59 C 141/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudcem Mgr. Danielem Jedličkou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno a.s., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o 44 219,26 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 44 219,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 44 219,26 Kč za období od , datum, do , datum, , s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 44 219,26 Kč od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do kapitalizovaného úroku ve výši 2 460,30 Kč za období od , datum, do , datum, , úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od , datum, do , datum, , úroku ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od , datum, do , datum, , úroku ve výši 15 % ročně z částky 44 219,26 Kč od , datum, do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 780,74 Kč od , datum, do , datum, , zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 479,11 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit , jméno FO, republice na účet Obvodního soudu pro , adresa, náhradu nákladů řízení ve výši 442 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne , datum, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 44 219,26 Kč s příslušenstvím představující zákonný úrok z prodlení a smluvní úrok. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě níž byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Dne , datum, uzavřel žalovaný s žalobkyní dodatek č. 2 k rámcové smlouvě, na jehož základě žalovaný požádal o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč, který mu žalobkyně poskytla dne , datum, . Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti. Proto žalobkyně dne , datum, kontokorent zesplatnila. Následně dne , datum, žalovaný uhradil 5 780,74 Kč, což žalobkyně započetla na jistinu kontokorentu. Žalobkyně tak po žalovaném požaduje: jistinu ve výši 44 219,26 Kč, smluvní úrok 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od , datum, do , datum, , úrok 15 % ročně z částky 44 219,26 Kč od , datum, do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 50 000 Kč od , datum, do , datum, , zákonný úrok z prodlení z 44 219,26 Kč od , datum, do zaplacení, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 460,30 Kč od , datum, do , datum, .

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním příslušníkem , Anonymizováno, . Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Mezi Českou republikou a Republikou , Anonymizováno, byla sjednána mezinárodní smlouva, o právní pomoci a právních vztazích v občanských a trestních věcech (, Anonymizováno, , , datum, ; č. 133/2003 Sb. m. s.). Podle čl. 20 uvedené smlouvy má pravomoc věc rozhodnout český soud, neboť žalovaný se zdržuje na území České republiky. Jde-li o rozhodné právo, strany si v rámcové smlouvě ujednaly právo české.

4. Na základě provedeného dokazování, když vycházel pouze z listinných důkazů, které předložila pouze žalobkyně, kdy soud důkazy zhodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, učinil tento skutkový závěr:

5. Žalobkyně a žalovaný podepsali , datum, rámcovou smlouvu, v níž si ujednali službu: zřízení účtu , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ; bylo ujednáno, že rámcová smlouva se řídí českým právním řádem (prokázáno: rámcovou smlouvou č. , hodnota, ). Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, ke smlouvě dodatek, v němž žalovaný požadoval u žalobkyně zřídit spotřebitelský úvěr s možností přečerpání (kontokorent) 50 000 Kč (prokázáno: dodatkem č. , hodnota, k rámcové smlouvě). Úroková sazba byla sjednána ve výši 18,9 %. RPSN ve výši 20,6 % ročně. Schopnost žalovaného splácet úvěr žalobkyně ověřila z databáze SOLUS a bankovního i nebankovního registru klientských informací (prokázáno: formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Součástí rámcové smlouvy byly podmínky pro používání kontokorentu a obchodní podmínky, kde byly žalovanému vysvětleny základní pojmy a fungování kontokorentu (prokázáno: podmínkami pro používání kontokorentu od , datum, a od , datum, a obchodními podmínkami od , datum, a od , datum, ). Žalovaný čerpal úvěr, vrátil však žalobkyni pouze 5 780,74 Kč dne , datum, , a to až po zesplatnění úvěru (prokázáno: přehledem čerpání a splácení kontokorentu, mimořádným výpisem z běžného účtu za období , datum, - , datum, ). Žalobkyně zaslala, žalovanému předžalobní výzvu dne , datum, , v níž vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 54 679,56 Kč do , datum, (prokázáno: výzvou k zaplacení dluhu ze dne , datum, včetně podacího archu).

6. Po právní stránce soud nárok žalobkyně posoudil následovně:Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Podle § 2991 o. z. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu.

8. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru, když sice v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně lustrovala žalovaného v databázi sdružení SOLUS a Bankovním i nebankovním registru informací, nebylo však prokázáno zkoumání příjmové ani výdajové stránky žalovaného. Výpis z účtu se týká období , datum, - , datum, , tedy v období nastalém po uzavření smlouvy.

9. Tento závěr je i v souladu se závěry relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

10. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, ze dne 1. 4. 2015, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne [datum] ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž „povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“11. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

12. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením i dalších produktů v ní sjednaných.

13. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 50 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí ke dni rozhodnutí částku 44 219,26 Kč, neboť žalovaný uhradil 5 780,74 Kč. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl tak, že žalobě vyhověl co do částky 44 219,26 Kč (výrok I.). Nárok na vydání bezdůvodného obohacení tak mohl být splatný uplynutím lhůty k plnění stanovené v první prokazatelně doručené výzvě k plnění. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu ve výzvě ze dne , datum, , odeslané téhož dne. Podle domněnky doby dojití došla výzva žalovanému dne , datum, , přičemž do prodlení se dostal – dle znění výzvy - od , datum, . Žalobkyně má proto nárok na zákonný úrok z prodlení od tohoto data a v tomto rozsahu jí ho soud výrokem I. rozsudku přiznal. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl tak, že žalobě vyhověl co do částky 44 219,26 Kč (výrok I.) a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k poměru úspěchu a neúspěchu účastníků tak, že přiznal žalobkyni vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 75,12 %, která činí 1 479,11 Kč (tj. 75,12 % z částky 1 969 Kč, představující soudní poplatek ve výši 1 769 Kč a odměnu nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dva úkony – žalobu, výzvu k plnění – dle § 1 odst. 3 písm. a) ve výši 100 Kč za úkon podle § 2 odst. 1 citované vyhlášky; celkem tedy 1 969 Kč), když úspěch žalobkyně v řízení činí 87,56 % a neúspěch 12,44 %. V rozhodnutí I. ÚS 2717/08, ze dne 30. 8. 2010, Ústavní soud dovodil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství.

24. Žalobkyně měla úspěch co do následujícího:a) jistiny v částce 44 219,26 Kč ab) úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 44 219,26 Kč od , datum, do zaplacení (ke dni vydání rozsudku 5 706,10 Kč).Žalobkyně tak měl úspěch co do částky 49 925,36 Kč, tj. ve výši 87,56 %.

25. Žalovaný měl úspěch co do následujícího:a) kapitalizovaného úroku ve výši 2 460,30 Kč za období od , datum, do , datum, ,b) úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od , datum, do , datum, (ke dni vydání rozsudku 724,93 Kč),c) úroku ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od , datum, do , datum, (ke dni vydání rozsudku 287,67 Kč),d) úroku ve výši 15 % ročně z částky 44 219,26 Kč od , datum, do zaplacení (ke dni vydání rozsudku 5 124,59 Kč),e) úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 780,74 Kč od , datum, do , datum, (ke dni vydání rozsudku 76,02 Kč).Žalovaný tak měl úspěch co do částky 6 213,21 Kč, tj. ve výši 12,44 %.

15. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, uhradila soudní poplatek dle Položky 2 bodu 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve výši 1 769 Kč a elektronický platební rozkaz nebyl vydán, soud pokračoval v řízení. Soud tedy vyzval žalobkyni ve výroku IV., aby doplatila soudní poplatek ve výši 442 Kč (2 211 Kč – 1 769 Kč) dle položky 2 bod 2. Sazebníku soudních poplatků.