16 C 26/2020

Plný text

název soudu rozhodl soudcem JUDr. Janou Hustedovou ve věci žalobce; územní celek , IČO anonymizováno adresa , obec a číslo anonymizována tři slova jméno příjmení anonymizováno adresa , obec a číslo - část obce proti; žalovaným; 1) celé jméno žalovaného , datum narození anonymizováno adresa , obec a číslo – část obce 2) celé jméno žalované , datum narození anonymizováno adresa , obec a číslo anonymizována čtyři slova jméno příjmení anonymizováno adresa , obec a číslo o 850 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, na základě níž by byli žalovaní povinnými uhradit žalobci částku 850 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně ve výši 10% z částky 850 000 Kč od 5.1.2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 95 100 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

1. Žalobce se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 10. 2. 2022 domáhal po žalovaných zaplacení částky 850 000 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že dne 26./ 27. 5. 1922 byla uzavřena mezi [příjmení] správním výborem pro [obec] v [obec] a [anonymizováno] pro postavení úřednických a dělnických domků Smlouva o stavebním právu, jejímž předmětem bylo zřízení práva stavby na části pozemku č. k. [číslo] v [část obce], [územní celek], za účelem stavby budov s byty pro bytové potřeby členů družstva. Právo stavby bylo zřízeno na 80 let a byl ujednán stavební plat ve výši 1 200 Kčs ročně. Dle [číslo listu] smlouvy bylo ujednáno, že po zániku práva stavby uplynutím 80 let přestanou být předmětné budovy s byty součástí práva stavby a stanou se součástí předmětného pozemku, tj. vlastníkem předmětných budov se stane [příjmení] právní výbor, resp. jeho právní nástupce. V současné době je pozemek č. k. [číslo] v [část obce] tvořen mj. pozemky parc. [číslo] to vše v k. ú. [část obce], [územní celek], [list vlastnictví]. Podle zákona č. 172/1991 Sb. je vlastníkem výše uvedených pozemků hlavní město Praha a tedy je nástupcem [příjmení] správního výboru. Žalobce je tedy výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] (včetně stavby [adresa]) a pozemku parc. [číslo]. Žalovaní nemovitosti užívali na základě smlouvou zřízeného práva stavby do dne 15. 6. 2002, od té doby do současnosti užívají žalovaní nemovitost již bez právního důvodu. Tím se bezdůvodně obohatili na úkor žalobce ve výši obvyklého nájemného, konkrétně v období od 3. 12. 2016 do 2. 12. 2019 žalobce eviduje bezdůvodné obohacení ve výši vyčíslené znalcem na 900 000 Kč. Dne 11. a 12. 12. 2019 byl žalovaným doručen předpis náhrady za faktické užívání, který je vyzýval k zaplacení částky 900 000 Kč do 15 dnů. Žalobce se domáhá zaplacení částky 850 000 Kč za faktické užívání nemovitosti v období od 3. 2. 2017 do 2. 12. 2019. Žalobce zaslal žalovaným předžalobní výzvu dne 30. 12. 2019.

2. Žalovaní ve svém vyjádření ze dne 24. 3. 2020 s žalobou nesouhlasili a uvedli, že pozemky parc. [číslo] nabyli vydržením. Na základě žádosti ze dne 21. 7. 1927 se dne 5. 4. 1928 [příjmení] správní výbor za souhlasu vlády usnesl na zrušení práva stavby a možnosti prodeje pozemků. Dne 9. 12. 1938 došlo k převedení stavebního práva z [anonymizováno] na [jméno] [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení]. Od 9. 12. 1938 tedy předchůdci žalovaných drží pozemky parc. [číslo] tyto pozemky mimořádně vydrželi eventuálně vydrželi. Žalovaní a jejich právní předchůdci se po roce 1989 marně snažili o sjednocení faktického a právní stavu. Právní stav ode dne 13. 7. 2002 je v souladu se stavem faktickým, žalovaní byli a jsou vlastníky veškerých nemovitostí. Žalovaní a jejich právní předchůdci vyzvali řádně a včas žalobce dne 12. 6. 2002 k vyřešení majetkových poměrů k pozemkům, žalobce nereagoval, proto měli žalovaní za to, že jsou vlastníky pozemku. Na základě zákona č. 172/1991 Sb. pozemky na žalobce nepřešly, ale zůstaly ve vlastnictví České republiky, žalobce tedy není aktivně legitimován. V případě, že by byl žalobce aktivně legitimován, náleželo by mu jen pachtovné ve výši 1 200 Kčs, tj. po přepočtu 6 183 Kč. Na smluvním pachtovném žalovaní nic nedluží. Veškeří vlastníci nemovitostí bývalého [anonymizováno] provedli z opatrnosti platbu smluvního pachtovného za roky 2018 a 2019 v únoru roku 2020. Pokud by se jednalo o bezdůvodné obohacení, nebyl by jím jakýkoliv prospěch, kterého mohl vlastník dosáhnout, ale pouze ten prospěch, o který obohacený zvýšil svůj majetkový stav nebo o nějž se majetkový stav nezmenšil. Žalobce zde neunesl důkazní břemeno, pozemky vůbec nebylo možné v relevantním období pronajmout. Žalobce zapříčinil současný stav, když dodnes neprodal parcely podle usnesení ze dne 5. 4. 1928. Žalobcův nárok je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce za užívání nemovitosti bez právního důvodu eviduje dlužnou částku 900 000 Kč, domáhá se pouze částky 850 000 Kč, žalobní návrh je absolutně nepřezkoumatelný. Žalovaní dále vznesli námitku promlčení, právo mohlo být poprvé uplatněno dne 13. 6. 2002.

3. Žalobce k aktivní legitimaci doplnil, že je právním nástupcem [příjmení] správního výboru. Z listu vlastnictví [číslo] dle žalobce plyne, že vlastníkem předmětných pozemků byl před žalobcem„ [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec]“. Právo stavby bylo zřízeno smlouvou na omezenou dobu 80 let. Institut práva stavby opravňoval žalované a jejich právní předchůdce, aby měli na cizím pozemku umístěnou stavbu, která byla součástí práva stavby, nebylo možné s ní samostatně nakládat. Právo stavby mělo charakter věci nemovité a stavba zřízená na jeho základě se považovala za jeho příslušenství podle zákona [číslo] ř.z. Při zániku práva stavby připadne stavba vlastníkovi pozemku. Stavba je pak ode dne 1. 1. 2014 součástí pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek], na kterém je zřízena.

4. Řízení bylo usnesením ze dne 15. 1. 2021, [číslo jednací] [spisová značka], přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o.s.ř.“), do doby pravomocného skončení řízení ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] probíhalo řízení, v němž byla řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu (předmětem řízení bylo určení vlastnického práva k předmětné stavbě [adresa]).

5. Na ústním jednání konaném dne 20. 10. 2022 soud z provedených důkazů zjistil, že dne 26./ 27. 5. 1922 byla uzavřena mezi [příjmení] správním výborem pro [obec] v [obec] a [anonymizováno] pro postavení úřednických a dělnických domků Smlouvu o stavebním právu, jejímž předmětem bylo zřízení práva stavby na části pozemku č. k. [číslo] v [část obce], obec Praha, za účelem stavby budov s byty pro bytové potřeby členů družstva, právo stavby bylo zřízeno na 80 let a byl ujednán stavební plat ve výši 1 200 Kčs ročně, dle čl. 18 smlouvy bylo ujednáno, že po zániku práva stavby uplynutím 80 let přestanou být předmětné budovy s byty součástí práva stavby a stanou se součástí předmětného pozemku, tj. vlastníkem předmětných budov se stane [příjmení] právní výbor, resp. jeho právní nástupce (smlouva o stavebním právu ze dne 26/ 27. 5. 1922). Žalovaní jsou u katastrálního úřadu zapsáni jako vlastníci budovy [adresa] na pozemku parc. [číslo] na [list vlastnictví], na základě rozhodnutí o dědictví [spisová značka], k pozemkům parc. [číslo] měli v období od 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002 právo stavby a jako vlastník těchto pozemků je zapsáno [územní celek], žalovaní k nim mají předkupní právo (výpis z katastru nemovitostí). Žalobce dne 2. 12. 2019 a 30. 12. 2022 vyzval žalované k zaplacení částky 900 000 Kč jako náhrady za faktické užívání pozemku par. [číslo] v k. ú. [část obce] (přípis žalobce ze dne 2. 12. 2019, výzva k úhradě dlužné částky ze dne 30. 12. 2019). Bylo pravomocně rozhodnuto, že žalobce není vlastníkem budovy [adresa] na pozemku parc. [číslo] (rozsudek [anonymizována dvě slova] [rok], potvrzený [spisová značka]). Podle vypracovaného stanoviska objednaného hlavním městem Prahou je obvyklá cena nájmu pozemků blízkých pozemkům parc. [číslo] stanovena ve výši 25 000 Kč až 30 000 Kč (stanovisko o ceně obvyklého nájmu). Žalovaní se snažili po zániku práva stavby domluvit se žalobcem (opětovná výzva k vypořádání nároků ze zaniklého práva stavby ze dne 19. 7. 2019). Žalobce si vyžádal z katastru nemovitostí poskytnutí údajů ze sbírky listin, na jehož základě se zjistilo, že v listu vlastnictví Národního výboru [územní celek] u pozemků parc. [číslo] je uvedeno právo stavby, ale oba pozemky jsou přeškrtnuté (objednávka, výpis listu vlastnictví).

6. Žalobce svou žalobu doplnil podáním ze dne 16. 11. 2022, ve kterém uvedl, že žalobce byl v dobré víře, že na něj přešlo vlastnické právo k pozemkům parc. [číslo] i ke stavbě [adresa]. Pro splnění zákonných podmínek podle zákona č. 172/1991 Sb. musely být pozemky ve vlastnictví [země], ke dni 23. 11. 1990 k nim příslušelo právo hospodaření národním výborům, a obec s pozemky musela skutečně hospodařit. [příjmení] pozemků ke dni 24. 5. 1991 byla [země], Národnímu výbor [anonymizováno] [obec] ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření s pozemky, a žalobce s pozemky fakticky hospodařil prostřednictvím žalovaných, resp. jejich právních předchůdců.

7. Na ústním jednání konaném dne 19. 1. 2023 soud z provedených důkazů zjistil, že [název soudu] potvrdil rozhodnutí [název soudu] a [název soudu], že žalovaní jsou vlastníky budovy [adresa] na pozemku parc. [číslo] na [list vlastnictví] (usnesení [název soudu] sp. zn. [spisová značka]). I další dovolání žalobce v jiné věci týkající se určení vlastnického práva k budově bylo odmítnuto a soud potvrdil, že žalobce na pozemcích fakticky nehospodařil (usnesení [název soudu] sp. zn. [spisová značka]). Z odpovědi katastrálního úřadu pro hlavní město v [obec] soud zjistil, že do [list vlastnictví] v k. ú. [část obce] se začalo zapisovat v roce 1964, v roce 2001 byl zápis ukončen (žádost o sdělení informací od katastrálního úřadu ze dne 10. 5. 2021, odpověď katastrálního úřadu ze dne 11. 5. 2021). Soud dále jako důkaz provedl situační plán, který byl přiložen ke smlouvě o zřízení stavebního práva uzavřené dne 26./ 27. 5. 2022, ze kterého vyplývalo, jaké části pozemku jsou předmětem stavebního práva (situační plán). Soud nepřipustil provedení důkazu znaleckým posudkem, jakož i ohledáním pozemku, jakož i přípisem sp.zn. [anonymizováno] pro jejich nadbytečnost, neúčelnost, neboť z dosud provedených důkazů měl skutkový stav za dostatečně zjištěný a provádění dalších důkazů by v daném případě neodpovídalo zásadě procesní ekonomie a hospodárnosti řízeníK provedeným důkazům soud uvádí, že je hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, v souladu s ust. § 132 o.s.ř.

8. Na vztah účastníků soud aplikoval zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku [země] do vlastnictví obcí (dále jen„ zákon o přechodu do vlastnictví obcí“), neboť pro posouzení žaloby je podstatné, zda se žalobce vlastníkem pozemků (přešlo na něj vlastnické právo zákonem stanoveným způsobem).

9. Dle § 1 odst. 1 zákona o přechodu do vlastnictví obcí platí, že do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví [země], k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě [obec] též na městské části, pokud obce a v hlavním městě [obec] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

10. Dle § 8 zákona o přechodu do vlastnictví obcí platí, že pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.

11. Soud se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce, resp. tím, zda se žalobce (jeho právní předchůdce) stal vlastníkem pozemků, za jejichž užívání se domáhal zaplacení částky 850 000 Kč s příslušenstvím.

12. Pro přechod vlastnického práva na žalobce podle zákona o přechodu do vlastnictví obcí musely být splněny tři podmínky, tj. pozemky musely být ve vlastnictví [země], ke dni 23. 11. 1990 k nim příslušelo právo hospodaření národním výborům, a obec s pozemky musela skutečně hospodařit.

13. Vlastnické právo k předmětnému pozemku a kontinuita jeho přechodu ze [anonymizováno] české na právní nástupce vyplývá z ust. § 9 odst. 2 zákona č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů v republice [anonymizováno] dle kterého jmění, fondy i závazky [anonymizováno] české přešly do vlastnictví státu a do správy státní; dle ust. § 149 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., dle kterého byl vymezen národní majetek, který je zásadně v rukou státu s tím, že části národního majetku, které nejsou celostátního významu a slouží veskrze nebo převážně obyvatelstvu některého správního celku (obce, okresu, kraje), mohou být v rukou svazků lidové správy (komunální vlastnictví); dle ust. § 29 a § 31 zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů dle kterého správu národního majetku i majetku lidové správy převzaly národní výbory; byly povolány, aby udržovaly a zvelebovaly národní majetek svěřený do správy. Národní výbor mohl nemovitý národní majetek jemu svěřený i zcizit, zatížit nebo pronajmout/propachtovat. Dle ust. čl. 4 odst. 4 a čl. 7 úst. zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci byl vlastnictvím [obec] a [anonymizována tři slova] majetek ve státním vlastnictví, který sloužil k zabezpečování jejích úkolů v oblastech svěřených do její působnosti a vlastnictvím [země] a vlastnictvím [země] byl ostatní majetek ve státním vlastnictví. Do působnosti [obec] a [anonymizována tři slova] patřila zahraniční politika, uzavírání mezinárodních smluv s výjimkou těch, jejichž uzavírání patří do působnosti [země] a Slovenské republiky, zastupování [obec] a [anonymizována tři slova] v mezinárodních vztazích a rozhodování o otázkách války a míru, obrana a ekonomické zabezpečení obranyschopnosti [obec] a [anonymizována tři slova] s výjimkou civilní ochrany obyvatelstva, měna, federální státní hmotné rezervy, federální zákonodárství a správa v rozsahu působnosti federace a kontrola činnosti federálních orgánů.).

14. Na základě výše uvedených zákonných ustanovení má soud za to, že se předmětné pozemky nestaly vlastnictvím [obec] a [anonymizována tři slova], neboť nijak nesouvisely s úkoly svěřenými do působnosti [obec] a [anonymizována tři slova] (do které patřila zahraniční politika a uzavírání mezinárodních smluv) a byly tak ve vlastnictví [země].

15. Soud má za prokázané, že první dvě podmínky pro přechod vlastnického práva ze státu na obec byly splněny, neboť předmětné pozemky byly ve vlastnictví [země] a (jak uvedeno výše) a právo hospodaření příslušelo [anonymizována tři slova] [obec], jak bylo zjištěno z listu vlastnictví [číslo] jak vyplývá z kontinuity přechodu vlastnického práva popsaného v předchozích odstavcích.

16. Ohledně splnění třetí a poslední podmínky pro přechod vlastnického práva na žalobce bylo nutné se zabývat výkladem pojmu hospodaření. V tomto směru soud odkazuje např. na rozsudek [název soudu] ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. [spisová značka], rozsudek [název soudu] ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. [spisová značka], rozsudek [název soudu] ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. [spisová značka], usnesení [název soudu] ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. [spisová značka], či usnesení [název soudu] ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. [spisová značka], rozsudek [název soudu] ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. [spisová značka], rozsudek [název soudu] ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka], kde je ustáleně interpretováno, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout. 17. [název soudu] ve svém nálezu sp. zn. [ústavní nález] ze dne 9. 7. 2013, nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. [ústavní nález], usnesení ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. [ústavní nález] nebo usnesení ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. [ústavní nález] dovodil, že„ právo hospodaření“ je pojmem, jenž byl v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále„ zákon č. 109/1964 Sb.“), a ve vyhlášce [číslo] Sb., o hospodaření s národním majetkem (ve znění vyhlášek [číslo] Sb. a [číslo] Sb.), použit v obdobném významu, jako původní pojem„ správa“. Proto i pojem„ hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem„ hospodaření“ ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu„ právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že„ právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco„ hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů, k tomu rozsudek [název soudu] ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. [spisová značka]. Dle ust. § 73 odst. 1 zák. č. 109/1964 Sb.:„ Organizace, která vykonává právo hospodaření s pohledávkou státu, je povinna pečovat o to, aby všechny povinnosti dlužníka byly včas a řádně splněny, popřípadě, aby pohledávka státu byla včas uplatněna u příslušných orgánů a aby rozhodnutí těchto orgánů byla včas vykonána.“. [příjmení] žalobce mohl být ve věci úspěšný, bylo třeba, aby v řízení tvrdil a prokázal též skutečnost, že k rozhodnému datu s předmětným pozemkem také reálně hospodařil. Žalobce tvrdil, že reálně hospodařil prostřednictvím žalovaných. 18. [příjmení] žalobce mohl být ve věci úspěšný, bylo třeba, aby v řízení tvrdil a prokázal též skutečnost, že k rozhodnému datu s předmětnými pozemky také reálně hospodařil. Předmětné pozemky byly v rozhodné době fakticky užívány žalovanými a jejich právními předchůdci v rámci práva stavby. Žalobce tedy hospodaření ve smyslu užívání věci vykonávat nemohl, avšak hospodaření v právním smyslu spočívající ve vybírání pachtovného a jeho navyšování dle smlouvy o stavebním právu realizovat mohl a měl, k tomu však nedošlo. Pouhá možnost výběru pachtovného, kterou žalobce v řízení argumentoval, k prokázání faktického hospodaření nepostačuje. Doloženými listinami žalobce bylo prokázáno, že právo hospodaření náleženo Národnímu výboru v [obec]. Avšak nebylo prokázáno, že právo hospodaření žalobce vykonával k rozhodnému dni, tj. 24. 5. 1991. Ze smlouvy o stavebním právu ze dne 26. 5. 1922 vyplývá, že smlouva byla sjednána jako úplatná ve smyslu ust. § 3 odst. 2 zákona č. 86/1912 ř. z., o stavebním právu a jednalo se tedy o synallagmatický vztah. Pachtovné navíc bylo možno zvýšit každých 10 let o 10%. Význam povinnosti k úhradě ročního pachtovného je pak zřejmý ze skutečnosti, že pro nesplnění této povinnosti po dobu dvou let mělo stavební právo zaniknout. Povinnost platit pachtovné včetně 5 % úroku z prodlení byla navíc sjednána jako věcné břemeno stavebního práva. Soud má za to, že řádný hospodář by měl zájem na tom, aby pobíral příjem z majetku, který spravuje. Dočasné užívání či ponechání věci do nájmu nemůže být chápáno jako faktické hospodaření, když proti němu nestojí odpovídající protiplnění ani jiná aktivita směřující k vymožení tohoto protiplnění. Vydávání správních aktů podle předpisů správního práva – konkrétně práva stavebního, na které odkazoval žalobce za hospodaření s věcí ve výše popsaném smyslu považovat též nelze. Jedná se o projev výkonné moci státu realizovaný konkrétním orgánem státní správy v rámci jeho působnosti a pravomoci, tedy o správu veřejnou. Oproti tomu hospodaření s věcí představuje nepochybně správu soukromou, jejímž cílem je v tomto případě péče o majetek státu, která by měla být vykonávána s péčí řádného hospodáře. Pro závěr o hospodaření pak není ani dostačující to, že byl žalobce zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník, viz např. rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka], kde se uvádí, že výpis z inventární knihy není důkazem o faktickém hospodaření.

19. Pro závěr o hospodaření pak není ani dostačující to, že byl žalobce zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník, viz např. rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka], kde se uvádí, že výpis z inventární knihy není důkazem o faktickém hospodaření. Právo stavby, zřízené v daném případě jako právo věcné, tedy nepředstavuje užívací titul, který mají na mysli judikáty připouštějící, že znak pojmu hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. splňuje i přenechání věci do nájmu, resp. do dočasného užívání na základě užívacích práv odvozených od práva hospodaření s národním majetkem jako tzv. primárního užívacího institutu k pozemkům ve vlastnictví státu. Nenastala tedy situace, kdy by Národní výbor Hl. m. [obec], resp. obec, s předmětným pozemkem hospodařil prostřednictvím organizace, resp. osob, jimž na základě svého (hlavního) práva hospodaření zřídil odvozený právní titul k užívání v podobě dočasného užívání pozemku, resp. nájmu. Proto v poměrech dané věci nelze aplikovat judikatorní závěry, jichž se žalobce dovolává na podporu svého stanoviska, že s předmětnými pozemky fakticky hospodařil prostřednictvím žalovaných, resp. jejich právních předchůdců. Existence žalobcem namítaného hospodaření [anonymizována tři slova] [obec] formou„ dočasného přenechání do užívání zřízením práva stavby“, tedy institutu, jehož znakem je užívání za úplatu, je totiž vyloučena skutečností, že ze strany [anonymizována tři slova] m [obec] bylo sice respektováno právo stavby, avšak nebylo požadováno, natož vymáháno, tomu odpovídající protiplnění, o jeho navyšování podle smlouvy o zřízení práva stavby ani nemluvě. Pokud tedy [anonymizována tři slova] [obec] ani žalobce obsah práva hospodaření ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. fakticky nevykonával, a to ani využitím věci k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy, výběr stavebního platu –„ pachtovného“, ani formou svěření do dočasného užívání jako práva odvozeného od práva hospodaření s národním majetkem či do nájmu, k naplnění třetí podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo a vlastnictví k předmětným pozemkům na žalobce ze státu nepřešlo, tak i závěr navazující, že vlastnictví ke stavbě [adresa] na pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], nepřešlo po zániku práva stavby uplynutím sjednané doby na žalobce.

20. Žalobce faktické hospodaření ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. neprokázal, a proto k naplnění třetí podmínky uvedené v ust. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo. Jelikož musí být všechny podmínky splněny kumulativně, soud shrnul, že k přechodu vlastnického práva na žalobce nedošlo, neboť žalobce fakticky s nemovitostmi nehospodařil. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani to, že někteří bývalí členové [anonymizováno] pro postavení úřednických a dělnických domků v [část obce] z opatrnosti provedli platbu smluvního pachtovného dle smlouvy o stavebním právu za roky 2018 a 2019 dne 31. 1. 2020 a dne 30. 4. 2020, přičemž žalobce sám se této úhrady nedomáhal.

21. Vzhledem ke zjištění, že na předmětných pozemcích byla na základě smlouvy o stavebním právu podle zákona [číslo] ř. z. zřízena stavba rodinného domku ve vlastnictví fyzických osob, je rovněž namístě vyložit ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. tak, že předmětné pozemky nebyly způsobilým předmětem přechodu věcí z vlastnictví České republiky podle citovaného zákona.

22. Podle § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s ust. § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., do vlastnictví obcí přecházely pozemky nezastavěné, dále pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, s výjimkou pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků. Osobní užívání pozemků se do účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým byl novelizován občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen„ obč. zák“.) ke dni 1. 1. 1992, řídilo ust. § 198 a násl. obč. zák. Jednalo se o pozemkově právní užívací institut, jehož prostřednictvím docházelo k realizaci obsahu vlastnického práva státu fyzickými osobami – občany. Jednalo se o užívací institut účelově vázaný k výstavbě rodinného domku, garáže, rekreační chaty, domu s byty v osobním vlastnictví a ke zřízení zahrady. Pojmovým znakem práva osobního užívání pozemku byla trvalost a děditelnost (S účinností ke dni 1. 1. 1992 pak došlo na základě ust. § 872 odst. 1 obč. zák. k ex lege transformaci práva osobního užívání pozemků na vlastnické právo k pozemku, který byl jeho objektem.).

23. Ustanovením § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. byl tedy vyjádřen zřetelný úmysl zákonodárce ohledně pozemků zastavěných rodinnými domky (vzhledem k účelové vázanosti institutu k výstavbě budov v osobním vlastnictví fyzických osob za účelem uspokojování bytové potřeby); úmysl zákonodárce tedy zjevně směřoval k zachování vlastnického práva státu a existujících uživatelských vztahů ve prospěch fyzických osob – občanů, kteří zřídili stavbu na pozemku ve vlastnictví státu na základě titulu opravňujícího je ke zřízení stavby na cizím (státním) pozemku.

24. Vzhledem k tomu, že právo stavby, které svědčilo do svého zániku žalovaným, resp. jejich právním předchůdcům, odpovídá z hlediska účelu právní úpravě práva osobního užívání pozemků (když právo stavby podle zákona [číslo] ř. z., zákona č. 88/1947 Sb., a zákona [číslo] se v atributu realizace obsahu vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami – občany za účelem uspokojování bytové potřeby shoduje s institutem práva osobního užívání pozemků podle § 198 a násl. obč. zák.), výjimka upravená v § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. se (přes výslovné označení pouze podstatně rozšířenějšího institutu práva osobního užívání pozemků) vztahuje i na předmětné pozemky, na nichž byla zřízena stavba rodinného domku ve vlastnictví fyzických osob na základě práva stavby.

25. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby, neboť není vlastníkem nemovitostí.

26. K otázce vydržení a mimořádného vydržení vlastnického práva, které namítal žalobce, soud podává, že je třeba postupovat dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a pro období od 1. 1. 2014 se aplikuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dle ust. § 3028 (nového) občanského zákoníku, není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. [název soudu] ve svém rozhodnutí ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. [spisová značka] uvádí, že obec může být v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., i tehdy, ukáže-li se později, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované. Při zkoumání, zda obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla„ se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala vlastnicí na základě tohoto zákona (který současně představuje titul, o který se držba opírala), je třeba zvážit, zda obec byla v dobré víře ohledně vlastnictví státu (tedy že její omyl o tom, že stát je vlastníkem, byl omluvitelný) a zda byla v dobré víře, že byly splněny podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví, a tedy zkoumat, zda případný omyl obce byl v těchto směrech omluvitelný či nikoliv. Držitelem věci je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 občanského zákoníku) [název soudu] též opakovaně uvedl, že„ pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (resp. vykonává obsah práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Jinak řečeno, držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby; jestliže pak držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby uživatel - detentor - tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. smlouvou nájemní) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi, např. platil mu sjednané nájemné apod. 27. [název soudu] v nálezu ze dne 23. 5. 2017 pod sp. zn. [ústavní nález], v němž řešil otázku, zda byly splněny podmínky pro přechod pozemků podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na obec, a pokud tomu tak nebylo, zda tato okolnost mohla mít vliv na jeho dobrou víru a tím i na (ne) možnost nabytí těchto pozemků vydržením z jeho strany, poukázal na to, že i z jeho nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. [ústavní nález], je zřejmé, že podmínka faktického hospodaření nebyla interpretačně ustálená (oscilovala od toho, že postačuje prostá evidence majetku, až po kritérium fakticity užívání, k němuž se následně přiklonil i Ústavní soud). V rozsudku ze dne 10. 12. 2009 pod sp. zn. [spisová značka] pak [název soudu] konstatoval, že pokud byl za splnění dalších podmínek podán návrh na zápis vlastnického práva k pozemku do katastru nemovitostí před tím, než byl vydán citovaný nález [název soudu] ze dne 29. 11. 1996 pod sp. zn. [ústavní nález], není zjevně nepřiměřená úvaha, že je právní omyl ohledně splnění podmínky hospodaření dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. omluvitelný. V projednávané věci žalobce katastrálnímu úřadu ohlásil, že se ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. stal vlastníkem předmětných pozemků až několik let po výše uvedeném stěžejním rozhodnutí [název soudu]. Žalobce nemohl být objektivně v dobré víře o tom, že je vlastníkem předmětných pozemků, neboť žalobce zjevně od roku 1991 až do doby podání tohoto návrhu na katastr nemovitostí (2002) nečinil cokoliv, z čeho by bylo možné dovodit hospodaření s pozemky (byť v omezené míře např. v podobě výběru pachtovného) či uchopení se držby. Žádný důkaz o tom, že by si v rozhodné době (v roce 1991) byl žalobce alespoň vědom toho, že jsou zde pozemky, které měly přejít z vlastnictví státu na obec, nebyl předložen.

28. Soud se zabýval otázkou, zda a kdy se žalobce chopil držby (řádné, poctivé a pravé držby). Žalobce tvrdil, že se držby chopil ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. 5. 1991, k tomuto datu však žalobce nesplnil všechny 3 kumulativní podmínky stanovené § 1 odst. 1 zákona, když nevykonával faktické hospodaření s pozemky, jak bylo dovozeno výše. V případě otázky mimořádného vydržení žalobcem dle § 1095 o.z., uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Institut mimořádné držby promíjí prokázání právního důvodu. I při mimořádném vydržení je základním předpokladem držba, která žalobci, jak bylo výše popsáno, nesvědčí, rovněž potřebná 20 letá lhůta neuplynula, když jeho dobrá víra a držba byla narušena dopisem žalovaných z 31. 7. 2019, kteří vyjádřili nesouhlas, s tím, že by měl být žalobce vlastníkem nemovitostí, a proto nemohlo v daném případě k mimořádnému vydržení předmětných nemovitostí žalobcem dojít.

29. Soud uzavírá, že žalobce neprokázal splnění třetí podmínky stanovené v ust. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně faktické hospodaření s pozemkem. Nevybíral pachtovné, ani jinak neprojevil ve vztahu k pozemku svou vůli, jako subjekt, na který mělo přejít vlastnické právo. O předmětné pozemky se žalobce začal prokazatelně zajímat nejdříve v roce 2002, kdy podal oznámení o přechodu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobce současně majetek nedržel, jelikož nebylo prokázáno, zda a kdy mělo dojít k uchopení držby žalobcem. Pouhé oznámení přechodu vlastnického práva do [anonymizováno] není uchopením držby, stejně tak pouhé nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nezakládá držbu pozemků, na které se jeho ustanovení mohou vztahovat. Přechod vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb., vydržení ani mimořádné vydržení vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] tak žalobce neprokázal, jeho aktivní legitimace v řízení tak není dána a její nedostatek vedl k zamítnutí žaloby.

30. Žalovaní ve své argumentaci rovněž namítali vydržení vlastnického práva k předmětné nemovitosti, touto otázkou se však soud z důvodu hospodárnosti nezabýval, jelikož žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobce.

31. Námitku promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, kterou vznesli žalovaní, soud posoudil jako částečně důvodnou, a to dle § 629 odst.1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Žalovaní namítali, že pokud by vůbec žalobci příslušeno právo na vydání bezdůvodného obohacení, je již jako celek promlčeno, neboť žalobce své právo mohl uplatnit poprvé dne 13. 6. 2002, avšak učinil tak až v červenci 2019. S tím však soud nesouhlasí, neboť jde o dílčí plnění a je třeba námitku posoudit za jednotlivá období. Žalobce se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za období od 3. 2. 2017 do 2. 12. 2019. Žaloba byla podána dne 10. 2. 2020. Běh tříleté objektivní tříleté promlčení lhůty počal běžet u 1. dne nároku ode dne 4. 2. 2017 a skončil dne 4. 2. 2020. Subjektivní povědomost pro běh lhůty objektivní dle § 638 o.z., tedy vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné k jeho vydání (§ 621 o.z.), byla žalobci známa již u 1. dne běhu lhůty. Soud má tedy za to, že se sice nepromlčelo bezdůvodné obohacení za celé žalované období, ale zčásti ano. Námitka promlčení byla důvodná za období od 3. 2. 2017 do 9. 2. 2017.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud přiznal zcela úspěšným žalovaným plnou náhradu nákladů řízení. Náklady potřebné k účelnému uplatňování práva žalovaných proti žalobci představují náklady zastoupení žalovaných advokátem ve výši 5x 18 720 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření žalovaných ze dne 24. 3. 2022, vyjádření žalovaných ze dne 2. 4. 2022, účast na ústním jednání dne 20. 10. 2022 a 19. 1. 2023) dle § 7 (z tarifní hodnoty 850 000 Kč) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, náhrada paušálních výdajů ve výši 5x 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tj. náklady v celkové výši 95 100 Kč.

33. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a náhrada nákladů řízení byla přiznána na zákonné platební místo, tj. k rukám zástupce žalovaných ve smyslu ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.