12 C 51/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Kymlovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalované oba zastoupeni advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žalované o zaplacení 850 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 328 584 Kč, k rukám právní zástupkyně žalovaných, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 10. 2. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci částku 850 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tak, že dnem 15. 6. 2002 uplynula lhůta 80 let trvání práva stavby zřízeného na základě Smlouvy o stavebním právu ze dne 26. 5. 1922 (dále jen„ smlouva“), kterou uzavřel [příjmení] výbor pro [obec] v [obec] (dále jen„ [příjmení] výbor“) s Družstvem pro postavení [anonymizována čtyři slova] (dále jen„ Družstvo“). Předmětem smlouvy bylo zřízení práva stavby na části pozemku tehdejšího zemského statku č. k. [číslo] v [část obce], a to za účelem stavby budov a byty pro bytové potřeby členů Družstva. Žalobce je vlastníkem pozemků [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (původně č. k. [číslo]), k. ú. [část obce] (dále jen„ předmětné pozemky“), a to na základě zákona č. 172/1991 Sb. Stavba se stala dnem 1. 1. 2014 součástí předmětného pozemku [parcelní číslo]. Žalovaní předmětné nemovitosti užívali na základě smlouvou zřízeného práva stavby do 15. 6. 2002, avšak od 16. 6. 2002 je užívají bez právního důvodu. Tím, že žalovaní užívali předmětné pozemky od 16. 6. 2002 právního důvodu, se na úkon žalobce bezdůvodně obohatili. Žalobce po žalovaných požaduje zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 900 000 Kč, která odpovídá výši obvyklého nájemného v místě a čase za období od 3. 12. 2016 do 2. 12. 2019. Žalovaní částku neuhradili ani přes výzvu ze strany žalobce.

2. Žalovaní se k podané žalobě vyjádřili tak, že s ní nesouhlasí a navrhli její zamítnutí. Žalovaní namítají absenci aktivní legitimace žalobce k uplatnění nároku na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům a stavbě [adresa]. Dne 24. 6. 1927 k převedení stavebního práva na právního předchůdce žalovaných, na pana [jméno] [jméno]. Žalovaní jsou vlastníky předmětných pozemků od 21. 7. 1927, kdy předmětné pozemky byly vydržely právními předchůdci žalovaných. Žalovaní mají za to, že žalobce kumulativně nesplnil zákonné podmínky pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb., nejen podmínku, že šlo o majetek ve vlastnictví Českého státu, ale především podmínku hospodaření, jelikož žalobce s předmětnými pozemky v rozhodném období fakticky nenakládal. Žalovaní vznesli námitku promlčení s tím, že případné právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno. Žalobce své právo mohl uplatnit poprvé dne 13. 6. 2002, učinil tak však až v prosinci 2019. Rovněž namítli vydržení práva stavby. Žalovaní dále vznesli námitku nepříslušnosti zdejšího soudu s odkazem na smluvně sjednanou výlučnou příslušnost v sídle [příjmení] výboru v [obec].

3. Žalobce k vznesené námitce místní nepříslušnosti zdejšího soudu uvedl, že s námitkou nesouhlasí, jelikož se předmětný spor netýká práva stavby zřízeného smlouvou ani se nejedná o spor vzniklý ze smlouvy.

4. Žalobce k aktivní legitimaci doplnil, že je právním nástupcem [příjmení] výboru a vlastníkem předmětných pozemků na základě zákona č. 172/1991 Sb. Co se týče námitky žalovaných ohledně hospodaření, žalobce uvedl, že se nejedná o hospodaření ve smyslu ust. § 1 a 2 č. 172/1991 Sb., nýbrž o hospodaření ve smyslu ust. § 123 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tj. vlastník je obecně oprávněn s předmětem svého vlastnictví libovolně nakládat. Žalobce vyslovil nesouhlas s tvrzením žalovaných, že ode dne 21. 7. 1927 jimi byly předmětné nemovitosti vydrženy, když žalovaní samo uvedli, že dne 24. 6. 1927 došlo k převedení stavebního práva, nikoliv samotných pozemků, na právního předchůdce žalovaných, pana [jméno] [jméno]. Žalobce nepovažuje námitku promlčení za důvodnou, jelikož žalovaní stále užívají předmětné pozemky bez právního důvodu. Žalovaní právo nevydrželi, jelikož jejich držba se od samého počátku neopírala o právní důvod, který by byl způsobilý k nabytí věcného práva. Žalovaní rovněž nebyli v dobré víře.

5. Usnesením ze dne 1. 10. 2020, č. j. [číslo jednací], soud námitku místní nepříslušnosti zdejšího soudu, vznesenou žalovanými dne 5. 5. 2020, zamítl s odkazem na bydliště žalovaných, které bylo ke dni žaloby na adrese [adresa žalované], resp. na nemožnost dovolávat se prorogační doložky uzavřené mezi nepodnikateli před datem 1. 1. 2014.

6. Žalovaní poukázali na skutečnost, že žalobce s pozemky reálně nehospodařil, nepříslušelo mu ani formální právo hospodaření, a z toho důvodu není žalobce aktivně legitimován. Je na žalobci, aby prokázal opak. Ujednání o tom, že se po zániku práva stavby stane stavba součástí pozemku par. [číslo] nemá oporu ve smlouvě. Veškeré stavby měly přejít do vlastnictví zemského fondu. Žalobkyně není nástupcem zemského fondu.

7. Usnesením ze dne 15. 6. 2021, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, č. j. [číslo jednací], soud řízení přerušil do pravomocného skončení řízení ve vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], jelikož řízení bylo vedeno mezi týmiž účastníky ohledně určení vlastnického práva k předmětným pozemkům.

8. Usnesením ze dne 5. 1. 2022, č. j. [číslo jednací], bylo rozhodnuto o pokračování řízení, jelikož řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] bylo pravomocně skončeno.

9. Mezi stranami je nesporné uzavření smlouvy o stavebním právu ze dne 26. 5. 1922, avšak je sporné, zda je žalobce vůbec aktivně legitimován k podání předmětné žaloby, konkrétně zda tedy došlo k naplnění všech tří podmínek dle zákona č. 172/1991 Sb., pro přechod předmětných pozemků z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalobce a žalobce se tak v důsledku toho stal vlastníkem stavby, která se na jednom z pozemků nachází.

10. Z obsahu spisu se podává, že zdejší soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 23 C 50/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. [číslo jednací], zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke stavbě [adresa], a to z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce. <b>11. Při svém rozhodování ve věci soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných jednak na základě shodných tvrzení účastníků, jednak na základě provedených důkazů.</b> 12. Ze smlouvy o stavebním právu ze dne 26. 4. 2012 má soud za prokázané, že smlouva byla uzavřena dne 26./ 27. 5. 1922 mezi [příjmení] správním výborem v [obec] jménem fondu českých zemských statků jako majitele zemského státu v [část obce], zapsaného ve vložce čís. [číslo] desk zemských o statcích úřadu nejvyššího purkrabství (dále již jen jako„ [příjmení] výbor“), s Družstvem. [příjmení] výbor zřídil Družstvu stavební právo stavby na části pozemku zemského statku č.k. [číslo] v [část obce], zapsaného ve vložce čís. [číslo] desk zemských, za účelem zastavení nemovitosti domky s malými byty dle podmínek Smlouvy [ulice] právo bylo zřízeno na 80 let, kdy tato doba počíná dnem, kdy dojde příslušnému soudu žádost za vklad stavebního práva. V katastru nemovitostí je zaznamenáno právo stavbu na dobu od 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002. Družstvo se zavázalo platit počínaje dnem 1. 5. 1922 pachtovné (činži stavební) v částce 1 200 Kč, a to čtvrtletně. [příjmení] výbor si vyhradil právo počínaje 1. únorem 1930 zvyšovat stavební činži o 10 % každých 10 let. Strany si dále sjednaly, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby spadají veškeré stavby na něm do vlastnictví zemského fondu. [příjmení] fond pak měl zaplatit odškodné ve výši plné jich hodnoty v době přechodu s tím, že odškodnění nesmí být větší, než činí skutečně vynaložené náklady za provedení staveb, schválených dle této smlouvy [příjmení] výborem.

13. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu 14. 2. 2020 k [list vlastnictví], [katastrální uzemí], soud ověřil, že oba žalovaní jsou spoluvlastníky budovy [adresa] umístěné na pozemku p. [číslo] to žalovaná v rozsahu dvou třetin k celku a žalovaný v rozsahu jedné třetiny k celku.

14. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu 2. 3. 2020 k [list vlastnictví], [katastrální uzemí], vyplývá, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. [číslo] které jsou v zemědělském půdním fondu, kdy na pozemku [parcelní číslo] stojí budova [adresa] zapsaná na [list vlastnictví]. Pozemek p. č. je evidován jako zahrada.

15. Z předpisu náhrady za faktické užívání pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] ze dne 2. 12. 2019 se podává, že žalobce, resp. odbor hospodaření s majetkem vyzval žalované k úhradě bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí období od 3. 12. 2016 do 2. 12. 2019 v celkové částce 900 000 Kč.

16. Z výzvy žalobce vůči právnímu zástupci žalovaných, včetně doručenek, plyne, že žalobce vyzval žalované k úhradě částky ve výši 900 000 Kč.

17. Soud neprovedl další účastníky navržené důkazy, neboť s ohledem na již provedené dokazování je považoval za nadbytečné, a v rozporu se zásadami hospodárnosti a ekonomie vedení řízení.

18. Shora uvedené důkazy považuje soud dle ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) za věrohodné, tyto důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že provedené důkazy plně prokazují zjištěný skutkový stav a soud nemá důvodu pochybovat o skutečnostech z nich zjištěných.

19. Na základě zjištění učiněných z provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Smlouva o stavebním právu byla dne 26./ 27. 5. 2022 uzavřena smlouva mezi [příjmení] výborem a Družstvem, jejímž předmětem bylo zřízení práva stavby na části pozemku tehdejšího zemského statku k. [číslo] v [část obce], a to za účelem stavby budov s byty pro bytové potřeby členů Družstva. Ve smlouvě bylo ujednáno, že po zániku práva stavby uplynutím jeho trvání v délce 80 let, tj. od 16. 6. 2002, přestanou být předmětné nemovitosti s byty součástí práva stavby a stanou se součástí předmětného pozemku. [příjmení] přechodných budov se měl stát [příjmení] výbor, resp. jeho právní nástupci. Žalobce je dle katastru nemovitostí vlastníkem předmětných pozemků, žalovaní jsou vlastníky budovy [adresa] umístěné a jednom z předmětných pozemků. Žalobce vyzval k žalované k náhradě bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí období od 3. 12. 2016 do 2. 12. 2019 bez právního titulu. Soudu je z úřední <b>20. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů:</b> 21. Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva, podle něhož účastník je subjektem práva či povinnosti, jež je předmětem řízení. Její nedostatek je důvodem k zamítnutí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu 29. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 73/82). Aktivní legitimace svědčí osobě, která tvrdí a prokáže, že je nositelem určitého subjektivního práva v hmotněprávní rovině a v rovině procesní toto právo učinila předmětem řízení na základě procesního úkonu, kterým je podání žaloby.

22. Ústavní soud se v usnesení ze dne 5. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 2049/22, ve kterém se zabýval určením vlastnického práva k nemovité věci ve vazbě na vznesenou námitkou vydržení a mimořádného vydržení práva k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., ztotožnil se závěry obecných soudů, které aplikovaly právní úpravu dle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a došly k závěru, že nebylo prokázáno kumulativní splnění podmínek stanovených zákonem, když stěžovatel (shodný s osobou žalobce v tomto řízení) neprokázal hospodaření s pozemky. Dodal, že„ ze samotné skutečnosti, že sporné pozemky byly zastaveny rodinným domem a jejich užívání stěžovateli tak nebylo možné a proto s nimi nemohla hospodařit, nemůže zvrátit vydané rozhodnutí.“ 23. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 677/2020, poukázal na to, že„ vyřešení otázky vlastnictví rozsudkem o určení je pro následné řízení o plnění pro účastníky (jejich právní nástupce) i pro soud závazné.” 24. Na základě shora uvedeného skutkového závěru s odkazem na citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k právnímu závěru, že žalobce není ve věci aktivně legitimován z důvodu nenaplnění podmínek ust. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. i v kontextu s pravomocným rozhodnutím vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Jinak vyjádřeno, v řízení nebylo prokázáno, že by se se žalovaní obohatili právě na úkor žalobce, a že by žalobci vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 o. z. a násl. Soudu proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, jak je uvedené ve výroku I. rozsudku, když žalobu pro nedostatek aktivní legitimace zamítl.

25. Vlastnické právo je jako jedno ze základních práv nepromlčitelné, jak plyne z ust. § 614 o. z., resp. z čl. 11 ve spojené s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu neobstojí námitka promlčení práva žalobce na určení vlastnického práva, kterou vznesli žalovaní.

26. Soud se z důvodu hospodárnosti nezabýval námitkou žalovaných týkající se vydržení vlastnického práva, jelikož žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobce.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovaným, kteří byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení v částce. Advokátce žalovaných (dále jen„ zástupkyně“) náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. b), § 6 odst. 1, § 7 a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 850 000 Kč, čemuž odpovídá částka 11 700 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupkyně v řízení učinila celkem čtrnáct úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 5. 5. 2020, vyjádření ze dne 6. 11. 2020, 9. 1. 2021, 21. 3. 2021, 17. 4. 2021, 26. 6. 2022, 20. 5. 202 a 26. 6. 2022 včetně doplnění; vyjádření k odvolání ze dne 12. 9. 2021 a účast na jednání dne 15. 6. 2021, 17. 2. 2022 a 22. 11. 2022), přičemž převzetí a příprava zastoupení představuje samostatný úkon právní služby, který zástupkyně učinila vůči každému zastoupenému zvlášť (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. VSOL 4 Cmo 376/2013), dalších třináct úkonů učinila zástupkyně společně za dva zastoupené. Odměna za samostatný úkon činí 11 700 Kč (11 700 x 2), v případě odměny za společné úkony se v souladu s § 12 odst. 4 a. t. částka 11 700 Kč snižuje o 20 % na 9 380 Kč a takto snížená částka přísluší za jeden úkon učiněný za každého zastoupeného. Při třinácti společných úkonech se jedná o částku 243 880 Kč (9 380 x 13 x 2). Zástupkyně má rovněž nárok na paušální náhradu výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a to za dva samostatné úkony 600 Kč a za třináct společných úkonů 3 900 Kč, přičemž tato náhrada se nenásobí počtem zastoupených osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014). Celkem tedy paušální náhrada výdajů činí 4500 Kč Celkem činí odměna zástupkyně 328 584 Kč s DHP a tuto částku soud podle § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal k rukám zástupkyně.

28. O lhůtě ve výroku I. rozsudku rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.