21 C 76/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Slušným ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o 30 879 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 19 998 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do:částky 10 881 Kč,kapitalizovaného úroku z prodlení za období od , datum, do , datum, částkou 194,16 Kč aúroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 879 Kč od , datum, do zaplacenízamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 772,48 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhá uložení povinnosti žalované straně zaplatit jí 30 879 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně a žalovaná strana uzavřely dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru („smlouva“). Sjednaná výše úvěru činila 20 000 Kč. Žalovaná strana se zavázala splatit úvěr v celkem , hodnota, splátkách. Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni , datum, , neboť žalovaná strana porušila svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas. Žalobkyně eviduje pohledávku ve výši 30 879 Kč (neuhrazená jistina ve výši 19 998 Kč, poplatky za poskytnutí úvěru 660 Kč, poplatek za expres výplatu 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku 396 Kč, poplatek za SMS servis 196 Kč, poplatek za prodloužení splatnosti korunovým odkladem 3 960 Kč, úroky ve výši 2 940 Kč, účelně vynaložené náklady 1 030 Kč, smluvní pokuty 1 500 Kč.

2. Žalovaná strana se k žalobě nevyjádřila.

3. K jednání dne , datum, se dostavil pouze zástupce žalobkyně, žalovaný se bez omluvy nedostavil a soud tak dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) jednal v jeho nepřítomnosti. Při tomto jednání soud poskytl žalobkyni poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o tom, že je třeba doplnit tvrzení a důkazy ohledně toho, jak byla před poskytnutím úvěru zkoumána úvěruschopnost žalovaného, zejména z hlediska porovnání jeho příjmů a výdajů. Soud žalobkyni poučil, že neunesení povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní může mít za následek neúspěch ve sporu.

4. Soud provedl dokazování a učinil ve věci tento závěr o skutkovém stavu.4.

1. Žalobkyně a žalovaná strana podepsaly dne , datum, úvěrovou smlouvu (ID řádosti , Anonymizováno, ). Předmětem smlouvy byl hotovostní bezúčelový úvěr s 26 měsíčními splátkami v nepravidelné výši (1 841 Kč, 1 962 Kč, 982 Kč, 966 Kč), RPSN 49,2 %, výše úvěru 20 000 Kč, celková částka splatná spotřebitelem 27 520 Kč. Součástí smlouvy byl i Sazebník platný od , datum, . Dne , datum, poskytla žalobkyně žalovanému částku 20 000 Kč, jak soud zjistil z opisu výpisu poplacení smlouvy.4.

2. Z výpisu čerpání a splátek úhrad soud zjistil, že žalované straně bylo předepsáno uhradit celkem 31 075,16 Kč (jistina 20 000 Kč, úrok z prodlení 194,16 Kč, poplatek za bezpečnou splátku 396 Kč, poplatek za expresní výplatu 199 Kč, poplatek za minimální splátku 3 960 Kč, smluvní pokuta 1 500 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 660 Kč, poplatek za SMS servis 196 Kč, úrok 2 940 Kč, účelně vynaložené náklady 1 030 Kč). Žalovaná strana uhradila 2 Kč (což plyne i z opisu výpisu proplacení smlouvy).4.

3. Z úvěrové zprávy plyne, že žalovaná strana měla existující 1 splátkovou operaci, 1 žádost, 7 odmítnutých, 2 odvolané, 1 existující a 2 ukončené; dále 2 žádosti o kreditní karty, 10 odmítnutých, 1 odvolanou, 2 existující a 2 ukončené.4.

4. Žalované straně byla adresována výzva před zahájením vymáhání celého úvěru ze dne , datum, . Žalovaná strana byla vyzvána, aby uhradila dlužnou částku ve výši 9 363 Kč do 30 dní. Žalobkyně zaslala žalované straně uvedenou výzvu dne , datum, , jak se podává z podacího archu obsahujícího mj. zásilku , Anonymizováno, . Dále byla žalované straně zaslána výzva ke splacení celé půjčky ze dne , datum, (vyzývající k zaplacení 30 879 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy). Ta byla zaslána , datum, , což plyne z podacího archu z uvedeného dne, který obsahuje mj. zásilku , Anonymizováno, .4.

5. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik ze dne , datum, soud zjistil, že před uzavřením smlouvy provedla žalobkyně ověření bonity žalované strany (bezdětný, zaměstnanec s příjmem 33 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 0 Kč; dále byla žalovaná strana lustrovaná v příslušných registrech). Žalobkyně k posouzení úvěruschopností klientů vypracovala metodiku – výklad.4.

6. Žalobkyně zastoupená svým zástupcem zaslala žalované straně předžalobní výzvu k plnění dne , datum, . V ní byla žalovaná strana vyzvána, aby uhradila aktuální dlužnou částku ve výši 30 879 Kč do , datum, . Výzva byla odeslána dne , datum, , jak se podává z podacího archu obsahujícího mj. zásilku , Anonymizováno, .

5. Po právní stránce soud nárok žalobkyně posoudil následovně:

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění („ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

9. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

10. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).

11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Žalobkyně a žalovaná strana uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaná strana vystupovala ve smyslu ustanovení § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu.

13. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 ZoSÚ neplatná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná strana byla před uzavřením smlouvy úvěruschopná. Příjmy žalované strany zůstaly v rovině tvrzení. Jde-li o výdaje, ty nebyly ani tvrzeny. A platí, že informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou být jen stěží spolehlivé (srov. rozsudek NSS sp. zn. 6 As 8/2023 ze dne 31. 1. 2024). Uvedený závěr platí tím spíše, že žalovaná strana byla zatížena předchozími úvěry. Žalovaná strana navíc úvěr nijak nesplácela (uhradila pouze prvotní poplatky ve výši 2 Kč).

14. Soud proto uzavřel, že faktická finanční situace žalované strany v návaznosti na ostatní členy domácnosti, nákladovou stránku žalované strany, a její faktické příjmy ze zaměstnání nebyly v řízení prokázány. Úvěruschopnost žalované strany žalobkyně řádně nezkoumala.

15. Závěr ohledně úvěruschopnosti je v souladu se závěry relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“16. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, ze dne 1. 4. 2015, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. prosince 2014 ve věci C-449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž „povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“17. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do , datum, , je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- , právnická osoba, . v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

18. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, poplatcích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením.

19. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalované straně na smlouvě částku 20 000 Kč plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez právního důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Výši bezdůvodného obohacení je třeba snížit o částečné plnění žalované strany, která na smlouvu plnila 2 Kč. Bezdůvodné obohacení žalované strany činí ke dni rozhodnutí částku 19 998 Kč, což žalovaná strana nesporovala.

20. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ze dne 20. 4. 2022, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Účastníci řízení se na splatnosti nedohodli. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o skutečnosti, jaká doba je pro vrácení nesplacené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 a 2 SpotřÚ přiměřená možnostem žalovaného (jaké jsou jeho celkové majetkové poměry), tížila žalovaného. V případě nečinnosti žalovaného určil tuto lhůtu soud v délce 30 dnů, a to s přihlédnutím k tomu, aby byla tato lhůta dostatečná pro případné obstarání finančních prostředků k uhrazení dluhu (výrok I.).

21. Na základě výše uvedeného soud žalobě co do částky 19 998 Kč vyhověl. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou výrokem II. zamítl.

22. Žalobkyně měla úspěch co do 19 998 Kč.

23. Žalovaná strana měla úspěch co do 10 881 Kč.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení částečně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 772,48 Kč, přičemž tato částka představuje 29,52 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64,76 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35,24 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 236 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 879 Kč sestávající z částky 2 340 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí, žaloba; oba úkony učiněny do , datum, ) a z částky 1 170 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (jednoduchá výzva k plnění do , datum, ) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění do , datum, a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 30 879 Kč sestávající z částky 2 340 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 1 a. t. (účast na jednání dne , datum, ) včetně paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění od , datum, a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 540 Kč ve výši 2 003,40 Kč [celkem tedy (1 236 Kč + 2 340 Kč × 2 + 1 170 Kč+ 3 × 300 Kč+ 2 340 Kč + 450 Kč + 2 003,40 Kč) × 0,2952].

25. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění žaloby na č. l. 13 ze dne , datum, . Žalobkyně jím reagovala na výzvu soudu, ať doplní rozhodná skutková tvrzení a doloží listinné důkazy potřebné k tomu, aby jí žalovaný nárok mohl být přiznán; nic jí nebránilo vše potřebné zahrnout již do samotné žaloby. Skutečnost, že některá potřebná skutková tvrzení v žalobním návrhu byla neurčitá, absentující či nedoložená, pročež je musela žalobkyně doplňovat na výzvu soudu, nemůže jít k tíži žalovaného. Taková písemná podání není žalovaný povinen žalobkyni uhradit jako náklad řízení.