59 C 257/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Ježkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 2 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 000 Kč od 13. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 000 Kč za dobu od 9. 4. 2014 do 12. 4. 2021, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 3. 4. 2020, podanou u název soudu, postoupenou z důvodu místní příslušnosti název soudu dne 30. 9. 2021, domáhala na jiné osobě než žalované zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost právnická osoba) uzavřela s touto osobou dne 12. 3. 2014 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byla poskytnuta částka 2 000 Kč. Žadatelka se zavázala poskytnutou částku vč. poplatku vrátit do 8. 4. 2014, avšak neučinila tak, a předmětnou částku nezaplatila nejen ve lhůtě splatnosti, ale ani později. Žalobkyně požaduje výhradně jistinu poskytnuté částky. Dlužná částka nebyla uhrazena ani v návaznosti na předžalobní upomínku. S ohledem na skutečnost, že bylo zjištěno, že majitelem předmětného bankovního účtu je osoba odlišná od osoby, která byla v žalobě označena, učinila žalobkyně návrh na záměnu účastníků, čemuž bylo usnesením název soudu, č. j. číslo jednací ze dne 16. 3. 2021, vyhověno. Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem na země, žalovaná je státní příslušnicí ČR a bydlí v ČR, pravomoc českých soudů vyplývá z čl. 4 Nařízení EU číslo. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud věc projednal za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) tedy bez nařízení jednání, neboť ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastnice řízení s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasily (žalovaná ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř.). Při svém rozhodování ve věci soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných na základě listinných důkazů předložených žalobkyní, jelikož se žalovaná nikterak nevyjádřila, ani žádné důkazy nepředložila. Soud dospěl k následujícím zjištěním: Soud z hlediska skutkového stavu věci dospěl k závěru, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, společnosti právnická osoba, byla zaslána žalované částka ve výši 2 000 Kč. Soud má sice za prokázané, že částka ve výši 2 000 Kč byla žalované poskytnuta, avšak nikoliv z titulu smlouvy o zápůjčce. Nárok žalobkyně na zaplacení poskytnuté částky soud žalobkyni přiznal, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ke znění podmínek (standardní podmínky úvěrové smlouvy) soud uvádí, že by i v případě posuzování, že došlo platně k uzavření smlouvy, ujednání o volbě maltského práva shledával neplatným, a to s ohledem na skutečnost, že by smlouva byla uzavřena se spotřebitelem a ujednání o právu je neurčité, když se hovoří pouze o„ maltském právu“, nikde není uvedeno, jaké konkrétní zákony se použijí a zmínka o §§ 386 a 440 maltského zákona je bez uvedení konkrétního zákona nepřijatelná. Nejen běžný spotřebitel, ale i též právně vzdělané osoby usídlené v jiném státě nemají obvykle povědomost o zákonech jiného státu a nelze po nich požadovat, aby se řídili ustanoveními zákonů, o nichž ostatně ani neví, jaké konkrétní zákony to jsou a jejich znění jim není známo/nebylo předestřeno. S ohledem na tuto skutečnost shledává soud volbu maltského práva neplatnou a posuzuje věc dle českého právního řádu. Soud nemá za prokázané, že došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce (v některých přílohách označeno jako smlouva o úvěru/úvěrové podmínky). Předmětná smlouva není žalovanou ani žalobkyní podepsána, kdy způsob uzavření údajné smlouvy nelze považovat za právně relevantní způsob uzavření smlouvy, neboť z něj není možné dovodit, že se jednalo o projev vůle žalované k uzavření smlouvy. Předloženými důkazy nemohl soud vzít za prokázané, že smlouva mezi žalovanou a žalobkyní, resp. její právní předchůdkyní byla skutečně uzavřena, když spis obsahuje jako důkazy toliko sjetiny z počítače žalobkyně a žádný z důkazů nebyl signován žalovanou. Smlouva nebyla vyhotovena v písemné podobě, proto na ní chybí podpis žalované. Smlouvu samozřejmě lze uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku, musí však být prokázáno, že k uzavření smlouvy skutečně došlo. Tvrzená smlouva by byla smlouvou o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o.z.“), když podstatou smlouvy je, že jedna ze stran smlouvy přenechá druhé straně smlouvy peněžní prostředky, tedy zastupitelnou věc, aby s ní tato nakládala podle své libosti a po čase vrátila věc stejného druhu spolu s úroky (označeno jako poplatky, avšak povahou se jedná o úroky). Smlouva o úvěru je reálný kontrakt, tzn. že žalobkyně musí prokázat, že uzavřela smlouvu. Postoupení pohledávky na žalobkyni posoudil soud podle § 1887 o.z. S ohledem na shora uvedené soud přiznal žalobkyní požadovaný nárok, avšak z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., neboť jak bylo uvedeno shora, z ničeho nevyplývá, že by byla skutečně mezi žalobkyní a žalovanou sjednána úvěrová smlouva, resp. tvrzená smlouva o zápůjčce. S ohledem na skutečnost, že žalované byly peněžní prostředky převedeny na účet, žalovaná dlužnou částku neuhradila a byla v řízení nečinná (netvrdila a neprokazovala, že by předmětnou částku, či její část, již uhradila), zavázal ji soud k úhradě, a to včetně příslušenství, tedy zákonného úroku z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z., s tím, že výše úroku je specifikovaná § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž počátek prodlení s ohledem na posouzení o bezdůvodném obohacení stanovil soud po uplynutí lhůty 7 dnů od data, kdy bylo žalované doručeno usnesení o záměně účastníků spolu s žalobou. Protože část zákonného úroku z prodlení z částky 2 000 Kč, požadovaná žalobkyní za období od 9. 4. 2014 do 12. 4. 2021, nebyla v návaznosti na výše uvedené po právu, soud žalobu v této části zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč, kterou je zástupkyně žalobkyně povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. S ohledem na ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud náklady řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně a lhůty k plnění uvedené ve výrocích I. a III. stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.