34 C 122/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl soudkyní Mgr. Evou Přívrackou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba, IČO anonymizováno adresa žalobkyně anonymizována tři slova jméno příjmení jméno. anonymizováno adresa žalobkyně proti; žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození anonymizováno adresa žalovaného o 72 098 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 72 098 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 944,44 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 579,31 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 50 000 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení s úrokem ve výši 18,95% ročně z částky 50 000 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalovanému, aby mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 72 098 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 944,44 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 579,31 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 50 000 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení s úrokem ve výši 18,95% ročně z částky 50 000 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 28. 6. 2019 mezi anonymizována dvě slova role v řízení společností právnická osoba, IČO (dále jen„ anonymizováno“), a žalovaným.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V řízení byl listinnými důkazy prokázán následující skutkový stav. 4. anonymizována dvě slova poskytovatelka spotřebitelských úvěrů uzavřela s žalovaným dne 28. 6. 2019 Smlouvu o úvěru číslo. Na základě této smlouvy poskytla žalovanému 50 000 Kč převodem na účet č. bankovní účet, vedený na jméno žalovaného. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit anonymizováno za poskytnutí této částky poplatek ve výši 18 000 Kč a úrok ve výši 54 976 Kč. Celkovou dlužnou částku 122 976 Kč se žalovaný zavázal zaplatit v 36 měsíčních splátkách po 3 416 Kč (smlouvou o půjčce číslo potvrzení o provedení transakce, výpis z účtu č. bankovní účet anonymizována dvě slova).

5. Před uzavřením smlouvy byla s žalovaným vyplněna karta zákazníka za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalovaný v této souvislosti uvedl, že bydlí v nájmu od soukromé osoby, má jedno nezaopatřené dítě, pravidelný měsíční příjem 55 000 Kč měsíčně, pracuje jako OSVČ, osobní výdaje 3 410 Kč, vyživovací povinnost na nezaopatřené dítě: 2 000 Kč, výdaje na bydlení: 4 000 Kč, ostatní výdaje (doprava, telefon): 1 000 Kč; celkové výdaje 10 410 Kč měsíčně (kartou zákazníka). Žalovaný měl ke dni 17. 6. 2019 půjčku ve výši 10 000 Kč od spol. Microfinance (registrem platebních informací). Jiným způsobem nebylo posouzení úvěruschopnosti žalovaného prokázáno. anonymizováno žalobce při ověření nevyšel z daňového přiznání, nájemní smlouvy, anonymizováno, rozhodnutí o výši výživného na nezaopatřené dítě, výměr podpory, neověřoval schopnost žalovaného splácet výpisem z registru příjmení, úvěrovou zprávou anonymizováno, ani zda žalovaný splácí další zápůjčky, úvěry. Do karty zákazníka nezahrnul ani půjčku žalovaného ve výši 10 000 Kč. Z výpisu účtu č. bankovní účet vedeného anonymizována dvě slova na jméno žalovaného neplynou příjmy a výdaje tak, jak jsou zaznamenány v kartě zákazníka. Není zřejmé, zda částka 119 040 Kč zaslána v měsíci dubnu 2019 a částka 115 200 Kč zaslána v měsíci květnu 2019 od SVJ ulice, obec a číslo, byla skutečným příjmem žalovaného.

6. Žalovaný uhradil anonymizováno po uzavření smlouvy celkem 50 878 Kč (návrh na vydání EPR, podání žalobkyně ze dne 10. 9. 2021, splátkový kalendář). 7. anonymizováno dne 16. 7. 2020 uzavřela s žalobkyní Smlouvu o postoupení pohledávek, kterou na žalobkyni převedla pohledávku za žalovaným z předmětné smlouvy. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 26. 8. 2020, odeslaným žalovanému na adresu ve smlouvě (oznámením o postoupení pohledávky ze dne26. 8. 2020, podacím lístkem, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2020, výňatkem ze seznamu postoupených pohledávek).

8. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 20. 12. 2020 předžalobní upomínku, žalovaný však na předmětnou pohledávku již ničeho dalšího neuhradil (výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 20. 12. 2020, podacím lístkem).

9. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

10. Smlouvou o úvěru podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání úvěr a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytované peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Jelikož úvěr poskytl žalobce v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný nejednal v rámci své podnikatelské činnosti, šlo podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o smlouvu o spotřebitelském úvěru.

11. Soud shledal důvod neplatnosti uvedené smlouvy v porušení ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. ukládající osobám poskytujícím odložené platby, půjčky, úvěry či jiné obdobné finanční služby povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet úvěr. Toto ustanovení v rámci implementace směrnice anonymizováno parlamentu a rady 2008/48/ES zakotvuje princip odpovědného půjčování („ responsible lending“). Ústavní soud v souvislosti s tímto principem dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu (viz rozhodnutí název soudu ve věci sp. zn. ústavní nález). Soudy mají poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle název soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (viz cit. rozhodnutí). Obdobně název soudu dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen dlužníka, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek název soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka a rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. spisová značka).

12. Soud zdůrazňuje, že zákon po věřiteli při zkoumání schopnosti úvěr splácet požaduje odbornou péči. Jedná se o nejvyšší požadavek na kvalitu péče známý v české legislativě (oproti náležité péči, resp. péči řádného hospodáře). Takovou péčí se ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. p) zákona 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Z gramatického a logického výkladu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. To, jaké informace jsou k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nutné, zákon výslovně nestanoví, tento požadavek je však vyjádřen judikatorně. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru při zkoumání úvěruschopnosti je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, či doložením výpisu z účtu žadatele apod. Na informace podané jen spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (viz rozhodnutí název soudu ve věci sp. zn. spisová značka nebo také rozhodnutí anonymizováno ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo právnická osoba v . jméno příjmení). Věřitel tedy nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je rovněž povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze anonymizována dvě slova úřadu). Tyto je však nutné porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, ne pouze tvrzenými (sic!) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozsudek název soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka a rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. spisová značka).

13. V souzené věci posoudila žalobkyně úvěruschopnost žalovaného jen formálně, kdy nijak neprověřovala výši výdajů, zejména neúměrně nízké výdaje na bydlení, uvedených žalovaným v hodnocení klienta, navíc žalobkyně vycházela z finanční rezervy 1 000 Kč měsíčně a 3 410 Kč jakožto existenčního minima a považovala tyto částky za dostatečné k obstarání životních potřeb žalovaného. Žalobce navíc neověřil úvěruschopnost žalovaného v rejstříku anonymizováno, ani v databázi příjmení. Soud má za to, že žalobkyní provedená analýza osobního rozpočtu žalovaného k posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť na základě údaje o čistých měsíčních příjmech a nedoložených nutných pravidelných výdajích není možné posoudit, zda bude schopen platit splátky úvěru. K tomu je nutná informace o skutečných výdajích. Jakékoliv statisticky zprůměrované údaje o výdajích pak mohou sloužit pouze pro porovnání a bez zjištění konkrétní situace spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr k posouzení nedostačují. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je vždy ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru, jeho výši a výši jednotlivých splátek. Soud nevylučuje, že v případech úvěrů nepatrné výše, nebude podrobné zkoumání všech složek majetkových poměrů žadatele vždy nutné. S ohledem na shora uvedené tak tomu však není v této konkrétní situaci. Z uvedených důvodů tedy soud uvedenou smlouvu o úvěru posoudil jako neplatnou (§ 588 o. z.), neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, neboť žalobkyně nesplnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.

14. Jelikož je smlouva o úvěru neplatná, žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil o částku 50 000 Kč, neboť dle ust. § 2991 o.z. obdržel plnění bez právního důvodu a žalobci dle ust. § 2993 o.z., vzniklo právo na vrácení v rozsahu, v němž dosud trvá. Žalovaný již žalobkyni zaplatil 50 878 Kč, žalobkyni proto již není povinen ničeho zapaltit. V souladu s rozsudkem název soudu ze dne 11.6.2014 sp. zn. spisová značka soud vyšel z toho, že při úvaze, na který závazek má být platba započtena je třeba vycházet ze zásady priority, lze-li ji uplatnit, jde logicky o prioritu zápočtu na závazek platný před zápočtem na závazek neplatný. Z tohoto důvodu byly platby započteny na závazek z bezdůvodného obohacení. Přitom je-li neplatná smlouva, pak včetně ujednání o poplatcích za sjednání úvěru. Proto soud žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. §142 o.s.ř., a contrario, když úspěšnému žalovanému, náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 10.