12 C 375/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Kymlovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 41 298 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 048 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 048 Kč od 7. 4. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 19 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 19 250 Kč od 23. 2. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 22 048 Kč od 23. 2. 2018 do 6. 4. 2019.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 82 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), doručenou Okresnímu soudu v Mělníku dne datum, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 41 298 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o úvěru ve výši 44 250 Kč (skládající se z půjčené částky 25 000Kč a souhrnného poplatku ve výši 19 250 Kč), který se žalovaný zavázal splácet týdně částkou 738 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy vždy do sedmého dne od předchozí splátky, kdy u každého úvěru je nejprve hrazeno na cenu půjčky (kapitalizovaný úrok) a poté na jistinu (půjčené peníze). V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec, se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky Žalovaný splácel nepravidelně, proto žalobkyně dosud uhrazenou částku žalovaným ve výši 2 952 Kč, vydělila týdenní splátkou 738,00 Kč a vypočetla tak, kdy se žalovaný skutečně dostal do prodlení, pokud by splácel tuto částku v předepsaných týdenních splátkách. Splatnost pohledávky žalobkyně tak nastala ke dni datum a datum prodlení ke dni datum. Žalovaný dlužnou pohledávku do podání žaloby žalobkyni neuhradil, a to ani přes zaslanou předžalobní výzvu.

2. Usnesením ze dne datum, vydaným pod č. j. číslo jednací, Okresní soud v Mělníku vyslovil svoji místní nepříslušnost a po právní moci usnesení věc postoupil zdejšímu soudu, neboť z provedených šetření nebylo možné zjistit bydliště žalovaného nebo obvod okresního soudu, v němž se žalovaný zdržuje, přičemž místo trvalého pobytu žalovaného evidované v informačním systému evidence obyvatel ke dni podání žaloby (tj. ke dni datum) se nacházelo na adrese adresa žalovaného.

3. První jednání ve věci bylo nařízeno na den datum. Žalovaný byl o konání jednání vyrozuměn více jak 10 dnů přede dnem, kdy se jednání konalo, doručením předvolání ve smyslu ustanovení § 45 odst. 2 a § 49 odst. 2, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o.s.ř.“, a přes poučení o následcích nedostavení se a o možnosti rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání, se bez důvodné a včasné omluvy na toto jednání nedostavil a k žalobě se žádným způsobem nevyjádřil. Žalobkyně se z nařízeného jednání svým podáním ze dne datum omluvil za účelem šetření nákladů.

4. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo soud zjistil, že tato smlouva byla uzavřena dne datum mezi žalovaným, jakožto zákazníkem a žalobkyní, jakožto obchodníkem, a to v místě bydliště žalovaného na adrese adresa žalovaného. Žalobkyně se podpisem předmětné smlouvy zavázala žalovanému poskytnout hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit společně s poplatkem za zpracování úvěru ve výši 5 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 500 Kč a úrokem ve výši 8 750 Kč (zápůjční úroková sazba ve výši 66% p.a.), celkem tedy částku 44 250 Kč v 60 týdenních splátkách po 737,50 Kč. Úhrada splátek byla mezi účastníky sjednána v hotovosti k rukám osoby určené společností se splatností 1. splátky dne datum a úhrada každé další splátky 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Pro případ prodlení žalovaného se splacením jakékoliv částky byla mezi stranami v čl. III smlouvy sjednána povinnost žalovaného uhradit věřiteli náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením, smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení. Čerpání úvěru žalovaným plyne z čl. II smlouvy, kdy žalobkyně poskytla žalovanému při podpisu smlouvy hotovost ve výši 25 000 Kč, což žalovaný stvrdil svým podpisem.

5. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný při uzavírání smlouvy o úvěru bydlel v hotelu, kde vykonával na částečný pracovní úvazek činnost správce s příjmem 8 500 Kč měsíčně, nevlastnil automobil ani nemovitost, v minulosti si nebral jiný úvěr, pobíral starobní a invalidní důchod v celkové výši 7 800 Kč ulice výdaje žalovaného byly v evidenční kartě vyčísleny na částku 4 700 Kč. V evidenční kartě bylo uvedeno, že žalobce uvedené skutečnosti ověřil dle pracovní smlouvy, potvrzení o příjmu, občanského průkazu, SIPA, nájemní smlouvy a výměry důchodu. K výzvě soudu ve svém podání ze dne datum žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, RČ dálkovým systémem společnosti právnická osoba, náhledem do záznamů insolvenčního rejstříku, kontrolu zaměstnání telefonicky, kontrolu platební historie klienta u žalobkyně, a vyhodnotila aktuální finanční situaci dle vyplněných podkladů a dle lokality klienta na základě sofistikovaných vědomostí z“ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti, včetně kontroly předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem v kartě klienta. Žádnou z uvedených listin však žalobkyně soudu nepředložila, v řízení tak nebylo prokázáno, že by posuzovala úvěruschopnost žalovaného jinak než vyplněním evidenční karty klienta.

6. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru informován o výši poskytnutých peněžních prostředků v částce 25 000 Kč, přičemž byl seznámen s druhem úvěru, podmínkami čerpání, dobou trvání spotřebitelského úvěru, výší a způsobem splácení i celkovou částkou ke splacení.

7. Z tabulky provedených plateb klienta soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni v 52. kalendářním týdnu roku 2016 částku 1 500 Kč, v 2. kalendářním týdnu roku 2017 částku 750 Kč a ve 4. kalendářním týdnu roku 2017 částku 702 Kč, celkem tedy částku 2 952 Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný uhradil více než uvedenou částku.

8. Protože se žalobkyně nedostavila k jednání, aniž požádala o jeho odročení, znemožnila soudu, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř., když soud projednal věc v její nepřítomnosti v souladu s ustanovením § 101 odst.

3. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a proto, že se nedostavil k jednání, nebyl oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a nebyl ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 3665/2009). Soud připomíná, že dle ustanovení § 120 o.s.ř. může soud doplnit dokazování i bez návrhu účastníků řízení. Tato výjimečná možnost, nikoli povinnost, však nemá nahrazovat nedostatek procesní aktivity účastníků řízení. Řízení je zásadně ústní a je na jeho účastnících nikoli na soudu, aby se o svá práva starali (vigilantibus iura).

9. V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Soud v řízení provedl všechny navržené důkazy, které byly podstatné pro rozhodnutí ve věci. Žalovaný žádné důkazy soudu nepředložil a žádným způsobem se k žalobě nevyjádřil. Soud proto při zjišťování skutkového stavu vycházel pouze ze shora uvedených důkazů navržených žalobkyní, neboť další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

10. Na základě shora uvedeného skutkového stavu soud dospěl k právnímu závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní byla platně uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přičemž před uzavřením smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému relevantní informace dle ust. § 1820 o. z. a ust. § 1811 o. z. Protože na jedné straně smluvního vztahu stojí žalobkyně, která ve smyslu ustanovení § 420 o. z. při uzavírání a plnění smlouvy jednala v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, tedy podnikatel a na druhé straně žalovaný, jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy podle § 419 o. z. spotřebitel, jedná se dle ustanovení § 1810 o.z. o spotřebitelskou smlouvu.

11. V souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky č. 33 Cdo 2178/2018 dospěl soud k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 9 zák. č. 145/2010 Sb. neplatná, neboť poskytovatel úvěru neprověřil, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Tento závěr je v souladu s konstantní judikaturou Soudního Dvora Evropské unie, Nejvyššího a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) čl. 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne datum vydaném pod sp. zn. III. ÚS 4129/18 to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. V souzené věci posoudila žalobkyně úvěruschopnost žalovaného jen formálně, neboť soudu nepředložila žádnou z listin zmíněných v evidenční kartě žalovaného. Pro dostatečné posouzení úvěruschopnosti je pak zásadní kromě dosahovaných příjmů posoudit i výdaje úvěrovaného. V tomto bodě však žalobkyně v rozporu s citovanými rozhodnutími soudu vyšla pouze z údajů uvedených žalovaným a za této situace neměla k dispozici dostatek údajů potřebných k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, proto je uzavřená smlouva neplatná.

12. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smluv poskytla žalovanému 25 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu a dle ustanovení § 2993 o.z. žalobkyni vzniklo právo na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 22 048 Kč (25 000 Kč – zaplacených 2 952 Kč). V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne datum, vydaným pod sp. zn. spisová značka, soud vyšel z toho, že při úvaze, na který závazek má být platba započtena je třeba vycházet ze zásady priority, lze-li ji uplatnit, jde logicky o prioritu zápočtu na závazek platný před zápočtem na závazek neplatný. Z tohoto důvodu byly platby započteny na závazek z bezdůvodného obohacení. Přitom je-li neplatná smlouva, pak včetně ujednání o smluvní pokutě a poplatků za sjednání úvěru.

13. S ohledem na to, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky dříve než předžalobní upomínkou ze dne datum, vycházel soud z toho, že splatnost dlužné částky nastala dne datum (7 dnů od fikce doručení výzvy, která nastala třetí den po odeslání). Den poté se dle ustanovení § 1968 o.z. dostal žalovaný do prodlení. Žalovaný je tak povinen podle odst. 2 téhož ustanovení ve spojení s § 19 nařízení vlády České republiky č. 351/2013 Sb. uhradit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 9,75% ročně od datum do zaplacení.

14. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně na zaplacení částky 19 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od datum do zaplacení, a úroku z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 22 048 Kč od datum do datum nebyl po právu, soud žalobu v tomto rozsahu zamítl.

15. S ohledem na shora uvedené soud žalobě nevyhověl v plném rozsahu a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 82 Kč, přičemž tato částka představuje 6,78 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 53,39 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 46,61 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky, neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.

17. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 10. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.