11 C 396/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlínou Štěpánovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce anonymizována dvě slova údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného anonymizována tři slova adresa žalovaného o 28 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 28 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 28 500 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, přičemž uvedenou povinnost je žalovaný povinen splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 5 000 Kč, splatných vždy ke každému 15. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 2 325 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 19. 12. 2022 domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 28 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce a žalovaný podepsali dne 30. 12. 2019 smlouvu o zápůjčce, v níž stvrdili, že žalobce půjčil žalovanému částku 28 000 Kč. Na tuto smlouvu navázal žalovaný podepsaným potvrzením ze dne 22. 1. 2020, že mu žalobce půjčil dalších 500 Kč, a že se zavazuje celý dluh ve výši 28 500 Kč uhradit žalobci do konce dubna téhož roku, tj. do konce měsíce dubna 2020. Zápůjčka byla poskytnuta hotově a sjednána jako bezúročná. Žalovaný ve lhůtě splatnosti žalovanou částku žalobci nevrátil. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani po několika urgencích ze strany žalobce, ani po zaslání předžalobní upomínky ze dne 16. 11. 2022 zástupcem žalobce.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a to ani přes výzvu soudu.

3. První jednání ve věci bylo nařízeno na den 21. 3. 2023. Soud ve věci rozhodoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného. K jednání byl žalovaný řádně a včas předvolán, když předvolání bylo žalovanému dle § 49 odst. 2, 4 o. s. ř. doručeno jednak dne 24. 2. 2023 na adresu jeho trvalého bydliště, jednak dne 27. 2. 2023 na jeho korespondenční adresu, tj. v obou případech více než 10 dnů přede dnem, kdy se jednání konalo. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, ani svou neúčast řádně neomluvil, kdy soud jeho telefonické omluvě a žádosti o odročení jednání ze dne 21. 3. 2023 nevyhověl, neboť omluva musí obsahovat konkrétní důvod, který lze považovat za dostatečně závažný v tom smyslu, že po účastníkovi nelze přes autoritativní nařízení termínu jednání účast na jednání spravedlivě požadovat, přičemž obdobně se posuzuje též včasné (ne) požádání z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud žádosti o odročení jednání nevyhověl pro její nedůvodnost, neboť žalovaný žádost řádně a dostatečně neodůvodnil, tj. neuvedl žádný závažný či nepředvídatelný důvod, který by mu bránil se nařízeného jednání účastnit. Žalovaný byl k jednání předvolán v dostatečném předstihu, kdy měl více než 3 týdny na to, aby si svoji pracovní dobu uzpůsobil či se z práce nechal uvolnit. Navíc je zde zákonný nárok účastníka řízení na to, aby ho zaměstnavatel uvolnil z práce a pustil k jednání soudu v potřebném časovém rozsahu. Jelikož žalovaný omluvu a žádost o odročení jednání zavolal na soud pár hodin před konáním nařízeného jednání, aniž by uvedl jakýkoli závažný či nepředvídatelný důvod bránící mu v účasti, který mu nebyl a nemohl být znám dříve, navíc za situace, kdy do dne jednání soudu nezaslal žádné vyjádření k žalobě, ač k tomu byl soudem již v usnesení ze dne 23. 12. 2022 vyzván, soudu tedy není známa žádná (odůvodněná) obrana žalovaného vůči žalobě, vyhodnotil soud žádost žalovaného o odročení jednání též jako účelovou, a to ve snaze vyhnout se účasti u jednání. Pracovní doba totiž musela být zcela jistě žalovanému známa již dříve než v den konání soudního jednání. Soud dále podotýká, že pokud žalovaný uvádí, že jeho pracovní doba končí v 17:00 hodin, nastávala by zde stále dokola stejná (absurdní) situace ohledně nemožnosti žalovaného dostavit se k jednání soudu, neboť pracovní doba soudu končí v 16:00 hodin. Proto i z tohoto (druhého) důvodu soud vyhodnotil žádost žalovaného o odročení jednání jako nedůvodnou a jednal v nepřítomnosti žalovaného. Jelikož žalovaný neučinil žádné vyjádření k žalobě, ani nepředložil žádné listinné důkazy, ač byl v předvolání k prvnímu jednání ze dne 8. 2. 2023 výslovně poučen, že v projednávané věci může uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení tohoto jednání, soud tak vycházel podle § 120 odst. 2 věty druhé o. s. ř. pouze z listinných důkazů předložených žalobcem, které byly u jednání provedeny k důkazu.

4. Při svém rozhodování ve věci soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných na základě provedených listinných důkazů, kdy dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 30. 12. 2019 bylo zjištěno, že žalobce půjčil dne 30. 12. 2019 žalovanému částku 28 000 Kč.

6. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 22. 1. 2020 bylo zjištěno, že žalobce půjčil dne 22. 1. 2020 žalovanému částku 500 Kč, kdy žalovaný vlastnoručním podpisem stvrdil, že se zavazuje celý dluh ve výši 28 500 Kč uhradit žalobci do konce měsíce dubna.

7. Z kopie občanského průkazu [anonymizováno] [celé jméno žalovaného], [datum narození], bylo zjištěno, že podpis žalovaného na občanském průkazu se shoduje s podpisy žalovaného na smlouvě ze dne 30. 12. 2019 a ze dne 22. 1. 2020.

8. Z předžalobní výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 16. 11. 2022, včetně podacího lístku ze dne 16. 11. 2022, bylo zjištěno, že žalovaný byl žalobcem vyzván k zaplacení dlužné částky ve výši 28 500 Kč v náhradní lhůtě do 2. 12. 2022.

9. Soud provedl v řízení všechny důkazy navržené žalobcem, kdy žalovaný žádné důkazy nenavrhl a k žalobě se nevyjádřil. Tyto důkazy soud hodnotil samostatně i ve vzájemných souvislostech (§ 132 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že těmito důkazy byla prokázána všechna tvrzení v žalobě obsažená. Soud nemá důvod pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaný soudu žádné důkazy nepředložil, žalobou uplatněný nárok nesporoval a uhrazení dlužné částky netvrdil. Soud považuje důkazy za pravé a věrohodné, jelikož skutečnosti z nich vyplývající spolu korespondují z hlediska obsahového i časového a jednoznačně potvrzují žalobní tvrzení.

10. Další v řízení provedené důkazy ([anonymizována tři slova] [celé jméno žalovaného]; [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení]; kopii předchozích smluv o půjčkách ze dne 14. 12. 2019, 15. 12. 2019, 14. 12. 2019, 16. 12. 2019, 16. 12. 2019, 17. 12. 2019, 17. 12. 2019 a 20. 12. 2019) soud pro nadbytečnost nehodnotil, neboť z nich nebyly zjištěny žádné skutkové okolnosti k předmětu sporu.

11. Na základě shora popsaných skutkových zjištění učinil soud tento závěr o skutkovém stavu:

12. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že pro právní posouzení věci je rozhodné, že žalobce poskytl žalovanému dne 30. 12. 2019 částku 28 000 Kč a dne 22. 1. 2020 částku 500 Kč, tj. celkem částku ve výši 28 500 Kč, a že žalovaný se zavázal uhradit žalobci tuto celkovou poskytnutou částku do 30. 4. 2020.

13. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

14. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

15. Podle § 2391 odst. 1 věty druhé o. z. (peněžitá) zápůjčka se splácí v měně místa plnění.

16. Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 30. 12. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na základě které žalobce jako zapůjčitel přenechal žalovanému jakožto vydlužiteli k užití částku 28 000 Kč. Následně mezi žalobcem a žalovaným byla dne 22. 1. 2020 uzavřena (další) smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na základě které žalobce jako zapůjčitel přenechal žalovanému jakožto vydlužiteli k užití dalších 500 Kč, přičemž splatnost zápůjčky v celkové výši 28 500 Kč byla sjednána do konce měsíce dubna, tj. do 30. 4. 2020. Do této doby se žalovaný vlastnoručním podpisem zavázal vrátit žalobci částku v celkové poskytnuté výši 28 500 Kč. Žalovaný však finanční prostředky žalobci nevrátil, a to ani po zaslání předžalobní upomínky ze dne 16. 11. 2022, v níž mu byla stanovena náhradní lhůta k plnění do 2. 12. 2022.

19. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do dne její splatnosti, která byla stanovena do 30. 4. 2020, ocitl se ode dne následujícího, tj. ode dne 1. 5. 2020 v prodlení s úhradou peněžitého dluhu dle § 1968 o. z., a soud proto žalobci přiznal též nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 o. z. v zákonné výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

20. Vzhledem k tomu, že se žalobci podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

21. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

22. S ohledem na závěrečný návrh žalobce a výši dlužné částky rozhodl soud o povinnosti žalovaného splnit uvedenou povinnost v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 5 000 Kč. Důvodem pro toto rozhodnutí byla finanční situace žalovaného, kdy žalobce výslovně uvedl, že žalovaný má rodinu, a proto po něm nepožaduje zaplatit hned celou částku najednou, nýbrž právě v měsíčních splátkách po 5 000 Kč. Soud má za to, že takto vysoké splátky jsou v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobce a ke splacení tak dojde v přiměřené době. Soud má za to, že povolení nižších splátek by bylo neodůvodněným zvýhodněním žalovaného na úkor žalobce. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále, že nesplní-li žalovaný byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovaného dostatečnou výstrahou, aby splátky plnil řádně a včas.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 325 Kč, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 1 425 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů učiněných dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (výzva k plnění, podání žaloby, účast na jednání před soudem konaném dne 21. 3. 2023).

24. S ohledem na závěrečný návrh žalobce rozhodl soud zcela výjimečně o (prodloužené) povinnosti žalovaného splnit uvedenou povinnost do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to namísto zákonné třídenní lhůty.