34 C 68/2017

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní JUDr. Barborou Nezkusilovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně anonymizována tři slova jméno příjmení , sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované anonymizována tři slova země - anonymizována tři slova anonymizována tři slova anonymizováno anonymizováno adresa původní účastnice a žalované pro 1 161 270 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1, 161.270 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 1, 161.270 Kč za období od 14.1.2017 do zaplacení a to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 128 550,40 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 14. 2. 2017 domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Z návrhu se zjišťuje, že svůj nárok na zaplacení této částky vyvozuje z toho, že orgány ČR nepostupovaly správně při transpozici směrnice [anonymizována dvě slova] a [ustanovení právního předpisu EU] (dále též jen„ [anonymizováno]“). Tato [anonymizováno], která nabyla účinnosti 13.8.2012, uložila členským státům EU, povinnost uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné dosažení souladu se [anonymizováno], tj. aby recyklaci solárních panelů uvedených na trh po 13. srpnu 2005 financovali výlučně jejich výrobci, a to nejpozději do 14.2.2014. Žalobkyně je provozovatelem fotovoltaické elektrárny [obec] (dále též jen„ [anonymizováno]“). Její provozování zajišťuje žalobkyně na základě licence na výrobu [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno] je výrobnou elektřiny využívající solární panely ve smyslu § 37g písm. k) zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech (dále zákon o odpadech), všechny panely byly vyrobeny a žalobkyni dodány třetími osobami. Všechny solární panely tvořící součást [anonymizováno] byly uvedeny na trh před 1. 1. 2013 a vyrobeny po 13. 8. 2005. Žalobkyni byla v rozporu se [anonymizováno] uložena povinnost hradit příspěvky na recyklaci elektroodpadu ze solárních panelů, a to ustanovením § 37p odst. 2 zákona o odpadech, který je v rozporu se [anonymizováno]. Žalobkyně splnila svou povinnost dle výše uvedeného ustanovení zákona o odpadech tím, že dne 30. 6. 2013 uzavřela smlouvu se společností [právnická osoba], [IČO] se sídlem [adresa], jakožto osobou odpovídající požadavkům § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech, a na základě této smlouvy výše uvedené společnosti měla uhradit za rok 2014 částku 116 127 Kč bez DPH, za rok 2015 částku 162 578 Kč bez DPH, za rok 2016 částku 209 029 Kč bez DPH, za rok 2017 částku 255 479 bez DPH a za rok 2018 částku 418 057 Kč bez DPH, což žalobkyně postupně dne 11. 11. 2014, 27. 10. 2015, 27. 10. 2016, 10. 11. 2017, 9. 5. 2018 a 1. 10. 2018 uhradila, celkem se tedy jednalo o žalovanou částku 1 161 270 Kč bez DPH. Jelikož povinnost byla žalobkyni uložena v rozporu se [anonymizováno], která členským státům ukládá do 14. 2. 2014 zajistit, aby náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování fotovoltaických panelů financovali nikoliv jejich uživatelé, ale zásadně jejich výrobci, vznikla žalobkyni škoda, která by ji nevznikla, pokud by byla předmětná [anonymizováno] včas a řádně transponována. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dopisem doručeným dne 30. 6 2016, která byla žalované doručena dne 13. 7. 2016, avšak žalovaná škodu neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nárok žalobkyně neuznává. Má za to, že [anonymizováno] byla transponována řádně a ČR tedy není v prodlení s plněním svých povinností. Má za to, že systém financování nakládání s elektroodpady pocházejícími z fotovoltaických panelů, který byl zaveden vnitrostátní úpravou, směřuje ke stejnému cíli jako [anonymizováno], a zákonodárce mohl při přijímání této právní úpravy oprávněně očekávat, že je s ní v souladu. [ulice] právní úprava byla v souladu se zněním [anonymizováno] ještě před uplynutím transpoziční doby, neboť dle § 37p odst. 1 zákona o odpadech od 1. 1. 2013 byly v souladu se [anonymizováno] odpovědni za financování nakládání s elektroodpadem vzniklým z fotovoltaických panelů výrobci. Ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech, jež zavedlo financování nákladů provozovateli, platilo pouze po přechodnou dobu s věcnou působností pouze na ty panely, které byly na trh uvedeny do 1. 1. 2013. Nesouhlasí s názorem, že po uplynutí transpoziční doby dne 14. 2. 2014 měla být povinnost hradit poplatky do kolektivního systému přenesena z provozovatele na výrobce i u solárních panelů uvedených na trh před 1. 1. 2013, neboť takový přístup k financování nákladů [anonymizováno] nevyžaduje, a proto nemůže být ani namítána nesprávná transpozice takové povinnosti. Povinnost zakotvená v článku 13 odst. 1 [anonymizováno] se nevztahuje a neukládá povinnost hradit poplatky za určité období, nýbrž toto financování spojuje s uváděním výrobku na trh. V českém právním prostředí je tato povinnost uložena pro solární panely uvedené na trh před 1. 1. 2013 pro provozovatele solární elektrárny a po 1. 1. 2013 pro výrobce solárních panelů. Žalovaná má za to, že ČR neporušila právo [anonymizováno], tudíž není splněn základní předpoklad pro přiznání nároku na náhradu škody.

3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že je žalobkyně provozovatelem [anonymizováno], přičemž solární panely, které využívá, jsou vyrobené po srpnu 2005. [příjmení] bylo, zda žalovaná správně transponovala [anonymizováno], či nikoliv, a zda vznikla žalobkyni škoda, přičemž žalovaná namítala též to, že pokud by žalobkyně nenakoupila panely od třetích osob, ale dovezla by je přímo ona do ČR, byla by v postavení výrobce (dle žalované toto plyne z § 37g písm. e) bod 3 z. č. 185/2001 Sb.). Soud vzal za prokázané rozhodnutím o udělení licence vydaným [anonymizováno] regulačním úřadem, že žalobkyně je provozovatelem [anonymizováno], přičemž [anonymizováno] byla uvedena do provozu v roce 2010 a veškeré fotovoltaické panely tvořící součást [anonymizováno] byly uvedeny na trh po srpnu 2005, resp. po 13. 8. 2005. Žalobkyně je provozovatelem solární elektrárny ve smyslu § 37g písm. m), n) zákona o odpadech, a na základě § 37p odst. 2 tohoto zákona ji vznikla povinnost zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu z fotovoltaických panelů prostřednictvím osoby podle § 37h odst. 1 písm. c). Smlouvou uzavřenou dne 30. 6. 2013 se společností [právnická osoba], [IČO] se sídlem [adresa], vzal soud za prokázané, že žalobkyně splnila svou povinnost vyplývající z § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech. Z uzavřené smluvy ve spojení s předepsanými fakturami vzal soud za prokázané, že žalobkyni vznikla povinnost za tímto účelem uhradit za rok 2014 částku 116 127 Kč bez DPH, za rok 2015 částku 162 578 Kč bez DPH, za rok 2016 částku 209 029 Kč bez DPH, za rok 2017 částku 255 479 bez DPH a za rok 2018 částku 418 057 Kč bez DPH, přičemž žalobkyně prokázala výpisy z účtu, že tyto částky postupně dne 11. 11. 2014, 27. 10. 2015, 27. 10. 2016, 10. 11. 2017, 9. 5. 2018 a 1. 10. 2018 uhradila, celkem se tedy jednalo o žalovanou částku 1 161 270 Kč bez DPH. Vznik povinnosti k úhradě těchto částek, uzavření předmétné ani jednotlivé platby pak v tomto nebyly sporovány. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody vzniklé z důvodu chybné transpozice [anonymizováno] u žalované dopisem ze dne 30. 6. 2016, na což žalovaná stanoviskem ze dne 31. 1. 2017 reagovala tak, že s nárokem nesouhlasí.

4. Další provedené důkazy soud nehodnotí, neboť nemají pro posouzení věci zásadní význam.

5. Původní směrnice ze dne 27. 1. 2003 umožňovala, aby financování nakládání s tzv. historickým odpadem, tj. z výrobků uvedených na trh do 13. 8. 2005, zajišťovali výrobci, členské státy však mohly stanovit, že do tohoto financování budou zcela nebo zčásti zapojeni též jiní uživatelé, než domácnosti. Tato směrnice však byla ke dni 15. 2. 2014 zrušena [ustanovení právního předpisu EU], která definici historického odpadu zachovala s tím, že do něj zahrnula i solární panely.

6. Směrnice [anonymizována dvě slova] a [ustanovení právního předpisu EU] ze dne 4. 7. 2012, která vstoupila v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v [anonymizováno] věstníku [anonymizováno], tj. dnem 13. 8. 2012, stanovuje v čl. 24 odst. 1, že členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 14. 2. 2014 a neprodleně sdělí [anonymizováno] znění těchto předpisů. Dle čl. 13 odst. 1, věta prvá [anonymizováno] zajistí členské státy, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházející z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005. Podle čl. 13 odst. 2 [anonymizováno], aniž je dotčena tato směrnice, mohou výrobci a uživatelé jiní než domácnosti uzavírat dohody o jiných způsobech financování.

7. Dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech pro solární panely uvedené na trh do dne 1. 1. 2013 zajistí financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, včetně plnění těchto povinností, provozovatel solární elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí, prostřednictvím osoby podle § 37h odst. 1 písm. c). Tuto povinnost musí zajistit prostřednictvím rovnoměrných dílčích plateb příspěvků, poskytovaných minimálně s roční periodicitou, počínaje od 1. 1. 2014, na základě smlouvy uzavřené nejpozději do 30. 6. 2013 s osobou podle § 37h odst. 1 písm. c) tak, aby financování bylo plně zajištěno nejpozději do 1. 1. 2019. Právnická osoba podle § 37h odst. 1 písm. c) stanoví příspěvky na předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů zejména v závislosti na jejich hmotnosti a složení. Podle § 37h odst. 1 písm. c) výrobce splní povinnosti stanovené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu přenesením těchto povinností na jinou, právnickou osobu, zajišťující společné plnění povinností výrobců podle tohoto dílu zákona; odpovědnost výrobců za plnění povinností stanovených v tomto dílu zákona, pokud tato právnická osoba povinnosti neplní, nezaniká.

8. Soud má za to, že znění čl. 13 odst. 1 [anonymizováno] je s využitím gramatického výkladu zcela jasné, a není jej možné vykládat jinak, než že financování odpadů z výrobků uvedených na trh po 13.8.2005 bude zajištěno tak, že náklady ponesou výrobci. Soud výkladem dospěl k závěru, že poté, co uplynula transpoziční lhůta stanovená v čl. 24 odst. 1 [anonymizováno], tj. 14. 2. 2014, měly být náklady (na sběr zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování [anonymizováno]) financovány ze strany výrobců, a to u všech produktů uvedených na trh po 13.8.2005, ledaže by výrobci a uživatelé jiní než domácnosti využili možnosti uvedené ve druhém odstavci čl. 13 [anonymizováno], a uzavřeli by dohodu o jiném způsobu financování. Soud se tedy neztotožnil s argumentací žalovaného, že český zákonodárce postupoval v souladu se [anonymizováno], když stanovil, že u výrobků uvedených na trh před 1.1.2013 budou recyklační poplatky hradit provozovatelé [anonymizováno], a pokud se bude jednat o výrobky uvedené na trh po 1.1.2013, poplatky budou hradit jejich výrobci. Žalobkyně sice uzavřela smlouvu o financování nákladů na„ odpad“, avšak nejedná se o smlouvu, kterou by uzavřela dobrovolně, ve smyslu čl. 13 odst. 2 [anonymizováno], avšak o smlouvu, kterou uzavřela z důvodu povinnosti plynoucí z § 37p odst. 2 zákona o odpadech.

9. Česká republika nesplnila svou povinnost plynoucí ze [anonymizováno], když členské státy měly uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto [anonymizováno] do 14. 2. 2014, což Česká republika neučinila, neboť vnitrostátní úprava není souladná s čl. 13 [anonymizováno], který v prvním odstavci stanoví, že členské státy zajistí, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování [anonymizováno] od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2008.

10. Soud tak nepřisvědčuje argumentaci žalované, že pokud by měl zajistit financování nakládání se solárními panely zpětně ten výrobce, který solární panely fyzicky uvedl v minulosti na trh, jednalo by se o nepřípustnou retroaktivitu. Lze sice přisvědčit názoru žalované v tom směru, že retroaktivita je v našem právním řádu skutečně nepřípustná, avšak je nutno odlišit pravou retroaktivitu a nepravou retroaktivitu. V daném případě nejde o tzv. pravou retroaktivitu, kterou [anonymizována dvě slova] skutečně zakazuje ([ustanovení pr. předpisu] základních práv a svobod), ale o tzv. nepravou retroaktivitu, která znamená, že novým právním předpisem se mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti. Taková retroaktivita je přípustná.

11. V dané věci má soud za prokázané, že žalobkyně je provozovatelem FVE užívající výrobky uvedené na trh po 13.8.2005; náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování [anonymizováno] by neměla financovat po 14.2.2014 ona, nýbrž výrobce. Po uplynutí transpoziční lhůty (14.2.2014) nebyla vnitrostátní úprava dána do souladu se [anonymizováno] a s ohledem na skutečnost, že žalobkyně požaduje náhradu výlučně za recyklační poplatky uhrazené po marném uplynutí transpoziční lhůty, nejedná se tedy o požadavek, který by byl„ retroaktivní“.

12. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen“ [anonymizováno]“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle [ustanovení pr. předpisu] nelze zprostit. Podle § 5 písm. a) [anonymizováno] stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení [anonymizováno]. Tohoto zákona je třeba užít i v případě odpovědnosti státu na unijní úrovni, ač to přímo v zákoně není uvedeno, neboť členský stát nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva a ač právní řád ČR tuto problematiku výslovně neupravuje, je třeba užít předpisu nejbližšího (srov. nálezy [anonymizováno] sp zn. [ústavní nález] a [ústavní nález]). Podle ust. § 8 [anonymizováno] nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odstavec 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odstavec 3). Podle § 26 [anonymizováno], pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem. Podle shora citovaných ustanovení zákon jsou podmínkami vzniku odpovědnosti státu za škodu: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup); 2) vznik škody; 3) existence příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Tyto podmínky musí být splněny zároveň, aby bylo možno odpovědnost státu za škodu vyslovit a náhradu škody přiznat.

13. Podle § 2952 o. z. Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

14. Nesprávným úředním postupem se obecně rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti. Nesprávným úředním postupem je typicky nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být vydáno ve lhůtě stanovené či přiměřené, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení (srov. definiční vymezení nesprávného úředního postupu provedené v odůvodnění rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka]). Judikaturou [anonymizována tři slova] (dříve [příjmení] soudní dvůr) je dovozováno, že členské státy odpovídají za škodu způsobenou porušením komunitárního práva, přičemž odpovědnost státu za škodu se uplatní ve všech případech, kdy členský stát poruší komunitární právo, bez zřetele na to, jaký orgán státu je za předmětné jednání/opomenutí/porušení odpovědný. Stát je odpovědný též za škodu, která byla způsobena jednotlivci tím, že nebyla provedena (řádně a včas) směrnice (viz rozsudek [anonymizováno] ze dne 5. 3. 1996 ve spojených věcech [spisová značka] a [spisová značka]). Členské státy jsou zásadně povinny nahradit jednotlivci důsledky ztrát či škody způsobené porušením komunitárního práva, a to za situace, kdy je komunitárním právem předvídáno zakotvení určitého subjektivního práva jednotlivce, porušení práva je dostatečně závažné a existuje kauzální vztah mezi porušením a vzniklou škodou. Dostatečná závažnost porušení je hodnocena dle toho, zda dotčený členský stát zjevně a závažně překročil meze svého uvážení s tím, že je třeba brát v úvahu též jasnost a určitost porušeného pravidla či míru uvážení, které měl orgán porušivší pravidla komunitárního práva. Za vzniklou škodu je odpovědný stát a je na něm, aby ji nahradil (srov. uváděný rozsudek [anonymizováno] ze dne 5. 3. 1996 ve spojených věcech [spisová značka] a [spisová značka] a rozsudek ze dne 19. 11. 1991 ve spojených věcech C [číslo] a C [číslo]).

15. Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou se rozumí újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk pak představuje ušlý majetkový prospěch, spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nenastala škodná událost - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko býv. [název soudu] [anonymizována dvě slova] [číslo], publikované pod [číslo] ve [anonymizováno] soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).

16. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází při právním posouzení příčinné souvislosti z teorie adekvátní příčinné souvislosti, podle níž se o vztah příčinné souvislosti jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou.

17. V dané věci má soud za to, že byly splněny současně všechny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy existence odpovědnostního titulu (zde chybná transpozice [anonymizováno]), vznik škody (v daném případě je škoda rovna částce, kterou žalobkyně vynaložila na„ likvidaci odpadu“ z [anonymizováno], a to v důsledku plnění své povinnosti plynoucí jí ze zákona o odpadech, jehož ustanovení je i po uplynutí transpoziční lhůty rozporné se [anonymizováno]), a též existence příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody (pokud by byla [anonymizováno] transponována řádně, nebyla by žalobkyně po 14. 2. 2014 nucena vynaložit předmětné finanční prostředky na„ likvidaci odpadů“ a ke škodě by nedošlo). Nad rámec shora uvedeného soud uvádí, že dotčené čl. 13 [anonymizováno] nedávalo prostor žalované pro jiné uvážení, když dle jasného ustanovení měla zajistit, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování [anonymizováno] od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2008, a tudíž porušila komunitární právo, když v § 37p odst. 1, 2 zákona o odpadech stanovila jako hraniční datum 1. 1. 2013 (po panely uvedené na trh po tomto datu stanovila, že náklady na„ odpad“ budou hradit výrobci, pro panely uvedené na trh do tohoto data budou hradit náklady provozovatelé, kteří povinnost zajistí prostřednictvím osoby podle § 37h odst. 1 písm. c), a to prostřednictvím rovnoměrných dílčích plateb příspěvků, poskytovaných minimálně s roční periodicitou, počínaje od 1. 1. 2014, na základě smlouvy uzavřené nejpozději do 30. 6. 2013 s osobou podle § 37h odst. 1 písm. c) tak, aby financování bylo plně zajištěno nejpozději do 1. 1. 2019).

18. Z výše uvedených důvodů tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně se důvodně domáhá zaplacení shora uvedené částky, a žalobě bylo proto v celém rozsahu vyhověno, a to včetně zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 ode dne následujícího po marném uplynutí šestiměsíční lhůty ode dne doručení uplatnění nároku.

19. Pokud jde o poukaz žalované na rozdílná rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu, pak s těmito rozhodnutími se soud v této věci neztotožňuje, a odkazuje na své závěry.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 128 550,40 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 161 270 Kč sestávající z částky 12 980 Kč za každý z osmi (žaloba, příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění včetně právního rozboru, písemné podání žalobkyně na čl. 57 ze dne 18. 4. 2017, písemné podání žalobkyně na čl. 110 ze dne 19. 6. 2017, písemné podání žalobkyně na čl. 321 ze dne 25. 1. 2019, písemné podání žalobkyně na čl. 402 ze dne 28. 3. 2019, účast na jednání dne 13. 6. 2019) úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a.t. včetně osmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 106 240 Kč ve výši 22 310,40 Kč.

21. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1, věta za středníkem o.s.ř. a dle § 149 odst. 1 o.s.ř. byla povinnost žalované k náhradě nákladů řízení stanovena k rukám zástupce žalobkyně. Při stanovení pariční lhůty soud přihlédl k přání žalované, která vyžadovala delší lhůtu z důvodu zajištění potřebných finančních prostředků ze státního rozpočtu.