34 C 130/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Přívrackou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 7 104 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 000 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 4 104 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému, aby mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 7 104 Kč s úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč z titulu úvěrové smlouvy ze dne 22. 10. 2021. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelských úvěrů uzavřela s žalovaným dne 22. 10. 2021 úvěrovou smlouvu nazvanou„ [anonymizováno]“ prostřednictvím prostředků [anonymizována tři slova]. Totožnost žalovaného žalobkyně ověřila vyžádáním kopie občanského průkazu žalovaného a zasláním 1 Kč z účtu žalovaného na účet žalobkyně. Před uzavřením smlouvy žalobkyně provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích [anonymizováno], [příjmení] s negativním výsledkem, a dále si vyžádala výplatní pásky žalované za období červen, červenec a srpen 2021, dle nichž činil průměrný měsíční příjem žalovaného 29 814 Kč. Výdaje žalovaného stanovila žalobkyně dle statistických údajů na 8 600 Kč za bydlení a energie a 5 764 Kč na osobní výdaje, dále zohlednila další závazky žalovaného ve výši 500 Kč měsíčně, které zjistila lustrací žalované v registru úvěrů [anonymizováno]. Žalobkyně dne 22. 10. 2021 na základě smlouvy poskytla žalovanému na jeho bankovní účet 3 000 Kč. Žalovaný se tuto částku zavázal vrátit do 24. 11. 2021 spolu s úrokem ve výši 39 % ročně a s jednorázovým poplatkem za sjednání úvěru ve výši 3 204 Kč. Pro případ prodlení strany dále sjednaly povinnost žalovaného uhradit žalobkyni náklady na upomínání ve výši 450 Kč za první upomínku, 650 Kč za druhou upomínku a 1 500 Kč za předání pohledávky inkasní agentuře a smluvní pokutu ve výši 15 % z jistiny poskytnutého úvěru zajišťující závazky žalované nepeněžitého charakteru (smlouvou o [anonymizována dvě slova]). Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Žalobkyně proto požaduje vedle dlužné jistiny ve výši 3 000 Kč poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, smluvní pokutu ve výši 900 Kč (za dvě porušení povinnosti po 450 Kč) a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč (součet částek 450 Kč, 650 Kč a 1 500 Kč). Žalovaný dluh neuhradil navzdory předžalobní upomínce. Soud nemá důvod pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaný soudu žádné důkazy nepředložil, žalobou uplatněný nárok nesporoval a uhrazení dlužné částky netvrdil. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Protože na jedné straně smluvního vztahu stála žalobkyně, která ve smyslu ustanovení § 420 o.z. při uzavírání a plnění smlouvy jednala v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, tedy podnikatel a na druhé straně žalovaný jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jejího povolání, tedy podle § 419 o.z. spotřebitel, jednalo by se dle ustanovení § 1810 o.z. o spotřebitelskou smlouvu. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč představoval úplatu za půjčení peněz, což je dle soudní praxe i odborné literatury definice smluvního úroku (viz např. [anonymizováno] [název soudu] ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. [spisová značka], či M. [příjmení] v komentáři k § 658 v J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kolektiv. Občanský zákoník II, 2. vydání, [obec a číslo], s. [číslo]). O tom, že se jednalo o úplatu za půjčení peněz, svědčí i skutečnost, že poplatek nebyl, ani zčásti, složen z žádných dílčích položek, které by vyjadřovaly úplatu za poskytnutí určité zvláštní služby, resp. toto nebylo v řízení žalobkyní tvrzeno. Lze tedy konstatovat, že poplatek za poskytnutí úvěru svou podstatou představoval kapitalizovaný úrok. Jak uvedl [název soudu] již v [anonymizováno] ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. [spisová značka], při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V daném případě činil kapitalizovaný úrok 3 204 Kč za poskytnutí jistiny 3 000 Kč, byl tak zjevně nepřiměřený a svou výší odporoval dobrým mravům. Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o. z. Tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému 3 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu a žalobkyni dle ustanovení § 2993 o.z. vzniklo právo na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 3 000 Kč. Soud současně přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení dle ustanovení § 1968 a § 1970 o.z. ve spojení s § 2 nařízení vlády České republiky č. 351/2013 Sb. Proto soud žalobě v rozsahu výroku I. vyhověl. Protože část nároku žalobkyně, nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 900 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč nebyl po právu, soud žalobu v této části zamítl (výrok II.). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 o.s.ř., když žalovanému, který měl ve věci úspěch v převážné míře, náklady řízení nevznikly. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Stručné odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 o. s. ř., podle něhož v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.