21 C 147/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní Mgr. Jolanou Stonawskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 9 230 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1 050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 050 Kč od 24. 10. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadované částky 8 180 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 230 Kč od 25. 10. 2019 do 23. 10. 2020 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 180 Kč od 24. 10. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalovanému, aby mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 9 230 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o [anonymizováno] uzavřené mezi účastníky řízení dne 30. 8. 2018.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelských úvěrů a žalovaný podepsali dne 30. 8. 2018 Smlouvu o [anonymizována dvě slova]. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit žalobkyni za poskytnutí této částky poplatek ve výši 8 180 Kč, sestávající z poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 2 200 Kč, úroku ve výši 3 580 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Celkovou dlužnou částku 18 180 Kč se žalovaný zavázal zaplatit v 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Ve smlouvě byla uvedena zápůjční úroková sazba 70,89 %, RPSN 212,77 %. Před uzavřením smlouvy byl žalovanému poskytnut formulář [anonymizováno] informace o spotřebitelském úvěru, v němž byl předem informován o výši jednotlivých poplatků a RPSN ve výši 212,77 % tak, jak byly poté uvedeny ve smlouvě, a s žalovaným byla vyplněna evidenční karta klienta za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalovaný v této souvislosti uvedl a svým vlastnoručním podpisem stvrdil, že je rozvedený, má učňovské vzdělání, není majitelem vozu ani nemovitosti, u žalobkyně již měl jeden úvěr. Dále uvedl, že pracuje na plný úvazek u společnosti [právnická osoba], [IČO], místo výkonu práce [obec], počet odpracovaných let 5. Jeho příjem je pak tvořen mzdou ve výši 21 804 Kč, počet zdrojů příjmů 2. Jeho výdaje jsou pak tvořeny životními výdaji na bydlení 4 420 Kč (žije ve spolubydlení), životní minimum na ověření 4 410 Kč, jiné životní výdaje (telefon, spoření, pojištění aj.) 1 000 Kč, hypotéku nemá, má nebankovní závazky s měsíční splátkou 5 000 Kč. Jeho disponibilní zůstatek tak činí 6 974 Kč měsíčně. Žalovaný uhradil žalobkyni po uzavření smlouvy celkem 8 950 Kč, avšak nepravidelně. Další částky již žalovaný řádně a včas neuhradil, žalobkyně proto dlužnou částku zesplatnila. Žalovaný na svůj dluh dále neuhradil ničeho, a to ani přes předžalobní upomínku žalobkyně odeslanou na adresu žalovaného ve smlouvě dne 13. 10. 2020.

5. Soud nemá důvodu pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaný soudu žádné důkazy nepředložil, žalobou uplatněný nárok nesporoval a uhrazení dlužné částky netvrdil.

6. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon“).

7. Žalobkyně jako podnikatelka jednající v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný coby spotřebitel spolu uzavřeli smlouvu o [anonymizováno] podle § 2395 o. z., jež je současně smlouvou o [anonymizována dvě slova] ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o [anonymizována dvě slova]. Jde o typickou formulářovou smlouvu, tedy o předem připravený finanční produkt, jehož podmínky nejsou sjednávány individuálně, ale jsou předem dány v obchodních podmínkách, přičemž spotřebitel jakožto slabší smluvní strana nemá šanci je ovlivnit. Je proto chráněn kogentními ustanoveními občanského zákoníku (příp. jiných předpisů) před zneužitím postavení podnikatele.

8. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně splnila svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného zakotvenou v § 86 a 87 zákona. Další povinností poskytovatele úvěru je uvést ve smlouvě (mimo jiné) RPSN – roční procentní sazbu nákladů ve smyslu § 133 zákona.

9. V posuzovaném případě bylo ve smluvních podmínkách uvedeno, že RPSN činí 212,77 %. Z databáze [příjmení] se podává, že průměrná RPSN u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu činila v srpnu 2018 8,79 %. Ve smlouvě byla tedy více než 24násobná RPSN oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Poplatek za hotovostní inkaso splátek netvoří volitelnou položku ceny úvěru, jak plyne i z odstavce„ Poplatky“ smluvních podmínek ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. Přitom je všeobecně známou skutečností, že půjčování si takto nízkých částek má smysl jen pro ty spotřebitele, kteří se ocitli ve finanční tísni, ne-li v dluhové pasti, pro něž je důležité mít peníze v hotovosti ihned, i za cenu nevýhodného režimu hotovostního splácení. Pokud by splatnost celého dluhu nastala nezaplacením první splátky a žalobkyně by musela - místo sjednaných 60 poskytnutí součinnosti k úhradě splátky (hotovostních inkas) - poskytnout součinnost jen do první nezaplacené splátky, na výši poplatku by tato skutečnost neměla vliv a žalobkyni by se bez spravedlivého důvodu dostalo nepřiměřeného protiplnění. I z tohoto důvodu je zřejmé, že jde o další platbu za poskytnutí úvěru, kterou má spotřebitel platit bez ohledu na to, zda k hotovostnímu inkasu vůbec dojde. Nutnost zahrnout poplatek za hotovostní inkaso do RPSN vyplývá i z § 133 zákona, neboť jde o další náklad spojený s platební transakcí, přičemž zákon působnost ustanovení neomezuje pouze na bezhotovostní platební transakci.

10. Jelikož RPSN dle smlouvy činila 212,77 %, přičemž soud ji přepočetl kalkulačkou na internetových stránkách finančního arbitra a dospěl ke skutečné výši 214,94 %, je posuzovaná smlouva dle § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy (z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že v rozporu s dobrými mravy není úplata za poskytnutí spotřebitelského úvěru sjednaná dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, nikoli 24násobkem; srov. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004). 11. [obec] mravy plní funkci až krajního korektivu platnosti právního jednání, a tak by závěr o rozporu s dobrými mravy měl být výjimečný a uplatnit se pouze tehdy, pokud je obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu zjevně nepřiměřený či nespravedlivý (viz také [anonymizováno] zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 1. vydání, 2014, s. 2077 – 2091), a to také s ohledem na § 574 o. z., který stanoví preferenci platnosti právního jednání.

12. RPSN sjednaná v posuzované věci převyšuje více než 24násobně průměrnou RPSN sjednávanou bankami ve stejném období. ([anonymizováno] informace o zápůjčních sazbách ČNB pokrývá pouze úvěry poskytované bankami, lze z ní vycházet s ohledem na podíl bank na trhu spotřebitelských úvěrů.) Soud si je vědom toho, že se RPSN liší podle účelu úvěru a jeho zajištění, nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem, jak je tomu právě v posuzované věci. [ulice] smlouva sice nevykazuje rysy lichevní smlouvy dle § 1796 o. z., neboť soud v řízení nezjistil, že by žalobkyně jako podnikatel při uzavírání smlouvy zneužila tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti žalovaného, i přesto je absolutně neplatná, a to pro výše uvedený dramatický rozpor mezi sjednanou výší RPSN a RPSN obvyklou v rozhodném období. Smlouvu a všechna její ujednání vztahující se k obligatorně hrazeným úrokům a nákladům úvěru je nutné posuzovat jako celek a jako celek posoudit jejich souladnost s dobrými mravy. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o zaplacení celkových nákladů úvěru je v rozporu s dobrými mravy a smlouva je jako celek neplatná.

13. Jelikož žalobkyně přes neplatnost smlouvy o [anonymizováno] poskytla žalovanému 10 000 Kč, plnila dle § 2991 odst. 2 o. z. bez právního důvodu, a žalovaný se proto na její úkor bezdůvodně obohatil a toto obohacení je povinen žalobkyni vydat. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 8 950 Kč, tedy bezdůvodné obohacení trvá co do částky 1 050 Kč. K tomu soud pouze dodává, že ačkoliv platby žalovaného směřovaly formálně na úhradu závazku ze smlouvy, je nutné je započíst na závazek žalovaného vydat bezdůvodné obohacení, neboť závazek z neplatné smlouvy neexistuje, a platby je tak nutné započíst na platný závazek žalovaného.

14. Z výše uvedených důvodů soud uložil žalovanému výrokem I. povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 050 Kč. Co se úroku z prodlení dle § 1970 o. z. týče, jelikož je neplatná smlouva o [anonymizováno] jako celek, jsou neplatná i ujednání o splatnosti jednotlivých splátek, pročež nejsou použitelná pro posouzení otázky splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení tak mohl být splatný nejdříve uplynutím lhůty k plnění stanovené v první prokazatelně doručené výzvě k plnění. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu v předžalobní upomínce ze dne 13. 10. 2020, jež byla žalovanému odeslána na adresu jeho trvalého pobytu téhož dne. Podle domněnky doby dojití (§ 573 o. z.) došla výzva žalovanému dne 16. 10. 2020, přičemž do prodlení se dostal – dle znění výzvy – uplynutím lhůty 7 kalendářních dnů od tohoto data, tj. od 24. 10. 2020. Žalobkyně má proto nárok na zákonný úrok z prodlení od tohoto data a v tomto rozsahu jí ho soud výrokem I. rozsudku přiznal. Výše úroků je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl výrokem II. tohoto rozsudku z důvodů popsaných výše.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalovanému, jenž byl úspěšný v převážné části předmětu řízení, v řízení žádné náklady nevznikly.

16. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.

17. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 o. s. ř., podle něhož v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.