35 C 130/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl soudkyní JUDr. Petrou Vlčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 84 473,15 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 81 696,15 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky 81 696,15 Kč, a to od 23. 7. 2013 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbytku, tedy co do úroku ve výši 14,21 % ročně z částky 81 696,15 Kč od 1. 12. 2012 do zaplacení, a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. a požadovaným úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně od 1. 12. 2012 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Co do částky 2 777 Kč se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 22 317,57 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 81 696,15 Kč s úrokem ve výši 14,21 % ročně a se zákonným úrokem z prodlení a dále zaplacení částky 2 777 Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 5. 11. 2012 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému dne 9. 11. 2012 poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se poskytnutý úvěr zavázal vrátit spolu s úrokem v 18 měsíčních splátkách po 9 579 Kč splatných vždy do každého 1. dne v měsíci počínaje měsícem prosinec 2012. Žalované částky představuje jistina nesplaceného úvěru a smluvní pokuta za prodlení s jeho splácením. Žalobkyně uvedla, že sjednaný úrok nepřesahuje judikatorní čtyřnásobek úroku uplatňovaného bankami v době poskytnutí úvěru, i přesto se však žalobkyně domáhala pouze úroku 14,21 %, tedy úroku v nejnižší možné sazbě podle [příjmení]. Ohledně výše sjednaného úroku namítala, že žalovaný vstoupil do právního vztahu dobrovolně a k uplatňování svých práv se staví s neomluvitelnou lhostejností, má tedy za to, že ochranu spotřebitele je třeba aplikovat přiměřeně a upřednostnit takové posouzení smlouvy, které nezakládá její neplatnost. Podle názoru žalobkyně nemůže být ujednání o výši úroku nepřiměřeným ujednáním ve smyslu ust. § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť ujednání o ceně bylo vymezeno jasným a srozumitelným způsobem. Schopnost žalovaného úvěr splácet pak byla řádně prověřena.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil.

3. Jednotlivá skutková zjištění má soud za prokázaná z následujících důkazů:

4. Mezi účastníky byla dne 9. 11. 2012 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně jako podnikatel zavázala poskytnout žalovanému v postavení spotřebitele úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se touto smlouvou zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 112,69 % p. a. v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 9 579 Kč splatných vždy k 1. dni v měsíci od prosince 2012. Podle smlouvy byl žalovaný současně oprávněn čerpat další úvěr (revolvingový) až do výše 58 623 Kč, čímž by došlo k prodloužení doby trvání úvěru a celková výše úvěru by se zvýšila o částku takto poskytnutého úvěru, úroková sazba tohoto revolvingu by pak činila 81,47 % (viz návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém/smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] oznámení o schválení úvěru, včetně dodejky, splátkový kalendář). Pro případ prodlení s úhradou splátek o více než 15 dnů byla sjednána smluvní pokuta ve výši 8 % z výše dlužné splátky a pro případ prodlení o více než 30 dnů byla sjednána další smluvní pokuta ve výši 13% z výše dlužné splátky (Smluvní ujednání o revolvingovém úvěru poskytovaném žalobkyní).

5. Před poskytnutím úvěru byla žalovanému dána informace, že při výši úvěru 100 000 Kč bude úrok činit 97,96 % a v případě revolvingu 72,82 % a že při trvání úvěru po dobu 24 měsíců bude splátka úvěru činit 7 862 Kč (viz předsmluvní formulář ze dne 5. 11. 2012). Téhož dne dal žalobaný svolení k inkasu splátek ve výši 9 579 Kč 6. Úvěr ve výši 100 000 Kč žalovaný čerpal dne 9. 11. 2012 (viz doklad o vyplacení úvěru).

7. Žalovaný z titulu úvěrové smlouvy uhradil dvě splátky, a to obě dne 30. 11. 2012. Na jistinu uhradil částku 18 303,85 Kč, na úroky částku 854,15 Kč (viz výpisy z databáze žalobkyně, karta klineta).

8. Žalobkyně na smluvních pokutách žalovanému vyúčtovala dne 1. 7. 2013 částku 766,32 Kč (za období od 1. 6. 2013 do 17. 6. 2013) a dne 3. 6. 2013 částky 766,32 Kč (za období od 1. 5. 2013 do 17. 5. 2013) a 1 245,27 Kč (za období od 17. 5. 2013 do 3. 6. 2013), (viz faktury ze dne 1. 7. 2013 a ze dne 3. 6. 2013)

9. Před poskytnutím úvěru si žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Zjistila, že není veden v registru dlužníků a je zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 26 085 Kč Náklady na bydlení představovala částka 4 000 Kč měsíčně, další výdaje částka 3 800 Kč. Splátky dalších úvěru 1 500 Kč měsíčně. Zařadila jej do kategorie středního rizika (viz výpis z registru [příjmení], pracovní smlouva ze dne 25. 12. 2011, potvrzení zaměstnavatele, výplatní pásky, potvrzení o výši pracovního příjmu, hodnocení klienta, smlouva o [anonymizováno] kontu).

10. Podle databáze [příjmení] byla v listopadu 2012 průměrná výše úroku poskytovaného bankami domácnostem na spotřebu s fixací 1 rok až 5 let 14,21% ročně (viz výpis z databáze [příjmení]).

11. Žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě dluhu z uvedené smlouvy předžalobní upomínkou odeslanou dne 17. 7. 2013 (viz pžedžalobní upomínka ze dne 17. 7. 2013, včetně poštovního podacího archu).

12. Provedené listinné důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu jako pravé a pravdivé, když nebyla zjištěna žádná okolnost, která by je zpochybňovala.

13. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Dne 9. 11. 2012 byla žalovanému vyplacena částka 100 000 Kč a to na základě smlouvy o úvěru z téhož dne. Žalovaný se ve smlouvě zavázal tento úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 112,69 % p. a. v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 9 579 Kč splatných vždy k 1. dni v měsíci od prosince 2012. Pro případ prodlení s úhradou splátek se zavázal k úhradě smluvní pokuty, a to v případě prodlení o více než 15 dnů ve výši 8 % z výše dlužné splátky a pro případ prodlení o více než 30 dnů ve výši 13% z výše dlužné splátky. Obvyklá výše úrokové sazby v době uzavření uvedené smlouvy činila 14,21 % ročně. Žalovaný z titulu úvěrové smlouvy uhradil žalobkyni dvě splátky, a to obě dne 30. 11. 2012. Na jistinu uhradil částku 18 303,85 Kč, na úroky částku 854,15 Kč. Žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě dluhu z uvedené smlouvy předžalobní upomínkou odeslanou dne 17. 7. 2013.

14. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

15. Právní vztah mezi účastníky soud ve smyslu ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (podle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy) posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen„ obch. zák.“). Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně při poskytnutí úvěru vystupovala jako podnikatel a žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele na právní vztah dopadá rovněž zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů.

16. Smlouvu uzavřenou mezi účastníky soud kvalifikoval jako smlouvu o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák. a dále se zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na její mravnost ve smyslu § 39 obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky v případě úvěru. Z této skutečnosti však nelze dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích totiž platí ust. § 3 odst.1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. [ulice] právo kategorii dobrých mravů výslovně nezná, z principu subsidiarity občanského zákoníku však nutně plyne, že se právní úprava dobrých mravů promítne i do obchodních závazkových vztahů, včetně sankce absolutní neplatnosti nemravných jednání (ust. § 267 odst. 1 obch. zák). V nyní posuzovaném případě byl sjednán úrok ve výši 112,69 % p. a. Tato sazba převyšovala průměrnou sazbu komerčních půjček poskytovaných bankami více než sedminásobně, nemravnost takového ujednání je tedy zcela zjevná.

17. Jako zcela zavádějící soud posoudil interpretaci výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 provedenou žalobkyní, podle které je třeba obvyklou výši úroků stanovit podle nejvyšších úrokových sazeb bank. V citovaném rozhodnutí soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv 9 % až 15,5 % ročně a vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, dospěly k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Je tedy zjevné, že v tomto rozhodnutí byla kritériem pro posouzení mravnosti výše obvyklá nikoliv nejvyšší.

18. Podle názoru soudu musí být hlediskem dobrých mravů jako ultima ratio posuzována veškerá první jednání a takovému postupu není nikterak na překážku zákonná úprava zakázaných ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 261 odst. 3 a § 262 odst. 4 obch. zák. a § 56 obč. zák. (žalobkyně mylně odkazovala na obdobné ustanovení § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Toto ustanovení soud na projednávanou věc neaplikoval.

19. Neplatné ujednání o úroku pak ve smyslu ust. § 41 obč. zák. nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Nahrazením neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by totiž za těchto okolností nebyl rozpor s dobrými mravy odstraněn. Taková interpretace je v souladu s judikaturou Soudního dvora EU, který zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C -618/10 nebo rozsudek SDEU ze 7. 11.2019, Kanyeba SA Nijs a Deroga, C -349/18 – C -351/18).

20. Proto ani skutečnost, že ke snížení požadovaného úroku přistoupila sama žalobkyně, nemůže mít vliv na posouzení platnosti tohoto ujednání.

21. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu § 39 obč. zák. a práva a povinnosti mezi účastníky posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 451 obč. zák, neboť se mu dostalo plnění z neplatného právního úkonu. Na základě výše uvedeného soud tedy žalobě vyhověl pouze co do částky uvedené ve výroku I., která odpovídá poskytnuté jistině po odečtení toho, co žalovaný podle tvrzení žalobkyně na jistině uhradil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 526/2001). Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobkyně má tedy vůči němu rovněž nárok na úroky z prodlení podle § 261 odst. 3 a § 262 odst. 4 obch. zák. a § 517 odst. 2 obč. zák. ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Prodlení žalovaného pak nastalo nejpozději dnem 23. 7. 2013, neboť soud má za to, že nejpozději dnem 22. 7. 2013 (pondělí) se do sféry jeho dispozice dostala zaslaná výzva k úhradě dluhu. Další nároky žalobkyně pak soud výroky II. a III. jako nedůvodné zamítnul.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 22 317,57 Kč, přičemž tato částka představuje 93,42 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 96,71 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 3,29 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 380 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 84 473,15 Kč sestávající z částky 4 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 2 250 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 16 950 Kč ve výši 3 559,50 Kč.