6 C 259/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní JUDr. Barborou Holou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 101 804,30 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 48 969,20 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 52 835,10 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 192,69 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 671,63 Kč, s úrokem ve výši 21,69 % ročně z částky 48 969,20 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 48 969,20 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky spolu s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení s odůvodněním, že dne 4. 7. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu, kterou označili jako „smlouvu o spotřebitelském úvěru“ (dále též jen „smlouva“). Nedílnou součástí této smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný měl povinnost úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 5 244 Kč. Úroková sazba byla mezi účastníky řízení sjednána ve výši 21,69 % p.a. Žalovaný své povinnosti řádně a včas neplnil, byla mu proto zaslána upomínka k úhradě dlužných částek. Na tuto upomínku žalovaný nereagoval. Žalovanou pohledávku tvoří: jistina ve výši 101 804,30 Kč (sestávající z neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši 48 969,20 Kč a poplatku ve výši 52 835,10 Kč), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 671,63 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 192,69 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % z částky 48 969,20 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a z úroku ve výši 21,69 % ročně z částky 48 969,20 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenska, a v dané věci se jedná o řízení s cizím prvkem, zabýval se soud otázkou pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout. Jelikož se bydliště žalovaného nachází na území České republiky, je dána pravomoc českých soudů na základě čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis).

4. Na základě provedeného dokazování, když vycházel pouze z listinných důkazů, které předložila pouze žalobkyně, kdy soud důkazy zhodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, učinil tento skutkový závěr:

5. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 4. 7. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, jíž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 50 000 Kč a žalovaný se zavázal předmětnou částku žalobkyni vrátit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši minimálně 5 244 Kč až do úplného splacení, kdy poslední splátka byla stanovena na 4. 4. 2023 (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 4. 7. 2021 a výpisem obchodního rejstříku žalobkyně). Úroková sazba byla sjednána ve výši 21,69 % p.a. Žalovaný v rámci smlouvy nebyl pojištěn. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uvedl, že jeho hlavní příjem plyne ze starobního důchodu a činí 5 956 Kč čistého, jeho další příjem činí 7 889 Kč měsíčně. Odhadované měsíční výdaje žalovaného činí 5 500 Kč měsíčně. V položce ostatních splátek uvedl 0 Kč. Svá tvrzení prokázal výměrem důchodu od 10. 12. 2020 a poštovními útržky z května a června 2021 (prokázáno žádostí o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 4. 7. 2021, oznámením , právnická osoba, ze dne 8. 6. 2015, oznámením , právnická osoba, ze dne 10. 12. 2020, rozhodnutím Sociálné poišťovny ze dne 31. 3. 2021, poštovní poukázkou ze dne). Žalovaný má svůj bankovní účet vedený u společnosti , právnická osoba, . (prokázáno smlouvou o poskytování bankovních a dalších služeb uzavřenou mezi žalovaným a společností , právnická osoba, .). Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku ve výši 50 000 Kč, žalovaný na dluh uhradil částku ve výši 5 250 Kč (prokázáno tabulkou umoření).

6. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena dne 21. 9. 2023 (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 vč. seznamu postupovaných pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 vč. podacího lístku ze dne 27. 10. 2023).

7. Žalobkyně žalovanému před podáním žaloby zaslala dne 15. 2. 2024 též předžalobní výzvu (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 15. 2. 2024, včetně podacího archu z téhož dne).

8. Po právní stránce soud nárok žalobkyně posoudil následovně:

9. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 je rozhodným právem právo české.

10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

14. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).

15. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu.

17. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy úvěruschopný. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu uvedl, že je starobním důchodcem a disponuje čistým měsíčním příjmem ve výši 13 843 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje mají činit 5 500 Kč. Taková částka nemůže zahrnovat veškeré měsíční výdaje žalovaného, když za tuto částku by jen stěží mohl zaplatit náklady na bydlení a stravu, jakož i další náklady nezbytně nutné k vyžití. Z toho mělo právní předchůdkyni žalobkyně vyplynout, že žalovaný jí zjevně neposkytuje pravdivé a úplné informace, a měla si tak lépe ověřit skutečnou finanční situaci žalovaného. Faktické příjmy a výdaje žalovaného proto soud nemá za prokázané. Soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně zkoumána.

18. Žalobkyně byla poučena podle § 118a odst. 3 o.s.ř., že je povinna prokázat tvrzení, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované, a to jak její příjmovou, tak výdajovou stránku.

19. Tento závěr je i v souladu se závěry relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, , ze dne 25. 7. 2018, Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“20. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. , spisová značka, , ze dne 1. 4. 2015, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, Consumer Finance SA v . , jméno FO, a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž „povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“21. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- , právnická osoba, . v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

22. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením.

23. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 50 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo žalobkyni dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí ke dni rozhodnutí částku 48 969,20 Kč.

24. Podle rozsudku Nejvyššího soudu č. j. , spisová značka, , ze dne 20. 4. 2022, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Účastníci řízení se na splatnosti nedohodli, aktuální majetková situace žalovaného není známa. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný nebyl schopen platit původně nastavené splátky ve výši minimálně 5 244 Kč měsíčně. V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu rozhodl soud tak, že lhůtu k vrácení nesplacené části jistiny žalovanému uložil s ohledem na jeho příjmy ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně (tedy splátkách podstatně nižších, než byla splátka původní), kdy splatnost první splátky nastane v měsíci následujícím po právní moci rozhodnutí. Na základě výše uvedeného soud žalobě co do částky 48 969,20 Kč vyhověl. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

25. V usnesení ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. , spisová značka, , Vrchní soud v Olomouci dovodil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství.

26. O náhradě nákladů řízení proto soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že právo na ni nemá žádný z účastníků řízení. Je tomu tak proto, že žalobkyně měla méně než poloviční úspěch ve věci (je nutné vycházet z celého předmětu řízení včetně příslušenství) a náhrada nákladů řízení by v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. příslušela žalovanému. Tomu však s ohledem na jeho procesní pasivitu žádné náklady nevznikly.