoje parcel od Katastrálního úřadu zn. PU [číslo] ze dne 14. 5. 2018). Na základě ohlášení byla v katastru zapsána správa pozemku parc. [číslo] na Pozemkový fond ČR (ohlášení vzniku práva správy PF ČR k zápisu do katastru nemovitostí ze dne 9. 10. 2006). Parcela [číslo] byla původně zapsána v pozemkové knize seznamu II – pro veřejný statek pod běžným [číslo] jako PK [číslo] - potok [anonymizováno] (výpis z pozemkové knihy, k.ú. [část obce]). Podle geometrického plánu [číslo] měla vzniknout parcela EN [číslo], geometrický plán byl ale zapsán pouze částečně a parcela EN [číslo] nevznikla. Přesto byla zakreslena do katastrální mapy, která sloužila jako podklad pro technicko-hospodářské mapování a byla přečíslována na parcelu EN 200. Pozemek KN [číslo] vznikl záznamem podrobného měření změn [číslo] 2003 oddělením z původní parcely [číslo] která vznikla geometrickým plánem [číslo] ze dne 3. 6. 1998 z pozemku parc. [číslo] který byl ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., zapsán na [list vlastnictví] pro [jméno] a [jméno] [příjmení] (přehled vývoje parcel od Katastrálního úřadu zn. PU [číslo] ze dne 14. 5. 2018). Při tvorbě DKM výkazem změn č. Z [číslo] 2003 [číslo] byl pozemek parc. [číslo] zapsán na [list vlastnictví] pro [anonymizována tři slova] a [příjmení], s.p.

5. K dispozici s předmětnými pozemky ze strany [anonymizováno] státu došlo při převodu správy národního majetku parcel [číslo] k.ú. [část obce], přičemž jde o část současné parcely [číslo] k.ú. [část obce] (hospodářská smlouva [číslo] uzavřená mezi [anonymizována čtyři slova], n.p., jako předávajícím a [anonymizováno] a [příjmení], n.p. jako přejímajícím, podepsaná dne 30. 1. 1976).

6. Parcely PK [anonymizováno] a PK [anonymizováno] v k.ú. [část obce], byly při technicko-hospodářském mapování vyšetřeny místním šetřením a nově zaměřeny dle užívacích vztahů jako parcely EN [anonymizováno] (288 m2), EN [anonymizováno] (41 m2) a EN [anonymizováno] (699 m2) ke dni 1. 2. 1984 (sdělení katastrálního úřadu [číslo jednací] ze dne 24. 5. 2021).

7. Žalovaná v rámci místního šetření - soupis nemovitostí [číslo] k.ú. [část obce], podepsala soupis pozemků s výměrami, které s manželem vlastnila. V daném případě jde zejména o parc. [číslo] zahrada, o výměře 511 m2 (původně PK [anonymizováno]) a parc. [číslo] zastavěná plocha, o výměře 187 m2 (původně PK [anonymizováno]); tento soupis byl podkladem pro hospodářsko-technické mapování platné od 1. 2. 1984 (komise místního šetření [číslo] ve spojení s polním náčrtem z června 1981).

8. V roce 2003 došlo k vytyčení hranic pozemků, včetně pozemku parc. [číslo] (protokol [číslo] 2003 o vytyčení hranice pozemku ze dne 2. 4. 2003 s poznámkou o odeslání protokolu poštou účastníkům, včetně žalované). Na základě geometrického plánu, který byl přílohou tohoto protokolu, byl dosavadní pozemek parc. [číslo] o výměře 699 m2, rozdělen na pozemek parc. [číslo] o výměře 453 m2, [číslo] o výměře 204 m2 a [číslo] o výměře 42 m2, vše k.ú. [část obce]. Pozemek parc. [číslo] o výměře 204 m2, k.ú. [část obce] byl evidován v dřívější pozemkové evidenci v PK [číslo]. Díl pozemku o výměře 453 m2 byl původně veden na [list vlastnictví], díl o výměře 204 m2 na [list vlastnictví] a díl o výměře 42 m2 na [list vlastnictví] (geometrický plán [číslo] 2003).

9. Žalovaná spolu s manželem nabyli kupní smlouvou ze dne 20. 2. 1979 pozemek PK [anonymizováno], zastavěná plocha s rodinným domkem [adresa], o výměře 187 m2 a pozemek PK [anonymizováno], zahrada, o výměře 511 m2 (kupní smlouva ze dne 20. 2. 1979). Pozemek parc. [číslo] s rodinným domem [číslo] o výměře 187 m2 a pozemek parc. [číslo] o výměře 511 m2, k.ú. [část obce], nabyli prodávající [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], v dědickém řízení po zemřelé matce [jméno] [příjmení] (protokol o projednání dědictví č.j. [číslo jednací]).

10. Stavba rodinného domku se původně nacházela na pozemku parc. [číslo] o výměře 187 m2. Následně byl původní rodinný dům zbourán a v roce 1987 postaven nový, který zasahuje zhruba 23 m2 na pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví žalobce (vyjádření žalované při jednání dne 19. 5. 2021). Na pozemku parc. [číslo] (část), k.ú. [část obce], bylo povoleno umístění nového rodinného domku na místě stávajícího tak, aby stavební čára objektu při severní straně byla ve směru rovnoběžném s hranou koryta potoka a byla od ní ve vzdálenosti min. 8 m (rozhodnutí o umístění stavby ze dne 8. 6. 1987, stavební povolení [číslo jednací] ze dne 25. 9. 1987, kolaudační rozhodnutí č.j. OVP [číslo] ze dne 5. 10. 1990).

11. Při vstupu na pozemek je chodník z dlažby, pozemek je lehce svažitý. Nad korytem potoka cca 0,5 metru až 1 metr je starý pletivový plot. Svah od potoka je asi 2,7 metrů. U přední části domu je oddělena část pozemku plotem až po konec domu. Za domem zahrada pokračuje. Zepředu a zprava je zaplocena. U plotu stojí zahradní domek. V levém horním rohu zahrady je pozemek svažitý na výměře cca 8 metrů (místní šetření ze dne xanon [číslo]). Pozemek je ohraničen plotem s pletivem, mezi vodou a pozemky je plot. Plot stojí stále na tomtéž místě. (svědek [anonymizováno], svědkyně [příjmení] a [příjmení]).

12. Obvyklá výše nájemného zahrady u domu činila pro zažalované období 5 Kč/m2/rok (nájemní smlouva [číslo] [spisová značka] ze dne 31. 3. 2005 k parcele [číslo] k.ú. [část obce]; nájemní smlouva [číslo] [spisová značka] ze de 29. 7. 2005 k parcele [číslo] k.ú. [část obce]).

13. Provedenými důkazy byl zjištěn skutkový stav pro potřeby rozhodnutí dostatečně, proto soud neprováděl další důkazy. Z dalších shora neuvedených důkazů soud nezjistil pro své rozhodnutí nic podstatného.

14. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

15. Předchůdci žalované nabyli pozemek [číslo] o výměře 187m2 a [číslo] o výměře 511 m2, v k.ú. [část obce], v dědickém řízení v roce 1975. Žalovaná spolu s manželem nabyli tyto pozemky na základě kupní smlouvy ze dne 20. 2. 1979. Rodinný dům byl na pozemku parc. [číslo] postaven v roce 8. 6. 1987 namísto původního domku. Soud proto věc posuzoval podle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), který nabyl účinnosti 1. 4. 1964. V případě mimořádné držby soud aplikoval úpravu o.z. v mezích § 3066 o.z.

16. Dle ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák., se stává oprávněný držitel vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

17. Dle ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

18. Pro nabytí vlastnického práva vydržením, jak vyplývá z § 130 obč. zák., bylo nezbytné splnit podmínky nepřetržité držby. Z dikce odst. 1 nepochybně vyplývá, že vlastnické právo vydržením mohl nabýt pouze držitel, který byl držitelem oprávněným. Oprávněným držitelem byla v souladu s tímto ustanovením pouze taková osoba, která vykonávala faktické panství nad věcí, nebo taková, která vykonávala právo pro sebe, nakládala s věcí jako s věcí vlastní a byla současně v dobré víře, a to se zřetelem ke všem okolnostem, že jí věc nebo právo patří. V rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, Nejvyšší soud ČR dovodil, že se dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačoval tedy domnělý (putativní) právní titul. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Jde o posouzení dobré víry vztahující se k (skutečnému či domnělému) titulu, na jehož základě se ten, kdo se dovolává vydržení, chopil držby. Dobrou víru je třeba hodnotit objektivně; vychází se z toho, jak by věc byla posouzena při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat.

19. I pokud se nabyvatel nemovitosti chopil držby části parcely, kterou nekoupil, mohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.7.2010 sp. zn. 22 Cdo 1245/2010). K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000 podle kterého platí: Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor č. C 3670, se uvádí: Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem). Oprávněným držitelem ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. byl držitel, který držel věc v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl byl omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky 22 Cdo 2190/2000) Pokud omyl přesahoval rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, nebyl omluvitelný. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.7.2017 sp. zn. 22 Cdo 2227/2017). Při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se nepovažoval za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale posouzení všech okolností držby a tedy nestačilo pouze subjektivní vnitřní přesvědčení konkrétní osoby, že je vlastníkem věci. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.7.2010 sp. zn. 22 Cdo 1245/2010). Okolnosti, které svědčily o nabytí vlastnického práva vydržením, musela prokázat vždy dle konstantní judikatury osoba, která se takového původního nabytí vlastnického práva dovolávala.

20. Žádná taková okolnost nebyla v souzené věci prokázána, pozemek byl přehledný, pravidelného tvaru. Proto jestliže výměra připloceného pozemku představovala skoro 50% výměry pozemků koupených (o 338 m2 navíc), nemohla žalovaná jednat v omluvitelném omylu a její dobrá víra byla vyloučena. Právní předchůdci i žalovaná nemohli být ve smyslu § 130 odst. 1 obč.zák. v dobré víře, že jim sporné pozemky patří, neboť v rámci dědického řízení, a i na základě kupní smlouvy byly vždy převáděny pozemky o výměře 511 m2 a 187 m2. Žalovaná od samého počátku a po celou dobu, kdy je vlastníkem převedeného pozemku, věděla a z nabývacího titulu ví, že je vlastníkem pouze pozemku o výměře 511 m2 a 187 m2. Pozemek žalované původně končil u hranice původního domku. Za těchto okolností samu skutečnost, že sporný pozemek je připlocen ke koupenému pozemku, nelze považovat za přesvědčivý důvod, domnívat se, že žalobkyně vlastní i sporný pozemek. Držba nadto nebyla opřena o právní titul, byť domnělý.

21. Ze snímku mapy s identifikací parcel PK s razítkem s datem 20. 10. 1980 (č.l. 64), který byl součástí kupní smlouvy předkládané na katastr nemovitostí, je seznatelné, že potok [anonymizováno] v té době měl koryto v mezích pozemku parc. [číslo]. Následně došlo k posunutí koryta potoka za pozemek parc. [číslo] (orotofotomapa). K posunutí koryta potoka muselo tedy dojít až poté, co žalovaná s manželem předmětné pozemky koupili. V době nabytí pozemků dle kupní smlouvy si museli být vědomi rozsahu nabývaných pozemků, a to nejen na základě výměry uvedené v kupní smlouvě. V roce 1981 podepsala žalovaná v soupisu nemovitostí - u pozemku parc. [číslo] zahrada, výměru 511 m2 a u pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha, výměru 187 m2, jejíž součástí byl i náčrt s místním šetřením, pro účely THM. Výměra kupovaných pozemků byla uvedena v kupní smlouvě, žalované a jejímu manželovi navíc musela být známa, neboť původní domek končil s hranicí nabytých pozemků a pozemky původně vlastnila babička manžela žalované. Navíc žalované nic nebránilo pozemek alespoň laicky přeměřit a zjistit jeho přibližnou výměru. Když žalovaná s manželem stavěla nový rodinný dům, potok již musel mít koryto posunuté, proto v rozhodnutí o umístění stavby bylo uvedeno, že dům má být 8 metrů od koryta potoka. Manželé si však zároveň museli být vědomi, že pozemek o takové výměře jim nenáleží. Nelze se ani ztotožnit s názorem, že pozemek parc. [číslo] parc. [číslo] k pozemkům žalované přirostl, když tyto pozemky byly evidovány jako PK [číslo] pro [anonymizováno] a [příjmení] a dle zápisu v pozemkové knize, seznamu II - veřejný statek bylo uvedeno, že pozemek PK [číslo] - potok [anonymizováno], je ve vlastnictví veřejného statku. Dle § 147 ústavního zák. č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, národním majetkem jsou zejména hospodářské hodnoty znárodněné podle ustanovení zvláštních zákonů (§ 153), rovněž jakýkoli veřejný statek, který slouží obecnému prospěchu. Soud pro úplnost dodává, že po dobu platnosti OZ 1950 a OZ 1964 neexistovala zákonná opora pro změnu vlastníka řečiště v důsledku jeho opuštění vodním tokem, především proto, že jej povětšinou vlastnil stát a šlo by o způsob zužování státního majetku. Žalovaná s manželem tak při zachování obvyklé míry obezřetnosti nemohli být, s přihlédnutím ke všem okolnostem, v dobré víře, že jim pozemky, náleží, a to ani poté, co došlo k posunutí koryta potoka.

22. Žalovaná nemohla být v dobré víře ani od roku 1984, kdy sporné pozemky byly na základě technicko-hospodářského mapování k 1. 2. 1984 nově zaměřeny na základě užívacích vztahů a vedeny ve vlastnictví žalované, neboť před tímto mapováním si byla vědoma skutečné výměry pozemků v jejím vlastnictví. Dobrá víra, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. V této souvislosti lze dále odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, kde Nejvyšší soud judikoval, že obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotně právní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim.

23. Shrnuto citované, dle právní úpravy platné do 31.12.2013 žalovaná sporné pozemky vydržet nemohla.

24. V dané věci nelze uvažovat ani o nabytí předmětných pozemků na základě mimořádného vydržení, když občanský zákoník z roku 1950 tento institut neznal. Mimořádná držba je upravena v zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.). Podle ustanovení § 1095 o.z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Tato doba je upravena požadavkem přechodného ust. § 3066 o.z., kdy doba nesmí uplynout dříve než pět let ode dne nabytí účinnosti o.z., tj. do 1. 1. 2019. Podle § 1095 o.z. je možné započítat předchozí dobu, tj. dobu držby před účinností o.z. Smyslem ustanovení § 1095 o.z., upravujícího tzv. mimořádné vydržení, je poskytnout ochranu faktickým stavům, jejichž základ je pochybný nebo sporný proto, že předchozí vlastník anebo titul držby vůbec nejsou právně dohledatelné a proto není vyžadována existence právního důvodu, vedoucího ke vzniku vlastnického práva ve smyslu § 1090 odst.1 o.z. Ustanovení § 1095 o.z. nelze i při absenci výslovného požadavku na poctivost držby (který však vyplývá z obecného ustanovení § 1089 odst. l o.z.) vykládat tak, že by na jeho základě mohl držitel nabýt vlastnického práva k věci, o níž pozitivně ví, že patří jinému. Takový záměr v sobě bez dalšího obsahuje nepoctivý úmysl ve smyslu druhé věty uvedeného ustanovení a § 6 odst. 2 o.z. Taková situace v daném případě nenastala, neboť žalovaná po dobu své držby nemohla mít za to, že patří jí.

25. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalovaná předmětné pozemky nevydržela.

26. Žalobce se domáhal vydání obohacení za období od 17. 9. 2014 do 31. 7. 2017. Žalovaná uplatnila námitku promlčení. Podle § 619 odst. 1 o.z. počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 cit. ustan. může být právo uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 621 o.z. rozhodné okolnosti zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Subjektivní promlčecí lhůta je tři roky. Nárok na zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení vzniká každým následujícím dnem poté, co bezdůvodné obohacení vzniklo. Soud dospěl k závěru, že nárok je promlčen za období od 17. 9. 2014 do 25. 2. 2015, proto žalobu co do částky 755 s přísl. zamítl (výrok I/).

27. Vzhledem k tomu, že žalovaná pozemky nevydržela, jsou tyto užívány bez právního důvodu. Výše bezdůvodného obohacení byla stanovena dle místa a času obvyklého pro pozemek zahrada u domu, a to ve výši 5 Kč/m2/rok, celkem tedy 4 107 Kč (výrok II/).

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, který byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 102 Kč (úspěch žalobce představuje 69 %). Tyto náklady sestávají z paušální náhrady dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., kdy paušál činí 300 Kč/úkon, celkem 15 úkonů (sepis žaloby, 6x příprava účasti na jednání (16. 5. 2018, 6. 3. 2019, 14. 10. 2019, xanon [číslo], 19. 5. 2021 a 1. 9. 2021), 6x účast na jednání, podání ze dne 5. 4. 2019 a dne 2. 6. 2021), kdy úkonem je každá příprava na každé jednání a každá účast na jednání. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.